Dáma a rytíř

Úleva vlévající se do Violetiny tváře mě nutí k úsměvu. Tiskne mou dlaň a já se tím prostým gestem ujišťuji, že snad není nic, co bych pro její štěstí nebo štěstí drahé Naerys neobětovala. Je to jejich čistota, která může s lehkostí soupeřit se svitem hvězd, to ta mi toto přesvědčení dodává. Jindy bázlivá Violet dokonce souhlasí s mým smělým plánem, v němž se mé společnice objevují jako nezvaní, ale jistě ne nevítaní hosté. Už jen její odvaha rozmlouvá o tom, co k našemu novému příteli stačila pocítit a co v něm objevit!
A ač nerada, musím si i přiznat, že má pravdu: skutečně by se mohlo jednat o to největší dobrodružství ze všech. Možná proto se mi zdá tak děsivé, jeho skutečnou velikost a dosah totiž nevidím a ani nedokáži odhadnout. Nikdy jsem si nepřipadala zbabělá, v některých ohledech jsem možná smělejší, než by správné bylo, alespoň to otec i Luke mnohdy tvrdí, aniž by se podivovali nad původem mé smělosti. Jak by také mohli? Jenže ti, kdo mě dobře znali, opravdu dobře, ve mně mohli určitou, skrytou formu strachu vidět. Toto vědomí mne zároveň těší i uráží, protože v oné velice povrchní smělosti spatřuji něco, čím bych si přála být, svobodu, jež zde nenacházím, ale kterou mi můj třesoucí se hlas a ruce ani nedovolují, a tak se ocitám uvězněná někde v půli cesty. Je to tahle polovičatost, co mě rozčiluje. A nyní, když jde o tak podstatné věci, o tak velké dobrodružství, vyplouvá na povrch o to víc: o kolik odvážnější než já ve skutečnosti jsou! Jsem s to doprovodit Naerys i Violet, klidně je sama provést a pomoci jim překonat jakékoliv nesnáze, které by je mohly potkat, ale vydat se sama stejným směrem? Neumím si to představit.
Pátravě hledím do jejich tváří. Dovedly si to ještě do nedávna představit ony? Jistě ne, alespoň ne tak živě jako právě teď, když se jim zlatavé ranní paprsky vplétají do vlasů. Toto vědomí si tisknu k srdci a je mi útěchou.
Proud mých myšlenek přerušuje známý hlas. Otáčím k Vanesse svou tvář, do které se pomalu vkrádá provinilý výraz. Posledních pár dní jsem ji strašlivě zanedbávala, možná jí i přidělala pár problémů. Popravdě bych se nedivila, kdyby už o všem věděla, protože se otec rozhodl k ní promluvit, vypovědět jí to a dát jí za úkol, aby mne držela více doma a více v klidu. V její tváři ale nenacházím výčitky nebo hněvu, na rtech jí pohrává úsměv a oči na mě hledí se stejnou laskavostí jako vždy.
Violet ji s Naerysiným souhlasem zve ke stolu. Jakmile Vanessa sedí po mém boku, nabízím jí omluvu, co podle ní není vůbec zapotřebí, a náš hovor se začíná ubírat docela jinam než doposud. Nedá se říct, že bychom hovořily o něčem důležitém – krátce klábosíme o počasí, přičemž Vanessa zmiňuje, že mi přinesla do komnat květiny a ty možná ještě zmáčí ubrus chladnou rosou. Přináší s sebou vítané odlehčení a najednou jsme zase jen dívkami bez starostí.
Z hovoru nás až příliš rychle vytrhává zvuk kroků, nepochybně pánských. Co by to mohlo být na návštěvu? Ať je to kdokoliv, už teď ho mám ráda, Violetina tvář totiž najednou září tak, jako za celé ráno ještě ne. Onen muž dlouho nezůstává neznámým, prve před Naerys pokleká a pak se s Violet vítá tak, jako by byli starými přáteli. Mne a Naerys zjevně představovat netřeba, Violet se nicméně chápe té veselé povinnosti seznámit Normana z Inn s Vanessou, k níž mu čím dál tím častěji pohled sklouzává. Ona mu věnuje lehký, ale hřejivý úsměv. I já se na něj usmívám a pak kloním zrak. „Vítejte, sire Normane. Vidím, že drahá Violet vás chová svému srdci blízko. Věřím, že budeme i my, zvlášť pokud nám zde zanecháte i veršů pár.“

Kousek domova

Falmaar, Citadela, komnaty princezny Naerys
Středa 7. července, ráno, slunečno, není horko
Naerys Ondoryon, Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon,
Vanessa di Ripper, Norman z Inn

Kurýr

Falmaar, Citadela, Terasa Princezny Naerys
Středa 7. července, ráno, překrásný letní teplý den,
nad ránem mírně sprchlo, slunečno, není horko
Norman z Inn, Violet Rosier, Naerys Ondoryon,
Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper

doprovod hudební

Ustájil jsem svého ušlechtilého hřebce v královských stájích Citadely, a přímou cestou vyrazil do komnat Lady Violet. Nebyla tam, nějaká komorná řekla mi, že snídá na terase své paní, Princezny Naerys. Bez odkladu tedy vyrazím tam, leč ouha, stráž se mi postaví do cesty. Asi půlhodiny se s nimi dohaduji, že nesu své Paní list od jejího otce, jednoho z předních Kapitánů Říše. Nedám jinak, než že jej doručím sám osobně. Jde to ztuha, však nakonec procházím. Jako meč máslem.

Norman z Inn
rosierský kurýr

Kráčím energicky po širokých terasách, oděn v poloplátové zbroji, gambeson v mé rodové barvě vínové. Na místě srdečním malý znak rodu Rosier, bílý bujný kůň v tyrkysovém poli, i můj plášť je barvy tyrkysu. A již vidím svou Paní, obklopenu množstvím krásných, a jistě vysoce urozených dívek. Vlasy stříbrné ukazují na princezny ondoryonské. Vypnu hruď, srovnám krok, držím se vzpřímen, jak na rytíře dobře vychovaného sluší se. Pokleknu před Princeznou Naerys rázně, a bez okolků. Omluvte mne Výsosti, rytíř Norman z Inn. Kurýr zemana Nicolase z Rosier, otce Lady Violet, Mé Paní. Přináším zprávu pro Lady Violet! V kleku sečkám, pokud mi Princezna nepokyne, bych vstal. Když se tak stane, postavím se rovně a hrdě. Dámy, je mi ctí. Má Paní Violet, list od Vašeho otce! S tím předám pečetěný list znakem zemanů z Rosier.
List obsahuje zprávu, že zítřejšího dne zhruba ráno dorazí do Falmaaru výprava vedená zemanem Nicolasem z Rosier, v níž bude i jeho syn Mikael, a další rytíři z Rosier. Ti všichni přijíždí na turnaj ku cti Princezny Naerys. Otec svou dceru upozorňuje na svůj příjezd, a vyřizuje srdečné pozdravy od matky, která žel zůstala doma, by vládla panství.

Stojím, čekajíce zda budu propuštěn, či zda požádán o nějakou službu pro svou Paní, či zda mne něčím pověří sama Princezna Naerys. Samozřejmě oči mé blankytné nezahálí, a sleduji tu bezbřehou krásu jež mne obklopuje, stejně tak jako batolící se koťata všude kolem. Obě stříbrovlasé jsou samozřejmě překrásné, však mne nepřísluší, bych je očumoval. Lady Violet dobře znám, kdo však zaujme mne, je černovláska více než podmanivého až uhrančivého pohledu. Ač chci vzdorovat, přesto na mne její tvář působí jako šidítko na kocoura, hodně mlsného kocoura. Na prázdno polknu, a nemohu si pomoci, stále častěji hledím jejím směrem.

Překvapení od bratra

Falmaar, Palác de Croix, terasa
Středa 7. července, ráno, slunečno
Mathieu de Croix, Silvia de Croix

Upíjím trochu vína, když vtom mi bratříček oznámí, že zamiloval. Pobaveně se směji, div se na víně nezakuckám, a on mluví dál. Dokonce zachází ke slovům mnohem silnějším než obvykle. Miluje naprosto výjimečnou ženu! Ach, jako by výjimečná nebyla každá a všechny! Užuž ho chci začít pošťuchovat, ptát se, co je zrovna na téhle tak zvláštního, zda je chromá či jí snad něco přebývá, jenže on nepřestává hovořit a jeho výraz dodává na milion dalších slov.
Myslí to vážně. Probůh, myslí to zcela vážně a trýzní ho to, přímo sužuje. Kdo je ta žena, která mu tohle dokázala za tak krátký čas provést? A co je důležitější: proč ji ještě neznám? Musí být jedním z divů světa, když Matta takto naplňuje bázní – nikdy dřív jsem ho takhle neviděla. Jeho zkroušená tvář mi nedovolí jen tak sedět. Zvedám se ze svého místa, přecházím k němu a z boku si ho objímám. Přivíjím ho k sobě, shlížím na něj z výšky, prsty mu vplétám do vlasů a v přehnaně smutné grimase obracím spodní ret na znamení hlubokého soucitu. „Ach ty můj chudáčku, co ti to jen udělala?“ Mám takovou chuť se ho zeptat, zda ho neuhranula nějaká čarodějnice, ale i já v sobě nacházím dostatek taktu, abych se raději kousla do jazyka a takovou poznámku si teď odpustila. „Když i tobě došla slova…“
Naštěstí se mi daří mu náladu alespoň trochu vylepšit. Potěšeně se hihňám, když mne ujišťuje, že se mě zbavovat nechce, při jeho dalších slovech ale překvapeně pozvedám obočí. „Pomoci? A jak? Mám za tebe ukrást její srdce? Protože nevím, jestli mi to půjde, za opaskem jich moc ještě nenosím,“ opáčím vesele a cvrnknu ho jemně do nosu. „Ale! To jsou hloupé výmluvy, nepotřebuješ přece být ženská na to, abys mi pověděl, zda je zajímavý, dost svérázný chlapík Rafaelo di Orisi i hezký. Určitě se tomu vyhýbáš jenom protože je hezký až moc – a ty se bojíš, že je dokonce hezčí než ty! Ha, to by byl skandál! Přeci jen, já taky nejsem mužský a úplně s klidem ti, až tu tvou záhadnou slečnu spatřím, povím, jestli je hezká, nebo škaredá. A když bude škaredá, tak… Tak ti ji jednoduše zakážu.“ Zubím se na něj, stále neochotná propustit jej ze svého objetí.
Počne mi vyprávět o událostech předchozího dne, o moc vznešeném muži z Lyonessu, u kterého ani nezmiňuje, že by byl zajímavý, což mě úplně nepřekvapuje: koneckonců skutečně vznešení muži málokdy jsou. Prozrazuje mi, že se opravdu dostal až do Citadely, hovoří o princezně Naerys a její dvorní dámě. Tak ta mu tolik učarovala! „Hm, Violet, říkáš?“ Violet Rosier, opakuji si pro sebe. Musím si ji pamatovat, jinak mi to Matt neodpustí.
Začínám přemýšlet nad tím, zda a co jsem o jejím rodu slyšela. Jsem do toho tak zabraná, až mi chvíli trvá, než ke mně jeho další slova skutečně dolehnou. Šokovaně k němu stáčím tvář, pevně svírám rty a plácám jej do ramene. „Matte, ty pitomče! Hned mi řekni, že si děláš legraci!“
Jenže on nežertuje. Čekáme dnes na oběd princezny a on má tu odvahu říct mi to pouhých pár hodin předem. Ještě si ze mě tropí šprýmy, jako bych já byla jejich hostitelkou. Vrtím trochu hlavou, ale přesto se usmívám. „Ano, to vím. Září ti, protože jsi zvíře, co si usmyslelo, že mě strašlivě poníží před smetánkou Falmaaru.“ Dramaticky pozvedám ruku k čelu. „Bolí mě hlava. Myslím, že mě do oběda jistě schvátí nějaká strašlivá choroba. Budeš mě mít na svědomí!“ Jeho polibek ze mne vyloudí další úsměv. „Máš jediné štěstí, že mi to vždy tak sluší. A snad najdu i něco hodné princezen.“

Po bouři

Falmaar, Citadela, komnaty princezny Naerys
Středa 7. července, ráno, slunečno, není horko
Naerys Ondoryon, Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper

Básník, kterému došla slova

Falmaar, Palác de Croix, Terasa
Středa 7. července, ráno, překrásný letní teplý den,
nad ránem mírně sprchlo, slunečno, není horko
Mathieu de Croix, Silvia de Croix
okrajově Violet Rosier

Trochu mne překvapí, že už u snídaně je Silvia dokonale ustrojená a upravená. Doma povětšinou k prvnímu jídlu dne chodí v poněkud ležérnějším úboru. Falmaar zřejmě na ní pozitivně působí, což je pro mé budoucí jednání s ní výrazné plus. Tak je pravdou, že nyní je v našem Bílém Paláci v podstatě Paní domu, zřejmě její poněkud vznešenější přístup ku garderóbě ukazuje, že si tuto svou novou pozici dokonale uvědomuje. Což je více než dobře.

Přivítá mne svým specifickým okouzlujícím úsměvem, který na celém světě umí jen ona. Nebýt to má sestra, neměl bych žádných potíží jí podlehnout ani jako muž, když mne tak úžasně vítá. Velmi ti to sluší Silvie, jsi velmi půvabná! Řeknu upřímně, je to pravda, a drobný kompliment při tomto rozhovoru nemůže vůbec škodit, spíše naopak. Obejmu jí širokým úsměvem. Mám jí velmi rád, vždy jsem měl. Už jako děti jsme si navzájem kryli naše různé vylomeniny, a když jsme vyrostli, zůstalo nám to. Rozhodně jí přeji štěstí a skutečnou lásku.

jedna z teras Paláce de Croix

Vlastně je hrozně dobře, že přijela na turnaj, či možná byla otcem vyslána, aby mu snad nakonec nezůstala na ocet, kdoví. Pravdou je, že v hlavním městě Říše je vhodných potencionálních partnerů více než dost. Už její první slova, a celá její přítomnost mi navodí hřejivou domácí atmosféru, která mne přirozeně uvolní. Možná nakonec nebude tak těžké se jí svěřit s mými hlubokými city. Ačkoliv je poněkud zemitější, tak i přes to stále je to žena, velmi půvabná žena. Mohla by rozumět bouři, jež ve mne nyní zuří. Různé úvahy se mi honí hlavou, zatímco snídám, a usrkávám lahodné lehké víno. Ano, určitě jsi spala lépe než já. Dodám věcně. Její další otázky krouží kolem skutečnosti velmi zdařile. Chvíli přemýšlím, než se dostaví má reakce.

Nakonec se rozhodnu nechodit kolem horké kaše. Asi jsem se zamiloval, ba co víc, nejspíš už miluji. Miluji jednu ženu, naprosto výjimečnou ženu! Pokud chce něco dodat, a pravděpodobně chce, zdviženou dlaní jí zastavím. Já vím, řekneš mi, že to už tu bylo stokrát. Ale tohle je opravdu jiné! Sám tomu úplně nerozumím. Zním poměrně smutně, vážně, a zmateně. Víš, když omámím malebnými slovíčky nějakou květinářku. Tak moc dobře vím, že je to jen a jen hra, abych se jí dostal pod sukně. To co se děje v mém srdci teď však hra není. To je možná to jediné, čím jsem si naprosto jist! Potkal jsem ženu, která je sto mne proměnit, vlastně už mne mění. Ne příkazem, či jejím přáním. Jen sama svou vlastní podstatou. Já... ani to nedokážu dostat do slov. Sarkasticky se nad sebou usměju. Já, básník a mistr slova. Jsem vedle ní takřka němý. Nevím jak to dělá, ale vstupuje do mne velmi velmi hluboko. Zajíknu se. Je vidět jak hluboce se mne to dotýká, a vlastně mi působí utrpení, když se pokouším ze svého srdce vydolovat své nejhlubší city. Co víc, pak snažím se je neohrabaně odít do prchavých slov. Asi bych potřeboval obejmout, tak jsem rozrušen.

Naštěstí to sestřička odlehčí svými poznámkami, kdo se jí to vlastně chce zbavit. Je to jen dobře, jinak bych se tu snad úplně rozsypal. Mírný úsměv, trochu uražený se mi dostaví na doteď poměrně strhanou tvář. Tak to mi křivdíš! Já se tě rozhodně zbavit nechci! Otec možná ano, já však nikoliv! Vlastně jsem rád, že tu jsi. Můžeš mi s tím vším možná pomoct. Nevím. Jestli vůbec někdo může? Pak přijde na přetřes krása amiccoského kurýra. Napůl naštvaně, napůl s veselým smíchem se ohradím. Copak jsem ženská? Vím já zda je, či není hezký? Je zajímavý, pohledný, to určitě. Poněkud neortodoxní bohém. Viděl jsem ho snad jen půlhodinu v Královských zahradách, když mne pozval na víno Vévoda z Raell, moc vznešený muž z Lyonessu, a taktní. Ani jednou nenaznačil, že rod Croix před staletím vlastně zradil jeho předka, a utekl na sever do Andaru. Vím je to už spousta let, ale jiný lyonesský velmož by mi to jistě dal pořádně sežrat, ne však Vévoda Garlan. Mám za to, že se zakoukal do Princezny Naerys, ale je to jen můj dojem. Počnu vyprávět fragmenty ze včerejšího večera. Mimochodem dnes dopoledne kolem desáté mám s oběma muži sraz v Královských zahradách, tedy s Vévodou a Rafaelem. Možná tam bude i Violet Rosier, dvorní dáma Princezny Naerys, to je totiž ta žena jíž miluji. Konečně odhalím identitu své lásky.

A když už jsem se dostal tak daleko, tak pokračuji v přívalu informací. Jo, a dnes na oběd sem do našeho paláce pozval Princeznu Rhaenerys Ondoryon, Sivou holubici. Očekávám, že nepřijde sama. Princezna Naerys a Violet jsou její velmi blízké přítelkyně, takže zřejmě přijdou i ony. A jelikož na mne v zahradách čeká Vévoda z Raell se seňorem Rafaelem di Orisi, a celé to setkání má za účel znovu potkat Naerys s Violet, pak očekávám příchod i pánů těch, stejně jako nějakou další dvorní dámu. Zkrátka, už jsem instruoval majordoma Foye, aby připravil výpravnou hostinu na dnešní oběd. Uf, a je to venku, z části. Ta představa mne pobaví, tak se zakřením a doplním: Asi bys měla pouvažovat o tom co si oblékneš, přijde k nám spousta velmi vážených, a mne drahých osobností. Palác de Croix by měl okouzlit je, stejně jako jeho zbrusu nová Paní domu. Oči mi září radostí a špetkou potměšilosti z toho, jak rychle bude Silvia uvedena do velkého dvorního světa. A myslím už sama dobře víš, z čeho mi tak září má hnědá živá očka. Srdečný smích mne zcela opanuje. Jsem moc rád, že tu jsi se mnou sestřičko. Zlehka jí rozverně políbím na tvář.

Obdarovaná

Falmaar, Citadela, komnaty lady Rhae, komnaty princezny Naerys
Středa 7. července, ráno, slunečno
Naerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon

Jen co stojím před komnatami lady Rhae, je mi jasné, že se v nich nenachází. O její nepřítomnosti vypovídá absence strážců před jejími dveřmi: to je stěží něco nového, zvlášť ráno, kdy často prchá do oblak, nicméně jsem za posledních pár dní takřka neměla čas s ní mluvit, což, vzhledem k tomu, co se mi stačilo donést, považuji za velice důležité. Vstupuji tedy dovnitř i tak, v rukách čerstvá kytice natrhaná služebnou s východem slunce. Její vlhkost proniká rukávem mých šatů, jak si květy opírám o paži a pokoj si pozorně prohlížím.
Na první pohled zůstalo vše při starém: rozestlaná postel, košík s vyšíváním u nohou stolku, na kterém stojí váza přeplněná květy tak, že spodní vrstvy jsou docela mrtvé a čekají, až se je někdo odváží vyhodit, otevřené dveře na balkón, jimiž dovnitř proniká stále chladný vánek, rozečtená kniha na toaletním stolku. Mému oku ovšem neunikají další věci. Na podlaze leží svlečené šaty, jež nepochybně značí dlouhou noc. Na jedné ze židlí u stolku vidím složené pláště, dva, pánské. Dokonce bych si troufla říct, že ten vrchní jsem viděla u prince Daemona, což mi připadá přinejmenším zvláštní. Poznávám jej podle spony, jež jej zdobí. Kdopak je asi majitelem toho druhého?
Procházím komnatou dál a zastavuji se u nočního stolku, kde si mou pozornost získává cosi blyštivého. Nový šperk? Opatrně přejíždím prsty po jednom z velkých kamenů. Je příliš okázalý, příliš těžký, než aby si jej vybrala sama, hádám tedy, že se jedná o dar. Pochybuji, že ho kdy na jejím hrdle spatřím, leda by byl jeho dárce přítomný a ona mu chtěla udělat radost. Nejspíše by stačilo jediné slovo obdivu a náhrdelník by mi darovala a v případě nutnosti si jej zapůjčila zpět.
Vtom se z protějšího rohu místnosti ozývá… zamňoukání? Tiše se směji a spěšně tam přecházím, abych si dobře prohlédla i tuto novinku. Jsem si jistá, že tahle potěšila lady Rhae nejvíc. „Kohopak to tady máme?“ ptám se měkce a jednoho z drobečků jemně hladím na bradě. „Když mi slíbíte, že tu nic strašlivého neprovedete, hned seženu někoho, aby vám dal mlsku,“ promlouvám k nim. A pak: „Ujednáno tedy.“
Cvaknutí kliky mě upozorňuje na přítomnost někoho dalšího. Pomalu se zvedám a obracím se ke dveřím, v nichž stojí komorná lady Rhae. Zeširoka se na ni usmívám a stále držící květiny jí vyrážím naproti. „Trochu tu ukliď. Květiny vyměň úplně a postarej se o ta koťata. A…“ Další úsměv. „Buď andílek a postarej se i o to, aby se támhleten plášť,“ pokyvuji hlavou k židli, „dostal zpátky k jeho výsosti princi Daemonovi. Ne, žádné pozdravy mu nevyřizuj, nejsou třeba, jen strohé poděkování.“ Předávám jí květiny a vycházím z komnaty ven. Nevím, jak si princův plášť vykládat, netuším, co takovým gestem zamýšlel, či zda tím něco zamýšlel princ Vaeron. I když… O tom pochybuji. Možná se rozhodl, že ji provdá, ale tohle se mi pravděpodobné nezdá. Musí to být Daemonova iniciativa. A něco takového nehodlám dopustit.

Lady Rhae dokáže zmizet, když se jí chce, ale nakonec se mi daří zjistit, kam zmizela dnes. Nechávám se nasměrovat směrem ke komnatám princezny Naerys a terase, kde podle všeho snídají ve společnosti Violet Rosier. Blížím se k nim klidným krokem, úsměv na rtech, a ze všeho nejprve se obracím právě na lady Rhae: „Vy mě zlobíte, má paní. Už jsem se začínala bát, že vás nikdy nenajdu.“
Pak, jako bych si princezny Naerys teprve všimla, klesám do pukrlete a klopím zrak. „Odpusťte za vyrušení a dovolte mi popřát vám dobré ráno, výsosti. Lady Violet.“ Trochu stydlivě se na ně usmívám a napřimuji se. „Doufám, že nejdu strašlivě nevhod? To bych opravdu nerada…“

Naerys se zdá zprávou o Lukových zásnubách potěšená. Musím souhlasit, že s ním lady Thalon udělá hotové divy. Vlastně se zdá, že to už udělala. Toho muže, jenž přede mnou včera stál a jenž se mnou večeřel, jsem skoro nepoznala. Vypadal jako Luke, zněl jako Luke, ale nebyl cítit jako Luke – cosi v něm, co dříve myslelo na blaho nás všech, nahradila jistá sobeckost. A já ve světle nového dne zjišťuji, že se na něj za ni nedokáži zlobit, i když bych hluboko uvnitř chtěla. Kdyby to k něčemu bylo, možná bych mu i vynadala, aby mi starého Luka vrátil zpět! Dobře ale vím, že by taková snaha přišla vniveč. Nemám tedy na výběr a musím ho přijmout i s jeho proměnami, jinak bych ho mohla ztratit docela: musím učinit to vědomé rozhodnutí jej milovat, ať už se stane cokoliv.
Přikyvuji Violet na souhlas a usmívám se. Rozhodně musím svého času využít. A pomoci jí a Naerys jakkoliv budu moci, to je to nejlepší využití, jaké mne jen může napadnout. Dost možná i to největší dobrodružství, jaké mohu podniknout. Patří sice jim, ale dokud se jej mohu zúčastnit a být jim podporou, vystačím si.
Violet se dává znovu do vyprávění a já jí pečlivě naslouchám. Jak moc se mění, když přestává hovořit o siru Blackpoolovi a její mysl se přesouvá k událostem dalším a k básníkovi, kterého jsem dovedla do zahrad… A pak zazní jeho verše, prý adresované jim oběma. Zmiňuje, že má pocit, jako by báseň ovšem byla určená přímo jí. A jak její slova doznívají a vnikají mi pod kůži a usazují se hluboko v mém těle, ten pocit nemohu setřást ani já. Nepociťuji sebemenší pochyby. Nepochybuji ani o baronetových úmyslech. Třeba jsem naivní, ale nevěřím, že by jeho oči lhaly. Ty mé jej v zahradě vybízely, aby na princeznu i její dámu pohlédl a aby spatřil, jak skvostné obě jsou. Nyní jsem přesvědčená, že je skutečně viděl, že Violet skutečně viděl, nejen její krásu.
Není divu, že ji na tom cosi děsí. Představa, že je mi někdo tak cizí, zároveň tak podivně blízký, že mne vidí svlečenou až na kost, na samou mou podstatu, zatímco já o něm nevím skoro nic… Nedopřála by mi ani okamžik klidu.
Po tom se sirem Blackpoolem se ho musím Violet alespoň pokusit vrátit, či spíše jí dát příležitost vzít si jej zpátky sama. Natahuji se pro její ruku a jemně ji beru do své dlaně. „Myslím, že k tomu budeš mít příležitost ještě dnes, drahá Violet. Jak totiž vidno, sám osud tomu chce – jsem k němu dnes pozvána na oběd.“ V mé tváři se objevuje úsměv, který jasně říká, že jako mávnutím křídly hodlám věci uvést do pohybu. „Jenže se obávám, že sama bych netrefila,“ začínám výmluvně, i když je jasné, že budu mít v patách gardisty, kteří by mě nenechali zabloudit, „budu tedy potřebovat doprovod. Jistě se ve městě vyznáš lépe než já. Copak by mohl mou zachránkyni poslat pryč, i kdyby chtěl?“ Tomu by se těžko věřilo. Zdá se býti tak společenským a otevřeným, že i kdybych se nepozvána ukázala u jeho dveří s pěti dalšími dámami, určitě by nás neodmítl!
Naerys se nato rozhovoří o vévodovi, muži, kterého jsem ještě nepoznala. Jeho vinou se ale poupě Naerysina srdce rozvíjí, to je patrné již teď. A skutečně: osudu se dá pomoci.

Jiskra v oku

Falmaar, Palác de Croix, Silviina komnata a terasa
Středa 7. července, ráno, slunečno
Mathieu de Croix, Silvia de Croix

Nedá se říct, že bych se probudila zvlášť časně. Po návratu z vyjížďky jsem větší část večera strávila nad dobrou knihou, které na kvalitě nepochybně přidávala představa, jak strašlivě nerad by mě ji viděl číst otec. Bylo těžké ji odložit u večeře i v posteli: asi se dá snáze říct, na které straně jsem usnula, než v kolik hodin. Ať už to ale bylo kdykoliv, nejspíš k tomu došlo ještě před příchodem mého bratra, rozhodně jsem se s ním totiž nepotkala. Kdo ví, jak trávil den on a zda z jeho snahy dostat se do Citadely rychle nesešlo, protože se kolem vyskytlo něco mnohem zajímavějšího, co ho svedlo stranou. Předpokládám ale, že se to dnes dozvím.
Touha to zjistit mě v kombinaci s hladem nakonec vyhání z postele. Dokonce ani svou přípravu na nadcházející den neodkládám: doma bych ke snídani s klidem usedla neupravená, ale tady, ve Falmaar, mi to nepřipadá správné. Mám zkrátka pocit, že má přítomnost zde nosí nějakou váhu – a kdo jsem, abych své pocity ignorovala?
Snídaně čeká, jak jsem informována, na terase. Ke stolu přicházím již oděná a učesaná, nicméně se zdá, že se budu muset obejít bez společnosti. Co na tom, jsou horší věci než dobré jídlo, výtečné víno, čerstvý vzduch a zpěv ptáků k tomu!
Nejsem nijak rychlý jedlík, nad jedním talířem jsem schopná strávit třeba hodinu, Mathieu se tedy nakonec zvládá objevit ještě dlouho před tím, než skončím. Přejíždím ho pohledem a já se v odpověď na jeho pozdrav culím. Vypadá unaveně, ale vesele. Ne. Vesele není to správné slovo, je to něco jiného, co se leskne v jeho očích, něco, co nedokáži přesně určit. Zvažuji, jestli jsem u něj už tuto jiskru někdy viděla, ale rychle ty myšlenky zaháním.

„Krásné ráno i tobě,“ přeji mu a znovu si ho prohlížím. „Hm, řekla bych, že jsem se vyspala mnohem lépe než ty,“ poznamenám hned škádlivě. „Chci se ptát, co ti nedopřálo klidného snění? Nebo mám svou otázku položit trochu jinak?“ Zvědavě pozvedám obočí, ale ve skutečnosti se po odpovědi pídit nehodlám. Ať už za Mattovou rozespalostí stojí cokoliv či kdokoliv, považuji to za jeho osobní věc, což on dobře ví.
Jeho další poznámka můj zájem ale opravdu vzbuzuje. „Aha,“ začnu poněkud nejistě a pak se rozesměji. „A to mi říkáš, protože se mě chce už konečně zbavit otec, nebo protože se mě chceš zbavit ty? Potřebuješ mě nějak zabavit, aby ses mi sám nemusel tolik věnovat? Protože jestli ano, to by ses měl stydět. Zvlášť, když opomeneš zmínit, jestli je ten zajímavý, svérázný chlapík taky hezký. Povahou se mi totiž líbí kdekdo. No, přinejmenším mě svým charakterem kdekdo pobaví.“ Upíjím vína, ale nespouštím z něj ani na okamžik pohled. „Nebo je to z čisté dobroty srdce, a proto ti dneska tak září očka, hm?“ Špičkou boty ho pod stolem něžně šťouchám do nohy a zeširoka se usmívám v očekávání odpovědi.

Oči plaché laně

Falmaar, Palác de Croix, pracovna Matta a terasa
Středa 7. července, po půlnoci až ráno,
překrásný letní teplý den,
nad ránem mírně sprchlo, slunečno, není horko
Mathieu de Croix, Silvia de Croix, Foye, Haryna
okrajově Violet Rosier, Rafaelo di Orisi

Do našeho paláce jsem dorazil notně po půlnoci. Jen Conrád byl vzhůru, podkoní a zahradník v jedné osobě. Majordomus Foye i komorná Haryna už dávno spali. Zda spala i sestra Silvia jsem nezjišťoval, v její komnaty nebylo teď vhodné nakukovat, a já stejně právě teď o žádnou společnost nestál. Conrád byl tou nejlepší společností, jadrný statný chlap, co rozumí koním a dost možná i lidem, bez toho aby vůbec mluvil. Potřeboval jsem psát! Básně přirozeně. Svlékl jsem to nejnutnější, dosti ledabyle, a usedl ku pracovnímu stolu ve své pracovně. Vzal jsem čistý list papíru, a lehce cosi napsal.

Byla to žádost o ranní snídani na terase, pokud bude vhodné počasí, pro mne a sestru. Dále jsem majordoma informoval, že pozvána k obědu v našem paláci je Princezna Rhaenerys (ačkoliv jí ten titul vlastně nepřísluší, i přesto ji tak vnímám). Důrazně jsem mu připomenul velmi vysokou pravděpodobnost toho, že Rhae přivede své přítelkyně, Princeznu Naerys se svou dvorní dámou Violet. Také zmíním pány, jež jsem poznal v zahradách. Minimálně Vévodovi de Raell by se slušelo oplatit jeho velkodušnost. Když připočítám sebe a sestru, vyzvu Foyeho k přípravě bohatě hostiny pro 8 až 10 osob. Upozorním na vysoký společenský kredit Princezen a Vévody, tedy i nutnost patřičně reprezentovat rod de Croix, na závěr naznačím potřebu nějakých kvalitních hudebníků. Sotva dopíšu, ozve se zaklepání. Conrád přinese andarské červené víno, a něco malého k jídlu. Předám mu příkazy pro majordoma, a gestem jej propustím. Potřebuji psát. Psát básně, či cokoliv co mi pomůže alespoň trochu uchopit dnešní večer.

Stále mám před očima ten pohled Violet. Pohled plaché bezmocné laně, plný obav, zmatku i nepoznané touhy. Touhy vyjádřit to, co vyjádřit příliš nelze. Touhy sdělit Tajemství, jež má tu vlastnost, že čím více se člověk snaží jej sdělit, tím více se od něj vzdaluje svými neohrabanými slovy. Pohled překrásné laně té, je v posledku nejvýmluvnější! Ten, a ozvuk toho takřka šeptaného jediného slova. Mathieu... Toho Tajemství se snad mohou dotknout jen básně. Horečně beru další list papíru, opět namáčím brk, a již se rozběhne po čistoskvoucí pláni, by se pokusil zachytit nepolapitelné. Pohled Violet, který zrcadlil plně, co její ústa vyjevit v ten čas nemohla, či snad ani nedokázala.

V mé duši tisíc skřivánků
jak v červnu z pole vzlétlo,
když jetelem a modrákem
a vlčím mákem vzkvetlo.

V mé duši poupat na tisíc
je širem rozestláno,
a bůhví jak — to všechno tak
přes jedno krásné ráno.

Ba dřív jsem ani netušil,
jak mohou zázrak taký
přes jedno jitro vykouzlit
dva slunka plné zraky!

V mé duši tisíc skřivánků
jak v červnu z pole vzlétlo
a zpěv a květ je celý svět
a všechno volá: Světlo!

Napsal jsem ve spěchu a chvatu několik básní, či jejich fragmentů. Spoustu popsaných papírů jsem zuřivě zmuchlal a hodil kamsi na podlahu, to když se mi nepodařilo vetknout v ty řádky bušení srdce mého. Ten ozvuk pohledu pronásledované laně, jíž v hloubce měkkých tmavě hnědých očí září nepoznané hřející slunce. To protepluje svými paprsky její nitro, i všechny koho potká. Věřím v to slunce, jež jsem zahlédl. Tedy spíše, které mi sama Violet svým pohledem ukázala.

Psal jsem dlouho do noci. Nakonec zcela vysílen vyšel jsem s vínem na terasu. Položil se na lehátko, a koukal do svitu hvězd. Usnul jsem vyčerpán. Noční chlad mne probudil nad ránem, když pršelo. Z posledních sil jsem šel do svých komnat, svlékl se a padl do postele. Konejšivý spánek obestřel mne vzápětí.

Spal jsem dlouho. Ráno mi Marius, hýřící jako vždy dobrou až bujarou náladou, připravil koupel. Notně rozespalý jsem oblečen v kalhotech a čisté bílé košili dorazil pozdě k snídani na terase. Silvia tam již dávno byla, už snídala. Jestli má má milovaná sestřička nějakou výbornou vlastnost, tak je to jistá hrubší zemitá povaha, která nenutí člověka v její blízkosti příliš řešit květnatost mluvy. Protože ona jí také moc neřeší. Zvláště v tento ranní čas, po vydatném odpoledni a ještě vydatnější noci v královských zahradách i následně v mé pracovně, se to opravdu hodí. Žel její hrubší podstata, či hlavně slovník, mi právě teď dělá největší starosti. Drbajíc se ve vlnité čepuřině rozčepýřených hnědých vlasů jí radostně s mírným úsměvem pozdravím. Krásné letní ráno, sestřičko! Mírně zívnu, a přisednu ke stolu. Jak ses vyspala? Ano, hodlám na to vše jít poměrně zeširoka. Mám jí toho hodně co říct, a upřímně vůbec si nejsem jist, zda jí dokážu sdělit vše, co mám na srdci. A už vůbec netuším, zda plně pochopí, jak důležití jsou pro mne moji hosté, kteří dnes přijdou pravděpodobně na oběd. Zvláště jak důležitá je pro mne skřivánčí lady - Violet.
Mimochodem včera večer jsem potkal jakéhosi amiccoského zemana, jménem Rafaelo di Orisi. Zajímavý chlapík... dost svérázný. Možná by se ti líbil. Utrousím jakoby naokraj, aby řeč nestála. Dát sestře zajímavou vějičku, které se může chytit. Možná oklikou přes ní přijdeme k tomu podstatnému schůdnější cestou. Naliji si bílé lehké andorské víno, a pustím se hladově do pochoutek, co nám Crystof připravil. Čekám, zda sestra na má ledabyle hozená slova zabere. Ač se chovám veskrze obyčejně, pozorná lovkyně možná i tak zaznamená, že něco podstatného se v mém nitru změnilo.

baronessa Silvia de Croix
má mladší sestra


V mé duši tisíc skřivánků
Josef Václav Sládek
Sluncem a stínem