V kolotoči pocitov, riešením je prostá margaréta...

S prirodzenosťou sebe vlastnou rozvinula sa pri raňajšom stole debata troch mladých žien, ktoré sa bez milosti krútili v kolotoči pocitov. Dôležitejšia a naliehavejšia, než rokovania o vojne a mieri, štipľavejšia, než pravidelné spiknutie dvorných dám, no zároveň ľahká a stále čímsi dievčensky naivná. 

Osamělý vlk

Falmaar, hostinec "U Rudé Růže", Palác de Alvazar, Královské zahrady
Úterý 6. až Středa 7. července, kolem půlnoci až desátá dopolední
nad ránem mírně sprchlo, slunečný krásný den, není horko
Raimundo de Troy, Rafaelo di Orisi, Garlan Amadee de Raell
později Mathieu de Croix, následně dámy

Dnes po poledni jsem přijel v čele menší družiny svých rytířů do hlavního města Falmaaru ze severu Amiccosu, kde leží mé knížectví. Mohli jsme plout lodí, asi by to bylo i pohodlnější, ale raději jedu v sedle, než bych bezcílně chodil sem a tam po palubě lodi po dlouhé jednotvárné dny. Ubytovali jsme se v Paláci de Alvazar, rytíři mí záhy vyrazili do místních krčem a bordelů. Nešel jsem s nimi. Nehledám zde holku na jednu noc, natož ještě úplatnou. Přijel jsem pro nevěstu, urozenou a patřičně vznešenou. Neb v rodu našem slavném, zbyl jsem už jen já a sestra má. Teta Marianne zemřela minulou zimu, a sestra Francesca se provdala až k Černému Hvozdu v Andaru. To z úcty k zaslíbení, jež dohodl otec ještě za života svého. V majestátním Troy jsem tedy osaměl. Chvíli tišil samotu v náručí služek a šenkýřek. Omrzely mne však záhy. Rozhodnutí bylo třeba učinit, tedy konal jsem. Vlastně stále konám, jelikož jsem zde a právě teď. V centru Říše, kde turnaj velkolepý se blíží, tedy rytíři i dámy přijíždí sem. Ze všech stran světa známého.

Po koupeli, večeři vydatné, vyšel jsem si do ulic města. Posléze i do hostince "U Rudé růže" vstoupil. Při víně poslouchal veselý zpěv bardky místní. Očkem házela po mne poměrně silně, ale jak bylo řečeno, nehledám holku na jednu noc. Tedy pár mincí hodím jí s úsměvem, a jen u potlesku zůstanu. Záhy objeví se krajan, tedy spíš soused přímý, ser Rafaelo di Orisi. Znám jej dobře, služeb jeho párkrát užil jsem. Tedy přisedne, a baví se bujaře, což mu za zlé nemám. Proč taky?

Svou touhou proniknout ku dvoru se netajím. Ani tím, že nevěstu si hledám. Mile mne překvapí, jaké kontakty ten známý prostopášník má. K Vévodovi lyonesskému, ba co víc, k samotné Princezně Naerys vedoucí, a kdoví kam ještě. Zavelím tedy k útoku hned, nač otálet! Příležitost třeba uchopit dokud je blízko. Dokonce Rafaelo naznačí, že schopen je přístup k nejvyšším dámám dvora královského zajistit, přes Vévodu de Raell pro něhož prý pracuje nyní. Nešetřím stříbrem, ani náladou bodrou. Nuže tedy dobrá, Seňore! Když naplníš sliby své, škodný jistě nebudeš! Nyní popijme jako přátelé. Na můj účet, samozřejmě! Pak vesele probíráme domov náš vzdálený, i turnaj jež přichází. Jsem na výsost spokojen, že štěstěna mi tak přála, a vše dobrý směr tak rychle vzalo. Pak šenkýřka škádlivá Marya stále častěji na klíně přítele mého zůstává, tedy loučím se a v Palác de Alvazar se vracím. Spokojen a plný očekávání věcí příštích.

Spal jsem tvrdě, jako takřka vždy. Ráno koupel bylinná, snídaně vydatná. Pak přijde trochu problém. Můj šatník není úplně obsáhlý. Ku dvoru by to přeci jen chtělo něco slavnostnějšího, aby tam nakonec Kníže de Troy jako nuzák nevypadal. V oděvu bývám většinou spíše praktický, než abych módu poslední sledoval. Možná nějaká dáma mi s tím ráda pomůže. I bych nákup takový přetrpět zvládl, když půvabná lady byla by mi průvodkyní zkušenou. Kdoví co přinese tento den? Výzev jsem se nikdy nebál. V boji korouhev nosím v čele srdnatě, a rád. Nakonec si vezmu to nejlepší co momentálně mám, ačkoliv to ani v barvách rodu mého není. Připnu si kord, neboť do ulic města hodí se lépe. V sedlo oře svého vyhoupnu se lehce, a do Citadely mířím. Kolem desáté dopolední v zahradách naleznu přítele svého. Ten zde již s Vévodou de Raell pobývá. Lyonesský velmož je už od pohledu vstřícný muž, a pravý rytíř. Řekl bych, že si budeme jako dva vojáci více než dobře rozumět. Rafaelo nás představí, mírně konverzujeme, povětšinou o obchodu, a neutrálních tématech. Čekáme ještě na jakéhosi básníka. Sleduji krásy zahrad, a spoustu dam, které zde korzují. Můj pronikavý sivý pohled obhlíží okem dravce toto zcela nové "bojiště".

Kníže amiccoský Raimundo de Troy

Zpověď

Falmaar, Citadela, komnaty princezny Naerys
Středa 7. července, ráno, slunečno, není horko
Naerys Ondoryon, Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon

Velké spiknutí

Falmaar, Citadela, komnaty princezny Naerys
Středa 7. července, ráno, slunečno
Naerys Ondoryon, Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon

Stěží by se mi někde dostalo vřelejšího přijetí než v tomto úzkém kruhu. Naerys i Violet mne vítají s laskavostí sobě vlastní, s laskavostí, kterou mohou projevit snad jen spřízněné duše mně bližší než rodná sestra. Oběma jim něžně tisknu paže a poté sleduji, jak se Naerys ihned dává do péče o ty drobečky. Už teď vím, že si skutečně budou rozumět. „Jsou od otce,“ vysvětluji a klesám na volnou židli, jež čekala jen na mě, „přál si, abych si jedno nechala a obdarovala své blízké. Asi tím chtěl také zmírnit následnou ránu.“ Zlehka se usmívám, jako by se jednalo o nějakou vzdálenou vzpomínku. „A já už svého favorita mám, doufám tedy, že se spřátelíte i vy.“
Nalévám si do poháru čisté vody a pár doušků upíjím. Na kratičký tichý okamžik naslouchám zpěvu již čilých ptáků, načež se do řeči dává Violet. Natahuji se k váze vprostřed stolu a instinktivně z ní vybírám ještě uzavřený bílý květ růže, který si pokládám do klína. Všímám si v té chvíli i pohledu, který si Violet s Naerys vyměňují, a ihned je mi jasné, že jsem toho ve své nepřítomnosti mnoho zameškala. Nato se znovu rozpovídá, její jemný hlas takřka splývá s hlasy ptáků, jako by byla zrovna jako oni poslem dobrého rána. Zdá se, že jsme všechny naladěny podobně, všechny na honbě za dobrodružstvím. Při zmínce o pláštích se nemohu ubránit tichému smíchu – jaká to náhoda, že jsme i obraly někoho jiného o svrchníky! Musely se v zahradách potkat se skutečnými gentlemany, tím si jsem jistá: zdalipak byl jedním z nich jistý básník? Ten druhý by jistě měl mít báječný knír!
Naslouchám pak vyprávění mé drahé Naerys. I v tak málo slovech mi situaci přibližuje, úsměv na jejích rtech a ruměnec vkrádající se do jejích tváří prozrazuje takřka vše, co potřebuji vědět. Ale který z těch dvou mužů za tímto stojí? Za celý život jsem tento výraz ve tváři své přítelkyně neviděla. Nedokáži jej přesně určit, nedokáži odhadnout, co jen jí provedl, zda mu mám vyčinit, pohrozit, poděkovat, či snad všechno najednou! Odkládám tedy svou sudbu na později.
Zlehka vrtím hlavou a usmívám se. „Nejsem si jistá, nakolik by byly mé rady užitečné. Ale komplicem, komplicem vám budu vždy ráda. Už teď mám pocit, že jsem součástí vašeho skvělého dobrodružství. Událo se toho totiž za poslední dva dny tolik, že kdo mě zná jen náznakem, neuvěřil by, a kdo mě zná dobře, snad by se pobouřil mou neplechou.“ Nemohu jinak než se jim pokusit objasnit, čeho všeho jsem se stačila dopustit. Co bych to bola za přítelkyni, kdybych z nich tahala jejich tajemství a nejniternější pohnutky a nijak jim to neoplatila? „Luke si za pár dní vezme lady Thalon,“ oznámím nejprve. „Což nejspíše znamená, že můj vlastní sňatek s panem neznámým se prozatím odkládá.“ Natahuji se pro ruku své sestřenice v prostém gestu, které říká, že ani v tomhle není a nikdy nebude sama. I můj čas nastal. „Můj krátký úprk z paláce se příliš nezdařil, neboť nás hned odhalil strýček – alespoň nám ale pomohl protlouci se městem, kde jsme potkaly barbara, Acheronce a čarodějky. Včera jsem zase okusila tabák z dýmky a samozřejmě jsem potkala baroneta de Croix a přivedla jej do zahrad.“ Trochu se odmlčím, abych jim dala čas vstřebat svou pošetilost s jistotou, že i kdyby pro ni pochopení neměly, pro mě ho budou mít vždy. „Jak tedy vidíš, není nic, v čem bych vám komplicem nebyla.“ A není snad nic, v čem bych Naerys nevyhověla, bude-li to v mým možnostech. „Povězte mi, oč běží.“

Večernice

Falmaar, Královské zahrady, Palác Raell
Úterý 6. až Středa 7. července, půlnoc až desátá dopolední
nad ránem mírně sprchlo, slunečný krásný den, není horko
Garlan Amadee de Raell, Rafaelo di Orisi, Cleon,
pak Mathieu de Croix, okrajově Naerys Ondoryon

Poměrně chvatně, a trochu rozpačitě jsme se chvíli po půlnoci rozloučili s Královských zahradách s baronetem de Croix. Byli jsme oba plni dojmů, noc pokročila. Tak nebylo důvodu náš další rozhovor neodložit na zítřek. Domluvili jsme si setkání zítra kolem desáté dopolední zde v zahradách. Tedy navrhl to spíše básník, já jen mlčky přikývl. Cleon se objevil vzápětí s dalším vínem a košíkem dobrot. Bylo však pozdě na to, aby naše setkání pokračovalo. Chtěl jsem být sám. Sám s éterickou vizí stříbrovlasé bohyně před mým vnitřním zrakem.

Kočár. Hlesl jsem, a panoš běžel vykonat mou vůli. Měl bych jej asi vyplísnit za to, co svévolně provedl, teď když jsme osaměli. Ale nemám na to sílu. Někdy si říkám, zda na něj nejsem příliš měkký. Vstřícnost a pochopení jsou dobré vlastnosti, navíc i věřím, že mne svým zbrklým způsobem chtěl vlastně pomoci. Ale mám také povinnosti k jeho rytířské výchově. Nevím. Teď to asi nevyřeším.
Kočár přijel záhy. Mlčky nastoupím, a strávím tak celou cestu do paláce. Setkání s Princeznou a její dvorní dámou stále běží před mým bezcílným pohledem.

Už dávno ležíc ve své posteli snažil jsem se usnout. Avšak nedařilo se to. Stále a stále přicházela ku mne Stříbrovlasá, stále ku mne hovořila s bojovností tajemné bílé laně. Jak zavřel jsem oči, tu se navracel každý detail, a každý pocit z toho svým způsobem vypjatého setkání. Ano, napětí tam bylo všude vůkol. Cítil jsem jej, jak nás všechny prostupuje. A to dokonce i básníka, který se tak snažil být veselý. Dost možná byl napětím pohlcen nejvíc, teď pod mými sevřenými víčky to bylo zcela zřejmé. Jak to, že jsem si toho na místě vůbec nevšiml? Důvod byl zřejmý, to Stříbrovlasá Luna jej naprosto zastínila v očích mých.

Byla sevřená jak šik vojska, plná bojovného ducha, přesto tak křehká, horoucí a vystrašená. Přímo na místě jsem cítil touhu jí obejmout, nyní však vystupuje v mysli mé i udatnost její.

Házím sebou na široké dubové posteli s nebesy ze strany na stranu. Co jí to ten Cleon řekl, že nejněžnější z Princezen stala se tak bojovnou? Proč její dvorní dáma tak rychle ukončila ten rozhovor? Bylo to jen pro tu pozdní hodinu, či pro něco jiného? Tyto otázky mi nedávají spát. Vstanu. Nahé svalnaté tělo ovážu v bocích prostěradlem, a s čiší vína vyjdu do noci na svůj balkón. Za chvíli bude svítat, a chlad noci zaútočí bezhlavě na mé spoře oděné tělo. Vítám to. Krev se ve mne vaří, zmatky, krásou Naerys, či se za tím skrývá něco, čemu teď nerozumím. Upiji vína, a hledím přímo do záře luny, která náhle zrcadlí tvář její. Byl to ten pohled, ten jediný pohled, kdy Královna víl zvedla na okamžik své oči ku mne. Viděl jsem v nich zvědavost a touhu. Touhu objevit nové a nepoznané. Daleko za ní byla výzva. Její zážeh mne vábil, jak sama Večernice vede námořníky v daleké pustině širého oceánu. Jistě, neochvějně a toužebně.

Náhle se všechno slilo! Naerys byla tou Večernicí. Hleděla na mne z měsíčního kotouče, stále tímtéž pohledem objevitelky nepoznaného. Její svit mi prostupoval až do srdce. Našel jsem konečně klid, pro tuto noc.

Dopiji pohár, vrátím se na lože, a hluboce usnu vzápětí.

Ráno jsem vyplísnil panoše, ale nijak přísně. Další dny teprve ukáží, co vlastně vyvedl. Snídám spolu s Rafaelem, který až nyní přijel do paláce. Pak zamíříme kočárem k zahradám.

Povzbudivá spoločnosť

Ráno na terase má svoje celkom osobité čaro - vôňu prebúdzajúcich sa kvetín snúbiacu sa s vôňou čerstvého pečiva, zvuk veselého vtáctva a rezký cinkot porcelánu, farbu dúhy všetkých tých dobrôt rozliatej na bielom obruse... Ach, kam mu len siahajú strojené obedy či honosné večere? Všetky časy dňa by som iste bez váhania menila za letné ráno na terase. 

Počátek nového dobrodružství

Falmaar, Citadela, komnaty princezny Naerys
Středa 7. července, ráno, slunečno, není horko
Naerys Ondoryon, Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon

U Rudé Růže

Falmaarské nám. hostinec "U Rudé Růže", Palác Raell, Královské zahrady
Úterý 6. až Středa 7. července, desátá večerní až desátá dopolední
nad ránem mírně sprchlo, slunečný krásný den, není horko
Raimund de Troys, Garlan Amadee de Raell
později Mathieu de Croix, následně dámy

Začínala noc, když jsem váženého Vévodu de Raell opustil, a pružným měkkým krokem mistra šermu jsem prošel dračí branou, a svižně zamířil na blízké Falmaarské náměstí. Zlaté lyonesské bylo vpravdě skvělým vínem, ale něco mne u vévody chybělo. Holky a trochu bujařejší společnost. Nestal bych se všude zdejším, kdybych stále nevyhledával nové a nové zajímavé kontakty. I pro ně si mne Garlan najal, a aby jeho zlato dlouhodobě putovalo do mého měšce, bylo třeba se porozhlédnout, co právě nyní všechno Falmaar pozoruhodného nabízí.

Netrvalo dlouho a vešel jsem energicky do vyhlášeného hostince "U Rudé Růže". Objednal si jídlo i víno zlaté, i zaposlouchal se do libých tónů bardky Joanny, jež tu hraje k tanci i poslechu.

bardka Joanna

Brzy švarná šenkýřka Marya sedí na mém klíně, potěšit se jejími půvaby však nebylo to jediné, co jsem po ní chtěl. Zajímají mne hosté, a zvláště ti co užiteční by mě či Vévodovi mohli být. Stříbrem nešetřím, ani svou přízní. Marya mne upozorní na krajana, ba co více na souseda, knížete Raimunda de Troys. Znám jej víc než dobře, svého času jsem pro něj nějaké poselství vyřizoval. A tak slovo dá slovo, a již sedím u jeho stolu. Řeč běží, víno teče a já zjistím, že kníže také přijel na turnaj. A nejen kvůli klání v hlavním městě nyní je, snad i ženu sobě hledá v tom mumraji turnajovém.

Seňore Rafaelo, jistě máš kontakty u dvora, co kdybys mne takříkajíc trochu uvedl? Škodný zcela určitě nebudeš! Osloví mne mezi řečí, a mě se tak naskýtá dva možné své mecenáše propojit. Drahý kníže, shodou okolností zde pracuji právě pro Vévodu Garlana Amadee de Raell, a co by jste neřekl? Přivedl jsem jeho pozornost k samé Princezně Naerys. Zítra ráno jej mám vyhledat. Není úplně vyloučeno, že přes Vévodu lyonesského a mou maličkost otevře se ti Pane okno až k nejvyšším z dam dvora královského! Prohlásím nadějně. Samozřejmě se chytí jako správný hospodář a odvážný muž příležitosti, kterou mu nabízím. Je jisto, že ani já z toho nevyjdu naprázdno. To zní více než zajímavě! Stejně nemám na zítřek v podstatě žádný program, jen jednu obchodní schůzku, a ta se případně dá přesunout. Tedy sere, buď teď mým hostem! Spokojeně se usměje, a dodá. A pokud díky tobě se seznámím s nějakou interesantní dámou, máš to u mne schované jako v pokladnici, to je ti doufám jasné.
Dále spolu pijeme a bavíme se o Amiccosu, a tak různě. I pak přislíbím hidalgovi z Troys, že jej zítra seznámím s Vévodou de Raell, pokud bude kolem desáté dopolední v královských zahradách.

Kolem půlnoci kníže Raimund odchází, a já nakonec skončím v komůrce fešné Maryi, abych sobě také dopřál do sytosti potěšení jejích vnad a půvabů. Až ráno kolem osmé nechám se kočárem dovézt do Paláce Raell na bohatou snídani. Kolem desáté jako doprovod Vévody Garlana stanu v zahradách královských. Zde se k nám posléze připojí i kníže Raimund de Troys, a já oba šlechtice jaksepatří seznámím.

Ranní příchody

Falmaar, Citadela, komnaty princezny Naerys
Středa 7. července, ráno, slunečno
Naerys Ondoryon, Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon

Ráno nepřichází příliš brzy, ani příliš pozdě – jakkoliv mi trvalo se skutečně uložit, probouzím se ve svou obvyklou dobu. Dva dlouhé, předlouhé večery sílu zvyku nezlomí. Dovnitř komnaty se ostýchavě vlévá okny kalené zlatavé světlo prvních ranních paprsků, které se u otevřených dveří na balkón osmělují a vchází s hrdostí vznešeného pána. Ještě stále je ale doprovází poněkud chladný vánek, jehož nejmilejší kratochvílí je zrovna štípat mne do tváří. Na okamžik se před jeho drzostí skrývám pod peřinou, ale jen tak, abych se trochu zahřála. Víc se už přemlouvat nenechám: přesouvám se ke kraji postele a spouštím nohy na podlahu.
Rychle pak přecházím přímo na balkón, kde svůj obličej vystavuji polibkům slunce, a přemýšlím. Bude to ranní let, procházka zahradami – mohla bych natrhat čerstvé květiny do té vázy, do které se snad každý den pokouším nacpat nové, zatímco ty ve vrstvách pod nimi pomalu usychají a k nelibosti komorné zdobí stůl opadanými lístky – nebo snad kniha?
Z myšlenek mě vytrhává docela tichý zvuk za mými zády. Otevírám oči a otáčím se. Na rtech se mi hned objevuje úsměv. No jistě. Skláním se a beru svého kočičího oblíbence do náručí. Zavazuji se, že mu dnes vymyslím jméno. A ti ostatní…
Vracím se už mnohem klidněji do komnaty a usazuji se na koberečku před košíkem s jeho pomalu se probouzejícími sourozenci. Otec navrhl, abych je darovala jako společníky svým nejbližším: jednoho dostane sestra, jeden jistě potěší Naerys a další snad rozveselí Violet. Vím, že tak budou v dobrých rukách.
Hodnou chvíli pozoruji jejich veselé dovádění, dokud dovnitř nevchází služebná, aby mě připravila na dnešní den. Pravidelný pohyb, kterým mi rozčesává vlasy, mne jako vždy uklidňuje. Ponechávám si je ovšem rozpuštěné. Zrovna v tu chvíli přichází pozvánka ke stolu Naerys, kterou bych nikdy nedokázala odmítnout. Urychleně se tak oblékám do jednoduchých splývavých šatů, děkuji za pomoc a beru z košíku dva malé uzlíčky štěstí, které podle mého názoru svou osobností dámy nejlépe doplňují.
A pak už vyrážím směrem ke mně tak dobře známé terase a již z dálky se na obě vřele usmívám. „Dobré ráno. Jak jste se dnes vyspaly?“ ptám se hned, zatímco se pohledem vpíjím do jejich vlídných tváří.

Radosti a strasti začínajúceho dňa

Ani zvučný spev vtákov, ani svetlo lúča nezobudilo znavenú princeznú, oddávajúcu sa zaslúženému spánku. Ktovie, ako dlho bdela nocou a ako čarovne zrazu prepadla sladkým snom.