Povzbudivá spoločnosť

Ráno na terase má svoje celkom osobité čaro - vôňu prebúdzajúcich sa kvetín snúbiacu sa s vôňou čerstvého pečiva, zvuk veselého vtáctva a rezký cinkot porcelánu, farbu dúhy všetkých tých dobrôt rozliatej na bielom obruse... Ach, kam mu len siahajú strojené obedy či honosné večere? Všetky časy dňa by som iste bez váhania menila za letné ráno na terase. 

Počátek nového dobrodružství

Falmaar, Citadela, komnaty princezny Naerys
Středa 7. července, ráno, slunečno, není horko
Naerys Ondoryon, Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon

U Rudé Růže

Falmaarské nám. hostinec "U Rudé Růže", Palác Raell, Královské zahrady
Úterý 6. až Středa 7. července, desátá večerní až desátá dopolední
nad ránem mírně sprchlo, slunečný krásný den, není horko
Raimund de Troys, Garlan Amadee de Raell
později Mathieu de Croix, následně dámy

Začínala noc, když jsem váženého Vévodu de Raell opustil, a pružným měkkým krokem mistra šermu jsem prošel dračí branou, a svižně zamířil na blízké Falmaarské náměstí. Zlaté lyonesské bylo vpravdě skvělým vínem, ale něco mne u vévody chybělo. Holky a trochu bujařejší společnost. Nestal bych se všude zdejším, kdybych stále nevyhledával nové a nové zajímavé kontakty. I pro ně si mne Garlan najal, a aby jeho zlato dlouhodobě putovalo do mého měšce, bylo třeba se porozhlédnout, co právě nyní všechno Falmaar pozoruhodného nabízí.

Netrvalo dlouho a vešel jsem energicky do vyhlášeného hostince "U Rudé Růže". Objednal si jídlo i víno zlaté, i zaposlouchal se do libých tónů bardky Joanny, jež tu hraje k tanci i poslechu.

bardka Joanna

Brzy švarná šenkýřka Marya sedí na mém klíně, potěšit se jejími půvaby však nebylo to jediné, co jsem po ní chtěl. Zajímají mne hosté, a zvláště ti co užiteční by mě či Vévodovi mohli být. Stříbrem nešetřím, ani svou přízní. Marya mne upozorní na krajana, ba co více na souseda, knížete Raimunda de Troys. Znám jej víc než dobře, svého času jsem pro něj nějaké poselství vyřizoval. A tak slovo dá slovo, a již sedím u jeho stolu. Řeč běží, víno teče a já zjistím, že kníže také přijel na turnaj. A nejen kvůli klání v hlavním městě nyní je, snad i ženu sobě hledá v tom mumraji turnajovém.

Seňore Rafaelo, jistě máš kontakty u dvora, co kdybys mne takříkajíc trochu uvedl? Škodný zcela určitě nebudeš! Osloví mne mezi řečí, a mě se tak naskýtá dva možné své mecenáše propojit. Drahý kníže, shodou okolností zde pracuji právě pro Vévodu Garlana Amadee de Raell, a co by jste neřekl? Přivedl jsem jeho pozornost k samé Princezně Naerys. Zítra ráno jej mám vyhledat. Není úplně vyloučeno, že přes Vévodu lyonesského a mou maličkost otevře se ti Pane okno až k nejvyšším z dam dvora královského! Prohlásím nadějně. Samozřejmě se chytí jako správný hospodář a odvážný muž příležitosti, kterou mu nabízím. Je jisto, že ani já z toho nevyjdu naprázdno. To zní více než zajímavě! Stejně nemám na zítřek v podstatě žádný program, jen jednu obchodní schůzku, a ta se případně dá přesunout. Tedy sere, buď teď mým hostem! Spokojeně se usměje, a dodá. A pokud díky tobě se seznámím s nějakou interesantní dámou, máš to u mne schované jako v pokladnici, to je ti doufám jasné.
Dále spolu pijeme a bavíme se o Amiccosu, a tak různě. I pak přislíbím hidalgovi z Troys, že jej zítra seznámím s Vévodou de Raell, pokud bude kolem desáté dopolední v královských zahradách.

Kolem půlnoci kníže Raimund odchází, a já nakonec skončím v komůrce fešné Maryi, abych sobě také dopřál do sytosti potěšení jejích vnad a půvabů. Až ráno kolem osmé nechám se kočárem dovézt do Paláce Raell na bohatou snídani. Kolem desáté jako doprovod Vévody Garlana stanu v zahradách královských. Zde se k nám posléze připojí i kníže Raimund de Troys, a já oba šlechtice jaksepatří seznámím.

Ranní příchody

Falmaar, Citadela, komnaty princezny Naerys
Středa 7. července, ráno, slunečno
Naerys Ondoryon, Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon

Ráno nepřichází příliš brzy, ani příliš pozdě – jakkoliv mi trvalo se skutečně uložit, probouzím se ve svou obvyklou dobu. Dva dlouhé, předlouhé večery sílu zvyku nezlomí. Dovnitř komnaty se ostýchavě vlévá okny kalené zlatavé světlo prvních ranních paprsků, které se u otevřených dveří na balkón osmělují a vchází s hrdostí vznešeného pána. Ještě stále je ale doprovází poněkud chladný vánek, jehož nejmilejší kratochvílí je zrovna štípat mne do tváří. Na okamžik se před jeho drzostí skrývám pod peřinou, ale jen tak, abych se trochu zahřála. Víc se už přemlouvat nenechám: přesouvám se ke kraji postele a spouštím nohy na podlahu.
Rychle pak přecházím přímo na balkón, kde svůj obličej vystavuji polibkům slunce, a přemýšlím. Bude to ranní let, procházka zahradami – mohla bych natrhat čerstvé květiny do té vázy, do které se snad každý den pokouším nacpat nové, zatímco ty ve vrstvách pod nimi pomalu usychají a k nelibosti komorné zdobí stůl opadanými lístky – nebo snad kniha?
Z myšlenek mě vytrhává docela tichý zvuk za mými zády. Otevírám oči a otáčím se. Na rtech se mi hned objevuje úsměv. No jistě. Skláním se a beru svého kočičího oblíbence do náručí. Zavazuji se, že mu dnes vymyslím jméno. A ti ostatní…
Vracím se už mnohem klidněji do komnaty a usazuji se na koberečku před košíkem s jeho pomalu se probouzejícími sourozenci. Otec navrhl, abych je darovala jako společníky svým nejbližším: jednoho dostane sestra, jeden jistě potěší Naerys a další snad rozveselí Violet. Vím, že tak budou v dobrých rukách.
Hodnou chvíli pozoruji jejich veselé dovádění, dokud dovnitř nevchází služebná, aby mě připravila na dnešní den. Pravidelný pohyb, kterým mi rozčesává vlasy, mne jako vždy uklidňuje. Ponechávám si je ovšem rozpuštěné. Zrovna v tu chvíli přichází pozvánka ke stolu Naerys, kterou bych nikdy nedokázala odmítnout. Urychleně se tak oblékám do jednoduchých splývavých šatů, děkuji za pomoc a beru z košíku dva malé uzlíčky štěstí, které podle mého názoru svou osobností dámy nejlépe doplňují.
A pak už vyrážím směrem ke mně tak dobře známé terase a již z dálky se na obě vřele usmívám. „Dobré ráno. Jak jste se dnes vyspaly?“ ptám se hned, zatímco se pohledem vpíjím do jejich vlídných tváří.

Radosti a strasti začínajúceho dňa

Ani zvučný spev vtákov, ani svetlo lúča nezobudilo znavenú princeznú, oddávajúcu sa zaslúženému spánku. Ktovie, ako dlho bdela nocou a ako čarovne zrazu prepadla sladkým snom.

Záchvěv naděje

Falmaar, Citadela, komnaty princezny Naerys
Středa 7. července, ráno, slunečno, není horko
Naerys Ondoryon, Violet Rosier

Mlčenlivé hvězdy

Falmaar, Citadela, komnaty lady Rhae
Úterý 6. července, kolem půlnoci, polojasno, svítí hvězdy
Rhaenerys Ondoryon

Pozdní návrat do komnat přináší kýženou úlevu od zdánlivě nekonečného shonu dnešního dne. Včerejšek se mi zdál strašlivě chaotický a rozporuplný – a tento pocit mě neopouští ani teď, nikdy bych totiž nevěřila, že se tolik může udát během tak krátké doby.
Přecházím na balkón a vzhlížím ke mně tolik drahým, tichým hvězdám. Tentokrát mi jejich mlčení nevadí, naopak. Skýtá útěchu a porozumění podobné tomu, které jsem pocítila při zdánlivě až osudovém ranním setkání. Teď to ale potřebuji o to více, mám totiž pocit, jako by mne postihla strašlivá ztráta: Luke zradil. Nezlobím se kvůli tomu, že se zamiloval do lady Thalon, nemohu mu přát nic než štěstí, ale hněvám se, že mi o svých citech nepověděl. Vždy mi říkal vše, co měl na srdci, byla jsem jeho sestrou a jeho důvěrnicí. Jak dlouho přede mnou tohle skrýval? Nahradila mne sama lady Thalon, vytlačila mě z bratrovy hrudi i mysli? Bylo to nevyhnutelné?
Unavenýma očima hledám své oblíbené souhvězdí a lehkým úsměvem na rtech jej zdravím. Chvíli ho jen pozoruji – nezáří o nic méně jasně než kdykoliv jindy. Usazuji se na širokém kamenném zábradlí, přitahuji si kolena k tělu a opírám si o ně bradu jako bych se nacházela ve společnosti starého přítele.
Jak rychle Luke získal to, po čem touží! Jak rychle to získal… Nevím, jaké následky jeho konání může mít, ale zdá se, že mi prozatím získal čas. Máme-li mu se sestrou zařídit rychlou svatbu, jen málokdo si nedomyslí, proč jednáme ve spěchu. Po takovém pochybení nemůže otec mě ani sestru provdat příliš brzy, tím si jsem jistá. A pokud ano, stěží tak dobře, jak by si mohl přát nebo jak doufá. Nemyslím si ani, že by vzal zpět slib, který mi dal, že by mi vzal možnost posledního slova. Ne, otec je čestný muž. Ačkoliv nás chce zabezpečit, neobětuje mé štěstí, o tom jsem přesvědčená. A kdyby přece, možná… Možná Luke našel způsob, jak to obejít. Jenže ani přes můj rozhovor s Rhaellou si nejsem jistá, zda jsem na takové chování připravena, zvlášť když mám teď naději.
Pro sebe se usmívám. Měla tu být vždy. Jak jsem se mohla tak rychle přesvědčit, že se jí musím vzdát?
Ne, nikdy víc. Znovu zvedám pohled ke hvězdám. Nikdy víc.

„Bijte, hvězdy šťastné, v rytmu s věcmi níž,
bijte s mým srdcem požehnaným víc, než zví.
Požehnaným, ale pro žal skrytý vyňatým –
ale ať není tak již víc:
nechť je vše v pořádku, nechť dobře je.“

Jsem unavená. Je mi chladno, ale ani když se vracím do své komnaty, dveře na balkón nezavírám; jemný vánek mě svým šepotem vábí do postele. Nemám sílu mu dál odolávat. Sundávám si z krku až příliš těžký náhrdelník, nepochybně drahý dar od strýčka Doriona, jehož veselé hlaholení bylo tím jediným, co rodinnou večeři dnes činilo snesitelnou; co na ní mělo být řečeno, bylo řečeno ještě před ní, a co ne, to se vymklo kontrole. I šaty se mi nyní zdají ztěžklé uplynulým dnem, a tak je rychle nahrazuji noční košilí, jež je jako z mlhy. Kdykoliv jindy bych své šaty uložila, ale jakmile se opět cítím lehká, nechávám je ležet na místě, a přecházím k loži.
Hledím ještě směrem na balkón, kde se jemné závěsy třepotají kolem rámu dveří a občas krátce odhalí temnotu za nimi a lesknoucí se stříbro hvězd. Nechť dobře je.

Tam kam laně chodí pít

Falmaar, Citadela, Královské zahrady
Úterý 6. července, kolem půlnoci, polojasno, svítí hvětdy
Naerys Ondoryon, Violet Rosier,
Mathieu de Croix, Garlan Amadee de Raell

Už když jsem se nočním parkem blížil k oné trojici, byl jsem ve značných rozpacích, neboť vlastně netuším, jak zapůsobila báseň má na lady Violet. Chtěl jsem se jí dotknout v hlubině srdce jejího, avšak nebyl jsem při tom, když panoš Cleon list předával. Blížit se tedy ctné Violet bylo jako spěchat vstříc nepoznanému tajemství. Jaký zvolit přístup ku trojici zde stojící?

Má povždy sdílná a komunikativní povaha vcelku přirozeně sklouzne do vstřícné vlídnosti, zvlášť když vidím jak právě Vévoda nabízí plášť Princezně. Tedy nad tím nehloubám, a nastolím tón veselý, pohříchu možná až příliš. To mi dojde jakmile spatřím éterickou bytost půvabně krásné lady Rosier. Nezbývá však než pokračovat v kurzu, s nímž jsem do tohoto hovoru vstoupil. Cítím napětí mezi Naerys a Garlanem, takové že by se skoro dalo krájet, těžko tedy soudit, nakolik i milá Violet z toho napětí své přítelkyně v sebe přebírá, aby duši spřízněné ulevila, a nakolik v nitru jejím rezonuje báseň moje, zda vůbec.

Už prvním pohledem mne omráčí roztřesený pohled drahé Violet, hloubka její vnitřní bouře mne zasáhne jako uragán, a rázem mne vrhne do hloubky mé vlastní hlubiny. Tak pokorně a tiše položím svůj kabátec s vyšitými květy na její skvostná ramena, ve chvíli kdy Lady hovoří k Vévodovi. Sám mírně ustoupím, a jen se pohledem měkkým pasu na celé bytosti Violetiny, která se již s námi oběma loučí, aby jako plaché laně zmizely v útrobách Citadely. Opětuji jim úklonu, a stojíc bez hnutí, snad možná i bez dechu. Nořím se do jejích hlubokých očích, které jediné jsou mi odpovědí na mé otázky, zda báseň má dorazila do hlubin nitra jejího. Čas se náhle takřka zastaví, když mladý jelen do očí své laně hledí, ona pak vznešenou svou hlavu odvrátí, a ladně v bezpečí svých komnat prchá i s družkou stojí. I vám drahá Violet... Princezno Naerys dobrou noc...
Jen pár slov stihnu říci, než s Garlanem osamělí zůstaneme stát na zahradní cestě. Mlčíme ještě notnou chvíli poté, i vévoda raději zůstává s dojmy a myšlenkami svými.

Až noční chlad mne probere, když pronikne mou sněhobílou košilí. Potřebuji ten niterný pohled Violetin skutečně vstřebat, a již je skutečně pozdní hodina.

Vévoda de Raell to vnímá zřejmě velmi podobně. Tedy se rozloučíme s tím, že potkáme se opět zítra dopoledne zde v zahradách.

Do našeho paláce jdu jako ve snách. Stále mne provází pohled Violetin. Jistě mi bude společníkem po celou noc, i zítra, do setkání příštího. V paláci při planoucím krbu, výborném víně, bdím dlouho do noci, musím ze sebe vypsat do básní oči plaché laně, a vše co v nitru mém jitří...

Znám křišťálovou studánku,
kde nejhlubší je les,
tam roste tmavé kapradí
a vůkol rudý vřes.

Tam ptáci, laně chodí pít
pod javorový kmen,
ti ptáci za dne bílého,
ty laně v noci jen.

Když usnou lesy hluboké
a kolem ticho jest,
tu nebesa i studánka
jsou plny zlatých hvězd.

Bezsenná noc

Sbírání střípků

Falmaar, Citadela, Královské zahrady
Úterý 6. července, před půlnocí, polojasno
Naerys Ondoryon, Violet Rosier, Mathieu de Croix, Garlan Amadee de Raell