Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Poetry
Družina
| |||
 |
| ||
| |||
 | Štědrý společník Falmaar, Citadela, Královské zahrady Jsem vyzván vévodou, abych se neostýchal co se pamlsků týče, tedy zařídím se plně podle jeho slov. Znám jej sotva pár minut, a už je mi sympatický, zvláště svou štědrostí a vstřícnou povahou.
| ||
| |||
 | Nečakaný posol dobrých správSprevádzať Violet do záhrad mi bolo nesmiernou cťou, zavše sa mi zdalo, že to bol i celkom dobrý nápad, uvoľniť sa z upätosti hradných stien. Ak má moja spriaznená duša smútiť a žialiť, iste je omnoho romantickejšie, oddávať sa citom, hoc pochmúrnym, v našich milovaných záhradách, než v mojich komnatách. Uložila som sa vedľa drahej Violet do mäkkej a voňavej prírodnej postele, nedbajúc na účes či honosný šat. Nebola v tom neúcta k práci krajčíra a všetkých služobných, čo ma ráno tak prekrásne ustrojili, len detská radosť z celkom obyčajných vecí. Obe sme hľadeli k nebesám, sledujúc podvečerné divadlo. Keď sme boli menšie a kadekto nás ľahko opil vymyslenou historkou, zvykli sme hrať takú hru. Kto skôr nájde prvú hviezdu na večernej oblohe? Verili sme, že práve tej večernica splní jedno želanie. Predbiehali sme sa s Violet, ktorá prvá zdvihne prst k nebu a na tmavnúcej oblohe objaví žiariaci drahokam. A potom sme sypali z rukáva želania od výmyslu sveta - obrovskú a sladučkú tortu, trblietavé šaty s tisíckami sukní, ktoré by sa pri tanci krásne točili, dobrodružnú a romantickú výpravu za obzor, princa z rozprávky... Dnes by som chcela aspoň na chvíľu veriť našim detským hrám, milovaná Violet, želala by som si krásnu budúcnosť pre nás obe. Chvíle po boku drahej priateľky v záhradách rýchlo plynuli. Všimla som si, že čas s drahou Violet vždy tak rýchlo utekal... Deň si podával žezlo s nocou, aby slnečné lúče pri moci vystriedala tma. Z rozjímania v steblách trávy ma vyrušil šuchot, zvuk krokov, ktorý znamenal len jediné. "Najdrahšia, zdá sa, že sme boli na našej tajnej výprave odhalené, prichytené a usvedčené!" šťuchla som do Violet jemne ukazovákom a neochotne sa dvihla do sedu. Ach, prekliata lucerna, to ty si našu prítomnosť iste odhalila! Neznámy mladík si to mieril priamo k nám, už nebolo pochýb, že jeho kroky v záhradách nie sú náhodné. Vstala som a upravila si šaty, pretože mi nebol známy a iste sa nepatrilo, aby nás prichytil len tak sa po tme váľať v tráve. Ešte by z toho boli nejaké klebety! Jeho predstavenie bolo obsiahle a vznešené, a tak na moju vážnu tvár rýchlo zasadol mierny úsmev. Ten sa badateľne rozžiaril, keď panoš spomenul baroneta de Croix a jeho básne. Veselo som siahla po liste, ktorý mi podával. "Za poklad tak vzácny, som ochotná odpustiť Vám trúfalosť, s ktorou ste mňa a drahú Lady Rosier vyrušili." Pozrela som na najdrahšiu Violet. Sľúbila som ti nočné dobrodružstvo, ktoré zaženie chmury z tvojej krásnej tváre, najdrahšia, a hľa, zdá sa, že si nás našlo skôr, než som čakala. Nemohla som prepočuť, že okrem Matta padlo v predstavení i meno akéhosi vojvodu z Lyonessu, čo vzbudilo vo mne zvedavosť. Možno to bolo tým, že lyonesský rytieri boli v kruhoch klebetných dvorných dám považovaní nie len za mimoriadne slušných, čestných a zdvorilých, ale i veľmi pekných. Podala som Mattov list drahej Violet, aby ho dobre uschovala, kým sa obe v súkromí nepotešíme z ľúbezných veršov. V očiach mi hrali veselé iskričky. "Odovzdajte naše srdečné pozdravy baronetovi, vždy vie, ako potešiť naše srdcia. A ďakujeme za pozvanie a za štedrosť vášho pána, ale zdá sa mi nanajvýš nevhodné, v takúto neskorú hodinu oddávať sa potešeniu z vína s celkom cudzím mužom. Ak by nám chcel Vojvoda však dúšok lahodného nápoja po vás poslať, túto malú službu mu nezabudneme." Ak čosi ležalo na srdci mojej drahej Violet, nechala som jej priestor panoša osloviť, ak nie, prepustila som ho z našej spoločnosti. Ukradomky som ho na odchode sledovala, či sa mi predsalen nepodarí zazrieť onoho vojvodu z Lyonessu. S rozpačitým smiechom som stiahla Violet za rukáv. "Takú vec, akou je pozvanie na víno, treba patrične premyslieť, takže som pre nás získala čas. Povedz drahá, nie si trošku zvedavá na tú spoločnosť? Priznám sa ti, že vo mne drieme zvedavosť, ale treba myslieť na správne vychovanie. A čo píše drahý baronet v tomto liste? Iste pár veršov, čo pohnú každou dušou..." | ||
| |||
 | Iniciativní panoš Falmaar, Citadela, Královské zahrady Baronet de Croix se ku mne chová velmi vstřícně, a s úctou pro běžného panoše až nevídanou.
Když přijdu na vhodnou vzdálenost složím dámám hlubokou kavalírskou poklonu hodnou amiccoského granda, a dám si na hloubce předklonu opravdu záležet, takže hřbet mé pravice takřka pročísne od rosy vlhkou trávu. Poklona samozřejmě je cílena hlavně Princezně Naerys. | ||
| |||
 | Posel dobrého Falmaar, Citadela, Královské zahrady Večer pokročil, a mírné chladno zahalilo zahrady, čímž vystřídalo horko letního i když polojasného dne. Jelikož mám delší kabátec, chladu přicházejícího soumraku se rozhodně bát nemusím. Mocné buky poblíž altánku mého šumí listy svými do noci za hlasité podpory lind (topol bílý), které doslova rozehrají symfonii při každém sebemenším vánku.
Čtu básně zvolna.
Už při představení se i já postavím, jak slušnost káže. Pohár vína pak uchopím, a vzdušnou cestou naznačím přípitek s drobnou úklonou přímo Vévodovi de Raell.
V té chvíli si povšimnu Princezny Naerys s Violet, jež se rozložily jak jinak než pod šeříky. Musely mne vidět při příchodu, leč neoslovily mne, což může znamenat jen jediné. Chtějí být samy! Nemám tedy práva jejich osamění rušit, leč i tak rád bych se jim nějak nevtíravě připomněl. Tu padne můj pohled na panoše Vévody, i oslovím ho s prosbou, možná trochu příliš vyzývavou. | ||
| |||
 | Zlatý lyonesský klíč Falmaar, Citadela, Královské zahrady Dotyčný šlechtic Rafaelo di Orisi osvědčí své dobré vychování, a přijme mé pozvání k dobrému vínu z mé domoviny. Už to je více než dobrý začátek. Jeho celkový vzhled přesně odpovídá dobrému světaznalému společníku, a skutečně i první kontakt i slova jeho ten dojem potvrdí. Zřejmě jsem našel toho správného muže.
Jak tak hovořím ku snad mému budoucímu průvodci, můj pohled mimoděk padne opět na mladíka s knihou v blízkém altánu. O společnost zdá se nestojí, ale možná zlaté lyonesské víno by mu přišlo k četbě vhod.
Zlaté lyonesské rodu de Raell - zde servírované je skutečně špičkové bílé příjemně sladké víno, výrazné chuti i vůně, velmi lahodné - navíc vévoda Garlan de Raell přivezl víno přímo z Lyonessu, kde jako všude na světě si vinaři to nejlepší víno nechávají pro sebe a místní, tedy taková dobrota jistojistě není ve Falmaaru k sehnání - u nás podobné Tokajskému Sedmiputňovému, Chardonney z Moldávie, či měšnímu vínu Prinz Stefan | ||
| |||
|
| ||
| |||
| U zlatého lyonesského Falmaar, Citadela, Královské zahrady Doručil jsem poselství Vévody amiccoského správci říšské pokladny, a tím má práce skončila. Prošel jsem Citadelou, pro mne až odporně pompézní, a s gustem jsem se nadechl už mírně chladného večerního vzduchu. Kam teď? Do bordelu, či do hostince? Falmaar je příšerně drahý, což je vcelku pochopitelné, a tak jsem vyrazil na pár chvil do zahrad. Nejsem úplně na mizině, ale příliš vyskakovat si taky nemůžu. Pořád jsem jen legitimizovaný bastard, tedy někdo, kdo se musí o své potřeby hlavně postarat sám.
Rytíř sklonil mírnou formální poklonu, a já se v tu chvíli se vymrštil jako když vyskočí kord z pochvy. Být slušný nic nestojí. Překvapení proběhlo mou tváří, když se představil, a to mne podrž, žádal bych služeb!
Poté usedneme, a panoš jež mi byl také jakoby mimochodem představen coby zemanský synek Cleonus de Castiana, přitáhne zahradní stolek, a jme se nalévat ten nektar jižních vinic. K tomu rozprostře něco sýra, klobásek a jiných dobrot. Usilovně držím dekórum. Jen mírně zobu, i když bych se na to vše nejraději vrhnul. | ||
| |||
| Příchozí host Falmaar, Citadela, Královské zahrady Do Falmaaru jsem připlul dnes kolem poledne na lodi mého otce Amarica de Raell, Velkovévody Lyonessu. Můj koráb doprovázela doprovodná loď i několik válečných šebek to kvůli bezpečí na námořních cestách.
Chystá se zde v hlavním městě Říše prý velký turnaj, jehož vítěz bude mít možnost požádat o ruku princeznu Naerys. Tuto mou účast na onom klání zorganizoval hlavně můj otec, a já se nebránil. Dokonce jsem zaslechl i cosi o královské intervenci v oné věci, neboť sňatek Princezny je hlavně čin politický, o tom není sporu. Právě proto mé první kroky z královského přístavu vedli na soukromou audienci u Krále Luceryse. Byla vedená jím v přátelském duchu, a mimo jiného mi bylo lehce naznačeno, že jsem v užším kruhu možných nápadníků. A pokud bych turnaj skutečně vyhrál, což není nemožné, tak mé snubní postavení se ještě zlepší. V rámci toho mi prý uděluje dovolení dělat Princezně společnost do trvání turnaje, a to nejen v hlavním městě, ale i na nějakém případném výletě, samozřejmě s patřičnou strážní královskou ochranou. Pak mi byly ukázány mé komnaty v Citadele, a i ostatní rytíři Lyonessu se také ubytovali, i ustájení našich ořů válečných proběhlo. Lehce jsem povečeřel, a v poněkud pozdní hodinu vyrazil do Královských zahrad, kam jak jsem byl informován stráží si vyšla i sama Princezna Naerys se svou dvorní dámou.
Zahloubán do svých vlastních myšlenek, oblečen stále ještě ve formální rodové zbroji, jsem se zvolným krokem návštěvníka vnořil do Královských zahrad, které mne vskutku okouzlily. Právě jimi procházel lampář a zažíhal nemagické lampy. Bylo vidět, že tuto činnost už má notně pod kůží, takže jeho pohyby jako by byly součástí zahrad samotných podobně jako větve četných keřů s nimiž si hraje lehký vánek letního podvečera. Takřka neslyšný doprovod mi dělal můj panoš Cleon, nesoucí koš, v němž byla karafa s vínem, poháry a něco k zakousnutí. Měl jsem v úmyslu si někde v klidu dopřát doušek dobrého zlatého lyonesského, a promyslet si co s načatým večerem. Princeznu jsem účelově nehledal, mohlo by být netaktní zjevit se v její blízkosti takto navečer, tedy nechal jsem osudu, zda ji potkám, či nikoliv.
Námořní cesta sem přes takřka celý známý svět ve mne podnítila chuť poznávat cizí kraje, jejich vůně, krásy, a zvuky místního lidu. Lodě i naše vznešené ušlechtilé koně jsem měl k dispozici, tedy tomu nic nebrání, abych prozkoumal co je hodné k vidění v tomto koutě světa, však času do turnaje je ještě dosti. Zahrady se pomalu vylidňují, přesto si všimnu dvou mladíků, jeden šlechtic sedí v otevřeném altánku, a čte si v nějaké knize (Mathieu), toho se jistě nesluší rušit. O dost více mne zaujal druhý mladík, sedící opodál. Podle všeho jde o světoběžníka, a právě někoho takového rád pozvu na pohár vynikajícího vína z mé domoviny, tedy s přátelským úsměvem zamířím přímo k němu.
| ||
| |||
| Lavička v záplavě šeříků Falmaar, Citadela, Královské zahrady Když jsem opustil svatyni Iteo, namířil jsem si to přes falmaarský hlavní rynk. Všude byl ruch a shon, kupci překřikovali sebe navzájem. Takřka se mi zdálo, že nyní v teplý letní podvečer je zde ještě rušněji než přes poledne, kdy jsme tudy šli s Dorionem a jeho lady. Pro tentokrát jsem náměstí prošel poměrně rychle, a bez valného zájmu o nabízené zboží. Kroky mé směřovaly neochvějně do Královských zahrad, kam jsem dorazil když již padal soumrak.
Nějaký čas jsem jen seděl, a sledoval lampáře jak obchází park a zahrady a přináší světlo tam, kam přichází přirozeností pohybu nebeských těles tma. Jednu z lamp rozžehnul přímo vedle lavičky mé, načež mlčky pokračoval ve svém bohulibém díle dále do nitra zahrad. Kochal jsem se zpěvem ptáků, jež vždy za jitra a při soumraku nejvíce prozpěvují. Náhle pohled můj o mladíka zavadil. Podle vzhledu snad to světoběžník je, možná poselství jakési v Citadelu doručil, a teď i on v zahradách vonných po cestě dlouhé spočinul.
Jak však tma přejímá vládu tu pěvci zvolna utichají. Mladík v knihu se pohrouží, a tak i já tedy sáhnu do záňadří kabátce svého, a vyjmu sbírku básní, i ponořím se v ní... | ||
