Zlatý lyonesský klíč

Falmaar, Citadela, Královské zahrady
Úterý 6. července, večer, polojasno
panoš Cleon, Mathieu de Croix, Rafaelo di Orisi
okrajově Naerys Ondoryon, Violet Rosier

Dotyčný šlechtic Rafaelo di Orisi osvědčí své dobré vychování, a přijme mé pozvání k dobrému vínu z mé domoviny. Už to je více než dobrý začátek. Jeho celkový vzhled přesně odpovídá dobrému světaznalému společníku, a skutečně i první kontakt i slova jeho ten dojem potvrdí. Zřejmě jsem našel toho správného muže.
To je moc dobře.
Odpovím poněkud stroze na jeho vcelku příjemný vodopád slov. Zná i Rytíře Kruhu, a dokonce i ví jaké postavení mám já sám v našem rodu. Je vskutku dobře informovaný, což mne potěší. Alespoň bude méně nudného vysvětlování.

Zdá se, že ještě nevečeřel, přesto drží etiketu.
Jen prosím, neostýchejte se!
Pobídnu jej k větší konzumaci pamlsků s širokým srdečným úsměvem.
Na Rytíře Kruhu, a na Krále!
Přidám se vesele k přípitku.

Jste přímý, to oceňuji. Tedy, jest mi zapotřebí hlavně služeb průvodce po Falmaaru, a přilehlých krajích. Rozumějte, v jižních krajích i na dálném jihu se vcelku orientuji, avšak zde na severu jsem poprvé. Nerad bych opomenul nějakou zajímavost, kterou sever či hlavní město nabízí. Navíc když má cestovatel zkušeného průvodce, často se vyvaruje zbytečných chyb, z nichž některé mohou být i fatální. Pokud budete souhlasit, samozřejmě uhradím vaše výlohy. A přijmete-li, zařídím vám komnaty v lyonesském paláci zde ve Falmaaru, samozřejmě na můj účet.

Jak tak hovořím ku snad mému budoucímu průvodci, můj pohled mimoděk padne opět na mladíka s knihou v blízkém altánu. O společnost zdá se nestojí, ale možná zlaté lyonesské víno by mu přišlo k četbě vhod.
Cleone, dones tamtomu kavalíru karafu vína našeho i pohár, s mým pozdravem.
Vyzvu panoše, a ten nemešká, a vydá se ke čtenáři.

Někdy v tom čase se zjeví dvě světlušky opodál (Naerys a Violet).

Znovu se obrátím k seru Rafaelovi.
Nyní například hledám v zahradách Princeznu Naerys, možná je to jedna z těch dvou dam s lucernami, ale to já nevím, neboť jsem Princeznu nikdy neviděl.
Zazubím se vstřícně na svého společníka, zatímco Cleo hovoří s oním kavalírem s knihou.

panoš vévody Garlana, Cleon de Castiana

Poezie pod šeříky

Falmaar, Citadela, Královské zahrady
Úterý 6. července, večer, polojasno
Naerys Ondoryon, Violet Rosier, okrajově Mathieu de Croix

Kdo zhasil světla v zahradách a záři nad městy,
kdo rozžal rubínový knot nad ložem nevěsty?

Kdo způsobil že vyje pes na drnu křižovatek,
kdo způsobil ten nevěrný a hrůzyplný zmatek?

Kdo navrstvil snop po snopu kdo snil tak tragicky,
kdo nalil do měsíce krev že stříká magicky?

Kdo rozlil černý kahanec kdo modrou lampu bere,
kdo skryt za černou oponou zpívá své Miserere?

U zlatého lyonesského

Falmaar, Citadela, Královské zahrady
Úterý 6. července, večer, polojasno
Garlan Amadee de Raell, panoš Cleon,
okrajově Mathieu de Croix,
Naerys Ondoryon, Violet Rosier

Doručil jsem poselství Vévody amiccoského správci říšské pokladny, a tím má práce skončila. Prošel jsem Citadelou, pro mne až odporně pompézní, a s gustem jsem se nadechl už mírně chladného večerního vzduchu. Kam teď? Do bordelu, či do hostince? Falmaar je příšerně drahý, což je vcelku pochopitelné, a tak jsem vyrazil na pár chvil do zahrad. Nejsem úplně na mizině, ale příliš vyskakovat si taky nemůžu. Pořád jsem jen legitimizovaný bastard, tedy někdo, kdo se musí o své potřeby hlavně postarat sám.
Rozvalil jsem se na lavičce, a pozoroval jak do parku vchází soumrak. Spatřil jsem jakéhosi hejska, který usedl s knihou do blízkého altánu. S tím bych asi mohl najít společnou řeč, ale on o to zřejmě příliš nestojí. Navíc pochybuju, že by mne mohl nějak zasponzorovat. Vypadá jako nějaký synek nižší šlechty, co ho papínek drží pěkně u huby, ten je jistě sám rád, že se svou hubenou apanáží vyjde.

Jak tak mudruju, hrajíce si s hruškou svého kordu, uslyším jak se blíží kroky. Dva muži, rytíř a panoš, chrastí štěrkem zahradní cesty jak jdou. Podle všeho míří ku mne. Netuším proč.

kord Rafaelův

Rytíř sklonil mírnou formální poklonu, a já se v tu chvíli se vymrštil jako když vyskočí kord z pochvy. Být slušný nic nestojí. Překvapení proběhlo mou tváří, když se představil, a to mne podrž, žádal bych služeb!
I já vysekl hlubokou úklonu kavalíra hodnou amiccoského granda.
I mne jest to těší, že vás poznávám pane.
Briskně jsem se přizpůsobil lyonesské mluvě.
Jsem zemanský syn Rafaelo di Orisi z Amiccosu, světoběžník, šermíř a příležitostný dobrodruh. A nejsem blázen abych odmítl pozvání ku nejlepšímu z vín od Rytíře Kruhu tak váženého!
Ihned osvědčím své znalosti velkorodů.
Pokud druhorozený syn Velkovévody lyonesského potřebuje mých služeb, kdo jsem já abych ho odmítl? Nikdo!

Poté usedneme, a panoš jež mi byl také jakoby mimochodem představen coby zemanský synek Cleonus de Castiana, přitáhne zahradní stolek, a jme se nalévat ten nektar jižních vinic. K tomu rozprostře něco sýra, klobásek a jiných dobrot. Usilovně držím dekórum. Jen mírně zobu, i když bych se na to vše nejraději vrhnul.

Na Rytíře Kruhu, ty nejlepší z nejlepších! A na Krále!
Pronesu přípitek. Lichotka nemůže škodit. Napijeme se. Mou tvář ovládne čiré blaho, zlaté lyonesské je top strop, a tohle navíc je naprosto výborný ročník. Udělám si pohodlí, neboť tahle vinná báseň si žádá své.
Famózní víno, Vévodo Garlane, famózní! Nu odpusťte mou přímočarost, ale jakých služeb jest vám zapotřebí?
Mlasknu přespokojeně, a po svých slovech si opět svlažím hrdlo tím nebeským mokem. Nehltám ovšem, tak skvělé víno je třeba si náležitě vychutnávat. A vychutnávat život to já skutečně umím, zvlášť když to platí někdo jiný.

Příchozí host

Falmaar, Citadela, Královské zahrady
Úterý 6. července, večer, polojasno
panoš Cleon, Mathieu de Croix, neznámý (Rafaelo di Orisi)
okrajově Naerys Ondoryon, Violet Rosier

Do Falmaaru jsem připlul dnes kolem poledne na lodi mého otce Amarica de Raell, Velkovévody Lyonessu. Můj koráb doprovázela doprovodná loď i několik válečných šebek to kvůli bezpečí na námořních cestách.

karack Mořský orel

Chystá se zde v hlavním městě Říše prý velký turnaj, jehož vítěz bude mít možnost požádat o ruku princeznu Naerys. Tuto mou účast na onom klání zorganizoval hlavně můj otec, a já se nebránil. Dokonce jsem zaslechl i cosi o královské intervenci v oné věci, neboť sňatek Princezny je hlavně čin politický, o tom není sporu. Právě proto mé první kroky z královského přístavu vedli na soukromou audienci u Krále Luceryse. Byla vedená jím v přátelském duchu, a mimo jiného mi bylo lehce naznačeno, že jsem v užším kruhu možných nápadníků. A pokud bych turnaj skutečně vyhrál, což není nemožné, tak mé snubní postavení se ještě zlepší. V rámci toho mi prý uděluje dovolení dělat Princezně společnost do trvání turnaje, a to nejen v hlavním městě, ale i na nějakém případném výletě, samozřejmě s patřičnou strážní královskou ochranou. Pak mi byly ukázány mé komnaty v Citadele, a i ostatní rytíři Lyonessu se také ubytovali, i ustájení našich ořů válečných proběhlo. Lehce jsem povečeřel, a v poněkud pozdní hodinu vyrazil do Královských zahrad, kam jak jsem byl informován stráží si vyšla i sama Princezna Naerys se svou dvorní dámou.

Zahloubán do svých vlastních myšlenek, oblečen stále ještě ve formální rodové zbroji, jsem se zvolným krokem návštěvníka vnořil do Královských zahrad, které mne vskutku okouzlily. Právě jimi procházel lampář a zažíhal nemagické lampy. Bylo vidět, že tuto činnost už má notně pod kůží, takže jeho pohyby jako by byly součástí zahrad samotných podobně jako větve četných keřů s nimiž si hraje lehký vánek letního podvečera. Takřka neslyšný doprovod mi dělal můj panoš Cleon, nesoucí koš, v němž byla karafa s vínem, poháry a něco k zakousnutí. Měl jsem v úmyslu si někde v klidu dopřát doušek dobrého zlatého lyonesského, a promyslet si co s načatým večerem. Princeznu jsem účelově nehledal, mohlo by být netaktní zjevit se v její blízkosti takto navečer, tedy nechal jsem osudu, zda ji potkám, či nikoliv.

panoš vévodův Cleonus de Castiana,
14ti letý zemanský synek

Námořní cesta sem přes takřka celý známý svět ve mne podnítila chuť poznávat cizí kraje, jejich vůně, krásy, a zvuky místního lidu. Lodě i naše vznešené ušlechtilé koně jsem měl k dispozici, tedy tomu nic nebrání, abych prozkoumal co je hodné k vidění v tomto koutě světa, však času do turnaje je ještě dosti. Zahrady se pomalu vylidňují, přesto si všimnu dvou mladíků, jeden šlechtic sedí v otevřeném altánku, a čte si v nějaké knize (Mathieu), toho se jistě nesluší rušit. O dost více mne zaujal druhý mladík, sedící opodál. Podle všeho jde o světoběžníka, a právě někoho takového rád pozvu na pohár vynikajícího vína z mé domoviny, tedy s přátelským úsměvem zamířím přímo k němu.
Učiním rytířskou mírnou úklonu.
Jsem Garlan Amadee de Raell, vévoda lyonesský, mohu vás pozvat na zlaté víno z domova mého? Vypadáte světaznale, a mne jest právě někdo takový nyní zapotřebí, tedy rád zjistím v jistě přátelském hovoru, zda bych mohl služeb vašich v budoucnu užít.

Počkám zda svolí k mé nabídce, pokud ano přisednu, a panoš přinese stolek a víno nám nalije.

Vévoda Garlan Amadee de Raell

Lavička v záplavě šeříků

Falmaar, Citadela, Královské zahrady
Úterý 6. července, soumrak až večer, polojasno
Naerys Ondoryon, Violet Rosier
Mathieu de Croix

Když jsem opustil svatyni Iteo, namířil jsem si to přes falmaarský hlavní rynk. Všude byl ruch a shon, kupci překřikovali sebe navzájem. Takřka se mi zdálo, že nyní v teplý letní podvečer je zde ještě rušněji než přes poledne, kdy jsme tudy šli s Dorionem a jeho lady. Pro tentokrát jsem náměstí prošel poměrně rychle, a bez valného zájmu o nabízené zboží. Kroky mé směřovaly neochvějně do Královských zahrad, kam jsem dorazil když již padal soumrak.

Vskutku jsem to ale nezdvořák, snažím se vyhledat přítomnost Princezny a její dvorní dámy i v tak pozdní hodinu, leč nemohu si pomoci. Pomyslel jsem si, když jeden ze strážných u brány se ku mne připojil, abych vůbec mohl v ty zahrady vejít. Přišlo mi to až trapné, jak jsem hlídán, avšak neprotestuji, ten muž jen dělá svoji práci. Zkusil jsem s ním i zapříst rozhovor, čistě z nudy... z chvíle dlouhé, ale nezdálo se že by měl byť malý zájem. Tak má snad i líbivá slova narazila do jeho zbroje bez odezvy, a padla následně potupně do drobného štěrku cesty po níž jsme mlčky kráčeli. Tedy ustal jsem v snaze své, a zakrátko jej přestal vnímat docela.

Chvíli jsem se procházel mezi květy, až jsem usedl v altánek poblíž šeříkových keřů, pokud se Naerys a Violet vůbec ještě dnes objeví se v Zahradách, jistě sem do opojné vůně zamíří.

Nějaký čas jsem jen seděl, a sledoval lampáře jak obchází park a zahrady a přináší světlo tam, kam přichází přirozeností pohybu nebeských těles tma. Jednu z lamp rozžehnul přímo vedle lavičky mé, načež mlčky pokračoval ve svém bohulibém díle dále do nitra zahrad. Kochal jsem se zpěvem ptáků, jež vždy za jitra a při soumraku nejvíce prozpěvují. Náhle pohled můj o mladíka zavadil. Podle vzhledu snad to světoběžník je, možná poselství jakési v Citadelu doručil, a teď i on v zahradách vonných po cestě dlouhé spočinul.

zatím neznámý mladík

Jak však tma přejímá vládu tu pěvci zvolna utichají. Mladík v knihu se pohrouží, a tak i já tedy sáhnu do záňadří kabátce svého, a vyjmu sbírku básní, i ponořím se v ní...

Již hory v slunce západu
se zaskvěly a bledly,
a temné olše nad vodou
tajemný hovor vedly.

Jejich listí v svitu měsíce
tou pověstí se chvělo,
že zahledím se v oči tvé
a zlíbám tvoje čelo.

Že ty se ke mně přitulíš,
jak strom se k stromu sklání,
a v srdci mém že spočine
tvé lásky požehnání.

Byl v šeru to tvůj bílý šat
aneb stín lesní víly? -
Já k srdci sáhnul náhodou,
však - nebilo v tu chvíli.

Dobrodružství pod dohledem

Falmaar, Citadela, Královské zahrady
Úterý 6. července, soumrak až večer, polojasno
Naerys Ondoryon, Violet Rosier

Jakmile dívky opustily Citadelu, ihned v patách měly dvojici strážných.

Nočná symfónia

Záhrady už odpočívali vo svetle luny, stíchol chichot dvorných dám, bzučanie včiel, spev vtákov. Spánkom sklonili svoje hlávky voňavé kvety, oddychovalo každé steblo, každý lupeň. Len dupot dvoch párov črievičiek narúšal túto nočnú symfóniu. Dve mladé devy s lucernami v rukách sa chystali zahladiť trpkosť dňa veselým nočným dobrodružstvom. 

Chrám Iteo

Falmaar, Palác de Croix, chrám Iteo, pak Královské zahrady
Úterý 6. července, podvečer až večer, polojasno
Mathieu de Croix, Livia Thalon, Haryna
pak snad Naerys Ondoryon, Violet Rosier

Hostina s Dorionem a lady Narou byla zábavná, pravda poněkud oseknutá, neboť jak já, tak vévoda museli jsme být odpoledne už někde jinde. Já u tety Livie, a můj přítel na rodinné večeři u Prince Vaerona, otce princezny Rhae. Kdyby tomu tak nebylo, zřejmě bychom pili a hodovali až do pozdních nočních hodin, to se však nestalo.

Jakmile vážení hosté opustili náš palác, dál jsem si rychlou koupel, mírnou siestu, a pak jsem vyrazil koňmo směr Thalonský palác, kde mne už má rozmilá teta čekala i se svými dceruškami, jedno pěkné kvítko vedle druhého. Běžně bych si jejich chichotání užíval, ale teď jsem potřeboval pár rad od své tety ohledně možných mých kroků u dvora, abych si mohl zajistit společnost Princezny Naerys a půvabné Violet na co nejdelší dobu. Neboť nám všem bije srdce pro poezii a vše krásné. Díky dívenkám rozpustilým bylo obtížné zavést nějakou vážnější debatu o situaci na dvoře. Nakonec jsem však radu dostal, a nadšen jsem z ní nebyl. Jediná možnost, abych se mohl dvořit Princezně byla vstoupit do královských služeb, zřejmě jako diplomat. To ovšem znamenalo osobně navštívit Prince Vaerona, kterému se každý rozumný člověk raději vyhnul, mne nevyjímaje. Naštěstí teta Livia také naznačila možnost podplatit královského lovčího, a přidružit se k doprovodu Princezny na lovecký hrádek Ondoryonů, kdy stojí na břehu jezera Úsvitu.

Když jsem opouštěl v podvečer Thalonský palác, měl jsem vpravdě o čem přemýšlet. Udělal jsem si zajížďku do Pekařské uličky, kde jsem ráno viděl krásnou, přesto smutnou pekařku. V krámku tom jsem si koupil nějaké čerstvé pečivo, a dotyčné dívce nabídl místo služky v paláci de Croix, samozřejmě za daleko lepší peníz než jí dává pekař, poněkud váhavě souhlasila. Harynu jsem opustil s tím, že u majordoma vše zařídím. Nastoupit může třebas už dnes večer, komůrku bude mít připravenu.

Po návratu jsem Foyeho informoval o nové služebné, a dal jsi pořádnou vonnou koupel, pojedl lehkou večeři, načež jsem si oblékl slavnostní černý jacket s bohatou květinovou výšivkou, pod vestou samozřejmě široce rozhalená sněhobílá košile, u pasu kord, a vysoké kožené vyblýskané černé jezdecké holinky.

malovaná socha Itey před chrámem

Ve výborné náladě jsem zamířil do Královských zahrad, tentokrát pěšky. Cestou jsem se zastavil v chrámu Itey, bohyně lásky ve všech jejích podobách. Mám to místo opravdu rád, lze tam potkat zajímavé dámy, a je na co se koukat.

ústřední sousoší chrámu, Iteo svádí Paridona

Výzdobou chrámu totiž jsou povícero zpodobněné milostné avantýry bohyně se smrtelníky vyvedené v sochách, reliéfech i malbách, všude pak voní smyslné vůně. Chtěl jsem zapálit svíčku za své působení v blízkosti dvou múz, Princezny Naerys a lady Violet. A možná i lady Rhae, která by mne mohla výrazně pomoci se svým otcem, a možností mé královské služby.

další sousoší chrámu Iteo

Svíčka byla zapálena, pokochal jsem se uměním jež mne obklopovalo, a v omámené náladě a vesel vyrazily mé kroky do Citadely, konkrétně do Královských zahrad, kde byla šance potkat opět Princeznu a její přítelkyni, v což jsem doufal.

Předešlý děj

Falmaar, Citadela, Královské kolbiště a Palác de Croix
Úterý 6. července, pozdní odpoledne až podvečer, polojasno
Mathieu de Croix
Naerys Ondoryon, Violet Rosier
okrajově Henry Blackpool

Co se zatím odehrálo:
Baronet Mathieu de Croix pohostil vesele a bohatě svého přítele a syna lenního pána svého rodu, Vévodu Doriona Andaryona, spolu s Lady Narou Ogden. Opulentní hostina byla poněkud kratší, protože všichni zúčastnění měli další odpolední program. Baroneta Mathieua čekala návštěva u jeho tety Livie de Thalon v paláci hraničářských hrabat, a Vévodu Doriona zas večeře se strýcem Vaeronem a jeho rodinou.

Mezitím Princezna Naerys podporovala svou přítomností přítelkyni jejímu srdci nejbližší Lady Violet Rosier, která zas byla oporou svému snoubenci siru Henry Blackpoolovi v jeho vstupním klání s veteránem Černé legie sirem Valiantem. Vstup do legie by Henryho pozdvihl ve společenském žebříčku, avšak dalo se i očekávat, že pak jeho životu přibude na zhýralosti, neboť rytíři Černé legie s potěšením vymetají všechny putyky a bordely.

Sir Valiant využíval svých letitých bojových zkušeností, a tak bez nějakého velkého úsilí svým dobrým vedením koně několikrát dřevcem zasáhl mladíka do štítu, Henry se však zatím v sedle udržel. Pak ale mladík chtěl rozhodnout, ale kůň jeho v rozhodné chvíli klopýtl, tím pádem dopadl na udusanou zem. Valiant také sesedl, a vzal si obouruční obrovský meč, který jakoby se ihned stal součástí jeho těla. Sir Henry se ozbrojil mečem a štítem. Chvíli se rivalové jen oťukávali, pak mladík zkusil rychlý útok, ale veterán legie bravurně dokázal krýt se obrovským mečem, už to jasně ukázalo jeho mistrovství. Pak přešel do protiútoku, a doslova přibil sira Blackpoola k zemi strašnou ránou, která roztříštila štít pod nímž se mladík kryl. Ten odhodil trosky štítu, a levá ruka jej evidentně hodně bolí, možná je i nějaká kůstka tam zlomena. Violet vykřikla zděšením. Henry ustoupil, a Valiant mu to umožnil, být to v boji mohl přijít smrtelný zásah veteránovy zbraně. Henry podniká skvělý útok, zřejmě z posledních sil, ale veterán stejně bravurně odráží, pak ještě několikrát, nakonec při jednom z dotěrných útoků, Henrymu podklouzne noha, a Valiant úderem na krk, který však nedopadne, vítězí.
Přestože mladý dobrodruh prohrává, Princ Daemon pokládá zkoušku za úspěšně splněnou, s tím že Henry ještě bude muset cvičit, aby své chyby odstranil. A ano levá ruka Henryho je nalomena. Princ Daemon táhne své kumpány kamsi ten výborný boj oslavit, a tak se Henry s již ovázanou levicí loučí s Lady Violet, která je notně zmatená.

Henry je i přes zranění zdá se naprosto šťastný, vždyť v boji s excelentním bojovníkem úplně nepropadl, avšak surovost boje Violet naprosto ochromila, pro její éterickou povahu toto je prostě nepochopitelné. Šťastná tvář Henryho jí naprosto mate, navíc byla s ním zasnoubena před pěti lety, a to byl ještě také snílkem co chtěl poznávat svět, nyní jakoby to nebyl ani on. Až bolestně se drží své přítelkyně, když s nuceným úsměvem propouští svého snoubence, který míří s Princem a černými legionáři pravděpodobně do nějakého bordelu...