Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Poetry
Družina
| |||
 | Zlatá laň Falmaar, palác de Croix, salón, taneční parket Šermuje svým jazýčkem rychleji, a obratněji, než já kordem. Jde mi z ní hlava kolem, ale bavím se u toho. Královsky. Ano, s ní bok po boku se cítím jako král. Ač jsem párkrát zabrousil do neformálního tónu, Silvia se stále drží vykání. Přizpůsobím se jí velmi lehce a uvolněně. "Raději bych vám tu cestu sám ukázal, byl při té jízdě průvodcem Vaším, Má Paní. Sic nyní jsem v dočasných službách Vévody Garlana de Raell, ale jistě nebude problém se z nich vyvázat, jakmile to bude zapotřebí." Spiklenecky na ní mrknu. Koukám na ní s láskou v očích. Co chce příroda, v tom mám jasno, a zda to chce i osud to poznám časem. Pokrčí rameny, nakrčí nosík, a já bych ji nejraději políbil. Sleduje ostatní děj kolem stolu, zvláště hovor princezny s kapitánem. Zastávám názor, že lépe si svobody užívat, než o ní tlachat. Ale chápu, že jiný to může mít jinak.
"Jste rozkošná, Má Paní! Ctná v srdci, a ve svých cílech. Nezbedná ve svém konání, mazaná a obratná jak lasice. Je to jak! Zahlédl jsem ve vás Bohyni! Když rozcupovala jste toho křupana, zachránila a ochránila své milé, způsobem srdnatým, mazaným, láskyplným a rázným. To vše lehce, jak by jste proutkem mávla. Takovou ženu chci. Takovou hledám matku pro své budoucí děti. Srdnatou, dobrou, chytrou, neochvějnou, láskyplnou. Samici. Podlehl jsem v ten okamžik vašemu půvabu. Jste rozená šermířka, kordem vaším jazýček váš je, a srdce laskavé, dobré, hrdinné. Zamiloval jsem se do Vás, Silvie! Jeden okamžik hvězdný k tomu stačil. Chci by jste jednou byla matkou mých dětí, když mi to dovolíte." Při těch slovech stanuli jsme na parketu. Já zpříma hledím do čokoládových očí baronessy. Dlaně její štíhlé uchopím do těch svých. Své vyznání myslím vážně, nepochybně. "Možná vám přijdu jako zbrklý blázen. Možná je to tak. Ale, vidím ve vás ženu, co dlouho na cestách marně jsem hledal. Až příliš dlouho!" | ||
| |||
 | Mohu vám říkat Rys?Falmaar, Lyonesské stáje, "Když je vám moje přání rozkazem", usměju se rošťácky, "mohu vám říkat Rys? Líbí se mi to víc než Valerián...". Možná překračuji meze společenských konvencí, ale s lordem Rysem se po dlouhé době cítím, jako bych mohla být sama sebou. "A není moc troufalé se vás zeptat, proč vám říkají Rys? Měníte se snad v noci v šelmu?" Ve chvíli, kdy jsem to řekla, bych se nejradši samou hanbou propadla... Co si o mně pomyslí? Že jsem hloupá a navíc, že nemám žádné vychování! Ač jsem se před Morganou tvářila jako znalkyně mužů, moje zkušenosti s nimi jsou stejně malé jako její. A moje láska k Theodoru Nazairskému? Na tom plese před dvěma lety byl okouzlující, ještě dnes mi buší srdce rychleji, když pomyslím na jeho pevné sevření a jak mi šeptal, že jsem krásná... Ale byl to jen jeden tanec na plese, který si on možná ani nepamatuje...
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | Nedočkavá Falmaar, Lyonesské stáje, Svým dalším napolo kradmým úsměvem mne doslova přibije do sedla. Jak by to kopí jezdce na kolbišti bylo. Není pochyb, že používá úsměv jako zbraň. A je to pěkně ostrá píka, co zasáhne srdce prvním úderem. I mou tvář opanuje uvolněný úsměv. Není to jen úsměv, i oči má krásné. "Když myslíte, Má Paní, Vaše přání jest mi rozkazem." Dodám na oko vojácky, stroze a úderně. Vcelku ani já netoužím rušit Vévodu v jeho milostných avantýrách, natolik velcí přátelé zas nejsme.
"Rychlou jízdu, a vítr ve vlasech, říkáte? No, to nám zdejší parky asi nedopřejí, pokud to myslíte opravdu se vším všudy. Pokud ráda děláte věci pořádně. Uhánět opravdu s větrem ve vlasech umožní jen rozlehlá krajina. Ta, kterou ohraničuje jen obzor, a ani tam cesta nekončí, ale otvírá se jiná, další." Prohlásím s lehce rošťáckým úšklebkem. I její šimla se jí pod rukou cuká, a tančí netrpělivostí. Stejně jako její paní. "To bychom spolu museli opustit město, a vyrazit bezuzdně do luk a polí. Konečně, městská "Lyonesská" brána je nedaleko. Jak by kamenem dohodil. Jen nevím, co by na to řekla Vaše paní komtesa Andaryon, kdyby jste ji tu nechala zcela v náručí Vévody? A sama zmizela kdes v polích a lukách. S de facto cizím rytířem?" V mých modrých očích mi zatančí divoké plamínky.
| ||
| |||
| Vítr ve vlasech Falmaar, Lyonesské stáje, parky Když jsem byla malá, snad nejraději ze všeho jsem jezdila na koni. Od chvíle, kdy jsem dostala svého prvního poníka, vždy, když mne matka nebo otec hledali, poslali služebnictvo nejdříve do stáje. Představa vyjížďky mne tedy vždy naplňuje radostí. A s takovýmto společníkem ještě víc...
"Myslím, že bychom snoubencům měli ponechat dostatek soukromí, jak říkáte" A nám také. Chci mít možnost rozjet se kam chci a nemuset se stále hlídat. Lord Rys vypadá, že by mi trochu svobodného chování mohl dopřát."Mám ráda rychlou jízdu a vítr ve vlasech, od malička ráda jezdím na koni. Je zde v parcích nějaké místo, kde bychom mohli jet volně a alespoň chvíli cválat?" Moje milovaná klisna cítí můj neklid a musím ji zadržovat, aby alespoň k bráně do parku jela krokem. Stejně jako já by chtěla letět s větrem o závod.
Pomalu tedy vyrazíme k bráně do parku a já čekám, kam lord Rys zamíří. | ||
| |||
 | Morrigan Falmaar, Lyonesské stáje, parky V sedle mého koně, právě teď a tady se odehrává něco neskutečného. Neumím to popsat, ale cítím to. S ní po boku nejsem jen silnější, jsem konečně celý. To co mi celý život chybělo, ta bezejmenná touha se mi v ní doslova zhmotnila. A ne, rozhodně tu nejde jen o přitažlivost těl našich, a duší. Je to hlubší než sama podstata nás, i světa. Rozhodně nemám v úmyslu ji připravit o panenství pod nějakým keřem, jak sprostou selku. Ona bude královnou Lyonessu, dá-li Bůh. Královnou srdce mého stala se právě nyní, v sedle mého koně. Jak příznačné, stála se mou Láskou, na hřbetu mé další lásky, totiž koně. Cítím osudovost těchto okamžiků. Doslova se osudu dotýkám, totiž své ženy. Ona je bezpochyby mým osudem.
To, že jsem polonahý, a ona ramena má odhalena, stejně jako šíji svoji, to že vděčně přijímá mé polibky. Že oplácí je svými, že laská mne prsty svými, na zádech, žebrech. To vše naplňuje touhu mojí po ní, po její blízkosti. Není třeba spěchat k tomu učinit jí ženou. Však i ona, panna, musí vstřebat postupně lásku, kterou ji nabízím. Skutečnou lásku muže a ženy. Lásku, která prochází jejich těly i dušemi. Tu lásku, která z nich činí jedinou, dokonalou bytost. Cítím, že ona to ze své přirozenosti chápe, ne rozumem, ale srdcem. | ||
| |||
 | Odchod Falmaar, palác de Croix. salón pak zahrady Asi jsem svým vyznáním o službě šlápl Rhae na kuří oko, či spíše do vosího hnízda. Možná jsem zvolil i nepřesné vyjádření, a nebo mne Rhae jen špatně pochopila. Či ji příliš připomínám jejího otce a bratra. Ale to už je teď vcelku jedno. V její argumentaci se poněkud ztrácím, příliš rychle žongluje se slovy. O své službě však mám jasno. Ale je vůbec nutné jí cokoliv vysvětlovat? Nemám tu potřebu. Jsem voják, nikoliv řečník. "Asi máte pravdu, měl bych se rozmyslet." Odpovím s lehkým, nic neříkajícím úsměvem.
Pak mne žádá, abych ji nechránil. Nemám to srdce jí říct, že rozhodování o své ochraně není v její moci. Každý voják říše bude chránit členy královské rodiny, ač si to třeba nepřejí, či dokonce proti jejich vůli. Toho úkolu by mne mohl sprostit její otec Vaeron, maršál říše, král, či jakýkoliv můj nadřízený. Nikoliv ona. Možná to nechce slyšet, ale je to tak. | ||
| |||
 | Oráč Falmaar, palác de Croix, salón Musím uznat, že podmínka zapůjčení Hetty do mých spárů, z půvabných rtů baronessy Silvie, mne skoro až vzpříčí právě polykané sousto v hrdle. Rozkašlu se, a musím to spláchnout pivem, zhluboka. Chvíli přemýšlím, a pak můj zarostlý ostře řezaný obličej ovládne široký úsměv. "Ale jistě, Má Paní, tuto podmínku rád přijímám! Občas služkám nařežu na holou, ale to určitě nebude vadit. Některé dámy to mají přímo v oblibě. Tedy, přijímám!" Ostrý pohled knížete z Troy rázně utne mou snahu o nehorázný, a jistě ve vysoké společnosti nevhodný vtip. Je to ale liška podšitá, ta baronessa de Croix, to musím přiznat. S tou podmínkou lehce upravila mé plány s Hetty, ale ne zas o moc. Komorná zní pod mými pohledy až příliš libozvučně, těžko se ubráním si na ní nezahrát. Rychlost s jakou se podvoluje mým prstům navíc dává naději, skoro až hraničící s jistotou, že bude zapotřebí jen minimálního násilí, než se ohne do mnou požadovaného tvaru.
Mám jí povědět o sobě, cokoliv co chci, tak povím. Svou mastnou hubu roztáhnu do rádoby vážného úsměvu. "Nuže, co bych Vám tak řekl? Jsem v první řadě jak sama vidíte, statný a urostlý, boji prověřený válečník. Rytíř, který brání svou čest, své panství, hrabství Amiccos, a když na to přijde i Říši. V boji obstojím, u žen slavím též četné úspěchy. I orat bych zvládl, kdybych nebyl šlechticem - sirem, a kdyby to bylo třeba. Rád přeorávám jiné, když je toho zapotřebí. Rád krotím koně. Vedu jednoduchý život třetích synů, lordem stanu se stěží, a tak hledám slávu na bitevních polích, neb tam rozhoduje udatnost a sila. Obojího mám dosytosti. Ne to, zda jste se svému otci narodili jako první, či třetí syn. Tam rozhoduje bystré oko, a síla paže. Bez ideálů, v celé hrubosti žití." Abych dodal svým slovům důraz, sevřu přímo před jejím obličejíčkem svou obrovskou ruku v pěst, až mi klouby zapraští. Není pochyb, že bych tou rukou dokázal zlomit vaz, než by řekla "švec". Po chvíli opět rozevřu svou pěst, a pokračuji spokojeně v jídle a pití. "Když tak hovoříme, a všichni tancují. Nechcete se Lady Rhaenerys také protočit v kole, v mém náručí? Pocítila by jste mou sílu sama. Někdy je lepší jeden přímý dotek, než tisíc slov." Asi zvláštní žádost o tanec, ale proč bych měl být tuctový? Něco mi říká, že ráda zkouší nové nepoznané věci, až za hranici rozumu. | ||
| |||
 | Odraz Falmaar, palác de Croix K čemu je rytíř, muž, když nemůže bránit dámu? Skoro by mě rozesmál. Skoro. Nevím, jestli je to jeho mládí, naivita nebo prostě přesvědčení z čisté dobroty, že tak hovoří, ale ani jedno výsměchu hodné není. Jen trochu vrtím hlavou. Snad by to tak být mělo, ale z pohádek jsem vyrostla už příliš dávno.
Pokládám Normanovi dlaň na tvář a přikyvuji, aby věděl, že jej slyším, třebaže mu nyní nerozumím. „Máte dobré srdce, Normane. Slibte mi, že jej budete držet v bezpečí.“ | ||
| |||
 | Ti dva na koniFalmaar, Lyonesské stáje, Středa 7. července, druhá odpolední, slunečno, horko, vánek Victor de Raell, Morgana Andaryon, Jak jsem jen mohla mít z tohoto setkání tak velký strach? Připadám sama sobě bláhová, jako malé dítě, nejisté a bojácné, přesto však odhodlané dělat první krůčky, s úmyslem naprosto jasným: Rozeběhnout se, dřív než naučí se chodit. Victor jako by ze mne ten strach vycítil na sto yardů. Je jako lovecký pes, a já jako malé vyděšené liščátko, které by mělo před ním utíkat, ale jen zůstává strachem přitisknuté na místě, zcela ochromené. I já jsem ochromená, ale tím nejsilnějším pocitem není hrůza. Strach možná ano, ale ne z něj samého. Hrozím se toho, co ve mne vyvolává. Říkali o něm, že je rázný, temperamentní, neřekli mi, jak moc je vášnivý. Pokud on je lovecký pes, a já liška, tak na místo hladu po krvi, a vztahu šelma- kořist, se mezi námi rodí něco jiného. Potřeba, silná potřeba ukojit hlad, potřeba spojenectví. Jeden v druhém vyvoláváme něco, co rozhodně alespoň ve mne, doposud jen dřímalo nepoznáno, a nyní se rozhořelo, jako silný lesní požár. Jeho polibky mne zastihují nepřipravenou, a připravují o dech, o myšlenky, vlastně vcelku o rozum. Když se ode mne na chvíli odtáhne, aby se nadechl, nebo promluvil, zůstávám obnažená, a lačnící, po dalších, jako zvíře držené v zajetí, kterému konečně bylo dopřáno volnosti a možnosti lovu na kořist. A už nejsem liškou, náhle jsem jako lovecký pes, který prvně zacítí stopu a ochutná kořist a její krev. Tou mou kořistí jsou nyní jeho rty, jeho polibky, jeho vůně. Sytím se jí jako smyslů zbavená, probudil ve mne hladovou bestii, o které jsem netušila, že v hloubi mé duše dřímá. A nyní doslova křičí a pláče hlady a touhou se nakrmit. Odtáhnu se od jeho rtů jen na slabou chvíli, kdy svoje čelo opřu o jeho tvář, tak abych se stále obličejem svým, dotýkala toho jeho, a hledím mu do zblízka tmavých očí, které září jako dva obisidány. Ptá se mne na jméno, jako by neznal jej z dopisů a rodokmenů rodů, a mne ihned dojde skrytý smysl jeho otázky, ptá se totiž jak on mi říkat smí, jaké bude mé jméno teď když jsem spolu s ním, teď při něm a po něm. Morgana Andaryon, klesá k zemi a mrtva jest, zůstává rozlámána v prachu cesty do Falmaarských stájí. Ani v nejmenším nelituji, že se jí zbavím. “Morrigan, můj nejdražší. Pro tebe Morri, Morrigan, co jen se ti zlíbí,” vydechnu slabě, hlas mám rozechvělý a nejistý touhou. Co ti jen půjde přes rty, přes tyhle rty, které toužím tak moc políbit, až mně to málem na těle bolí, říkám si, když na chvíli nehledím do jeho očí, které jako by mi slibovaly, že mne pohltí. Vidím v nich oheň, hoří a spaluje a vábí mne, jako by světlo louče v noci vábilo světa neznalou, malou můru. Noční motýl, který tančí příliš blízko plamene si spálí křídla, jak mne dětské bajky vždy varovaly, mi ale nyní zní jako lákavý osud. Pro tohoto muže, se ráda spálím na popel, protože věřím a cítím, jak mně z něj vzkřísí a nechá povstanout, jako bych byla sám bájný fénix. “Pak je mi ctí jej přijmout, hrdě jej nosit a přislíbit se ti, můj pane z rodu Raellů.” Znovu se ke mně sehne, a já nechám jeho rty laskat mou šíji. Prsten stále nechávám u něj, vyčkám dokud nesesedneme, a až mi jej nasadí. Každý jeho horký polibek kvituji tichým povzdechem, objímajíc jej kolem ramen, a laskajíc jej na zádech. Šeptala bych mu roztoužená slova plná touhy do vlasů, on však předhání mně, a bere mi je z úst, jako bychom snad sdíleli jednu mysl. “Ne, to nikdy, nikdy, ma Leômhann, můj lve,… Slibuji ti teď, že budu jen tvá, tak jako to již bylo slíbeno, a stanu se tvou ženou.” Bála jsem se, že mne odsoudí, prohlédne můj strach a mou nejistotu, on však promlouvá tu ke mně z hloubi svého srdce, jako by v tom mém přitom četl. A já jen o jejich pravdivosti ujistit jej mohu. A tak jen s plachým úsměvem se chopím své výhry, a položím si ji do klína. Pak neodolám, a moje ruce polaskají obnaženou kůži jeho, na žebrech i na zádech, když se k němu znovu přimknu, to abych mohla lépe vdechovat vůni jeho a naučit se na ni. Přesně jak žádá si, obdaruji jej stužkou z vlasů, a zavážu mu ji na paži. On kus má mne, a já kus jeho, a když budeme se muset odloučit, přece se jeden druhému již tolik nevzdálíme, přesně tak jak jsem chtěla. Jak prostá věc, jak obyčejné gesto, a kolik mi přináší štěstí, hlavně to, s jakou lehkostí a samozřejmostí mi jej vyplnil, zcela ochotně. S každým jeho políbením se cítím být klidnější, uvolněnější, dokud nepoložím hlavu na jeho rameno, lehce nad klíční kost, a spokojeně nepřimhouřím oči, obklopená jím samým, jeho teplem a jeho vůní. Pranic se nezajímám, kam vede koně svého, vkládám se pevně do jeho náruče, i pod jeho vedení, a činím přesně to, čeho jsem se doposud tak bála, důvěřuji mu…
| ||
