Závod, košile a prsten

Victor se na mě usměje, a já mu jeho úsměv plaše oplácím, ačkoliv se mi tváře postupně růžovějí počínajícím rumělcem. Jeho slova zmiňující oboustranné potěšení, jen prohlubují proud barvy vlévající se do mých lící, a také krve, která jako by se rychleji a rychleji rozbíhala v žilách. Osloví mne, vysloví mé jméno, tak, jak jej ještě nikdo nikdy nevyslovil. Jako by mne mým vlastním jménem chtěl polaskat, pohladit po tváři. A pak souhlasí s možným závodem.

Toužím po tom, topit se v jeho bodavém pohledu, o kterém jsem přesvědčená, že je schopný prohlédnout přes kteroukoliv masku nebo mimiku, a vidí až na dno mojí duše. A přesto musím zdvořile odmítnout jeho návrh, protože mi přijde zbytečný. Ano, je to velkorysé gesto, ale jeho kůň není to, po čem toužím. Nechci ale, aby si o mne myslel, že jsem nevděčná, a jeho gesto nevnímám, nebo si jej nevážím.

“Kdo jsem, abych obrala rytíře Lyonessu o jeho vycvičeného, a věrného koně, který jej plně poslouchá, a jsou spolu jako jedno tělo?” Teatrálně sjedu očima z jezdce na jeho koně, a ač je to krásný kus, jeho jezdec mne zajímá mnohem, ale mnohem více. Jen ta myšlenka prohlubuje proud krve hrnoucí se k mému obličeji.
“Košile, ano, to zní mnohem lépe. Tu kterou máte dnes na sobě, Victore. Přesně tu si stanovuji za svou cenu, a žádnou jinou,”

Ta slova opustí mé rty zcela samovolně, než je stihnu zastavit. Teprve když je sama od sebe slyším, dojde mi, jak prostopášně a troufale a nestoudně znějí. Příval krve do tváří neustává. Jak by taky mohl, když sama sobě takto zatápím…

“To,.. to aby vzpomínka na dnešní den ani s léty nevybledla, a nezešedivěla,” pokusím se, tuto trapnou situaci zachránit, ale je to stejně platné jako chytat déšť letní bouře, do kuchyňského cedníku. Jistě, ober ho o košili Morrigan, to vůbec nebude vypadat dětinsky, jako bys byla dívka, posedlá první láskou. “I já vám mohu poskytnout něco ze svého oděvu, něco svého, jako protiváhu, co stužka z klobouku?” Košili tu s sebou žádnou náhradní nemám… a předpokládám, že by se hodilo něco, co je nošené, osobní, když po něm žádám kus jeho oděvu, měla bych oplácet stejnou mincí…

Sleduji směr, kterým ukázal, a jen kývnu na souhlas. Závod začíná spontánně a rychle, tak jako nejspíš vše s tímto mužem, říkám si, ale nebojím se toho, že bych si snad na tento přístup nedokázala zvyknout. Možná, jej vlastně vítám. Victor je jako svěží vánek, který osvěží zatuchlý vzduch mého Falmaarského léta, které doposud bylo nudné a tíživé k zalknutí, nebo spíš letní bouře, a ač jej mohou někteří vnímat hrozivě, já se těším na ten čerstvý vzduch, který zbyde po každé letní bouři, po té co se vybouří.

Ač Victorův kůň vyrazil, jako letní požár lesním podrostem, nedovolím Elaine, za ním zaostat o delší vzdálenost, než půl koňské délky. Přestože bych sama od sebe takto zbrkle nejezdila, po pár cvalových skocích, kdy jsem nucena se v sedle předklonit, a naklonit se Elaine až na krk, přijdu tomuto způsobu jízdy k chuti, a nebojím se svojí hnědku pobízet nejen sedem a holení, ale i slabým dotykem biče. Pokud jsem doposud stačila na projížďkách se svou sestrou něco naučit, je to vydržet zbrklou jízdu. Nedám mu svůj fant zadarmo, tím si může být jistý.

V jízdě jako bychom zkoušeli jeden druhého, chvíli se jen snažím dohnat já jeho, a když se mi ho podaří dostihnout, potěšeně zavísknu, a ohlédnu se po něm, a však nejspíš ze mne zahlédne jen vlající závoj rusých vlasů. A právě v něm, projedu cílem, a k mému vlastnímu překvapení, o něco dříve než Victor a jeho kůň. Obracím k němu tvář, když zpomalujeme koně, a pomalu zadržím Elaine, a když ta stojí, nechám jej aby se ke mně přiblížil. Nevím na co se dříve podívat, jestli na slunce kreslící modré odlesky do jeho tmavých vlasů, nebo na tvář, která se před chvílí zdála být tolik přísnou a odtažitou, ale nyní je zcela změněná úsměvem, či na jeho oči, ve kterých vidím radost, ačkoliv je Victor tím poraženým. Nebyl to vůbec závod ani fant, o co tu šlo, to mi dojde, hned jak na něj pohlédnu, kterak se ke mně přibližuje a spokojený úsměv zcela mění jeho tvář. Přijde mi, že jsem úspěšně prošla nějakou zkouškou, o které jsem ani nevěděla, že ji skládám. Nadechuji se, s úmyslem něco říct, ale Lyonesský lev, mne předběhne. Netuším, co jsem se mu chystala sdělit, ale ať už to bylo cokoliv, okamžitě se to z mé hlavy vypaří, když mne jeho ruka obejme kolem pasu a přitáhne mne k sobě. Zcela se mu poddám, když mne jeho dlaň umístěná pod mými žebry přitahuje k sobě, jen pustím otěže, a vykopnu nohu ze třmenu. Bič v druhé ruce nechám klesnout k zemi, a obejmu ho rukama kolem krku. Nevědomky se tak vlastně nechám přitáhnout k němu do sedla jeho koně. Zcela plně se poddám jeho svalnatým pažím, až později se ho chytím kolem krku, a dosednu vedle něj -vlastně mírně před něj- do sedla jeho koně, sedíc stále v bočním sedu. I kdybych seděla na pekelném oři, nebo snad létala na čarodějném koberci z pohádek které vyprávějí námořníci plavící se z dalekých krajů, nemohlo by mi to být víc ukradené. Zajímá mne jen on, pohlcuje celé mé vědomí, plně si uzurpuje mou pozornost. Nečekala jsem nic z toho co udělal, to jak si mně stáhl k sobě, ani polibek, ale nijak se nebráním, naopak, plně se mu poddám, nejsem ale nijak strnulá, to políbení opětuji.

Teprve když se ode mne odtáhne, dojde mi co se vlastně stalo. Opřu se o něj, v sedle jeho koně bych se měla cítit nejistá, ale není tomu tak. S Victorovým tělem za zády, se cítím zcela bezpečná, jako bych takto sedávala celý život.
“Victore,” oslovím jej, ale hlas mám zcela zastřený, tichý, jako bych snad na chvíli překvapením přišla o řeč. On mi však nedopřeje ani nabrat dechu, má celý děj našeho setkání pevně v rukách. Jak dlouho tohle plánoval? Musel počítat s každým krokem tohoto plánu. Pozvání, projížďka, uvítání, výzva k odložení si, sázka i samotný závod… Velký, ale velmi dobře vykalkulovaný risk, kdybych ještě měla klobouk, musela bych ho před jeho schopnostmi uctivě smeknout. Dřív než však stačím srovnat sama sobě myšlenky, Victor mne předběhne, a znovu mne nechá zcela bez dechu, a beze slov.

Prsten po matce, který se vedle řady drobných démantů, skví hlavně nepřehlédnutelným centrálním kamenem, velikým a sytě modrým safírem, v odstínu tolik podobném rodovým barvám Raellů, doplněným několika menšími smaragdy, zasazených v jemném stříbrném filigránu. Prsten po matce, a já tu smlouvám o košilích, říkám si zatímco chvíli jen mlčky přikyvuji hlavou, neschopná slova.
“To je nabídka, která se nedá odmítnout, Victore,” promluvím nakonec, když najdu řeč. “A já ji velmi ráda přijímám.”

Tiché odhodlané odevzdání

Falmaar, palác de Croix, salón
Středa 7. července, druhá odpolední, slunečno, horko, vánek
Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros,
Rafaelo di Orisi, Xanthé Talaros, Raimundo de Troy,
Norman z Inn, Silvia de Croix, Diego di Ripper, Hetty

"Ano, je tam soukromí..." reaguji na slova sestry, mé myšlenky však míří k úplně jinému využití chvilky osamění s ní, než by byl odpočinek po dlouhé, a proč to neříct, úmorné cestě v sedlech koní ze vzdáleného Amiccosu. Poslouchám ji jak ku mne hovoří, ale upřímně daleko více se věnuji skvostnému jídlu a pití, které se kolem mne vynořuje díky obratným rukám komorné, jež mne tak nahněvala. Když se jí její paní před chvílí půvabně zastávala, sklopila pokorně oči svoje. Přesto, že zůstala stát rovně a pevně, připravená přijmout jakýkoliv trest, který by na ní z vůle mé, měl dopadnout. Což se jí díky paní její nestane, prozatím. Ten odhodlaný odevzdaný Hettin postoj se do mne zasekl jako sekyra, byť nějaký čas potrvá, než si to uvědomím.

"Velcí páni mají přeci jen moc nás srazit tak hluboko, jak je to jen možné. Mají ale i moc nás pozvednout. To je to, co se snažím mít na paměti. Každý z velkých pánů a paní mi může dát to, po čem toužím, co potřebuji, jen když budou chtít. Znovu klopím oči, ale stojím zpříma. I to je má práce. Má povinnost. Pokud mě má potkat nějaký trest, přijmu jej s pokorou a takovým klidem, jak jen dokáži."

Víno v mé přítomnosti chutná Vanesse stále velmi, a tak jí sám naliji už tuším druhou číši, nutno říci skvělého zemitého rudého andarského. Další nalévání nám oběma zajistí již komorná. Připiji si s milovanou sestrou 'Na shledání', a znovu se ponořím do živelně hladové konzumace pečených mas, a jiných pochoutek, které mi neustále Hetty nosí. Po cestě mi vyhládlo, a nepochybně jsem hned po příjezdu ihned spěchal za svou milovanou láskou Vanessou, nemoha se jí už dočkat.

Nabídka mocného a bohatého knížete z Troy mé sestře mne vcelku překvapí, nicméně nepohnu ni brvou, natož abych to nějak komentoval. Po čas toho jak hovoří s Vanessou zachytí můj mimoděčný pohled Hetty, jenž mlčky nás obsluhuje, zvláště pak mne. Celý hovor knížete se sestrou náhle ustupuje do pozadí, stejně jako veškerá společnost kolem stolu.

Zůstává jen mastné jídlo v mých hladových ústech, zemité rudé víno severu, a kupodivu komorná Hetty. Několikrát zavadím o její pohled, vždy sklopí oči svoje, jednou i v jemném úsměvu. Stojí pevně rovně, s pokorně hlavou skloněnou. Hotová přijmout jakýkoliv trest, který by na ní uvalila má ruka. Vzrušuje mne, to nepochybně. Jak mlčky, odhodlaně mne slouží.

Náhle se zamyslím, a oslovím paní domu, baronessu Silvii de Croix, s pro někoho jistě nehoráznou žádostí. "Má Paní, rád bych změnil své přání tance s Vámi. Nepřivezl jsem si sebou do Falmaaru žádné služebnictvo, i uvítal bych, kdyby jste mi občas zapůjčila svou komornou Hetty. By obstarala mé potřeby v paláci Alvarez. Samozřejmě, až obstará svou službu u Vás, zde v paláci. Rád Vám její služby zaplatím. Mám za to, že mne nyní obsluhuje u stolu skutečně přesně podle mých představ, a to se mým služkám většinou příliš nedaří. Obdivuji rychlost, s jakou se přizpůsobila mým požadavkům. Pokud mi i tak, Má Paní, věnujete onen tanec, budu pak potěšen dvojnásob." Svým úsměvem zaliji naší hostitelku. Co by mi tak půvabná dáma, mne svému hostu, jenž ji tak fascinuje jak sama řekla, mohla odepřít?

Tiché vibrace pokorné odhodlané služby komorné Hetty mnou doslova prostupují. Nemohu si pomoci, abych občas o ní nezavadil pohledem svých temných očí. Nemohu slíbit, že bych na ní nevztáhl ruku, ale má živočišná fascinace tou dívkou je mi zřejmá. Nejspíš ani Silvii či Vanesse neunikne. Ohledně té druhé je mi to líto, přesto nemohu sobě pomoci. Vychází to z hlubiny mých tužeb, kterým popravdě nerozumím ani já sám.

Na odchod Vanessy tančit s blonďatým rytířem jen souhlasně kývnu. Má niterná bouře mnou zmítá dostatečně, abych na nic jiného neměl čas.

Někdy v tom čase se zhmotní Kapitán Nicandros ve své mohutnosti a síle za zády drobné lady Rhaenerys. Jeho pohled je výmluvný, mne však unavuje. Jistě, Vanessu zde již hluboce nepolíbím, ani jsem to neměl v úmyslu. To říkají mé neomalené oči. Našel jsem si jiný, další objekt zájmu na této hostině.

Krátce po odchodu sira Nicandrose zaštěbetá stříbrovlasá Ondoryonka, paní mé sestry. "Jistě Lady Rhaenerys, ptejte se." Odvětím ji poměrně ledabyle, benevolentně, neb jsem plně zaměstnán svými myšlenkami, a Hettinou tichou odevzdanou přítomností, plnou odhodlání mne sloužit.

Prsten

Falmaar, Lyonesské stáje,
Středa 7. července, druhá odpolední, slunečno, horko, vánek
Victor d'Raell, Morgana Andaryon, Meredid Wesray

Meredid na poznámky své paní jen pokrčí rameny, a možná při některé povytáhne obočí. Nemá, coby řekla. Možná si myslí: "Pro dobrotu, na žebrotu." Ústy svými půvabnými, však neřekne nic. To podstatné už dávno řekla.

Poděkuje mne snoubenci, to prosté slovo z jejích úst vyzní jako pohlazení, jinak to popsat neumím. Usměji se na ní vřele. V jejich očích spatřím živočišnost, je tam pečlivě skrytá, možná ani ona sama o ní neví, ale je tam. Či, alespoň já ji tam vidím. Její nejistota počíná mizet v mé blízkosti, a to je opravdu dobré znamení.

Měl to být vlastně dobrý obchod, ono domluvené zasnoubení našimi otci, se kterým jsem souhlasil. Však nyní, tváří v tvář cítím její sílu, která se spontánně podřizuje síle mojí, aby ji tak posílila sama sebou. Je to jen pocit, ale neodbytný. V její blízkosti se cítím silnější, a jistější. Takové ženy je mi bezesporu zapotřebí. "Potěšení je oboustranné, Morgano." Řeknu s uvolněným úsměvem. Její jméno vyslovím s mazlivým podtónem. Nejraději bych se jí dotkl hned teď, avšak to počká, na vhodnější chvíli. Tedy, alespoň do slov ten dotyk vložím. Nač si hrát na formality v oslovení, tváří v tvář takovéto ženě, navíc když jsme již zasnoubeni.

S radostí v očích sleduji, jak Morgana uvolní své rusé vlasy, kterých se ihned chopí mírný vánek.
Je překrásná. Odloží kabátek, a po ní na její příkaz, i dvorní dáma Meredid. Té si však vůbec nevšímám, proč taky? V mých očích, na základě mého přání, se má snoubenka otvírá zde před mýma očima, ačkoliv na to evidentně nebyla připravená. Úsměvem pouhým se halí. Podrobila se mé touze, a budu to já, kdo ji umožní volně roztáhnout svá křídla. Úplně cítím, jak čeká na můj pokyn. Fascinuje mne ta svobodná podrobenost v jejích očích. Chci být jejím Pánem, tím který ji povede k rozmachu jejích křídel, ze své vůle. Sílím s ní po boku, citelně.

A vědomí, že právě takovou ženu potřebuji, mne ovládá čím dál tím více. Tohle už není o dohodě rodů, zde působí úplně jiné síly, než prostý chladný kalkul lordů. Ona mne přitahuje pohledem svých očí, nevím proč, přesto to cítím až uvnitř morku svých kostí. Neskrývám se před ní, tedy nepřekvapilo by mne, kdyby četla v mých očích jako v otevřené knize.

Vyrazím ostře na svém hnědáku, i ona pobídne klisnu svojí, a nakloněna stíhá mne. V jízdě otočím se zpět, abych si ji vychutnal v tom usilovném posedu. Chci vidět jak plameny jejich vlasů ve větru hoří. Jakmile mne dostihne, osloví mne jménem s naléhavostí rychlého dechu. Usměji se široce, srdečně, v očích mi zajiskří. "Můžeme, Morgano." Nemusím závodit, abych dokazoval jaký vynikající jsem jezdec. To pozná každý, kdo má oči. Chci jí nechat zažít vítězství, chci vidět její radost, když mne pokoří svou jízdou. Chci vidět opojnou vášeň v jejich očích, v celém jejím těle. Podržím hřebce svého, protože mohu. "Dub na konci aleje. Můj fant? Co má košile, nebo ušlechtilý kůň pro vítěze? Vyber si, má milá." Chci být bláznivě divoký po jejím boku, uvolnit svou sílu, neboť mi to dopřává. Vyrazím za ní, a po krátkém souboji vždy navedu hřebce svého o příslovečný nos za ní. Těším se z té divoké jízdy, i z ní. A to mi je štěstí naprosto stačí.

Uřícení dosáhneme cíle, ona o nos klisny svojí je vítězem. Ale co na tom záleží, když jsme spolu. Můj hřebec bujně kopyty kope, miluje divokou jízdu, jako já. Bujní jsme oba. Oči mi hoří, když navedu hřebce ku klidně její, bezprostředně blízko. Obejmu ji v pase, a políbím ji vroucně, horoucně povzbuzen tou jízdou. Chci pocítit její chuť na svých rtech, já její pán, konečně jsme snoubenci. Sáhnu do kapsy, a přímo v sedle nabídnu ji stříbrný šperk. "Nabízím Ti zásnubní prsten, Morgano. Po mé matce. Těžko najdu lepší okamžik, než právě teď. Košili, či koně přidám, samozřejmě." I své srdce.

Dluhy a sázky

Falmaar, palác de Croix
Středa 7. července, druhá odpolední, slunečno, horko, vánek
Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros,
Rafaelo di Orisi, Xanthé Talaros, Raimundo de Troy, Norman z Inn,
Silvia de Croix, Hetty, Diego di Ripper

Nakonec je asi dobře, že jsem mu tu služebnou nechala napospas, její paní ji totiž zachraňuje mnohem lépe, než bych to já kdy dokázala. Pozoruji ji v naprostém úžasu. Nejsem v tom sama, dělá velký dojem jak na Diega, tak přinejmenším i na señora Rafaela. Je to téměř k neuvěření, nemyslím, že jsem tak Diega už někdy viděla.
Jakkoliv jsem tomu ale ráda, přistihuji se, že mě to vlastně i mrzí. Ne že bych tomu děvčeti něco takového přála, ale… Lépe ona než já. Víc bych nepotřebovala.
Není také pochyb o tom, že tak, jak naše hostitelka fascinuje Diega, on fascinuje ostatní hosty. A ani tomu se nedivím. Něco takového asi ještě neviděli.
Proč jen nepřišel Charles s ním?
Jen stěží vnímám protesty sira Normana. Popravdě se snažím vnímat co nejméně, alespoň dokud nesedím zpátky u stolu. Pak se mi naštěstí daří Diegovu pozornost alespoň rozptýlit otázkami ohledně jeho cesty sem.
„Ano, známe, ale… Je tam krásně,“ namítám slabě, „a je tam soukromí, mohl sis tam odpočinout po té náročné cestě… a mé přátele poznat později, ostatně slavností na počest Její Výsosti se jistě zúčastní všichni.“
Když se ptá, zda bych si přála ještě trochu vína, tak k němu prostě natahuji ruku s pohárem na doplnění. „Na shledání,“ souhlasím a upíjím. Ta služebná, Hetty, jak nám baronessa prozradila, je naštěstí dost blízko a dost chytrá na to, aby bez zbytečných otázek dolévala.
Snad jen díky tomu se odhodlávám vyhledat pohled sira Normana. A najednou se to zdá být strašlivou chybou, protože to, co v něm vidím, mi vhání slzy do očí. Nebýt toho, že vedle stále sedí Diego, nejspíše bych měla problém je udržet. Takhle trpí jen má pýcha.
Musím ji spolknout. Nemám na výběr. Musím ji spolknout a musím se vzchopit. Alespoň trochu. Alespoň do dnešního večera, alespoň než budu sama.
Překvapeně vzhlížím, když ke mně kníže z Troy promlouvá. Dělá mi nabídku, v jakou jsem mohla sotva doufat, nabídku, jež za sebou skrývá neskutečnou laskavost. Je to nabídka, která se neodmítá… a dluh, který netuším, jak bych splatila. Jenže na tom teď ani trochu nezáleží. A je to i dost na to, abych v tento okamžik našla ztracenou půdu pod nohama. Zeširoka se na něj usmívám a vděčně přikyvuji. „Děkuji vám, můj pane. Velice si toho vážím. Samozřejmě se nad tím zamyslím a o svém rozhodnutí vás včas zpravím.“
Není pochyb o tom, že má lady Xanthé velké štěstí. Ona i lady Violet – stále si pamatuji ten pohled, který jí baronet věnoval, když jsme společně šly do Citadely. Stále slyším tlukot jeho vzrušeného srdce, tepe mi ve spáncích a s pohledem na tenhle nový pár jen zesiluje. Nebo je to možná tep můj vlastní, zrychlený vínem a představou, že se naše společnost o tolik zmenší. Nedokáži to už rozeznat. A nic jiného neslyším.
Pak: jeho hlas. Vzhlížím k němu a usmívám se. „Ale samozřejmě. Přeci byste si nemyslel, že bych vás dokázala odmítnout.“ Nato se zpola otáčím k Diegovi: „Omluv mě, prosím.“

Zvedám se ze svého křesla a pevně se chytám Normanovy paže, zčásti jako bych doufala, že mě odsud může odvést docela, zčásti protože si teď nejsem tak jistá svým krokem. „Můj rytíř na bílém koni…“ poznamenám, jak přejdeme v taneční figuru.
Zlehka vrtím hlavou a vyhledávám jeho pohled. „To bylo velice statečné, můj pane… A velice hloupé. Je štěstí, že… Že jsme tady.“ Na sekundu si pokládám tvář na jeho rameno a pro sebe se mračím, než se znovu napřimuji. „Tohle nesmíte. Je nebezpečný,“ šeptám mu, „a já nevím, co bych dělala, kdyby se vám kvůli mně něco stalo. To bych si nedokázala odpustit.“
Náhle se dávám do smíchu. „Inu, co myslíte? Přežije má pověst tyhle slavnosti, když budu mít bratra v zádech? A pokud ne, najde se nějaký hlupák, který to přehlédne a poví si, že mu za ten risk stojím? Vsadíme se o něco? Navrhla bych, že o Talismana, ale to by ode mě bylo skutečně kruté, obrat vás o tak věrného přítele. Na něco dnes ale jistě přijdu – a vy můžete přemýšlet, co vám mohu dát já. To je fér, nemyslíte?“

Žiju, abych sloužil

Falmaar, palác de Croix, salón, pak zahrady
Středa 7. července, druhá odpolední, slunečno, horko, vánek
Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros,
Rafaelo di Orisi, Xanthé Talaros, Raimundo de Troy,
Norman z Inn, Silvia de Croix, Diego di Ripper, Hetty

Rhae pomine mou záměrnou společenskou nezdvořilost, čímž umožní více bezprostřední konverzaci mezi námi. To vítám, a tak uvolněné příjemné veselí ovládne náš hovor, souznění prozáří nás oba. Tedy mne to alespoň tak přijde. Vše korunuje princezna oslovením "drahý Nicandrosi", které beru jako vyznamenání od této půvabné drobné dámy.

"Tak jistě, jsem poněkud mohutný, to nezastírám." Prohlásím uvolněně, a se smíchem srdečným. Když pak nabídne mi s mého pohledu vzrušující společnou hru, tak nemohu než souhlasit. Ač ona to vzrušení v tom možná nevidí, to však jeho míru v mých očích nesnižuje. "Rád se svěřím vašemu velení, Má Paní, i oči sobě zavázat nechám. A doufat budu, že neskončím v dračím chřtánu." Zahlaholím bujaře, nemyslím si že by mne chtěla ohrozit, ale ta možnost tu stále je, a nejspíš právě v ní je skryto to vzrušení. Cítím, že se mezi námi lámou ledy, netuším čím to vlastně je, ale jednoznačně to vítám. Třese přede mnou svou roztomilou hlavičkou, a stříbrné kadeře lítají všude kolem. Skutečně jsem jí okouzlen, když se ku mne naklání, a dává mi nahlédnout zblízka do svých velkých sivých očí. Tohle už není jen jakási lady od dvora, či princezna, to je vpravdě žena. Sice stále velmi dívčí, přesto vzrušující, alespoň pro mne. Když ocení mou vzpomínku na pohled její, zahrnu ji vřelým jemným úsměvem.

Na mou poznámku o svobodném duchu jejím, mne a společnost obdaří vcelku rozsáhlou úvahou právě o svobodě. To je zřejmě pro ní stěžejní téma, zvláště proto, že je jí stále milujícím otcem upírána. Poslouchám ji pečlivě, její přednes je strhující. A má pravdu. Ponejvíce mne zaujmou dvě věty, totiž: „Myslím, že svoboda je absolutní: buď jste svobodný ve všem, nebo vás něco svazuje, a pak svobodný nejste, stejně jako jste buďto naživu, nebo ne. Žádné mezi není." Líbí se mi její razance, a nekompromisní přístup. Dává to pocítit vášeň, kterou v sobě chová, skrytou světu. Ta vášeň mne vzrušuje, to si bez obalu musím přiznat, a přiznávám. Možná i v očích mi probleskne to vzrušení, než se zas ztratí.

Zmíní i lady Vanessu, a její upoutání v tyranii, byť za jednu ruku. Všichni, až na jednoho bychom ji chtěli zde osvobodit, o tom není sporu, každý jak mocen toho je v nastalé situaci. Dost možná to bylo samo dění kolem Vanessy, co spustilo ten chvalozpěv Rhae o svobodě. Ať tak, či tak, rád bych i já přidal něco svého k úvahám o svobodě.
"Svoboda je pro každého důležitá, ať už si to uvědomuje, či nikoliv. Přesto svoboda má mnoho tváří, já coby voják jsem v područí Říše, které sloužím. Někdo by viděl v tom nesvobodu, neboť musím poslouchat rozkazy, omezen bývám i ve svém pohybu, kde v ten který čas mám, či nemám být. Přesto to činím rád a svobodně, žádné újmy na své svobodě necítím. Skoro bych řekl, že svobodnější jsem toho, kdo svým životem plýtvá v libovůli bezbřehé, aniž by sloužil, čemukoliv většímu, než je on sám. Neb směňuji svou svobodu za cosi většího, za Říši. Za každého člověka, za vše krásné a hodnotné, co Říše skrývá. I za vás Rhae. Rád obětuji část své svobody na oltář lidí, hodnot, umění i statků, které svou službou chráním."
(pozn. doporučuji A.Exupéry - Citadela, tam jsou tyto myšlenky krásně a bravurně rozvinuty)

Příchod, i setrvání sira Diega Rhae velmi rozruší, to už sedí bok po boku s Vanessou, a tiskne jí ruku svou podporou. Teď jsem obzvláště rád, že jsme si místa vyměnili, ač tehdy jsem netušil, že vůbec někdo přijde, natož kdo to bude. V této chvíli samozřejmě jen tiše se mohutním za zády Rhaenerys, coby mocný hrad plný vojska zbrojného. Aby ani hlupáka, jímž sir Diego bezesporu je, nenapadlo jakkoliv stříbrovlasou dámu moji ohrozit, ani Vanessu pod její ochranou.

Pivo je nakonec díky půvabné, a pozorné hostitelce přineseno, a pak následuje přípitek za přípitkem. Ke všem se nadšeně přidám, dokonce i k tomu sira Diega. Neb se klaní úžasné baronesse Silvii, knížeti z Troy, jenž získal můj respekt, Vanesse i mé princezně Rhaenerys. Celé to dění kolem sira Rippera sleduji přes stříbrnou hřívu vlasů Rhae. Má sestra je jím nanejvýš zhnusená. Nepamatuji, že by kdy kým tak rychle pohrdala, a tak okatě. Osobně nemám s Diegem problém, takových jako je on mám pod svým velením desítky, a často to bývají skutečně dobří bojovníci. S tím jak se chová právě zde už problém mám, a to značný. Cítím se být ochráncem jeho sestry, ač mne sama tu poctu ústy svými přímo nesdělila. Stejně tak má mou obrovskou sílu i mé umění boje, v zádech Rhae. Věřím, že ji cítí. S potěšením zlámu Diegovi obě ruce, pokud vztáhne je na mé dámy, a ony se budou cítit ohroženy. U lady Van je to trochu problematické, neb netuším, co v jejich rodině vlastně probíhá. Mohl bych svou unáhleností spíše více pokazit, než napravit. Přesně o tutéž obavu se opírá zjevně úžasná baronessa Silvia, když dává Diegovi co chce, a sama na sebe jej láká, aby ho odvedla od raněné a zmučené laně, Vanessy.

Silviina lež je jasná každému, kdo má rozum. Což zcela jistě sir Diego di Ripper není. Musím uznat, že hostitelka předvede fenomenální výkon ženské mazanosti, flirtu a diplomacie. Kdo ji jednou dostane za ženu, bude nepochybně šťastný muž. To si uvědomuje i světoběžník, a znalec ženských půvabů, Rafaelo. Amiccoský zeman z ní doslova nemůže spustit oči. On mistr kordu a jazyka jistě nejlépe dokáže ocenit tu grácii, kterou zde právě Lady de Croix předvedla. Nasadila Diegovi své vodítko, a on ji ještě vděčně ruku své paní olízal, jak nevychovaný hafan, kterým v posledku je.

V tom čase žádá mne kníže Raimundo, abych je doprovodil s Xanthé do zahrad.
Samozřejmě kývnu na souhlas, a mocně se vztyčím za Rhae, bych pevně pohlédl v drzý pohled Diegův, dříve než se vzdálím. Hrad Rhae zde se bude tyčit stále, byť jeho velící Kapitán v zahrady vycválá na oři svém v plné zbroji. Připraven ztrestat každého, kdo by hrozil dámám pod jeho ochranou.

Omluvím se pak úklonou rytířskou princezně i hostitelce, a úsměv můj opanuje radostí a pýchou, když slyším slova Stříbrovlasé k té ostudě rytířstva. Rhae bezpochyby vyjíždí sama do boje svou otázkou rádoby bezelstnou, a vybrala si k tomu zbraň co jí skvěle padne. Totiž svou inteligenci, srdnatost a mrštný jazyk, co by kord. Doufám, že utopí Diega v jeho vlastní hlouposti, jestliže ji na tu nevinně se tvářící otázku sedne. A on sedne, hloupý je na to dost. Škoda, že tu nebudu, ale povinnosti rodu nemohu zanedbávat, pro své vlastní potěšení. Žiju, abych sloužil. Říši, rodu, i své budoucí rodině, a ženě která bude její Královnou.

Svoboda

Falmaar, palác de Croix
Středa 7. července, druhá odpolední, slunečno, horko, vánek
Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros,
Rafaelo di Orisi, Xanthé Talaros, Raimundo de Troy, Norman z Inn,
Silvia de Croix, Hetty, Diego di Ripper

Tiše se směji a trochu vrtím hlavou. Není na tom vůbec nic směšného – a přesto, nemohu si pomoci, tak moc mě jeho slova ponoukají k radosti. „Drahý Nicandrosi, obávám se, že pokud chcete spatřit to, co já, tak… Tak se nejprve musíte řádně přikrčit!“ nadhodím nejprve ve vtipu. „Všechno je veliké a úchvatné, když jste tak malý, jako jsem já!“ Nato trochu zvážím. „Někdy vám svůj zrak propůjčím, když budete chtít. Nebude to složité, jen mi budete muset důvěřovat dost na to, abyste se vzdal toho svého. Povedu vás, když bude třeba, to abyste snad cestou nepadl. Stačí se mě držet a zavřít oči – nebo si je rovnou zavázat.“ S úsměvem k němu zakláním hlavou a znovu jí potřásám. „Nezní to hloupě. Znamená to, že na mě budete myslet, i když nebudu stát před vámi, a na tom není hloupého vůbec nic. To je něco, čeho by si měl člověk vážit.“

Naštěstí se zdá, že má historka nikoho nepohoršuje, naopak to vypadá, že se všichni dobře baví. Dokonce se mi dostává potlesku a Nicandros navrhuje přípitek pivem, o jehož zajištění se naše hostitelka hbitě stará. Usmívám se a přikyvuji, když mi Nicandros dává za pravdu. „Ovšem kdo svobodného ducha nemá? Jistě ho má každý, to je snad to jediné, o čem jsem skutečně přesvědčená – a ti, co nepoznali ani trochu nesvobody, si jen nejsou vědomi toho, jak moc svobodu potřebují. To uvědomění by ale přišlo rychle, kdyby ji ztratili,“ usoudím. „Je to ta nejcennější věc, to, co nám dává možnost volby. I muž, který má rád ta nejpřísnější pravidla, by měl mít možnost si vybrat, zda se jim podvolí, či ne. Seberte mu tu svobodu, ponechte mu všechny ostatní… a přeci z něj uděláte nesvobodného člověka.“ Trochu se odmlčím. „Myslím, že svoboda je absolutní: buď jste svobodný ve všem, nebo vás něco svazuje, a pak svobodný nejste, stejně jako jste buďto naživu, nebo ne. Žádné mezi není. Kdyby teď někdo přišel a za jednu ruku připoutal, řekněme, tady lady Vanessu k její židli, nikdo z nás by neřekl, že má volné nohy, a tak je přeci svobodná, ale určitě bychom se ji pokusili osvobodit. Právě pro to, jak cenné to je.“
Jenže naše okovy nejsou vždy vidět. Pak nezbývá než si pomoci sám – či o pomoc požádat. A já si jsem jistá, že jsou lidé, pro které je to těžké, ať už protože by museli spolknout svou pýchu nebo vložit svou důvěru do něčích dlaní.

Když služebná uvádí Vanessina bratra, tisknu její dlaň ještě o něco pevněji, abych jí dodala odvahy. Sama toho muže sleduji od jeho prvního kroku přes práh dveří salónku, jako bych se snažila prohlédnout jakoukoliv možnou přetvářku. V odpověď na jeho pozdrav mu věnuji neupřímný úsměv, který rychle povadá, když si hned podruhé, co jen otevírá ústa, stěžuje na služebnou, jež ho za námi zavedla. Přemýšlím, co udělat, abych ho mohla zastavit, ne snad protože bych tu dívku znala, ale protože mu chci jednoduše upřít to potěšení, ale než stačím s čímkoliv přijít, promluví sama hostitelka.
Lže. A jak krásně lže – nikdy jsem nikoho tak krásně lhát neslyšela a nikdy snad lež nepřinesla takovou úlevu! Sir Diego jí nedokáže odporovat… a já se mu ani v nejmenším nedivím.
Jenže ani to nestačí. Vanessa se zvedá, aby jej přivítala, a já ji mlčky pozoruji, uvažujíc, kolik odvahy ji to asi musí stát. A on ji líbá, skutečně líbá, ne tak, jak by bratr měl líbat svou sestru, ale tak, že jistě cítí tóny černých třešní z vína, které zbarvilo její rty. Nedokáži od nich odvrátit pohled; kdybych to udělala, zanechám Vanessu samotnou.
Když tohle činí před námi… nemám pochyby o tom, co se děje za zavřenými dveřmi. Vanessa se to přede mnou nepochybně snažila držet, snad mě tak chránit, nikdy totiž neřekla více, než bylo třeba, ale měla jsem svá podezření. Teď to musí být zřejmé všem, co sedí kolem stolu. Možná by jim na tom nezáleželo, jen kdyby byla šťastná. Jenže ona není.
Hanba vepsaná v její tváři mi láme srdce.
Sir Norman je jediný, kdo promlouvá, a já mu za to jsem neskonale vděčná, nehledě na následky, které to může přinést. Kdybych mohla najít ta správná slova, kdybych dokázala nalézt svůj hlas–
Místo něj se ozývá hlas naší hostitelky, ochotné hrát to divadlo Vanesse po boku až do samého konce. Má pravdu. Pokud chce Vanessa předstírat, že se nic neděje, má pro to důvod. A tak se musím snažit i já. S vděčným úsměvem pozvedám svůj pohár, když sir Diego přidává přípitek i na mou čest.
Kéž by se na tom víně zadusil. Kéž by mu dokázalo sevřít hrdlo tak, jako si představuji, že on svírá to její.
Je zde ale něco, co mě přeci těší. Měla jsem totiž pravdu. Pravdu v tom, že bychom se spoutanou Vanessu všichni pokusili osvobodit. Tentokrát je to kníže z Troy, který jí nabízí více, než já sama mohu kdy dokázat. Až s ním budu hovořit, musím mu za to poděkovat.
Vanessa ale není jediná, kterou se snaží zachránit. Lady Xanthé možná celou dobu mlčí, ale její oči řekly slov už na tisíc. Vede ji ven a o doprovod žádá i Nicandrose, který se pochopitelně uvolí.
Nejraději bych mu pověděla, ať zůstane a stojí se mnou stráž po Vanessině boku, ale vím, že teď nemohu. Koneckonců nezůstávám bez pomoci. Sir Norman k ní už spěchá, aby ji vyzval k tanci a na okamžik jí dovolil se vzdálit. Pohlížím na señora Rafaela a lady Silvii a chvíli mlčky přemýšlím, než se otáčím k siru Diegovi. Zvolila jsem si. „Dovolíte mi lépe poznat bratra mé dámy, můj pane?“ otáži se nevinně.

Velký pán a větší paní

Falmaar, palác de Croix
Středa 7. července, druhá odpolední, slunečno, horko, vánek
Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros,
Rafaelo di Orisi, Xanthé Talaros, Raimundo de Troy, Norman z Inn,
Silvia de Croix, Hetty, Diego di Ripper

Sir Diego sotva dává najevo, že mě slyšel. Nejsem si jistá, co si o tom myslet, zda mě to má znepokojovat, či uklidňovat. Samozřejmě oceňuji, že ke mně nemluví tak, jak hovořil ke Conrádovi, ovšem… S každým jeho krokem jsem čím dál tím víc přesvědčená o tom, že se jedná o nebezpečného muže. Jenže to je pocit, který mám ve společnosti všech cizích velkých pánů a paní, asi jako každý na mé pozici, kdo má jen trochu rozumu v hlavě, mají přeci jen moc nás srazit tak hluboko, jak je to jen možné. Mají ale i moc nás pozvednout. To je to, co se snažím mít na paměti. Každý z velkých pánů a paní mi může dát to, po čem toužím, co potřebuji, jen když budou chtít; i to je důvod, proč se snažím jim dát to, co chtějí zase oni, proč se snažím své paní vyhovět ve všem, proč se pro ni snažím být tak dobrou. A mám štěstí – ač se jí to ne vždy daří, vím, že ona se mi zase snaží být dobrou paní.
To všechno za trochu odvahy stojí. A tak na jeho ticho odpovídám laskavým úsměvem, aby se cítil skutečně vítaný: tak hloupá, abych k němu promlouvala, když si přeje mlčet, zase nejsem. Ostatně mám být vidět, ne slyšet. Má práce má být vidět.

Nestačí to. Rychle kloním pohled k zemi.
Jak jsem měla tušit, že nezná paní domu? Baronessa sedí v čele stolu, on stojí před ní v jejím domě – jistě musí vědět, s kým hovoří!
Znovu sbírám svou odvahu a zvedám k němu tvář. Úsměv, se kterým hovoří, již dobře poznávám, stejně jako tón, s jakým mluví o mém potrestání. Nějak jsem se mu znelíbila, nevím ani čím, ale jsem si docela jistá že dlouho před tím, než jsme vůbec došli ke dveřím salónku. Skoro mě i napadá, že vůbec nezáleželo na tom, co jsem řekla nebo udělala, že i kdybych mu pověděla, že v čele stolu sedí baronessa Silvia de Croix, jejímž hostem nyní bude, tak si jí hned postěžuje, že z něj dělám nevychovance a hlupáka.
Znovu klopím oči, ale stojím zpříma. I to je má práce. Má povinnost. Máme-li tak vážené hosty a máme-li mezi sebou dámy, nemohu ukázat strach. Co kdybych je tak rozrušila a uvrhla tím špatné světlo na sira Diega i na mou paní, zvláště když se povídá, jak laskavé srdce lady Rhaenerys má a lady Violet, ač zde teď není, působí tak křehce? Ne. Pokud mě má potkat nějaký trest, přijmu jej s pokorou a takovým klidem, jak jen dokáži.
Lady Silvia má ale docela jiný plán. Když promlouvá, na rtech se mi objevuje jemný úsměv. Nikdo z hostů nic nenamítá, nikdo z nich neprozrazuje její lež. Jak by také mohli? A sir Diego…

Nevidím na něj dobře, ale z jeho hlasu jde vyčíst mnohé, hlavně pak to, že jej má paní nepochybně okouzlila. Přiznávám, že i mě překvapuje, a to ji znám už několik let a troufám si tvrdit, že tak dobře, jako jen málokdo. A pochybuji, že mě kdy překvapovat přestane!
Zavazuje se mu splnit jiné přání, což beru i jako svolení k tužbě, kterou vyjádřil, když jsme spolu kráčeli ještě sami – sotva mu nyní může mou službu odmítnout. Místo pro sira Diega je naštěstí již připravené, a tak se hned začnu činit, abych se ujistila, že mu na tabuli nic nechybí, ať už jde o víno nebo některou z vybraných pochoutek, které byly na dnešní den připravené. Samotné mi z toho pohledu vyhládne, těším se, co zbyde: v jatýrka ani nedoufám, ale trocha toho uzeného masa a sýrů by mohla. A kdyby zbyla i třeba jen jedna hruška ve víně… jistě bychom se dokázali s ostatními podělit!
Jakkoliv bych se ale ráda ztratila v myšlenkách na lahodný dezert, třeba jen na okamžik, není mi to dopřáno. Sir Diego mne totiž rychle následuje ke svému místu a vítá se s lady Vanessou a–
Rychle odvracím zrak. Do toho mi zhola nic není. Nepřísluší mi, abych…
Místo toho se krátce rozhlížím po ostatních hostech. V jejích tvářích lze vidět vše od překvapení a šoku po čiré znechucení. Některé z nich právě jistě přešla chuť k jídlu.
Alespoň zůstane víc, napadne mě prve, ale sama si nemohu pomoci. Musím nad sourozenci di Ripper přemýšlet. Není už pochyb o tom, že lady Vanessa nebyla přítomností bratra pouze překvapená. Zřejmě je v tom mnohem víc. A přesto vedle něj usedá a hovoří s ním tak klidně, jako by ji prostě pozdravil, tak klidně, jako by se vůbec nic nedělo, zatímco vedle nich stojím já a starám se o našeho nejnovějšího příchozího.
Věděla jsem, že lady Vanessa za tou krásnou maskou něco skrývá, nějaká strašná tajemství, ale netušila jsem, že vyjdou dnes napovrch… ani co budou zač. Ne, skutečně si podobní nejsou. Ale, jakkoliv bláhově to může znít, klid, se kterým lady Vanessa přijímá svůj úděl, mi říká, že my bychom si podobné být mohly.

Do sedla!

Falmaar, Lyonesské stáje,
Středa 7. července, druhá hodina odpolední,
jasno a slunečno, horko, slabý vánek
Meredid Wesray,Victor de Raell, Jenny, Dougal,

hudební podklad ke čtení

Zjevení Bohyně

Falmaar, palác de Croix, salón
Středa 7. července, druhá odpolední, slunečno, horko, vánek
Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros,
Rafaelo di Orisi, Xanthé Talaros, Raimundo de Troy, Norman z Inn,
Silvia de Croix, Hetty, Diego di Ripper

"Děkuji, tedy milá má, Silvie." Zatokám jak tetřev před zásahem. Už jen slova pokušení a dobrodružství ve spojení s úžasnou baronessou, mi vhání krev do žil. Oči moje zajiskří. Přijetí tance, beru jako hotovou věc. Stvrdím to pokývnutím, a milým úsměvem. Jakmile se rty moje dotknou hřbetu ručky její, tak stiskne dlaň moji. Rtíky její nad hlavou mou skloněnou počnou švitořit, že ničehož nemám činit polovičatě, neb by mi zle vyčinila. Tedy, týkalo se to spíše mého slibu zůstat na živu, ale srdce moje slyší, co slyšet chce. "Vše činím a učiním naplno, Má Paní. A obávám se, že i takové spílání oné ženy, by pro mne bylo zpěvem milostným. Kdybych ovšem měl to štěstí, že budu živ v její náruči." To už se ujme slova lady Rhaenerys, a vypráví o svých dobrodružných výpravách.
Silvia pohledem svým významným vede mne ku slovům sivé princezny, jak by oči její říkali: "Vidíš! Mám pravdu!" Sleduji tedy Rhae slova, když ta praví: "Tedy pokud jej nepropustím z řetězů, a on doopravdy nezdivočí." Myslím, že milá baronessa myslela jiná slova, však tato se mi k ní nějak hodí více. Vlastně úplně nejvíc mne zaujal ten významný pohled Silviin, sám o sobě.

Baronessa objedná pivo na žádost Kapitána Nicandrose, je velmi pozorná hostitelka, a své bdělé očko ještě prokáže ve chvílích následných. Přichází totiž křupanský bratr Lady Vanessy, Diego. Silvia jej naprosto brilantně odhadne, a zaútočí na jeho zjevnou samolibost, svým osobitým nepřekonatelným způsobem. Jde mi z toho hlava kolem. Musím si hlídat, abych na svou Bohyni nezíral s otevřenou pusou, což se mi možná stejně nepodaří. Sir "Hovado" otáčí jak kohout na větrné korouhvičce, o půlobrat. Baronessa si ho vodí jak na vodítku, a on je tak samolibě hloupý, že si toho ani nevšimne. Na jeho obranu, způsob jakým to hostitelka udělala, se nedá nazvat jinak než božsky bravurní. Skoro bych ji freneticky zatleskal, kdyby to její mistrovské dílo nemohlo být uvedeno aplausem v prach.

Můj pohled na milou Silvii je plný neskutečného obdivu. Vyřešila hned několik rozdílných, někdy i takřka protichůdných úkolů, v pár větách. S šarmem dokonalé dámy, a s lehkostí rodilé intrikánky. Neohrozila nikoho, ochránila všechny, zahlušila zlosyna, a přinutila jej slušnosti. A on celý zblblý, ji za to ještě zatleskal.

Mám pocit, že na mne jdou mdloby, z její velikosti a nádhery. Bohyně! Jinak to opsat neumím. Můj pohled jí naprosto adoruje. Nejspíš jednou, až budu svým dětem u rodinného krbu vyprávět o tom, jak jsem poznal jejich matku. Její šarm a krásu, jak jsem se zamiloval až po uši, bezhlavě a bez pochyb. Tak budu vzpomínat právě na tento okamžik, na zdánlivě běžný oběd, jehož jsem byl součástí.

Chci jí! Chci jí, nejen na chvilkové povyražení. Ne jako milenku. Chci jí jako svou ženu, a matku svých dětí! Hledal jsem ji po všech čertech, v záhybech ženských sukní celé Říše, i za jejími hranicemi. A teď na ní hledím, mohu se jí dotýkat, a nepřestávám žasnout. Navíc své mistrovské dílo učila z lásky k druhým, aby je chránila, a taky zachránila. Způsobem ladným, jak když se zlatá laň vznese do vzduchu. Chci jí! Chci jí! Bez ní pojdu.

Její vítězství je zřejmé! Ať už sir "Kretén" dá průchod svému hnusu, který vlije přímo před námi do úst vznešeně trpící Vanessy.

Pak Lord Raimundo osvědčí, že na stolci knížecím v Troy nesedí náhodou, a svou brilantně vedenou nabídkou poskytne skutečně účinnou zbroj i zbraň Lady Ripper. Totiž sám sebe a svůj vliv. To vše, aniž by se zvedl od stolu. Ten muž má můj respekt, co jiného k tomu gestu, i k jeho provedení říct? Budu poctěn, pokud mne někdy bude považovat za svého přítele, svého skutečného přítele.
Kde jsem se to jen ocitl? Že se tu dějí tak velké věci pod pláštíkem obyčejného oběda. Co je to dnes za den? Co za hosty se tu dnes sešlo? Roztrhla se snad nebesa, a božské klíče otevírají hluboké studny? Aby mohlo vyjít na povrch zlato ukryté v srdcích mnohých, zde přísedících. Kde se ukázala Tma, tam se v míře daleko hojnější, ukázalo i Světlo.

Pohled mé lásky po polibku sira "Hnusa" je jasný: "Udělej něco, ale zůstaň při tom na živu!" Jediné, co mne napadne je vyzvat Van k tanci. Teď hned ji urvat tomu zlosynu ze spárů, ale to by znamenalo, že Diego vyzve Silvii. To teď, když jsem zahlédl odlesk její skutečné velikosti, a podlehl ji, nemohu. Musel se stát zázrak. Sám Otec zasáhl, neb vidím sira Normana z Inn, jak měl zřejmě ten samý nápad jako já. Zvedá se pevně z místa svého, a jde vyzvat Lady Vanessu k tanci. Aby to byl on, kdo vytrhne krásku z moci zvířete, alespoň na několik pomíjivých chvil. Již před ní stojí, a s úklonou prosí o tanec.

K přípitku mé milé připojím svůj pohár, i rty mé. Pak nakloním se k ní, když dosedla vedle mne, znovu uchopím ručku její. "Mohu požádat Tě Paní má o tanec? Pokud tedy nechceš Ctná, právě nyní dostát přání Sira Rippera." Který si o tanec řekl v rámci přání svého, před chvílí. Ach ano, chci trpět! S ní. A tak se moci podílet na jejím vznešeném božském díle záchrany Vanessiny. Jsem tak rozechvělý, že přijmu s radostí jakkoliv se Silvia rozhodne. Oči mi žhnou, v pohledu do očí jejích. Miluji ji. Pokorně.

Vůdce stáda

Falmaar, Lyonesské stáje,
Středa 7. července, druhá odpolední, slunečno, horko, vánek
Victor d'Raell, Morgana Andaryon,
Meredid Wesray, Jenny, Jamie McTavish

Moje rázné kroky v jezdeckých holínkách po kamenné dlažbě rozsáhlého nádvoří stájí, se rozléhají vůkol. Jean du Belly, který monitoroval pohyb před vilou Morgana mne upozornil včas. Má snoubenka, kterou jsem ještě neměl tu čest potkat, se již blíží se svou gardedámou. Naši otcové nás zasnoubili bez nás, byť jsem k tomu dal souhlas. Správná žena je potřeba, a o lady Morganě mé dvorní oči a uši v podobě Lady Monique d'Foix referovaly více než v dobrém světle. I z podobenky kterou jsem obdržel nebylo sporu o tom, že Lady Morgana je krásná. Její dopisy zněly zas okouzlujícím ušlechtilým, srdečným duchem.

Jdu přijíždějící dámy uvítat dosti netradičně, úplně sám. Slouží mi nespočet lidí, ať v palácích, na tržištích, v kasárnách, či na bojovém poli. Běžně by velký pán veřejně deklaroval svou moc, a vznešenost, na zástupech olivrejovaného služebnictva. Já však nejsem jeden z davu vysoké šlechty říše, nikdy jím nebudu. Dělám věci po svém, a mnohdy neochvějně kráčím proti všem.

Vévoda Victor d'Raell,
Princ Lyonessu

Sám, prostý muž. Oblečen stroze i když elegantně s poplatností svému stavu Vévody z Lyonessu. Čekám v otevřené bráně obrovského komplexu našich stájí v hlavním městě říše, Falmaaru. Konečně má nastávající už přijíždí, s dvorní dámou i doprovodem, a přímo v sedlech. To mne udělá radost. Miluji koně, a krásná žena v sedle ušlechtilé klisny rozvíjí mou imaginaci. Otočím se ve vratech, a ostrým hvizdem přivolám ustrojeného bujného hřebce, překrásné zvíře. Švihem se vyhoupnu mu do sedla, abych vyklusávaje ve vznešené piaffě, jim vyjel v ústrety. Hřebec jak by tančil. Vést uvítací řeč mne stejně v sedle koně bude nejpříjemnější.

"Má drahá snoubenko, komteso Morgano Andaryon, Lady Meredid Wesray, buďte vítány srdečně v perle našeho skvostného Lyonessu, v našich falmaarských stájích. Já, Vévoda Víctor d'Raell jsem potěšen, že se konečně potkáváme, Má Paní, a to právě zde, v místě mému srdci z nejbližších." S úklonou rytířskou přímo ze sedla dámy uvítám dle protokolu, který co nejdříve někam odložím. Brilantně se zařadím i s bujným hřebcem po bok své snoubenky, a přejdeme do běžného kroku koně. Pokud dámy hovoří, strávíme tím onu krátkou cestu za bránu stájí. Oficialitám bylo učiněno zadost venku. Teď odhalme sami sebe i svá srdce, sobě navzájem. Značná nervozita prýští z mé snoubenky, tedy s tím něco hned udělám. Nepochybuji, když budu přirozený já sám, ona se též přizpůsobí, a nervozita z ní rychle opadne. Má bujnost, a tvrdošíjná ohnivost ji věřím rychle strhne sebou do klidnější, bezstarostnější nálady. Je opravdu překrásná, s volně vlajícími vlasy v sedle rychlé pěstěné klisny se stane bohyní. Zatím ji tak vidím jen já sám, ve svých představách.

Jakmile projedeme bránou stájí, již zde stojí služebnictvo. "Má drahá, nevadilo by ti odložit sobě klobouček i kabátek? Rád bych ti dopřál volnosti mezi mými koňmi, konečně je teplý letní den, a my bychom si jej měli užít svobodně, a s vášnivou radostí. Dlouho jsem na něj čekal, drahá Morgano." Abych dámám dodal odvahy, sám si odložím kabát lokaji, a zůstanu jen v kazajce a volné lyonesské košili. Ať už se dámy rozhodnou jakkoliv, já pokračuji. "Můj mladší bratr Garlan Amadeé mne požádal, abych zorganizoval menší projížďku za hradbami města pro jeho přátele. Takže ještě se dostaví sourozenci d'Croix, kníže z Troy, indirští sourozenci Talaros, lady Rhaenerys, a další hosté. Než se však dostaví, rád bych ti ukázal stáje, ty nejlepší koně světa, a okolní parky tak stvořené k drobným vyjížďkám, dokonce i zde uvnitř města."

Komplex vévodských stájí je obrovský, nachází se zde příjemný zámeček, několikero stájí, jízdárny, parky i vodní zřídla. Vše je v monumentálním lyonesském stylu (francouzském). S okázalostí se nešetřilo. Jde přeci o reprezentaci bohatého a vlivného rodu v hlavním městě říše, a tak nejlepší koně světa zde žijí jako králové. Je zřejmé, že ohnivý Vévoda Víctor většinu času tráví zde ubytován v zámečku, ačkoliv hned vedle se tyčí skvostný Palace d'Lyoness. Všechno nasvědčuje, že nejspokojenější je zde v holínkách, rajtkách a rozhalené košili, která tak tak kryje jeho mužnou lehce zarostlou hruď. Asi by nepřekvapilo ho vidět i s vidlemi jak kydá hnůj. Lyonesské stáje, to je jeho svět. Zde může svou vévodskou vznešenost na chvíli pověsit na hřebík ve stáji, u svých milovaných koní. Jeho ohnivá spontánnost je až nakažlivá. Bez okolků o něm lze říci, že je to pořádný divoch, občas bujný jak vůdčí hřebec stáda klisen. Oči má žhnoucí, a plné života.

Pokud Morgana i Meredid odloží své kloboučky a v horkém dni zbytečné kabátce, vyrazí Victor s nimi tryskem v parky, chce vidět jak se Morgana drží v sedle, nepochybně. Chce vidět ji jak vítr ji cuchá rusé její vlasy, slyšet zvonivý její smích z čirého potěšení ze života na koňském hřbetě. Samozřejmě, pokud komtesa nebude si jistá v sedle, Vévoda promptně zvolní, nechce své budoucí nevěstě zlomit vaz, hned první den.