Rozhodná romantička

Falmaar, před Palácem de Croix, Villa Morgana
Středa 7. července, po druhé odpolední,
překrásný letní teplý den, polojasno
Laoghaire, Diego di Ripper, Hetty,
Morgana Andaryon, Meredid Westray,
Majordomus Ewan Collum, Jenny

Laughaire měla neodbytný pocit, že rytíře di Ripper opravdu zaujala. Leč komorná hostitelského domu odvedla jej záhy, takže skončilo jen u pocitu. Nicméně prostá plavovláska si je jista, neboť o sobě pochybuje zřídka. Snad už jen to ji výrazně zlepšilo den. Celou scénu pozoroval zpovzdálí ještě jeden muž, jež uměl zůstat nevýrazný. A tak jediná, kdo jej snad mohla zaregistrovat byla Hetty.

Majordomus Ewan Collum slouží hraběcímu rodu Andaryon již několik desetiletí. Komtesu Morganu i její sestru Andromedu viděl vyrůstat. Není tedy překvapivé, že k ní cití jakýsi "otcovský" vztah. Je to zkušený, a svým způsobem velmi moudrý muž. Nemohlo mu uniknout to rozechvění, s čímž přijela do hlavního města. Její volání po Victoru de Rael nemohl přeslechnout. Leč je to muž diplomacie a dvorní etikety. Tedy se nesluší, aby jakkoliv uspíšil případnou návštěvu Vévody ve Ville Morgana, i když by asi nebyl problém Laoghaire jakmile se vrátila z Paláce de Croix, obratem poslat se zprávou do Paláce Lyoness.

Majordomus Ewan Collum

V čem byl Majordomus zdrženlivý, v tom byla dvorní dáma Lady Meredid rozhodná, možná až zbrklá. Vždy to byla nenapravitelná romantička se zálibou v dobrodružství. Nemůže se koukat, jak stále její paní bloudí chodbami villy zasněna. Coby poupě nerozvité, čekající na životodárnou vláhu Victorovu. Tak je lady Westray alespoň přesvědčena. Čím dřive se ti dva potkají, tím lépe!

A tak když Laoghaire přinesla pozvání na odpolední vyjížďku, neváhala lady Meredid příliš dlouho. Kupodivu neposlala služku, ani podomka, ale vyslala pouze o své úvaze samotného velitele gardy Sira Jamese McTavishe. Snad jí přišlo, že voják ponese, a přednese tu informaci o odpolední vyjížďce vévodovi s pověstí tvrdohlavého bouřliváka nejlépe. Jen čas ukáže, zda to byla správná volba.

Lady Meredid Westray

Po příchodu Laoghaire počaly přípravy komtesy na odpolední vyjížďku, do kterých se zapojila lady Meredid svým úsudkem, komorná Jenny, Laoghaire i štolba Dougal, jehož zásadní otázka zněla: "Má Paní, pojedete na své klisně přímo z vily, či mám připravit kočár, za nímž poběží hnědka Elaine?" Položena byla s veselým úsměvem, který je bodrému Dougovi více než vlastní.

Majordomus očekává, že si komtesa určí sama doprovod na vyjížďku, který majordomus Ewan samozřejmě doplní o pár gardistů.

Falmaar, před Palácem de Croix,
a pak na cestě zpět do městského domu Comtesy Morgany,
Středa 7. července, druhá polední,
horko a slunečno narušuje jen jemný letní vánek,
Diego di Ripper, Hetty,

Zatímco pan Diego hovoří s komornou Hetty, využiji krátké možnosti si ho prohlédnout. Jde z něj strach, možná jej pouští účelně, jako další vrstvu brnění, které muži jeho velikosti a formátu nosí do bojů a bitev, ale je v něm i něco obdivuhodného, jako v krásných obrazech, či sochách, které člověk uzřít může ve sbírkách boháčů, a jako dary církvi.

Jde z něj strach, ale není to ten strach, který by člověka nutil, vyhnout se zlému, vrčícímu psovi. Je to spíš taková ta směs pocitů, ze které nevím co bych si vzíti měla, jako když obdivuji krásné kočárové koně a dotknout jejich lesklých žíní v hřívě dotknout bych se chtěla, přestože bojím a zdráhám se, přistoupit k nim blíže, a dostat se tak na dosah, jejich tvrdě okovaných kopyt, a ostrých zubů.

Pan di Ripper seskočí ze svého koně, a má hruď slabě klesne ve výdechu slabé úlevy, který na sobě ale vice nedovolím nechat jinak znát. Skloním znovu hlavu, v jemné pokloně služebné pánovi, jemu jako by ani to nestačilo. Jeho dlaň zhrublá nejspíš od sevření kožených otěží, překvapivě klidně navštíví mou tvář, když si ji za bradu přitáhne k sobě, zvedajíc můj obličej tak abych mu byla nucena pohlédnout do tváře.

„Jen rozkažte si kdy, a já přijdu, pane můj,“ odpovím tu tichým, rozechvělým hlasem, jako bych se snad ostýchala v jeho přítomnosti hlasitěji promluvit. A jak říkám, tak to také učiním, Komtesa Morgana nám přeci dnes dala volno, dnes mých služeb asi více potřebovat nebude. Nestanu se tak služkou dvou pánů, alespoň ne pro dnešní den, první ve Falmaaru, utěšuji sama sebe. Rozkažte si kdy, a já přijdu, můj pane,... tedy, až zjistím, kde je Alvarezský palác, a jak ho najít. Sir Diego di Ripper, vrývám si pak jeho jméno do paměti, spolu s jeho tváří, které dominují tmavé, výrazné oči a ostře řezaný nos, dodávající jeho tváři vznešeně působící aristokratický profil.

rozloučím se s ním, když jeho zhrublé prsty opustí mou bradu, a já jen znovu klesnu v purkle, kterým vyprovodím jeho i Hetty. Moje oči tak opustí vzory jeho zdobného šatu, na které jsem svůj pohled bezpečně fixovala před tím, a přes jeho kožené jezdecké boty klesnou až k zemi. Počkám v purkleti, dokud se pan di Ripper spolu s Hetty nevzdálí z dohledu, a teprve poté si dovolím, ukázat paláci de Croix svá záda, a spěšně se navrátit ke své paní. Dá se předpokládat, že na projížďku s sebou vezme spíše Meredid, nebo Jenny, než mne, husu, která neumí jezdit a spíš se bojí koní, než aby jim holdovala. Naposledy se ohlédnu po Paláci de Croix, když zahýbám do rušných ulic Královského sídelního města, abych se vrátila stejnou cestou, kterou jsem sem přišla, konečně v klidu vstřebávajíc nádheru vzhledu, skoro až pohádkově krásného sídla, hodného snad i samotného Krále, královny a princů a princezen, než s okouzleným úsměvem a zasněným pohledem málem spadnu do příkopu u cesty, zarostlého nějakým plevelem, a v letním horku sesychajícím bejlím. Pak už raději dávám pozor na cestu, s myšlenkou na to, abych se nezamazala, protože kdo ví, kdy a jak mi vyzbude čas na to, vyprat si šaty, nebo vybalit svoje rance. Pak už nejrychlejší cestou spěchám zpět ke své paní, předat jí pozvání na projížďku, a pomoci jí s přípravami. Pak až se bude společnost kolem paní Morgany a její přítelkyně, paní di Ripper bavit, já bych se mohla vydat na onu nakázanou návštěvu pana di Rippera.

Obrazy

Falmaar, Palace de Croix
Středa 7. července, před druhou odpolední, slunečno, horko, jemný vánek
Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros,
Rafaelo di Orisi, Xanthé Talaros, Raimundo de Troy, Silvia de Croix, Norman z Inn

Vládce a služky

Falmaar, palác de Croix, před ním i uvnitř,
Středa 7. července, druhá odpolední, slunečno, horko, vánek
Hetty, Diego di Ripper, Laoghaire
Vanessa di Ripper, Silvia de Croix

Stále trůníc na svém mohutném černém oři, vztyčený v celé své síle a mohutnosti, vychutnávám si tu prostou husičku Laoghaire. Sálá ze mne síla, odhodlání válečníka, zběsilost, krutost, agrese v temných jasných očích. Ztělesnění bojovníka, rytíře. Nijak změkčilého jakousi fádní etikou dvora, či něčím podobným, ale v hrubé nekompromisní síle. V mé osobě je spatřen jezdec, válečník, proti němuž nikdo nechce stanout na bitevním poli, avšak jehož každý rád má po svém boku, když přijde na lámání kopí, kostí a vazů. Brutální syrová síla v celé své podobě. Na každém je, aby si zvolil zda mi bude přítelem, či nepřítelem. Pouštím zajisté strach, ale lze mne i adorovat, bezuzdně.

Když rozechvěle se dívka staví na nohy, aby vzápětí klesla před mnou do hluboké úklony, která odhalí prudce se dmoucí poprsí. Vyslechnu její klopotné omluvy jako její skutečný Pán, a Vládce. Koří se mi nejen slovy, postavením, ale celé tělo její, pohled modrošedý, všechna gesta, ba celá bytost její odevzdává se mi zde bez okolků. Umím být krutý, ale ne k těm, kdo ochotně upřímně vydávají se mé mohutnosti. Jako tato dívka. Díky ní narostu ještě více. Zahrnu ji hladovým úsměvem vladaře, líbí se mi. I v jejích očích vidím touhu letního dne, a sám se těžko bráním touze si ji hodit přes hřbet svého koně, a unést ji přímo teď, jak se tak často děje ženám po bojové vřavě, když území nepřítele je podmaněno. Navíc v očích jejích vidím i jistou obhroublost, jadrnou nestoudnost, což mne ujistí, že rozkošnicí by jistě byla podle mého gusta. Dost možná prahne po tom ucítit na sobě i v sobě mou sílu a zuřivost.

Díky úvahám těm si všimnu komorné hostitelského domu jež přichází, až na poslední chvíli. Půvabná tmavovláska klesne do předpisového pukrlete, což mne ujistí, že personál zde mají vychovaný. Ne, že by to pro mne bylo tak důležité. Mnohdy vítám když služebnictvo chybuje, neboť pak trestám. Silně, rázně, a mnohdy s potěšením, jež mi přinese úlevu. Slova na adresu nezdvořilé Laoghaire příjmu s gestem všemocného císaře, stále v sedle svého koně. Při své moci a síle si mohu dovolit být blahosklonný. Komorná je poslušná, a to je vlastnost, kterou u žen vyžaduji, zvláště u služek. Přesto její ostrý pohled před odchodem na mou zatím oblíbenou blond husu mne naplní jistou nechutí. Ač Tmavovláska klesla přede mnou, jak vyžaduji. Tak pohled ten značí, že uvnitř zlomena není! A o to bych se rád postaral osobně. Že ostrý káravý pohled dopadl na Laoghaire mne vůbec nevadí, zasloužila si ho. Avšak odbojné ženy nesnesu, natož služky. Přesto nemohu přehlédnout fakt, že mne Komorná rodu Croix svým způsobem vzrušuje. Připomíná mi Vanessu, poměrně velmi, a určitě by mne činilo radost jí zkrotit. Zatím však k tomu nedala sebemenší příčinu, její chování vůči mne je vzorné, příkladné, poddajné. I tak bych jí nejraději chytil pod krkem, a trochu zmáčkl. Dlouze za ní hledím, jak odchází. Ať tak, či tak, nenechává mne chladného.

Sotva jí pohltí palác z bílého mramoru, obrátím zrak svůj jestřábí zpět k Laoghaire. Šije sebou, neví kam s očima, kouše se do rtu, aby umlčela svou jistě nevymáchanou hubu. Doslova se kochám tím soubojem vnitřním. A nakonec se i raduji z jejího vítězství, když udržela se na uzdě, až do doby kdy Pán její udidlem trhne. Ta hlupačka jistě to nečiní záměrně, ale velmi, velmi mne potěšila. Dostal jsem na ní chuť, to nepochybně. Ale i já se dovedu ovládnout, tedy občas.

Elegantně seskočím ze svého mohutného vraného hřebce, otěže ponechám v ruce levé, a v celé své vysoké mohutnosti přistoupím k té blonďaté cuchtičce, která se mi podle všeho velmi zamlouvá. Majetnicky, a poněkud hrubě, neb chci aby mou sílu skutečně cítila, jí pravou rukou uchopím zespodu za její obličejík, za sanici. A zblízka vpadnou moje temné oči do kalné vody jejích kukadel. Tak tak, že prstem neodhalím její chrup, coby handlíř při koupi chovné klisny. Mám vskutku co dělat, abych je jí nezmocnil teď a tady, lhostejno kde právě stojíme. Mou živelnou touhu po ní jistě cítí i ona, na to nemusí být chytrá. Služebnictvo v Alvarezkém paláci je hrozné! Chci, abys přišla, a sama se o mne postarala. Po všech stránkách. Řeknu jí zblízka. Není to prosba, je to rozkaz. Škodná nebudeš! Řekni u brány, že si tě žádá sir Diego di Ripper. Naprosto neřeším, že slouží aktuálně jinému rodu. A ani jí nedám přesný termín, konečně sloužit mi může, i když tam zrovna nebudu.

Ještě když držím Laoghaire, vrací se Komorná s jakýmsi čeledínem. Na její slova se jen mírně zakřením. Ještě abych nebyl vítán! Když má milovaná sestřička dlí uvnitř, a jistě se mne nemůže dočkat. Ještě se pevně podívám do očí blondýnky s pršáčkem, abych potvrdil svá slova, jí řečená. Pak pustím jí, a nechám případně padnout do prachu cesty, to kdyby se jí snad podlomily ze mne kolena. Nyní je čas věnovat se mé milované Vanesse. Když štolba přebírá mého koně, tvář mi rázem ztuhne. Jestli se Bouřňáku něco stane, tak ti uříznu koule. Procedím k němu skrze zuby jak zuřící vlk, a to nikterak potichu. Ten kůň je moje jediný skutečný bohatství. Stál mne celé jmění, a jsem přesvědčen, že ani vévoda lyonesský lepšího nemá. Takže svá slova myslím naprosto vážně, s celou svou krutou zuřivostí.

Pak již následuji vrtící se prdelku komorné, když ta mne uvádí do paláce. Napřed zahradami, pak vnitřními chodbami luxusního sídla, o kterém si náš rod může tak akorát nechat zdát. Sestřička si určitě ve Falmaaru nežije vůbec špatně. Řekni, jak se vůbec jmenuješ! Nelibě nesu fakt, že se zapomněla představit. Koho vůbec hostí tvá paní? A co má milovaná sestra, Lady Vanessa, je šťastná zde? I z mého příjezdu? Povídej! Vcelku přísně navážu rozhovor s komornou cestou do salónu. Vlastně čekám na její pochybení, abych jí mohl potrestat. Kdyby i jen tím, že ji bolestivě pevně chytím za zápěstí. Ta ženská mne pudí, těžko říct k čemu všemu. Chci ji dát pocítit svou převahu, svou sílu, to je jisté. Připomíná mi Vanessu. To co Lady di Ripper však učinit dost dobře nemohu, tak této služce bych mohl. Bez potíží a bez následků pro svou osobu. U tabule mne obsluhuj výhradně ty, sama! Nařídím jí, než se vůbec přiblížíme k salónu.

Pro Laoghaire bylo ve Faalmaru vše na co jen její zraky padly zářivé. Ne pozlátkem, však zářivé novotou, neokoukaností a cizokrajnou, neznámou pompézností. Jinak by se cestou možná pošklíbala své paní za to, že posílá tolik dopisů a psaní, na všechny strany - což předstírá, že mluvit nedokáže a němá je? Tomu nikdo kdo Comtessu Morganu zná, přeci neuvěří- a kdo jiný je pro ni doručoval, než nebohá Laoghaire? To ta hubatá čůza Jenny, ta se celé dny jen cupitavě sunula stíny šatníku, a rovnala klobouky, zatímco Meredid, ta se rovnou stala stínem a hlídacím psem Paní Morgany, takže kdo jiný zbyl na práci a plnění pochůzek, než nebohá Laoghaire? Však na vás, vy líné čuby dojdou boží mlýny, ony melou možná pomalu, ale zato vytrvale, plísnila své družky ve službě zrovna Laoghaire, když se jala spěchati k bráně skvostného bělostného paláce rodu de Croix, na který se předtím dosyta vynadívala. Když jí bylo nakázáno čekat, prostě čekala, byla zvyklá. Dále obdivovala svýma šedo-modrýma očima krásy paláce de Croix, a mnohým kolem jdoucím, mohlo se snadno znát, že byla duchem zcela nepřítomna.

To však jen do okamžiku, kdy ji uchvátil další skvostný pohled, a to urostlý šlechtic, na bujném, dobře chovaném koni. Jezdec i jeho zvíře měli oba hřívu černou jako to nejkvalitnější uhlí, oba dva stejnou živou jiskru v oku. Nebylo tedy divu, že zřítelnice mladé dívky přestaly sledovat bránu, palác de Croix, i cestu, a obrátily se s němým obdivem, ke koni a jeho jezdci. Laoghaire obdivem otevřená ústa, zcela zkoprní, jako Lottova žena. Stojí jako solný sloup, neschopná pohybu, až dokud do ní urostlý vraník nevrazí, teprve pak, děvče napadne, ustoupit- no spíše upadnout- zemanovi z cesty.

Rytíř se zmámené dívce, která neví, zda by měla strachem třeštit oči, či vzdychat a žasnout nad jeho havraními vlasy představí s elegancí a šarmem sobě vlastním, čímž naprosto překlopí misky vah, ve prospěch roztouženého dívčího úžasu, nejspíš aniž by tušil, že na tu nebohou cácoru tak působí. Schyluje se zde k jasnému letnímu vzplanutí, ale naštěstí k němu prozatím nedojde. Už už se do rozhovoru služebné a ctěného Zemana vkládá někdo povolanější, kdo by mohl těmto nesourodým stranám býti tlumočníkem, a ona žena se představí jako služebná samotné Baronessy Silvie de Croix. Laoghaire mlčí a klopí oči, když jí Hetty vyčiní. Uznat, že má Hetty pravdu, dokáže i Laoghaire, přesto jak moc často nosí nosánek nahoru. Tak jak má, proto počká, dokud se Hetty baví s urozeným pánem, a až pak předá zprávu kterou nese, určenou pro Baronessu de Croix. Když se Hetty obrátí, a odejde se zprávami které má předat, plavovláska neví kam s očima. Mnohokrát se ošije, i se nadechne, jakože se chystá muže na vysokém vraníku oslovit, ale vždy jako by si uvědomila jaké místo jí náleží, a včas se kousne do jazyka. Musí počkat, dokud jí Pán neosloví, nepřísluší jí aby jej oslovila sama. A tak jen stojí vedle něj, a neví kam s očima. Počká, dokud Hetty nevyřídí záležitost rytíře, jehož jméno – Diego di Ripper- si zapamatuje, a pak už visí na rtech a lape každé Hettiino slovo.

„Děkuji, ano nezapomenu, má paní bude připravená. Pro zatím nashledanou,“ Hetty i sira Diega vyprovodí hlubokým pukrletem. Až když oba odejdou, vydá se spešnými kroky zpět do domu, ze kterého sem přišla, kde zprávu ihned bez prodlení předá své paní, které bude jistě k ruce, s výběrem jezdeckého úboru, neb jich Comtessa Morgana má nespočet. Je o ní známo, že je vášnivou jezdkyní.

-Laoghaire, služebná Comtesy Morgany-

Z kraje místnosti sleduji dění u stolu. I tiše naslouchám, ale skoro jako bych zde nebyla. Popravdě se ani nesnažím, aby si mě někdo všímal, jsem prostě jen k ruce. Přesto si mě ale v jednu chvíli nachází pohled lady Vanessy. Těžko v něm ovšem číst.
Mladý pán a lady Violet, to je něco jiného. Číst v nich lze až příliš snadno. To, co se říká, je jistě pravda: lady Violet působí velice mile a zdá se býti tichá. A ano, je krásná tím cudným způsobem. A co říkala má paní, to je nejspíše také pravda. Skutečně se zdá zamilovaný.
Jak to? Proč do ní? Čím si jeho lásku zaslouží? Jistě není první laskavé děvče, které kdy poznal.
Jak laskavá skutečně může být? Je přeci zasnoubená, to vím docela jistě. Své paní jsem to ještě neprozradila, ale slyšela jsem to. Ví to on?
Možná ano. Možná mu to nevadí. Možná by nebyla první. O to větší naděje, že jej to brzy přejde. Pokud ano, snad ji to neraní až příliš.
Pozoruji, jak se zvedají a společně odcházejí. Ještě chvíli zůstávám – alespoň do doby, než se señor Rafaelo nabízí, že se ujme role hostitele. To vědomí mě uklidňuje natolik, abych se i já odhodlala se na chvíli vzdálit. Zanechávám svou paní v jeho péči, věřím, že ji nenechá příliš zdivočet a že ji snad i zabaví. Skoro bych se bála, že je to příliš velká zodpovědnost a že ho tím jen zatížím, ale zdá se, že se té role hodlá ujmout s gustem a že má pro strach uděláno. S lehkým úsměvem na rtech se tedy vytrácím ze salónku, abych se ujistila, jak je na tom kuchyně s desertem.
Postupně se vytrácí jeho šum i hudba, ztrácí se pod zvukem mých kroků, než– Ustrnu, když ke mně zvenku dozní zvuk kopyt a krátce na to i něčí rozezlený hlas. Rozhoduji se jen na úder srdce. Kuchyně si bude muset poradit beze mne.
Spěšně mířím ke dveřím a ven z paláce. Poznat, co se zde děje, není nijak složité. Tomu plavovlasému děvčeti věnuji nesouhlasný pohled a sama klesnu do svého nejlepšího pukrlete. „Odpusťte její neomalenost, můj pane,“ oslovuji nově příchozího, „tohle děvče nepatří k naší domácnosti,“ snažím se hned vysvětlit. Nerada bych, aby se hned zlobil i na nás. Ostražitě k němu zvedám pohled. „A omluvte, prosím, mé zdržení…“ Svá slova doplňuji o malý úsměv, než pohled opět kloním. Vysoký cizinec se nám představuje jako bratr lady Vanessy. Znovu klesám v pukrle a přikyvuji. „Jak si přejete, můj pane.“
Přejímám vzkaz i od služebné, která jej prve tak pohoršila, a už svižně mířím zpět do hlubin paláce, cestou jí ještě věnujíc jeden varovný pohled. Snad nebude zkoušet nic hloupého.

Společnost v salónku se zdá být stále ve výtečné náladě, což mi dělá radost. Beru to jako znamení, že zatím nedošlo k žádným diplomatickým katastrofám. Ba co víc, když své paní vyřizuji oba vzkazy, projevuje se jako skutečná dáma a hostitelka a vhání mi úsměv do tváře. Jsou to chvíle jako tyto, kdy jsem skutečně pyšná, že mohu sloužit rodu de Croix.
Spěchám tedy zpět ke služebné lady Morgany a siru Diegovi, tentokrát v poněkud uvolněnější náladě, která se jistě promítá i v mém obličeji. „Můj pane, jste velice vítán. Kdybyste byl tak laskav a následoval mne, doprovodím vás ke společnosti a vaší ctěné sestře. Conrád se vám postará o koně.“ Nato se obracím, teď už s milým úsměvem, k oné vcelku drobné blondýnce. „Lady Morgana je zvána i s doprovodem. Jen jí nezapomeň vzkázat, že se baronessa a hosté chystají na odpolední vyjížďku.“
Více se o ni už nestarám. Ani nemohu. Povinnost mě již volá k tomu, abych siru Diegovi pomohla najít cestu k jeho sestře.

Osud nebo dva

Falmaar, palác de Croix
Středa 7. července, před druhou odpolední, slunečno, horko, vánek
Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros,
Rafaelo di Orisi, Xanthé Talaros, Raimundo de Troy, Norman z Inn, Silvia de Croix,
Hetty, Diego di Ripper, Morgana Andaryon

O tom naprosto nepochybuji, má milá. Vesele se směji. „V to doufám, můj milý, strašlivě by mne ranilo, kdyby ano,“ opáčím mu zrovna tak, jako by ono oslovení bylo prostě jeho jménem. Klidně by být mohlo, zůstal by přesně takový, jaký je teď. Nezměnilo by na něm zhola nic; a kdyby jeho jméno, Rafaelo, vyřkla ta správná ústa v ten správný čas, jistě by se mohlo změnit mnohé. A že jeho jméno k vyslovování svou chutí láká, na něm totiž připomíná rty zbarvené sladkým vínem za horké letní noci – sladkého už jen stopa, je ovšem cítit trocha soli, snad i mědi, kdybych do nich jemně kousla.
„Inu, pokud se na vás a siru Normanovi podepsaly cesty, mám pocit, že trocha cestování by prospěla dočista všem. Snad nám alespoň ta odpolední vyjížďka vžene barvu do tváří.“ S úsměvem mu naslouchám, neříká sice mnoho, ale jeho hlas a uvolněnost mi vystačí. I kdyby mlčel docela, nevadí mi to. Dokonce by mi ani nevadilo mlčet s ním. Ne, myslím, že by mi to nevadilo ani trochu, dokázala bych to vcelku snadno, vsadím se. Mluvím strašlivě ráda a nebojím se to dát najevo, ale necítím nikdy potřebu ticho vyplňovat. To patří těm nejistým, těm, co v něm nedokáží nalézt klidu nebo útěchy. Podle mě je ale dovést s někým mlčet stejně tak důležité, jako umět s někým mluvit.
Ach, Matte, že ti není hanba! Takhle si odejít, nechat mě tady, odsoudit mě k tomu tady zůstat, takže sami být nemůžeme! Jak krutého bratra to mám. A přece mu odpouštím! „Vím alespoň o jednom místě, kde jste ještě nebyl,“ oznámím Rafaelovi rozmařile, načež ztiším hlas do šepotu, „a také vám to řeknu, až spolu budeme někdy sami. Do společnosti se to totiž nehodí.“
I já odměním vyprávění lady Xanthé potleskem. Zdá se, že se mnou všichni souhlasí v tom, že by nám cestování prospělo – u stolu se již vyměňují pozvání z jednoho panství do druhého, skutečně se zdá, že by se zde mohla utvořit přátelství trvající déle než po dobu našeho pobytu ve Falmaar. To mě skutečně těší. Vím, že Matta bude také. „I naše rodina vás všechny ráda přivítá, přátelé. Máloco by nám přineslo větší potěchu než vás moci pohostit a ukázat vám krásy našeho panství.“ A tohle, tohle by mohlo potěšit i otce. Kdyby nás tak navštívila princezna a bylo to mou zásluhou!
Rafaelova reakce na mou poznámku o tom, že jsme s princeznou obě romantičky mi neuniká. Není první ani poslední, kdo se raději schovává za pohárem vína a předstírá, že se zakuckal. Kolikrát jsem se tím už na nějaké události sama provinila! Jemně ho pod stolem šťouchám špičkou boty do nohy, jako bych jej chtěla káravě kopnout, ale vesele se na něj křením, aby věděl, že se na něj doopravdy nezlobím ani trochu. „Opatrně, ať se nezadusíte, tuze nerada bych vás měla na svědomí.“

Popravdě jsem si ani nestačila všimnout, že nás Hetty opustila. Její návrat ale přehlédnout nemohu. Překvapeně pozvedám obočí. Užuž se chystám Matta podezírat, že pozval někoho dalšího, ale tentokrát je v tom nevinně. S úsměvem se obracím k ostatním. Koutkem oka si všímám, že lady Vanesse ten její ztuhl na rtech. Copak bych jej ale mohla odmítnout? „Asi osud,“ prohodím směrem ke všem naším hostům, „či snad příležitost.“ Děkuji Otci, že se Rafaelo dělí rád.
Obracím se k Hetty: „Sira Diega samozřejmě přijímáme, je zde velmi vítán. Lady Morgana i s případným doprovodem zrovna tak. A prosím, ať jí vzkáží, že se chystá vyjížďka. Tuším, že bude ráda připravená.“

Neznámá

Falmaar, Palác Lyoness
Středa 7. července, poledne, překrásný letní teplý den,
nad ránem mírně sprchlo, slunečno, není horko
Morgana Andaryon, Monique d'Foix, Jean du Belly

Můj otec velkovévoda Amaric de Raell je zbabělec. Mohl by být králem Lyonessu, ale on se raději plazí před Ondoryony a jejich draky. Lyonesští rytíři jsou ti nejlepší na světě, jistě by si poradili i s těmi přerostlými ještěrkami. Otec si však vybral cestu potupy, a poroby. Žel. Když přišel s nápadem najít mi ženu, netvářil jsem se tak, ani tak. Má mylady u dvora dostala příkaz se na onu neznámou podívat. A tak se Lady Monique d'Foix zúčastnila několika bálů na Talleonském zámku v Andaru, a udělala to, co ovládá nejvíce, zjistila pár informací.

Talleonský zámek
letovisko rodu Andaryon, Andar

Když mi přišla její zpráva o Morganě Andaryon, a částečně i o její rodině, musel jsem otci přiznat, že by z ní byla skvělá královna Lyonessu. Ba co více, prý je zručná diplomatka. A i mne je jasné, že na to aby se mnou vůbec mohl někdo žít, musí být v diplomacii více než zdatný. Překousl jsem tedy svůj odpor vůči otci, a dal jsem té ženě šanci. Dohoda mezi rody byla uzavřena. Orion Andaryon, otec mé nastávající si vymohl, že zásnuby budou, až poté co se osobně poznáme s Morganou. S tím jsem mohl souhlasit. Dává to jak jí, tak mne možnost relativně čestně vycouvat, kdyby byl nám náš protějšek vyloženě odporný. I zrušení dohody mezi lordy je ostudné, avšak pořád je to únosnější, než zrušení zásnub.

Když se naši otcové dohodli, začali chodit dopisy od Morgany, zpočátku formální, ale záhy více a více niterné. Poslal jsem jí svou podobenku, a ona mne zas tu svoji. Nedělám si iluze, že by vypadala přesně jako na obrázku, malíři vždy retušují a vylepšují. Konečně, za to jsou placeni. I tak mi její portrét dal určitou představu o její kráse i charakteru. Ten obrázek jsem umístil na svůj masivní psací stůl, kde psány byly i mé odpovědi.

Když poslala mne Morgana pramínek svých rusých ohnivých vlasů, nemělo to pro mne takovou váhu, jako kdybych jí už osobně znal. I tak chápu, že jde o vrcholně osobní gesto, jehož poselství nelze přehlížet. Přidám-li k tomu niterného ducha jejích posledních dopisů, nemohu se zbavit pocitu, takřka jistoty, že Morgana touží se mi otevřít. Dát se mi všanc. Ona chce skutečný, ne jen formální vztah. Touží po muži, který by jí z hlouby srdce miloval. Ne pro její slavné jméno, ne pro její rod, ale pro ni samu. Její otevřené srdce táhlo svými řádky i mne naléhavě do mého vlastního nitra, když psal jsem listy pro ni. Ani jsem si to neuvědomoval, ale s každým dalším dopisem, stále více toužím stát s ní tváří v tvář, a moci přivonět k jejím vlasům barvy plamene.

Tou příležitostí setkání má být turnaj na počest jedné z princezen. Otec mne do Falmaaru skoro nikdy nepouští, neboť se svými proti-ondoryonskými názory nikterak netajím. Nyní však to bylo i v jeho zájmu, a tak v doprovodu svého mladšího bratra Garlana, a našich družiníků jsme vyrazili do hlavního města. Sotva ubytovali jsme se v honosném luxusním lyonesském paláci, obklopeném skvostnými zahradami. I vyslán ihned byl sir Jean du Belly, aby zjistil zda už komtesa Morgana Andaryon také dorazila, a kde se právě nachází.

Chci jí spatřit jakmile to bude možné. Chci si spojit její dopisy s ní samou, s ženou z masa a kostí, která mi byla přislíbena.

Pozvání

Falmaar, Palác de Croix, salón,
Středa 7. července, druhá odpolední, slunečno, teplo, vánek
Silvia de Croix, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros,
Rafaelo di Orisi, Xanthé Talaros, Raimundo de Troy, Norman z Inn

Tak světlo slunce dává život, světlo hvězd je krásné a povznášející. Ale co vaše vlastní světlo, Lady Rhae? Zvolím důvěrnější oslovení. To by mne zajímalo nejvíce. Vyznám podle pravdy. Jsem přesvědčen, že princezna v sobě má něco jedinečného. Možná ani přesně neví co, avšak nelze přehlédnout, jak působí na lidi, mne nevyjímaje. Jistě nečekám, že mi po pár hodinách co se známe, odhalí své nitro. Přesto jsem chtěl, aby věděla, že mne zajímá, co dodává jas její osobnosti. Že mne zajímá ona sama. Ne princezna, ne její královský rod, jen a jen ona sama. Neovládám jemnou hru dvorních náznaků, bývám přímý, když mi na něčem opravdu záleží.

V tom čase odchází hostitel s Lady Violet, a naše část stolu tím dosti utichne, oproti té druhé. Samozřejmě nechám princeznu, aby se rozloučila se svou přítelkyní vzájemnými pohledy. Mezitím přemýšlím, já dále postupovat v jejich nepřítomnosti. Naproti sedí rytíř Norman z Inn, dosti zaujat mou sestrou, a ona jím. Já sám tvořím mohutnou živou zeď mezi Rhae a její dvorní dámou. Stříbrovlasá princezna reaguje na baronessu i moji sestru. Ta počne poutavě vyprávět o našem domově. Tak umně, že zaujme doslova celý stůl. Jsem na ní pyšný, a dovolím si v myšlenkách veden jejími slovy se vrátit na okamžik domů. Její pohled samozřejmě zaznamenám, nechci však nic dodávat k jejímu naprosto brilantnímu popisu.

Cítím, jak Xanthé zkoumá i mé nitro. Těžko říci co vše tam může vidět. Váš domov zní překrásně..., není pochyb, že právě z takového místa musíte pocházet. Jste jeho ztělesněním. Adresuje Rhae mé sestře i mne. Těší mne její slova, a je to na mne i vidět. Jste vřele vítaná v Asciu, i v celém panství Talaros, Má paní z Ondoryonů. Využiji toho, že zde zastupuji náš rod, a pozvu princeznu. Aby na vlastní kůži poznala krásy a kouzlo Indiru, o nichž právě slyšela. Zdá se, že jí má domovina uchvátila, možná jí časem uchvátí i její mužné ztělesnění.

Princezna pak usměvavá odpoví naší hostitelce. Rozhodně se nebojí. V tom čase mne však osloví kníže z Troy. Dostane se mi pozvání do jeho sídla v Amiccosu. Sleduji, že má dobré informace. Je pravdou, že mé jmenování tribunem III. Legie, která dlí v Amiccosu, je skutečně na spadnutí, a kníže zřejmě nechce ztrácet čas. Podle všeho je to výborný správce svých rodových statků. Možná se dokonce nechal inspirovat mým vlastním pozváním princezny Rhae. Pozvání s díky přijímám, Lorde Raimundo. Ovšem v Amiccosu pravděpodobně budu, až tak za několik týdnů. Pak se jistě ozvu. Vezmu sebou někoho z mých sapérů, to kvůli těm hradbám. Přijímám pozvání s širokým srdečným úsměvem. Dělá mi dobře vrátit se k tomu, co skutečně znám, totiž k válečnému umění. Kdoví, možná sebou vezmu i svou sestru. Vše záleží od hovoru, který nás bezpochyby po obědě čeká.

I já se připojím k přípitkům. Nechci Rhae zaclánět svou mohutností, když tak nadšeně sleduje rozhovory na druhé straně stolu, tedy obrátím se na ní.

Má paní, nechcete si vyměnit místo? Třebas jen po dobu, než se baronet Mathieu s Lady Violet vrátí? Nemohu, ani nechci, vám bránit svou rozložitou postavou v zábavě společnosti. Pokud přijme mou nabídku, promtně vyskočím, abych jí odsunul křeslo, a následně přisunul to své. Pak sám se usadím na konec stolu. Nevadí mi být tišším pozorovatelem veselé zábavy, jež tu proudí, tak říkaje z okraje. Dost možná si i princezna chce něco pošeptat se svou dvorní dámou.

Kdo by tomu byl věřil, že psaní listů, se stane mou nejoblíbenější činností…? Já sama bych tomu nikdy věřiti nemohla. Však díky sveřeposti a umanutosti matky mé, tomu ale nemohlo býti jinak. Mnohé urozené děvy a děvicě mého věku jsou stejně jako já zaslíbeny svými rodiči mužům, které nikdy na vlastní zraky neměly možnost zatím uzřít, a přesto s nimi mají pro dobro společné budoucnosti budovat nějaký vztah. Jakkoli by se představa neznámého muže, který by se měl státi pánem mého osudu měla zdáti děsivou a nepřístupnou, díky mnoha večerům, které jsem mohla sedět u stolu ve své ložnici, jen ve společnosti seříznutého husího brku, dopisních listů a kalamáře, se v mých představách stával z děsivého cizince mužem, kterému jsem mohla důvěřovat se vším, co jen mohla dívka mého věku svěřit dopisnímu listu opatřenému pečetí.

Budoucí Vévoda Victor de Raell a jeho listy, se tak záhy staly společníky mých dlouhých večerů. Ač moje první psaní byla spíše zdvořilostní, postupem času, jak se výměny listů mezi námi opakovaly, a vedle řádků psaných husím brkem, tu a tam přibyla nějaká ta drobnost na památku, tu miniatura portrétu z jeho strany, kterou jsem opětovala miniaturou svojí, jindy zas pramínek vlasů mých, nebo snad kapesník s jeho monogramy, tu snad pár vylisovaných a vysušených květin vložených mezi strany dopisu, a tak tím vším dodával mi Victor stále více a více odvahy se osmělit a svěřit se mu s pocity zamčenými kdesi hluboko v mém nitru, tak hluboko, až všechny mé zpovědnice a přítelkyně, má chůva, má matka, i má komorná Jenny a služebná Laoghaire, duše mému srdci na tomto světě snad nejbližší, nemohly o těchto nově otevřených hlubinách nic, byť jen tušiti.

Psaní těchto listů, stalo se činností mému srdci stejně milenou, jakožto čtení Victorových odpovědí. Nikdy jsem nepatřila k děvám, které by si vedly deník avšak, právě díky dopisování si s Victorem, se mi podařilo prostřednictvím svých listů jemu, pohlédnout do hlubin své duše, tak jako bych na sebe hleděla do zrcadla. A v jeho odpovědích mezi řádky četla jsem, kterak je měl Victor stejně dobře načtené jako když bych snad četla ze sebe sama stejně dobře, jako z knihy otevřené. S každou další odpovědí, kterou mi z jeho pera doručili, jen rostla má touha obnažit svou mysl a duši jemu mezi řádky, to abychom se, učili číst jeden v druhém. Ačkoli na mne má matka naléhala, Viktorovu korespondenci jsem střežila jako ten nejcennější šperk, všechny listy, které od něj přišly, jsem pečlivě pročítala a poskládala, a pak svázala oblíbenou stuhou do vlasů. Postupem jsem je přestala s ostatními sdílet, protože se staly něčím vzácným a hlavně soukromým, až intimním. To uvědomění mne částečně plnilo děsem, kdo jsem, ach já bláhová, abych se poprvé v životě zahleděla, do obloučků písma psaného dlaní muže, kterého znám jen z portrétu a miniaturních podobizen?

A neřkuli se přímo zamilovat? To by učinil jen pošetilec, ten nejpošetilejší zabylec, kterého si lze představiti, a hle, tu já jsem, říkala jsem si v městském domě Andaryonů, který mi matka nechala připravit, honosném městském domě na okraji tržní čtvrti královského města Falmaaru. Cesta byla dlouhá a po tom všem trmácení se lodí, i kočárem, jsem prvního dne, krátce po svém příjezdu netoužila po ničem jiném, než po kádi horké vody, vonném bylinkovém mýdle na umytí vlasů, tolik pokrytých prachem. Obě dvě mé služebné, jak Laoghaire, odkaz, tak Jenny odkaz byly pověřeny obstaráním mých věcí, spolu se mnou sem přijelo několik truhel šatů a šperků, a o většinu z nich bylo nutno se po převozu postarat. Nechala jsem obě svá děvčata jejich práci, a jala jsem se zabydlovat se ve svých komnatách, kde mi společnost zatím dělalo pouze malé pianino, přistavěné u okna a Victorovy listy, které v maličké vyřezávané truhličce z tmavého dřeva, přijely spolu se mnou. Dokud jsme svého cíle nedosáhli, a bezpečně i s doprovodem mým nedojeli, nepustila jsem tu truhličku z ruky, a jako jednu z prvních věcí poté, co jsem započala snahu si nové komnaty zabydliti, jala jsem se, najít pro ni místo, kde by zůstala skrytá zrakům nenechavým. To jsem nakonec našla díky uvolněnému prknu v podlaze, pod postelí, a tam jsem svoje nejcennější tajemství ukryla před zvídavýma očima svých služebných.

Netrvalo to dlouho, a v našem městském domě, mne zastihl prvý návštěvník, kterým nebyl nikdo jiný, než dlouhá chvíle. Tak dlouhá, až to bylo k uzoufání si. Nepomohla hudba, kterou jsem si mohla díky společnosti pianina v mé ložnici, ani má jindy tolik oblíbená kresba skic a portrétů uhlem. Naštěstí, vzpomenula jsem si záhy, na Baronessu Silvii de Croix, které jsem pak bez otálení napsala krátké psaní, které jsem poslala po své služebné Laoghaire, s jasným zadáním: Jdi, a bez odpovědi se mi nevracej. Nyní však nezbývalo mi, než jen čekat, a čekajíc doufat, aby se nade mnou Baronessa Silvia smilovala, a dovolila mi, ukrátit si dlouhou chvíli svou, v její, mnou tolik kýžené společnosti.

=Morgana Andaryon ve Falmaarském domě rodu Andaryon, u svého oblíbeného pianina=