| |||
Blíženci, Lucerna a lámání ledů Falmaar, Palác de Croix, salón, Musím uznat, že baronessa Silvia de Croix, Paní domu, mne vskutku překvapila sama sebou, a svou vyřídilkou. Chvilku mi trvá než najdu opět svou rozhodnost a vnitřní stabilitu. V první chvíli vůbec netuším, jak reagovat na tu smršť otázek, gest a dalšího čím tahle rázná brunetka oplývá. Pak jí podám své odpovědi, jak nejlépe umím. Jsem sám rád, že sedím jen na okraji jejího zájmu, jemuž kraluje zdá se don Rafaelo. Lehce pokývnu na její první reakci, a při druhé se mírně usměji. Zajímavý postřeh. Odtuším. Má pravdu, jak by mohl člověk setkání s opravdovou láskou naplánovat? Už už chci říct, že sám jsem toho příkladem, ale ta slova nakonec raději spolknu. Kdybych nahlas mluvil o svém dnešním nenadálém setkání s Láskou, velmi pravděpodobně by následovala kanonáda dalších všetečných otázek, a já nechci rozmělňovat podstatu toho zázraku nějakým tlacháním. Jsem společenský člověk, avšak nemusím být za každou cenu středem pozornosti, a tím více bych nerad uvrhl Xanthé pod drobnohled baronessy. Dost možná by jí to samotné bylo nepříjemné, mne takřka určitě. A tak raději jen tiše poslouchám, a sleduji ruch kolem stolu.
Schválně použiji její plné jméno, neboť podle mého plně zrcadlí její až nadpozemskou osobnost. Ta nepramení jen z příslušnosti k rodu královskému, ale je jí tak nějak vlastní. Ona nemusí říct mnoho, přesto je nespornou Královnou této malé sešlosti, to vnímavému neujde. Obdivuji její tichou velikost, to že prostě je... sama sebou. Nedivil bych se, kdyby uměla hledět pod povrch věcí. A proto její slova: "... v každém malém detailu, skrývá se dnes příležitost..." beru velmi vážně. Sám uvažuji, kde se mám chopit příležitosti já, možná ji právě držím za ruku. A čeho se chopí sama Princezna Rhae? Nebo je zde jen jako lucerna, co svítí ostatním, a sama nechá příležitost pláchnout mezi prsty? |
| |||
Když ji miluješ, tak není co řešit. Falmaar, Palace de Croix, Pracovna Mathieua Violet se chvěla jak mladá břízka v neklidném větru svých emocí i situace samé, když odváděl jsem si ji do svého hájemství, na rozloučenou Sivá holubice mává nám svým pohledem povzbudivým. Zanechávaje za sebou bez reakce hudrování sestřičky mé. Jsem tak pln své milé, že by mne minulo cokoliv, co by se za zády mými přihodilo. Však ona si Sylvia poradí, o to nemám strach. |
| |||
Hostitel Falmaar, palác de Croix Señor Rafaelo se zdá poněkud… zaskočený, ale to nevadí. Pevně věřím, že se probere. Alespoň s knížetem de Troy je teď nějaká řeč. To zatím postačí. Vesele se na něj usmívám a dychtivě přikyvuji. „Budu doufat s vámi, můj pane.“ Přiznávám, že si mé hledání vyložil trochu jinak, než jsem je původně zamýšlela, ale koneckonců proč ne? „A v tohle budu doufat také!“ zvolám. „Kdyby mne nezastihla alespoň trochu nepřipravenou, kdybych ji čekala, jistě by to byla nuda. Proto také raději nikdy nečekám nic – jednak mám ráda překvapení a jednak se tak vždy náramně pobavím. Ostatně jak by mohl člověk něco takového kdy naplánovat? Budu čekat lásku a osud se mi vysměje. Budu čekat její absenci… a jsem vdanou paní dříve, než se stačím otci zapřísáhnout, že si nikoho nikdy nevezmu.“ |
| |||
Příležitosti Falmaar, palác de Croix Není sebemenších pochyb o tom, že kapitánovi na jeho sestře skutečně záleží. Lze to poznat z jeho tak náhle něžného hlasu, ale i z jeho tváře a očí. Jeho kompliment mně věnovaný to jen podtrhuje: najednou jako by měl duši básníka. Na rtech se mi objevuje potěšený úsměv. „Její měkké světlo jsem vždy měla raději,“ přiznávám tiše. „A nezáří sama. Zrcadlí světlo slunce a snad i hvězd…“ Pozvedám k němu pohled. „O to raději jí budu.“ |
| |||
Záchrana Falmaar, palác de Croix „Ah, ale vy vypadáte, že se vyznáte, Rafaelo. Třeba to jen neumím dobře poznat: soustředím se na všechny ty jednotlivé detaily a celek mi už unikne. To by mi bylo i docela dobře podobné,“ opáčím mu. „Budu muset dávat lepší pozor.“ |
| |||
|
| |||
Prostě se to stalo Falmaar, Palác de Croix, salón, Lady Vanessa se zaklesne do rámě mého, nabízeného před palácem, s naprostou samozřejmostí. Však hned její úvodní slova se mnou dosti otřesou. Jistě to nebylo tak myšleno, ale zarazí mne kontrast těch zmíněných slov. Osud, nešťastná náhoda, či...? Osud mi přijde příliš silný výraz, ačkoliv cítím k černovlásce jistou přitažlivost. Nešťastná náhoda? Pokud vůbec uvažuje nad touto možností, znamená to snad, že jsem jí protivný? Jsem notně zmaten, a zřejmě zasažen na citlivém místě naprosto náhodně vypuštěným šípem slov. Či... se to prostě stalo! Vymáčknu ze sebe konečně pár, ne zrovna duchaplných slov. Ano, to máte zřejmě pravdu... otočím se spolu s ní za svým Talismanem, jehož právě štolba odvádí do stájí, člověk nemusí rozumět tomu, koho miluje. Ta věta mne uklidnila, i když jistě nebyla pro ten účel míněna. Prostě se to stalo! Vanessa vyzná svou slabost pro zvířata, a opěvuje oči mého koně. Nechám její slova znít ve svém nitru. Řekla to moc hezky. Nu, pro mě je to mlčenlivý přítel. Na cestách ten jediný. Jeho pěstěné silné nohy mi několikrát zachránily život. Sdílí všechny mé radosti, starosti i touhy. Mlčky. Můj hlas se zastře, jak v myšlenkách se vracím do osamělých chvil se svým zvířecím přítelem, při malých ohních hořících mnohdy v naprosté pustině. Někdy mám pocit, že spolu tvoříme jednu bytost, když pádíme krajinou. Myslím, že nejsem dost dobře schopen ten vztah popsat. Což je nejspíš i dobře. Jakákoliv slova by jej deformovala. Můj kůň mne odvedl do mého vlastního niterného světa žíznivého poutníka. Silou vůle se vrátím zpět, k Lady po mém boku kráčející. Máte výtečný pozorovací talent Má paní, nedá mi to nezeptat se. A co vidíte v mých očích? Otáži se, a otočím svůj pohled, aby mohla bez obav číst v mých modrých studních. Sám se neochvějně ponořím do kalných vod jejích zelenošedých zraků. Usmívá se široce, přesto mám dojem, že v nitru je někde v hlubině smutná. Dost možná má takovou slabost pro zvířata, že jí lidé zatím neukázali příliš přívětivou tvář. Samozřejmě, až na princeznu Rhae, která září přirozenou, nakažlivou čistotou. I má paní Violet, či Princezna Naerys jsou takové. Snad i proto je jim přítelkyní. Mám porozumění pro smutek nenaplnění, i v duši mé tíživě přebývá. Ať už řekne cokoliv, následně procházíme palácem rodu Croix. Vanessa s potěšením sleduje radost své paní, která nás naplňuje tak nějak všechny. Dovedu černovlásku na její místo u stolu, mírně se ukloním, a sám zaujmu své. Pak zasažen krásou a tajemnou láskyplnou vzájemností páru po mé levici sedícího, zcela intuitivně pomoc u Vanessy hledám, aniž bych přemýšlel o tom. Té opory se mi dostane! Chvála Bohu. Žena vraních vlasů se celá napřímí, a zpevní. Jak opěrná hůl, zaražena v pevné zemi na dosah ruky poutníka, jehož stahuje a pohlcuje hlubina lásky Xanthé a Raimunda. Úporně vzdorujeme spolu já i Vanessa, která snaží se uchopit mé nitro, jež se jí tak náhle spontánně otevřelo. Až malá vráska na čele se jí udělá, a když svůj hlas nalezne, pak konejšivě mou duši povzbudí, a pohladí. Vím, že ona jistě je mezi těmi, na kterých skutečně záleží. Svými slovy osvědčí svou moudrost, i hlubinu nitra svého. Ještě, že člověk nemusí plně rozumět tomu, koho miluje. Přesto, že mne její pohled pevný zachrání, cítím se náhle zcela vyčerpán. Její pátravý pohled mne vzal za ruku, a zavedl mne hluboko, přehluboko, tam kam jsem sám se ještě neodvážil. Celý svět rázem zmizí. Dění kolem tabule slavnostní vnímám jako ve snu. Odkývu baronetu jeho odchod s Violet, nejasně se usměji na baronessu Silvii, když hovoří o projížďce. Z dálky slyším Rafaela. Laskavá slova Xanthé mne přivádějí zpět do společnosti. Usměji se široce na indirskou krásku, s obrovskou úlevou. Cítím, že vše je jak má být. Její slova o přátelství nemohla přijít v lepší dobu. Bude mi ctí Lady Xanthé, být Vaším přítelem. Doslova ta slova vydechnu. Ano, mám potřebu skutečně niterné přítelkyně! Teď ano. Skoro cítím, že jsem slovy těmi doslova padl do její náruče, coby kurýr znavený cestou předlouhou. Neb kalná voda očí Vanessy mne málem pohltila, celého. Postaví. Jistě postaví! Pronesu těžce. Ano, velmi po tom vyprávění toužím. Lehký úsměv ozdobí mou tvář. Pak se nechám odnést slovy jejími do pohádkového Indiru. Hovoří melodicky, a s nesmírnou vášní o svém domově. Doslova ji vidím, jak stojí na mramorovém balkóně, a zhluboka vdechuje bouři běsnící nad Athaeninou Studní. Jsem šťasten, že se stala mou přítelkyní... právě v tento den. Vše je jak má být! Jsem na tom správném místě, v ten nejlepší čas, s těmi správnými lidmi! To, že si uvědomuji osudovost okamžiku tohoto, mne dodá netušený pokoj. citát - kniha Kazatel 3:11, Starý zákon |
| |||
|
| |||
Neskutečná, absolutní a křišťálová Falmaar, Palác de Croix, salón, A vidíte! Skoro bych si tipl, že se před vámi Vanesso plazí muži neustále, jinak si to neumím ani představit. Pokračuji se smíchem ve veselé konverzaci s okouzlující kráskou. S tím zvoněním samozřejmě počítám. Hovor plyne volně, leč mám dojem, že vkrádá se do něj i jistý hořký podtón. Míříme na hostinu, tedy měli bychom se doslova koupat v dobré náladě a veselí. Však naše lehce filozofická debata o lásce v našich životech, či spíš o její absenci, získává čím dál hlubší nádech. Zaplaším tu šeď mnohdy smutné reality pár vtipnými bonmoty. Přesto rád bych někdy s Van osaměl, bychom si o tom všem mohli popovídat. Mám za to, že podmanivá černovláska k tomu má jistě co říct, jako konečně ke všemu. Nemohu se zbavit dojmu, že její zkušenosti s láskou nejsou zrovna k popukání. Jedna věta mne však i tak nedá spát. Jak jste myslela to, že na naší schopnosti milovat závisí mnohé životy? Počkám si na odpověď, pokud přijde. Pak nabídnu rámě naší hostitelce, a Van doprovodí sir Norman. Princezna Rhae prodchne celou společnost vděčností, radostí a upřímnými díky našim hostitelům, k čemuž se samozřejmě s úsměvem vlídným přidávám. Kapitán Nicandros zjevně je unešen kouzlem princezny, čemuž se vůbec nedivím. Norman zapřede s bohyní Xanthé skoro až filozofickou debatu, ta pak dojemně prchá do stínu opory své i celé společnosti, totiž ku knížeti Raimundovi. Do hovoru toho vstoupí i Vanessa, která se svým citem pro detail jej jistě obohatí. Na druhém konci stolu se děje něco tichého, niterného. Než stačím postřehnout co, rozhodne se naše půvabná hostitelka zahrnout nás všechny přívalem své lásky, vstřícnosti a pohostinnosti. A učiní tak skutečně mohutně, se vším důrazem své originální osobnosti. Přižene se to jako bouře z čistého nebe, a zatím příjemně se vyvíjející klidný a velmi přátelský oběd dostane úplně novou dynamiku. Mám bytostný pocit, že jsem to nejšťavnatější ovoce, na které se holčička tak těšila, a zlý bratr jí ho odmítal dát. Usmívá se u toho, jistě to tak směrem k baronetu nemyslí. Ale můj mozek nezvládá tyto úvahy, jen konsternovaně sleduji tu její hubičku, která chrlí jedno slovo za druhým. Celá doslova prýští životem. Možná až pravou lásku potkám, mé ticho bude ohlušujicí. Tak nějak jsem to ve své lehkomyslnosti povídal Vanesse, a kdoví může to být i pravda, ač jsem to tehdy jen tak plácl do větru. Už jen proto bych měl baronesse Silvii věnovat svou pozornost! Tedy ne, že by si jí vrchovatě nedokázala uzmout sama. "I kdyby vás nepředstavil, mezi ostatními bych vás poznala." Co je to proboha za ženskou? Věřte mi, tohle se mi opravdu se ženami nestává. Nikdy! A aby toho nebylo málo, ona mne přitahuje, jsem jí doslova opit. Je to asi čiré bláznovství, ale nejsem schopen mu vzdorovat. Voní mi i s tou svou hubatostí a otevřeností. Možná mne tak láká hlavně pro tyto vlastnosti. Inspiruje mne, vábí. Cloumá mnou celá skrumáž dojmů, z nichž mnohé nejsem ani schopen pojmout. Je neskutečná, absolutní a křišťálová. "Věřím totiž, že když mi dáte příležitost, ostudu si ztropím sama." Doslova mne opíjí svými půvaby, všemi. Také se nakonec srdečně rozesměje. A tak se smějeme spolu. Líbí se mi! Náhle ji zaujmou Normanova slova, avšak tělem svým stále zůstává nakloněna ku mne, když hlavu svou k němu otočí. Tak se mi namane přímý pohled do jejího dmoucího dekoltu. V rudé a zlaté její roztomilá kůzlátka skotačí, jen jen si sáhnout. Kašlu na to, zda si toho někdo všimne, a svůj pohled bezostyšně zabodnu právě tam, zatímco Silvia vychvaluje blížící se projížďku na koních. ... nerada bych při projížďce přesedala. Hodlám si užít každý její okamžik. S touhle ženou se muž nikdy nudit nebude, nikde. Také se na tu projížďku těším. Bude asi pěkně divoká v sedle, pomyslím si. |
| |||
Ostuda a srdce v ohni Falmaar, Palác de Croix Cesta chodbami paláce pouze umocňuje moje romantické představy o princeznách. Také se potvrzuje, že to, co o ní slyšela Hetty na trzích, bude nejspíše pravda. Vyhledávám proto Hetty pohledem a vesele se na ni culím, jako bych chtěla povědět: vidíš, říkala jsem ti, že se jí budeš líbit! Pořád se tvářím docela vážně, vpíjím se do něj pohledem, ale nakonec mi začínají vesele cukat koutky rtů, až se tomu podvoluji úplně a zeširoka se usmívám. Mou pozornost si náhle získává sir Norman, když hovoří o plánované projížďce – hlavu stáčím k němu, ale tělem se dál nakláním k señoru Rafaelovi, a dobře tomu, jelikož on je tím, kdo za tou projížďkou podle všeho stojí. Tedy, pokud nepočítáme vévodu de Raell, což… osobně jej nepočítám, když jsme se ještě ani nesetkali. S radostí tedy tu zásluhu přičtu jiným. „To je báječné. Myslím, že projížďka nám náramně prospěje, už teď se těším. Ovšem… vašeho koně s dovolením přenechám vám a lady Vanesse, pokud o něj ona bude stát. Je to krásné zvíře, ale nerada bych při projížďce přesedala. Hodlám si užít každý její okamžik,“ vysvětlím s laskavým úsměvem. |
doba vygenerování stránky: 0.1100640296936 sekund