Neskutečná, absolutní a křišťálová

Falmaar, Palác de Croix, salón,
Středa 7. července, před druhou odpolední, slunečno, horko, vánek
Silvia de Croix, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros,
Mathieu de Croix, Rafaelo di Orisi, Xanthé Talaros,
Raimundo de Troy, Norman z Inn, Violet Rosier

A vidíte! Skoro bych si tipl, že se před vámi Vanesso plazí muži neustále, jinak si to neumím ani představit. Pokračuji se smíchem ve veselé konverzaci s okouzlující kráskou. S tím zvoněním samozřejmě počítám. Hovor plyne volně, leč mám dojem, že vkrádá se do něj i jistý hořký podtón. Míříme na hostinu, tedy měli bychom se doslova koupat v dobré náladě a veselí. Však naše lehce filozofická debata o lásce v našich životech, či spíš o její absenci, získává čím dál hlubší nádech. Zaplaším tu šeď mnohdy smutné reality pár vtipnými bonmoty. Přesto rád bych někdy s Van osaměl, bychom si o tom všem mohli popovídat. Mám za to, že podmanivá černovláska k tomu má jistě co říct, jako konečně ke všemu. Nemohu se zbavit dojmu, že její zkušenosti s láskou nejsou zrovna k popukání. Jedna věta mne však i tak nedá spát. Jak jste myslela to, že na naší schopnosti milovat závisí mnohé životy? Počkám si na odpověď, pokud přijde. Pak nabídnu rámě naší hostitelce, a Van doprovodí sir Norman.

Princezna Rhae prodchne celou společnost vděčností, radostí a upřímnými díky našim hostitelům, k čemuž se samozřejmě s úsměvem vlídným přidávám. Kapitán Nicandros zjevně je unešen kouzlem princezny, čemuž se vůbec nedivím. Norman zapřede s bohyní Xanthé skoro až filozofickou debatu, ta pak dojemně prchá do stínu opory své i celé společnosti, totiž ku knížeti Raimundovi. Do hovoru toho vstoupí i Vanessa, která se svým citem pro detail jej jistě obohatí. Na druhém konci stolu se děje něco tichého, niterného. Než stačím postřehnout co, rozhodne se naše půvabná hostitelka zahrnout nás všechny přívalem své lásky, vstřícnosti a pohostinnosti. A učiní tak skutečně mohutně, se vším důrazem své originální osobnosti. Přižene se to jako bouře z čistého nebe, a zatím příjemně se vyvíjející klidný a velmi přátelský oběd dostane úplně novou dynamiku.

Jako první je zahrnut přívalem rozhodné vstřícné pohostinnosti Kníže z Troy. Láskyplné vlny baronessy se znenadání opřou do jeho pevnosti. Lord Raimundo zdá se horko těžko lapá po dechu, hledaje slova, kterým by adekvátně reagoval na projev přízně lady Silvie, neboť její slova byla vlastně velmi krásnou lichotkou jemu samému. Naštěstí pro něj, hostitelka nečeká na odpověď, a rázem obrátí svou vstřícnost ku mne. Jako druhý v pořadí bych asi měl být lépe připraven, ale nejsem. Úplně mne to smete, když mi líčí jak se na mne těšila, a jak jí bratr mnou trápil. Já mistr šermíř se slovy jsem stejně bezhlesý jako kníže. Možná se jen hloupě usmívám, a kdoví zda nerudnu ve tvářích.

Mám bytostný pocit, že jsem to nejšťavnatější ovoce, na které se holčička tak těšila, a zlý bratr jí ho odmítal dát. Usmívá se u toho, jistě to tak směrem k baronetu nemyslí. Ale můj mozek nezvládá tyto úvahy, jen konsternovaně sleduji tu její hubičku, která chrlí jedno slovo za druhým. Celá doslova prýští životem. Možná až pravou lásku potkám, mé ticho bude ohlušujicí. Tak nějak jsem to ve své lehkomyslnosti povídal Vanesse, a kdoví může to být i pravda, ač jsem to tehdy jen tak plácl do větru. Už jen proto bych měl baronesse Silvii věnovat svou pozornost! Tedy ne, že by si jí vrchovatě nedokázala uzmout sama. "I kdyby vás nepředstavil, mezi ostatními bych vás poznala." Co je to proboha za ženskou? Věřte mi, tohle se mi opravdu se ženami nestává. Nikdy! A aby toho nebylo málo, ona mne přitahuje, jsem jí doslova opit. Je to asi čiré bláznovství, ale nejsem schopen mu vzdorovat.

Další příval se valí na Raimunda z Troy, vzhledem k tématu jaký Silvinka zvolila, je to úder drtivý. Kupodivu kníže opět našel svůj klid, a konečně se rozhovoří. Také bych řekl, že se s Lady Xanthé známe celou věčnost. A doufám, že i věčnost nás ještě čeká. Řekne klidně. Na Silviinu touhu po lásce dokonce odpoví s vlídným úsměvem staršího zkušeného muže. Jistě jí najdete! Dost možná se ani nebudete muset snažit. Láska někdy přijde znenadání. A tam, kde by jste jí nejméně čekala. Zdá se, že Raimundo mluví z vlastní zkušenosti, konečně byl jsem u toho také.

Rázem se opět obrátí Baronessa ku mne. Už nemám tak překvapený výraz, začínám si užívat její půvab i bezprostřednost. Omezím se jen na krátké věty, filigránsky umístěné do její kaskády slov, plných zdá se nezřízeného a deklarovaného zájmu o mou přítomnost. Nevyplaší. Líbí se mi výrazy, které používá. Nenapovídá. Líbí se mi i ústa, která je vrhají do prostoru. Rozhodně Vám dám příležitost! Dodám, už se srdečně usmívajíc. Mé oči doslova žhnou zájmem o ní samotnou. A musím přízemně vyznat, líbí se mi jako žena!

Voní mi i s tou svou hubatostí a otevřeností. Možná mne tak láká hlavně pro tyto vlastnosti. Inspiruje mne, vábí. Cloumá mnou celá skrumáž dojmů, z nichž mnohé nejsem ani schopen pojmout. Je neskutečná, absolutní a křišťálová. "Věřím totiž, že když mi dáte příležitost, ostudu si ztropím sama." Doslova mne opíjí svými půvaby, všemi. Také se nakonec srdečně rozesměje. A tak se smějeme spolu. Líbí se mi! Náhle ji zaujmou Normanova slova, avšak tělem svým stále zůstává nakloněna ku mne, když hlavu svou k němu otočí. Tak se mi namane přímý pohled do jejího dmoucího dekoltu. V rudé a zlaté její roztomilá kůzlátka skotačí, jen jen si sáhnout. Kašlu na to, zda si toho někdo všimne, a svůj pohled bezostyšně zabodnu právě tam, zatímco Silvia vychvaluje blížící se projížďku na koních. ... nerada bych při projížďce přesedala. Hodlám si užít každý její okamžik. S touhle ženou se muž nikdy nudit nebude, nikde. Také se na tu projížďku těším. Bude asi pěkně divoká v sedle, pomyslím si.

Náhle se tón její rozverný mění, neb její bratr právě odchází s lady Violet. Teprve to přinutí mne opět zrakem vyhledat její tvář. Hodí do sebe pohár vína v jednom hltu. Nadhodí do pléna otázku: Vidíte to, co já? Rozhlížím se po hostech, jsem zvědav kdo první se chopí reakce, zda vůbec někdo. Já to jistě komentovat nebudu. Načež se pozdvihnu ze židle, abych získal pozornost všech. Snad bych mohl na těch pár chvil zastoupit post Hostitele této půvabné sešlosti? Než se baronet Mathieu vrátí. Bude mi ctí. Samozřejmě pokud jeho přepůvabná sestra Silvia dovolí. Lehký úklon s úsměvem snad podmanivým k Baronesse. Opomenu oslovení Lady, tak se jí cítím blízký. Věřím, že zrovna ona mi to bez mrknutí oka promine. Pro mne to nebude žádný problém, a ona snad tím drobným gestem nalezne opět svou bytostnou sebejistotu.

Ostuda a srdce v ohni

Falmaar, Palác de Croix
Středa 7. července, před druhou odpolední, slunečno, horko, vánek
Silvia de Croix, Norman z Inn, Mathieu de Croix, Rhaenerys Ondoryon,
Rafaelo di Orisi, Violet Rosier, Nicandros Talaros, Xanthé Talaros, Raimundo de Troy

Cesta chodbami paláce pouze umocňuje moje romantické představy o princeznách. Také se potvrzuje, že to, co o ní slyšela Hetty na trzích, bude nejspíše pravda. Vyhledávám proto Hetty pohledem a vesele se na ni culím, jako bych chtěla povědět: vidíš, říkala jsem ti, že se jí budeš líbit!
Když zasedáme ke stolu, Matt si všímá, jak bedlivě jej s Violet pozoruji, a posílá mi jemný úsměv. Nemá smysl, abych se snažila vytušit, o čem si ti dva povídají, poznávání Violet bude muset tedy počkat. Čekám proto, než hosty u tabule sám oficiálně nepřivítá – a děkuji Otci, že to nemusím dělat já, protože to před palácem mi bohatě stačilo – a pak svou pozornost obracím k mužům sedícím vedle mě. „Můj pane,“ oslovuji prve knížete, „vás mi bratr dočista zatajil. Budete mne muset přemluvit, abych mu to příliš nevyčítala,“ oznámím mu, „nevím totiž, jestli mu to jinak dokáži odpustit.“ Nato se otáčím k señoru Rafaelovi. „Ovšem vy? Vy jste byl to první, o čem mi pověděl, jen co mi popřál dobré ráno, Rafaelo. A jak krutý se při tom snažil být!“ svěřuji mu polohlasem. „Musím vám to povyprávět, jak mě trápil, to abyste věděl, co je to za člověka,“ zazubím se. „Nejprve mi říkal, že poznal zajímavého chlapíka, a docela přitom opomenul zmínit, jak vlastně vypadáte – to od něj bylo strašlivě povrchní. Přirozeně jsem se ho zeptala.“ To, jaký byl bratrův verdikt, necítím potřebu prozrazovat. „I kdyby vás nepředstavil, mezi ostatními bych vás poznala.“
S těmi slovy ho zanechávám a znovu se obracím ke knížeti de Troy. „Odpusťte, ale znáte se s lady Xanthé dlouho?“ ptám se zvědavě. „Přísahala bych, že kdykoliv se vaše pohledy setkají, spatřím v ten malý okamžik celou věčnost. Přinejmenším pár let, a to ať už za vámi či před vámi.“ Jen co to vyslovím, sklouzne mi pohled k Mattovi. Doufám, že mě neslyší. A doufám, že naši hosté mou přímost budou považovat za něco okouzlujícího, ne za pouhopouhou drzost. „Omlouvám se, pokud jsem vše špatně pochopila, můj pane. To můj bratr: ráno přišel ke snídani docela změněný, s jiskrou v oku, jakou jsem u něj nikdy dřív nespatřila… a tuším, že se mi zalíbila a snažím se ji teď proto najít i jinde.“
Najednou ke mně dolehnou tichá slova lady Vanessy. Přes okolní šum se mi ale daří zachytit jen konec věty: „…v tom volání po záchraně.“ S teatrálně smutným výrazem se k ní i señoru Rafaelovi obracím, příliš si vážím čehokoliv, co mi můžou prozradit, než abych předstírala, že neposlouchám, a připravila se tak o příležitost je poznat blíže. „Po záchraně?“ optám se. „Doufám, že ne přede mnou.“ Vyhledávám Rafaelovy oči a nechávám vážnost opanovat mou tvář. „Mathieu mi hrozil, že vás vyplaší a napovídá vám o mně strašlivé věci. To by mne doopravdy mrzelo, můj pane… Věřím totiž, že když mi dáte příležitost, ostudu si ztropím sama.“

Pořád se tvářím docela vážně, vpíjím se do něj pohledem, ale nakonec mi začínají vesele cukat koutky rtů, až se tomu podvoluji úplně a zeširoka se usmívám. Mou pozornost si náhle získává sir Norman, když hovoří o plánované projížďce – hlavu stáčím k němu, ale tělem se dál nakláním k señoru Rafaelovi, a dobře tomu, jelikož on je tím, kdo za tou projížďkou podle všeho stojí. Tedy, pokud nepočítáme vévodu de Raell, což… osobně jej nepočítám, když jsme se ještě ani nesetkali. S radostí tedy tu zásluhu přičtu jiným. „To je báječné. Myslím, že projížďka nám náramně prospěje, už teď se těším. Ovšem… vašeho koně s dovolením přenechám vám a lady Vanesse, pokud o něj ona bude stát. Je to krásné zvíře, ale nerada bych při projížďce přesedala. Hodlám si užít každý její okamžik,“ vysvětlím s laskavým úsměvem.
Mathieu se spolu s Violet zvedá a omlouvá je z naší společnosti. Věnuji mu poněkud poplašený výraz. Vážně? Vážně mi tohle dělá a nechává mne tu dočista samotnou?
Sleduji, jak spolu opouštějí salónek. V jednom hltu pak dopíjím svůj pohár vína, než se na všechny znovu usmívám. Rychle se snažím přijít s tématem, které máme všichni nade všechny společné… a v tom je Mattovo neštěstí. Stává se jím totiž on sám. „Omluvte i mne, prosím. Obávám se, že nejsem tou nejlepší hostitelkou. Můj bratr mne dnes totiž poněkud zaskočil a…“ A jeho náklonost k lady Violet zrovna tak. „Dočista jsem se nestačila vzpamatovat. Myslím, že všichni zde jste nyní s ním a lady Violet strávili více času než já, hovoříte spolu tak otevřeně, o lásce zrovna tak…“ Potřásám s úsměvem hlavou. „Prosím, přátelé, povězte mi: vidíte to, co já?“

Vylití srdce

Falmaar, Palác de Croix, salón, pracovna Matta
Středa 7. července, před druhou odpolední, slunečno, horko, vánek
Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros,
Mathieu de Croix, Rafaelo di Orisi, Xanthé Talaros,
Raimundo de Troy, Norman z Inn, Silvia de Croix

doprovodná hudba

Ještě cestou kočáry vnímám jak je Violet rytíř její Norman z Inn, nyní v tyrkysu oděný na svém krásném koni jedoucí, blízkým přítelem a znatelnou oporou. Sotva objeví se, celá se z klidní a rozzáří. Spolu nějaké interní záležitosti řeší, a rytíř ten jak by zastupoval teď rodinu její. Skoro jak starší bratr se mi zdá, i když tomu tak není. Proto chovat se k němu budu raději, coby bratrem jejím byl. Jistě má na duši mé milé nemalý vliv. Dost možná i v kontaktu s otcem jejím je. Z toho vycházím při jakémkoliv, i drobném, společenském jednání s tímto mužem.

Violet je zdá se palácem naším uchvácena, hýří touhou poznat jeho zákoutí. Doufám, že skrze ty stěny a parky touží poznati mne samého, a rodinu mojí. Sestru mou Silvii poznává záhy. Pečlivě zkoumám první dojem jaký sestřička zanechá ve smaragdových očích. Zdá se, že vidí v ní jen to dobré, totiž živoucí vstřícnost. Viditelně si oddechnu, zatímco v rámě držící svou lady, míříme do paláce. Jestli Violet i bájná Xanthé nadšené z sídla rodu mého jsou, pak Rhae je doslova jako u vytržení. Jas její bytosti prozáří park, zahrady i budovu samotnou. Dmu se mimoděk pýchou jako mladý kohoutek, že tak nadchl Palác de Croix ondoryonskou princeznu, a mou dobrou přítelkyni. Však také Silvia i Foye, ten především, odvedli vynikající práci. Jsem doslova dojat, když v salónu plném květin za decentní hudby z terasy spustí Sivá holubice svou děkovnou ódu na naši pohostinnost. Nejsem takřka schopen včasné reakce slovní na tak krásná slova, plná přirozené vznešenosti. Ač se jistě očekává, že díky coby hostitel příjmu. Jsem tak rozechvělý, že hledám přirozenou oporu u Violet, která zatím stále zaklesnuta je v rámu mém. Volná má dlaň spočine na ručce její, prsty mé mimoděk pohladí jí hebce, laskavě, však s jistým neklidem, do kterého vrhly mne chvályplné slova Princezny. To my děkujeme Tobě, Princezno Rhaenerys, přítelkyně má, přítelkyně naše! Díky i milé Lady Violet, kapitánu Nicandrosovi, Knížeti z Troy, i vám všem drazí přátelé. Za krásné upřímné díky, za vaši návštěvu na tomto skromném banketu! Posílen dotekem Violet nakonec naleznu slova, kterými uctím chválu a vznešenost Sivé holubice ve jménu nás všech, hostitelů i služebnictva, které se dme pýchou i dojetím jako já sám.

Zahájím vzletně oběd, a již se zábava rozbíhá, stejně jako nožky našeho personálu. Chod za chodem, karafa za karafou, všeho je dosti, a v pestrosti nepřeberné je zásobován náš hodovní stůl, ozdobený čerstvými voňavými květy. Každý se baví s každým, tu více, tu méně, však nikdo není osamělý, byť by i komunikoval beze slov. Netřeba mého zásahu, společnost přátel se baví sama, o to více se mohu kochat blízkostí své milé. Stále poskytuji Violet trpělivě pouze svou tichou přítomnost, dávaje jí tak dostatek času. Aby se sama osmělila, v okamžiku, který jí milý bude.

Nakonec ta toužebná chvíle přijde, po té co Rhae uklidní dvorní dámu Princezny Naerys, které její Paní a přítelkyně niterná jistě chybí. Vše bude dobré. Ujistím Violet i já, s mírným milým úsměvem. Hřeji jí svým karamelovým pohledem, plným radosti z její přítomnosti zde, v našem paláci, jež je mi v hlavním městě domovem.

Pak konečně tiše tichounce osloví mne láska má.
Dokonce nahne se ku mne jak štíhlá bříza spanilá,
by nikoho, ani nikdo nás, nerušil.

Její pohyb opětuji, a pozorně poslouchám slova její niterná. Můj šíp verši svými zasáhl svůj cíl, totiž srdce její. Nechám ji zhmotnit touhu, kterou vyvolal, rty půvabnými jejími. Chvějícím hlasem svěřuje mi tajemství své, já mlčky přijímám, a teplo se mi po hrudi rozlévá. Nevcházím do toho vyznání, bych nezaplašil srdce rozechvělé, horoucí. Nakonec vydržet to nemohu. Nebyly určeny vám oběma. Věřil jsem, že zasáhnou svůj cíl, totiž srdce vaše, Má Paní. Jen o vás slova ta klopotná byla, to na dveře nitra vašeho klepala, byť nehodna takové troufalosti. Však nemohl jsem jinak! Umění nelze bránit, když přijde, ani lásce! Ach ano, nejsem příliš diplomatický, to čeho srdce moje plné, to bezbřeze nyní pod její nohy se vylévá, by to případně do země zašlapat mohla. Napětí mezi námi rázem zhoustne, však mimoděk vychází mi vstříc svou prosbou, jak na zavolanou. Ano, provedu vás hned! Srdcem i domem svým. Pojďte, prosím! Nejdříve zamíříme, kde mé básně většinou vznikají, do mé pracovny. V ten čas zvednu se pomalu, rozjitřen emocí vnitřní, která náhle mne zasáhla. Nitro mé tepe jak o závod, tlukot vlastního srdce mne ohlušuje. Musím pryč... s Ní!

Všichni se dobře baví, Rhae s Nicandrosem, i má sestra, všichni. Omluvím se společnosti uctivě s tím, že bych rád lady Rosier ukázal, oč požádala mne. Počkám na souhlas rytíře i "bratra" jejího Normana. Ten záhy obdržím, neb on zaměstnán teď plně Xanthé i Vanessou jest. Ruka má vyzve mou milou ve vstřícném gestu, by v rámě mé sebe vložila, a následovala mne beze strachu, opita silou okamžiku.

Pokud vyslyšen jsem, do pracovny mé zamíří naše kroky, zatím co projdeme chodbami paláce. V pracovně panuje tvůrčí nepořádek, jak tomu u bohémů zvykem bývá. Dokonce po zemi zmuchlané fragmenty básní leží, které ještě Haryna nestačila uklidit, neboť vše podřízeno dnes bylo přípravě hostiny pro velevážené hosty. Stůl ten listy s verši doslova přetéká, tu hotové básně, tu jen fragmenty, či jen pár veršů. Má pracovna, milá má Violet. Prohlásím stroze, přičemž dlaň má opíše vítací půlkruh nad mými poklady z nejniternějších. Jsem jí právě vydán všanc. Leč nemohu jinak, než se lásce mé zcela odevzdat...

pracovna básníka

Pomocná ruka

Falmaar, Citadela, královské zahrady, palác de Croix
Středa 7. července, jedna odpolední, slunečno, horko, vánek
Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros,
Mathieu de Croix, Rafaelo di Orisi, Xanthé Talaros,
Raimundo de Troy, Norman z Inn, Silvia de Croix

„Plazit?“ optám se se smíchem. „V tom případě se to počítá, protože to jsem ještě jakživ žádného muže dělat neviděla, a teď jsem strašlivě zvědavá, Rafaelo.“ Krom toho mám pro plazící se pochopení. Zejména pak jejich touhu svléct své staré já a zanechat jej v prachu. Dnes je ve světle, které zaplašilo stíny Citadely, obzvlášť silná.
„Myslím, že máte pravdu,“ řeknu s úsměvem, „něco smutného na tom skutečně je, pokud o ni člověk vůbec stojí – znám takové, pro které neznamená vůbec nic.“ Snad bála jsem se, že kdybych ji hledala, jen se zklamu, pokud zjistím, že jí jsem nehodna a nikdo z těch, které bych milovat chtěla, by nemohli milovat mne. A snad bojím se, že až ji najdu, bude mou zkázou a já pro ni obětuji vše. Ano, jistě bych to dokázala! Třebaže mi doposud nepřinesla nic než bolest a bezesné noci, třebaže pouze Diego mne kdy miloval jako ženu, ne sestru nebo přítelkyni, o tom jediném nepochybuji. „Myslím, že to je ještě smutnější, drahý Rafaelo. Myslím totiž, že na naší schopnosti milovat závisí mnohé životy. A sice jsem ji nehledala, ale věřte, že…“ Tiše se zasměji. „K lásce sama lásku chovám.“ Jeho pohledu se nevyhýbám, nemýlí se. „Ano, je to tak. Pro detaily mám cit… a možná jim někdy věnuji pozornost až příliš, přiznávám se. Bez špetky studu. A proto věřte, že až uslyším vaše ohlušující ticho… zrovna tak beze studu budu zvonit na poplach.“

Ještě před vstupem do paláce ke mně přistupuje sir Norman. Se samozřejmostí se zavěsím do nabízeného rámě. „Zdá se, že jsme na sebe zbyli, můj pane. Budeme tomu říkat osud, nešťastná náhoda, či…?“ nadhodím prvně nadneseně, než díky jeho dalším slovům poněkud zvážním. „Ano, palác je velice příjemný,“ souhlasím, „a uvítání královské.“ Když otáže se na svého koně, neodolám a otočím se přes rameno, abych na něj ještě jednou pohlédla. „Ani jedno. Ani jedno z toho popravdě nepoznám, musím totiž připustit, že koním ani trochu nerozumím. Nevěřím ale, že pro to, aby člověk mohl něco milovat, tomu musí prve rozumět. Možná je tomu dokonce naopak a rozum z lásky ukrajuje! Ale mám…“ Trochu ztiším hlas, jako bych se mu chystala svěřit nějaké tajemství. „Mám pro zvířata slabost.“
Nato vyhledávám jeho pohled a jemně se usmívám. Jeho kompliment s díky přijímám, než se na kratičký okamžik odmlčím. „Oči,“ povím mu nakonec, „líbí se mi jeho oči. Nalezla jsem v nich dálky, ale i blízkost, laskavost a bezelstnost, takovou, kterou znají jen němé tváře. Doufám, že ji tam při svých cestách nalézáte i vy.“
Cestou chodbami paláce mi nemůže uniknout potěšení, jenž tato návštěva lady Rhae přináší. Ne, je nepřehlédnutelné, třebaže se drží zkrátka. Ponouká mne k úsměvu, stejně jako pozornost, kterou hostitelům a zástupu služebnictva věnuje. Vím, že je v tom více než čistá radost: vždy se snaží ocenit lidi kolem ní, vždy chce, aby se cítili dobře a aby věděli, jak moc si jich váží. Ani by mne nepřekvapilo, kdyby vyjádřila přání se se zdejším služebnictvem na konci dne seznámit a znovu jim všem poděkovat.
Nechávám se usadit; své místo nalézám mezi Rafaelem a kapitánem Nicandrosem. Decentně znějící hudba skrývá mé mlčení, když místo hovoru sama naslouchám ostatním. Všímám si, že nejsem sama, kdo pozorně poslouchá – půvabná tmavovlasá služebná má v očích hlad, který dobře znám. Věnuji jí lehký úsměv a pak se konečně nakloním k Rafaelovi. „Od našeho příjezdu jste tak tichý, že jsem to nemohla přeslechnout, můj pane,“ zašeptám. „Skoro bych se o vás bála, ale neslyším v tom volání po záchraně.“
S těmi slovy se opět odtáhnu a skryji svou tvář za pohárem vína. Rafaelo krátce na to ožívá, když se rozhovor sira Normana a indirské krásky stáčí k plánované vyjížďce. Jen pokývnutím hlavy dám najevo, že jeho nabídku projet se na Talismanovi zvážím… a takřka nepochybně přijmu. Jejich hovoru pozornost ale věnuji i nadále, okouzlená otevřeností, která mezi nimi tak náhle panuje, i touhou zanechat za sebou nějaký odkaz. A najednou je to jejich strana stolu, odkud přichází volání po záchraně. Nedokáži jej odmítnout či alespoň odvrátit zrak. Mlčky na něj hledím, dokud se mi mezi obočím nezačíná rýsovat jemná vráska, jak se snažím uchopit hloubku citu, kterou v jeho očích nacházím.

Znovunalezení mého hlasu mi trvá o úder srdce déle, než bych si přála. „Nevím, jak velkou stopu zanechá kdokoliv z nás, sire Normane, ale docela jistě vím, že až zde nebudete, ti, na kterých bude skutečně záležet, vzpomínat budou… A budete jim tuze chybět.“
Náhle se na mých rtech znovu objeví široký úsměv, se kterým se obrátím k dámě sedící mi naproti. „Nemyslíte, má paní?“

Bzukot včeliček

Falmaar, Palace de Croix
Středa 7. července, před druhou polední, slunečno, horko, jemný vánek
Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Xanthé Talaros,
Nicandros Talaros, Mathieu de Croix, Rafaelo di Orisi, Raimundo de Troy

Svit Luny

Falmaar, Palác de Croix
Středa 7. července, jedna odpolední, slunečno, horko, vánek
Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Violet Rosier,
Nicandros Talaros, Mathieu de Croix, Rafaelo di Orisi, Xanthé Talaros,
Raimundo de Troy, Norman z Inn, Silvia de Croix

Ve své nablýskané zbroji indirského kapitána se cítím jistý, možná až příliš, neboť má spontánní lichotka Princezně Rhae jí zřejmě zastihne nepřipravenou. Přesto mne odmění půvabnou plachou hrou šedých očí. Když klopí své zraky, doslova mne nabíjí bujností. Jen pevné trhnutí udidel mým rozumem, přinutí hřebce ve mne, aby dočista nezjankovatěl. Přesto ze mne sálá síla, kterou právě tato jemná dívka do mne odráží, aniž by se o to nějak zvlášť snažila. Uvnitř musí být ještě krásnější než navenek. Prýští z ní zvláštní tiché světlo, které neoslňuje, ale dodává klid a bezpečí i za temných nocí. Možná to evokují ty bělostříbrné šaty, ale připomíná mi Lunu. Zářím spokojeností v její blízkosti, ačkoliv cestu kočárem mluvíme jen málo, a o obecných věcech. To, že má sestra budí pozornost takřka u všech, mne nijak nepřekvapuje, jsem na něco takového zvyklý. Zaznamenám její doprovod v podobě knížete Raimunda, jež je mi pak představen. Po vystoupení z kočů u Paláce de Croix lehce sestřičku bratrsky políbím na obě tváře, a přivítám se s ní. Následně jí ponechám jejím dojmům, zdá se že Palác z bílého mramoru jí uhranul, stejně jako množství zajímavých lidí kolem nás. Zanechám ji v rytířské péči knížete, a sám jsem oporou Princezně Rhae. Bezprostřední hostitelka baronessa Silvia de Croix mne velmi zaujme, mám pocit že si budeme rozumět. Zasedací pořádek nás však umístí na opačné konce stolu, a tak to zjistím pravděpodobně až někdy v průběhu odpoledne.

Palác de Croix však velmi zaujal i Rhae, ještě těsně před zastavením kočárů se zvědavě napřimovala, aby dobře viděla tu okolní nádheru, včetně vítání vřelých hostitelů. I mne se palác líbí, z bílého mramoru se staví i u nás doma, dokonce můj rod vlastní několik dolů tohoto skvostného kamene. Pravda, naše stavby jsou jednodušší, přímočaré ve své kráse, nikoliv tolik zdobné jak sídlo rodu Croix. Ten však je velmi vkusný a jistě velmi útulný pro běžný život, plný světla a vřelosti stejně jako jeho majitelé. Princezna Rhae nadšeně objevuje každý kout okolních zahrad, a jakýkoliv rafinovaný průhled parkem jí činí šťastnou, v paláci to ještě zesílí. Je půvabná ve své dívčí zvědavosti, která se zdá bezbřehá, až nenasytná. Pevně stiskne mou silnou paži, a já zcela intuitivně pravou dlaň položím laskavě na její štíhlé ruce, které se nadšeně, energicky drží v mém rámu. Opět cítím jak mne naplňuje síla, radost a štěstí. Rhae mi mimoděk svou přítomností dává něco, co postrádám a vždy jsem postrádal do své celistvosti. Neumím to popsat. Avšak cítím to! Kéž bych i já měl schopnost cosi ze sebe dát jí. Byl bych šťastný, kdyby mne vpustila trochu víc do svého světa, tak rád bych jí viděl třeba běhat po tomto paláci jako rozvernou dívenku. Smála by se jistě přitom bezstarostně. Její štěstí, sama její podstata, mi zdá se dodává sil, tak rád bych se jí odvděčil.

Když nás uvedou do salónu plném květin, její štěstí doslova exploduje. Její bytost září. Překrásné... Vydechnu naprosto stržen vděčností své dámy. Měl bych se od ní učit jak inspirovat své vojáky. Pár dokonalými slovy vrženými mezi hostitele, služebnictvo a květy, zasáhla všechny přítomné vděkem a radostí společné chvíle. Ano, upřímně Vám děkujeme. Stříbrné světlo této Luny zalilo salón, a dost možná i celý palác, aniž by kohokoliv zastínilo. Jsem skutečně dojatý, že zde mohu být, tak blízko této úchvatné ženy. Ten okamžik se mi doslova vryl do nitra. Co budu živ, na toto entréé nezapomenu, stejně jako okamžik kdy se ku mne Rhae poprvé blížila, před pár hodinami na terase Citadely. Jsem skutečně okouzlen její bytostí.

Ano, to ona umí. Dnes se mi však zdá, že září více než kdy jindy. Odtuším k princezně na lichotivá slova o mé sestře. Můj hlas prozradí, jak vřelý a láskyplný cit chovám ku Xanthé. To ještě podpoří jas okamžiku, kterou bezděky vytvořila sama Rhae. Vaše zář je neméně zřejmá, Má Paní. Však přirovnal bych jí spíše k stříbrnému svitu Luny, která prosvěcuje temnotu, aniž by oslňovala. Možná ji opět zastihnu nepřipravenou, ale musel jsem to říct! Neboť Rhae mne, aniž by se o to snažila, naplnila sebou.

Když opět obrátím svou ostře řezanou snědou tvář ku své sestře, všimnu si jak prchá pod ochranu doteků knížete z Troy. To gesto bylo tak výmluvné, že ihned vstoupilo do mého srdce. Rázem jsem pochopil, proč září Xanthé dnes více než jindy. Zastupuji sice ve Falmaaru rodinu, a měl bych se cítit pohoršen, že nebyl jsem s tímto obeznámen. Však přející přítomnost Rhae mnou i v tento okamžik proniká, a halí vše konejšivým svitem luny. Můj pohled se potká se šedým zrakem knížete. V jeho očích není klamu, ani lsti, jen upřímné odhodlání. Snad i sám vyhledává hovor, který mezi námi musí přijít, a ku kterému zatím nebyla příležitost. Mírně pokývnu v souhlas. Můj zrak se zpět sveze na sestřičku mou milenou. Je šťastná v přítomnosti toho muže, miluje ho, a on ji, o tom není pochyb. Avšak náš otec to může vidět jinak, nicméně ten zde není.

Ohníčky poutníka

Falmaar, Palác de Croix
Středa 7. července, jedna odpolední, slunečno, horko, vánek
Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper,
Nicandros Talaros, Mathieu de Croix, Rafaelo di Orisi, Xanthé Talaros,
Raimundo de Troy, Norman z Inn, Silvia de Croix

Černé oči Xanthé jsou jako uhlíky jiskrné, těch malých hřejivých ohňů, které na cestách svých zakládám, z čiré potřeby ohřát sebe i skromné jídlo své. Tak hebce mne objímá tato indirská Bohyně. Jas jejích očí mám pocit mne důvěrně zná, jak ty drobné ohníčky cest mých. Hledí přímo do nitra mého, a zná každou bolest i radost mou, tím jsem si jist.

Celá bytost má touží se jí kořit, a sloužit jí. Je mi potěšením, když štíhlé její dlouhé nohy, které vykukují v celé své kráse zpoza lehkých látek vzdušně bělostných, se bosky noří do blankytné modři očích mých. Nechť bez obav koupe se ve mne celá, bych alespoň zraky svými se jí bezostyšně dotýkati mohl.

Bytostně cítím, že je dokonalá, v nejlepším duchu slova tohoto. A nejde pouze o půvab tělesný, který sic dobře krásu její niternou, světu lehce lechtivě pro módu indirskou sděluje. Šaty ty bílé, éterické však na ní nikterak vulgárně nepůsobí, ba právě naopak, přestože tu a tam kůzlátka její bujná zpoza hedvábí na mne vykukují. Neochotně pouštím její ručku štíhlou. Jsem jí nehodný. Přesto tuším, že právě proto mohu jí vyjevit takřka cokoliv z nitra svého, i z cest svých. Ona prostě je Bohyní, a já pouhý Rytíř potulný jsem, který vždy k ní vzhlížet bude k coby ideálu, kterým v mnoha ohledech je. Já však dokonalou ženu nehledám, podle měřítek obecných. Já hledám tu pravou a jedinou pro mne samého stvořenou, ať už je jakákoliv. Doufám, že bude mít i pár nedokonalostí, abych jí o to víc mohl milovat, vždyť i já mnohé poklesky své sebou světem táhnu. Asi bych takové ženě odpustil mnohé, pokud by pro mne tou jedinou mezi všemi byla.

Naštěstí Kníže Raimundo nejeví známky, že by si té nestoudné prodlevy mé v držení všiml. Za prvé sedí ob Lady Xanthé, a za druhé věnuje pozornost hostitelce baronesse Silvii ve zdvořilostní konverzaci, a dále též hledí zamyšlen na bratra lásky své Nicandrose, jež právě věnuje svou pozornost kavalíra jak se sluší Princezně Rhae, která v pravdě unešena z Paláce de Croix je. Netuším o čem dumá Kníže de Troy, snad týká se to právě jeho vztahu s Lady Talaros. Avšak já cele věnuji pozornost svou právě jí, nemám tedy času sledovat déle Lorda Raimunda. Znovu znaven prachem cest vracím se k hřejivým uhlíkům ohníčků kdesi v pustině nehostinné, totiž k všechápajícím laskavým očím Lady Xanthé. Ta laská mou duši i tělo teplem svým, tím jak zří celé mé nitro. Snad i ta místa v něm, jenž jsou mi doposud skryta. Bohyní Porozumění, tou mi je.

Světlem ve tmě pochybnosti touhy,
touhy jež mne sice žene vpřed,
ale které bez Průvodkyně nemohu stále rozumět.

Kdybych si mohl vybrat, chtěl bych jí potkat na jedné kurýrní cestě své, daleko od všech. U ohně poutníka, coby divoženku z luk a strání, či nymfu lesa. Noc bychom pak prohovořili, neb promlčeli. Ach ano, slyšel jsem, že je to velmi velkorysý muž, v Lyoness mu říkají Rytíř Slunce. Navážu na její slova o Vévodovi de Raell, aniž bych opustil jiskřičky očí těch. Co myslíte, co se bude jednou vyprávět o mne? Dokáži zanechat v tomto světě stopu, která bude stát za to, aby na ní někdo vzpomínal? A zkuste odhadnout Má Paní, najdu ženu svého srdce, tu jedinou a pravou? Chci slyšet dál a dál její podmanivý hlas. Jaká asi bude? Dodám spíš pro sebe. Touha po lásce žene celou mou bytost, když štvu koně po širých pláních, když brodím řeky, či potoky rozvodněné, když opékám zajíce na malém ohni žíznivého poutníka. Ta slova jsem si asi měl jen myslet, avšak i tak opustila bezostyšně mé rty.

Snad byla má slova příliš troufalá, neboť Xanthé přirozeně vyhledá oporu u knížete Raimunda, by ruku mu stiskla v naprosté důvěře a odevzdání. Jeho šedý pohled zabalí ji jako vlněná deka. Blaho té chvíle nemůže má duše snést, neb připomíná mi, že tohoto souznění duší a těl se mi stále nedostává. Závidím jim, a přitom oběma to ze srdce přeji. Pokud někdy opustím služby rodu Rosier, najisto zaklepu u brány Troy, bych hledal službu tam. Pod mužem, který je hoden milovat bohyni, a je jí milován, a pod Bohyní samou. Stočím topící se láskou věčnou pohled k Lady Vanesse, nikoliv jako větrem ošlehaný kurýr, ale jako prosebník, jež se v peřejích mocných stébla chytá.

Když znovu obrátí se indirská kráska ku mne s mírným úsměvem odtuším: Rád Vám budu na těch cestách po okolních krajích průvodcem, Má Paní. Svolíte-li. Okolí hlavního města znám opravdu dobře. A než k tomu dozraje čas, vyprávějte prosím o zemi Indirské, o vašem domově. Ten kraj jsem už párkrát navštívil na svých cestách, přesto bylo by mi potěšením podívat se na něj Vašima očima, jestli dovolíte. Modř mých zraků zahrne lady jak chladivá voda Athaeniny studny, jezera její domoviny. Budu nadšen, pokud mé přání vyslyší.

Neušlo mi, že bratr její Nicandros zaznamenal gesto sestry jeho. Když dlaně svého milého knížete vyhledala, jako laň, která byla zahnána snad mnou na okamžik do úzkých.

Dům drahého přítele

Falmaar, Citadela, královské zahrady, palác de Croix
Středa 7. července, jedna odpolední, slunečno, horko, vánek
Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros,
Mathieu de Croix, Rafaelo di Orisi, Xanthé Talaros,
Raimundo de Troy, Norman z Inn, Silvia de Croix

Zdá se, že se vracíme zrovna včas. Právě totiž přichází i indirský kapitán v nablýskané zbroji. V mžiku se nabízí jako můj doprovod, což pochopitelně přijímám. Jeho kompliment mne ovšem zastihne nepřipravenou. Překvapeně k němu zvedám pohled, jen na krátký okamžik, než oči znovu klopím. „Děkuji vám…“
Připojují se k nám další hosté, které nám baronet představuje – snědá kráska nemůže své spříznění s mladým kapitánem zapřít a dle všeho si našla sobě rovného společníka, velmi mužného knížete, který se mi zdá být její září zcela pokořen, ovšem ne poražen. Usedáme společně do kočárů, ještě než ale stačíme vyjet, objeví se znovu i Violetin drahý přítel Norman. Vítám jej s úlevným úsměvem, jeho přítomnost mne totiž nesmírně těší. Vím, že Violet přinese trochu klidu a uvolnění kdykoliv to jen bude třeba. I do Vanessy se vlévá trocha života, skutečného života, a na okamžik se ukazuje tak, jak ji lze vidět zřídka, ve vzácných nestřežených chvílích nebo když jsme zrovna samy. Její láska ke zvířatům pro mne samozřejmě není žádným tajemstvím, některé dny bych skoro přísahala, že kdyby mohla, dala by přednost jejich společnosti před tou lidskou.
S laskavým úsměvem přikyvuji. „Ano, je nádherný,“ souhlasím.

Palác de Croix ve mně zanechává dojem již na první letmý pohled. Těžko v něm hledat něco z chladu Citadely. A všechny starosti, které skrývá labyrint jejích chodeb, jsou rázem zapomenuty: alespoň pro tuto chvíli. Ještě v kočáru se natěšeně napřimuji s nadějí, že snad zahlédnu sestru našeho hostitele, své zvědavosti se nijak nebráním. Na rtech se mi objevuje široký úsměv a s nadšením tisknu Van ruku.
Nevítá nás jen paní domu, ale i celý zástup služebnictva a hudba, překrásná hudba. Sama baronessa je naprosto odzbrojující ve své otevřenosti – není pro mě možné cítit se zde cizinkou, ne když mne vítá jako bychom již byly dobrými přítelkyněmi. Skutečně vřelého uvítání se ovšem dostává nám všem.
Není mi pomoci: v nádheře, kterou jsem obklopena, i ve svobodě, jež prýští z našich hostitelů, se radostně topím. Mé oči si prohlíží každé malé zákoutí, jak palácem procházíme, snažím se si každý kousek a každý okamžik zapamatovat, abych si jej mohla nést s sebou, až se opět rozejdeme a já se vrátím do Citadely. Na tu teď ovšem myslet nechci, ani na vše, co se v ní pro mne i Naerys skrývá.
Být zde sama či jen s Van nebo Violet, snad se prostornou chodbou rozeběhnu, abych to vše mohla spatřit první. Místo toho tisknu Nicandrosovu paži o něco pevněji, dokud konečně nestaneme v salónu plném květin. Nic by mi nemohlo udělat větší radost. Nezdráhám se proto dát své okouzlení najevo. Vyhledávám pohledem jak naše hostitele, tak přítomné služebnictvo. „Překrásné,“ zhodnotím jejich práci, načež se obrátím ke svým společníkům. „Nemyslíte?“ nadhodím, než se s úsměvem opět věnuji těm, již se tak pečlivě starají o naše pohodlí. „Upřímně vám děkujeme.“
Jsem usazena básníkovi po boku a naproti Violet, za což jsem vděčná. Povzbudivě se na ni usmívám, než kontroluji i Vanessu, která sedí jedno místo ode mě. Mezi námi je samozřejmě Nicandros – připouštím, že je mi trochu líto, že jeho sestra nesedí o něco blíže, její exotická krása a teplo lákají k poznávání. Jsem si ale jistá, že k tomu ještě příležitost všichni dostaneme. „Zdá se mi, že sem vaše sestra přinesla trochu indirského slunce,“ poznamenám kapitánovým směrem.
Mathieu nás pak všechny oficiálně vítá a také oznamuje, že se k nám na oběd Naerys nepřipojí. Mezi obočím se mi rýsují drobné vrásky. Co se jen mohlo stát? V ten okamžik, kdy na sobě ucítím Violetin pohled, se ale usměji. Nechci ji nijak znervózňovat, nechci, aby nad tím musela přemýšlet, když jsme zde a když se místo toho může těšit básníkově společnosti. Doufám proto, že se mi daří dopřát jí alespoň trochu klidu. „To je mi líto. Snad se k nám tedy připojí alespoň po obědě. A pokud ani tehdy ne, jsem si jistá, že budeme mít princezně co vyprávět: slíbily jsme si přeci ráno dobrodružství. A nepochybuji, že i ona nám bude mít co povědět.“

Přítel

Falmaar, Palace de Croix
Středa 7. července, pravé poledne, slunečno, horko, jemný vánek
Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper,
Nicandros Talaros, Mathieu de Croix, Rafaelo di Orisi,
Xanthé Talaros, Raimundo de Troy, Silvia de Croix

Jezdec na koni

Falmaar, Palace de Croix
Středa 7. července, před druhou polední, slunečno, horko, jemný vánek
Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Xanthé Talaros,
Nicandros Talaros, Mathieu de Croix, Rafaelo di Orisi, Raimundo de Troy

Jsem ve vynikající náladě. Prohlásím rozhodně, a jelikož má tvář září širokým úsměvem, skoro bych to své Paní ani říkat nemusel. Tak zřejmé to musí být každému, kdo se na mne podívá v toto prosluněné letní poledne. Cítím se opravdu skvěle, po koupeli se Siv, čistý, voňavý, vybouřený, sedící na svém věrném oři, poblíž Violky v tento krásný den. Opravdu, naprosto nic mi nechybí, jen trochu už mám hlad, a i ten bude jistě brzy naprosto kvalitně zahnán. Skutečně zářím spokojeností, tak nějak zevnitř, ze samé své podstaty. Ano, odpočinek naprosto splnil svůj účel. Prohlásím vesele.

Pozornost věnuji samozřejmě hlavně Violet. Ale tu a tam pohledem zavadím i o Lady Vanessu, která sedí v kočáru přímo naproti mé Paní, takže mne má takříkajíc dokonale na očích, stejně jako já ji. Dokonce jí zaujme můj kůň, a tedy jí odpovím i na její otázky. Má. Je to Talisman. Lehce jej povýskám v bujné hřívě, a po chvíli dodám měkce se usmívajíc. Při odpolední vyjížďce se na něm můžete projet, Má Paní di Ripper. Načež se opět věnuji Violce. Ó, netřeba výčitek, Lady Violet! Těch pár hodin relaxace bylo tak akorát, skutečně se cítím jako znovuzrozený, doslova. Ano, další dovádění s lazebnicí Siv by mne spíše vysílilo. Takto ze mne energie jenom prýští. Samozřejmě Mylady, vzkaz jsem předal, ihned se pustili do příprav, aby na příjezd otce vašeho i jeho rytířů bylo vše připraveno. Osvědčím splnění rozkazu. Tu a tam stále udržuji oční kontakt s lady Vanessou. Avšak zařekl jsem se, že jí ponechám prostor, tedy žádnou konverzací s ní účelově nezačínám, i když by bylo o čem hovořit. Třeba o mém koni, který jí zdá se opravdu učaroval.

Talisman, Normanův věrný oř

Cesta kočáry uběhne velmi rychle, a před námi se zaskví sněhobílý Palác de Croix v obklopení parku a zahrad. Je to velkolepá stavba, která zcela mou Paní pohltí, a pak se ujme své kavalírské povinnosti sám hostitel, baronet de Croix. Sotva jsme se objevili, dolehl na mne, stále ještě jedoucího v sedle, žádoucí až mlsný pohled jeho sestry baronessy Silvie. Těžko určit, zda ten nepokrytý zájem sklidil můj hřebec, či já sám, či my oba dohromady. Trhnu otěžemi, a můj Talisman se poslušně roztancuje na dláždění v dokonale zvládnuté piafě. Teprve teď zcela oba vynikneme ve své nespoutanosti a bujnosti. Záhy však se Paní domu vydá na svůj vlastní lov, a její kořistí je zeman di Orisi. Baronessa si jej doslova utrhne jako dobře zralý plod. Její živelnost a svým způsobem nestoudnost má svůj půvab, a mne rozhodně zaujme. Nejspíš i seňor Rafaelo je tou přízní potěšen, konečně trochu ješitný je takřka každý muž. Společnost je přivítána a navzájem představena, i já seskočím pružně ze sedla, a svého oře předám místnímu štolbovi. Baronet si odvádí Violku, Silvia Rafaela, Raimundo Xanthé, kapitán Nicandros vede princeznu Rhae, a její dvorní dáma Vanessa na okamžik osamělá zůstane. Ujmu se tedy své rytířské povinnosti, a nabídnu jí své rámě. Příjemný palác, že? Mohu se zeptat, co konkrétně vás zaujalo na mém koni? Stavba těla, cvičený krok, jeho ušlechtilý původ, či něco zhola jiného? Mimochodem velmi vám to sluší, Má Paní. Načnu zlehka konverzaci. Pokud bude přijata, jistě se více a rád rozhovořím, zatím co exotická vůně Vanessy (damašská růže, hřebíček, máta peprná, limeta, absinth, konopí, exotické koření) se kolem mne snoubí s vůní okolo rostoucí květeny.

Když vstoupíme do salónu plného čerstvých květin, usadím lady Vanessu na její připravené místo, které je přes stůl naproti mému. I ostatní páni usazují své dámy. Pak zaujmu své místo po levém boku mé paní z Rosier. Ta je však plně zaujata hostitelem, a tak se stane, že mne osloví z mé levé stany exotická kráska Xanthé. Ta žena má neskutečný půvab, a knížeti z Troy nelze než závidět. Když mne sama osloví, nakloním se k ní, a lehce uchopím její štíhlou opálenou ručku, a naznačím polibek hřbetu ruky té, přičemž nechám ji okoupat své nohy v hluboké modři očích mých. Musel jsem se jí dotknout alespoň takto v mezích dekóra, tak přitažlivá se mi jeví. Ano, Má Paní? Když odhalí co na srdci má, ihned odpovím jí, aniž bych zrak z jejích černých očí odtrhl, i ruku její velmi pomalu a neochotně pouštím. Přesně tak, zde seňor Rafaelo di Orisi pořádá společnou vyjížďku za brány města, pro všechny zde přítomné hosty. Akci prý domluvil jakýsi Vévoda de Raell, jehož zatím znám jen z doslechu. Mám za to, že i když se dotyčný z oběda omluvil, tak i přesto se vyjížďka uskuteční. Prý nám budou zapůjčeny ušlechtilé koně z lyonesských stájí, na což se opravdu těším, jsou to překrásná zvířata světového věhlasu. Jak tak hovořím, seňor Rafaelo v obležení půvaby naší hostitelky vehementně kývá hlavou na souhlas. Hodlám i svého oře poskytnout, bude-li zájem projet se v jeho sedle. Dodám a můj zrak přeskočí na okamžik na lady Vanessu i na baronessu Silvii, aby se pak vrátil ku žhavým uhlíkům bohyně Xanthé.