Jeden velký problém

"A je vůbec něco, co nepotřebujeme sehnat, aby loď byla zase funkční?" postesknu si. Tedy, skoro si postesknu, tohle je zkrátka už jen smířený povzdech okořeněný cynickým úsměvem. "Děkuji, Riley, nahraješ mi to na můj tablet, prosím?" požádám ji. "Buď teď prosím po ruce Veze, váš jediný úkol je teď dostat nás, co nejrychleji do Gernewallu," rozdám rovnou další úkoly.

Ohledně našeho nákladu se to nakonec zdá ještě komplikovanější, zbystřím, když se začne Ray vyptávat na barvu té látky a oficiálně se mi to přestane líbit. Do čeho jsme se to zapletli? Byla bych vděčná, kdyby to aspoň jednou bylo jednoduché. Ale očividně je to příliš okázalé přání a já už narozeniny měla.
"Chci mít vyřešené, co budeme dělat dál ještě než přistaneme v Přístavu, Jarrode," nesouhlasím se svým pobočníkem. Mám Jarroda sice ráda, ale jedno mi to vskutku nepřipadá. "Fajn. Margie, dohlédni na to, aby se tady náš černý pasažér vrátil do své ubikace," brouknu k doktorce, zatímco se po vzoru Raye zvedám. "Platí, co jsem řekla, Nell. Nevystrčíš od tam nos, dokud neřeknu já nebo Jarrod jinak, jasné?" To není přání, to je příkaz. Pro bezpečnost všech.

Poté kývnu na Raye, že můžeme jít. Čím dříve budu vědět, o co tu zatraceně jde, tím dříve si můžu dát svoji sklenku whisky. Na nervy. A tak.

Porada

Je zvláštní, jak se někteří bojí sednout si ke mně zády. Nevím, čím jsem si tohle zasloužil, vždycky se snažím s ostatními vyjít za dobře. Ale možná jsem zase jen příliš vztahovačný... Usměji se pro sebe.

Opírám se s hrnkem v ruce ležérně o linku a sleduji poradu. Plán je jasný, k němu nikdo žádné výhrady nemá a pak se diskuze stočí směrem k našemu lupu, což osobně nepovažuji za příliš produktivní.

Když se Raynor postaví, hodím do sebe zbytek obsahu hrnku a poprvé za celou sešlost promluvím. Promluví ze mně zástupce kapitána, jedna z rolí, kterou na Jitřence musím čas od času na sebe vzít.

"Diskuze o kořisti můžeme vést cestou k Přístavu. Sice mě taky zajímá, co teď máme v břiše Jitřenky, ale dokud neopravíme motory, tak nám může být jedno jestli jde o biologický odpad nebo superdrahou drogu, hm?" Podívám se na Mal a pak Vegu. Jen takový drobný návrh z mé strany.


Pokud pak nastane přesun na ošetřovnu, připojím se k němu, někdo mezitím může uvést loď do pohybu.

Nepokoj

Můj soustředěný pohled se pomalu přesunul z Nelly na Margie. Která tenhle můj výraz znala jako "smrtelně vážný, nemám náladu na vtipy, protože se něco posralo." Ostatní viděli jen nehybný, kamenný výraz.
Tak napůl jsem doufal, že je to nějaký omyl. Že je to prostě jen...náhoda. Ale když se zamyslím nad tím, jak Federační osádka reagovala na naši malou krádež...zatraceně.

"Margie, zaveď mě k tomu. Musím si to prohlédnout. Kapitánko, měla byste jít s námi. Jesli je to to, co si myslím, je tu pár věcí, které vám musím říct," měl jsem před ostatními mlčet, neměl jsem se Margie ptát takhle otevřeně, měl jsem počkat, až kapitánku odchytím sám. Ale příval vzpomínek s tou věcí spojených mě prostě vykolejil. A nebo začínám rezavět.

Pomalu jsem vstal, oči klouzající s jednoho člena posádky na druhého. Hlídal jsem si zejména Nelly a Cressidu. Nevěřil jsem ani jedné. Jeden špatný pohyb...

Schůzka plná významných pohledů

Docela se mi ulevilo, když kapitánka odsunula tajný hovor se záhadným doktorčiným kontaktem až na dobu po odletu z Gernewallu. Je sice pravda, že jeden hovor by se ve velkém objemu planetárních komunikačních dat ztratil, ale pokud by někdo věděl, co má hledat, konverzace by se dala vysledovat.

Když uvážím všechny významné pohledy na Nelly, nevyřčené otázky a opatrné narážky na náš náklad, je téměř jisté, že tam venku bude někdo, kdo si práci s pátráním dá.
„Margie, až opustíme Přístav, přijď za mnou prosím. Podívám se, co by se dalo udělat pro větší zabezpečení tvého hovoru,“ řeknu duchem trochu nepřítomné doktorce. „Fialová nefialová, nezní to jako něco, s čím bychom se chtěli pochlubit polovině soustavy.“

Otočím hlavu směrem k Mal a naoko dotčeně se podivím: „Vždyť jsi mi přece říkala, ať vám nachystám nákupní seznam, jistě že jej mám,“ řeknu a klepnutím aktivuji diagnostiční tablet, který s sebou od oné nehody ve strojovně raději stále nosím.

„Potřebujeme hybná ramena přívodových trysek. Nová, nebo jen krátce používaná. Špatná zpráva je, že jsou drahá. Navíc, jakmile opraváři uslyší, že hledáte právě tuto součástku, bude jim hned jasné, že jste v pořádném maléru. Každopádně, stojí za pokus se na ně aspoň zeptat.“

Na chvíli se zamyslím, jestli to mám říci všem, ale nakonec, proč ne:
„Napadla mě jedna alternativa. Předtím, než většina typů lodí začala v motorech používat současný typ ramen, používal se jiný, méně efektivní, model, jemuž se v mechanické hantýrce říká Žabí nohy. Pokud jej zkombinujeme s nanopěnovou technologií (tu je třeba také koupit), možná se mi podaří spravit motor mnohem levněji, protože Žabí nohy dneska nikdo nechce. Mechanici si budou myslet, že se v tom nevyznáte a pokud to dobře zahrajete, prodají vám je levně jako součástku podle nich zcela nepoužitelnou. Myslím si, že to bude fungovat, ale nemůžu to stoprocentně zaručit, proto se v prvé řadě pokuste sehnat klasická hybná ramena, model XH-99. A také samozřejmě palivo.“

Zvláštní otázka

posádka Jitřenky

Nenadšeně přikývnu, když po mě Mal zopakuje moje zaobalené označení toho, pro co ty látky mohli být použité. Jsou to jen dohady, ale věřím jim. Neřekla to přímo, ale... sakra, dává to bohužel smysl.

"Dobře,"souhlasím s její podmínkou, že musím počkat, dokud nepřestaneme být bezbranné sedící kachny. Nebo jak to pořekadlo bylo...?

"Jasně fialovou. Má to nejspíš nějaké indikátory pH, nebo něco podobného," začnu odpovídat okamžitě Raynorovi, ale pak se zarazím a podívám se na něj. On pozorně kontroluje krčící se Nelly na židli. Krátce se na ni také podívám, ale pak věnuji pohled zase jemu. Nejasná myšlenka, jež se mi pozvolna formuje v hlavě se mi ani trochu nelíbí. Natočím k němu hlavu.

"Proč?" zeptám se dost podezřívavě. Lidi se prostě neptají na barvu chemické sloučeniny, pokud nečekají nějakou specifickou odpověď. No, dobře možná ještě, když se chtějí tvářit, že poslouchají dívku, se kterou jsou na rande, a položí jí otázku k chemickému tématu, o kterém tak dlouho mluví. Ale... to tady tak úplně neplatí.

Hlídání

posádka Jitřenky

Juutu v puse skoro ani necítím. Ujídám to stejně jen proto, že tady není co dělat. Už když nás sem Mal nahnala, bylo mi jasné, že to bude příliš dlouhé. Navíc, nechápu, jak mi mohla odmítnout mojí nabídku. Peníze jsou potřeba. A nikdo mi nevymluví, že ne. Neobtěžuji se zvedat pohled od stolu zatímco mluví. Natáhnu vzduch přes nos do plic, když si poslechnu o tom, že budu podavačka nářadí Riley.

*Zase jako uvázanej pes u boudy,* zabručím si v duchu pro sebe a nespokojeně si dám další kousek juuty.

Mou pozornost uchvátí až rozhovor o té látce. Nezvednu sice pohled, ani se nezačnu vyptávat na podrobnosti, ale začnu pořádně poslouchat. Juuta do mě začne padat i o něco pomaleji. Z našeho horkého zboží se stalo zboží ještě žhavější.