Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Popel, slzy a krev

Příspěvků: 27


Hraje se Jindy  Vypravěč MayBee je offlineMayBee
 

Ukončená jeskyně!

DružinaObnovit družinu

družina zatím neexistuje
Samael - 02. února 2020 15:23
sambet3387.jpg
Žijeme! Tedy… někteří.

Bum. Bum. Bum. Srdce mé drahé Arisley tak nádherně tluče a dusí jakékoliv námitky, zvolání, nářek hlasů. Jen mlčky pozorují jedoucí vůz. Desítky, chvílemi i stovky temných očích. Nevidím je, cítím jejich přítomnost. Cítím je kolem sebe, cítím je vevnitř. Zároveň ale slyším… ticho. Slastné, soucitné, ale ne prazdné. Naplněné tím nejkrásnějším zvukem, tlukotem srdce té nejdražší bytosti… sestry, sladké sestry. Ale nic nemůže trvat věčně. Ani tohle. Ani tohle.

Nejprve se zavrtí v mém náručí. Tichý rozkaz přejde před její rudé rty a já jen rád uposlechnu. Jako vždy. I v momentech, kdy je má mysl popletená, zmatená, ztracená, její je vždy jasná. Vůz zastaví. Splním to. Splním jakékoliv její přání. Její vůle je vůlí Pána. Její vůle je i mou vůlí.

A pak… pak se ode mě odvrátí. Přeleze ke Smrtonosné. Zanechá mě samotného. Semknu rty. V očích se mi zaleskne něco temného. Žárlivého, nebezpečného, nelibého. Něco, co by tam nemělo být. Ublíženost. Pocity zrady. Osamělost. Trn v srdci, který tam vrazila ona. Ona. Jak mohla? Má nejdražší. Smrtonosné. Musí pomoci Smrtonosné, snaží se mě ukonejšit některé z hlasů. Ty laskavější, něžnější, hodnější. Ty nakloněné Pánovi. Ale na jejich pozadí se ozývají temnější myšlenky: Opustily. Opustily nás. Kvůli ní. Kvůli Pánovi. Kvůli Smrtonosné. Opustí nás. Nevrátí se. Jen Paní – jen Milosrdná – jen Smrt s námi zůstane. Naplní, nenechá, neopustí. Jen ona nás sevře ve své náruči. Jen ona, jen ona, jen ona.

Zaslechnu své jméno. Jen na docela krátkou chvíli její hlas umlčí hlasy. Ohlédnu se k ní. Chvíli se ani nepohnu. Nechci odvolat Nevděčného. Jeho tělo a duše jsou silné. Jedinečné. Těžko za něj budu hledat náhradu. Ale její přání… je mi rozkazem. Ne – neopouštěj ho! Bude sám, sám, samotinký. Jako ty. Jako Sam. Zůstaň. Zůstaň! Ne! Ztracen sám! Magické nitky, které pojí jeho vědomí s mým, se opět napnou. Nevděčný vstane a několika nemotornými kroky se dostane až ke dveřím kočáru, ze kterého… prostě vypadne. Magie vyprchá. A jeho hlas… jeho hlas je ztracen v Propasti. Navždy. To, co jej čeká tam, není láskyplná náruč Smrti. Ne, čekají ho věčná muka Pána.

Nevěř jim. Ani jedné. Opustí nás. Vždycky nás opustí, šeptají Hlasy tentokrát. A tentokrát zde není nic, co by je umlčelo. Prázdným pohledem spočinu na cestě a opět popoženu koně směrem k nejbližšímu městu. Čas mi protéká skrze prsty, realita mizí, zůstávají jen Hlasy. Hlasy a cesta. Nic víc.
 
Arislea - 20. ledna 2020 12:48
arislea2574.jpg

Do města



To nejhorší je za námi. Není zcela dobré, ale pro teď stačí. Musí hlavně odpočívat a já také. Stále jsem ještě hodně malátná a rány mě bolí. Nejenom ta na boku, ale i další když jsem spadla z koně. NAštěstí měsot je před námi a měkké postele čekají.

"Sammaeli, zbav se ho," požádám svého bratra aby opustil svůj výtvor, protože s ním nás do města nepustí. "Byli jsme přepadeni. Rodina, které patřil vůz byla pobita a my jsme tak tak vyvázli životem. Tohle jim řekneme až se nás zeptají," navrhnu jak jednat se strážemi ve městě a unaveně se opřu o postranici. Vůbec mi nevadí, že sedím ve špíně a krvi. Není to poprvé a ani naposledy. Pokud všechno půjde jak má, tak jí brzy bude víc. Mnohem víc.
Tohle je ale ještě hoděn vzdálené. Nyní dokáži myslet pouze na únavu, která mě obestírá. Tupě civím do vzduchu před sebou a čekám až Sammael dojede k městu.
 
Hannelore Ashwood - 16. ledna 2020 20:48
1c33d3d65643dfed9f63fd502697cde23401.jpg
Hojivý dotek

Probudím se s nepříjemným trhnutím. Tělem mi opět projede bolest a já tlumeně zasténám. V nose mě štípe zápach sražené krve, v hlavě mi hučí bolestí a do končetin se mi zakusuje chlad. Alespoň díky tomuhle nepohodlí vím, že jsem stále ještě naživu.
Pomalu zvednu oči a můj pohled se střetne s mrtvým pohledem jednoho ze Samaelových oživlých. Až teprve v tomto okamžiku si uvědomím, že svírám jeho ruku. Uvolním stisk, moje ruka sama vyklouzne a dopadne na podlahu vozu. Mrtvý pranic nereaguje, ale to jsem vlastně ani neočekávala.

Vůz se zahoupe a v mém zorném poli se v dalším okamžiku objeví Arislea. Pokusím se její úsměv opětovat, ale příliš se to nepovede. Vyjde z toho spíš jen bolestivý škleb. Její slova nechám zcela bez odezvy. Dobře vím, jak na tom jsem a o nějaké milosrdné lži rozhodně nestojím.

Zpod přivřených víček sleduji její počínání. Až teprve ve chvíli, kdy se mi hrudí rozlije teplo, začnu věřit, že bych se z toho snad mohla i dostat. Můj dech se zklidní a chrčení v hrudi ustane. Opět mohu volně dýchat. Spolu s tím se vytratí i strach o život, který jsem do tohoto okamžiku cítila. Jako malý červík, který hlodá v nitru mé hlavy.
Stále jsem nesmírně unavená, ale to je způsobeno spíš ztrátou krve. Nyní ale vím, že přežiju.

"Děkuji."
Zašeptám a svou dlaní překryju Arisleinu ruku, která stále ještě spočívá na mé hrudi. Bude trvat několik hodin, než naberu dostatek sil, abych mohla začít normálně fungovat. A několik dní, než budu zcela fit. Už nyní se ale cítím tisíckrát lépe.
 
Arislea - 16. ledna 2020 19:08
arislea2574.jpg

Pomoc v nouzi



"Samaeli zastav," přikaží jakmile se konečně proberu z mrákot. Nevím jak dlouho jsem byla omámená. Poslední co si pamatuji je bodavá bolest v boku. Vypadá to, že však uběhlo rozhodně víc než jenom malá chvíle. Mé zranění stále ještě trochu krvácí, ale jak se mi postupně vybavuje tak Hannelore na tom byla mnohem hůř.

Zavrtím se a obzor se mi znovu roztančí před očima, ale brzy to pomine a já se konečně mohu rozhlédnout pořádně kolem. Před námi město a ve voze za námi zraněná dívka.
Přelezu k ní abych jí byla na blízku a mohla si jí prohlédnout. Je bledá, ale ještě při vědomí. To je dobře. Jenom mě mrzí, že nemáme nikoho vhodného koho bych mohla obětovat, ale dokáži si poradit i bez toho. Nebude to poprvé.

"Ššš, bude to dobré," pokusím se Han uklidnit a trochu se na ní usměji, víc se však soustředím na kouzlo, které hodlám utkat.

Položím své dlaně na její hruď, zavřu oči abych se dokázala víc soustředit a nechám svou mysl rozběhnout po okolí. Hledám život všech těch tvorečků kolem nás. Ptáků v povětří nad našimi hlavami, havěti schované v zemi pod našima nohama. Hopkavého zajíce, zvědavé srnky, veverky schované v listí, zkrátka všeho co se hýbe. Poté uchopím ta vlákna, silou je vytrhnu z jejich těl a přenesu je do Hannelore abych Jí uzavřela zranění a pomohla jejímu tělu se uzdravit.
 
Vypravěč - 14. ledna 2020 22:24
ssd2171.jpg

Město



Samael řídí povoz zatímco jeho ucho na hrudi Arislei poslouchá tlukot jejího srdce. To jediné co v tuto chvíli dokáže přehlušit to nekonečné duši drásající ticho i hlasy paní smrti, která dychtivě a nedočkavě natahuje svoji ruku po Hanelore. Ta leží vzadu obklopená smrtí avšak sama ji prozatím vzdoruje. Koně nejsou zrovna klidní s nemrtvými ve voze avšak k Samaelovu štěstí jsou dostatečně poslušní a zatím jedou tam, kam Samael chce.

Jeli jste poměrně rychle na poměry vozu a po dvou hodinách konečně Samael spatří kamenné hradby blízkého malého městečka, které nemůže mít více než 300 obyvatel. Z něj vede dlouhá kamenná cestička podél lesa zatímco vy vyjíždíte z jeho hlubin. Krev z mrtvol ve voze již neodkapává ale její stopy jsou na něm viditelné. Zápach z mrtvol taky není něco co by stráže u brány jen tak přehlédly a pokud nahlédnou do vozu nejspíš by nebyli rádi kdyby tam stále byl Nevděčný. Samael by tedy měl zvážit pár drobných změň než s vozem přijede k branám městečka.

Tou dobou Arislea pomalu otevírala konečně ospalé oči. Hlava se ji stále mírně motala a také byla stále mírně unavená. Přesto ale cítila že brzy se jí vrátí síla. Zatím jen mohla unaveně sedět a potichu mluvit ale síla se ji opět vracela. Hanelore se také probudila když s ní trhnulo zastavení povozu. První co vidí je pohled Nevděčného, jehož ruku stále ještě pevně svírá v dlani. Další nepříjemnost po probuzení, které si všímá je ten nepříjemný zápach smrti. Ten pochází z dvou mrtvol ve voze a možná i z Nevděčného. Krev na podlaze vozu také svým způsobem k tomuto zápachu pomáhá. Krev je již zaschlá avšak zápach vydává stále.
 
Hannelore Ashwood - 20. prosince 2019 22:28
1c33d3d65643dfed9f63fd502697cde23401.jpg
Na okraji propasti

Probrala mě bolest, před očima se mi dělaly mžitky a já netušila, co se se mnou děje. Do nosu mě udeřila vůně krve. Moje tvář i šaty byly zamazané, ale nebyla to pouze moje vlastní krev. Pod sebou jsem cítila vlhko a teplo. Zimomřivě jsem se přitiskla k pomalu vychládajícímu tělu, a snažila se mu ukrást i tu trochu tepla, co mu ještě zůstala.

Tělem mi zacloumal další záchvat kašle. Bylo to, jako kdybych měla vnitřnosti v jednom ohni. Zkroutila jsem se v bolestech a zoufale tápala kolem sebe, hledala pevný bod, ve kterém bych našla oporu.
Konečně jsem nahmatala ruku a pevně jí sevřela. Jak ironické bylo, chytat se mrtvé ruky, abych se udržela na tomto světě. V jiné chvíli bych se snad i zasmála vlastní pošetilosti, ale nyní mi nezbýval dech.

Cítila jsem, jak se po mě natahují ledové prsty smrti. Ne! Ne! Ne! Já nemůžu umřít, nemůže si mě vzít, protože já už patřím někomu jinému. Pán propasti mi slíbil pomstu a já odsud nemohu odejít, dokud svůj úkol nenaplním. Pak se mu radostně vrhnu do náruče...ale teď ještě ne! Křečovitě jsem sevřela ruku a přinutila se zklidnit mysl, i svůj dech. Pán nedovolí, abych zemřela.

Ucítila jsem škubnutí, jak se dal povoz do pohybu. Hodilo to se mnou ke straně a do očí mi vhrkly slzy bolesti. Musím šetřit síly. Mojí mysl opět obestřely mrákoty, tělo, příliš slabé, než aby se udrželo při vědomí, se opět uvolnilo. Ruku jsem ze svého sevření ale nepustila.
 
Samael - 20. prosince 2019 22:08
sambet3387.jpg
Mrtvá?

Sladká vůně Smrti se nesla chladivým vzduchem brzkého rána. Mrazila, laskala, slibovala, ale… ten poslední polibek mi odepřela. Krutá, krutá paní. Jako žárlivý milenec jsem sledoval, jak kráčela mezi námi. Skláněla se nad dušemi zločinců i Ospravedlněných. Jeden po druhém padli. Mrtví, mrtví, mrtví, přizvukovaly hlasy s nefalšovaným nadšením. A i já konečně nalezl klid. Mrtví. Ano, mrtví. Všichni až na jednoho. Můj pohled padl na služebníka mé sestry. Jen jeho duši jsem nekřičel dovolávat se spásy, odpuštění, pomsty. Jen jeho duše stále… žila. Poslední oběť pro Pána, nebo nebohý, jemuž bude i Její náruč odepřena? Stejně jako mi. Stejně jako mi. Mrtví, mrtví, mrtví. Paní je obejme – políbí – ukonejší. Její chladná náruč – odepřena. Hehehe. Odepřena. Spása odepřena! Mé prsty soucitně gravitovaly k ceremoniální dýce, kterou jsem měl připnutou k opasku. Přejely po rukojeti. Propast by jej láskyplně sevřela, naplnila, vyrvala vše, co trápilo a bolelo. Klid. Již navždy.

Zůstal jsem stát na pomezí života a smrti tak jako vždy, naslouchal hlasům a čekal. Volaly ji. I já jsem volal, ačkoliv přes rty mi nepřešla jediná hláska. Procházela krajinou, odvracela se ode mě. Krutě, ach, jak krutě. Zpívala ten tichý popěvek, který jsem téměř ani neslyšel. Téměř. Na bouři jsem ale nemusel čekat dlouho.

Arislea! Poslední rána nemocné, zkroušené mysli. Svět se zastavil, vítr nefoukal, světlo zmizelo. Úplné zatmění. Tma pohltila slunce. To ona byla slunce, které se již nikdy nemuselo vyhoupnout nad horizont. Věčná noc. Bez ní. „… ne, ne, ne,“ slyšel jsem jeden z hlasů zoufale popírat realitu a ani si neuvědomoval, že se jednalo o můj hlas. Mou realitu. Neznámí mlčeli. Ani nedutali. Jejich pohledy se upíraly k ní, tichý šepot kolem ní kroužil, zděšení naplňovalo jak jejich tak mé srdce. „Ne, prosím, ne. Ne. Ji ne.“

A sotva zazněla ta osudná slova, obrátila se naším směrem. K Arislee a Smrtonosné.

„Ne, ne, ne… ji ne,“ zopakoval jsem o to prudčeji a tasil meč. Chlad pronikal hluboko do mých kostí, hlasy se ušklíbaly a posmívaly. Roztřeseně jsem couvl. Jak jsem mohl zápasit s její vůlí? Jak jsem ji mohl bránit přivinout si ke své hrudi někoho, koho jsem upřímně miloval? Obejme, ukonejší, uchlácholí. Spásu – spásu – spásu, paní!

Třesoucí se prsty sotva udržely meč. Ten spadl, selhal, neochránil. I já klesl na kolena. Nedaleko Arisley a zoufale se k ní natáhl, dotkl se jejího zápěstí a doufal. Doufal, že vše nebylo ztraceno. Že mě neopustila. Mrtvá? Mrtvá? Mrtvá? „Ne. Ticho. Ne,“ opakoval ten jediný rozumný hlas – můj hlas – a přitáhl si ji do svého náručí, hlavu přitiskl na hruď a slyšel. Mezi šelestem hlasů tlukot. Tlukot srdce. Ostře jsem vydechl. Mrtvá? Ne, poslouchej! Žije? Žije! Služebnice Pána, živá! Slyšíš? Posloucháš? Živá! Ale Paní – co Paní? Spásu, spásu, spásu.

„Arisleo,“ oslovil jsem ji lehce. S nesmělou něžností. V obavě, že se neprobere navzdory tomu, co jsem slyšel.

* * *

Ale pokud se neprobrala, pokud to něžné postrčení nestačilo, zvedl jsem ji do svého náručí a spolu s ní zamířil k vozu Ospravedlněných. Nevděčný v tom samém okamžiku pocítil další záchvěv magie. Ta jej směřovala k Smrtonosné, aby ji taktéž odnesl – do vozu. Na krev a mrtvé tam si ani jeden z nás nevzpomenul. A Šepot… Šepot nic neříkal, jen se tiše chichotal nad ironií osudu.

Neuměl jsem jim pomoci. Nepomůže. Nemá jak! Neumí to. Zbytečný, zkroušený, zoufalý. Samael. Sam. Samael sám. I nadále jsem k sobě tiskl Arisleu, ukolébán tím slabým zvukem v její hrudi, a popohnal koně povozu. Bylo třeba najít někoho, kdo by jim pomoci uměl? Ale koho? „Dluh krví splacený, krveprolití ve tvém jméně. Veď naše kroky, Pane Propasti, nechť její nepřátelé zakusí tvou mstu. Život splacen mnohými, mnoho dalších přislíbeno. Tarlothe, měj slitování v jejím nekončícím utrpení.“
 
Vypravěč - 12. prosince 2019 19:11
ssd2171.jpg

Krev a prach


Nevděčný pomalu vstává. Jeho rány již nekrvácejí, krev neproudí, srdce nebije, mysl mlčí jen jeho duše křičí. Svázána s prázdným tělem a spoutána vůlí toho, jež slyší hlas paní smrti. Ta volá. Stále nenasytně volá po své oběti, která ji byla vytržena z jejího mrazivého objetí. Oba služebníci Samaela se vydali za Arisleo aby pro jeho mrazivou paní získali duše za ty, které ji byly odepřeny. Oba dva se vrhnou po nejbližší oběti... Po čaroději, který zápolí se služebníkem Arislei. Kouzelník svého soupeře odhodil a srazil k zemi. Chystal finální úder s vidinou útoku na Arisleu, který by ihned následoval. Avšak někdy nejdou věci podle plánu. Útok proti služebníkovi již byl připravený k zásahu když něco zasáhlo jeho. Oba dva nemrtví se po něm vrhli jako hladoví psi na kus masa. Rukama a zubama ho drápali, trhali z něj části a zaskočený čaroděj se nezmohl na víc než na hrdelní bolestný křik, který se nesl vzduchem jako ta nejlíbeznější hudební symfonie.

Arislea si najde svůj cíl. Spřádá svoji síť, která dosahuje až k tomu drzému smrtelníkovi, který se odvážil ji postavit. Po chvíli z vozu může slyšet zvuk zabodávající se zbraně do těla. Jeden bolestný zoufalý výkřik tlumený krví, která jej v krku dusí a druhý překvapený. Ten je však v polovině výkřiku přerušen když se ozve seknutí a z vozu začne vytékat krev jako by se v něm rozlil sud vína. Netopýři podpořili snahy Samaelových služebníků a vrhli se po kouzelníkovi. Hrozivé dílo bylo brzy dokonáno avšak ne úplně. Zběsile se rozlétli do lesa ve snaze nalézt uprchlého zlodějíčka. Nakonec se však vrátili s nepořízenou a když se po splnění posledního úkolu své stvořitelky před její ztrátou vědomí ujistili, že už je po boji a stvořitelku už nikdo další neohrozí tak se rozplynuli jako kouř ve větru.

Hannelore zůstala ležet v prachu v kaluži své krve, která ji nepřestávala téct z úst. Arislea, která se k ní vydala se pomalu cítila zvláštně. Její hlava se začínala motat a víčka pomalu byly stále a stále těžší. Skoro jako by na nich byly závaží a někdo přidával stále váhu a zkoušel jak dlouho je udrží otevřené. Nebyl to ale jed. Tvé srdce netlouklo pomaleji pouze tvé vědomí se odebíralo ke spánku. Ta šipka, která tě zasáhla... No ovšem... Ta šipka nebyla jen prostým kusem dřeva a kovu. To by se ten parchant ve voze tolik neradoval... A tak nakonec i Arislea po krátkém boji s následky šipky také padá z koně a její tělo tvrdě dopadne jen 10 metrů od Hannelore. Mimo Samaela a jeho služebníků tak zůstal na místě na nohou pouze služebník Arislei.
 
Arislea - 01. listopadu 2019 20:22
arislea2574.jpg

Já jsem vším



Bolest dodává potřebné ostří. Pomáhá soustředit a také je to skvělý učitel. byla jsme příliš neopatrná. Příliš za sebevědomá a takto to dopadlo, ale byla jsem upozorněna na svou chybu a má bolest je dar pro pána, stejně jako má krev, kterou se sytí.

Můj služebník stále doráží na čaroděje. Mám jiné starosti, takže ho nevedu sama. Ví co má dělat. Rozkazy již dostal. Zabít a pohltit toho na koho ukáži, ale veden je pouze svými instinkty. Žádná finesa. žádné předvídání. Pouze chuť ničit a zabíjet. 2

Vytrhnu šipku z boku. Krvavými prsty jí pevně sevřu. Mysleli si, že budou zhoubou pro mě, ale opak je pravdou. Bude zhoubou pro ostatní. Byla vystřelena pevnou rukou a směřována vůlí. Toto spojení, i když slabé, je stále cítit a to bude má cesta dovnitř.
Opředu tenkou linku svou magii. Dosáhnu až k mysli, která za tím stojí a začnu jí poutat. Jsem jako pavouk tkajíce síť pro svou kořist. Spřádám jednotlivá neviditelná vlákna. Utahuji smyčky, poutám, zakrývám závoj myšlení. Není nic jiného než má vůle, mé rozkazy. Jen já a mé tužby.
Pletu rychle. Chvátám a snažím se z nebožáka na voze udělat otroka své moci. Otroka, který se postaví proti svým a přinese jim zkázu. Jen tak je to správné. 10.
Přeji si aby všechny na voze zničil svou vlastní rukou. Stále si má uvědomovat co činí, ale nemá již žádnou svobodu. Bude jenom jezdcem ve svém vlastním těle bez možnosti ovlivňovat hrůzy, které má páchat. Musí konat tak jak já chci a za krev chci krev.
 
Samael - 01. listopadu 2019 18:16
sambet3387.jpg
Nevděčný

Zabila ho. Tak nakonec – konec pro něj. Nadechl jsem se. Studený vzduch mi prošel hrdlem a krutě mi připomínal, že jsem narozdíl od Nevděčného stále nepoznal její náruč.

Prsty opustily rukojeť meče, zatímco pohled ledově modrých očí se pomalu přesunul k Smrtonosné v bolestech. V sladkých, souživých, smrtelných bolestech. Zabila, zabila, zabila, ozýval se Šepot, ale tentokrát tišeji. Nevzdálil se, zůstával, kroužil kolem nás, ale dotek Smrti – její milá, milenecká, milosrdná blízkost – je utišila. Téměř jsem ji cítil. Kdybych jen natáhl ruku (a já ji natáhl,) málem bych se jí dotkl. Na jazyku jsem převaloval její vůni, když v tom – v tom – křičel.

Nevděčný. Proťal mou mysl tak náhle, prudce, hlasitě. Bezútěšně. Hrozivě. Trhl jsem hlavou, zavřel oči, stáhl ruku zpět a dokonce ustoupil. Ustoupil. Od ní. Paní! Ne – ne – ne. Spásu! Hlava mi třeštila. Bolestí, vztekem, Šepotem, v němž se vzedmula vlna odporu a výčitek. I nyní se vzpouzel. I nyní. Proč– nezaslouží si ji!

„Vstaň,“ rozkázal jsem mu a cítil poryv záhrobní magie, jak mě šimrala i na konečcích prstů. Hlasy Neznámých souhlasily a vše sledovaly zpoza mých zad. Nezaslouží – spásu. Pomoz, pomoz, pomoz! „Odmítáš její láskyplnou náruž, budiž. Žij tedy svázán mou vůlí.“ (7)

Smrtonosná mou pomoc nepotřebovala. Posílala mě pryč. Pryč od ní. Pryč od Paní, která na ni čekala. Pomoz, pomoz, pomoz. Smrtonosné – Pán ji – pomoz! Ne! Smrtonosné! Odvrátil jsem se a Šepot se přeměnil v křik. Chtěl jí pomoci, uposlechnout Pána, uposlechnout Arisleu. Smrt kráčela po bojišti nasáklém krví. Copak jsem se mohl vzpouzet její vůli? Toužila jen naplnit tu bezednou díru ve svém osamělém srdci, a tak jediné, co jsem mohl udělat, bylo nabídnout jí jinou oběť. Jiného šťastlivce a nevděčníka. Musel jsem za Arisleou. Vyčkal jsem, až a jestli vstane i Nevděčný a pak oba nemrtvé vyslal na pomoc sestře. Jedině jí jsem nechtěl, nemohl, nedokázal dopřát milující náručí Smrti... ze zcela sobeckých důvodů.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2020 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.056310892105103 sekund

na začátek stránky