Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Popel, slzy a krev

Příspěvků: 19


Hraje se Jindy  Vypravěč Dawnbringer11 je offlineDawnbringer11
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Arislea je offline, naposledy online byla 17. listopadu 2019 0:16Arislea
 Postava Hannelore je offline, naposledy online byla 16. listopadu 2019 23:56Hannelore
 Postava Samael je offline, naposledy online byla 17. listopadu 2019 0:31Samael
 
Arislea - 01. listopadu 2019 20:22
arislea112179.jpg

Já jsem vším



Bolest dodává potřebné ostří. Pomáhá soustředit a také je to skvělý učitel. byla jsme příliš neopatrná. Příliš za sebevědomá a takto to dopadlo, ale byla jsem upozorněna na svou chybu a má bolest je dar pro pána, stejně jako má krev, kterou se sytí.

Můj služebník stále doráží na čaroděje. Mám jiné starosti, takže ho nevedu sama. Ví co má dělat. Rozkazy již dostal. Zabít a pohltit toho na koho ukáži, ale veden je pouze svými instinkty. Žádná finesa. žádné předvídání. Pouze chuť ničit a zabíjet. 2

Vytrhnu šipku z boku. Krvavými prsty jí pevně sevřu. Mysleli si, že budou zhoubou pro mě, ale opak je pravdou. Bude zhoubou pro ostatní. Byla vystřelena pevnou rukou a směřována vůlí. Toto spojení, i když slabé, je stále cítit a to bude má cesta dovnitř.
Opředu tenkou linku svou magii. Dosáhnu až k mysli, která za tím stojí a začnu jí poutat. Jsem jako pavouk tkajíce síť pro svou kořist. Spřádám jednotlivá neviditelná vlákna. Utahuji smyčky, poutám, zakrývám závoj myšlení. Není nic jiného než má vůle, mé rozkazy. Jen já a mé tužby.
Pletu rychle. Chvátám a snažím se z nebožáka na voze udělat otroka své moci. Otroka, který se postaví proti svým a přinese jim zkázu. Jen tak je to správné. 10.
Přeji si aby všechny na voze zničil svou vlastní rukou. Stále si má uvědomovat co činí, ale nemá již žádnou svobodu. Bude jenom jezdcem ve svém vlastním těle bez možnosti ovlivňovat hrůzy, které má páchat. Musí konat tak jak já chci a za krev chci krev.
 
Samael - 01. listopadu 2019 18:16
sambet3387.jpg
Nevděčný

Zabila ho. Tak nakonec – konec pro něj. Nadechl jsem se. Studený vzduch mi prošel hrdlem a krutě mi připomínal, že jsem narozdíl od Nevděčného stále nepoznal její náruč.

Prsty opustily rukojeť meče, zatímco pohled ledově modrých očí se pomalu přesunul k Smrtonosné v bolestech. V sladkých, souživých, smrtelných bolestech. Zabila, zabila, zabila, ozýval se Šepot, ale tentokrát tišeji. Nevzdálil se, zůstával, kroužil kolem nás, ale dotek Smrti – její milá, milenecká, milosrdná blízkost – je utišila. Téměř jsem ji cítil. Kdybych jen natáhl ruku (a já ji natáhl,) málem bych se jí dotkl. Na jazyku jsem převaloval její vůni, když v tom – v tom – křičel.

Nevděčný. Proťal mou mysl tak náhle, prudce, hlasitě. Bezútěšně. Hrozivě. Trhl jsem hlavou, zavřel oči, stáhl ruku zpět a dokonce ustoupil. Ustoupil. Od ní. Paní! Ne – ne – ne. Spásu! Hlava mi třeštila. Bolestí, vztekem, Šepotem, v němž se vzedmula vlna odporu a výčitek. I nyní se vzpouzel. I nyní. Proč– nezaslouží si ji!

„Vstaň,“ rozkázal jsem mu a cítil poryv záhrobní magie, jak mě šimrala i na konečcích prstů. Hlasy Neznámých souhlasily a vše sledovaly zpoza mých zad. Nezaslouží – spásu. Pomoz, pomoz, pomoz! „Odmítáš její láskyplnou náruž, budiž. Žij tedy svázán mou vůlí.“ (7)

Smrtonosná mou pomoc nepotřebovala. Posílala mě pryč. Pryč od ní. Pryč od Paní, která na ni čekala. Pomoz, pomoz, pomoz. Smrtonosné – Pán ji – pomoz! Ne! Smrtonosné! Odvrátil jsem se a Šepot se přeměnil v křik. Chtěl jí pomoci, uposlechnout Pána, uposlechnout Arisleu. Smrt kráčela po bojišti nasáklém krví. Copak jsem se mohl vzpouzet její vůli? Toužila jen naplnit tu bezednou díru ve svém osamělém srdci, a tak jediné, co jsem mohl udělat, bylo nabídnout jí jinou oběť. Jiného šťastlivce a nevděčníka. Musel jsem za Arisleou. Vyčkal jsem, až a jestli vstane i Nevděčný a pak oba nemrtvé vyslal na pomoc sestře. Jedině jí jsem nechtěl, nemohl, nedokázal dopřát milující náručí Smrti... ze zcela sobeckých důvodů.
 
Hannelore - 31. října 2019 23:44
hannelore8026.jpg
Jako tisíc nožů

Moji netopýři dokončili své dílo. Bohužel pro mě, příliš pozdě. Nejsem ani ve stavu, abych se mohla ze smrti hromotluka radovat. Každý, i ten sebemenší pohyb, pro mne byl náhle obrovským zdrojem utrpení. Dokonce i dýchat bylo náhle nesmírně obtížné.

I přesto ale najdu sílu, abych mávla rukou na Samaela. Nejsem schopna slov, ale gestem ho posílám na pomoc své sestře. Sama se pokouším neomdlít bolestí. Trupem mi projede vlna bolesti a já se celá zkroutím.
Dobře vím, že moje vlastní magie je mi v tomhle okamžiku k ničemu. Krvavá magie rány způsobuje, nikoliv léčí.

V žebrech mě bodne a já se rozkašlu, Náhle mám pocit, že mám vnitřnosti v plamenech. Zvednu ruku k ústům a spatřím šarlatové kapky krve. Žebro mi muselo propíchnout plíci. Jakmile si to uvědomím, uklidním se. Je dobré, když člověk zná příčinu svého utrpení. Představa smrti mě neděsí, Pán propasti by mě přivítal ve své náruči. Ale nechci odejít, bez své pomsty. Děsí mě bezmoc, kterou nyní cítím, a přesto vím, že to nejlepší, co mohu nyní udělat, je v klidu ležet a šetřit síly.

A nebo taky ne.

Mohu sebrat svou bolest a vykřesat z ní něco velkého. Krvácím a je škoda každé kapky krve, která přijde nazmar. I přes strašlivou bolest, kterou cítím, se zvednu do kleku. Z koutku úst mi vyteče čůrek krve a skane na hruď. Použiju oběť krve a ještě jednou povolám své netopýry. Nevidím nepřítele, ale to ani není třeba. Oni budou mýma očima a ušima. Slepě mávnu rukou a vyšlu své malé služebníky na pomoc Arislee. (4) Ihned poté na zemi zkolabuji.
 
Vypravěč - 31. října 2019 17:39
iko8807.jpg

Zranění, Prázdnota a polibky netopýří


Oživlý mrtvý se velmi neochotně vydal ke svíjejícímu hromotlukovi, který už mě očividně už takhle dost. A když zraněná smrtonoška mávla slabě rukou na roztržité netopýři, ti jakoby ucítili slabost ve vzduchu a střemhlav se vydali za svým cílem. Muž ze sebe stihl vydat jen něco jako trhaný výkřik, než se na něj snesl houf malých příšerek. Šrábali, kousali, bušili křídly než se z muže nevytratila poslední vůle vzdorovat. A tak Samael a jeho nový "přítel" došel k vysáté mrtvole, která se jako všechny ostatní přidala do chóru mysl rvoucích zpěvů. Jestli se však Samael rozhodne jej vytrhnout z chladného náručí paní smrti duše nemohla tušit a tak křičela, jakoby byl konec světa. Vždyť pro ni vlastně byl. Samael seč došel k hromotlukovi již mečem ani tasit nemusel. Pro muže bylo po všem.
Zraněné Hannelore však vůbec nezáleželo na utrpení hromotluka, jelikož každičký pohyb jí přiváděl do snad nekončících spirál bodavých bolestí. A bohužel pro ni, nekromancie ani krvavá magie neposkytovala příliš mnoho léčivých kouzel. Arislea znala kouzlo přezdívané "výměna", které mohlo Hannelore zachránit od vykrvácení, ale ta byla momentálně zaneprázdněna naprosto jinak.

Dvojice lapků, jeden kouzelník a druhý obyčejný zlodějíček vypadali, že jsou připraveni bojovat s Arisleou, přestože byla na koni a oni na zemi. Když však při zvuku praskání samotné reality vyšla z trhliny v prostoru ta prazvláštní bytost, odvaha opustila i zlodějíčka. Rozeběhl se co mu nohy stačily a pádil si nejdál, co mohl. A jako zloději mu to šlo přímo skvěle, stačil moment nepozornosti a vytratil se mezi širokými stromy podél cesty. Kouzelník se však stále nevzdával, ale strach byl v jeho očích namalován tou nejčernější barvou. Ustoupil pár kroků vzad, ale když poskok prázdnoty vyrazil vpřed kouzelník zůstal poměrně pevně stát. Jakmile se dostal tvor ze stínů dostatečně blízko kouzelník s jistotou zdatného šermíře ustoupil stranou a tvor neškodně švihl svými drápy vzduchem.
Kouzelník švihl po tvorovi a přestože zasáhl výtečně, meč tnul stínem, ale marně. Stíny se opět zformovaly na své místo, ale narušení ve tvaru bylo vidět. Sic malé, ale bylo tam. Lapka již méně obratně uhnul dalšímu útoku, jeho kabátec získal tři dlouhé škrábance, ale s ústupem seslat prosté znamení, které mu již předtím značně pomohlo. Igni.
Stíny jakoby zasyčely a už s obtížemi se vrátily zpět do své podoby. Tvor však byl stále schopen bojovat a také v tom hodlal pokračovat, jen záleželo jak poručí jeho paní.

Arislea, která s nekalým úsměvem sledovat prchat jednoho lapku, krátkodobě nevěnovala pozornost vozu. Přestože zůstal na místě, jeho okupanti se tak nerozhodli. Rychlé zasvištění a Arislea sebou trhla v sedle. Nejprve štípnutí a pak už jen slabé bodání v boku. Pramínek krve stékající k prahnoucí zemi. Šipka v levém boku. Nadšený výkřik od vozu. Teprve teď to začalo být pro Arisleu zajímavé. Přeci jen lov není zábava, dokud se kořist nebrání ne? Šipka nezasáhla nic důležitého, přesto Arislea byla zraněna a začala ztrácet krev. Bylo třeba to ukončit. A to rychle.

Obrázek

 
Arislea - 23. října 2019 08:52
arislea112179.jpg

Ianthe

Obrázek



Strach těch lidí se ovíjí kolem nás. Skoro ho mohu cítit, Pán ho cítí určitě a líbí se mu to, ale chce víc. Je nenasytný a jeho touha musí být ukojena.
Pomalu vytasím svůj meč. Jakmile čepel opustí vykládanou pochvu rozleje se kolem zbraně nezdravá černo fialová záře, která je dobře patrná i v nadcházejícím svítání.
Stoupnu si ve třmenech a pozvednu meč nad hlavu. Mihotání ještě zesílí jak do něj přelévám svou moc, kterou mi Pán propůjčuje. Tnu s ním do vzduchu vedle sebe a ozve se zvuk jako když strom zlomí v půli. Za špičkou meče zůstává magická stopa, která se pomalu rozšiřuje. Samotná podstata bytí puká a síla propasti proudí skrze ránu, kterou jsem způsobila, ven do světa.

Tráva nejblíž silnici zešedne a zchřadne jak se jí dotkne jedovaté ovzduší z druhé strany ve chvíli kdy z brány vystoupí první služebník. Věc stvořená ze stínu a podivných barev. Bez obličeje a pevného těla, ale i tak smrtonosného, divokého, toužícího po teplu živých bytostí a poslušného mé vůle.
Mečem ukáži na přibližující se muže a tvor se jim vrhne v ústrety. 6
 
Samael - 21. října 2019 23:28
sambet3387.jpg
Milosrdná a Nevděčný

Hlasy vířily kolem zemřelého a když jsem u něj sesedl z koně, ustoupily a uvolnily mi cestu. Mrtvý, mrtvý, mrtvý. Měl na tváři tu děsivou grimasu člověka, který není smířen se svým osudem. Šepot za mými zády zesílil, zatímco se kolem zvedla magie a našla si cestu až k němu. Jako loutku jej vytáhla na nohy. Přes rty se mu vydralo zavrčení. V očích jsem ještě spatřil záblesk nevraživosti. Chtěl se vzepřít mé vůli, ale nemohl. Nemohl. Moc dobře jsem věděl, co si o mně myslí. Jeho hlas nadával, křičel, prosil o slitování, odpuštění, pomoc. Ale nikdo neposlouchal… jenom já. Nic nezmůže, nepomůže. Mrtvý, mrtvý, mrtvý. Už navždy mrtvý, vykřikoval jeden z Neznámých se škodolibou radostí, až se slova přeměnila v řinčivý smích. Smích, který utápěl, dusil, nenáviděl.

Nesoustředíš se! Soustřeď – musíš se – proč se nesoustředí? Musí se – Musím. Musím se soustředit. Vydechl jsem a pokynul nemrtvému, aby zvedl svou zbraň. Křečovitě ji sevřel a magie ho již směřovala k Hromotlukovi. (4) Neměl na výběr. Zabij ho, blesklo mi hlavou nevybíravě a hlasy lačné krve se okamžitě připojily: Zab, zab, zabij! Čeká na něj – čeká – spásu! Přijde! Vrátí se! Zabij – spásu! Počkal jsem, až vykročí. Jako hrdý rodič jsem sledoval jeho první kroky a teprve poté jej pomalu následoval. Klidným pohledem jsem spočinul na Smrtonosné. Smrt mu nepřinesla. Jak nemilé. Sama skončila na zemi. V bolestech. Nevstávala. Nevstávala. Přijde si i pro ni? Přijde? Pro ni. Ne! Ne, ne, ne – nesmí! Pán – milosrdná! – ale Pán! Přimhouřil jsem oči. Měly pravdu. Bohužel. Bohužel pro ni. Spásy se jí dneska nedostane. Milosti také ne. Jenom Pán mohl rozhodnout o jejím osudu. Patřila mu. Ne Smrti. Ne –

Prudce jsem zastavil. Srdce se mi rozbušilo, když jsem se ohlédl. „Paní?“ oslovil jsem ten další hlas, který se náhle vydral napovrch navzdory té spleti slov, výkřiků, nářků. A mezi nimi – zpěv. Tichý, sladký, slabý, nadějný. A… pryč. Chvíli jsem se ani nepohnul. Chtěl jsem se před ní vrhnout na kolena a snad jsem na Smrtonosnou dokonce zapomenul, ale – pomoz! Pomoz jí, pomoz! Pán – milosrdná! – ji potřebuje. Vrátí se. Nevrátí. Pokud tu vůbec někdy byla. Pokud.

Otočil jsem se zpátky k nemrtvému, Smrtonosné, trpícímu. Bolest mu kolovala v žilách. Nedílná součást života a přesto – přesto se bránil její milosrdné náruči. Čekala na něj. Toužila po něm. Kroužila kolem. A on… Nezaslouží – spásu ne, jen bolest. Nevděčný – milosrdná. Neví, nezaslouží. Bezděky jsem sevřel rukojeť meče a pevným krokem zamířil až k němu. Třásl jsem se. Hněvem. Nevděčný, nevděčný – proč? Proč ji musí odmítat? Proč?! Potrestej. Zabij. Zab ho, zabij. Nedoceněná, nebohá, milosrdná. Spásu ne, bolest! Tasil jsem zbraň a pokud – pokud se bránil dál, pokud ho nemrtvý neposlal vstříc její náruči, pokud ani netopýří polibky nestačily – jsem se do něj pokusil zabořit ostří meče. (3)
 
Hannelore - 21. října 2019 20:37
hannelore8026.jpg
O krok blíž k smrti

Moje kouzlo zapůsobilo, ale nebylo zdaleka tak účinné, jak jsem si představovala. K mému zděšení se muž dokáže vzepřít a zablokovat můj finální útok dýkou. Ozve se zasyčení krve a v dalším okamžiku schytám silnou ránu. Na něco takového nejsem vůbec stavěná a tak skončím na zemi. Z úst mi unikne bolestivý sten. Není to ale nic proti kopanci, který následně schytám. Opt kousek popoletím a schoulím se na zemi do klubíčka. V žebrech cítím bodavou bolest a náhle se mi mnohem hůř dýchá.

Moje kouzlo však naštěstí stále působí a muže opět srazí na kolena. Nejsem schopná teď něco dalšího vyčarovat, ale pořád mám k dispozici své netopýry. Krev, která vytekla z rány na hromotlukově ruce, je jen posílila a já je tak pošlu, aby dokonali své dílo. (7)
Vzduch opět prořízne šustění křídel, když netopýři zaútočí na svou oběť. Já už nejsem ničeho dalšího schopna, zavřu oči a pokouším se neomdlít. Sourozenci se budou muset postarat o zbytek.
 
Vypravěč - 21. října 2019 16:34
iko8807.jpg

Krvavý rozbřesk


Hannelore se sebevědomě blížila k holohlavému muži a jen pouhým koutkem oka postřehla, že projíždí kolem bojiště Arislea. Možná zaslechla i zvláštní dunivé zvuky u prvního mrtvého a usoudila, že se jedná o Samaela, který seskočil z koně. Tyto myšlenky jí však rychle přešly, když se pokusila o zneškodnění holohlavého. Krvavá magie na něj zapůsobila, ale místo bolestivých křečí ve které Hannelore doufala jen padl na koleno, pustil sekeru a začal supět bolestí. Když však mladá smrtonoška přistoupila blíž, aby muže poslala do propasti stalo se něco... neočekávaného.
Muž nějakým způsobem vzdoroval kouzlu a i přes téměř slyšitelný var jeho krve pozvedl ruku na svou obranu a dýka mu "neškodně" sjela po ruce, přičemž za sebou nechala protáhlou ránu ze které začala pomalu syčet krev. Než však Hannelore stihla zareagovat, pocítila téměř až brutálně silnou ránu do břicha a snad se i trochu nadnesla než klesla k zemi. Muž, který stále supěl trhaně vstal a seč jeho pohyby byly oslabené vlivem kouzla, vzdoroval dostatečně silně, aby nakopl Hannelore do boku. Ta zvuku lámaných žeber odletěla kousek vzad. Hromotluk se začal natahovat pro svou sekeru aby dílo dokončil, ale kouzlo jako by znovu udeřilo, podpořené Hannelořinou krví a muž se skácel na všechny čtyři a začal trhaně a těžce oddechovat. Smrtonoška by své dílo dokončila, bohužel na to však momentálně neměla formu, sama téměř svíjející se v bodavých bolestech.

Dvojici banditů, která byla uvězněna kořeny se ze svého zajetí nějakým způsobem dostala a jakmile viděli podívali se na sebe a rozhodli se co dělat. Bohužel oba napadlo něco jiného, jeden vzal nohy na ramena a druhý běžel směrem k vozu, pravděpodobně netušil o blížící se Arislei. Muž, jenž vzal nohy na ramena neuběhl ani dvacet kroků a bludné kořeny jej opět připoutali k zemi. Bohužel pro něj, tentokrát už navždycky.
Víc odvážný z banditů proběhl kolem svého komplice "kouzelníka" a zavolal na něj něco, což vedlo k tomu, že oba vyrazili směrem k vozu, který se mezitím podařilo uvolnit a koně začali urputně táhnout vůz po cestě, jen aby narazili na již čekající Arisleu. Té se dostalo uspokojivého zděšení v očích strážců vozu, ale ani jeden z nich nezaváhal a tasil meč a čelil téměř jisté smrti. Jedině odvahu jim musela Arislea uznat. Duše takových se bude pánu hodit.

Zkroušený Samael nyní v doprovodu jednoho mrtvého byl trochu mimo centrum dění. Přesto však mohl rychle vyrazit směrem k hromotlukovi, aby pomohl zraněné Hannelore. Hlasy volaly jeden přes druhý, ale přesto se v spleti hlasů neznámých a hlasu mrtvého ozvalo něco... jiného? Úryvek jakéhosi popěvku? Jen krátký a slabý, zmizel stejně rychle jako se objevil, ale přesto z něj byl cítit... klid?

Obrázek

 
Samael - 18. října 2019 19:11
sambet3387.jpg
Šepot

Už jsem nebyl sám. Sám, sám, sam. Samael sám. Už ne. Šepot sledoval hejno netopýrů se stejným zájmem jako já. Kroužil nad bojištěm a – nedočkavě, lačně, dychtivě – na ni čekal. S každým úderem splašeného srdce se přibližovala. Krůček po krůčku. Netopýři zuřivě bušili křídly a zakousávali se do své oběti, tisíce malých ran, až najednou... vzlétli. Dokonali své dílo? Je mrtvý? ozval se jeden z hlasů a druhý mu hned odpovídal: Je mrtvý! Zabila ho! Nato se do konverzace těch dvou zapojil tucet dalších. Sklonil jsem hlavu, jak Šepot sílil a sílil. Snažil se přečkat ten náhlý tlak, kdy se do mě opřela vlna slov. Dohadovali se, překřikovali, mluvili jeden přes druhý. Smrtonosná ho zabila. Zabila? Je mrtvý, mrtvý, mrtvý. Šťastlivec. Zabila ho! Přinesla mu – zabila! – spásu. Spásu! Je mrtvý. Mrtvý? Mrtvý. Určitě? Kaput! Smrtonosná – spásu – mrtvý! Až se nakonec ozval ještě jeden, poslední, silnější než ty ostatní: Ššš! Přichází! Trhl jsem hlavou zpátky k umírajícímu. Sotva jsem ale stačil vydechnout, hlasy začaly řinčet, volat Smrt, dožadovat se spásy v jejím milujícím náručí. Bylo jich příliš. Usykl jsem, jak mi hlavou projela ostrá bolest. Příliš. Přišla. Ale úlevu mi to nepřineslo. Neslyšela, neposlouchala, nechtěla. Nikoho z nás. Ani mě, ani je. Nikoho. Oni přesto – dost. Příliš.

A do toho všeho, co se odehrávalo uvnitř mé hlavy, se ozvala Arislea. Nejdražší Arislea. „... pomoz jí.“ Pomoz jí! Pomoz, pomoz, pomoz. Ale jak? ... jak? Jak?! Neodpověděl jsem. Neměl jsem na to sílu. Ne bez ní. Odešla, odjela, opustila mě. Nás. Přesto jsem se přinutil najít pohledem padlého muže a popohnat koně směrem k místu, kde se ještě před chvílí vznášelo hejno netopýrů. Potřeboval jsem jej. Mrtvého. Jeho! Ano, jeho! Použij – poslechne? Nepustí ho! Přišla si pro něj. Pro něj. Spásu! Nepomůže, neposlechne. Patří Smrti. Smrti. Přišla – pro něj! Nemůže jej vyrvat z její náruče – ale musí! Ano, musí! Jinak – spásu! Pomoz! Co když se pak nevrátí? Spásu! Co když – co když – co když? „Ticho! Dost!“ okřikl jsem je a zoufale zavrtěl hlavou. „... už dost.“ Musel jsem se soustředit. Soustředit se. Arislea! Spoléhala na mě. Musel jsem. Musí – ano, ale ššš! Pomoz jí! ŠŠŠ! Ticho, musí se – tak už jí pomoz! Nesoustředí se, nedokáže to. Nepustí ho – ticho!

Kůň nejistě našlapoval na půdu prosáknutou krví a magií. Opatrně, pomalu, bojácně. Noční vzduch protínal zápach Smrti a – nenávisti, strachu, zloby. Smrtonosná. Nehleděl jsem jejím směrem. Nesledoval jsem ani její dva protivníky. I je Smrt brzy obejme, ale první... Jeho! Ano, jeho! Sklonila se nad ním, přivinula si jej k hrudi a já... já jí ho teď vyrvu z náručí. (7) Náhle, prudce, nečekaně. Krutě. Ach, jak krutě. Nechtěl jsem ho slyšet. Čerstvě zemřelí byli – nesnesitelní. To zmatení, strach, výčitky. Tak krutě. I Šepot se vzepřel, ale nakonec uposlechl. Ač dosud obklopoval mě, bojiště, dokonce Smrt, nyní se vrhl vstříc mrtvému: Vstaň! No tak, vstávej! Rychle! Přišla – nevrátí se! Pomož! Pomož jí, pomož. Povolal tě – nevrátí se! Vstaň!
 
Arislea - 18. října 2019 13:44
arislea112179.jpg

Za nimi!



Sleduji jak se do toho Hannelore odvážně pouští. Jak se sama vrhá do víru boje aby dala průchod své zuřivosti a touze po krvi. Je to pěkné, to ano, ale jde nám tu o víc než jenom toto. Také není dobré to příliš prodlužovat. Je potřeba to ukončit co nejrychleji.

"Samaeli pomoz ji," požádám bratra ať také přiloží ruku k dílu. Potřebuje přijít na jiné myšlenky a víc vzrušení mu jenom prospěje. Ten druhý čaroděj může být trochu výzva. Nemám pochybnosti o tom, že Hannelore vedena rukou našeho Pána zvítězí, ale je zbytečné riskovat a já sama mám trochu jiné plány.

Pobídnu koně patami. Nejdřív se rozejde, ale brzy přejde do klusu. Nehodlám toho kupce s rodinou jen tak nechat odjet. Chtějí využít příležitosti, ale nehodlám to dopustit. Vedu koně stranou abych objela místo boje a dostala se tak před vůz a zatarasila cestu po které by snad mohli chtít prchnout.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2019 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.075940847396851 sekund

na začátek stránky