Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Miridiam: Tíha změny

Příspěvků: 23


Hraje se Dvakrát týdně  Vypravěč Tajra je offlineTajra
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Ira -Ari- je offline, naposledy online byla 16. listopadu 2019 23:22Ira -Ari-
 Postava Aurelia je offline, naposledy online byla 17. listopadu 2019 0:17Aurelia
 
Aurelia - 16. listopadu 2019 20:47
984485.jpg

Čaj po páté



Amerika 15/7/2019


Ira možnost vyprání i čistého prádla směle přijala a začala se převlékat. Ze zvého místa u linky o kterou jsem byla oprěná jsem si prohlížela každý kousek jejího těla na který jsem měla výhled. Až jsem si připadala trochu úchylně. Nějak jsem si to ale nedokázala odpustit, byla to vzácná příležitost. Až mě překvapovalo jak měla dokonalalé tělo. V tu chvíly bych ani za nic nevěřila tomu že by snad neměla kde bydlet.

Z toho jak se ke mě natočila bokem jsem měla jako kdyby mě snad provokovala. Snad to byla jen moje představivost. Na okamžik jsem jí zazáviděla, ale pak jsem si připomněla že jizva mi vlastně slouží jako připomínka mojí vlastní hloupé chyby a nepozornosti. Samozřejmě jsem za svůj život schytala pár škrábanců. Několik dalších vteřin jsem na ni trochu nepřítomně koukala, i když už byla oblečená. "Páni..." vydechla jsem tiše obdivně nad její postavou.

Byla o něco menší takže jí oblečení které jsem ji půjčila bylo trochu větší, ne tak jako mikina nebo triko které měla na sobě před chvílí, ale pořád bylo vydět že to není úplně ono.
Tentokrát vytrhla ze zírání ona mě, až jsem si připadala trochu přihlouple. Nic z toho jsem ale samozřejmě nedávala najevo. "Říct něco o sobě?...klidně můžeš, byla bych moc ráda" odpověděla jsem stále trochu rozhozená z toho že se sama nabídla. Otočila jsem se k ní zády abych zalila čaje, i pro Iru. Dlouze jsem si povzdechla a znělo až trochu napjatě.

"Posaď se, přeci nebudeš celou dobu stát?...to špinavé dej zatím na zem, do pračky to dám pozdeji" pobídnu jí zatímco usedám zhruba do středu delší strany gauče. "Pozor, je horký" upozorním ji když jsem jí předávala hrnek "Jestli ho chceš osladit, med nebo cukr jsou ve skřínce vedle ledničky" Pokývnu ke kuchyňskému koutu, k velké skříni ve které je lednice. Vzala jsem hrnek do dlaní a pohodlně se uvelebila k Iře čelem. S vlídným psměvem jsem čekala co zajímavého mi o sobě tak ještě řekne. Snad bych jí pak o sobě také mohla něco říct. Úplná pravda to bohužel být nemůže, mám ovšem v záloze náhradní příběh.
 
Ira -Ari- - 15. listopadu 2019 01:23
01a8948.jpg

Nejistota

Amerika, 15. 7. 2019


Na chvíli jsem zaváhala a ohlédla se zpátky kudy jsem přišla. Bylo to myšleno, že jsem tam měla být déle? Myslí si teď, že jsem nečistotná a neumyla se pořádně? Aureliin úsměv mě trochu uklidnil a hrozně moc jsem doufala, že se v příštím okamžiku nezmění na zlostnou grimasu. Nestalo se a málem jsem se rozplynula překvapením a hřejivým pocitem, když Aurelie sama od sebe zmínila praní. A dokonce mi i připravila oblečení na převlečení. Opravdu jsem netušila, čím jsem si tohle zacházení zasloužila a vděčně jsem na ní hleděla modrýma očima.

Až její otázka mě vytrhla z obdivného zírání. „Ano, d-dekuju.“ Přitakala jsem na nabídku čaje a opožděně i na nabídku praní. Horký nápoj jsem uvítala kdykoliv a čaj byl navíc můj oblíbený….s citronem…a medem. To byla lahoda, o kterou jsem ale měla jen stěží právo žádat.
Urychleně jsem odcupitala ke gauči a prohlédla si připravené oblečení. Dokonce jsem k němu i požitkářsky přičichla a přivřela oči. Už jsem se nemohla dočkat, až na sobě budu mít něco čistého. Na mém těle nebylo jediného škrábanečku, jediné nedokonalosti až na to ohyzdné tetování na zápěstí. To bylo taky to jediné, na co jsem si při převlékání dávala pozor – aby ho Aurelie neviděla. Natočila jsem se k ní bokem a neustále ji při převlékání sledovala. Oddychla jsem si, až když lososová látka zakryla mé zápěstí a byla jsem v tu chvíli nesmírně vděčná, že jsem byla menšího vzrůstu než ona.

„M-mám ti říct ještě n-něco o sobě?“ Zeptala jsem se nesměle a nejistě se rozhlédla po místnosti. Neměla jsem nejmenší tušení, jak se můžu a nemůžu chovat, a tak jsem raději zůstala jen stát a držela špinavé oblečení v rukou.
Už jenom za tu sprchu jsem byla nesmírně vděčná a rozhodně jsem se chtěla Aurelii nějak odvděčit. Vyprávět o sobě mi nepřišlo jako projev vděku, ale když si o to předtím řekla…
 
Aurelia - 10. listopadu 2019 13:44
984485.jpg

Co dělat?

Amerika 15/7/2019



Po tom co mi Ira rozvedla co měla na mysli ohledně starých řeckých autorů můj zájem o její osůbku ještě více vzrostl. Takže měla na mysli originální znění. I když už jsem byla o něco spokojenější, její odpověď vyvolávala další otázky. Třeba jako kde se to naučila.
"Jen si posluž" pobídnu ji opřená o ostrůvek kuchyňské linky. Když zmizela za rohem na okamžik jsem zapochybovala o svém rozhodnutí pozvat si někoho koho vlastně vůbec neznám domů. Ty pochyby se ale rychle vytratily a nahradila je jistota, pořád jsem si stála za tím že jsem nechtěla aby zůstala venku a o hladu. Takže jestli jí můžu pomoci, třeba jenom na jeden nebo dva dny, jsem rozhodnutá Iře pomoci. Dalších několik vteřin jsem jen zamyšleně stála u linky než jsem odešla do ložnice. Nejspíš bych jí mohla vypůjčit nějaké oblečení. Vytáhnu ze skříně tričko světle losové barvy a tmavší tepláků. Špinavou košily si sundám a obléknu si čistou, tentokrát černou s krátkou kraječkou kolem límečku. Ještě jsem zastavila před zrcadle abych srovnala límeček. V kontrastu s černou košilí jsem teď vypadala ještě bělejší. Krátce jsem pohlédla k pianu na které už poměrně dlouhou dobu jen sedal prach.

Jak jsem koukala do otevřené skříně napadlo mě že bych jí půjčila něco více...odhalujícího. Ještě jsem se nedostala ani k tomu abych to rozbalila. I když by její výraz byl zcela jistě k nezaplacení, zase to nebudeme přehánět. Zavřela jsem posuvné dveře skříně a vrátila se do do kuchyně. Oblečení které jsem plánovala půjčit Iře jsem přehodila přes opěradlo gauče.
Krátce po tom se vrátila Ira byla v koupelně hotová mnohem rychleji než jsem myslela. "To byla teda rychlost, klidně jsi tam mohla být delší dobu" konstatovala jsem s úsměvem. Byla bosá ale zima by jí být stejně neměla. Kromě koupenly u žádné ze stěn topení nebylo, za to podlahy byly vyhřívané na většině míst.

"Díky...jsem ráda že se ti tu líbí. Návštěvy tu nemývám často" vlastně je snad dokonce první návštěva. Odpustila jsem si to klasické filmové "buď tu jako doma". To by asi nebylo úplně ohleduplné, jestliže Ira domov nemá. Ukázal jsem na červené triko a mikinu kterou si držela v ruce "Jestli to chceš vyprat, budeš si to muset svléknout" oznámím jí bez okolků. "...můžeš si ale zatím půjčit co je na gauči". Ze skřínky vytáhnu krabičku se sypaným čajem a trochu odsypu do hrnku. "Cheš taky?" nabídnu jestli si taky nedá čaj. Jestli bude souhlasit uvařím i pro ni. Zatímco se vaří voda na čaj, dojdu zmáčknout vypínač u dveří ložnice. Celá prosklená stěna se pomalu zatáhne tmavě šedými vertikálními žaluziemi. Do pátého patra nejspíš moc lidí nekouká, ale já mám stejně ráda tu jistotu soukromí.
Zobrazit SPOILER

Příliš jsem nepromýšlela co budu dnes dělat, tím méně s neplánovanou návštěvu takže úplně nevím co teď. Mohla bych si zahrát, tady až po čaji.
 
Ira -Ari- - 06. listopadu 2019 11:46
01a8948.jpg

Obdivuhodný byt

Amerika, 15. 7. 2019


„Tomu bych i věřila“ Špitla jsem neslyšně jen pro sebe. No opravdu, bílé vlasy, laskavý úsměv a dobré skutky … nedivila bych se, kdyby to byla pravda. Ne, že bych na anděly věřila, ale v tomhle případě bych klidně udělala výjimku.

Upřímně jsem se zděsila, když zmínila, že bych snad mohla ještě zapálit její byt. „T-to určitě n-ne. Vůbec o m-mně nemusíte v-vědět, n-nic provádět n-nebudu.“ Ujistila jsem ji nesmělým hlasem a na chvilku zapochybovala, jestli to byl opravdu dobrý nápad, ale vzít svá slova zpět jsem nechtěla. Musela jsem jen doufat, že se nestane nějaká katastrofa.
Poslušně jsem vyskočila, jakmile Aurelie zavelela a dala se do kroku. Nikdy jsem nešla přímo vedle ní, ale držela jsem se pořád kousek za ní. Nemohla jsem se přeci povyšovat na její úroveň. Nebyla jsem nic a mohla jsem děkovat všem bohům, že se někdo jako ona snížil k tomu, aby pomohl někomu, jako jsem já.

Na ticho jsem si rozhodně nestěžovala, ale nakonec jsem byla ráda, že mi Aurelie dala možnost soustředit se na něco jiného než na pochybování, zda jsem neudělala chybu.
Chvíli jsem zaraženě přemýšlela, protože jsem tím myslela přesně to, co jsem řekla. Ale tak jestli si to Aurelie přeje rozvést, tak… „No, myslela jsem tím, že anglické překlady můžou být relativně dobré, ale není to ono. Často tam zaměňují významy některých slov nebo celých frází, které nemůžou být překládány doslovně, protože tím svůj původní význam ztrácí.“ Doufala jsem, že to bude pro Aurelii uspokojivé vysvětlení. Ráda jsem vzpomínala na ty dny strávené čtením v knihovní studovně. Bylo příjemné dovolit si na pár dní zapomenout na to všechno a ponořit se do úplně jiného světa historie.

Když jsme došly až před luxusně vypadající novostavbu cítila jsem se až nepatřičně. O takovémhle domově jsem si mohla nechat zdát maximálně v těch nejdivočejších snech…vlastně o jakémkoliv pořádném domově, ale tohle byla prostě třída!
„Páni,“ vydechla jsem obdivně, když jsme vstoupily dovnitř. Aurelie měla nádherný byt. Čistý a moderní. To byla obrovská změna oproti tomu, na co jsem byla zvyklá a najednou jsem dostala o to větší strach, že tu něco zamažu.

„Díky, u-umyla bych si ruce.“ Rozešla jsem se se směrem ke koupelně, ale po pár krocích jsem zastavila a hlavu otočila zpět. „A p-použila s-sprchu, pokud by to n-nevadilo.“ Pokud jsem nezaznamenala negativní reakci, bez dalšího slova jsem vklouzla do koupelny.

Zima mi sice nebývala často a už vůbec ne v létě, ale stejně to byl neskutečně příjemný pocit prohřát si celé tělo pod teplou vodou. Nedovolila jsem si ale víc, než bylo absolutně nezbytné k umytí. Nechtěla jsem Aurelii naštvat, že jí plýtvám vodou a trvá mi to dlouho. Radostně jsem přičichla k voňavému šamponu, který jsem si pečlivě vmasírovala do vlasů. Když jsem si pak sprchovým gelem přejížděla po těle, uvědomila jsem si, jak jsem za těch pár dní zarostla. Nechápala jsem proč to Ona dělá, ale téměř vždy, když jsem se probudila po jejím řádění, jsem byla oholená a umytá…téměř vždy…Brr. Na tohle jsem teď nechtěla myslet. Hodila jsem pohledem po Aureliině žiletce, ale jen jsem rychle zavrtěla hlavou a začala se utírat. Nechtěla jsem přesahovat hranice slušnosti a nedovolené použití žiletky jsem rozhodně za slušné jednání nepovažovala.
Po rychlé sprše jsem přes sebe přetáhla červené triko s dlouhým rukávem, které bylo aspoň o dvě čísla větší a spolehlivě mi zakrývalo celé zápěstí. Odvážila jsem se zneužít Aureliin deodorant a zadoufala jsem, že bych si třeba mohla i tohle tričko přemáchnout…bohužel jsem teda neměla žádné na převlečení…co se dalo dělat.
Mikinu jsem si jen vzala do ruky s úmyslem vysypat z ní to mastné jídlo, které by se nejspíš do zítra stejně zkazilo a pak poprosit Aurelii, jestli bych si ji mohla přemáchnout. Nohy jsem si nechala bosé, do propocených ponožek se mi zpátky lézt nechtělo a vydala jsem se pomalu z koupelny ven.
„D-děkuju. Máš to tu m-moc h-hezké,“ zamumlala jsem vděčně, když jsem byla na doslech a přidala k tomu drobný úsměv.
 
Aurelia - 04. listopadu 2019 00:35
984485.jpg

Home, sweet home...


Amerika 15/9/2019


I když to možná nebylo poznat v napětí jsem čekala co mi na to řekne.
Její reakci jsem ani trochu nečekala. Čekala jsem spíš něco ve stylu "T-to..to nemůžu" nebo nějaké jinak podobně nervózní odmítnutí. Ale rozhodně ne "to bych moc ráda". Byla jsem z toho vážně u vytržení.
"Výborně" řeknu spokojeně na její souhlas. Pozvednu ruku abych upozornila číšníka, její další slova mě ale donutila ruku zase spustit, dříve než si stačil některý z nich všimnout. "Hmm? Já? Vždyť já jsem hodná... úplně jako anděl" Pak ale, Lucifer byl přeci původně také andělem a jak chudák dopadl. No co, přeci jan...anděl jako anděl.
Lehce si odkašlu a zatahám prsty ještě vlhké místo na košily, kde jsem se pokoušela zbavit mastné skvrny od toho jak jsme se srazily. "Myslíš že by jsi mi zvládla provést ještě něco horšího? Myslím že jestli se ti nepodaří aby můj byt lehl popelem, nebo nějaká podobná šílenost...tak toho zvládnu rozdýchat docela dost" To samozřejmě byla poměrně velká nadsázka a já tedy doufala že to tak Ira také pochopila. Něco takového se jí snad ani z daleka nepodaří.
Tak jako tak mi její slova vrtala hlavou a ještě víc mě tuvrdila v tom že s ní opravdu nebude něco v pořádku. Naklonila jsem hlavu trochu na stranu jak jsem si jí zamyšleně prohlížela. Možná má nějakou poruchu.

Rozhlédnu se kolem po číšníkovy. Ten byl jen o několik stolů vedle, takže když procházel kolem pozvedla jsem ruku aby se zastavil taky u toho našeho. Vypadalo to že měl docela na spěch jak se netrpělivě rozhlížel kolem. "Ráda bych zaplatila... a ten dort prosím zabalit" odpověděla jsem na jeho roztěkané "Přejete si?". Netvářil se na mojí žádost příliš nadšeně a bylo na něm jasně vidět že se mu do toho nechtělo. Dívala jsem se na něj vážným výrazem aby si rozmyslel nějaké výmluvy jako tady nebalíme nebo něco podobného. Pak ale prostě vzal talířek se šálkem do jedné ruky a dort od Iry a odešel. Po chvíly se vrátil s papírovou krabicí, kterou položil na stolek. Na krabici ležela účtenka.

"Tady prosím. Bude to patnáct padesát" řekne stručně. Sáhnu do kapsy kabátu pro peněženku. Z peněženky vytáhnu sedmnáct a položím je na stůl. Účtenku přeložím, strčím si ji do kapsy a krabici s dortem hned šoupnu přes stůl k Iře. S prostým "Děkuji" číšníkovi se postavím a vykročím z kavárny pryč. "Tak jdeme" povzbudivě se na Iru usměji když procházím kolem.

Krátce se zamyslím jestli si vzít taxi nebo jít po svých. Ale co, vždyť to je odsud maximálně tak dvacet minut. Takže jsme šly pěšky. Nejdřív jsme se vrátily na roh kde jsme se srazily. Nikdo se za tu dobu ani neobtěžoval uklidit zbytky jídla, které teď byly rozšlapané všude po chodníku. Nezabývala jsem se tím a přešla přes přechod na druhou stranu a potom už několik rovně několik bloků. Slunce už těsně nad obzorem zabarvilo pomalu se vyprazdňující ulice do příjemných odstínů oranžové. "Ty co přesně jsi myslela když jsi předtím říkala, že ráda čteš originální spisy řeckých autorů?" vyptávám se cestou abychom nešly v úplně tichosti.

Dům


Po necelé půl hodině a jediné odbočce jsem se zastavila před domem. "Tak jsme tady.." řeknu s úsměvem a vyjdu několik schodů ke skleněným dveří. Jestli se zdráhá otočím se a pokývnu jí aby šla nahoru. Projdu skleněnými dveřmi rovnou k výtahu. Aniž bych se musela dívat zmáčknu 5. Po chvilce ve výtahu a tichém cinknutí se dveře otveřely do chodby. Odemknu dveře s číslem 21.
Krátká chodba ústila za levým rohem do kuchyně. Hned naproti byla obývací místnost s mramorovým krbem, rohovým gaučem a několika polštáři na sezení.Celá místnost byla prosvětlená oranžovím světlem zapadajícího slunce. Vedle polic vedla úzká chodba se dvěma dveřmi, ty na konci vedly do ložnice, ty nalevo potom do koupelny.

Zobrazit SPOILER
jen pro představu


Vejdu dovnitř, sundám si kabát a boty. "Tak tedy výtej. Jestli potřebuješ tak koupelna je nalevo v chobě vedle stěny" ukážu na stěnu s několika policemi.
 
Ira -Ari- - 01. listopadu 2019 23:14
01a8948.jpg

Nabídka

Amerika, 15. 7. 2019


Několik dlouhých vteřin jsem na Aurelii jen nevěřícně zírala, než jsem zmateně zatřásla hlavou a znovu si zopakovala, co řekla. „…přespat u mně….“ To myslela vážně? Jakože bych mohla na jeden večer zapomenout na opilce potulující se parkem, na hrozbu deště a na zimu? V mysli se mi objevil obrázek toho nejpohodlnějšího gauče, na kterém bych se rozvalila a mohla spokojeně usnout. Taky sprchu, která by ze mě konečně smyla špínu, která se na mě nakupila za těch několik dní…a voňavý šampon, po kterém by mi voněly vlasy a kůže. Možná bych dokonce mohla přemáchnout i tu mikinu v něčem voňavém. Oči se mi rozzářily nadšením a na rtech se mi vykouzlil o úsměv.
Bohužel má dobrá nálada a nadšení netrvalo dlouho…stačilo si uvědomit, proč bych přesně tohle neměla dělat. Proč jsem už nikdy nezašla do žádného centra pro lidi v tísni i když jich po světě bylo mnoho. Proč jsem si ani nenechávala peníze, které mi Ona podsouvala a nespala někde po ubytovnách.

… měla jsem strach…

Strach o ostatní lidi, které jsem jen svou přítomností vystavovala smrtelnému nebezpečí. Ta zrůda uvnitř mě si brala všechny urážky mířené na mně velmi osobně a nic nemělo šanci ji zastavit. Nechtěla jsem se probudit vedle Aureliina vychladlého těla jen protože mě třeba praštila, že se jí něco nelíbilo…Na druhou stranu jsem ale nechtěla přijít o tak lákavou nabídku, jako bylo přespání pod suchou střechou. Věděla jsem, že je to ode mě hrozně sobecké, ale nemohla jsem si pomoct. Jedna noc. Jen jedna a noc a pak zmizím, určitě se nic nestane. Stačí když budu v klidu a najezená a Aurelie bude v bezpečí…musí! Neodpustila bych si, kdybych zavinila další smrt, a navíc někoho tak milého a pozorného.

„Já…to bych moc ráda.“ Špitla jsem nakonec a vděčně se na ni zadívala. Opět mi ale paranoia nedala chvíli klidu a okamžitě jsem dodala. „Ale prosím b-buď na mně h-hodná a p-pokud bych u-udělala něco, co by ti v-vadilo, tak mi jen ř-řekni a já h-hned odejdu, ano? N-nemusíš se r-rozčilovat, n-nechci žádné p-problémy.“
Žádost vyzněla hloupě i mým uším, ale nedalo se už nic dělat. Chtěla jsem ji aspoň varovat a nic lepšího mě nenapadlo...celou pravdu jsem jí rozhodně říct nemohla…a zítra odejdu. Všechno bude v pořádku.
 
Aurelia - 31. října 2019 18:22
984485.jpg

Opravdu jen lehce...



Amerika 15/9/19



I po tom co se ujistila že má ruku v pořádku je jasné že jsem jí to tak úplně nevzala. Přestože jsem měla pochybnosti dál jsem do tohohle tématu ale nerýpala. "Když to říkáš..."
Namísto toho se pokusím trochu odlehčit atmosféru. "Ale jdi ty..." řeknu chlácholivě "Vždyť není z čeho být nervonzí" alespoň tak jsem to viděla já, ze svojí perspektivy. Ale ani když jsem se na to podívala z její strany nepřošlo mi to tak...vlastně když si to zrekapituluji tak možná má důvod být nervózní. Pochybuju že pro ni někdo udělal něco podobného jako já, alespoň tak to na mě působilo z její nedůvěřivosti a váhavosti. Nebudu si připisovat zásluhy jako něčí zachránce nebo spasitelka. "Vůbec o nic nejde...jsem jen zvědavá" prohodila jsem s mírným úsměvem a jen mávla rukou, znovu lehce pokrčila rameny, potom zvedla šálek že se napiju, ale jen jsem si ho přiložila ke rtům zase ho s úšklebkem odložila. No jistě, já už dopila. Měla jsem si objednat větší. Nu což, další už si objednávat nebudu. Kávu mám sice ze ze všech nápojů snad nejraději, ale neměla bych to přehánět.


Sleduji její pohled k několika mráčkům na neby. Lehce jsem přikývla, dnes to opravdu nevypadalo že by mělo pršet. Chápavě se přikývla a počkala než domluví "Hmm...Ty jsi mě asi nepochopila. Já měla na mysli jesli místo venku nechceš přespat u mě" upřesnila jsem co jsem myslela. Nemohla jsem se ani divit že jí to uniklo, moc jasné to nebylo, vlastně spíš vůbec. Zalitovala jsem ale že jsem to rozváděla.

Neměla jsem to rozvádět takhle to vypadá a zní opravdu...podezřele. Jestli byla doteď nervózní, tak nevím jak na tom bude po tom co jsem řekla. Tak asi tolik k mému "není z čeho být nervózní". Nevím co jsem si myslela, kdyby něco takového někdo nabídnul mě...hodně rychle bych ho poslala někam. Nedivila bych se tedy kdyby Ira udělala to samé. Vážně jsem se měla chopit druhé šance a nechat to být.
 
Ira -Ari- - 28. října 2019 11:34
01a8948.jpg

Lehce netradiční rozhovor[/center]

Amerika, 15. 7. 2019


Zmateně jsem se podívala na svoji ruku a zděsila se, když jsem zjistila, že si bez rozmyslu mnu zápěstí zohyzděné identifikačním číslem. Rozhodně jsem nechtěla, aby Aurelie tohle viděla. Otázky, které pak následovaly nebyly nikdy příjemné a v tuhle chvíli jsem zalitovala, že jsem vyhodila ten kožený náramek, který mi na ruce zůstal potom, co jsem opět probudila na neznámém místě. Strhla jsem ho ze sebe se strachem a zoufalostí, protože světle hnědou ozdobnou kůži zdobilo několik kapek zaschlé krve.
„N-ne! R-ruku mám v p-pořádku, jen j-jsem nervózní…“ Zakoktala jsem rychle. Samo o sobě to byla pravda, ruku jsem měla zdravou a nervózní jsem byla pořádně. Jenže nebyla to celá pravda, že?

Byla jsem vděčná za změnu tématu. Kradmo jsem zkontrolovala, jestli mi rukáv opravdu zakrývá každý kousek potetované kůže a potom zápěstí pomalu pustila. Cítila jsem příjemný pocit, který mi lehce zabarvil tváře do růžova. Nebyla jsem zvyklá, že by se někdo zajímal, zda mám suché místo na nocleh. Bylo to velmi…milé.
„Dneska to vypadá dobře.“ Pohledem jsem přejela oblohu, po které plulo jen pár narůžovělých mráčků. Nic nenasvědčovalo tomu, že bude pršet, což mě dost potěšilo. Za deště totiž bývala všechna dobrá úkrytová místa obsazená cizími lidmi…tam jsem nemohla spát. „Když nezačne pršet, budu moct zůstat někde v tom parku.“ Na tváři mi dokonce zazářil droboučký úsměv. Bylo dobré mít suché místo na spaní. Nejvíce bych ocenila ještě nějaký potok, kde bych si přemáchla zamazanou a umaštěnou mikinu, ale byla jsem ve městě, tady zrovna moc čistých potoků nebylo.
 
Aurelia - 27. října 2019 00:33
984485.jpg

Starosti


Amerika 15/9/2019



Pozorně jsem ji sledovala jak si pomalu sundavala kapuci. Jako kdyby mě snad chtěla napínat. Na nose se jí objevilo několik pih, které ve stínu kapuce předtím nebyly tak nápadné. Ani jsem se nepozastavila nad tím že byla Ira trochu rozcuchaná, protože jsem sama dost často měla problém dosáhnout toho aby si moje vlasy nedělaly co chtěly. Zvláště po ránu to nebývá snadné. Naštěstí to většinou vypadá že jsem neupraveně upravená. A i když se snažím s tím něco udělat, stejně to většinou vzdám ve chvíly kdy se dostanu do bodu kdy nejsem ještě stoprocentně spokojená ale už nemám náladu se dál snažit.

"Kdybych si myslela že na tobě není nic zajímavého, neptala bych se" řekla jsem když nic neříkala a zřejmě čekala na moji reakci.
Pak už se pustila do povídání o sobě a já jen mlčky seděla a se zájemem naslouchala každému jejímu slovu, jako kdyby mi snad mělo něco uniknout. Upřímně jsem nemyslela že by mi tak ochotně vyhověla. Začala svojí situací, která mi už od začátku přišla bohužel dost špatná. Zachmuřila jsem se když prohlásila že vlastně nemá co jíst a často ani kde spát. To že nemá ráda davy bych si už dokázala domyslet i sama, už jen podle jejích často až zbytečně přehnaných reakcí. Jak jsem nad tím dál přemýšlela koutky úst mi klesly ještě víc když jsem si uvědomila že po tom co se rozloučíme se vrátí ke shánění něčeho k jídlu a místa kde by se mohla vyspat. Čím déle jsem si prohlížela její tvář tím více ve mě začínalo hlodats svědomí a...soucitu? Mělo by mi snad být jedno co s ní bude, ale nebylo. Nechtěla jsem aby dál trpěla, ať už hlady nebo jakkoliv jinak. Bylo na ní něco zvláštního co se mi nějak líbilo. Většinou mě dost vytáčelo když se někdo nedokáže vyjádřit a koktá, ale u Iry mi to přišlo naopak jako roztomilí přídavek a hodilo se to k ní.

Můj zachmuřený výraz se pomalu změnil v překvapený když téma najednou přešlo na staré Řecko. Na tom že má tohle období ráda nebylo nic tak zvláštního, tedy až na ten malý detail o originálních spisech od Homéra a dalších. Nejspíš jsem tomu věnovala až přehnanou pozornost, ale to jediné slovíčko "originální" jejím slovům hodně ubíralo na důveryhodnosti. Začínala být vyditelně nervozní, nebo spíš víc nervozní, a tak jsem ji nepřerušovala aby náhodou neztratila nit. Určitě se jí ale potom chci zeptat jak to vlastně myslela.

Potěšilo mě že jsme měli něco společného. I já měla ráda lesy, jen jsem neměla tolik času jak bych si přála. Protože máme povětšinu času neustálou pohotovost nemá příliš smysl dělat si plány do budoucna, když bych je musela rušit. Poprvé za velmi dlouho dobu jsem zavzpomínala kdy jsem byla ještě malá, jak jsme chodívaly tábořit. Jen já, táta a jeho kytara. Jak ten na ni uměl hrát. Jak dlouho mi trvalo než jsem se naučila hrát tak jak to uměl on.

Z přemýšlení mě vytrhla Ira, když začala básnit o tom jaké by to asi bylo létat jako pták. Vypadala ale že se nějak ztratila ve vlastních myšlenkách když se najednou odmlčela, pohled upřený kamsi do neznáma. Začínala jsem mít trochu obavy když se z ničeho nic začala třást. Potom co dokončila svůj nervózní monolog opět si sáhla na zápěstí. Měla jsem pocit že se jí vybavila nepříliš příjemná vzpomínka a byla z ní dost rozhozená. "Ovšem...Jsi v pořádku?" zeptala jsem se starostlivě. "Máš něco s rukou?" pokývla jsem k jejímu zápěstí protože se zdála že s ním má nějaký problém.
"Máš dneska suché místo kde přespíš?" tak trochu vyhýbavě ji tím nabídnu jestli by nechtěla přespat u mě.
 
Ira -Ari- - 23. října 2019 14:20
01a8948.jpg

Něco málo o mně

Amerika, 15. 7. 2019


Oh?“ Zvedla jsem překvapením hlavu a chvilku přemýšlela, jestli jsem opravdu slyšela správně. Když jsem si byla jistá, že nemám slyšiny a Aurelie se na mě dokonce usmála, jsem se drobně, ale zcela zřetelně usmála též.
Pomalým pohybem jsem z hlavy sejmula svou pomyslnou ochranu a věnovala Aurelii ještě jeden lehce zaskočený, ale upřímný malý úsměv. Vlasy jsem kupodivu ani neměla tak mastné, i když jsem je celý den schovávala pod tím kusem látky. Dosahovaly mi po lopatky a momentálně trčely do několika různých směrů, což jsem se pokusila neúspěšně urovnat. V odpoledním slunci se mi na nose blyštily drobné zlatavé pihy. Zbytek obličeje byl bez sebemenší poskvrnky a zdobily ho plné rty, trošku zašpiněné od drobečků z dortu a šlehačky.

„N-na mně t-teda není n-nic zajímavého, ale j-jestli chceš…“ Počkala jsem, jestli se mi třeba nevysměje, že jsem uvěřila takové absurditě, jako že by se o mě jen chtěla dozvědět něco víc, a když nic takového nenastalo, nesměle jsem pokračovala odhodlaná splnit její přání. „Jsem r-ráda, když seženu n-něco k snědku a místo, kde přespím v suchu…d-davy mi nedělají dobře…“ Na chvíli jsem umlkla, protože mi došlo, že vlastně sama o sobě toho též moc nevím. Za ten dlouhý čas jsem si už zvykla, že si nepamatuji na nic z doby před laboratoří, ale za tu dobu se taky nikdo neptal abych mu řekla je tak něco o sobě…Začaly se mi lehce třást ruce, jak jsem marně hledala nějaké informace, co bych asi tak Aurelii mohla říct. Přeci jen tohle bylo to nejmenší, co jsem mohla udělat abych se jí odvděčila…než jsem stihla přejít do plné paniky mě konečně ozářila spásná myšlenka.

„Mám moc r-ráda staré Řecko a Řím, nejradši si čtu originální spisy jejich historiků. V-víš…Platón, Homér a ostatní. To má člověk pocit jako by tam byl s nimi…“ Měla jsem radost, že jsem konečně přišla na to, co říct a rozpomněla jsem se na další maličkosti, o kterých jsem dlouho ani nepřemýšlela.
„Taky lesy a vysoké hory. Mezi stromy se cítím b-bezpečně.“ Koutky se mi zvedly v drobném úsměvu. Obecně jsem se cítila nejbezpečněji tam, kde nebyli lidé. Jak kvůli sobě, tak kvůli nim.

„A taky ptáky! Tak často si představuju, jaké by to bylo vznést se vzhůru spolu s nimi a kroužit nad hlavami nic netušících lidí a letět dál a dál…“ Náhle jsem umlkla, když mi v mysli vytanula vzpomínka, která rozhodně nebyla moje, ale zároveň jako by byla. Byla zamlžená a téměř se rozplývala před očima, ostatně jako všechny tyhle vzpomínky. Kolem mě byly temně šedé mraky, ze kterých se spouštěly provazce deště a pleskaly o nekonečnou modrou hladinu pode mnou, po které prudký vítr hnal několikametrové vlny. Chvíli, co chvíli tmu prořízl oslnivý záblesk a ozvalo se dunivé hřmění.

Ani jsem si neuvědomila, že se třesu a jen stěží jsem zaostřila zpět do současnosti. Až nadpřirozený strach, který jsem cítila před pár vteřinami se pomalu vytratil a já se mohla zhluboka nadechnout. Tady jsem byla v bezpečí. Jak před okolím, tak prozatím i před Ní. „…což samozřejmě není možné, l-lidé nedokážou l-létat.“ Zhluboka jsem polkla a začala si masírovat zápěstí s číslem. Nevěděla jsem, co se mnou na tom ohavném místě udělali, ale ať už to bylo cokoliv, zřejmě se jim to tak docela nepodařilo. Nebyla jsem stvůra! Alespoň ne vědomě…
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2019 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.074980974197388 sekund

na začátek stránky