Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Miridiam: Tíha změny

Příspěvků: 45


Hraje se Dvakrát týdně  Vypravěč Tajra je offlineTajra
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Ira -Ari- je offline, naposledy online byla 16. března 2020 15:06Ira -Ari-
 Postava Aurelia je offline, naposledy online byla 04. června 2020 22:09Aurelia
 
Aurelia - 15. března 2020 22:47
984485.jpg

Los Angles 16/7/2019




Ani Iře se zdá se nechtělo vstávat a já se jí ani nemohla příliš divit. Jestli do teď vždycky spala někde na lavičce nebo nedej bože na zemi nebylo divu že se nechtěla zvedat z pohodlné pohovky. S přípravou snídaně už jsem byla hotová a jidlo lákavě vonělo od stolu. Seděla jsem zády ke zdi takže jsem měla dobrý výhled na celou místnost. Centrem mojí pozornosti se ovšem opět stala Ira. Ta se totiž zdála být svým probuzením vážně zmatená. Nebo spíš místem kde se probudila. Jak si ale všimla hromádky prádla kterou pro ni vybrala její druhá polovička její zmatení přešlo až skoro v paniku.

A já nevěděla která část z té hromádky ji tolik poplašila. Zastavila jsem sousto napůl cesty do úst a s očekáváním ji sledovala. Rozhlížela se jako kdyby něco hledala. Když se podívala na mě jen jsem na ni lišácky mrkal a zase jsem pokračovala v jídle. Když se ujistila že je všechno v pořádku konečně se převlékla.
Jako kdyby snad mělo být v nepořádku. Tahle by se mi měla naučit trochu víc důvěřovat, vždyť se jí nic nestalo a je pořád živá a zdravá. Tohle oblečení jí padlo jako šité na míru. Rozhodně to bylo lepší než ta šedá mikina která na ní vysela jako pytel.
Její díky jsem přijala s úsměvem "Nemáš vůbec za co... sluší ti to". Úplně jsem zapomněla nechat vyprat to její prádlo. "Nooo... to možná ano, ale já na něj tak trochu zapomněla takže vyprané není"

Stále trochu ostýchavě se ke mě přidala a usadila se na židly hned naproti mě. Asi měla opravdu hlad protože svojí porci spořádala vážně rychle. Páni, ta to měla v sobě rychleji než já. Pomyslela jsem si když jsem dojedla poslední sousto. "Ale jdi ty, nemusíš to zase tak přehánět" odpověděla jsem na její další poděkování. "Popravdě jsem si ani nemyslela že tu ještě budeš...myslela jsem že zmizíš ještě před svítáním. Ale jsem ráda že jsi zůstala" odložila jsem příbor a dlaní si podepřela bradu. S lokty opřenými o okraj stolu jsem na ni mlčky hleděla. Odvděčit, odvděčit. Proč by se mi pořád chtěla jen něčím odvěčovat. Pokud by mě teda něco napadlo. Ale mě opět nic nenapadalo.

Trochu spiklenecky jsem se pousmála než jsem znovu promluvila. "Ale napadlo...zůstaň" navrhla jsem rychle když prohlásila že už chce odejít. "Jaképak přiživování, já jsem jen ráda za společnost". Dál jsem ji sledovala v naději že by si svůj odchod rozmyslela. Slíbila jsem že ji tady udržím...nebo se o to pokusím. Ale zároveň jsem řekla že ji...je...ji tady nebudu držet násilím a že bych toho byla schopná. To by ale rozhodně nebylo správné, vypadalo by to špatně a vysvětlovalo by se to ještě hůř. Hlavně by tu už potom nechtěla být vůbec. Ze všeho nejvíc mě ale asi děsilo že bych si ji tím mohla znepřátelit. To bych jí raději nechala odejít.
Skřížila jsem ruce na břiše, tentokrát opřená zády o opěradlo židle. Nastala, alespoň z mého pohledu dost zvláštní možná až trochu trapná situace. Bylo ticho. Seděly jsme naproti sobě, její pohled upřený na stůl a ten můj na ni. I když jsem vždycky dokázala být hodně přesvědčivá, obávala jsem se že tohle nespěje k dobrému konci.

Její další slova opravdu potěšila a vykouzlila na rtech úsměv, ale ten hned zmizel když se zvedla. "Zůstaň..." zopakovala jsem znovu až skoro prosebným tónem. "Proč chceš tak moc odejít? Nelíbí se ti snad u mě?" odmlčela jsem se. "Nebo máš snad strach že by jsi mohla něco provést?" nebo že by snad mohlo něco provést její druhé já? Ta možnost mě nikdy předtím ani nenapadla, protože jsem neměla tušení o existenci druhé, ale teď mi to začalo dávat smysl. Možná nechtěla zůstat protože nevěděla co by mohla udělat ta druhá. Což by asi nedokázala nějak ovlivnit.
 
Ira -Ari- - 12. března 2020 09:19
00aaikoffkk4125.jpg
Při zvuku nohou dopadajících zlehka na podlahu a Aureliině tichém přání dobrého rána jsem sebou škubla a převalila se na bok. Ospalé oči jsem od sebe jen stěží odlepila a okamžitě je zase zavřela. Zřejmě jsem ještě stále snila, neboť jsem pod sebou necítila trávník provlhlý rosou ani tvrdá prkna lavičky. Pocit toho, že se probouzím na nějakém teplém, pohodlném místě musel být jistě součástí mého snu a hodlala jsem z toho vyždímat každou vteřinku.
Podařilo se mi opět usnout, protože když mě neznámý zvuk prudce vytrhnul ze spánku, linula se bytem vůně omelet a přívětivý hlas mě zval k snídani. Nejprve jsem se nechápavě usmála, protáhla a vydala ze sebe zvuk plný potěšení. Takhle krásná rána jsem nemívala. Poté jsem se konečně pořádně rozhlédla kolem a došlo mi, kde to jsem.

Aurelie se na mě usmívala od stolu, jinak bylo vše, jak jsem si pamatovala ze včerejška…až na kupičku oblečení přede mnou. Nejistě jsem se rozhlédla kolem jako by snad ta kupička mohla patřit někomu jinému. Aurelie byla už oblečení, takže to musela určitě nachystat pro mě. Seshora hromádky na mě koukal kožený náramek, velmi podobný mému oblíbenému, který … se ztratil. V úleku jsem se podívala na sebe – žádné stopy krve, oblečení přesně to, co jsem měla včera na sobě. Následoval pohled na mou hostitelku – Aurelie vypadala velmi spokojeně, a hlavně velmi naživu. Zamračila jsem se, nedávalo to smysl. Proč by mi dávala náramek? Možná viděla to číslo?! Vyplašeně jsem se rozhlédla jako by se na mě zpoza všech koutů měla vyvalit četa vojáků a odvléct mě zpátky. Nikde nikdo.

Chvějícími se prsty jsem kožený náramek vzala a po jeho důkladné inspekci si ho navlékla na zápěstí a utáhla. Okamžitě jsem se cítila líp. Tetování tam sice stále bylo, ale už se na mě aspoň nešklebilo pokaždé, když jsem se podívala na svou ruku. Zbytek oblečení jsem na sebe naházela již bez jeho zkoumání. Bylo to příliš hezké oblečení na to abych ho nosila já a pořád jsem nevěděla, jak se mám Aurelii odvděčit.

Jak jsem se zvedla a opatrně přešla ke stolu, přinutila jsem se podívat přímo na svou hostitelku a vděčně se usmát. „Děkuju, to jsi opravdu nemusela. Mohla jsem si vzít svoje oblečení i kdyby bylo ještě vlhké.“ Za stálého kontrolování, jestli něco nedělám špatně jsem si odsunula židli a posadila se naproti Aurelii.
Bylo celkem zvláštní, že jsem nebyla tak vyhladovělá, jak bych čekala po tom, co jsem včera v noci vyzvrátila téměř vše, co jsem do sebe dostala. Rozhodla jsem se nečekat na to, až se moje tělo vzpamatuje a místo toho jsem si s dovolením Aurelie nadala pořádnou porci. Netrvalo dlouho a všechno jsem do sebe naházela. Bylo mi jedno, že zrovna teď tolik hlad nemám, věděla jsem, že za chvíli zase mít budu.

„Děkuju moc za všechno…já vůbec nemám, jak se ti odvděčit, pokud tě teda něco nenapadlo…“ Sklopila jsem oči a chvíli si hrála se svými prsty v klíně, než jsem se zhluboka nadechla a zamumlala.
„Tak já p-půjdu…už jsem se tu p-přiživila dost. Děkuju.“ Bylo lepší to říct jako první. I přesto jsem se cítila mizerně že tuhle milou bělovlásku vystavuju takovému nebezpečí, a to zcela zbytečně a sobecky. Ale když to nebylo ona, kdo mě vyhazuje, nebude mít to monstrum potřebu jí ublížit…Aspoň jsem v to doufala. Taky se hned zkusím dostat co nejdál to půjde. A Aurelii se nic nestane. Utěšovala jsem se v duchu, ale nedokázala jsem se jí podívat do obličeje.
„Jsi tak n-neskutečně milý č-člověk. Jednou se ti to u-určitě vrátí.“ Špitla jsem ještě a zvedla se k odchodu.
 
Aurelia - 08. března 2020 22:03
984485.jpg

Los Angles 16/7/2019



Ráno jsem se probudila s opravdu dobrým pocitem a nálada se mi ještě víc zlepšila když se v ložnici opět objevila Ira a připomněla mi tak události včerejšího večera. Ospale jsem se usadila na postely ale než jsem stačila cokoliv říct Ira si jen vzala oblečení které bylo pomuchlané vedle. A jak se tiše objevila stejně tak zase zmizela. Fascinovaně jsem hleděla na dveře než jsem znovu ulehla.

Takhle dobře jsem se nevyspala už hodně dlouhou dobu a jako vždy jsem se vzbudila poměrně brzy. Trochu mě mrzelo že nepřijala mojí včerejší nabídku a nespala v mojí postely. Její úsměv mi dal trochu naději že by snad přijala, ale pochopila jsem že odmítla. V hlavě mi ještě pořád zněla její slova, skoro jako kdyby mi je její hlas neustále opakoval. "Tuhle noc si budu pamatovat i kdybych byla v kómatu". Pak její šibalský úsměv, který se ale při jejích dalších slovech změnil. Neznala jsem jis sice tak dobře ale musela jsem souhlasit, Ira jistě nebyla z těch komu by se něco takového líbilo.

I když mi zpočátku trochu vadilo že se Ira nesmí nic dozvědět, rozhodla jsem se tedy potom že si najdu nějakou cestu...k oběma. Ke každé ale zvlášť. Jen jsem neměla nejmenší představu jak to udělat. Takže nakonec jsem s tím neměla jsem žádný problém s tím že tahle setkání budou takovým naším "malým" tajemstvím, právě naopak. Svými slovy mi navíc odpověděla na otázku kterou jsem si kladla, ale nechtěla se na ni ptát. A to jestli jsou jejich vzpomínky propojené. A zdá se že nejsou, alespoň ne všechny.

I když už začínalo pomalu svítat v mojí ložnici byla stále stejné šero jako v noci. Všechna okna jsou směrem na západ takže teprve až po poledni sem začnou dopadat první paprsky světla. Na druhou stranu tu mám ale světlo i po tom co slunce už zapadne.

Přestože už jsem měla už pořádný hlad z postele se mi vstávat nechtělo a tak jsem dlouhou chvíly jen nepřítomně zírala do stropu. "Tak fajn" zamumlala jsem si pro sebe polohlase a konečně se zvedla z postele. V břiše mi nepříjemně zakručelo jak se můj žaludek zoufale dožadoval nějakého jídla. Přehodila jsem nohy přes okraj postele a natáhla na sebe košily. Jak jsem poslepu zapínala knoflíčky košile s nechutí jsem zjistila že se jich utrhlo víc než jsem myslela. Rozvítila jsem nad stolem visící lampičku a spočítala kolik jich tedy zbývá. Pět a jeden drží tak tak na nitce. Můj pohled padl na hromádku oblečení složenou na dřevěném okraji postele. První dáreK? V té tmě jsem si jí předtím nevšimla ale teď jsem ji viděla i vzkaz na něm položený společně s batohem opřeným o postel. Oblečení pro Iru... No tím vyřešila problém že si nebude muset půjčovat to moje. Byla bych jí ale raději nějaké koupila, u toho bych alespoň věděla odkud přišlo. Teď se to stejně nedozvím take se v tom nebudu nějak vrtat.
Rozložila jsem pár kousků abych se podívala co tady vlastně je. Tílko, kalhoty a nejspíš mikina, tu jsem ale nechala složenou. Rychlém pohybem jsem věci zase složila a vzkazy schovala do šuplíku nočního stolku.

Normálně bych jí asi vytkla že předemnou zatajila takovou poměrně důležitou věc. "Jo a mimochodem mám ještě jedno já, které je úplně jiné... asi není nejjednoduší věc co někomu jen tak říct. Ale dala jsem jejímu druhému já svoje slovo že naše setkání udržím v tajnosti. A já svá slova držím. Budu si muset dovát pozor abych se na tohle téma ve své zvědavosti náhodou nechtěně nezeptala.

Opřela jsem se o roh stěny a chvíly pozovala spící Iru. Alespoň vypadala že spí. Jen jsem se pousmála a zašla do koupelny pro trochu té ranní hygieny. Rovnou jsem se převlékla z košile do spodního prádla, na to jsem si oblékla krátké pohodlné kraťasy a přiléhavé tílko. "Dobré ráno" zašeptala jsem a hromádku Iřina prádla položila na gauč vedle ní.

Pak už jsem se konečně pustila do přípravy snídaně. Do ničeho příliš složitého ani zlouhavého se pouštět nebudu. Omeleta a křupavé tousty. Udělala jsem toho trochu víc i pro svojí návštěvu. "Doufám že máš taky hlad" řeknu když jsem hotová a jídlo je připravené na stole naproti oknu.
 
Ira -Ari- - 02. března 2020 09:56
00aaikoffkk4125.jpg

Los Angles, 16. 7. 2019


Při Aureliině zmínce o velikosti postele jsem se se mi koutky roztáhly v upřímném úsměvu. Z nějakého důvodu bych vedle téhle bělovlasé krásky spala docela ráda. A nejspíš bych se i trošku škodolibě bavila Iřiným zděšením jenže by vůbec neprospělo mému plánu. Vzala by nohy na ramena a nikdo by ji nezastavil. Jen jsem zakroutila hlavou a zdálo se, že Aurelie pochopila.

„Tuhle noc si budu pamatovat i kdybych byla v kómatu,“ zazubila jsem se na ni šibalsky. Jenže vzápětí mé nadšení vyprchalo a výraz mi posmutněl. „ale naše setkání by mělo zůstat takovým malým tajemstvím. Iře by se to…nezamlouvalo.“ Chvíli jsem na Aurelii hleděla bez pohnutí, pak jsem se prudce nadechla ale místo toho abych ještě něco řekla jsem rychle zmizela z ložnice.
V obýváku mi pohled padl na domovní dveře. Noc byla ještě mladá, nutně jsem potřebovala nějaké lepší oblečení…kterého se Ira stejně ráno zbaví…ale kdybych si ho schovala a Aurelii se povedlo přesvědčit Iru, aby zůstala… Do toho jsem se potřebovala najíst, a to pořádně.
Ani jsem nestihla dokončit svou malou debatu sama se sebou a už jsem brala ze zámku klíče, vyklouzla ven a zase za sebou zavřela. Stačila myšlenka a mé tělo bylo najednou skryto před zraky všech lidí. Kdyby se podívali mým směrem, viděli by skrze mě, jako bych ani neexistovala. Byla to velmi užitečná schopnost s mírnými nedostatky, které byly mnohonásobně převýšeny výhodami, které nám poskytovala.

Když jsem se krátce před svítáním vracela zpátky, byla jsem nesmírně spokojená sama se sebou. Žaludek plný téměř až k prasknutí, na sobě oblečení, které bude Iře určitě slušet – tmavě modré přesně padnoucí tílko, černé džíny, černou mikinu bez rukávů s modrými obrysy nějakého dravce a na zápěstí široký kožený náramek kompletně zakrývající vytetované číslo, které Ira tak nesnáší.
V pohodlném sportovním batohu jsem nesla další kusy padnoucího oblečení. Docela jsem doufala, že Aurelie uspěje v přesvědčování Iry aby tu zůstala a v tom případě budeme potřebovat nějaké normální oblečení, ne to odporně neforemné, co vždycky Ira smění v lidských útulcích a kdo ví kde ještě.

Dovnitř jsem vcházela potichounku a klíče jsem nechala viset v zámku. Na batoh jsem připevnila vzkaz: „Neříkej Iře, že jsem to sehnala já, dej jí jeden outfit každý den jako dárek, bude mít radost.“ Vkradla jsem se do Aureliiny ložnice, kde jsem jednak batoh nechala a druhak jsem se převlékla do oblečení, které nám včera večer půjčila Aurelie. Tílko, mikinu, džíny a náramek jsem srovnala na kupičku a nadepsala „Dárek č.1 :)“
S pocitem, že jsem udělala vše, co jsem mohla jsem se natáhla na gauč a nechala odplavit do hloubi Iřiny mysli.
 
Aurelia - 23. února 2020 16:22
984485.jpg

Los Angles 15/7/2019




Iřina odplata byla sladká. A mě už stačilo jen málo. Křečovitě jsem sevřela prsty zaryté do přikrývek. Dlouze a hlasitě jsem vzdechla její jméno když jsem se dostala k vrcholu svojí euforie. Celé moje tělo se zavlnilo pod dalšímy vlnami vzrušení. Nic intenzivnějšího jsem snad dosud nezažila.

Ani jedna z nás potom nechtěla přerušit ten zvláštně přirozenou chvilku ticha, která potom nastala, přerušovaná jen náším zrychleným dechem a tlukotem našich srdcí. A tak jsme obě mlčely. Obě uspokojené. V mém případě namíru uspokojená.
Jak moje mysl postupně vystřízlivěla z toho silného vzrušení, začínaly se mi v hlavě opět rodit další všetečné otázky ohledně toho kdo je vlastně dívka která mi právě ležela na hrudi. Nedovolila jsem si ale se teď něčím takovým zaobírat a kazit tu chvilku. A tak jsem jí pomalu zajela prsty do vlasů v něžném pohlazení, abych ty myšlenky rozehnala.

Nakonec to byla Ira kdo přerušil mlčení. Posadila jsem se na postely a zvědavě jsem k ní zvedla pohled když najednou zvedla hlavu z mojí hrudi. Tázavě jsem pozvedla jedno obočí když navrhla "malou dohodu". Nevěděla jsem jak se to stalo ale košilku kterou jsem ještě před chvilkou měla na na sobě jsem teď měla skoro u nohou.
Po krátké chviličce mlčení jsem váhavě přikývla. "Tak dobře...ale nechchi tě tady držet násilým" upozornila jsem vážným tónem. Prostě to budu muset udělat tak aby nechtěla odejít. Jistě by mě o něco takového jen tak nežádala kdyby dokázala nějakým způsobem ovlivnit rozhodnutí svojí druhé polovičky.
Nesouhlasila jsem kvůli příslibu dalšího jejího potěšení, to pro mě bylo spíš vedlejší, i když musím přiznat že to byla lákavá představa. Přeci by se mi od ní něco takového odmítalo jen těžko. Ale souhlasila jsem hlavně protože jak sama řekla - neměla kam jít a já navíc ani neměla důvod ji vyhánět. Proč taky? Byla dobrým rozptýlením.

"Nepotřebuju žádné peníze" odpověděla jsem a vlídně se pousmála. Peníze pro mě vážně nebyly žádný problém, skoro bych i řekla že bych měla na rozdávání. Navíc takhle to možná trochu vypadalo jako kdyby to mělo být za dnešní večer. Pohladila jsem ji po tváři a oplatila ji polibek.

"Tahle postel je dost velká" nabídla jsem jí místo vedle mě když jsem ji sledovala jak se otočila k odchodu. Hned jsem si ale uvědomila že to by asi nebyl úplně ten nejlepší nápad jak tu Iru udržet. Asi by utekla okamžitě, jakmile by zjistila že se probudila v mojí postely... a ještě k tomu docela nahá. A tak jsem ji nechala odejít zpátky do obýváku, i když nerada, vážně nerada. Ještě než ale odešla, zeptala jsem se ještě na jednu věc. Musela jsem. "Řekni mi ještě, budeš si něco pamatovat...až se probudíš?" zeptala jsem se nejistě protože jsem si vůbec nebyla jistá jak bych se na něco takového měla zeptat. Doufala jsem že odpoví, alespoň náznakem.
Neměla jsem nejmenší představu o tom jak funguje tahle jejich...výmena. Jestli jsou to doslova dvě mysli v jednom těle, každá s vlastními vzpomínkami. Nebo jestli je mají společné. Jistá jsem si byla jen tím že má každá jinou osobnost, asi jako dvě opačné strany jedné mince. Jak odcházela jen jsem mlčky sledovala ladné křivky jejího nahého těla.

Cítila jsem teď zvláštní prázdnotu, jako by mi tady něco najednou chybělo. To nebylo něco co bych cítila zrovna často. Chápala jsem proč se vrátila i když bych byla raději kdyby zůstala. Trvalo mi pak dlouhou dobu než jsem znovu usnula a ani tak to nebyl nějak tvrdý spánek. Byla jsem až příliš rozdováděná než abych mohla hned usnout jako nemluvně.
 
Ira -Ari- - 22. února 2020 00:22
00aaikoffkk4125.jpg
Konečně se Aurelie smilovala a dopřála mi to, po čem jsem tolik toužila. Nahrbila jsem jako kočka, čelo přitiskla na Aureliinu hruď a z hrdla se mi vydral vítězný vzdech. Konečně. Cítila jsem se, jako bych na tenhle okamžik čekala celé věky a ne jen pár minut, které jsem doposud strávila v její posteli.
Boky jsem vyrazila proti jejímu prstu a slastně zamručela, když mi elektrizující vzrušení vystřelilo z klína do celého těla. Nechala jsem se unášet na vlnách rozkoše a následně jsem Aurelii vše mnohonásobně oplatila.

Po posledním orgasmu jsem cítila, že Aurelie má už dost, a i já jsem byla příjemně uspokojená. Chvíli jsem ležela téměř bez hnutí. Ticho protínal jen pravidelný buchot Aureliina srdce, nad kterým jsem měla položenou hlavu, a zrychlený dech nás obou. Jen prsty levé ruky jsem bezmyšlenkovitě přejížděla po její klíční kosti a drobně se usmívala. Zničehonic můj pohyb ustal a já zvedla hlavu a podívala se Aurelii do tváře.

„Poslouchej, Aurelie.“ Zašeptala jsem tajemným, svůdným hlasem naplněným příslibem splněných přání. „Co kdybychom uzavřely takovou malou dohodu?“ Aniž bych čekala na odpověď pokračovala jsem stejným hlasem dál. „Až se ráno sladká Ira probudí, nenech ji odejít. Nemá kam jít. Když ji přinutíš zůstat, uvidíme se opět večer…“ V očích mi zajiskřilo a úsměvem beze slov jsem jí slibovala slast, jakou ještě nezažila. „Pod polštářem máš zálohu na pár dní, nerada bych byla jen příživník.“ V mém úsměvu bylo najednou cosi ostrého, čelist jsem měla téměř neznatelně víc zaťatou a oči se mi mírně přimhouřily. Trvalo to jen okamžik a hned poté jsem se sklonila a Aurelii dlouze políbila na horká ústa. Nedokážu si vysvětlit, kde se ve mně vzalo tolik něhy k ženě, kterou jsem se před několika hodinami chystala zabít. Mělo by to být děsivé, ale nebylo. Necítila jsem nic, než jen pocit naprosté spokojenosti a klidu. Ani proletět jsem se už nepotřebovala. Přebytečnou energii jsem již vyčerpala a mohla jsem normálně fungovat.
Z náhlého popudu jsem něžně pohladila Aurelii po tváři a zvedla se, nyní kompletně nahá, k odchodu.


//Záloha, o které Ari mluví je pět stodolarovek, které tajně zasunula pod polštář.
 
Aurelia - 22. ledna 2020 17:17
984485.jpg
Z mojí strany nepřišel vůbec žádný odporu. Nebránila jsem se, hlavně možná protože jsem k tomu nedostala příležitost a i kdybych ji dostala, nejspíš bych se stejně poddala. Tak jako se ona předtím nechala. Spokojené souhlasné "Mmhmm" bylo jedinou odpovědjí které se jí dostalo po tom co se naše rty opět spojily. Tentokrát však pod jejím, o něco agresivnějším vedením.

Byla teď předemnou zpola nahá. Byla by se naše těla dotýkala, nebýt mojí košilky která mi teď začínala poměrně překážet. Rychlím trhnutím jsem košily rozepnula. Ozvalo se zapraskání jak několik knoflíčků nevydrželo a utrhlo se. To mi ale teď bylo jedno, nechtěla jsem se zdržovat s rezepínáním každého jednoho malého knoflíčku. Normálně bych si jí přetáhla přes hlavu stejně jako Ira, ale v tom mi už bránilo její tričko. A já se ani nechtěla odtrhnout a překazit tím další polibky. Tentokrát spíš teda jen jeden dlouhý polibek. V mých pohybech nebyla ani špetka nejistoti, ač jsem v podobných věcech neměla tolik zkušeností, které by snad mohly něco prozradit.

Nenechávala jsem Iru zcela vést naše rty, ať už se to Iře líbilo nebo ne. Na jazyku jsem cítila jemně nasládlou chuť. Jestli to byla Ira nebo to bylo jen v mých představách, už nevím ale hodilo se mi to k ní.
Prsty jsem zkoumavě přejížděla postupně jejích bocích a zádech až do vlasů. Tam se moje prsty na chvíly zapletly a setrvaly než opět sjely k jejím bokům. Sjela jsem prsty dolů do kalhot které jsem jí půjčila. Chytila jsem ji za její pevný zadeček a něžně, skoro jako by byla z toho nejkřehčího porcelánu jsem ji k postrčila víš a blíž k sobě.
Pak jsem jí rukama pevně objala kolem pasu a přitáhla si jí ještě blíž ke svému tělu. Cítila jsem každičký její nádech, každičký i ten nejmenší záchvěv její hrudi. Její horká kůže mě příjemně hřála. Nějak mi v hlavě vyplo a jediné co jsem dokázala vnímat a na co myslet byla Ira. Její sametově hebká kůže, její jemné vlasy, vůně její rty a její zvláštní...chuť a moje touha mít víc, všechno. Tenhle můj tranzu podobný stav trval jen několik okamžiků. Ale ani když když skončil nepřestávala jsem jí objímat. Položila jsem se na postel a Iru ve svém objětí vzala nekompromisně s sebou.

Tahle Ira se mi líbí možná o něco víc. I když už ztratila to jisté kouzlo nevinnosti. Každá měla něco, tahle si dovolila to na co by ta druhá snad ani ve snu nepomyslela. Nechala jsem dalšího přemýšlení nad Irou, nebo snad nad Irami? V tuhle chvíly jsem jí vážně nechtěla nijak analyzovat.
"Původně jsem nechtěla nic," vzdechla jsem když se naše rty opět oddělily. Nakonec její přítomnost, stejně jako můj polibek byl náhlý impuls kterému jsem v tom okamžiku zkrátka nedokázala odolat. Navíc jsem si ani nemyslela že by ona byla někdo kdo by po něčem podobném toužil. "ale teď chci...tebe!"
 
Ira -Ari- - 20. ledna 2020 22:50
00aaikoffkk4125.jpg

Los Angles, 15. 7. 2019


Já věděla naprosto přesně proč jsem tady, na ní. Mou reakcí byl jen o něco dravější úšklebek. Aureliin náhlý pohyb mě nepřekvapil, nereagovala jsem, zvědavá, co udělá…vlastně jsem čekala spíš obyčejnou facku, pokus o to mě shodit z postele. Takové ty jednoduché rekce, které lidé mají tváří v tvář nečekanému. To, co přišlo, mi ale sebralo veškerý vítr z plachet a mé racionální myšlení mě naprosto a úplně zradilo. Aureliiny ruce na mých tvářích hořely a chladily zároveň. Chutnala naprosto božsky. Nechala jsem její poddajné rty ovládnout náš polibek. Vzácnost, kterou jsem nedělala často. Většinou jsem nesnesla, že bych se měla komukoliv podřídit jakýmkoliv, byť sebemenším, způsobem. Ale teď…Cítila jsem se mocná, silnější než kdykoliv předtím a konečně…spokojená. Jako by něco uvnitř mě vědělo, že tohle je to místo, které jsem hledala od té doby, co jsem utekla. Jenže, jak by to mohlo být? Nebylo tu nic speciálního a já tu celou dobu neměla ani ponětí, co to vlastně hledáme. Bylo těžké udržet jakoukoliv myšlenku, když Aureliin jazyk obkroužil ten můj. Obyčejný polibek by na mě neměl mít takový vliv. Bylo to nepřirozené a nanejvýš podezřelé. O to horší, že jsem neměla vůbec žádnou touhu se tomu bránit. S dalším pohybem našich úst se ta myšlenka opět rozplynula.

A jakmile se Aurelie odtáhla dostatečně abych se mohla nadechnout něčeho jiného než její omamné vůně, dokázala jsem zformovat konečně souvislou myšlenku…Představila jsem si ji svázanou, připoutanou ke stěně, jak na mě každý večer čeká, třese se vzrušením a nedočkavostí. Její oči sledují každý můj pohyb a rty se hladově ovíjí kolem nabídnutého prstu…
Nemohla bych si tuhle jednu nechat, Iro? Vím, že mě neslyšíš, ale byla bych na ní hodná. Krmila ji a čistila a starala se o všechny její potřeby. Nosila jí dárky! Třeba by je ocenila víc než ty … ticho … fantazie, kterou by mi Ira nikdy neumožnila. Jistě by hned sundala pouta a moje kořist by uprchla, varovala lidi a my bychom musely zase zmizet. Určitě bych si ji našla znova, ale nemohla bych si ji nechat. A zabíjet něco tak unikátního a báječného mi najednou přišlo jako strašná škoda.

V hlavě se mi začal formovat poměrně šíleně znějící plán…nejdřív ale…“Mhmm, zrovna teď je tu až příliš skrytých věcí“ S těmi slovy jsem si bleskově přetáhla triko přes hlavu, chytla každý konec do jedné ruky a zahákla látku Aurelii za krk, čímž jsem si ji trhnutím přitáhla ještě blíž a zmocnila se jejích rtů. Tentokrát víc agresivně. Chtěla jsem ji. Její hlas. Její vůni. Její kůži. Všechno!
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2020 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.064658164978027 sekund

na začátek stránky