Kupředu a vzhůru

Zasmál jsem se a kráčel vesele lesem dál. Udržoval jsem takové spíše neutrální tempo, jsem si jistý, že kdyby Cris chtěla a nasadila nějaké ostřejší měl bych, co dělat, abych s ní udržel krok.
"Heh, není to zase tak strašidelný, aby z toho byla duchařská historka.....a vlastě to není ani nic světoborného...."
Krátce jsem se zamyslel a rozhlédl jsem se kolem sebe, abych se ubezpečil, že jdeme zhruba stále správným směrem, načež jsme se znovu rozešel, překročil mladý padlý stromek a prodral se houštinami divokých borůvek.
"Z toho, co jsem slyšel kdysi od místních, tak se povídá, že kdysi dávno v době, kdy ještě tyhle místa nebyly tak osídlený, tu bydlel jeden z posledních obrů. Jo vobrů slyšíš dobře. Prej tady v okolí kdysi žil dost velkej kmen těchle bytostí, ale jelikož byli tak velký a lidi se jich báli, tak je postupně vyhubili.....jako všechno z čeho maj lidi strach...."
Poznamenal jsem nakonec věcně a sehnul se pod jednou zahnutou větví a prošel pod ní.
"Kde jsem to...jo....no a tenhle to přežil, protože byl menšího vzrůstu něž ostatní, jen ubohejch pár metrů a byl hrbatej, jak Quasimodo....víš kdo byl Quasimodo že jo?.....No a jelikož byl hrbatej a obři nemaj fantazii na jména, tak se jmenoval Hrb."
Pokračoval jsem, na okamžik jsem se sehnul k skupince houbiček u vzrostlého dubu, ale za chvíli jsem se opět zvedal. Muchomůrky tygrované né růžovky, takže z toho by moc dobrá večeře nebyla.
"No a jelikož časem tu začali lidi víc a víc šmejdit a tenhle chudák vobr tu bydlel, musel se naučit přizpůsobit....a tak prý jednoho dne když po něm banda lovců šla zalehnul schoulil se a zůstal nehybně ležet tady v lese tak dlouho, že porostl mechem, později i stromy a rostlinami a stal se součástí přírody. Někdo říká, že strachy umřel, jiní, že jen usnul a že spí velice tvrdě, ale že jestli se jednoho dne probudí, tak bude mít takový hlad, že sežere všechny lidi v širém okolí."
Ohlédl jsem se se zubatým úsměvem na Cris.
"Toď vše nic víc."
Pokrčil jsem rameny a spokojeně pokýval hlavou, když jsme se konečně začali blížit k místům, kde terén získával na členitosti a začínal stoupat výše.

Výlet

Drbnu Nata do ramene pěstí, velmi lehce, když pronese svou poznámku o nadržených veverkách, ale dle toho, jak se uculím jsem víc pobavená, než pohoršená. Jak taky jinak.
Nate. S ním se spousta starostí rozplývala v řečech, které by leckomu třeba přišly zbytečné a otravné, ale mě bavily. Našla jsem v jeho humoru kus svého, i když můj jazyk nebyl zdaleka tak obratný a fantazie dostatečně velká, abych přispěla něčím svým.

Dáme se znovu do pohybu a já se protáhnu. Být starší, třeba jako Nate, nejspíš by mi zapraštěly kosti. Takhle aspoň úlevně, spokojeně, vydechnu.

“Povídej. Jsem jedno ucho,“ vybídnu svého společníka, aby mě dlouho nenapínal, “Pokud si to nechceš nechat na večer k ohýnku, abych se celou noc mohla třást strachy a tys mě ochranitelsky opečovával,“ dodám s nádechem pobavené ironie v hlase a kromě cesty pod nohama sem tam loupnu pohledem i po Natových zádech.

Výlet

Se spokojenými nádechy čerstvého vzduchu jsem kráčel divočinou, která se zdála být divočejší, než jsem si jí pamatoval, ale o to lákavější, než ta věčná betonová džungle, plná odporných osob.
"Možná od obojího trochu mm?......Hehe ale neboj já mám na tohle čuch, neztratíme se."
Poklepal jsem si na špičku nosu ve známém gestu, když jsem se ohlédl na Cris, která kráčela za mnou. Ve skutečnosti jsem si byl moc dobře vědom toho, jak snadno bychom se mohli ztratit, ale i tak jsem věřil svému orientačnímu smyslu, že bychom našli cestu zpět.

Náhlá blízkost a přítomnost Cris, blíže, než bych čekal mne překvapila, jen tak tak jsem se zastavil v půlce kroku, abych shlédl kamže to ukazuje. Mírně jsem přimhouřil oči, zaostřil a opřel se zlehka o svou hůl.
"Hmmm doslova? Nadržený veverky hrající na hoňku v lese?"
Cukl mi koutek a pozoroval jsem hlodavce, jak se vzdalovali a pak obratně vyhupkali na jeden z kmenů stromů. Je pravda, že jsme tu zatím moc života neviděli, ale možná také dobře, takové setkání s divočákem, nebo medvědem by nemuselo být dobré.....
"Hmmm žije tu vůbec něco takového? No k chatce mi nikdy medvědi nechodili."
Usoudil jsem po krátkém zamyšlení a když Cristina ruku stáhla, vyrazil jsem svižnou chůzí dál.
"No vystoupáme trochu výše. Z toho kopce co si pamatuju byl vždy krásný výhled. Říkali jsme mu Hrb.....jo připomíná ho nehledě na to, že pokud zvolíš strmější trasu, tak tam vylezeš shrbená taky."
Uchechtl jsem se a pokrčil nad vysvětlením rameny.
"No a samozřejmě jako o všem tady se k tomu taky vypráví příběh, ale to bude spíše než co jiného báchorka."
Mávl jsem nad tím rukou, jakoby nic a odhrnoval jsem si větve z cesty a přidržoval je tak, aby nepleskly do obličeje mou společnici.

“S tím problém nemám,“ ledabyle pokrčím rameny na zmínkou o délce trasy. I kdybych ji měla uběhnout, zvládnu to, a dost pravděpodobně bych zpátky zvládla odtáhnout i Nata. Jenže chci, aby byl spokojený i on – od toho tady jsme, na dovolené, aby nám bylo dobře a museli jsme řešit co nejmíň problémů.
Přijmu nabízenou ruku a vyhoupnu se na nohy, abych mlčky následovala detektiva do hloubi lesa.

Ze začátku není o co stát. Cesta sice není prošlapaná, jenže to je její nejmenší problém. Dokud je vidět za nás k jezeru, nedá se mluvit o divočině, ani dobrodružství, a tak usměvavě sleduju Natova záda a ruku, ve které drží hůl.
“Aha,“ brouknu pobaveně, když zmíní, že se neztratíme, “A to ujišťuješ mě, nebo sebe? Říkal jsi, že jsi tady pěkně dlouho nebyl, třeba to dál vypadá úplně jinak,“ poznámku o tom, jak by ho mohl zmást i strom spadlý přes cestu si nechám pro sebe, musím se s tím rýpáním krotit. Jenže ještě pořád cítím, jak jsem opilá.

O chvíli později mu ale dýchnu na záda a proklouznu rukou pod jeho paží, abych ho zastavila. Zůstanu stát v těsné blízkosti za ním a svou rukou stále pod jeho paží ukážu napravo mezi stromy, kde se prohánějí dvě veverky.
“Lesní zábava,“ uchechtnu se, jelikož dva zrzatí tvorečkové jsou od začátku reálně to nejzajímavější, co jsme viděli.
"Kam přesně vůbec jdeme?" zajímám se vzápětí.

~ pozastaveno ~

Vzhůru na výlet

"Dobře."
Pousmál jsem se a v klidu jsem dojedl a dopil svoje. Když začala Cris uklízet, tak jsem probíral ve vzpomínkách možnosti kudy by to tak bylo nejlepší vzít a kde by mohlo být v tomhle ročním období hezky, zatímco jsem uhasil oheň kbelíkem vody z jezera a pak trochou hlíny, aby se nikam nerozšířil. Sice měl docela hezké kamenné ohraničení ale jistota je jistota, zvláště, když jdeme za chvíli pryč.
"Hmmm ta vyhlídka na kopci kus odsud byla vždycky hezká a je z ní vidět do kraje."
Promnul jsem si bradu a zadíval se na nebe.
"Pršet z toho nebude. Zima taky nijak zle není, takže netřeba nějak hrotit."
Zavrhnul jsem jakékoli převlékání a zašel dovnitř do chatky, kde jsem v přízemí akorát vzal pouzdro s nožem, které jsem připnul k opasku, jako za starých časů a letmo zkontroloval jeho ostrost.
"Mohlo by bej lepší, ale postačí."
Pokývnul jsem nad tím hlavou. Telefon nechal vypnutý na chatě, nestojím o to, aby se mi někdo na něj napíchl a sledoval můj pohyb, i když je to starej krám. Tam kam jdeme ho potřebovat nebudeme. Navíc, když by bylo hodně zle pořád mám u sebe ještě pistoli pro všechny případy. Ještě jsem čapl vycházkovou hůl, opřenou v koutě dílny, otřel z ní prach a vyrazil ven za Cris, která se tam už válela v trávě. Zamkl jsem za sebou chatku a klíč zapnul do kapsy, abych jej neztratil. V jedné ruce hůl a druhou volnou jsem nabídl Cris, když jsem došel k ní, abych jí pomohl na nohy.
"Žádný obavy, zase taková štreka to nebude. Necelých deset kiláčku tam a deset zpátky. Na večeři jsme zase doma."
Zazubil jsem se a ať už přijala ruku nebo ne, tak jsem po chvíli vyrazil směrem do lesa k pěšině, kterou jsem si pamatoval. Už tehdy nebyla moc používaná, takže asi si jí budeme muset trošku prošlapat.
"Hmm je to tu trošku zaroslejší, než pamatuju, ale to nevadí. Neztratíme se."
Prohlásil jsem sebejistě a vedl Cris vycházkovým krokem trasou, kterou jsem si vytyčil. Stoupat by měl terén začít až v posledních kilometrech, zatím nás čeká jen příjemná procházka.....možná i nějaké houby by se cestou daly nasbírat.

sobota 20. května 2079
odpoledne

Mezi větvemi a stébly trávy se prohání mírný větřík. U vody je studenější a o něco důraznější, než bude na stezce mezi stromy, kudy většina cesty vede. Na vyhlídce pak může být všelijak. Co se předpovědi týká, k večeru by se mohlo zatáhnout, ale na déšť to nebude.

Kolem jezera panuje obvyklé ticho a klid. Sem tam se ve vzduchu zatřepotají křídla, jindy nad hladinu vyskočí ryba, aby jí zčeřila, a hmyz si také bzučí jak je zvyklý.

Starosti by vám mohly dělat leda zapnuté telefony a pagery – hodí se pro případ, že byste potřebovali pomoct, jenže zároveň se dá očekávat minimálně jeden zmeškaný hovor z okrsku.

Trasa má odhadem tam i zpátky něco mezi 6 až 8 kilometry, což není nejmíň, ale taky nejvíc. Svižnou chůzí jste do hodinky tam, procházkou to zabere dýl, za to si ale užijete všechno, co k takové turistice patří.

“Bylo by to bezva,“ pokývu spokojeně hlavou, když se Nate nebrání výletu. Chce se mi dělat obyčejné věci, zažívat malá dobrodružství, nasbírat lesní plody nebo houby, oživit, co mi dosavadní život vzal a čemu jsem vlastně i vědomě stranila. Znovunalézat – po tom se bude jistě i líp plánovat co uděláme, až se vrátíme do betonové džungle prošpikované kamerami.
“Promysli trasu. Dojím, uklidím tady a vyrazíme,“ rozhodnu za něj, jelikož se mi taková varianta zdá nejlepší. Jestli tady nebyl už dlouhé roky, určitě bude muset trochu povzpomínat kudy kam a chvilka odpočinku po jídle taky přijde vhod.

Účinky piva rychle vyprchávají a ryba postupně mizí. Rozhodně mi dá větší práci ji sníst, než mému společníkovi, a to hlavně díky důkladnosti při obírání kostí a vybírání kousíčků masa z pod záhybů spečené kůže. Jediné štěstí, že se nakonec neolizuju jako mlsná kočka. Zakou i zbytek chleba a během toho, co jej dožvýkávám, zamyšleně hledím na vodu aniž bych ale nad něčím uvažovala.

Jakmile se zvednu, těžko mě něco zastaví v pouklízení většiny věcí, které jsme k jídlu vytahali. Oheň a opíkací klacky ale nechám profesionálovi, aby nebylo na mě, kdyby odskočený uhlík získal super schopnost zapálil chatku. V té ostatně poklidím taky, s čistou hlavou mi to jde rozhodně líp.
Nakonec se rozhodnu podniknout před výletem ještě jednu malou dobrodružnou výpravu, a to do sklepa. Doufám, že tam najdu nějakou nepoužívanou brašnu přes rameno nebo batoh (47%), ale pokud nechci houbařský košík, mám smůlu. Své snahy tedy zanechám a vezmu jen vodu do PET lahve. Kdo tvrdí, že pitný režim není důležitý, nikdy nezažil skutečné horké léto.

“Jak dlouho to zabere? Nebrala jsem nic k jídlu,“ rozvalím se do trávy poblíž detektiva a flašku si hodím mezi nohy, abych na ni náhodou nezapomněla. Jistě, že mě napadlo podívat se po nějakých věcech i nahoře, ale zdá se mi, že i po letech je poldovo pouto k mrtvé ženě natolik silné, že by to nedělalo dobrotu. Srovnám-li to se svou situací, připadám si z toho bludného kruhu vpodstatě už venku – pořád to bolí, ale vím, že se nic nevrátí. Možná to mám ale jen zkreslené tím, že se nevracím na místa, kde neuchovávám věci po těch, co už nejsou. Sentiment je vůbec zvláštní záležitost.

Rybiška měkká...

Ušklíbl jsem se a zvedl pobavený pohled k Cristině.
"a kdo říká, že bych za nimi lezl.....větší zábava vy je byla vylovit, jako kapříky na prut."
Zasmál jsem se a vložil si do úst kousek ryby. V mých slovech, jako obvykle však zůstal takový ten divný podkres, kdy si člověk nemohl být jistý jestli to myslím vážně, nebo si dělám jen srandičky.
"Ale je pravda, že dneska asi bude voda trošku teplejší, než včera, přece jen bylo hezky."
Souhlasil jsem nakonec a pak chvíli jedl mlčky, než jsem odložil talíř s zbytky ryby a kostí bokem a olízl si mastné prsty.
"Výlet? To nezní špatně. Je tady dost přírody v okolí i nějaké mírně zalesněné kopce a hory, takže nějakej výšlap by se rozhodně udělat dal."
Souhlasím a pak se mi v duchu ozvou má již reznoucí kolena s otázkou, kdy jsem sakra byl naposledy na nějaké pořádnější tůře.
"Tak zlý to nebude."
Ubezpečil jsem sám sebe. Přece jen jsem polda, jasně mám rád koblihy a kafe, ale taky něco musím zvládnout, no ne?
"A je odtamtud prej krásný výlet. Pár původních chatkářů, co tu bejvávalo tam chodili docela pravidelně. A šance, že narazíš na nějakou dvou zvěř, co by o tebe měla zájem je asi stejná, jako že tam potkáš bandu hladovejch ufonů."
Zazubil jsem se a nyní již vážněji koukl na Cristinu.
"Tedy naplánujeme výlet do přírody?"
Povytáhl jsem tázavě obočí.

S nečitelným výrazem přikývnu. Následuje dlouhé ticho, během kterého sice nejím, ale nepřichází ani chvíle, kdy bych mu rozhodnutí vymlouvala a vyjmenovávala nebezpečí a překážky, které mohou nastat.

Sama si rybu dost nešikovným způsobem stáhnu na donesený talíř, dál do ní ale už dloubu prsty, abych co nejrychleji oddělila maso od kostí.
“Jen si hledáš záminku proč vlézt do vody,“ loupnu po Natovi pohledem a až s mírným zpožděním se mi výraz uvolní tak, aby mohla vyniknout lehce pobavená grimasa, “To můžeš ale i bez rybaření a záchrany tonoucích, víš?“ zvolím netypicky poučný maminkovský tón. Potom se konečně pustím do jídla. Večeři se nedá vytknout vůbec nic a s plnícím se žaludkem se přelévá spokojenost z celého dne do pohody odražené v držení těla i výrazu.

“Co tak nějaký výlet?“ navrhnu znenadání. Jsme tady hezky odříznutí od okolního světa, když nepočítám zbylé chatky a domky u jezera, ale s tím se zásadně omezují i věci, které se tady dají dělat.
“Můžeme třeba dojít k nejbližšímu krmelci, nebo vyjet někam dál,“ kývnu k autu. Druhá navrhovaná možnost je rozhodně riskantnější, ale jelikož okolí neznám, nevím, jestli poblíž není nějaké známé místo.
“Ale klidně můžeme zapadnout dovnitř,“ usměju se.