“Takže jsi nás ochudil o zážitky, protože – nebyla jsem to já, kdo těm klukům řekl: ne, kouření může poškodit vaše zdraví,“ v dobrém rozmaru hodně vzdáleně napodobím Natův hlas, ale dál do něj neryju. S trochou vůle a možná po dochucení by se zelí dalo sníst jako příjemně osvěžují sladkokyselá pochoutka k rybě, zavařená cuketa, od té bych se fakt raději držela dál. Nechám skleničky na zemi a natáhnu se pro rybu. Zase se mi seběhnou sliny a myšlenka na chutný kousek ryby na moment naprosto převládne.

“No, moje rodina, přátelé, známí, si už pár let myslí, že jsem po smrti. Asi bys nechtěl, aby ti na dveře zaklepal někdo po kom jsi truchlil,“ připomenu mu a rozmrzele se přitom usměju, ale dobrá nálada přetrvává, “Navíc, ani nesmím. Nesměla jsem... teď je to už asi jedno, ale i kdyby mě na záznamech nepoznali, nemůžu mezi ně nakráčet ani jako dlouho mrtvá, teď navíc celostátně hledaná vražedkyně,“ další neveselý úsměv.
Nádech, výdech.
“A moc dobře vím, že nemůžu zůstat ani tady. Jo, jo, nabídl jsi mi na hotelu pomoc a chceš to celý rozplést, ale já myslím, že je to blbost. Už tak máš kvůli mně problémů víc, než dost, a jen tak nezmizí. Ani když z tvého života zmizím, protože pod drobnohledem ještě nějakou dobu určitě zůstaneš. Jestli to věci ale nějak usnadní, můžu odejít hned,“ ráda bych se tvářila vyrovnaně, ale tohle není úplně téma k obědu, a zvládnu nasadit jen svůj od světa odměřený nevýraz. Vím, že mě nevyhazuje, ale položená otázka k tomu oklikou směřovala. Navíc o tom uvažuju od první chvíle.

Vítězství zavařenin

"Ale prdlačky, u domácky dělanejch se to nepočítá."
Mávl jsem nad tím rukou s úsměvem od ryb a pootočil klacky, aby se opékaly rovnoměrně. S velkým zájmem jsem sledoval, jak Cristina analyzuje obsah obou sklenic. S tázavě povytaženým obočím jsem sledoval její měnící se grimasy. Nakonec jsem se musel rozesmát. Ruce jsem zvedl v obranném gestu.
"Dobrá dobrá, vyhrála jsi. Tyhle už asi mají nejlepší za sebou. Ale vsaď se, že být zčouzená trávou, tak si ještě ráda ždibneš a bude ti to chutnat."
Zazubil jsem se a nechal zavařené zombíky ležet v trávě, kde je odložila.
"No alespoň ryba už bude hotová."
Zkusmo jsem do jedné dloubl, oloupl kousek a ochutnal.
"No jo, to je lahoda, ne ty vyhnaný sračky v vobchoďáku..."
Usmíval jsem se skoro blaženě a podával jeden klacek Cristine, další si bral pro sebe a zbytek odstavil na okraj ohně, abychom z nich neměli uhlíky, ale zase aby úplně hned nevychladly.
"Žít si takhle mimo civilizaci jen s vlastním klidem, by bylo docela fajn."
S úsměvem jsem se zadíval bokem na jezero.
"Hele tys nikdy neuvažovala, že bys zkusila najít nějaký svý příbuzný? Rodinu, nebo tak? Bejt furt sama nebo pod hledáčkem, je dost na houby."
Koukl jsem po ní zvědavě u foukání na rybu aby trošku ochladla.

Nedojde mi s jak očividnou jiskřivou spokojeností na Nata koukám a hltám každé slovo, které řekne. Usmívat se ostatně nepřestanu ani když mi pohled klesne ke skleničkám.
“Potraviny mají dobu minimální trvanlivosti z dobrého důvodu, víš to? Myslím, že v tom hraje roli toxicita, ale nikdy jsem na chemii nebyla,“ mírně pokrčím rameny a s lehkostí otočím víčkem. Pukne to a okolní vzduch prakticky okamžitě naplní pach kysaného zelí s podivně sladkým ocasem lepícím se na patro.
“Bude to skoro jako stezka odvahy, jen ty následky…,“ přičichnu k obsahu slané zavařeniny z větší blízkosti. Mírně se mi přitom zkrabatí čelo, dojde ale i na další pokrčení ramen. Sklenice s kostičkami zapadne mezi stébla trávy, protože jinak bych nemohla mezi prsty zkusmo nabrat zelnatý obsah a ochutnat ho.
“Evv… stezka odvahy jen pro otrlé. Kuchařince se ulilo octa. Nebo jsou to ty chemické reakce,“ odložím kyselinové zelí stranou, kdyby si zažívání chtěl zničit taky Nate.
Druhá sklenička podezřele sykne. U některých zavařenin jde o žádoucí reakci, tady si tím jednoduše nedokážu být jistá.
“Tohle.. smrdí jako grilovací koření,“ udiveně protáhnu obličej. Dloubnout do kostiček prstem nebyl nejlepší nápad – v místě dotyku totiž dojde k rychlé proměně v kaši, která se mi nalepí na prst. Nejspíš to bude kouzlem zavařená cuketa s kořením, která se používá pod maso. Odvaha k ochutnání mi chybí a tak si hmotu na prstě jen zkoumavě prohlížím.

Čouzené rybičky

Mírně si povzdechnu nad upalujícími uličníky a snažím se brát v potaz, že jsem jako malý nebyl jiný.....teda byl já se při lumpárnách nenechal chytit, obvykle. Na tváři se mi usadil úšklebek a slétl jsem koutkem oka k Chris.
"Nikdy jsem se nebral, jako vládce světa, s tím by bylo moc práce."
Zazubil jsem se z vesela a zamířil k našemu včerejšímu ohništi i s rybami. Ty jsem hezky připravil na klacky a pak se vydal štípnout ještě trošku dřeva a nějakého klestí na podpal. Naštěstí s lesem za rohem to šlo jedna báseň a letitě uleželé skoro rozpadající se dřevo za chatou blaflo taky jedna báseň....a kdyby ne vždy je možnost pomoci tomu trochou oleje.
"Tak to bychom měli....hmm vypadá to dobře."
Pokývl jsem uznale, když se začínaly hezky nad ohněm rybičky opékat a udit. Na chvíli jsem se v kleku zadíval do ohně a z přemýšlení mne vytrhl až Cristinin hlas.
"Zdá se, že staroušovi moc nevěříš."
Uchechtl jsem se, leč jsem její obavy velice dobře chápal. Krátce jsem se zamyslel a zauvažoval, kde by se dal sehnat nový generátor, asi by se to dalo splašit, i když bychom se asi docela projeli. Ještě jsem chtěl něco na téma Starouš přidat, ale to už se má parťačka vytasila se zapomenutými poklady.
Opřel jsem dlaně o koleno a zvedl se na nohy, abych mohl přijít blíže a zkoumavě se zadíval na sklenice. Zvedl jsem Cris ruku proti slunci, abych na to lépe viděl a mírně jsem se na obsah zamračil.
"Vypadá to, jako nějaké výtvory ze samotného pekla......takže to bude nejspíše dobrý. Zvláště jestli to dělala ještě bábi Tilga. Milá dáma, jako on neumí zavařovat nikdo, ale co to tam všechno rvala to ví jen bohové."
Zašklebil jsem se.
"Ber to jako stezku odvahy."
Mrknul jsem na ní a šel otočit ryby, které už hezky začaly získávat barvu.

Smírčí výprava ve mně zanechá rozporuplné pocity. Jsou to ještě kluci, ale i takoví umí být krutí a bezcitní, násilničtí. Ne, že bych patřila do kategorie lidí, kteří by to měli právo soudit, ale když jde o moje zdraví a spokojenost, nelze se tomu vyhnout. K celé patálii se ale nijak nevyjádřím a dost se mi uleví, když zase zmizí.

“Dary hodné vládců světa a ty je necháš proklouznout mezi prsty,“ na oko zklamaně zavrtím hlavou, “Čokoládu bych oželela, nějaké pití ještě máme, ale tráva? Hmmpf, budu muset na večer sehnat aspoň bramborovou nať,“ to je tak, když za tebe polda odmítne drogy – člověk si musí poradit.

Nechám Nata postarat se o ryby, které už má stejně v péči, i oheň, a zapadnu do chatky, abych nachystala něco k tomu. Záhy zjistím, že jsme podcenili jsme nákup zeleniny a vyrazím na dobrodružnou výpravu do suterénu. Generátor spokojeně vrčí zatímco prohledávám police, jestli tady není nějaká zapomenutá letitá zavařenina, kterou bychom si mohli zpestřit den. Je to risk, ale pamatuju se, že babička vzpomínala na to, jak dřív nikdo zpracované domácí zásoby neřešil a jedlo se všechno. Nesmí to být nafouknuté a plesnivé.
Krátce na to vylovím něco, co připomíná nakládané zelí s mrkví, soudě podle světle oranžové barvy proužků zeleniny v menšině. Možná zelný salát? Zeptám se. O kousek dál jsou zavařené malé kostičky čehosi světlého, jenže dokud to neotevřu, těžko zjistím, jestli je to celer, hrušky nebo třeba dýně. I tuhle skleničku vezmu k bližšímu prozkoumání našemu šéfovi bezpečnosti.

“Generátor běží. Možná jsme ale mohli obětovat dopoledne místo ryb sehnání náhradního,“ uvažuju nahlas sotva, co vylezu z chatky, “Teď to už asi nezvládneme?“ piva jsme vypili docela dost a i když je v otázce alkoholu zákon mírně benevolentní, na první příčku před něj řadím samotnou bezpečnost. Akorát, že bezpečnost je v našem případě dost krkolomný pojem.
“Mohli bychom pro nějaký vyrazit později,“ i když zase zkysnu vzadu v autě.
“Taky jsem našla tohle. Máš představu, co to je?“ ukážu Natovi poklady suterénu. Barva ani na denním světle není nic moc.
Z vůně ryb nad ohněm se mi už sbíhají sliny.

sobota 20. května 2079
brzké odpoledne

Jasně, že tam kluci spí na tajno a divoko. Prozradily je výrazy, i když k tomu nic neřekli a jeden z nich váhavě zavrtěl hlavou – dá se v tomhle případě usoudit, že lhal? Těchhle morálních dilemat je plný svět.

Nijak vás ale nepřemlouvali a i s čokoládou a trávou zmizeli z dohledu. Podle toho, jak se cestou nazpátek rozpovídali a jeden druhýho pochvalně plácl po rameni se dá soudit, že jsou se svou misí spokojení.
Nic z toho neznamená, že už s nimi nebudou problémy, zatím máte ale máte všechen čas světa a klidné místo k žití.

Zahulíme uvidíme?

Dopoledne uteklo rychleji, než jsem čekal a i rybářská akce se vydařila více, než by mohla. Sice nám jeden hezčí kousek pláchl, ale nevadí vytáhnem si ho příště. Na druhou stranu, ale jsme natahali pár jiných menších, takže hlady rozhodně neumřem. Notno říci, že Crisin excelentní úlovek jsem těmi dvěma menšími svými fakt nepřekonal.
Pivko jsem stihl žahnout jedno a půl a i mne příroda doběhla a byl jsem si jednou odskočit na střídačku, když se vrátila Cris. A věděl jsem, že to je jen začátek. Hold pivo dělá svoje, vždycky a mokré věci tomu nepřidávaj. Tak nějak jsem asi doufal, že bude o něco tepleji a my uschneme na sluníčku, ale s tím, jaké pěkné stinné místečko jsem nám vybral to moc nehrozilo.
"Tak fajn, balíme holka, zatahuje se ryby se stejně schovaj, začíná pofukovat větřík a to docela zábne a pivo začíná vyhrávat."
Zasmál jsem se a pomohl jsem posbírat většinu věcí, abychom se mohli přesunout do tepla chatky. Uklidit věci, odložit vykuchané ryby, abychom je mohli brzy opíct a skočit se převlíct, samozřejmě ve vší galantnosti jsem dal prostor nejprve Cris, abych jí tam neobtěžoval a pak se šel převléci také. Věci brzy schnuly rozvěšené na parapetech přivřené do oken, aby hezky proschly na zbytku slunce a v suchém to bylo hned lepší.
"No na první den lov to nebylo špatné, co říkáš?....Hmmm tak, abychom ještě venku rozdělali ohýnek a opekli je hezky na přírodno co?"
Usmál jsem se na svou společnici a zrovna když jsem doporcovával ryby velkým nožem, aby se lépe opékaly někdo zaklepal.
"Hmm?"
Pozvedl jsem obočí a zamířil i s nožem v ruce ke dveřím, které jsem po chvíli otevřel. Když jsem uviděl ty dva kluky trošku překvapeně jsem si je prohlédl a pak když jsem si uvědomil, že vypadám, jako ozbrojený vrah s kudlou od krve, i když rybí odložil jsem ho stranou na polici a otřel ruce do kusu hadru pověšeného na stěně.
"Dobrej."
Opáčil jsem a po celou dobu, co ti dva mluvili jsem je bedlivě pozoroval a poslouchal. Se zkušeností detektiva a poldy jsem se snažil odhadnout jestli nekecaj, nebo jestli je to jen habaďůra, aby měl jejich kamarád čas provést nějakou lumpáru. K jejich štěstí jsem usoudil, že to první.
"Dobře mládeži. Omluva se přijímá. Možná sem také působil trochu příliš nepřívětivě, ale svého soukromí si docela cením, stejně, tak svého majetku."
Přikývl jsem a pohledem zhodnotil úplatky, které mi přinesli.
"Jo každej vobčas přestřelí, no hlavně, aby si ten váš kamarád dával pozor. Jednou opravdu můžete narazit na někoho, kdo nebude tak přívětivej......svý dárečky si můžete nechat. Je to vod vás milý, ale to je dobrý. A dám vám ještě jednu radu. S tou trávou to nepřehánějte. Mám pár známejch, kteří do toho spadli více, než bylo zdrávo a....no řekněme, že pak na takový lidi není hezkej pohled. Hlavně zhulení a ožralí byste se neměli toulat kolem jezera, zahučíte tam a utopíte se, jak mouchy."
Upozornil jsem je trošku varovně, ale jinak docela přátelsky.
"Hmm tak u Walkerů. Ty už jsem delší dobu neviděl. Paní Walkerová byla vždy milá dáma a pekla výborné koláče....neobýváte jejich chatku obdobně, jak tu moji bez dovolení, doufám?"
Povytáhl jsem trošku varovně obočí, ale doufám, že až tak hloupí by mladíci nebyli.
"Dobře, tak a teď když jsme si to vyříkali, tak upalujte za zábavou."
Pobídl jsem je, protože mi bylo jasné, že tady chtějí být ještě méně, než já se s nimi vybavovat. Jakmile odklusali obrátil jsem se s úšklebkem na Cris.
"Chlast, hulení a čokoláda.....to jsou mi smírčí dary."
Zasmál jsem se. Ne tahle kombinace by nedopadla dobře, navíc doba, kdy jsem jel v trávě je už dávno pryč. A lépe v tuto chvíli vypadat, jako velkorysý přísný soused, než ten zmrd, co je nasral a ještě jim vzal všechno, co měli.
"No nic, jdem to opíct? Mám docela hlad?"
Koukl jsem na Cris s úsměvem a jal se toho vzít ven ryby, abychom je mohli napíchnout na rozštěpené klacíky a řádně opéct, po tom, co rozdělám ohýnek.

sobota 20. května 2079
brzké odpoledne

Dopoledne se až nečekaně rychle přehoupne do brzkého odpoledne. Slunce visí vysoko na obloze, jenže vy jste pořád hezky v polostínu – to je na jednu stranu fajn, protože nehrozí, že byste se spálili, na tu druhou ale vaše věci neschnou tak rychle, jak by mohly. Po poledni se navíc přižene několik menších mraků ze kterých není jasné, jestli se schyluje k něčemu většímu, nebo ne.
Po Cristinině úlovku trvá dobrou hodinu, než zabere další ryba. Bohužel se během navíjení vytrhne a na břeh vytáhnete už jen prázdný háček.
Po další půlhodině následují další tři úlovky a v případě tvé společnice taky dvě piva. Co se ryb týče, jde o menší úlovky, ale jídla z nich bude víc, než dost. Co se Cristinina popíjení týče, v posledních deseti minutách si už byla dvakrát odskočit, takže i to si začíná vybírat svou daň.

Za další půlhodinu, kdy se z rybářské židle zvedá potřetí, usoudíte, že bude nejlepší dnešní lovení ukončit nebo přerušit. V mokrých hadrech je fakt nepohodlno a přitom to můžete lehce vyřešit, plus je tak akorát čas začít připravovat oběd, i když jsou ryby rychlé na přípravu.

Dorazíte zrovna k chatce, když se slunce schová za jeden ze slabých mraků. Do pár minut bude zase jasno.
V chatce je příjemně. Velmi příjemně. Dokonce v ní nic nepáchne vaší přítomností, ale vládne tady příjemně prohřátá idylka plná teplé dřevité vůně – a nebo v tom mají kapky ta vypitá piva.
Z chystání se, uklízení a těšení se na převlíkání vás vytrhne nesmělé zaťukání na roh chatky. Venku čekají dva z kluků, Xerchen a člověk.
“Éhm, dobrej.“
„My se přišli omluvit za to ráno.“
„Jo no. Pardon. Přespáváme támhle u Walkerů a je to kousek, tak nechcem problémy. Kámoš je debil.“
„Jako už je v klidu.“
„Jo, jasně, že už je v klidu. Pohlídáme ho.“
„Občas zblbne, když jsou poblíž holky.“
Oba se nervózně podívají po Cristině za tvými zády, která tam zas stojí jako duch, ale díky perifernímu vidění sis všiml, že vyšla za tebou. Teď vás dělá sotva pár centimetrů.
“Akorát máme jen chlast a čokoládu,“ Xerchen vytáhne ze zadní kapsy kalhot nenačatou tabulkou nějaké lepší čokolády, s oříšky a rozinkami. Pod nohy mu přitom spadne docela tlustá krabička.
“Um. A tvávu, proto máme tý čokolády tolik, po hulení na ni vždycky přijde a – a – no asi to znáte,“ jeho lidský kámoš se rozpovídá a zároveň zpanikaří, jestli zas jako neřekl něco, co Nathana rozzuří.
“Hulení je lepší, než tabák,“ zůstává v klidu Xerchen, “Můžem se podělit.“
"V prvý řadě ale chcem zakopat válečný kladivo."

Úlovek

Možná jsem mohl Cris s tím výlovem pomoci, ale jak se říká, co se sám naučíš a zvládneš z toho máš nejlepší pocit, doteď si pamatuju, jak mě hřálo, když jsem ulovil svou první rybu, i když to byla v podstatě jen malá mřenka, kterou jsem musel pustit zpátky. Přijal jsem s úsměvem její pivo do druhé ruky a znovu upil.
"To bude hezký kousek."
Usmál jsem se a pozoroval ji, jak zápasí. Nebylo to úplně elegantní, ale byl tam ten správný zápal a snad bych řekl i nadšení, takže jsem se jen spokojeně usmíval a když se na mne ohlédla v pohledu, jestli jí pomohu jen jsem k ní pozvedl se zářivým úsměvem pivo k přípitku a znovu jsem upil.
"Pěkný."
Ryba byla v síťce a na břehu a jak jsem tušil, byl to hezký kousek.
"No hezkej úlovek z tebe ještě něco bude. Tak, jakej je to pocit, ulovit si sama první rybu?"
Povytáhnu obočí a předám jí piva. Pak jsem zvedl síťku a poponesl jsem si rybu k jednomu většímu kameni, kde jsem ryby zabíjel už kdysi. Nejprve nacvičeným přesným pohybem vyháknu háček z tlamy, aby mohla Cris dál lovit a pak sáhnu k pasu pro nůž.
"Není to nic těžkýho hele. Tady jí píchneš pod žebra ať to má rychle za sebou. Pak uřežeš takhle hlavu, Rozpářeš opatrně břicho a vyvrhneš. Vnitřnostma klidně nakrm ostatní ryby, živiny potřebují. Hlavu nech divoké zvěři a rybu ve vodě opláchni."
Vše jsem jí názorně předvedl, jako bys malého synka učil, jak správně přežít v přírodě a pak ještě rybičku s posledními záškuby jsem položil bokem.
"Bude z ní dobrá pečínka. Pak jí ještě stáhnem kůži a vyříznem ploutve, ať se líp jí. A samozřejmě trochu naporcujem pro lepší propékání."
Vysvětlil jsem a jal jsem se obnovit svou návnadu a znovu nahodit.
"V pohodě?"
Usmál jsem se na ní, přebral zpátky své pivo a přiťukl si o její, než jsme se napil.
"Tak na pěknejch pár dalších úlovků."
Mrknul jsem na ní.