Strašidelná mysl?

Uchechtl jsem se a kývl. Pak už jsem však jen zamyšleně poslouchal Cris, jak vypráví svůj, prapodivný příběh. Na jednu stranu byl velice zvláštní, nic neříkající, na tu druhou tajemný a připomněl mi něco, co jsem kdysi četl v jedné brožuře.
"Hmmm....jo vo něčem podobným jsem už slyšel. V Německu v Evropě prej bejvalo takový místo. Černý les se tomu tam říkalo. Byly okolo toho ruzný povídačky a dost lidí se tam prej ztratilo....no ale teď už tak děsivý není, ne vod tý doby, co přišli Xercheni a ti výmazové les vykáceli, aby jim tam udělali přistávací plošinu pro ty jejich vehikly a taky nějaký obytný budovy, v podstatě uprchlický tábor."
Zabručel jsem a zavrtěl hlavou, nad zabedněností lidstva. Klackem jsem prohrábl oheň, aby ještě trošku zaplápolal.
"Mám ještě přiložit, nebo budeš chtít zalézt a pokračovat v programu v teple....teda pokud se neuškvařil generátor."
Zašklebil jsem se na ní, leč se mi vidina bojovky bez proudu úplně nezamnouvala.
"Nebo chceš před barákem nastražit pár pastí, kdyby se nás náhodou rozhodl nastražit někdo nevítaný?"
Povytáhl jsem obočí tázavě. Bylo to relativně poprvé, co jsem zmínil něco ve spojitosti s naším možných pronásledováním, od našeho příjezdu sem. Představa, že by vycvičenou zásahovku zastavil kus drátu, nebo nastražené oko, byla spíše úsměvná, ale co moc jsem nad tím nepřemýšlel. A rozhodně jsem zůstával v klidu, neměl jsem pocit, že by nás tu měl někdo najít.

“Nedává,“ zavrtím hlavou v rytmu svého přesvědčení, “Ale jak to myslíš. Pro mě je to rozhodně nejdivnější útěk,“ popravdě jsem si myslela, že touhle dobou budu už buď někde zavřená, nebo mrtvá. Místo toho si dopřávám zaslouženého odpočinku jako po olympijském výkonu. I když vrcholoví sportovci nejspíš nejí buřty. Ani chleba. Můžou aspoň pivo?

Otřu si ze rtu hořčici a vážně se přes poskakující plamínky zadívám na Nata. Vypadá to, že jsem si naběhla a teď se očekává, že disponuji obdobně dobrou strašidelnou historkou. Takový předpoklad je ale naprosto lichý a já nevím, jak se ze svého úkolu vyvléct.
“No,“ začnu dramaticky, “Znám jen vyprávění o zlých místech. Z tvého příběhu je jasné, že mezi námi jsou podivíni a někteří jsou hladovější, než jiní, nebo úchylnější, když na to přijde. Jenže místa? Tam to vůbec není o lidech. Vynechat můžeš i Xercheny, ani tahle vesmírná banda vetřelců za to nemůže,“ musím se napít.
“Dneska to už není tak běžné a možná právě proto je o to děsivější, že moderní dálnice nebo jiné stavby smazaly povědomí o místech, které přitahují – a jsou smrtící. Kumuluje se na nich něco, co se dá popsat jen stěží. Lidská mysl se propadá beznaději stejně rychle, jako domnělému šílenství, kdy je smrt jediné východisko. Je to nutkání, které plníš, ale jsi v klidu. V koutku duše víš, že umřeš, že to nechceš a strašně se bojíš, ale láká tě to natolik, že se podvolíš. Strhneš volant, skočíš, zastřelíš se.. jak kde. Naše mysl je tak křehká…,“ odmlčím se.
“Je tak křehká, že i když si myslíš, že tě to nedostane, už jsi lapený osidly a kráčíš vstříc konci.“

Zabezpečení před Timem

Zauvažuju nad tím, co Cris řekla a pak se podrbu ve vousech.
"Já ti to zapomněl říct? Tim vždy upřednostňuje mladé hezké dívky před šlachovitými chlapy."
Zazubím se na ní vítězně.
"To víš měkké maso je měkké maso, ale neboj se zamkneme."
Souhlasím až přehnaně vážně, než se nad tím rozesměju a srčím kus chleba do pusy, abych se na chvíli zaměstnal. Když dožvýkám a táhle vydechnu.
"Ta dovolená by nakonec mohla být ještě docela fajn."
Pousmál jsem se pro sebe.
"Musím uznat že tohle je nejšílenější a zároveň nejnormálnější začátek dovolený, co jsem zažil. Asi to nedává moc smysl co?"
Zasmál jsem se, načež jsem se rukama opřel o kmen na kterém jsem seděl.
"A čímpak přispěješ našemu táborovému ohýnku ty?"
Zkoumavě v očekávaní jsem se na ní zadíval. Já už měl vyprávějí za sebou, takže jsem mohl v klidu přehodit iniciativu zpět na Cris.

Nacpu si do pusy kůrku chleba a zvolna ji začnu žvýkat. Vzhledem k tomu, že jsem si na dřevorubeckých krajících dala záležet, rozžvýkat něco takového chvilku zabere. Nate se nenechá dvakrát pobízet a po cudném převlékacím divadýlku zády ke mně (jako by to snad mohlo něco zachránit, když sedím proti němu) se pustí do vyprávění.
Kdybych byla malá holka, seděla bych teď se staženými půlkami a očima plnýma obav se rozhlížela kolem. Jenže mi náct bylo už nějaký ten pátek zpátky a krom toho, není to ani tak dávno, co jsem povraždila nějakou tu mimozemskou škodnou a stala se terčem pořádkových složek číslo jedna. Ovšem, nenudím se.
Dožvýkám, polku.. co kdybych potřebovala křičet strachy.

Při velkém finále ucuknu dozadu a dotáhnu to až tak daleko, že několik okamžiků mlčím. Vokalizovaný úlek vynechám, co kdybychom u jezera přece jen nebyli sami.
“Teď už nejspíš neusnu,“ pluju na vlně strašidelné historky dál, ale.. nedá mi to.
“Nesmíme se zapomenout zamknout. I když.. jsi docela kus, tebe by Tim ohlodával dost dlouho na to, abych stihla utéct.. I v případě, že bych neměla svoje schopnosti,“ uculím se nevinně.

Strašidýlka u ohýnku

"S Vámi slečno jeden nikdy neví."
Zašklebil jsem se zeširoka. O něco málo později, než Cris jsem se trošku zahřátý zvedl, shodil ze sebe deku a začal se oblékat do od ohně vyhřátého ale taky kouřem nasáklého oblečení. Samozřejmě cudně zadkem ke své společnici, leč to mohlo vypadat, že si jej chci jen trošku přihřát o oheň.
Potom, co jsem se oblékl jsem si však i tak hodil přes ramena deku a usadím se zpátky k ohni. Ulomím kousek jednoho ohořelého párku a labužnicky ho sním, leč v puse to pálí, jako čert.
Pak vše spláchnu trochou piva a zatvářím se zamyšleně.
"Hmmm strašidelný historky z tohohle místa?"
Zamumlal jsem sám pro sebe a pohrával jsem si chvíli s plechovkou, než jsem se znovu napil a odložil ji. Prsty na rukou jsem si mezi sebou propletl a lokty opřel o kolena.
"Co si pamatuju, tak pár jich o téhle lokalitě panuje. Ale ta nejhorší a nejspíše i pravdivá není žádný utonutí v jezeře. Jak by tam pak mohlo jít ještě chystat ryby že?"
Usmál jsem se a nechal chvilku napětí.
"Nene.......Slyšela jsi někdy o Timovi Slídilovi? Ne? Tak poslouchej.....hele říká se, že Tim byl kdysi svého času docela hodnej kluk. Takový nevýrazný, zakřiknutý a nikdo by nikdy neřekl, co se z něj vyklube. Jezdil pravidelně s rodiči na jednu chatku tady v blízkém okolí."
Gestem jsem ohořelým klackem obsáhl okolí jezera.
"Jednoho dne však už odsud neodjeli. Po Timovi i jeho rodičích se slehla zem. Místní šerifové až po několika měsících našli lidské kosti za jejich chatkou. Když je nechali posoudit znalci je identifikovali, jako Timovy rodiče. Stopy po zubech na nich jasně napovídaly, že je někdo snědl. Po Timovi nebylo ani památky."
Pokračoval jsem temným a ponurým tónem, s vážností hrobníka.
"Lidé si začali šeptat, že třeba někdo snědl i Tima, nějaká divá zvěř, nebo tak. Objevily se ale i takové obavy, že to právě Tim snědl své rodiče a uprchl do těchto lesů. Od té doby každý rok v době, kdy sem jezdili na dovolenou se ztrácí někdo z návštěvníků. Nikdy ho už nenajdou živého. Občas se objeví jejich kosti, jindy ani to ne. Je to sice už skoro čtyřicet let, ale říká se, že Tim stále lesy obývá a opět se blíží ta chvíle, kdy někoho odtáhne do lesa, aby ho mohl ŠEŽRAT!"
Na poslední slovo dám děsivý důraz, s takovým tím klasickým strašícím gestem rukama ala baf.
Pak se však zase úplně uklidním a pokrčím rameny.
"Ale záleží čemu věříš. Nejspíše je to jen zkreslený příběh, který tomuhle místu dodává na tajemnosti.....a ne je to pravda."
Usmál jsem se trošku šíleně.

“Copak máte pocit, že se vás chci zbavit, detektive?“ laškovně povytáhnu obočí a tehdy si definitivně potvrdím, že nemusím mít tvrdé, abych byla piclá. Což je zvláštní. Jakou roli v tom asi sehrává jednoduše to, že chci být opilá? Všechny tyhle běžné věci se děly tak strašně dávno, že si je chci připomenout, ať už to má být naposledy, nebo ne.
Je to strašně dětinské – a přesně ve chvíli, kdy nad tím začnu uvažovat, cítím, jak střízlivím. Ne. Zasloužím si to.
Přitáhnu si deku pořádně k tělu, i když víc už to snad ani nejde.
“Jestli ty buřty nebudou stát za to, tu likvidaci vaší osoby zvážím,“ dodám na oko vážně.

Buřty trvají. Pivo na jazyku už není tak hořké. Kůže oschla. Ještě, než dostanu nášup „křupavý, ale uvnitř šťavnatý“ se zvládnu převlíknout do původních věcí. Jen vlasy mi neuschly a voda z nich pozvolna stéká ke konečkům a vsakuje do látky trička.

“Co tak strašidelnou historku?“ křoupat chipsy do večerního šera mě už nebaví.
“Když to tady vlastníš, určitě znáš i místní historii. Kolik lidí se vrhlo střemhlav do vody a utonulo jen proto, že je pobízela nějaká neznámá síla?“ jasně, že podobné báchorky letěly hlavně když jsem byla malá, což je už pár let, ale myslím, že tenhle druh folklóru nikdy úplně nevymizí, ani s příchodem Xerchenů na Zemi.
Buřty už vypadají tak akorát, tudíž se nerozpakuji si vzít svůj příděl a hladově se pustit do jídla. Uši mám na to vyprávění ale nastražené líp, než pes čekající na zloděje.

Mrznutí u ohýnku?

Chlad mi prostupoval tělem. Musel jsem se otřást zimou. Jedinou útěchou byl oheň. Nebát se, že si opeču jeden nevítaný buřtík, možná bych si sedl až těsně před ohniště. Pohledem jsem zalétl k jezeru, ze kterého už vylézala Cris a jak se zdá, také jí nebylo zrovna dvakrát teplo. Pousmál jsem se na ní.
"Skvělý nápad, díky. Pohlídám nám to tady."
Zahláholil jsem a chvíli jsem se ještě snažil zahřát mokré prokřehlé tělo, než jsem šáhl po plechovce a napil jsem se piva. I to pivo se zdálo v tuhle chvíli teplé, jako horký pramen oproti vodě v jezeře. Než se Cris vrátila hodil jsem na oheň zbytek buřtů v naději, že přijdu na jiné myšlenky, než je zima. Naše oblečení jsem alespoň rozložil blíže k ohni tak, aby se v mezičase vyhřálo, až si jej budeme oblékat.
Klacek s buřty jsem musel zabodnout do země, protože se mi třásla ruka hůře, než devadesátiletému dědkovi a parkinsnem.
To už se hnala však zpět vítaná záchrana. S ručníkem a dekou, předznamenávajícím spásu. S povděkem jsem ručník přijal a v rychlosti se osušil, než jsem se zabalil do druhé deky a ručník nechal schnout u ohně. Cris jsem věnoval úšklebek.
"To teda, měl jsem na okamžik pocit, že jsem omládl o dobrých dvacet let."
Zazubil jsem se.
"A pak zestárl o dalších víc jak 50 když jsem vylezl."
Dodal jsem trpce v duchu sám k sobě. Museli jsme vypadat srandovně, jako dvě žížalky v těch dekách. Zadíval jsem se na oheň a pečící se buřty a usmál jsem se.
"Víš, ty hovadiny jsou na tobě docela zábavný."
Slétl jsem koutkem oka k Cris.
"A možná jsem starej, ale tak rychle se mě zase nezbavíš."
Pousmál jsem se a napil se piva. Pak jsem sundal klacek z ohně a nabídl ho Cris, aby si z něj mohla uzmout buřtíky.

“Můžeme pak pár minut života promrhat jejich sledováním,“ odpovím, oči pořád přibité k nebi. Jedna z těch nepatřičných chvil ostře kontrastující s tím, co jsem zažila, udělala a jak jsem se s Natem seznámila. Bezbřehý klid, pohoda, pocit bezpečí na míle vzdálený od mumraje velkoměsta.

Ve vodě se zdržím jen o chvilku déle a když vylezu, ukáže se to jako podobně příšerné rozhodnutí, jako jít plavat. První poryv studeného vzduchu způsobí, že si obejmu hruď pažemi.
“Dojdu nám pro něco teplého, vydrž,“ chlácholím poldu u ohně, i když tajně doufám, že mezi tím zvládne na Adama opéct ještě pár buřtů. Vyhládlo mi. A kdyby jenom to. Co noha nohu mine, spěchám do chatky. Ve skříňce vyhrábnu dva ručníky a k nim i dvě deky, zatuchlé z toho, jak tady roky leží. Nevypadají plesnivě, prokousané od myší taky nejsou, aspoň je provětráme.

“Zařídila jsem hotové lázně, že?“ podám detektivu Reedovi kombo ručník-deka, a sama se rychle otřu. Deka přehozená přes ramena na sebe nenechá dlouho čekat, takže ručníkem můžu vymačkávat vodu z vlasů.
“Pokusím se dneska už nevymýšlet hovadiny,“ zakřením se, “Ale zaručit to nemůžu,“ naznačím rukou, ve které držím plechovku piva, kruh a napiju se. Nově nabyté svobody si užívám plnými doušky, někdy doslova.
“Řekni až budeš chtít zaplout do postele.“

Mrazivo ale hvězdy

"Nikdy nepodceňuj mývaly jsou děsně chytrý a vlezlý. A mají takový zlý kukuče asi takhle."
Vycením přední zuby a zatvářím se, jak si myslím, že se tváří mývala dodám k tomu tlapky z rukou, když na chvilku šlapu vodu. Výsledkem je zrůda, která rozhodně nemohla připomínat mývala, ale pal to čert. Pak jsem udělal zase pár temp, abych nezmrzl. Oklepl jsem hlavou, když na mě Cris cákla.
"Brrr i ty jedna podloto."
Cáknutí jsem jí mírně s úšklebkem oplatil a pak jsem vydechl. Trošku na vodu jsem si zvykl, ale i tak byla prostě studená.
"Tak slečince zachutnaly moje buřtíky."
Zanotoval jsem s rošťáckým úšklebkem, raději jsem kopl nohama, abych se od ní trochu vzdálil a nevysloužil jsem si další spršku ledových kapek.
"To teda, ale ty hvězdy jsou krásný."
Vzhlédl jsem. Být ta voda trošku teplejší, tak by to bylo, jak vystřižené z nějaké sladké romanťárny. Jen by tam hrál nějaký nabouchaný hezounek a ne takový staroch, jako jsem já.
Zavrtěl jsem nad tím hlavou a pak jsem se vydal dlouhými tempy ke břehu.
"Dost bylo otužování. Čas uschnout, jinak budu, jak nanuk."
Zahláholil jsem. Pohledem jsem zabloudili k našemu táboráčku. Nikde žádný mýval, ale jeden nikdy neví. Ohlédl jsem se i na Cris, jestli se vrací na břeh také, nebo si chce ještě užívat ledové vody.