Andor.cz - Dračí doupě online

Studená voda objímající tělo ze všech stran brání tomu, abych se smála policistovu naříkání. Pár temp pomůže rozproudit krev v žilách, ale i tak věřím, že za chvíli budu mít promodralé rty. Jaké potíže asi voda způsobuje Natovi nechci ani domýšlet.

“Ten by si na nás netroufl,“ přiblížím se k druhému plavci. Po očku ale zkontroluji břeh, jestli se tam přece jen nemihlo huňaté tělíčko divokého záškodníka.
“Takže žádný strach. Ještě tě zneužiju k tomu, abys mi opekl buřtík,“ dětsky po něm cáknu pár kapek, “Ale máš pravdu, že je to tady ukrutně ledové,“ postěžuju si, ať v tom není sám, a i když udržuji pozici ve vodě, zakloním hlavu a zahledím se k nebi.
Jsme dost daleko od města, takže světelný smog je malý, a na potemnělém nebi lze zahlédnout první hvězdy.

Pivo, párky, koupel?

"Jasně v minulém životě jsme byl určitě lovec čarodějnic."
Zazubil jsem se na Cris a nandal si prozatím taky dva párky na tácek, aby začaly trochu chladnout. Samozřejmě jsem jím v zápětí pomohl mým klasickým harakiri ala kečup a tatarka na ně! To vždy funguje skvěle. Ukousl jsem ještě docela horký párek a zajedl chlebem. Byly lepší, než se zdály.
Nad Cristininou poznámkou jsem se jen spokojeně usmál. Taky jsem už neopíkal párky, ani nepamatuju. Bylo to fajn. Sáhl jsem po dalším pivku a otevřel jsem si ho. Nakonec jsem spořádal dva párky a nad třetím ubožákem jsem vážně uvažoval, zatímco jsem upíjel pivo, aby mi trošku slehlo. Chvěl se tam ve svitu plamenů a čekal, jaký osud mu přichystám.
"Teď to zní, jakože jsme strašlivě staří."
Usmál jsem se a napil piva, stejně, jako Cris i já na chvíli hleděl jen tak spokojeně do plamenů a pak na ten párek, který tam na mě čekal, až bude sežrán, ale mou pozornost upoutala Cris, která se najednou zvedla začala svlékat. Překvapeně jsem zamrkal a ohlédl se za ní, jak mizí na břehu jezera. I když jen tak proťapkala kolem, musím přiznat, že je krásná. Znovu jsem upil piva a pro jistotu jsem se podíval, co jsem to sakra koupil a kolik to má procent. Jestli mi nehrabe, nebo jestli jsem jí neopil nějakým vražedným utrejchem.
"Ještě tak, aby se mi utopila v tom jezeře. To už bych tu nikdy nic nechytl."
Zašklebil jsem se. Loknul jsem si piva a odložil plechovku stranou. Zadíval jsem se na Cris vzdálenou v šeru, jak už si tam spokojeně plave.
"Zatraceně, jsi samý překvapení děvče."
Zvedl jsem se a sundal jsem si tričko, tady to ještě šlo, sice mírný větších chladil na těle, ale s každým odhozeným kouskem oblečení na kmen mne hřál oheň.
"Kdy jsem naposledy dělal takovou klukovinu? Ale sral to pes mám dovolenou."
Zasmál jsem se sám pro sebe a nahý, tak jako před chvíli Cris jsem zamířil ke břehu. Zastavil jsem se až u vody.
"Vypadá studeně."
Zašklebil jsem se a nakonec jsem se odhodlal a vklouzl do vody. Mé tělo nebylo tak mladé a pružné, jako to Cristinino, ale na druhou stranu nebyl jsem až tak ve špatné formě. Dalo by se říci, že o sebe svým způsobem dbám.
"Ááááhhhh do háje, to není studené to je přímo ledové brrrch!"
Zanadával jsem, když mě pohltil prvotní chlad vody, ale nevzdal jsem to a rozplaval jsem se kupředu, abych se zahřál.
"Snad nám nějakej mýval neukradne zbylý párky."
Zakřenil jsem se, když jsem plaval kolem Cris.

Spousta věcí je pro mě staronová. Zapadlé zážitky oživené dnešním dnem se kupí, ale stále připomínají spíš obrazy v mlze, než jasné vzpomínky. Do podobné kategorie bych zařadila i úsměv, který je mi čím dál vlastnější a těžko ho ze rtů shazuji. Natovy prupovídky mě baví, a krom toho, díky nim taky lépe rozumím tomu, proč nemá problém se se mnou.. kamarádit?

“Koukám, že máš o věcech jasné představy, které rád plníš,“ poznamenám polohlasně k řezání, pálení a porcování, a raději si otevřu další pivko, abych ulevila mimickým svalům.
K otázce pokývu hlavou.
“Víc pátků, než je dobré pro duševní zdraví,“ rozdělím talířky, chleba, zamávám ve vzduchu omáčkami, zkrátka, každý z nás si přijde na své. Ke špekáčkům preferuju hořčici, neodsuzuju ale žádný výběr.
S chutí a sbíhajícími se slinami se zakousnu do šťavnáče upečeného jen pro mě. Uprostřed je měkký, lahodný, obalený k prasknutí napnutým střívkem, ale jeho okraje jsou sušší, křupavé a koncích zčernalé. Perfektní.
Předem je jasné, že jeden mi stačit nebude, a protože dva nejsou ještě tak hodně, možná zakousnu i třetí.. na druhou stranu, stejně rychle, jako si plním žaludek špekáčky a chlebem, prolévám krk pivem. Uvolněnější náladička na sebe nenechá dlouho čekat.

Polosytá, spokojená, odložím věci stranou a chvilku vydržím nehnutě zírat do plamenů. V koutku mysli se přitom rodí rozpustilý plán, při kterém nám rozhodně nebude teplo. Minimálně mě ne.
“Je to dlouho, co jsem dělala spoustu věcí. Možná je čas některé z nich dohnat,“ postavím se a v záři plápolajícího ohně si sundám tričko. Stud je přítomen, ale někdy jsou v životě chvíle, kdy je třeba zapojit logiku a zároveň si nenechat ujít příležitost – a já se chci koupat, teď, dokud jsme u jezera sami, a nechci přitom být navlečená v mokrém oblečení.
“Snad se nenecháte pobízet dvakrát , detektive,“ když mluvím, cítím se jistěji. Ono, je rozdíl jít a někoho zabít a nebo narušit poklidnou večeři pod širákem nahotou.
“Určitě to bude studenější, než psí čumák,“ dodám s potlačovaným smíchem. To už jsem se vysvobodila i z bot a kalhot. Nate je velkej, nemusím mít strach, že bych pohoršovala omladinu, co ještě nedosáhla plnoletosti.

Nečekám na jeho rozhodnutí a zamířím na břeh jezera, ze kterého sklouznu do vody a směle pokračuju dál. Žádné provokativní nakrucování boků se přitom nekonalo.

Dozlatova, nebo do černa?

Obrátil jsem do sebe spokojeně zbytek piva a odložil prázdnou plechovku ke svým nohám. Však ona se neztratí. Znovu jsem zkušeně pootočil zlátnoucí buřtíky. Z některých už i hezky odkápla nějaká ta šťávička.
"Jen se neboj. Ty budou, takový, jaký jsi ještě nezažila. Křupavoučký právě na tom pomezí, kdy ještě chodil pan buřtík do solárka, ale těsně před tím, než se z něj stal negr."
Zašklebil jsem se a demonstrativně strčil málo opečený klacek více do ohně.
"Hohó to si piš."
Zeširoka jsem se usmál na chlebák zářící ve světle plamenů. Na rozdíl od Cris si dovolím zvednout pohled k obloze a na chvíli se jen s rukama opřenýma o za sebou o trávu koukat na nebe, nad nímž si přebírá vládu noc.
"A bude to ještě lepší podívej."
S úsměvem jsem kývl hlavou směrem nahoru, protože se na nebi začaly objevovat postupně jednotlivé hvězdy a pak celá souhvězdí. Stejně tak měsíček nám krásně svítil.
"Paráda......teda pokud tu někde kolem nepobíhá žádný vlkodlak."
Rozesmál jsem se nad tím bizardním fórem, i když nebyl vlastně úplněk.
"Ah....už budou hotový."
Stáhl jsem první dva klacky z ohně a začal sundávat buřtíky na připravený táček.
"Ymmmch jauvaj, svině jedný pálivý."
Olízl jsem si popálené prsty, přece jen naše večeře byla ještě pořádně horká. Naštěstí žádná hrůza jen podrážděná kůže, to za chvíli přejde.
"Tak můžeme servírovat. Nejprve jsme je pořezali, pak upálili, zbývá je už jen naporcovat."
Zubatě jsem se zatvářil, na špekáček, jako pravý sadista, který si jeho mučení náramně užije.
"Vsadím se, že už je to nějaký pátek, cos jedla buřty takhle hezky z ohýnku co?"
Zvedl jsem přátelský pohled k Cris.

Poctivě nařezávám buřty a namísto verbálního potvrzení Natovy poznámky o klidu se jen pobaveně zatetelím. Pivo, u kterého jsem ani nemrkla nad tím, jestli jsme si plechovky prohodili nebo ne, stojí na zemi kousek od mých nohou.
Ostře ořezané klacíky z rukou detektiva Reeda zdá se není radno podceňovat. Špekáček na klacík vklouzne jako nic, bez sebemenšího odporu, a hned na to je nemilosrdně spolu s několika dalšími strčil nad oheň.
Od jezera znovu zafoukal chladný vítr. Podám Natovi poslední masitý kousek dnešní večeře a natáhnu se pro pár chipsů, které si postupně vkládám do úst a spokojeně žvýkám. V koutku mysli mě neustále straší pocit, že se idylka brzy rozplyne, i když tomu vůbec nic nenasvědčuje. Minimálně ne v okruhu několika mil, i když ve městě je jistě živo a většina bezpečnostních složek má za úkol zadržet a prověřit každou mně podobnou osobu.

Loknu si piva a ještě jednou, než přelétnu pohledem od ohniště a blízkého okolí k bezstarostnému poldovi. Kde by mě napadlo, že v někom takovém najdu spojence? A že se všechno vyvine právě tímhle směrem? Vždyť je to jako z pera neobratného pisálka, který do příběhu každou myšlenku, která mu připadá použitelná. Co na tom, že je těžko uvěřitelná. Až na to, že jde o realitu. Děje se to.
Rysy jeho tváře podpořené teplým měkkým světlem ohně mi připadají ještě sympatičtější.

“Chci aspoň jeden pěkně vypečený,“ přeruším tok vlastních myšlenek, které začaly ubíhat poněkud nevhodným směrem, “Na špičkách pořádně křupavý,“ zubatý úsměv schovám za plechovkou, jejíž obsah proženu hrdlem celý. Zase tolik piva nezbývalo a krom toho, zvětralé nemůže chutnat snad nikomu – je lepší tomu předejít včasnou konzumací.
Natáhnu se pro dřevorubecky ukrojené krajíce a zvednu je do výše očí.
“Ať je to večeře pro pořádné borce,“ zatvářím se drsně.
“I když je to tady tak mile hezké,“ dodám už mírně. S chutí se přitom rozhlédnu – výhled je stejně, nezmění se, a přesto se jen tak neokouká. Ještě není pořádně večer, ale člověk se už těší na ráno.

Budeme pokračovat, nerušit! :)

Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.

Válka s buřty

"Odpověď je naprosto jednoduchá zlatíčko. Posledně, když jsem to vodflákl a vzal jsem si kuchyňský nůž, tak ta nekvalitní mrcha praskla a málem jsem přišel o dva prsty a nehezky jsem se pořezal. Vod tý doby věřím jen svýmu osvěčenýmu ořezávátku. Jinak je mi to jestli se některý z těch kuchyňských nožů zláme doslova buřt."
Zašklebil jsem se jejím směrem a zvedl první část bedny z nářadím a podíval se do ní hlouběji. Chvíli jsem se v ní jen tak hrabal a pak jsem vítězně vytáhl s úsměvem na rtech malý nožík.
"No to se podívejme a ani nezreznul."
Zazubil jsem se na nožík a zvedl jsem se k odchodu. Jen letmo jsem zalétl pohledem k Cris, jak si vede a pak jsem zamířil opět ven. Dost možná tou dobou už byla spíše venku, než vevnitř přece jen hledáním v tom harampádí jsem strávil více času, než jsem očekával.
Cristinin hlas mě zastavil v zárubni dveří. Usmál jsem se na ní a strčil nožík do kapsy.
"Jasně."
Zmizel jsem opět v domě. Mezi prsty jsem vzal naše otevřené nedopité plechovky, aneb přece se to nezkazí a pak jsem si vyskládal pod paži ještě další čtyři pivka do zásoby. To se určitě neztratí.
"Akorát jsem cestou zapomněl, který bylo tvoje. Ale neboj se zase tak jedovatej nejsem."
Zazubil jsem se a nechal jí si vybrat jedno ze dvou otevřených piv a zbytek jsem položil na zem. To, co zůstalo mě jsem odložil na pařízek a sedl jsem si opodál na kládu. Natáhl jsem se pro klacíky a vytáhl nožík.
Docel zručně a zkušeně jsem začal ořezávat postupně několik klacíků, na které budeme moci nabodnout naše buřtí obětiny.
"Ahhhh......je to tak příjemná změna od toho neustálého ruchu ve městě a té spousty kyselých ksichtů."
Vydechl jsem spokojeně. Několikrát foukl na ořezaný klacík, abych zbavil hoblinek a pak jsem předvedl své ostré umění Cris.
"Tak můžem je tam šoupnout ať se hezky pečou."
Zazubil jsem se. Byl jsem si moc dobře vědom, jak morbidně to zní. Natáhl jsem se pro pivo a lokl jsem si. Byl to docela fajn večer. A hlavně byl.....docela normální, když pomineme fakt, že si tady jen tak na zapadlé chatce opíká policejní detektiv a vražedkyně mimozemšťanů špekáčky, jako bychom byli nejlepší kámoši už od školky.
"Časy se hold mění, ale buřty, jo buřty ty furt zůstávaj stejný."
Usmál jsem se do ohně a koukal, jak se hezky ty potvůrky pečou. Občas jsem je opatrně pootočil, aby se nepřipálily, ale dával jsem si pozor, aby některý se některý z nich nezřítil vstříc hladovým plamenům.

Už raději bez dalších argumentů a vlastně jakýchkoliv slov se ohlédnu přes rameno, uculím, a pokračuji až do chaty.

“Proč nevezmeme nůž z kuchyně?“ hrábnu po příslušném šuplíku. Nožů je tady dost.
“Můžeme koupit nové. Není to přece tak, že se nic nesmí zničit, protože to má nevyčíslitelnou hodnotu, ne?“ zavolám na Nata, který zmizel v nějakém kamrlíku, “Nožů je v obchodě spousta,“ dodám si už spíš pro sebe. Vytáhnu velkou mísu, dám do ní šest špekáčků, což je počet, který považuji za optimální, a přihodím nůž. Nahoru si položím dřevěné prkýnko, abych párky mohla nařezat. Nechci se s tím zdržovat v chatce, když můžeme být venku.
Pak se zvolna přesunu k lednici, odkud vytáhnu nějaké omáčky a taky je umístím do misky. O hygieně nemůže být řeč, ale na mou obranu – ty špekáčky budeme opékat, všechno zlé v ohni určitě umře.
Na řadě je pečivo, ani s tím se nezdržuju a ukrojím nám pořádné dřevorubecké krajíce. Jestli je fajnovka a má rád tenké plátky, tak má smůlu. Navrším je na opékací hromádku v misce a zamířím ven.

S ničím se nezdržuju a rozhlídnu se, jestli máme vhodné klacíky. Brala jsem jen suché dřevo, které bude dobře hořet a které se na funkci napichovátka hodí jen v případě, že se člověk nechce najíst. Ovšem v Natově hromádce vhodně vypadající klacíky zahlédnu. Nechám tedy nástroje plně v mužské režii, odložím naplněnou plastovou misku stranou a spěšně se vrátím do chatky. Pro chipsy. Co může být lepšího, než svačinka před večeří?
Popadnu balíček solených a vrátím se k ohništi, kde se pustím nejen do pojídání chipsů, ale taky do opatrného nařezávání špekáčků. Jsem ráda, že se můj společník zdržel, protože plánování tak rozsáhlé akce, kterou příprava špekáčků bezesporu je, mi dá zabrat. Několikrát uzeninu otočím, zvážím všechny potřebné kroky a poměry, než poprvé říznu.

“Nate? … Vem ještě pivo,“ zahulákám s pauzou pro potvrzení, že mě slyšel. Nařezávání mi jde hezky od ruky, i když v některých případech si říkám, že jsem mohla nožem zajet hlouběji.

Příjemně teplé počasí zvolna ztrácí na intenzitě. Na nebi se čím dál častěji míhají mráčky a i když je zřejmé, že z nich pršet nebude, zastiňují slunce a u jezera začíná být chladněji. Jako jediná podstatná výhoda tak zůstává fakt, že v oblasti zřejmě nikdo není a můžeme na sebe pokřikovat co hrdlo ráčí.

Vzhůru na buřty

Trošku překvapeně jsem zvedl k Cris oči, když zmínila, že se jí rány brzy ztratí. Trošku mechanicky jsem jí pak ruce vydezinfikoval a přelepil ranky náplastí se sloníky, po tom co odmítla obvaz. No co jsem měl asi tak dělat, když při poslední návštěvě v lékárně měli všechny méně infantilní náplasti vyprodané.
"Jsi opravdu samé překvapení."
Pousměju se a dál se jí na to moc nevyptávám. Pokud bude chtít sama mi o tom později poví a navíc teď nás čeká opékání párků. Když se najednou objeví její obličej jen kousek před mým zvědavě opětuji její pohled v očekávání, co z ní vypadne. Rty se mi zkroutí do pobaveného úsměvu.
"Třeba hromada nadávek, že to bolí? Hmm no hlavně, že ty si jsi všech výhod vědoma."
Zazubil jsem se a když najednou vyrazila pro špekáčky dal jsem si ruce s úsměvem v bok a pak jsem nakonec vyrazil klidnými kroky za ní.
"A nelžu protože jsem nic takového nepopřel. Ani k tomu nemám důvod."
Popíchl jsem jí ještě, načež jsem schoval ruce do kapes a vešel do chatky krátce po Cris.
"Fajn vezmi párky, já si dojdu ještě pro nožík ať je čím připravit klacky."
Broukl jsem na ní s úsměvem a zamířil k místnůstky na obývákem, kde byla malá dílnička, nebo spíše skladiště užitkového nářadí. Začal jsem hledat po šuplících nůž a přemýšlel jsem, kam jsem ho kruci naposledy založil.