Andor.cz - Dračí doupě online

Potutelně se usměju. Špekáčky na klaccích jsem nedělala snad nikdy, i když jsem o tom slyšela vyprávět. V mém okruhu rodiny a přátel, v dobách, kdy to bylo aktuální, se dbalo na to, aby byly po ruce hlavně kovové vidlice – pohodlné, snadné, na úrovni. Ne, že by takových chvil bylo moc.
Co se samotného úsměvu týče, musím se s nimi krotit. Natova přítomnost mi ale čím dál víc zalézá pod kůži a projevuje se to přesně takhle, úsměvy. Ty pak střídají i jiné výrazy, pokud zrovna uznám za vhodné se vůbec nějak tvářit. Další na řadě je mírná poplašenost, to jak Nate zmíní desinfekci. Ani se nenamáhám něco namítat. Měla jsem být opatrná a po příchodu si ruce aspoň opláchnout, aby nebyly tak nápadné, jenže mi to nepřipadalo dost důležité.
“Děláš si zbytečné starosti,“ namítnu se zpožděním nad láteřením o stáří desinfekce. Co se na ní může zkazit? Mohl by takový roztok být vůbec reálně nebezpečný?
“Rány za chvíli zmizí, ani si toho nevšimneš,“ dodám s mírnou provinilostí na špičce jazyka. Přesto natáhnu ruce před sebe a nechám se ošetřit. Trocha desinfekce, osušit, přelepit něčím, co mi bude co nejméně bránit v pohybu – rozhodně žádné obvazy.
“Nedělám si legraci,-,“ hledám správná slova, velmi, ale opravdu velmi tichým způsobem, který mi není vůbec vlastní, když je na pořadu dne zase sex. Rozesměju se a na všechno předtím zapomenu.
“Poslouchej,“ vedena jakoby neviditelnou rukou osudu přistrčím svůj obličej k poldově. Ne tak blízko, aby to bylo už moc, ale dost na to, aby se mi musel podívat do očí.
“Vůbec nedomýšlíš všechny výhody, které by na tebe uvnitř čekaly, když bys mi ten můj nebohý zadek ošetřoval. A nelži, že by tě nelákalo si na ty dva bochánky sáhnout,“ naznačím směrem k chatce, protože nechat si ošetřovat zadek po milostném čísle venku fakt nehrozí.
Vyzývavě povytáhnu obočí, ale jak se troufalost objevila, tak zase zmizí a já se stáhnu.
“Dojdu pro špekáčky. Pokud nechceš jít se mnou,“ zní to jako levné pozvání, až se zastydím. Je to všechno vaše vina, detektive. Samotnou by mě to ani nenapadlo.. Trochu je to pravda. Trochu ne. V tom hotelu jsem si přece jen začala já.

Plápolej ohýnku plápolej

Jelikož jsem měl dlouhou chvíli, tak jsem se jal vyčistit prastaré ohniště, které jsem tu před lety udělal. Kamenný kruh uvnitř vyskládaný dalším říčním kamením. Pár jich už chybělo, nejspíše mi je nějaký vandrák pokradl. Nespokojeně jsem si vyhrnul rukávy a vylovil si na břehu jezýrka pár náhradních a doskládal je. Pak jsem se jal chystat ohniště. Větší polena dospodu, na to menší větve a chrastí, pár třísek na podpal. Vzhlédl jsem v očekávání, kde se Cris loudá. Možná bych už měl tendenci vyrazit za ní, ale objevila se zrovna mezi stromy se svým úlovkem. Šibalsky jsem se na ní usmál a poklepal jsem si ukazováčkem na spánek.
"Hlava vždy předčí rychlé nohy zlatíčko."
Zasmál jsem se a vytáhl sirky, abych mohl ohniště zapálit.
"Řekl bych, že horší, než mé kuchařské začátky to nebude a to jsem taky přežil."
Zašklebím se do plamínků, které začnu rozfoukávat, dřevo zapraská a za chvíli začíná doutnat a plápolat ohýnek, který se plazí chrastím a stravuje ho, jen aby si postupně našel cestu k větším kusům dřeva.
"Samozřejmě, že máme.....klacky. Bez nich to není ono. Komu neuhořel klacek a nespadl špekáček do ohně, jakoby nežil."
Se smíchem jsem si oprášil ruce a zvedl jsem se. Můj pohled padl na od krve ušpiněné kalhoty Cris. Povytáhl jsem mírně jedno obočí.
"Šikovná holka. To se bude fakt blbě prát. Počkej donesu nějakou dezinfekci a obvaz ať nám nekrvácíš na špekáčky."
Podotkl jsem s naprostým klidem, jakoby to bylo snad na denním pořádku. Pravdou je, že to není první a asi ani poslední zranění, které jsem někdy viděl a náhoda je blbec. Říká jizva na mé noze, když mi odskočil a sklouzla kdysi sekera.
Odešel jsem jen na chvíli, abych se vrátil s lahvičkou a smotkem obvazu.
"Je sice více kdo ví kolik let prošlá, ale což."
Pokrčil jsem s úšklebkem rameny, jak se zdá, na to, že nejspíše bude nějaká aktuální dezinfekce v autolékárničce jsem nijak nemyslel. Nabídl jsem Cris, že jí ruce vydezinfikuju a ovážu.
"To tě, ale před děláním špekáčků nezachrání.......vidíš vidíš já ti říkal, že borůvčí je v lese nebezpečné a ty ses tam chtěla milovat. Představ si, jak by teď vypadal tvůj zadek."
Usmíval jsem se pobaveně u toho, když jsem mluvil. Jak se zdá, nehodlal jsem brát takovou drobnost, nějak vážně a kazit si tím náladu, taky nebylo třeba.

Učiněná romantika? Neudržím smích. První, co mě - kromě velmi vizuálně přesné představy takové scénky, napadlo byla vzpomínka na naši schůzku v hotelu. Úklona je už jen třešnička na dortu při poznávání, co je tenhle polda zač. Zřejmě mě hned tak nepřestane překvapovat.

Ať si myslí cokoliv, nevyrazím do lesa hned. Dám si na čas přesně jak jsem řekla a v klidu a rozveseleném osamění si užívám pohled na víceméně klidnou hladinu jezera, kterou sem tam zvlní pohyb ryby pod hladinou.
Je to tak dlouho. Žiju teď potřetí? Nebo je to jen příjemná zastávka během druhé šance, která ale neodvratně vede do pekel?
Zašustění v trávě strhne mou pozornost stranou a našponuje všechny smysly. Nebude to nic horšího, než obyčejná myš, ale kvůli Natovi chci být co nejopatrnější. Nevidím ji, ani neslyším a nezbývá než se smířit s tím, že už zalezla do díry. Měla bych vyrazit.

Liduprostý les je pro mě v první chvíli fascinující zážitek. Pomalu vytahuje zapomenuté vzpomínky, ty, o kterých jsem si myslela, že jsou dávno ztracené a většinu z nich mě ani nenapadlo hledat. Některé, jak se ukazuje, se mi připomínaly ve spánku, jenže ještě před hodinou bych nebyla schopná to rozeznat. Spokojeně šlapu neznámým terénem a hledám, co by se dalo použít na podpal. Těch pár větviček, které posbírám, je málo.. i proto zamířím hlouběji, ale i tak si nakonec musím pomoci hrubou silou. To problém není. Jen si až příliš pozdě všimnu, že všechno nadšení volně přeměněné v chuť zvítězit zanechalo na mých rukách krvavé šrámy. Nedbám toho, i když tuším, co si vyslechnu a zvládnu i optimisticky věřit, že Nate nebude vyšilovat až příliš a nebude se dožadovat vysvětlení. Poberu, co jsem z přírodních zdrojů ukořistila a vrátím se k chatce.
Pozdě.
“Měl jsi to někde schované, přiznej se!“ houknu pobaveně na pana Reeda. Moje hromádka není o moc větší, ale rozhodně ji považuju za kvalitnější úlovek, než kdybych větvičky jen sbírala.
“Ale přijímám prohru. Snad jsi připravený na trochu karcinogenní večeře, druhá varianta je pizza,“ zvesela se zazubím.
Hodím kupku k ohništi a otřu si místy odřené ruce bez zájmu do kalhot.
“Máme profi napichovátka nebo potřebujeme klacky?“ bezradně se rozhlédnu.

Soutěěěěž!

"Hah, toho náskoku budeš ještě litovat zlato. Bude z tebe krásná přípravářka buřtů."
Zazubil jsem se na ní zvesela. Už dávno jsem si nic nedělal ze svého věku, nebo náražek na něj a s Cris to bylo......o to jednodušší. Vztah, který se mezi námi vybudoval, byl prostě zvláštní a tak to bylo správné.
Při jejích dalších slovech mi však přejel šimravý mráz po zátylku. Ohlédl jsem se po ní, ale to už se stáhla zpátky ke dveřím, aby je zavřela. Pobaveně jsem zavrtěl hlavou.
"A pak ti budu vytahovat trny ze zadku a zad protože tam bude určitě i ostružiní. Učiněná romantika."
Uculil jsem se a dvorně jsem se své provokativní dámě uklonil, načež jsem vyrazil rychle vpřed, abych využil přislíbený náskok a mohl začít sbírat větvičky. Záhy jsem se však oddělil z cestičky a zamířil do lesa. Sbíral jsem vše, co bylo cestou k nalezení.
"Zatracení McKelseyovi určitě mi tu chodili na dříví, takhle to tu probrat."
Bručel jsem si v duchu, ale nevzdával jsem to. Nehodlal jsem prohrát. Vracel jsem se až s plnou náručí různého chrastí a větviček. Už při návratu k cestičce jsem se rozhlížel, jestli někde Cris uvidím. Vše jsem nejprve nesl k ohništi, kdyby se delší dobu nevracela nejspíše si budu muset udělat pátrací výlet. Věřím však, že v takhle blízkém okolí se neztratí.

Čím delší dobu s Natem trávím, tím víc mám pocit, že protahuju mimické svaly obličeje všemi možnými způsoby. Nejen, že ve mně vzbuzuje důvěru a přesvědčení, že můžu vyjádřit veškeré emoce, ale taky čím dál tím víc chci. Dloubnutí v podobě slovního spojení „romantická dušička“ mě zarazí přesně tím způsobem, kdy rty ustrnou někde na pomezí úsměvu a úšklebku a aby výraz „to jako vážně?!“ získal ten pravý šmrnc, podaří se mi výmluvně přimhouřit jen jedno oko.

Následná výzva vrátí můj obličej do normálu.
“Jen běž napřed. Zasloužíš si náskok,“ odpovím dobrosrdečně, ale tón hlasu dává tušit, že je to jen další pokus o to si rýpnout, tentokrát do věkového rozdílu mezi námi. Přestože mluvím o náskoku, jsem policistovi v patách.
“Pokud ovšem přece jen raději nestojíš o trochu cukrování v kapradí,“ téměř dýchnu Natovi zezadu na krk. Pak se ovšem natáhnu ke dveřím do chatky, které jednoduše nemůžu nechat jen tak dokořán, a mezera mezi námi se zase prodlouží.
Venku je ještě pořád příjemně teplo, akorát od vody fouká studený větřík. V chatce se mi líbilo, ale měla vlastní, léty vetkanou atmosféru, kdežto venku je to něco jiného. Zdivočelá příroda, byť kolem vody osázená několika chatkami, budí dojem příjemné samoty přes den a v noci jistě doladí atmosféru pro několik strašidelných příběhů.
Okolí je mi neznámé, nejprve tedy pátrám pohledem, kudy bych tak na výpravu za drobným dřevem vyrazila. Vzhledem k tomu, že v průběhu roku nebudeme jediní, kdo si pro trochu klestí dojde, počítám s tím, že budu muset zajít hlouběji, ale to neznamená, že bude chyba se ze začátku vydat vyšlapanou stezkou.

Procházka?

Nad rýpnutím od Cris se jen s širokým úsměvem zašklebím a chytnu se naoko vážně u srdce.
"Au! To bolelo ty kruťasi!"
Rozesměju se a upiju piva. S dalším výdechem se ale začnu zvedat, pivo odložím na stolek a pomůžu trochu Cris s úklidem našich zásob. Své věci zatím moc neřeším. Ještě nejsem úplně rozhodnutý, že je opravdu odnesu nahoru a nebudu kempit na gauči, navíc takhle taky nepřekážejí a zatím nic extra nepotřebuju.
Při ukládání věcí spíše věci podávám a nechávám Cris, aby je ukládala po svém. Stejně jsem tu nikdy neměl žádný pořádně zavedený systém skladování. Takže mi změny ani nijak nevadí. Místy se na krátko zastavím a jen pozoruju Cris, jak ukládá a pohybuje se ladně v kuchyni. Musím se nad tím pousmát. Přece jen je to prostě zvláštní.
"Sááákryš."
Raději se zajdu napít znovu piva, aby si toho moc nevšímala. Očima zalétnu ke Cris a podržím si pivo v ruce, když jí div nevyprskne nosem neubráním se a upřímně se rozesměju taky.
"Jo to znám. Kdysi ve třeťáku jsem na lyžáku takhle jednou vymaloval pivem zeď nosem. Věř, tomu nebo ne, pak jsem si žádné nějaký čásek nedal."
Zasmál jsem se a znovu jsem upil. Zbytek jsem vrátil na stolek.
"Óooo tady je někdo romantická dušička. Procházka při zapadajícím slunci.....Ale máš pravdu."
Zazubil jsem se a zamířil ke dveřím.
"Co takhle z toho udělat zajímavější procházku? Ten, kdo najde méně chrastí peče buřty."
Nadhodím se zubatým úsměvem, jako bych byl mladý puberťák na chatě se spolužačkou.
"Nebo se bojíš, že prohraješ?"
Zatvářím se pobaveně načež elegantně vypluju ven chatky.

Spokojeně se nad plánem na zbytek dne usměju a uhnu pohledem, abych se rozhlédla kolem. Hodnotit interiér, navíc staré chatky kde dlouhou dobu nikdo nebyl, ovšem nepatří mezi mé koníčky.
“Teď tady budeš jen sedět?“ lehounce, jako vánek, si rýpnu si Natovy prostorem se rozpínající pohody, ze které jsem nesvá. Už minule bylo zvláštní jen tak sedět na hotelovém pokoji a nechat čas plynout a dnes je to stejné. A tak, i když se cítím příjemně, zvednu zadek z gauče a zamířím k taškám, které se samy nevybalí. Svého společníka nijak nepopoháním k tomu, aby mi pomohl a v klidu a svém tempu dám věcem jejich místo. Dokáži si vzpomenout i na to, že lednici a police by bylo dobré předtím aspoň obetřít vlhkým hadříkem, ale jestli se při příjezdu na chaty dělá v tomhle ohledu ještě něco, tak nemůžu sloužit.
Tašky ledabyle poskládám a schovám do jedné ze skříněk, načež se zaseknu. Vědomí, že v kuchyni téhle chajdy vládne můj uspořádací pořádek je jednoduše zvláštní. Je tolik věcí, které zůstaly uvězněné v minulosti a když nyní vyplují na světlo světa jako přítomnost, nevím, jak je přijmout.

Vrátím se ke gauči. Otevřené pivko už trochu zvětralo, není to však nic hrozného, takže se chutí napiju. Neodhadnu ale míru loknutí a množství tekutiny vesele bublající v mé puse se tak rychlým polknutím dostane do krku, až se rozkašlu a oči se mi zalijí slzami. Hned na to se ale začnu přidušeně smát.
“Jako.. uh.. amatér,“ konstatuju na vlastní adresu.
“Pojďme se projít. Stejně jsi chtěl sbírat nějaké větvičky,“ navrhnu záhy.

Plány na večer

"Fajn tak, některý den zahrajem, taky už jsem to skoro zapomněl."
Usmál jsem se a upil piva a dohodil do pusy pár chipsů. Sýrové jsou prostě nejlepší. Labužnicky jsem se usmál a pohlédl směrem k oknu z chatky.
"Na ryby je už dneska trošku pozdě. Budeme si muset některý den přivstat, ráno berou nejvíce, to víš jsou hladové. Takže dneska bych to viděl spíše na ty buřty a ohýnek. Pizza je fajn doplněk navíc když jí narvem do lednice, máme nějakou dobrotu i na zítra. Nebo kdyby měl někdo z nás v noci žravou."
Zasmál jsem se. K mému vlastnímu údivu mi tady bylo mnohem lépe, než jsem očekával. Tíživá nejistota a smutek, který se mnou začal plížit, když jsem prošel chatou zmizel, když byla na blízku Cris. Bylo zvláštní a uvolňující s někým jen tak trávit čas. Firemní akce vždy stály za prd a jinak jsem moc návštěv, nebo výletů s někým dalším nemíval.
Inu život nám skýtá nejrůznější překvapení.
"Na večer budem muset akorát posbírat nějaké klestí na oheň ať se hezky rozhoří. Budu muset kouknout jestli mi někdo neukradl šutry z ohniště a trošku ho zprovoznit. Věřím, že kláda na sezení tam furt je s tou by se nikdo netahal. Pořádnější dřevo pak štípnem z toho, co tu mám nachystané na zimní topení, jen kouknu kde jsem naposledy uložil svou věrnou sekerku."
Doplnil jsem náš plán a zajedl ho další hrstí chipsů a lokem piva.

S Natovým ujištění je mi lépe, jenže jak rychle napětí z mého výrazu zmizí, tak se zase vrátí a to přesně ve chvíli, kdy se zmíní o tom, že generátor nefungoval a on o tom věděl. Nynější nejistota je o to nepříjemnější, že se týká mě samotné, nikoliv něčí minulosti nebo podobných záležitostí. Jsem to já a moje minulost prolínající se s přítomností. Vždyť o nic nejde. Stejně jsem mu už skoro všechno řekla.
Využiju záchrannou akci a natáhnu se pro chipsy, kterými třese jako divý. Opřená o gauč kousek od jeho nohy podvědomě čekám, jestli v tom nebude nějaká kulišárna.
“No, jo. Párkrát jsem hrála obojí. Žádné mistrovské výkony ode mě nečekej,“ přiznám bez většího zájmu. Neodmítám, ale ani to nevypadá jako preferovaný druh zábavy, minimálně ne na dnešek.
“A co to bude dnes?“ povytáhnu obočí podobně jako Nate,“Ryby nebo buřty? Pizzy sice zbývá dost, ale oheň bychom si zapálit mohli,“ kdy naposledy jsem dělala něco takového? Když nebudu počítat postávání u rozpálených vnitřků barelů na ulicích, je to už pěkná řádka let. Vzhledem k tomu, že jsme se tady ale rozhodli strávit minimálně pár dní, určitě se pořádného očouzení dýmem dočkám.
Vypadá to, že se rozplynuly i poslední zbytky střídavé nejistoty a napětí, které mě přepadalo.

Zbytečné starosti

Upil jsem piva a koukl pro Cris. Zdá se, že jsem jí trošku pokazil náladu. Její návrh byl milý, ale přešel jsem ho širokým usměvem a ukázal jsem na ní ukazováčkem ruky, ve které jsem měl pivo.
"Sice to zní, jako lákavá nabídka nočního adrenalinu, ale ne. Jsem rád, že jsme tady. Konečně jsem našel důvod a způsob, jak se sem zase vrátit."
S upřímným úsměvem jsem se napil piva a koukl ke stropu.
"Takže vlastně, když to vezmeme kolem, spíše než nepříjemný vzpomínky jsi mi přinesla řešení."
Zazubil jsem se, naklonil se a ťukl svou sklenicí o tu její.
"A co se generátoru týká, byla by to fakt škoda, zvláště, když jsem se ho při své poslední návštěvě marně snažil rozjet. Jsi rozený montér Béďa......Jo trošku jsem ti kecal, ale kdybys to věděla předem nikdy by ses ho nepokusila rozjet."
Usmál jsem se vědoucně a spokojeně.
"Navíc, kdybychom teďka vypadli, tak bychom si nemohli opíct ty buřty ani lovit ryby. A ty pruty jsem nebalil jen tak pro parádu."
Přepnul jsem opět do své pohodové standardní nálady a znovu zachrastil náhradními chipsy pro svou společnici.
"Někde tu mám taky šachovnici, umíš šachy? Nebo alespoň dámu?"
Povytáhl jsem zvídavě a usměvavě obočí, jako by se za tím návrhem skrývalo, kdo ví co.