Andor.cz - Dračí doupě online

Detektivova odpověď mi smaže bezstarostnost z tváře a pohled se stane nepříjemnějším, než doteď. Ne proto, že bych se zlobila, ale protože jsem píchla do nějaké citlivé záležitosti a nevím, jak se zachovat. Takže na muže hledím a pochybuju, že je mu to byť jen trochu příjemné.
“Můžeme jet jinam,“ není to návrh, jen řešení, které se samo nabízí. Co jsem vlastně čekala? Vždyť přesně nějaký takový nepříjemný důvod, jaký mi byl naznačen, se od začátku nabízel. V dalších slovech už ale zase zazní víc života.
“Třeba pod rouškou tmy. I když by mě trochu štvalo, že jsem ten generátor spouštěla zbytečně,“ pokusím se změnit téma, ale nejsem s tím moc spokojená. Nejspíš, i když si to neumím přiznat, nemám chuť se bavit o vážných věcech. S Natem to doteď byla příjemná jízda a i když nebyla bez obav a starostí, zpětně ji vidím jako velmi příjemnou. To je něco, co jsem doteď dlouho postrádala – cítit se někde, nebo s někým, opravdu spokojeně.
O chipsy prozatím nejevím opětovný zájem.

Posezení

Ušklíbl jsem se nad zhodnocením patra. Nejspíše jsem sem přitáhl opravdu tu správnou společnost. Na jednu stranu bylo docela úlevné, že jí nezajímá historie tohoto místa, má, nebo věcí kolem. Podal jsem Cris plechovku a koutkem oka zahlédl, že chipsy, které dostala asi nebyly ty správné. S úsměvem jsem jí podal jiné.
"Prohodíme si je. Co ty na to?"
Zazubil jsem se a pak jsem si otevřel svou plechovku s pivem a napil jsem se. Nebylo sice dostatečně vychlazené ale i tak bylo fajn a přišlo vhod. A sedět zase po takové době na tom starém rozvrzaném gauči bylo taky podivuhodně fajn. Znovu jsem se napil z plechovky a pak jí jen chvíli držel v ruce opřenou o opěrku gauče, když mi položila Cris otázku. Chvíli jsem se díval na zhaslou starou televizi, pak jsem pozvedl koutek rtů do náznaku úsměvu a slétl očima k Cris.
"Tak přece jen jí má minulost zajímá. No co já se jí taky vyptával."
"Ne přesčasy v tom fakt nejsou."
Zasmál jsem se ale jsem úsměv nechal rozpustit do klidnějšího výrazu a rozhlédl jsem se po známých stěnách kolem.
"No víš, tohle místo mi přinášelo vzpomínky, se kterýma jsem se nebyl připravenej vyrovnat. Vždycky jsem to tady miloval....ale upřímně už jsem ani nepočítal s tím, že se sem ještě někdy vrátím."
Přiznal jsem nakonec upřímně a znovu jsem se napil piva.

Chytím chipsy a soudě podle obrázku sýru na obalu je jíst nebudu. Přejdu to chvilkovým bezvýrazem, který se sem tam objeví, když ztratím zájem, než se v pohledu objeví špetka zvědavosti.
“Nepořádek?“ zvědavost vystřídá lehké zmatení doplněné o omluvný tón, “Nerozhlížela jsem se, jen si vybalila věci. Je to tvoje teritorium, takže cokoliv tady je patří k tobě. Může dojít k tomu, že to zhodnotím, ale vzhledem k neplánovanosti našeho výletu se nebudu cítit ukřivděná,“ zahlásím poněkud strojově, až se nad tím sama zarazím. Nedokážu skrýt drobné rozpaky, ale nabízené pivo přijde tak akorát včas, abychom se tím nemuseli zabývat a nekazili tak stále přátelskou atmosféru.

Jednoduchým pohybem posledního článku prstu otevřu plechovku a nasaju jiskřivou vůni čerstvého piva.
“Z jakého důvodu jsi sem nejezdil?“ nečekám, že je to otázka na tělo, takže povytáhnu koutky a napiju se. Pěnící nápoj má snesitelnou teplotu, ale být studenější, nezlobila bych se. Jak dlouho jsem už neměla pivo?
“Nepřipadáš mi jako typický polda, co by se honil za kariérou, takže dlouhé večery v práci kvůli přesčasům asi můžeme vynechat?“
Bezstarostně se svezu na gauč kousek od Nata.

Na chatě

"To ani ne, ale tenhle funguje co pamatuju a je to ještě stará poctivá práce. Ty dnešní šmejdy jdou do dvou let do hajzlu. Tenhle drží už minimálně deset."
Houkl jsem za Cris nahoru a pokrčil mírně rameny. Vzhlédl jsem ke schodišti, když se ke mě ještě otočila. Nad padlým návrhem jsem se musel zeširoka usmát a poškrábal jsem se ve vlasech.
"Popřemýšlím vo tom navečer. Ale neboj se tenhle zarezlý kousek železa ví, jak rybařit."
Mrkl jsem na ní pobaveně. Poznámka o strachu o mou osobu mne trošku překvapila. Vrátil jsem se pohledem ke schodišti, ale to už jsem viděl jen mizející zadek a nohy na jeho konci.
S úsměvem jsem zavrtěl hlavou.
"O mě a mít strach. To jsou mi teda věci."
Znovu jsem nad tím zavrtěl hlavou a slétl očima ke svým věcem, nakonec jsem si sedl na gauč. Byl starý, ale stále bytelný. Hodil jsem si nohu přes nohu a rukou jsem si bezmyšlenkovitě začal mnout bradu, když se mé myšlenky ubraly úplně někam jinam mimo realitu.
"Fakt jsem tu dlouho nebyl. Asi bych pak měl kouknout nahoru a poklid věci, pokud tam nějaký zbyly po......ahhhh saaaakra.....je to tak dlouho a pořád se mi tam moc nechce...."
Ze zamyšlení mě vytrhl až hlas Cris. Zamrkal jsem a vzhlédl k ní. Je to na jednu stranu trošku zvláštní vidět jí, jak bezstarostná a pohodová umí být. Je to dost jiné oproti našemu prvnímu setkání. Spustil jsem ruku a znovu jsem se musel usmát. Naklonil jsem se přes okraj gauče a sáhl do tašky vedle něj. Pak jsem po Cris hodil náhodný balíček chipsů.
"Samozřejmě, že po ruce."
Odvětil jsem.
"Omluv ten nepořádek nahoře. Tak nějak jsem ještě nestihl uklidit."
Zmínil jsem jen tak meziřečí a koukl směrem k tašce.
"Pivko?"
Nadhodil jsem a pro dvě jsem sáhl.

“Máš nějaký zásadní problém s koupí nového?“ povytáhnu obočí tak, jak se to dělá. Nejsem totiž schopná odlišit, jestli ke generátoru Nate tíhne ze zvyku, nebo protože skutečně věří, že je to dobrý kus a nebo jednoduše nemá peníze na nový. Ani jedna z možností není dobře nebo špatně, jen v tom chci mít jasno.

Do patra už zamířím očividně s menší kuráží, než s jakou jsem se po chatce pohybovala doteď. Vybalit. Kdyby to neřekl, nechala bych věci prostě v tašce a neřešila to, ale má pravdu, že vybalit bych si měla. V půlce schodů se na okamžik zastavím a vydechnu – pročistit mysl, zklidnit se, být normální.
“Můžem tam být spolu, mě to nevadí. Nejsem z cukru,“ pousměju se dolů na parťáka, “Z toho starožitného kousku budeš akorát rozlámaný a neukážeš mi, jak pořádně zaseknout, aby se ryba chytila,“ rýpnu si do gauče, aniž bych tušila, jak moc pohodlný nebo nepohodlný je.
“A nebudu o tebe muset mít strach,“ dodám už vážněji, načež vystoupám nahoru a pomalu se rozhlédnu. Taška přistane kousek od mých nohou, ani teď se mi nechce tady vybalovat.
V místnosti dominuje zvláštní teplá zatuchlina, odér minulých let, prázdnoty a vzpomínek. Ty kolem mě ale proplouvají naprázdno, protože jsem nebyla ani u jedné z nich. Zvláštní, že dole jsem z chatky měla úplně obyčejný pocit, ale tady.. Popadnu tašku a zamířím k nízké skříňce, kde během pár okamžiků vyskládám Natovy věci, které mi půjčil, a o kterých teď mluvíme jako o mých.
Kritickým pohledem přelétnu poličku až poté, co zjistím, že jsem svou situaci tak zcela nedomyslela, a se zavrtěním hlavy to nechám být. Do města se nebude vracet ani jeden z nás. Popadnu sáček se svými špinavými věcmi a zamířím dolů.

“Mám hotovo, pardále,“ zahlásím usměvavě.
“Kde jsou ty chipsy? Co máme na seznamu kratochvílí jako první?“ už jsem zase naladěná na dobré vlně. Nezapomenout na generátor. Sáček s věcmi si zastrčím za lem kalhot, ruční rychlopraní můžu vyřešit kdykoliv, a konečně zamířím zapojit spotřebiče.

Bytování u jezera

"Heh, raději se postarej o ten generátor dokáže být dost záludný."
Usmál jsem se zářivě na Cris. Venku jsem ozkoušel příčky žebříku jestli nejsou moc prohnilé, ale jak se zdálo stará práce ještě něco vydrží, takže už jen stačilo připravit si pár nových tašek a vynosit si je nahoru. Naštěstí střecha není zase tak vysoká, abych se, kdo ví jak nalítal, když si je budu pokládat jen na její okraj. Pak jsem si vylezl hezky stylově na střechu a zkusil jestli se neprohučím tou. K mé úlevě se jednalo nejspíše jen o jedno prohnilejší místo.
"Hmm bufe to chtít nové prkno, nějaké hřebíky a kladívko."
Broukl jsem si pro sebe a zase slezl dolů a zamířil dovnitř. Lehce jsem se usmál, když jsem šel k bedně s nářadím a zespodu slyšel marné hrkání generátoru.
"No jo, nejen já stárnu."
Vzal jsem s bedny opasek s poutky a kapsami a upnul ho k pasu, zavěsil na něj kladivo a do kapsičky hodil hrst pořádných hřebíků, kterými by se asi dali zabíjet i upíři. Jakmile jsem zamířil ven mohl jsem dost možná vypadat, jako pravý domácí kutil, nebo doškař odvedle.
Za chvíli jsem byl zase na střeše i s novou deskou. Vsadil jsem jí do volného prostoru a přibil jí hřebíky, pak jsem začal postupně dávat nové tašky, aby tam nezatékalo.
Z práce mě vytrhne až hlas Cris, která konečně nahodila generátor. Se zářivým úsměvem na ní kouknu dolů. Být ještě trošku ušmudlanější a mít na sobě nějaké správné opravářské džíny s přeskama přes ramena vypadala by i docela roztomile. Ne že by nebyla roztomile ušmudlaná i teď.
"Jo docela dobrý. Střešní okno jsem už zrušil ještě posledních pár tašek a jsem tu hotov. Nezdá se, že by byla díra někde jinde. Tahle chatka něco vydrží je to ještě poctivá práce."
Usmál jsem se pyšně a doopravil střechu, načež jsem začal slézat ze žebříku, dal jsem si pozor, abych náhodou Cris nepřišplápl ruce, kdyby neuhnula.
"Dej mu čas, je sice starej, ale podrží nás uvidíš."
Mrkl jsem na ní laškovně a utřel jsem si ušpiněné ruce do hadry na opasku.
"Za pár dní si na tyhle věci zvykneš neboj."
Zazubil jsem se a zamířil zase zpátky dovnitř, abych uklidil nářadí zpátky do bedny a tu mohl schovat na své místo do skřínky u země.
"Vybalit si věci můžeš támhle."
Ukázal jsem na schodiště odkud se dalo jít do patra.
"V patře je jen jeden velký pokoj, tam budeš mít ložnici. Kdyby se tam válelo, něco co by ti vadilo, dej vědět postarám se o to, nebo to prostě ignoruj. Jak říkám dlouho jsem tu nebyl."
Pokrčím rameny poklidně a sám si nechám ležet zavazadla vedle gauče.

Začíná mi být čím dál víc jasnější, jaký polda tadyhle pan Reed je. Dělá vlastní úsudky a podle toho jedná, nejsem výjimka a to je dobře – nakonec by mě právě to mohlo mrzet, až skončí idylka a oba skončíme zabásnutí nebo mrtví.

“Zvládnu obojí,“ odpovím rozhodně, ale tónem který prozrazuje, že o nic nejde. Generátor ve sklepě zní jako vtipná minulost, ale nikdo se nesměje a Nate se nemá ani k tomu, aby vyprskl, že jde o vtip, tak to tak vezmu a zamířím ke dveřím, které dle mého úsudku vedou o pár metrů níž.
Polda toho ale nedbá a místo toho, aby čekal, vyrazí ven.
Vzdám akci sklep a vyjdu ven, abych svého společníka našla.
“Myslím to vážně. Jsem lehčí, spravím to. Můžeš mě zespodu instruovat,“ hádat se o tom ale nebudu.
“Jdu na ten sklep, pak přijdu a opravíme střechu,“ pořád jedu v nějaké zvláštní poloze automatiky, kdy se nevnucuju, nechci vypadat hustě, zkrátka jen oznamuju nejlogičtější postup.

Ani tentokrát se po vstupu do chatky nerozhlížím a zamířím rovnou ke sklepu. Dolů sejdu jen tak, bez externího světla, ale i strachu, že na mě spadne nějaká krysa nebo vlítnu obličejem rovnou do pavučiny. Najít generátor mi chvíli trvá, shodím přitom prázdnou zavařovačku, ale podle sice cinkavého, ale netříštivého zvuku se nerozbila.
Nahodit generátor se ukáže jako nečekaný oříšek. Nate si možná myslel, že je to práce pro holky, ale roky nepoužívání se na přístroji projevily jednoduše tím, že se mi nedaří ho rozjet. Když se po pár minutách trpělivého nahazování konečně rozvrčí, mám z toho upřímnou radost.
Vyrazím zpátky nahoru a v tu chvíli – ticho.
Šlehnu do tmy za sebou pohledem. Tak teda jinak. Přivřu víčka a využiju svůj potenciál.

Tentokrát se už generátor nevypne.
“Nechám ho chvíli běžet bez napojení, kdyby zase kiksl. Potřebovali bychom nový,“ zahlásím společníkovi a vrazím za ním ven. Věci, které jsme nakoupili, budou muset ještě pár minutek vydržet v chatce. Štěstí, že není zase takové horko, aby se potraviny okamžitě začaly kazit.
“Co ty, jak to jde?“ opřu se o žebřík, ruce umazané prachem a technickou mastnotou.

Vítejte na chatě, ve světě zapomenutém

Auto spokojeně dovrčelo, až do nedalekého paloučku mého všemi zapomenutého království, které svým zjevem jasně dává najevo, že jsem se o něj delší dobu nestaral. Nejvíce naprudí asi ta střecha, protože tu budu muset opravit.
Pomalu jsem se nadechl a vystoupil jsem ven za Cris. Rozhlédl jsem se a chvíli se kochal pohledem na chatku, na které jsem nebyl.....hodně dlouho.
"Tehdy to bylo z dost pádných důvodů."
Okamžik zaváhání, kdy se mi do tváře vkradl nádech něčeho, co mohlo být starou bolestí se rozptýlilo opět za úsměvem.
"Jop. Tohle je mé království. Můj ráj skrytý před světem."
Abych podtrhl důležitost toho, co jsem řekl vytáhl jsem svůj mobil a s úšklebkem jsem ho nasprosto a natvrdo vypnul, aby mě nikdo na dovolené neotravoval.
Pak putoval zpátky do kapsy, ač raději bych ho asi hodil obloukem do jezera. Zakroutil jsem s úsměvem hlavou nad tím, jak má společnice posbírala věci, jako by o nic nešlo a sám jsem se jal toho, co zbylo a pak zamkl auto.
Dorovnal jsem s ní krok, ale pohledem jsem se držel stále na chatce.
"Jak? Hmmm to už je hodně dávno. Kdysi jsem si řekl, že na nějaké dovolené kdo ví kde u moře seru a raději si za ulité prachy koupím kousek ráje, kde budou ryby a nikdo mě nebude prudit. Vlastně mi dal typ starý kámoš, který mi dlužil laskavost."
Usmál jsem se pod vousy a u dveří do chatky, ke kterým jsem zamířil neomylně jsem složil na okamžik věci, abych vyhrábl klíče.
Následně jsem si protáhl záda až to zakřupalo. Netrpělivost Cristiny mne přiváděla k úsměvu.
"To víš nezabásl jsem ho, když jsem mohl. Byl malá rybka."
Pokrčil jsem rameny a odemkl dveře a nohou je odstrčil, abychom mohli vejít dovnitř. Bylo to tu zaprášené. Znatelné, že tu nikdo dlouho nebyl. Díry ve střeše byla samozřejmě nad kuchyní a mokrý flek jasně napovídal, že v nedávné době i pršelo.
"Zdá se, že jsem to tu nezabezpečil dostatečně příště až tu delší dobu nebudu asi rozmístím okolo baráku miny.....možná by stačila i cedule."
Zauvažoval jsem nahlas a promnul jsem si bradu. Pak jsem odnesl věci dovnitř a složil je v obýváčku. Bylo to tu zařízené postaru, ale útulné.
"Elektrika tu zavedená není, musíme nahodit generátor ve sklípku ať jí máme alespoň pro lednici. Zkus to nahodit pokud máme v nákupu něco, co by se mohlo zkazit, já mezitím zkusím kouknout na tu střechu. Nerad bych měl v noci okřídlené návštěvníky."
Zašklebil jsem se. Shodil jsem ze sebe bundu, nechal jí ležet na opěradle gauče a pak jsem zamířil ven, abych sundal ze zdi žebřík a šel se podívat, jak rozsáhlou opravu to bude chtít.
"Hmm nějaké náhradní tašky bych mohl mít v kůlničce za chatkou."
Broukl jsem si pro sebe v duchu a ustavil žebřík tak, aby se mi pokud možno nezvrtl.

Cestou toho moc nenamluvím. Pizzy jsem přejedená a krom toho Nata nakupování víc, než zmohlo, takže nám dopřeju těch několik minut klidného kodrcání se po silnicích. Je příjemnou změnou, když z hlavní proudové silnice sjedeme na méně udržovanou cestu obklopenou vysokými stromy. Během chvíle mám pocit, že jsem se ocitla v úplně jiném světě a nic, jako moderní velkoměsto neexistuje.
A s ním ani moje hříchy, má spravedlnost a život, který jsem vedla.
Je to jako facka, možnost žít jinak.
Bláhové myšlenky mi ale dlouho nevydrží a idylický klid, který v téhle oblasti vládne, mě vytáhne z auta dřív, než můj společník vypne motor. Protáhnu cestou ztuhlé tělo a ostražitě si měřím každý metr v dohledu, zda neuvidím známkou nežádoucí lidské přítomnosti či cokoliv podezřelého. Netvářím se přitom nijak a nějakou dobu to ani nevypadá, že pořádně vnímám, co se děje. Jakmile získám pocit, že je všechno v pořádku a snad opravdu tak, jak má být, zase zlidštím.

“Takže tohle je ono?“ ukážu na chatku, ze které vidím jen jednu stranu s okny. Okenice jsou zavřené a rozhodně by potřebovaly natřít, ovšem na druhou stranu, přesně tyhle detaily dodávají tomuhle místu jeho atmosféru.
“Jak jsi k takovému domku přišel?“ pokračuji další otázkou z pod kšiltu čepice, kterou si chci ještě nějakou minutku nechat, a zamířím nazpátek k autu. Z něj vytáhnu tašky, které mi jako první přijdou pod ruce, a bez námahy je vezmu. To mi už na rtech hraje jemný úsměv. Je fajn nemuset se přetvařovat a dělat, že neunesu víc, jak dvě půl kilové balení rýže. Takhle můžu Natovi konečně pomoct podle svého nejlepšího uvážení.
“Tak šup, šup, nezdržuj. Protáhnout se můžeš i potom, teď odemkni,“ zvědavě zamířím za roh budovy, kde by mohly být hlavní dveře. Jenže to se spletu. Zase jen stěna a okna schovaná za okenicemi, a pod nimi dlouhá úzká stříška s vyskládanými polínky.
Až za dalším rohem je terasa z níž se dá do domu vejít. I prosklené dveře kryje dřevěná ochrana, pevně k boku domu zamčená na visací zámek.

pátek 19. května 2079
pozdní odpoledne

Natova špatná nálada se brzy rozplyne. Nakoupeno máte a to nejhorší, co vás ještě čeká, je samotná cesta – ale i tady se ukáže, že překážek a nepříjemností už bylo dost a silnice jsou poloprázdné. Neznamená to, že se sem tam neukáže nějaký blbeček, co neumí používat blinkry, nicméně cesta je na páteční odpoledne velmi svižná.

Nevypadá to, že by vás někdo sledoval a jestli ano, pak je to královská hra a vůbec netušíte, kdo nebo odkud by ji mohl hrát.

K chatě u jezera dorazíte v pozdním odpoledni.



Tráva je tady zelenější, vzduch svěží a zvláštně vlhký, tak, jak to u vodních ploch a toků bývá. Půda pod nohama je ale suchá a zdá se tak, že poslední dva tři dny rozhodně nepršelo. Co je další příjemnou zprávou, ve vzduchu to nebzučí a tak můžete získat dojem, že komáři v téhle oblasti neexistují.
Chata působí poněkud sešle. Je ošlehaná větrem, lak a většina ostatních nátěrů odprýskává, okna jsou zaprášená a v rozích terasy se válí nafoukané listí pokryté pavučinami. Na střeše chybí z jedné strany několik tašek a tady lze lehce získat dojem, že jim dolů někdo pomohl kamenem nebo větví. Důkaz chybí, na zemi se totiž válí jen roztříštěné zbytky střešní krytiny. Pozemek není oplocený a v okolí chaty se dají najít různé stopy – lidské, i zvířecí, převážně pak otlaky psích pacek.
Okolní příroda je divoká a nespoutaná.
Kolem jezera je podobných chatek víc, na dvě z nich vidíte přímo z terasy, ostatní jsou ukryté hlouběji v lesích. Těžko říct, jestli za dobu, co tady Nate nebyl nějaká přibyla, ale celkově jich je kolem desítky. Některé obsazeny trvale, jiné jen sezonně.
Nějakých patnáct kilometrů odtud je pak menší vesnička. Dá se do ní dojet autem, ale i dojít pěšky hezkou lesní pěšinkou, která svádí i k dalším příjemným procházkách po okolí.

Zkrátka a dobře idylka jak se patří.