Andor.cz - Dračí doupě online

Nákupy ou jéééééé!

"Já, že bych byl někdy neopatrný nemusíš mít strach žádný důchodce mě hůlkou ohrožovat nebude!"
Bojovně jsem zvedl pěsti, jako nějaký boxer a předvedl jsem pár ukázkových úderů do vzduchu, načež jsem se smíchem odešel. Naštěstí, když jsem procházel kolem policejní hlídky, byl jsem pro ně jen další magor, který si dneska přišel do té tlačenky nakoupit a nijak nehrotili, že bych mohl bejt polda. Když jsem je zaznamenal koutkem oka nevypadali ani, že by byli z našeho okrsku, což je jen dobře.
No a pak nezbývalo než vzít jeden z posledních nákupních košíků v kóji a z hlubokým nádechem vrazit do obchodu. Hned za dveřmi to tam vypadalo, jako na cvičných manévrech. Davy lidí, proudy košíků a to vše v neustálém pohybu, simulujícím jakousi bitvu, kterou jsem nedokázal rozklíčovat, nebo snad převod nepředvídatelných dopravních situací ve rušném městě? Jediné, co tu chybělo byla policejní hlídka pokutující rychle jedoucí košíky, nebo ty, kteří nedodržují předpisy.
"No tak to bude nákup k posrání."
Odfoukl jsem si a vrhl jsem se do toho. Nákupní seznam v ruce, kterou jsem držel vozík. Druhou ruku připravenou bafnout, co jsem zrovna potřeboval, nebo se hájit před případným útokem agresivního zákazníka a očima jsem skenoval prostor.
"Fajn, takže co to potřebujem....hmmm hmmm...hmmm jasně.....to bude brnkačka."
Vzhlédl jsem od seznamu jen abych protočil rezignovaně oči.
"Teda byla by, kdybyste mi pane uhnul s tím košíkem ať můžu projet do támhle té uličky!"
Zabručel jsem na duchodce, který vypadal, že snad vozík tlačí spíše jeho, než naopak.
"He?.....Cože to máte s komínem chlapče? A proč ho chcete ojet do pičky? Nejste nemocný?"
Zamžoural na mě přes ty svoje ultra popelníky, které by měl problém rozbít úderem i superman. V duchu jsem zaupěl.
"Ne dědo! Kurva žádný komín! Jen se chci pohnout a nakoupit!"
Zvýšil jsem hlas, protože byl plesnivec očividně nahluchlej a naslouchadlo nechal doma.
"Chcete někoho ohnout a nakropi? Synku nejsi ve špatném obchodě?"
Zamumlal dědek a ultra pomalým želvím roztřešeným pohybem se natahoval do regálu s cibulí.
"Ty vole ten dědek je úplně hluchej sakra. Ahhhh ukažte dědo já vám tam tu cibuli naložím jinak tu budem do soudnýho dne."
Zabručel jsem spíše pro sebe natáhl jsem se naházel do igelitky dědkovi odhadem tak kilo cibule, kterou jsem mu šoupl do vozíku.
"Co...co to děláš? Dyť není červená, ale žlutá."
Žbrblal dědek. Už jsem to psychicky nevydržel a prostě odšoupl vozík stranou, abych mohl projet a rychle jsem se protáhl kolem toho plesnivce.
"Víte co dědo, nebuďte rasista a přestaňte prudit, nebo vám tu cibuli narvu do prdele!"
Ušklíbl jsem se na něj a mluvil dost nahlas na to, aby mě slyšel. Odpověď jsem však už nezaregistroval, protože jsem byl o půl uličky už dál.
Pak se začalo konečně trošku dařit a můj plánovaný nákup se plnil dle seznamu v košíku. Občas jsem něco málo přihodil mimo plán, pro případy, co kdyby náhodou byla chuť žrát zrovna tohle. Takže v košíku přistálo mimo jiné i pár instantních polívek. Trocha česneku. I pro nějakou cibuli jsem se nakonec vrátil. Pro sichr jsem vzal i trochu různýho koření na gril a vaření, neměl jsem šajna co ještě nestihlo odejít z tý mý chajdy po tom čase.
Vše šlo dobře až do chvíle kdy jsem strčil do košíku poslední dvoje marschmallowy.
"Pane co si myslíte, že jakože děláte?! Ty jsem měla vyhlédnuté já a už jsem si je šla naložit. To takhle nemůžete dyť je to, jakobyste mi je vzal rovnou z košíku! Taková sprostota!"
Začala se tam na mě čertit jakási namyšlená žába, která vypadala, spíše, jako nafouklá ropucha. Obrátil jsem k ní klidný přezíravý pohled.
"Madam nevidím váš podpis na tom žrádle, takže zařaďte zpátečku a zkuste nic nepřeválcovat. Berte to tak, že to dělám pro Vaše dobro."
Odbyl jsem jí a zamířil dál k toaleťáku.
"Cože?! Jak to jako myslíte...co tím chcete.....vy jeden sprosťáku! Budu si na Vás stěžovat!"
Křičela za mnou.
"Hlavně klid Nate, už jen dvě uličky a jsi u pokladen a........do prdele."
V duchu jsem zaupěl nad frontou u pokladny. Nakonec jsem zapadl k tomu toaleťáku. A hledal nějaký vyhovující parametrům. Zrovna jsem se zastavil u babky o hůlčičce, která koukala zoufale na 4 čtyřvrstvý toaleťák v horní polici. Takový ten echt, který je jako pohlazení pro prdel.
"Dobrej bábi chcete to podat?"
Nabídl jsem se, jako dobrotivá duše. Stařenka ke mě s nadějí vzhlédla.
"Oooo to budeš moc laskav mladíku. Dvě balení prosím."
Vřele se usmála. Natáhl jsem se pro první balení a složil ho babce do košíku.
"Trpí snad neustálou sračkou, že toho bere tolik?"
Natahoval jsem se pro druhé a když jsem ho tam složil zahlédl jsem v babčině košíku. Hromádku konzerv a když jsem se koukl k sobě chyběly mi v košíku dokonce i špekáčky zmizly.
"No bábi, že se nestydíte takhle mi luxovat košík!"
Začal jsem se na ní zlobit, ale ona na mě vrhla absolutně destruktivní pohled.
"Prosím? Ty o mě chceš tvrdit chlapče, že snad kradu?! Já stará, chorá a slabá žena?! Styď se!"
Prásk. Skoro mi až vyhrkly do očí slzy, jak mě flákla ta stará vypočítavá potvora do holeně tou svou hůlkou. Skousl jsem si ret, abych nevykřikl bolestí, než jsem se vzpamatoval, už byla bába pryč a já mohl valit pro nové konzervy a špekáčky.
"Nesnáším důchodce!"
Až o dalších dobrých dvacet minut později jsem se probojoval konečně k pokladně. Fronta dlouhá, jako kráva, ale ubývala. Strašně se to vleklo a pak se samozřejmě, jak jinak, než nad pokladnou jen asi dva lidi přede mnou rozsvítila ona červená cedulka s nápisem "Prosím použijte jinou pokladnu". Znovu jsem zaúpěl a přešoural jsem se k druhé pokladně. Když jsem se dostal konečně na řadu s placením, myslím, že kdyby mi prodavač oznámil, že mu nefunguje terminál na platbu kartou, asik bych ho uškrtil špekáčky a do krku mu narval pár plechovek, aby tolik nekřičel. Naštěstí alespoň toto jim fungovalo a tak jsem pocitově o dvacet let starší vyšel o dobré dvě hodiny později z obchodu zase ven a zamířil jsem mírně kulhavým krokem zpátky ke svému autu.
"Právě tenhle obchod ztratil své privilegium poskytovat mi zásoby."
Bručel jsem si pro sebe, než jsem zastavil vozík u kufru auta. Potěšující bylo, že jsem měl sebou více věcí, než bylo na seznamu, ano samozřejmě nechyběly ani sýrové chipsy.

Ani nevím proč, je mi líto, že nejdu. Podle toho se taky tvářím celou dobu, co mě Nate uklidňuje, jak to zvládne, a povzbuzuje, že tady to zvládnu já a nic se nestane. Jenže.. povzdechnu si a přikývnu.
“Dávej bacha, pardále,“ vezmu si další kousek pizzy, kterým chci zajíst své zklamání. Do toho obchodu jsem chtěla, tak to je. Jednoduché. Chtěla jsem tam jít. Chtěla jsem tam jít s Natem a nakoupit všechny ty nezbytnosti na seznamu a rozhodně i něco navíc, co vůbec nepotřebujeme, ale udělalo by nám to radost. Nebo bychom to chtěli zkusit, což by vedlo k tomu, že bychom nad otevřenou plechovkou plnou nakládaných chobotniček společně nespokojeně prskali jako dvě kočky.
Pizza mi nechutná, vrátím jí zpátky do krabice.
Pohled na poldy nemá kýžený efekt. Nebojím se. Jsem naštvaná za tohle všechno, a zároveň rozmrzelá z toho samého. Zatímco tam venku skoro všichni chtějí zažít něco velkolepého, něco, co je vytrhne ze stereotypu, kdy si dokáží, jak nejsou k ničemu, mě tady trápí, že nemůžu jít nakupovat do konzumu a cítit se aspoň na chvíli normálně.
Vzchop se, vzchop se..

Než se Nate vrátí, je záchvěv deprese pryč. Nejsem sice tak usměvavá a dobře naladěná, jako když jsme opouštěli jeho byt, ale je to lepší, než před pár minutami. Ať už jsme tam. Zamávám mu z auta přes zavřené okýnko a zvědavě sonduju, jestli koupil všechno, co měl. I tak se ale držím od dveří v dostatečné vzdálenosti, protože náhoda je blbec.

Nákupní seznam

"No a co, že je pátek, to přece neznamená, že se chci někde vysekat ne? Bah."
Zabručel jsem, když jsem se zase jednou dočkal červené na přechodu. Alespoň mi zrovna nikdo neskákal pod kola. Koukl jsem dozadu na Cristinu do zpětného zrcátka, jak tam sepisuje náš nákupní seznam a musel jsem se tomu pousmát. Bylo to opravdu zvláštní jet si takhle na ryby a ještě k tomu zrovna s ní.
"Sakra Nate, možná jsi ještě tolik nezestárl a nezabředl do toho staničního života."
"Zapomenout na naše zásobování? Neblbni něco takového bych si nelajzl. Fakt nechceš nikde v sobotu v okolí shánět toaleťák. To zavání tak vykrást některou z nejbližších chatek a doufat, že tam nějaký bude."
Zazubil jsem se a mrkl po billboardu, který jsme míjeli.
"Frrch ne tam nejedu, tam budou všichni. Zkusíme jednu z menších prodejen."
Vesele jsem se zazubil, když mě Cris označila za někoho z jiného světa.
"Díky snažím se bejt jedinečnej."
Poznámku o tom, že spíše ti naší ufoni, co s námi soužijou jsou z jiného světa si nechám pro sebe. Zbytečně by kazila příjemnou atmosféru. Odbočil jsem z hlavní a trošku jsem si zajel k osvědčenému malému obchoďáčku většinou tu nebývá tolik.....
"Zatraceněěěěě to snad nastává konec světa, nebo co? Ti lidi se úplně zbláznili nepamatuju, že by tu bylo někdy tolik lidí. No to bude vopruz."
Zatočil jsem v poslední řadě a zabral jedno z posledních parkovacích míst, které ještě bylo volné. Moc dalších řidičů se tu už asik nevejde.
Vystoupil jsem a slétl očima k Cris, která se zarazila. Na hlavě jsem měl už naražený svůj retro klobouk a sluneční brýle posazené na špičce nosu. Sklonil jsem hlavu, abych viděl bez brýlí lépe, naznačeným směrem.
"Jasně, bez kámošů z branže se to neobejde."
Pokrčil jsem mírně rameny.
"Žádnej velkej problém. Šupni mi ten seznam kotě já tam zajdu, stejně je tam lidu, jak při prodeji lístků na mistrovství basketu, na kterým maj účinkovat samý nahatý ženský."
Zašklebil jsem se a natáhl ruku pro seznam.
"Mezitím si porelaxuj, zapni hudbu. Zkus mi nechat nějakou pizzu a hoď se do klidu. Nemaj důvod se o nás zajímat. Jsme jen další normální pár, co si přijel nakoupit. Navíc svýmu popisu v hledáčku zrovna moc neodpovídáš."
Nazvedl jsem brýle a laškovně na ní mrkl.
"Hned jsem zpátky zlato......pfffch cože sýrové chipsy, že jsou hnus? No to se ještě uvidí."
Zabručel jsem pro sebe, když jsem prolétl očima náš sepsaný seznam a usadil jsem si zase brýle na své místo. Ještě jsem jí mávl na rozloučenou a pak jsem se měl k odchodu vstříc té nakupovací pasti plné lidí. No a samozřejmě hurá kolem polišů směr obchod.

Nate je Nate, začínám si zvykat na další z jeho stránek. Takhle patří jeho řidičskému umění. Kdybych už jednou v životě skoro neumřela, a dost dobře možná jsem vlastně umřela, asi bych měla větší strach. Jenže se bojím tak jedině o něj. Do řízení mu nefušuju, neradím, ani nijak nevzdychám, když se pustí do jiného řidiče. Jeho věc. Můj džob zahrnuje odtrhávání kousků pizzy a zajištění jejich zpracování, jestli v tom hlavní roli moje pusa nebo Natova, je druhotné.
Rozesměje mě až „fajně jemnej toaleťák“ a to tak, že sis chutí tuhle hlášku ještě dvakrát připomenu.
Větší část pizzy už je pryč, takže ji v klidu odložím, olíznu si mastné prsty a ty potom otřu do trička, abych nezašpinila bloček.

Sladký pití
Voda
Rychlý jídlo (myslíš plechovky?)
Jemný toaleťák
Gumoví medvídci
Čokoláda
Špekáčky
Marshmallow
Chleba
Hořčice
Jednorázový nádobí

Škrábu na bloček tak, jak to Nate zmínil. Asi bych si seznam v klidu zapamatovala, ale jistota je jistota. Navíc mám tendenci sem tam něco připsat.

Pivo
Chipsy (sýrové – to je hnus!, cibule, česnek, slanina)
Chipsy – slané!!!

“Je pátek, co čekáš?“ ozvu se až na poznámkou o ostatních řidičích, vzhlédnu od seznamu a podívám se postupně ze všech okýnek v autě. Ne, že bych tím něco zjistila, ale aspoň jsem trochu v obraze z toho, kde jsme.
“Hlavně nezapomeň na ten obchod,“ poznamenám starostlivě, když mineme billboard odkazující na pobočku jednoho z řetězců.
“Mě každopádně přijdeš jako někdo z jiného světa. Myslela jsem si, že jsem potkala už hodně osobností, ale vynikáš,“ vyseknu mu nezvyklou lichotku. Je jasné, že ne každému musí Natova nátura vyhovovat, ale zatím se zdá v pohodě. Je s ním sranda, umí být i starostlivý. Na jednu stranu spravedlivý, na druhou podfoukl své šéfy. Člověk by si měl stát za svým, toho si cením.

Na parkovišti je pěkná mačkanice, což znamená, že musíme zastavit v jedné z posledních parkovacích lajn. Ještě ani nevystoupím, když uvidím policejní hlídku. Vypadají, že si sem přijeli jen koupit něco k snědku, jenže to nevylučuje, že mě nepoznají. Povzdechnu si a rozhlédnu se po autě, kde není nic, čím bych se mohla maskovat. Leda Natovy sluneční brýle.
Jako na potvoru nemají v plánu odjet a s nákupem se posadí do služebního auta, načež vybalí nějaké bagety a pustí se do jídla.
“Jak to chceš udělat?“ opatrně naznačím k policejnímu vozu, aby byl Nate v obraze.

Vzhůru na ryby

Do garáže to už není taková cesta, naštěstí se tam dá projít sklepem, když máte klíče a hádejte co no já přece klíče mám. S veškerou bagáží s Cris v patách jsem seběhl další schody odemkl na slepo do garáže, zase za náma zamkl a zamířil k dveřím, které patřily na chodbě k té mé, pak odemkl znovu a jakmile vešla Cris elegantně jsem nohou dveře zakopl, protože tady ty byly samozamykací naštěstí. Pak jsem se probojoval až do kufru mého malého mazlíka, narval mu ho až po okraj bagáží, pruty a pár dalšími potřebami na ryby. Na hlavu jsem narazil svůj starý omšelý retro klobouk a nasadil jsem si sluneční brýle, jako ten nejtěžší frajer v okolí, kufr klapl a já se vytáhl nahoru roletu garáže. Můj bledě modrý hybridobrouk, protože téhle verzi auta se asi nijak jinak říkat nedalo, když vypadala, jako jakási poloverze starého broučího auťáčku, ale tohle bylo prostě.....no nebylo to ono, ale bylo to nejlepší, co se dalo sehnat nejblíže tomuhle modelu, který se už desítky let nevyráběl.
Motor zavrněl, když jsem nasedl a otočil klíčkem. Hudba začala hrát, hned jsem přepl na paměťovku na které jsem měl všechny starý pecky snad z devadesátých let dvacátého století. A pak jsem vyjel z garáže. Bylo by cool zmáčknout vypínač a nechat garáž zavřít, jak to bývalo ve filmech, ale tohle ta moje hold neuměla, takže jsem vylezl zase z auta zatáhl roletu a přimkl jí, aby mě někdo nevykradl, hup zpátky do auta a pak už motor zařval a já se vyřítil na silnici.
Občas by se mohlo zdát, že nedodržuju rychlostní předpisy, jindy zase, že se až příliš ploužím, ale prostě takhle já měl ve zvyku jezdit. Ve zpětném zrcátku jsem zahlédl Cris, jak se pere s pizzou a na tváři se mi usadil široký úsměv.
"Tak vzhůru na cestu!"
Stočil jsem se z hlavní ulice na jednu z vedlejších a vzal to osvědčenou zkratkou mezi popelnicemi a prádlem rozvěšeným mezi baráky, protože tudy fakt skoro nikdo nejezdil, respektive ti v těch větších autech by si tu urazili minimálně zrcátka. Na mou obhajobu opravdu to tu bylo vedeno, jako silnice pro auta. Když se mi před obličejem najednou objeví levitující kousek pizzy povytáhnu překvapeně obočí a s úsměvem si pořádný kousek ukousnu, samozřejmě tak, abych neukousl Cris prsty, maximálně jí trošku postrašil, ale ne moc, aby mi ještě nějaká pizza přilevitovala.
"Mmmmhm.....páni ta dovolená začíná líp, než jsem čekal."
Zamumlám spokojeně s plnou pusou pizzy a sýra. Jak já zbožňuju sýrovou pizzu. Kdykoli se naskytne možnost neváhám a nabízené pizzy si ukousnu nebo.....
"Hej ty kreténe nevidíš že máš červenou! Být ve službě tak už ti to vypisuju!"
Stáhl jsem okýnko a řval, jako urvaný z okýnka na debila, který mi vběhl na přechod když měl červenou a já zelenou.
"Jo ty mě taky!"
Ukázal jsem mu na rozloučenou ukázkový fakáč a pak zase okýnko zavřel.
"Píčus......a hele pizza."
Přešel jsem z nálady totálně nasraný na totálně spokojený a ukousl si kousek pizzy. Přes brýle jsem napůl koukl dozadu, když se mě Cris optala na nákup. Stočil jsem na křižovatce doprava a polkl sousto.
"Co budem kupovat? Hmmm určitě nějaký limče vodu z kohoutku tam pít nechceš ani převařenou budeš ráda že se v tom dá koupat, možná nějakou rychlovku, co jen ohřejem a zbaštíme, donášková služba tam moc nefachá. Jo určitě toaleťák ale takovej ten fajně jemnej, nejsem si jistej jestli tam nějaký z minula zůstal a pokud možná se už rozpadl stářím."
Zazubil jsem se a pokývl souhlasně hlavou.
"Špekáčky rozhodně a taky nezapomínejme na marschmelouny ty nesmí na opíkačce chybět. Chleba a hořčice jasně....hmm kečup bych měl mít nějaký zavařený přímo na místě, takže ten bude ještě dobrej. Jo jednorázový nádobí se šikne, nejsem ekolog. Sákryš nějak se ten seznam rozšiřuje budem to muset asi sepsat."
Jednou rukou se natáhnu do palubky a vytáhnu bloček a tužku, nečekaně nápaditě připomíná policejní bloček, podám ho obloukem dozadu Cris.
"Sepíšeš nám to? Nerad bych něco zapomněl a to víš, vždy se na něco zapomene, když to není napsaný."
Když se začne debata stáčet na mě, posunu si brýle čelo, stejně je v tom hovno vidět, protože jsme vjeli do tunelu.
"Něco o mě? Hmmm nejsem tak zajímavý. Jo čaj je fajn, ale musí být pořádně oslazený, stejně tak kafe, teda buď domácí, nebo když z automatu tak dobrý, ne takový ty břečuly, co obvykle všude mívaj na firmě. Šéfík kvůli mě na stanici musel koupit pořádný kávovar.....hehe po měsíci už jsem byl asi moc otravný s tím, jak se ta břečka nedá pít."
Zazubil jsem se spokojený nad svým heroickým výkonem a zauvažoval nad tím, co ještě říci.
"Hmmm pivo. No jasně já věděl, že jsme na něco zapomněli, koukej to připsat na seznam. Lahváče nebo plechovky s pivkem nesmí chybět. Nejsem přece žádný zasraný abstinent, abychom sušili na dovce hubu. A co o mě...hmmm no sem polda to víš, zvířata doma žádný nemám, uvažoval jsem několikrát jestli si pořídit kočku, nebo psa, ale s tím, jak mám nepravidelný šichty tak jsem to nakonec vzdal, bylo by to zvíře chudák. Hmmmm reklamy v telce nesnáším proto raději koukám na filmy z paměťovky. A když říkám filmy myslím ty starý dobrý pořádný pecky, co se dneska prodávaj už jen pod pultem nebo na černým trhu ne ty sračky co točí teďka, kde je vždy nějaký vymazlený ufoun, ze kterýho jsou všichni posraný. Bleh klišé a nedá se na to koukat."
Otřásl jsem se. Pomalu ale jistě jsme opouštěli město a přecházeli do méně obydlených oblastí vesniček a malých městeček. K mé oblíbené benzínce, kde jsem už asi pět let nejméně nebyl to bylo ještě daleko.
"Čipsy......připiš tam čipsy.....nejlepší jsou sýrový nebo s cibulkou nebo česnekem.....jo slaninový taky ujdou."
Odskoučil jsem do úplně jiné sféry.
"Můj největší kámoš je Henry......toho už znáš právě v něm sedíš."
Zazubil jsem se a poplácal autíčko po volantu.
"A pokud tě to zajímá, tak jsem s Detroitu.....no snad sis nemyslela, že jsem místní. LA je moc fajnový."
Ušklíbl jsem se a zatroubil na kokota, který se rozhodl mě předjíždět v zatáčce a hodil mi před čumák myšku.
"Dneska se na cestách pohybujou snad samí čuráci."
Zavrtěl jsem nad tím hlavou.

pátek 19. května 2079
odpoledne

Provoz není nijak hustý, takže cestovat se dá pohodlně a rychle.
Vzhledem k proběhlým událostem jsou policejní složky ve větší pohotovosti, ale policajtů je pořád stejně a nikdo si nechce brát služby jen tak navíc. Silnic se zvýšený dohled týká spíš digitálně, což nemáte šanci poznat. Je obecně známo, že kamery monitorují a systémy vyhodnocují záznamy průběžně, podle toho, jakou má co prioritu.
V ulicích města se pohybuje více hlídek, ale i ty jsou už unavené a otrávené pátráním po někom, koho by stejně nezvládli.
Dá se taky předpokládat, že lidé horlivě nahlašují kde jakou prkotinu a podezřelý pohyb, i když o nic nejde. Mohlo by se zdát, že s pomocí civilistů se masový vrah najde snáz, ale opak je pravdou. Každé hlášení se musí prověřit, zavést do spisu, což stojí nejen čas, ale odráží se právě i v ochotě policejních činitelů dělat pro to něco víc.
Co se původně mimozemských přistěhovalců týče, jejich počty jsou stále stejné. Nikam se nestáhli, neodletěli, ale útok na svou komunitu berou až hystericky vážně.

Rukojmí. Zlato. Kde by mě napadlo, že někdy zrovna tyhle dvě slova uslyším v jedné větě. Pobaví mě, jako většina Reedových hlodů.

Pasažér bez odpovědí, přesně tak jsem skončila. Nijak mě to netrápí, protože Natovi z nějakého důvodu věřím a i kdyby ne, jsem přesvědčená o tom, že se o sebe dokážu postarat. Ani si nevšimnu, jakou barvu auto má a už sedím uvnitř. Pizzy hezky posadím vedle sebe a začnu se prát s provázkem, který je přehnaně pečlivě zauzlovaný. Skoro, jako by to bylo naschvál. Nehodlám se vzdát a chvíli po tom, co se všechno naloží do vozu, dveře se zaklapnou, já si mimochodem taky připnu pás, abychom mohli vyjet, uzlíky zdolám. Prohrábnu se krabicemi, jejich obsah už je jen příjemně teplý, a vylovím další kousek sýrové pizzy.
Drží se mě dobrá nálada, takže se nakloním dopředu a strčím ruku s pizzou před pana řidiče, aby si mohl kousnout, jestli chce. Zbytek si stáhnu dozadu a něco sním, než mu případně, podle první reakce, nabídnu znovu.
Přestože jsem připoutaná, nesedím úplně u okýnka a čepici mám staženou do obličeje tak, aby to nebylo na první pohled úplně divné, ale zároveň ze mě bylo vidět co možná nejmíň.

“Co budeme kupovat?“ zatoužím znovu rozproudit trochu zdravé konverzace. Naposledy jsme řešili samé vážné věci a mě se víc líbilo, když jsem si s někým mohla promluvit sice otevřeně, ale o úplných hovadinách. Připadá mi to osvobozující.
“Třeba nějaké špekáčky na oheň? Chleba, hořčici, ale musíme mít i kečup. Papírové talířky, abychom nemarnili život umýváním nádobí?“ začnu s návrhy, ale ráda si poslechnu a přizpůsobím se.
“Řekni mi něco o sobě. Piješ kafe, ale zvládneš i čaj, máš rád pizzu. Co pivo?“ kdeže nějaké představy o romantických večeřích plných ústřic a kaviáru, hezky venkovská pohoda – opíkačka, pivo a ráno na krátkou túru po lesíku.

Čas zvednout kotvy

"Fajn tak jo."
Kývl jsem a zamířil ke dveřím taky. Ještě jsem raději vypojil kávovar ze zásuvky. Jeden nikdy neví, kdy tomu krámu přeskočí a vypálí mi celý byt. Pak jsem mírně kriticky přelétl očima Cris, která mi než jsem se nadál vyfoukla náklad pizzy a dávala mi batoh. Zazubil jsem se na ní.
"Je mi to jasný chceš mít tu pizzu nebezpečně blízko u sebe, aby se jí nic nestalo. Víš, že tomu se ale říká mít rukojmí zlato?"
Zasmál jsem se a upravil si její batoh na zádech a do ruky si vezmu druhý s věcmi mými. Pak ještě z náprsní kapsy křiklavé košile vytáhnu sluneční brýle a ty si dám na oči. Pozornému oku, které by mi koukalo na zadek, neujde, že rozhodně nejedu neozbrojený. Na bedrech pod košilí jsou náznaky pouzdra zbraně. Ještě naposled zkontroluju, že mám vše důležité, doklady, šrajtofle, klíče od auta a bytu. Jop asi to bude všechno.
"Nějak předbíháš ne?"
Uculil jsem se tajmně, nad její poslední poznámkou a otevřel dveře od bytu.
"Tak vzhůru na výlet."
Dveře jsem za ní zase zavřel a zamkl a nohou posunul schválně rohožku mírně nakřivo. Když by mi v bytě někdo slídil nejspíše by při odchodu rohož srovnal v domnění, že jí posunul při příchodu. Taková nenápadná lest.
Scházel jsem schodiště a už nyní litoval, že vidím jen polovinu toho, co by bylo zdrávo díky slunečním brýlím, když tady sluníčko nebylo.
Dole v přízemí jsem to vzal zadem směr garáž, kde jsem dneska schoval své autíčko, a pak následovalo nakládání batohů do kufru a dovybavení se. Pruty, náčiníčko na rybolov, zbytek byl na chatce. Taky jsem si oprášil svůj rybářský klobrc a vzhůru na cesty.
"Tak račte do vozu madam."
Otevřel jsem jí až přehnaně šarmantně zadní dveře a poukázal, aby se usadila.

Natova představa mého způsobu lovení ryb mě zaujme. Představa je to sice na první zamyšlenou praštěná, ale – dokázala bych to? Jen se drobně usměju a nezatěžuju ho tím, že bych něco takového ráda vyzkoušela.
V klidu sním kousek pizzy, ale pán je s povoleným přídělem hotový dřív a už už mě popohání, abychom vyrazili. Nebráním se, stejně jsem chtěla jíst v autě, takže si olíznu prsty a kývnu. Pak si ruce ještě dojdu umýt, abych po všem nepatlala směsici svých slin a mastnoty z pizzy.
“Mám všechno, cos mi půjčil, takže nejspíš ano. Nenapadá mě nic, co bych potřebovala navíc,“ skromnost sama. Popravdě ale, co bych mohla potřebovat? Nějaké holčičí věci? Měla bych nějaké chtít, abych vypadala před světem líp? Nate nevypadá na někoho, před kým si musím hrát na něco, co mi není blízké.

Vyrazím ke dveřím, kde poberu naše věci jakoby nic a až potom se zarazím. Ne, že by to byl problém – ale je tady to okolí, nad kterým jsem přemýšlela před chvílí. Okolí, které vidí, vnímá a hodnotí.
“Promiň. Vzala bych to, ale asi by to bylo nápadné,“ zhodnotím. Namísto toho vyfouknu Natovi pizzy. Zatím je postavím na zem, jemu až s přílišnou péčí nasadím jeho batoh s mými věcmi a do ruky mu vrazím všechno ostatní. Potom vezmu svázané pizzy a stáhnu si čepici hlouběji do čela. Než vyjdu ze dveří, zaposlouchám se. Na chodbě ale není nic, co by znělo zvláštně, napovídalo tomu, že bychom na někoho mohli narazit nebo že by na nás snad někdo čekal. S tím se spokojím a nechám poldu, aby mě odvedl k autu.
“Sednu si dozadu. Systémy rozpoznávající tváře tam hůř chytají cíle, než napřímo přes čelní sklo. Pokud teda nehodláš zastavit u prvního lesíka, kolem kterého pojedeme, a věnovat se nějakým necudnostem. Natahovat se po mě až na zadní sedadlo by nebylo nic moc,“ krátce z pod kšiltu usměju.
“Je to daleko?“

Plánování cesty

Cris dokázala být opravdu nevyzpitatelná osoba a to se mi na ní líbilo. Každá její reakce byla tak osobitá a jedinečná, až to bolelo. Právě tohle si však zasloužilo svůj díl obdivu a přinášelo mi tolik mých oblíbených širokých až pološílených úsměvů do tváře.
"Čaj nezní zrovna špatně, ale ne, spíše si tě představuju, jako tu drsňačku v těch vysokých gumákách až po hrudník, která se brodí bahnem a jen s kudlou v ruce loví ryby se smrtonosnou přesností u břehu."
Zasmál jsem se a zhoupl se na židli.
"Chech.....je to fakt děsivý, když si člověk přijde nejvíce normální s někým.......s někým takovým, jako je Cris?......Na druhou stranu by bylo spíše děsivý si s ní nepřijít normální."
Na kratičký okamžik jsem pozoroval Cris asi hlubším a zkoumavějším pohledem, než bylo u mě běžné. Pak jsem ale zamrkal schoval to vše za úsměv a zabubnoval prsty o stůl.
"Tak co princezno připravena se vypravit do mého tajného království?"
Vybídl jsem jí a pak jsem se začal zvedat od stolu a skládat pizzy na sebe, abychom si je mohli odnést do auta společně s dalšími zavazadly. Když jsem se jal převazovat hromádku Pizza krabic kouskem provázku, který jsem vyštráchal v kuchyňském šupleti a dělal jsem uzlík na jejich vrcholku na okamžik jsem se zapomněl v pohybu a jen zíral na pizzu.
"Děsivý je, jak je to už dlouho.......jak je to vlastně dlouho, co jsem plánoval něco takhle nenormálně normálního....?"
Probral jsem se ze zamyšlení a promnul jsem si rychle dvěma prsty unavené oči.
"Z toho nicnedělání na mě jde únava je na čase se trošku rozhýbat."
Uculil jsem se a koukl po Cris.
"Máš všechno, co sebou potřebuješ?"
Nadhodil jsem, obyčejnou otázku, jako bychom snad byli dlouholetý pár, který jede na zaslouženou dovolenou.