Andor.cz - Dračí doupě online

Dovolenou. Zpracuji informaci jako fakt, nikoliv jako nějakou poznámku na okraj, abychom se měli o čem bavit. Dovolená je vždycky lepší, než slyšet, že byl suspendován. Svým způsobem v tom ale nebude rozdíl. A svým způsobem jsem ráda, dala jsem mu, chudákovi, pořádnou pecku.
Nad poznámkou o psovi se pousměju. Tady by se už nějaká zvědavost našla. Zajímalo by mě, jestli by vsadil na mrtvého, štěkajícího nebo takového, kterého bych udrbala ke spánku. Zlehka přikývnu a pozoruji Natův výraz.
Na položenou otázku už kývnu zcela nezpochybnitelně.
“Tak jo. Můžeme vyrazit hned. Nemám žádné věci, které bych si sbalila,“ zvednu se, ale zůstanu stát, “V tom je moje výhoda. A nevýhoda zároveň. Půjčíš mi něco?“ myslím to vážně. Pojedeme. Kamkoliv, a je jedno, jestli teď, za deset minut nebo za deset dní. Nic nemám a Nate si už určitě domyslel, že jediné, co můžu ztratit, jsou naše životy.
“Nevěděla jsem, že chytáš i ryby.“

Překvápko s nohamana stole

Procházel jsem postupně bytem a poklepával prsty o stěny.
"Johohoho prasátka prasátka, vylezte a nepřijdete z krátka.
Hohoho mám rád šunčičku, usmažím si jí na olejíčku."
Zastavil jsem se s úsměvem až v přechodu do kuchyně a slétl očima na rozvalenou Cristinu.
"Baf."
Pokud by mě poslouchal někdo další asi by si myslel, že hraju nějakou zvrhlou opileckou hru sám se sebou. O okamžik později mi slétnou oči k oknu a pak zpátky k mé návštěvě.
"Joooo mít dovolenou je fakt fajn."
Zazubím se, ale pak trošku zvážním a usadím se obkročmo na druhou židli, kterou si od stolu přihraju.
"Ještěže nemám psa."
Ušklíbl jsem se a zabubnoval prsty o desku stolu. Brašnu jsem postavil na zem.
"Pojedeme na ryby?"
Nadhodil jsem absolutně z jiného soudku, než by se dalo čekat a povytáhl pobaveně obočí. Zatím to spíše vypadá, jako rande s nějakou známostí, než řešení.....té kupy sraček, která se na nás valí, jako přílivová vlna tsunami.

pátek 19. května 2079
odpoledne

Doma se nic nezměnilo. Cestou z předsíně do hloubi bytu nenajdeš nic, co by někdo přemístil nebo známky toho, že se někdo přehraboval zrovna v tomhle šuplíku. Jediná změna sedí na židli a tváří se nezvykle klidně. Vlastně je možná s podivem, že na tebe vůbec promluvila a nedala si ještě načas.
Zatímco v hotelu Cristina působila uvolněně, teď se částečně vrátil tvůj dojem z ní z doby ve výslechové místnosti. Odměřená, zvažující, možná zaseknutá.
Na sobě má to samé, co v hotelu – a tím pádem i to, co při svém zatčení a vašem prvním setkání – ale nepáchne. Vlasy se zdají možná o kousek splihlejší a zcela jistě chybí známka po jakémkoliv zranění, které dřív utržila – šrám z tváře je opravdu beze stopy pryč.

Podezřelá aktivita kolem bytu nula. Na ulici taktéž. Doléhá sem jen v tento čas obvyklý ruch města.

Sedím v kuchyni. Zadek na židli, předloktí položené vedle sebe na desce stolu, jako by to snad mohlo zpříjemnit čekání. Nohy pod stolem srovnané. Na pohled nic zvláštního. Natův příchod doprovodím pohledem v jinak bezvýrazném obličeji.
“Vrátil ses dřív, než jsem čekala,“ pronesu v podobně nečitelném duchu, jak se tvářím, a mimoděk sklouznu očima k hodinám.

Před pikolou za pikolou nikdo mi v pokojíčku nesmí stát, nebo nebudu hrát

Specialita v restauraci byla lahoda, zase jsem si jednou zkusil něco nového, co se mi pokusí zabít žaludek. Dokonce jsem neměl v zádech ani žádné kravaťáky, když pomineme to nepřívětivě vyhlížející auto, co se na to vykašlalo, když zjistilo, že si tu hodlám dát oběd a pěkně na čas. Vše jsem spláchl alespoň kofolou, když jsem řídil.
Jop byl jsem trošku nesvůj z toho, že nejsem schopnej odhalit jestli je někdo v okolí můj sledováček, ale doufal jsem, že pokud by tu byl našel bych ho. Vždy se mi tyhle věci dařily, snad jsem nevyšel úplně ze cviku.
Zaplatil jsem za jídlo a s docela spokojeným výrazem opustil restauraci a zamířil domů.
Bolesti hlavy, které se cestou domu vystupňovaly nebyly nic moc a docela mi shazovaly náladu.
"K čertu nechci zase žrát prášky."
Zabručel jsem pro sebe za volantem a vytroubil jednoho kokota, který se nehodlal na zelenou rozjet a já mu to málem natankoval do prdele. Hned jsem této volby zalitoval, protože mi zapulzovaly spánky.
"Zatraceně."
Letmo jsem pohlédl na letáček, který nyní ležel na sedadle spolujezdce.
"Samba jo? Tak tam mě nikdo nedostane. Nejsem žádná housenka, abych se kroutil dle toho jejich zběsilého rytmu."
Roztáhl jsem tvář do známého až pošetilého úsměvu.

Nálada se však zase zhoupává dolů, když se opět dostaví pocit nejistoty z toho jestli mě někdo sleduje. Zbytek cesty a zvláště pak cesta po schodech nahoru k mému bytu je velice dlouhá a nezáživná. Zastavím se až u dveří zalovím v kapse pro klíč od bytu a pohled mi padne na rohožku, která je posunutá trošku stranou, než by měla. Jako by se nic nedělo zvednu pohled a zastrčím klíč do zámku.
"Hmmm odemčeno, takže buď mi tam sedí šikovní federálové, nebo se tu stavila Cristina. Měla by být opatrnější."
Promnu si unaveně obličej a otevřu tak, jako vždy dveře a zase je za sebou zavřu a přimknu. Pozorně se rozhlédnu kolem po dalších náznacích něčí přítomnosti. Ruka mi slétne k pasu, kde je služební zbraň a tak, jako by se si tam jen unaveně zahákl ležérně ruku za opasek se vydám směrem skrz byt, abych zjistil, která myška se mi tu usídlila.
"Počítalo by se, jako sebeobrana, kdyby to byl federál a já ho u sebe v bytě odpráskl? Jo určitě jo to by mi u našich soudů prošlo....dokud by do toho nezačali jebat kravaťáci.....frrrrch votrava."
Bručel jsem si pro sebe v duchu s úmyslem projít skrz kohokoli, kdo by mi stál v cestě k milovanému brufenu.

pátek 19. května 2079
poledne/brzké odpoledne

Atmosféra v restauraci je vyloženě uvolněná. Nikdy jsi tady nebyl, ale ve své podstatě jsi o nic nepřišel. Stoly jsou seřazené v pravidelných vzdálenostech jeden od druhého, ovšem dál, než bývá zvykem, a tak se mezi nimi lze pohodlně minout. Někde jsou položené rezervační kartičky, jinde je volno, nebo jsou stoly zabrané ostatními návštěvníky. Ať už sedí po jednom nebo po více lidech, obsluha se k nim chová stejně mile. Voda s mátou a citronem je samozřejmostí, stejně jako plytký košík s poctivě vypadajícími tyčinkami s dipem z termizovaného sýra a pažitky.
Dnešní specialita: těstové taštičky plněné jehněčím masem (kořeněné pepřem, česnekem a cibulí) a doplněné o kysanou smetanu. Pelmeně.
Do restaurace po tobě přišly ještě tři várky hostů. Dvojice mladíků, kteří si sedli kousek od tebe a celou dobu diskutovali o proběhlých událostech posledních dní, zejména pak o masakru xerchenů. Rodina se třemi dětmi, kteří si sedli ke stolu úplně v rohu, a potom trojice složená ze dvou žen a jednoho muže. Nikdo z nich nevypadal jako tajný agent, a vlastně tak nevypadal ani nikdo v okolí.
Skrz velká okna do ulice jsi sice mohl nějakou dobu pozorovat u chodníku přistavené auto se zatmavenými skly, nicméně odjelo někdy v době, kdy se ke tvému stolu přitočila servírka a postavila před tebe talíř s náloží plněných knedlíčků, ze kterých se ještě kouřilo.

Nic podstatného se nestalo ani potom. V klidu ses najedl a osazenstvo restaurace se pozvolna měnilo, stejně jako se měnily skupinky lidí na ulici.
Zaplatit a odejít. Co taky jiného?
Z toho všeho čekání tě začíná třeštit hlava, ale možná to jsou ještě následky Cristinina útěku, při kterém ti slušně naložila. Ještě, že následovala úsměvná epizodka v hotelu. Auto ti neodtáhli, ale za stěračem jsi našel letáček k nějakému veřejnému večírku v rytmu samby, dnes od 18:00.

Podobně o ničem byla i cesta domů. Tíživost toho, že tě zřejmě nikdo nesleduje, nebo nejsi schopný si vytipovat správné osoby, byla ještě horší, než kdybys měl za zadkem dva federály. Schod míjí schod a ty už víš, že si budeš muset lupnout trochu chemie, aby se ti ulevilo.
Rohožka přede dveřmi je posunutá.
Dveře jsou zavřené, zacvaknuté, ale ne zamčené, přestože jsi ráno na něco takového nezapomněl.

Další nucené volno?

Zalétl jsem pohledem ještě k odcházející Armanové. Výraz ve tváři jsem měl nečitelný ale v duchu se mi míhalo spousta myšlenek.
"Promiň Armanová jsi supr parťák, ale do tohohle tě zatáhnout nemůžu. Je to moc velkej risk."
Vrátil jsem se očima k monitoru a své práci. Ještě jsem si nestihl ani zajít udělat to blbý kafe a už se ozval šéfík. Dlouze jsem vydechl a rezignovaně se zvedl od stolu a zamířil za bossem. Nakonec jsem to ale stočil ke kávovaru, ze kterého jsem si ještě vzal to blbý kafe, co právě dokapalo a nejprve jsem upil. Tušil jsem, že se mi to, co mi šéf chce, nebude líbit.
Zamračil jsem se na šéfa, když mě vlastně suspendoval na placené volno a málem jsem rozmáčkl v ruce kelímek s kafem, ještěže bylo tak horké a upozornilo na sebe.
"Ale šéfe, tak zlý to zase není. Kruci dyť víte, že u soudu zaměstnávaj samý kokoty a všechno jim hrozně trvá. Dám si kafe a bude mi zas fajn."
Snažil jsem se z toho vykroutit, ale přísný pohled a oznámení "to je rozkaz". Mi daly jasně najevo, že tohle je předem prohraná bitva.
"Achhhh.......zase tu budem mít stážisty? A vy jim chcete dát mojí dokumentaci? Ale šéfe, posledně jsem po nich uklízel ten bordel skoro měsíc."
Zaúpěl jsem nad vzpomínkou na poslední nováčky, kteří se sem přišli přiučit a jakou spoušť po sobě ti vocasové nechali. Znovu jsem dlouze vydechl a napil jsem se zhluboka kafe, div mi to nespálilo hrdlo.
"Fajn....počítám, že na rybách jsem už delší dobu nebyl, takže možná budu pár dní mimo telefon a civilizaci. Uvidíme se teda po volnu. Doufám, že mě nebudete chtít takhle odsouvat pravidelně šéfe, to bych asi psychicky nezvládl."
Odvětil jsem mu už klidněji a zamířil ke svému stolu. Dopil jsem si kafe a naskládal těch pár věcí zase do tašky a koukl k sousednímu stolu.
"Hej Biggsi dohlídni na ty zelenáče ať mi tu z toho neudělají kůlničku na dříví."
Houkl jsem na kolegu a pak vzal tašku.
"Pořádnou dovku jsem nějakou dobu neměl.....hmmmm."
Rozloučil jsem se s kolegy a vypadl z kanclu. Jelikož jsem měl dostatek času, rozhodl jsem se nakonec popojet autem jen kousek k úplně náhodné restauraci a dát si tam náhodnou místní specialitu. Chtěl jsem zkusit něco novýho. A taky zjistit kolik podezdřelých velmi nenápadných kravaťáků ve civilu s kravatou pod ním tu bude na mě číhat.

Armanovou tvoje reakce překvapí. Zjevně čekala, že jí pošuškáš něco zajímavého, čeho se bude moct chytit a společně se budete plížit temnými zaplivanými uličkami, abyste vyřešili případ století. Místo toho jí jednoduše odbudeš a v jejím výrazu se vystřídá nejen překvapení, ale taky špetka vzteku, zklamání a rezignace na tuhle práci obecně. Všichni víte, že občas stačí, aby někdo zatahal za nitky a všechno je šmahem pryč.. teď to udělali federálové, ale co hůř, udělal jsi to i ty.
Kolegyně se s tebou rozloučí a byť se dá na odchod, nezapomene se ještě jednou ohlédnout, jestli to myslíš vážně.

Telefonát nic moc, na náladě ti nepřidal. Nepřidal určitě ani ostatním, ale po tom, co se stalo, se nikdo neozval. Ani sis nevšiml, že by tě někdo okatě sledoval nebo se poškleboval. Tvůj vztek, vybitý na komkoliv, byl pochopitelný.

Komu to pochopitelně nevoní, a to se dalo čekat, je big boss.
“Reede,“ zaslechneš velitelův hlas, z kávovaru právě odkápla poslední kapka, “Nehodlám ti věšet bulíky na nos. Říkal jsem ti, že nechci přijít o dobrýho poldu, a ty vypadáš, že bys zasloužil pár dní volna. Vem si je. To je rozkaz,“ tvůj nadřízený se s tím nepáře. V jeho uvolněném postoji čteš jistou spokojenost nad tím, že jsi jen v nervu a nevyvádíš nějaké větší skopičiny.
“Z akademie přijde pár mlaďochů, bude se jim hodit kompletace dokumentů. Zbytek někomu předám, pokud to hoří. Ty si vem pár dní volno. Jasný?“ vzhledem k tomu, že je pátek, před sebou máš nejmíň celý týden. Dobrý je na tom snad jen to, že můžeš vyrazit na oběd nezvykle brzy – je jasné, že dovolenou čerpáš právě odteď, ne až od chvíle, kdy mine nucených osm pracovních hodin.

jsem ostuda, určitě napíšu

Špitání s Armanovou

"Tak to můžeš být v klidu, nezačne. Vlastně se nic nestalo ne?"
Líně zvednu k ní jedno přivřené oko, zatímco druhé nechávám zavřené, ruce mám spojené za hlavou a děkuji v duchu za to, že má židle má tu fajn pojistku, kdy se na ní můžete po odjištění houpat, nebo hluboce zaklonit. Jen kdyby to nedělalo vždy ono skvíízzzz.....krrríííízzzz....to asi ostatní poslouchaj neradi, ale když já se houpu na židli tak rád. S tichým povzdechem vypustím z plic přebytečný vzduch.
"Nech to plavat Armanová. Nic nenajdeš, jen problémy."
Trpce jsem se pak zašklebil, když mi doporučila soudy obvolávat a následně jsem si znechuceně odfrkl.
"Jo já vím, ale když on je na druhém konci telefonu vždycky nějaký čurák, který ani neví, že jsme jim tam něco podávali."
Bručím nad tím, jako starý medvěd, ale nakonec zvednu ruce v gestu rezignace.
"Fajn fajn, zavolám tam.....ahhh....co člověk neudělá, aby se zbavil pár papíru."
Zašklebil jsem se a vzal jsem do ruky služební telefon. Úsměvem jsem se rozloučil ještě s Armanovou a pak začal vytáčet.
"Dobrej.......co tím chcete říct proč zase volám?!"
Pozvedl jsem jedno rozhořčené obočí a prudce jsem se na židli narovnal, až se ozvalo další hlasité skkkkrrrrííííízzzz.
"Podával jsem k vám ty dokumenty více, než před týdnem a pořád nemáme žádné vyjádření.......co chcete říci tím, že nemáte čas?! Je to do prdele Vaše práce! A my tady ty dokumenty potřebujeme! Jak, že jsem nezaslal oficiální dodatkovou žádost?! Děláte si srandu? Ta je podaná ve vaší datovce už dávno! Že nekoukáte do datovky?! A kdo vám za to kurva může??!"
Postupně jsem začínal hořet, jako živený oheň jednou rukou jsem se už opíral nasraně o desku stolu.
"No to si pište, že se se mnou spolupracuje těžce! Ano chci abyste ty papíry vzali a zpracovali urgentně! Samozřejmě, že si budu stěžovat pokud to nenapravíte.....jo......jo.....fajn.....hmm.....Vám taky...."
Típl sem telefon a promnul jsem si oči palcem a ukazováčkem.
"Kurva to byla ale píča. Kdo tam sakra ty lidi na ty pozice vybírá......To chce další kafe."
Podíval jsem se, do smutného prázdného hrnku od kávy, kterou jsem už stihl ani nevím kdy vypít. Vzal jsem ho a šel jsem k našemu kávovaru udělat si další.
"Dohajzlu to bude ale dlouhý den."
Bzzzzzzzzzttttt začal se mi plnit hrníček tou zázračnou tekutinou.