Andor.cz - Dračí doupě online

“Chceš dostat xercheny, i když nevíš, jestli za tím stojí?“ povytáhnu obočí a nacpu si do pusy kus jídla, co mám v ruce. Zbytek odložím stranou. Zatímco dlouze žvýkám, uvažuju.
“Pfofravtě..,“ moc jídla. Rukou naznačím, aby počkal. Nataženou ruku tak nějak ignoruju, i když ji beru v potaz. Snad Nate chápe, že si dám s takovým rozhodnutím načas.
“Promiň,“ polknu zbytek jídla a ještě se napiju. Najednou mám na všechno čas a důležité věci stavím za prkotiny, ale sama tak nějak nevím, jestli tohle protahování k něčemu je.
“Popravdě, já nevím. Dostat je pryč, nebo spíš všechny zabít, je takový můj sen. Spravedlnost. Aspoň většinu, ať nejsem úplně bezcitnej bastard. Ale ty chceš rýpat do vosího hnízda, kde se s tebou asi nebudou srát. A jediné, co na ně máme, jsem já,“ pokývu hlavou ze strany na stranu, jestli mu to dochází, “a já jsem momentálně celostátně hledaný vrah,“ usměju se. Hezky zeširoka, protože tohle označení mě ani za mák neuráží, snad jsem na to i hrdá.
“Jo, a abych nezapomněla, tak nemáme plán. Cesta k informacím je furt cesta dovnitř, odkud jsem přišla.“

Natáhnu ruku k té jeho, ale dlaně dělí zhruba pět centimetrů, když se pohyb mojí ruky zastaví. Netuším, na co přesně si to vlastně chceme plácnout. Na pomoc? S něčím velkým? Dostat emzáky pryč? Rýpat do vlády?
"Jestli jsou další takoví, jako já, můžou být lepší," krátce se podívám na vzdálenost dělící naše ruce, načež zvednu pohled k Natovi. Je to docela hezkej chlap, byla by ho škoda, ale rozjetý vlak už nezastavím.
Finální rozhodnutí nechám na něm.

Dlouhý večer

Spokojeně jsem si odfoukl, když jsem se docpal svými zdechlými hranolkami a nasadil jsem na okamžik mnohem vážnější výraz. Pozvedl jsem jedno obočí a zadíval jsem se na Cris.
"Jako vážně? Myslíš si, že v dnešní době vláda nedokáže někomu vymýt mozek, když chce? To, žes měla štěstí a nestalo se to tobě, neznamená, že k tomu nepřistoupí. Zvláště, když vidí, jak se jejich plány vymkly."
Nadhodil jsem v mých očích zjevné a znepokojivé. Oči mi utekly k zastřenému oknu.
"Reede Reede do čeho jsi to strčil zase svůj zvědavý nos......ah.....z tohohle už jednoduchá cesta nevede. Ne pro mě."
Pousmál jsem se a znovu jsem se pozorností vrátil k ní.
"Zatknout tě? Mmmm to zní lákavě. Jen si nejsem úplně jistej, jestli by ses dostala zase i ven, abys informace předala."
Zamyšleně jsem pohlédl ke stropu a složil si ruce za hlavou a zhoupl se na židli.
"Nápodobně.......hmmmm o co jde? Můžu jít domů....? Hmmchhhhhh."
Vydechl jsem táhle a na chvíli jsem zavřel oči.
"Nemůžu jít domů.....s tím bys nesouhlasila Annie viď?"
Pomalu a dlouze jsem se nadechl, než jsem oči pootevřel a úkosem jsem pohlédl jejím směrem.
"Nemůžu jít domů Cris. Nebylo by to správný, nedalo by mi to spát a nikdy nenechávám nedodělanou práci."
S ducnutím jsem na židli dosedl zase zpátky a díval jsem se najednou na Cris zpříma s odhodláním.
"Chci odhalit špínu, která teče ve skrytu a na kterou slušní lidi doplácej. A to znamená pokračovat v té šílené partii šachu, kterou jsem začal, ale k tomu potřebuju spoluhráče......tebe."
Můj hlas byl vážný a tvář najednou bez úsměvu.
"Hele na rozdíl vod jinejch fajn lidí a kreténů na našem voddělení, já nemám co ztratit. Jen svou kariéru a práci a to jsem vochotnej risknout, si když tak potom otevřu soukromou detektivní kancelář."
Záblesk známého úsměvu, který zase zmizel.
"Ale teď vážně. Chci do toho jít. Ty víš, kde ty informace najít, nebo alespoň kde začít. Já mám léta praxe. Společně můžeme dokázat nemožné a pokud se ukáže že tím jsou fakt Ufouši, tak se jich možná zbavíme nadobro. Tak co říkáš?"
Vstal jsem od stolu a pár kroky překonal většinu vzdálenosti mezi námi a nabídl jsem ruku.

Nate uvažoval úplně jinak, než já. Odporovat ohledně angažmá Xerchenů v celé záležitosti ohledně mě jsem už nechtěla, zdálo se to zbytečné, ale zaujatě jsem poslouchala jeho teorie o nadvládě díky takovým, jako já.
Vzhledem k tomu, že jsem rozhodně nebyla poslušná a nedělala, co se ode mě očekávalo, ba právě naopak, měnila se jeho verze možné alternativní reality v utopii. Krátce jsem nad tím zavrtěla hlavou a ukousla si příliš velké sousto z jídla, které mi chladlo v rukách.
“To by šlo jedině tehdy, kdyby takové, jako já, zfanatizovali. Nebo jim dočista vymyli mozek. Pokud si totiž zachováš příčetnost a osobnost, nakonec.. asi nakonec nebudeš spokojený,“ sdělila jsem mu vlastní úvahu, ale jen tak polohlasem. Zjevně vycházím z vlastních zkušeností a možností, je pro mě těžké představit si, že někdo by mohl fungovat jinak.
Ale vem to čert.

Už podruhé zavrtím hlavou, tentokrát cíleně.
“Když mě zatkneš, dostanu se k informacím. O jiné cestě nevím,“ nahodím šibalský úsměv a znovu si kousnu. Na to, jak Nate moc mluví, já mluvím velmi málo. Chvilku pro efekt mlčím a žvýkám, aby si mohl promyslet, zda mě zatkne.
“O sebe se postarám. Zvládla bych se asi postarat i o tebe. Víš, že jsem v pořádku, tak o co jde,“ znovu se usměju, tentokrát bez výzvy schované v koutcích úst, je to obyčejný přátelský úsměv.
“Můžeš jít domů.“

Mrtvá hranolka zlatý hřeb večera

"Jo na tom, asi něco bude....ale chtělo by to asi pořádně pohnout kolečky, aby se začalo něco měnit v přístupu vlády k ufoušům."
Labužnicky jsem snědl několik pošlých hranolek a pak jsem se na Cris zazubil, když jsem viděl, jak roztomile krčí nosík.
"Ne jen mají své osobité kouzlo a mezi náma je to pozůstatek něčeho, co by naše vláda ráda taky zlikvidovala protože je to hrozně nezdravé, ale zatím se jim to nepodařilo."
Spokojeně jsem si oddechl, když jsem měl po večeři a utřel jsem si rty a vousy do ubrousku. Nebylo to tak zlé, jak by mohlo být, ale na druhou stranu na Greenu mají mnohem lepší.
Zamyšleně jsem Cris pozoroval, když se zase pro jednou trošku rozpovídala o tom, jak to vlastně ve své "práci" měla. Promnul jsem si bradu a chvíli jí zamyšleně pozoroval.
"Škoda, že si tomu nedávala kdysi velkou váhu, na jednu stranu to chápu, bylo by to na hlavu, na druhou stranu třeba by nám to nyní poskytlo vzorec střípků, ze kterých by se dalo zjistit, něco dalšího."
Dlouze jsem vydechl a zadíval jsem se krátce k oknu.
"Pokud v tom Xerchové figurují jsem si docela jistej, že si dali pozor, aby v tom nefigurovali veřejně, ale někde ve stinném pozadí. Slizácký způsob odpovídá více. Z toho, co říkáš to vypadá, že nešlo jen o testy a trénink. Spíše mi to přijde, že tě připravovali na něco většího......Jen si představ, co by vláda mohla dokázat, kdyby měla armádu tobě podobných."
Začal jsem vyjmenovávat na prstech to, co mi šlo na mysl.
"Zařídili by si absolutní moc, v čele by byli jen ti, které by oni povolili. Veškeré americké svobody, které nám zbyly by se změnily v diktatůru. Jakákoli jiná armáda by byla proti tomu bezmocná. Pravděpodobnost další světové války a postupné získání moci nad většinou planety......Naše vláda byla vždy abiciózní, ale tohle by bylo....destruktivní. Pokud vás necivičili pro ochranu občanů před nebezpečím jiných ufounů, tak to muselo být proto, aby si sami zajistili pevnější pozici a větší moc. Pokud by to rozjeli ve velkém byl by to větší průser, než když Hitler dobil Evropu."
Mračil jsem se, celé se mi to líbilo méně a méně.
"Víš, kde bychom mohli získat další důkazy a informace, aniž by nás hned chytili?"
Zvedl jsem k ní znovu oči.
"Pro každý případ bychom zde neměli zůstávat ani jeden přes noc. Nerad bych naše kravatované přátele podcenil."

“Hele,“ zamyslím se, když zmíní, že skupinka ufounů by mohla chtít udělat kdo ví co, “takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlela. Vždycky to byla škodná. Něco, co tady nepotřebujeme, ale trpíme, protože si volíme nesmyslnou vládu.. a ti lidi na vyšších místech buď ví spoustu věcí, které my ne, nebo jsou padlí na hlavu.“
Je to jen taková poznámka, vlastně ani sama nevím, jestli je to můj celý názor na tuhle věc a jestli tam nechybí začátek – měla jsem spíš strach? Cítila jsem skutečně od začátku nenávist? Nevidím to celé zkresleně jen proto, že vše přehlušil momentální názor? Kdo ví. A kdo ví, jestli na tom vůbec záleží.

“Ouu.. okej, zkusím si zapamatovat, že máš rád věci.. takovýhle,“ nakrčím nosík nad hranolkami. Jasně, že chuťově nebudou zlé, ale mohly by být lepší.
Vždycky bychom měli chtít to nejlepší. Spokojit se s málem je k ničemu.

Ale zpátky k vyšetřování. Není to poprvé, co se nějakého účastním, a vždycky je to zajímavé. V mé tváři je znát, že jsem zaujatá tím, co Nate říká, a zatímco žvýkám, tak nejen poslouchám, ale taky přemýšlím. Je to zvláštní shluk emocí, který je vidět, ale něco tomu chybí. Možná jen přehnané grimasy a nemluvná gesta rukou.
“Něco vím, něco ne. Nemyslím si, že by informace v mé hlavě k něčemu mohly být, protože mise, kterých jsem se účastnila, neměly s ničím takovým co dočinění. Trocha diplomacie, trocha vyklizení objektů v pouštích,.. různorodé záležitosti. Říkám, že jsem spadala víc pod vojenský sektor. Potřebovali mě naučit, co je třeba, a vyzkoušet. Jakmile máš vycvičeného psa, teprve potom ho používáš v ulicích k rutinní práci. Asi tak bych to řekla. Já prošla výcvikem a pak, to si teda ale jen myslím, do toho někdo začal vrtat.
Ale xercheni? To asi řeší jinak, nebo někdo jiný, Znám je jen z ulic, ne z práce,“ ledabyle nad tím pokrčím rameny.
“Akorát.. nepamatuju si všechno. Detaily. Prostě mě to na začátku nezajímalo, nějaké kdo co a proč, prostě jsem dělala co jsem měla a finíto.“

Jedinečný večer

Tušil jsem, že se s tím jejím přítelem muselo stát něco zlýho. Pomalu jsem vydechl a věnoval jí chápavý avšak ne litující pohled.
"Nemůžu říct, že mě to mrzí, protože jsem ho neznal, ale chápu, jak ses musela cítit."
Odvětil jsem s klidem, když nahodila, že kolem ní lidé umírají musel jsem se krátce zasmát.
"A já myslel, že na vyhrůžky a odrazování od něčeho jsou experti poldové."
Pobaveně jsem jí pozoroval, o okamžik později jsem přešel opět do zamyšleného výrazu a zhoupl jsem se na židli. Promnul jsem si zamyšleně bradu a druhou rukou podepřel loket.
"Hmmm snad máš pravdu, ale to, že většina ufounů vypadá, že jsou k ničemu, neznamená, že není nějaká skupinka, která chce společně s vládou ovládnout obě společnosti. Ale možná je to jen můj unáhlený závěr."
Pokrčil jsem lhostejně rameny.
"Je to ale jedno tak či onak je to hluboké omrdávání prdele občanů."
Odtušil jsem podmračeně, na okamžik jsem vypadal, jako hrozivý bouřkový mrak. Z toho mne však vytrhlo další klepání na dveře.
"Hmm žeby?"
Kouknu směrem ke dveřím našeho pokoje, než se však stihnu zvednout, už se prořítila kolem Cristina a šla to vyřídit.
"Možná má jistou obavu jestli mě někdo nesledoval, nebo jí nevyčmuchal."
Očima jsem střelil k pootevřeným dveřím.
"Snad tu šlapku opravdu nezajímáme tak, jak to vypadalo."
Naštěstí to vypadá, že je opravdu docela jednoduchá a věří všemu, co se jí napovídá. Když se objevila opět Cris ve dveřích se stolkem s občerstvením povytáhl jsem zvědavě obočí.
Pobaveně jsem se zazubil.
"Ty budou moje kotě. Nevíš, že právě takové jsou ty nejlepší?"
Podával jsem to, jako by se jednalo o největší tajemství světa.
"Hahah.....no tak to už bude horší, ale předstírejme, že ta ryba ještě nezdechla."
Snažil jsem se mrtvé hranolky uhrát do autu, ale musím přiznat, že se jí podařilo mě pobavit.
"Ta holka nemůže být až tak špatná."
Stolek jsem zastavil nohou a následně hodil i druhou nohu, na jeho okraj, Vzal jsem si své leklé hranolky, abych je začal jíst hezky s kečupem, hamburger chvilku počká. Alespoň se ten sýr nebude tolik pak táhnout.
"Hmmm na co?.....Že se federálové jen tak nevzdaj, že vše co šlo vymazali a zametli pod kobereček, ale jsou u nás na stanici lidi, který ten případ stále zajímá a tím nemyslím jen svou vlastní maličkost.....nicméně kravaťáci nejsou tak dobrý, protože jsem jim zdrhl docela v pohodě, hold už zlenivěli."
Zívl jsem a zacpal jsem si pusu dalšími hranolkami.
"Ymmm.....taky vím, že jsem na tohle celý sám....teda s tebou, ale když to beru v policejní branži. Federálové očividně zdrazují své vlastní občany. Uvažuju nad tím, jak to správně dostat ven, aby to mělo efekt a jen nezmizeli původci."
Mírně jsem si povzdechl.
"Ve srovnání s tím vším, co je ve hře mi přijde tvé neplánované dostaveníčko s ufouny, jako malá ryba. Ještě jsem ale nepřišel na to, jak vysledovat jejich zdroj ani na to jak dostat původce před spravedlnost.....z právního hlediska jsi ty mrtvá, takže jsi vlastně žádný zločin ani spáchat nemohla, ale to náš problém úplně neřeší."
Zamračil jsem se pro sebe a chvíli jsem zachoval ticho, když jsem zápasil s hamburgerem.
"Ty asi víš víc k tomu, co všechno tam provádějí co? Hmmmm k čemu vlastně nasazují takové, jako jsi ty? Přece jen speciální zásahovky většinu obyčejných situací zvládnout. Ufouny jsi sama označila za neschopáky a o další jiné ufounské hrozbě nevím. Takže proč jste pro ně tolik důležití, teda když pominu vědecké účely ale i ty se musí testovat někde v praxi."
Opět se pozvedl můj zájem o celou věc. Dostat se někam v tomhle případu bude zatraceně těžké, to jsem cítil v kostech už teď.

Přítel.
Řekla jsem toho dost na to, abych se k mnoha věcem nevracela a nekomentovala, co Nate říká. Odpovědím se ale nebráním, přesto je opět patrná odmlka, kterou udělám schválně, když dobře zvažuji, co řeknu.
“Umřel,“ pokrčím nad tím rameny, “je to už dýl. Tehdy bylo všechno v pořádku,“ pochopitelně, že tehdy nebylo nic v pořádku, jen mi nedocházely nějaké věci a nepřipadalo mi, že je na světě něco až tak špatně, abych to musela řešit. Práce byla práce, nic víc. To ale detektivovi vykládat nehodlám.
“Hodně lidí kolem mě umírá. To je asi riziko povolání,“ zkusím to odlehčit, ale nedokážu skrýt, že je to pro mě citlivé téma. Navíc odlehčovat smrt smrtí, meh, určitě to jde líp.

Hned na to ale Nate přijde s teorií o tom, v čem všem můžou mít prsty xercheni.
“To si nemyslím. Co nám přinesli? Nepřipadá mi realistické, aby se podíleli na něčem takovém a přitom byli jinak úplně k ničemu. Jsou to obyčejní nemakačenkové a povaleči, nic víc. Tvořit hodnoty jim bylo vlastní možná někdy hodně dávno tomu,“ skoro si odplivnu.
“Mě osobně to připadá jako naše vlastní práce. Honba za dokonalostí, co se protáhla, a možná už má nejlepší léta za sebou,“ pousměju se. Tentokrát upřímně, skutečně pobaveně.

Další zaklepání. Tentokrát to nehodlám nechat náhodě a vystřelím ke dveřím až zbytečně rychle. Ukáže se, že je to skutečně hotelový pikolík a hned, co mě u hlavních dveří spraží otráveným pohledem, proč sem jako musí chodit na dvakrát a nemůžeme si všechno objednat naráz, za ním prásknu dveřmi. Nemám náladu se zabývat emocemi jiných.
Ještě přátelsky houknu na šlapku, ať si užije večer, hraně se zahihňám její poznámce o mém milenci, až se konečně dostanu do kýženého bodu, kdy za sebou a pojízdným stolíkem nohou přivřu dveře.

“Kdo k tomu má hranolky? Smrdí přepáleným olejem,“ vypláznu jazyk na znamení znechucenosti, ale zase tak hrozné to není. Prostě hranolky z dýl používané fritézy, to se v hotelu dá čekat.
"Jak leklá ryba..," chytím jednu hranolku mezi prsty a zavlním s ní ve vzduchu, přičemž mi na rtech kolísá pobavení.
"Na co jsi při vyšetřování už přišel, hm?" postrčím vozík k detektivovi a sama si svůj sendvič vezmu do postele, na jejíž okraj se posadím stejně bezstarostně, podobně jako na začátku našeho setkání.

Pokec při večeři

"Dobře dobře, tak teda rande někdy příště."
Zasmál jsem se a očima přelétl objednávací lístek, co bylo dneska v nabídce.
"Je fakt, že takové alibi jsem ještě neměl."
Zacukaly mi koutky a nahlédnu do lístku taky.
"hmmm fajn tak já si dám.....jo tohle bude fajn."
Usmál jsem se na sýrový hambáč a kolu.
"Tak fajn, kdepak tu máme nějakou místní linku......ah támhle."
Přešel jsem k nočnímu stolku, kde se válel telefon, koukl jsem na poznačené číslo na obsluhu a vytočil jej.
"Brý večíř.....ano něco k jídlu by bodlo....jo dvakrát kolu, sýrovej hambáč toho sýra tam klidně hoďte víc a šunkový sendvič. Díky...."
Vyřídil jsem to docela rychle a zaklapl telefon a usadil jsem se opět naproti Cristiny.
"Jiný název velmi podobný význam."
Shrnul jsem ono otroctví neotroctví. Tak či onak byl to.....dost vychcaný přístup federálů, jak si někoho zavázat na doživotí. Zvonek oznámil, že obsluha to stihla docela rychle.
"Dojdu otevřít."
Opět jsem se zvedl a zamířil ke dveřím. Jen co jsem však otevřel zašupovačky napůl slyšel jsem, jak si přebírá objednávku kočanda odvedle.
"Ah....tak to není pro nás."
Mlaskl jsem a zase dveře zavřel a koukl po Cris. Poslouchal jsem jí zatímco mluvila, po nějaké době jsem se došel opět usadit a chvíli po tom, co domluvila jsem mlčel a přemýšlel.
"Hmmm čekal jsem, že okolo federálů jsou sračky, ale ne, že se jimi dá broudit až tak hluboko."
Poklepával jsem si chvíli prsty ruky o desku stolu.
"No to víš, více šáhlýho na stanici neměli."
Zazubil jsem se na ní pobaveně ale pak jsem opět zvážněl.
"Hele bude to možná trošku podpáskovka, ale co ten tvůj přítel. Proč nevypadl s tebou? Přece jen.....asi máte nějaký vztah, nebo tak něco, takže mi přijde jen logické, že by šel s tebou."
Odtušil jsem....jídlo stále nikde.
"Vláda zachází moc daleko, dělá si s námi, co chce....už bych se ani nedivil, kdyby v těchhle....."léčbách" a skvělých nabídkách měli prsty naši ufonští sousedé."
Zamračil jsem se, zdálo se mi to, až jako příliš reálná možnost.

“Není to rande. Ona není spolubydlící. Řekla jsem jí, že sestra je manipulativní kráva a my dva jsme milenci. Kdyby to nepůsobilo tak, že jsme si přišli jen vyměnit nějaké tělesné tekutiny, nebylo by to pořádné alibi,“ ujasním, i když není třeba. Pohlcená vzpomínky díky vyprávění se přitom ani neusměju se a nezdá se, že by mi to aspoň se zpožděním došlo.
Brzy se však od negativních pocitů oprostím a když začnu znovu mluvit, působím už zase o kousek sympatičtěji.
“Vybírej. Budu pokračovat,“ vybídnu ho.
“Dám si tohle,“ prstem klepnu na šunkový sendvič a colu k tomu. Zdá se, že nemám v plánu jídlo na pokoj objednávat. Nakonec, tak se to dělá, ne? Ženám by měli jídlo objednávat muži, ale kdo ví, kde je těmto starým pořádkům konec a jak přesně vůbec fungovaly.

Nechám Nata si vybrat i objednat a v mezičase si promýšlím, co mu k tomu všemu ještě říct a co si nechat pro sebe.

“Otroctví funguje jinak. Tohle je spíš nedobrovolný pracovní poměr výměnou za život, zdraví a nějaký ten plat a další zaměstnanecké benefity. Není to špatné. Vlastně si umím představit, že by se našli tací, kterým by to velmi vyhovovalo. Stejně, jakou jsou kariéristky, tak jsou i ženy, co se jen rády starají o rodinu a domácnost a víc v životě nepotřebují,“ přemítám nad svou situací.
“Asi je to na pochopení složitější, než to zní. Dlouho mě ani nenapadlo si stěžovat.“

Na nějakou dobu se odmlčím, protože se ozvalo zaklepání na vstupní dveře apartmá, jenže je ještě brzy – ukáže se ale, že nejsme jediní, kdo má hlad. U šlapky to tipuju ale i na pořádnou zásobu pitiva. Co se dá dělat. I Nata jsem nechala ať si vybere co hrdlo ráčí, peníze jsou to poslední, co hodlám řešit.

“Takže jim nepatřím, ale patřím k nim. Svým způsobem. Jsem jako podpůrná jednotka pro různé akce. Někde potřebuješ psa, někde mě. Všechno v rámci testování, takže si nemyslím, že jsem reálně někdy rozhodla o něčem větším. No, to není důležité.
Jestli je víc takových, jako já? Můj přítel tvrdil, že ano. Nikdy jsem ale žádnou jako já neviděla. Nemyslím si ale, že bych byla jediná, komu ďábelskou smlouvu nabídli, ale víc o tomhle programu nevím. Tedy, vím jen to, co se mě týká.
Co všechno tají? Hodně. Určitě věci o kterých sama nemám ponětí,“ rty se rozšíří do pobaveného úsměvu.
“Přece by sis nemyslel, že věci jsou takové, jaké se ukazují veřejnosti. Co tam bylo dál?
Proč jsem taková a jak jsem k tomu přišla? Přišla jsem k tomu v rámci léčby, je to její nedílná součást, stejně jako služba po uzdravení.
Jestli si se mnou umí nebo neumí poradit.. to je těžká otázka. Možná sem už míří někdo, jako já. Svůj proti svému. Možná se snaží na to netlačit, navíc, když jsem se vzdala. Už jsem ti říkala, že jsem nehodlala dělat potíže, byla to impulsivní reakce posléze hnaná vztekem a emocemi. Nebylo to správné, a přesto bylo. V tomhle ohledu se můžu nejlíp soudit jen sama, a rozhodně nelituju. Ale k věci. Jsem, hm, řekněme, tajný projekt, takže když ti tajný projekt způsobí průser, nemůžeš ho lapnout pozornost lákajícím způsobem. Dává smysl, že se to snaží ututlat po svém. Vlastně si myslím, že se domnívají, že se vrátím,“ pokrčím rameny.
“Což jsem chtěla, jenže jsem nespolupracovala s policií a tak mi k výslechu vrazili cáklého chlápka,“ vážně se na Nata podívám, čímž ale skončí další vlna odpovědí, na které jsem odpovídala postupně, jak je detektiv řekl a já si je zapamatovala.

Pořádná porce k večeři

Opětoval jsem její úsměv svým.
"Co říci, jsem samé překvapení. Jak já vždy říkám, to nezjistíš, dokud to nezkusíš a hlavně nic není nemožné."
Odtušil jsem pohodově a trošku jsem se uvolnil.
"Jsem teda jedno velký ucho."
Seděl jsem na opěrce a pozoroval Cristinu.
"Jo to je dobrý začátek příběhu."
Zasmál jsem se pro odlehčení atmošky, ale pak jsem zmlkl a poslouchal, jak to teda vlastně celý bylo. Soucitně jsem si povzdechl, když jsem se dozvídal o tom, jak to všechno vlastně bylo. Díval jsem se jí do očí, stejně, jako ona mě.
"Šmarja.....jo....vím, jak to myslíš, taky bych nevodmítl.....a stal se z toho pěknej vojeb pochopitelně co...."
Poslouchal jsem dál. Místy jsem se mračil, ne na Cris ale spíše, na to, co jsem se dozvídal. Nelíbilo se mi, že nás má vláda a tajné složky až takhle v hrsti.
"Takže si z tebe vlastně udělali legálně otroka.....hezké...."
Složil jsem si ruce křížem na prsou a pousmál se nad její otázkou.
"Odejít? Blázníš? Nikdy neodcházím v průběhu příběhu. Sakra, co bych z něj pak měl.....teda leda se když si potřebuju odskočit ale....chápeš, jak to myslím......Jo véču neodmítnu. Sice je to zvláštní téma k romantické večeři na rande, které dle tvé spolubylící musí skončit sexem, ale beru to."
Zasmál jsem se zamířil ke stolku s jídlem,a bych se mohl usadit následně naproti ní.
"Chceš pokračovat při jídle, nebo až po něm?"
Povytáhl jsem tázavě obočí.