“Myslela jsem, že odejdeš..,“ vytáhnu koutky do pohodového úsměvu. Těžko říct, jestli zrovna tohle teď myslím vážně, nebo je to jen narážka na mylné odhady.
“Nechci o tom mluvit. Nechápu, proč riskuješ všechno, abys slyšel něco s čím nic neuděláš. Jeden, ale i dva jsou dost málo na to, aby na světě něco změnili,“ pořád se usmívám, ale pohledem jsem se posunula níž a hledím do prázdna před sebou. Koutky stále povytažené v úsměvu působí víc melancholicky, než šťastně.
“Možná by ses měl posadit, ale jak chceš.“

Nějakou dobu pak postávám a mlčím. Rozhodnout se o něčem, co změní život někoho jiného v takové míře, v jaké si myslím, není lehká věc. Nechci mu to říct. Jenže zároveň mám nutkání věřit tomu, že dokud nerozpohybuju první kolečko soukolí, nic se nezmění a ničeho nedosáhnu. Už napořád to bude květnový masakr Xerchenů, nic víc.

“Asi by bylo lepší začít od konce. Proč jsem umřela,“ povzdechnu si a poškrábu se pod nosem, zdá se, že tahle část mě znervózňuje. Jsou to jen drobné náznaky jako uhýbání pohledem a několikeré přešlápnutí, ale zkušenému pozorovateli hned dojde, že tohle je mi nepříjemné.
Vnitřně si dodám odvahy, narovnám se a ruce dosud prsty zaklíněné za pasem sjedou zvolna podél těla.
“Nezvládla jsem řízení. Probdělá noc, pak jsem do sebe kopla energeťák a bez snídaně vyrazila do práce. Spěchala jsem a přehlídla se na křižovatce. V záznamech figuruje verze o smrti před příjezdem záchranné služby. Tak to nebylo,“ od začátku vyprávění se mu dívám do očí. Trochu nuceně, jako při zkoušení ve škole, ale kdybych se tady jen ošívala nebo se povalovala, působilo by to jako výmysl.
Jako blábol to zní tak jako tak.
“Poranění se vyhnulo hlavě a po prvotním krátkém bezvědomí jsem přišla k sobě. Nebylo to žádoucí, takže při převozu udělali něco, co mě donutilo vypnout. Tuhle část si moc nepamatuju. Každopádně jsem na tom nebyla dobře a v průběhu toho, co se mě snažili zachránit, přišli. Nabídli mi speciální léčbu s vyšší procentuální možností uzdravení, nebo smrt. To jsem řekla blbě. Možná by mě zachránili i v té nemocnici, ale prostě ta nabídka byla lepší. Neumím si představit, že by někdo nesouhlasil,“ zní to skoro jako bych se omlouvala, že jsem na něco takového kývla.
“Další procedury už proběhly v utajení. Oficiálně mě prohlásili za mrtvou a bylo to. Souhlas s tím vším jsem stihla odkývnout ještě v té nemocnici, později jsem na videozáznamy souhlasila znovu a později, až to bylo možné, všechno podepsala. Stala jsem se, hm, tak trochu majetkem nějakých vládních agentur. Pod povrchem bublá spousta věcí, tohle spadá do armádních výzkumů a technologií, ale takovou oklikou. To je asi jasné, není to zrovna nejetičtější.
Už chceš odejít?“ zeptám se, abych se ujistila, že to dává. Nebudu tu přece tohle všechno vykládat někomu, kdo nechce slyšet zbytek.
“Pokud chceš zůstat na jídlo,“ kývnu ke stolku, kde je hotelové menu, “můžu pokračovat v odpovědích.“

Opět slepá ulička?

Sledoval jsem jí, když mluvila, najednou byla o dost upovídanější, než při výslechu a oči mi poskakovaly sem a tam, jak začala přecházet.
Podrbal jsem se zlehka opět ukazováčkem na bradě ve vousech a usmál jsem se.
"Zvláštní kompliment ale díky.......co říct jsem už takovej."
Rozhodil jsem rukama v bezmocném gestu a chvíli dál poslouchal. Bylo alespoň útěchou, že nemuselo umřít více lidí a stačilo, že jsem dostal nakládačku. Fakt bych si vyčítal, kdyby sejmula třeba Armanovou, nebo někoho z kolegů i když některý dvakrát nemusím. Její pohled jsem opětoval, když mi to všechno vylíčila, vlastně jsem ani nevěděl, jak si přesně připadat, ale nakonec z toho všeho vyšlo najevo nejvíce pobavení. S dlouhým povzdechem jsem zavrtěl hlavou a zeširoka jsem se usmál.
"Děvče ty seš mi vážně případ. Potkat se za jiných okolností chci tě za parťáka s tebou bych se fakt nenudil."
Složil jsem si ruce do klína a propletl prsty. Nohu jsem trošku pošoupl pro větší stabilitu při napůl sezení na opěrce.
"Ahh....jako jo nebudu ti lhát vod tý doby, co jsem se vo tobě pár věcí dozvěděl, vralo mi toho spoustu hlavou. Otázek jsou miliardy, ale všechno na tebe jen tak hnedka vybalit je takový.....divný. Vezměme si teda popořadě alespoň pár hlavních bodů, protože tak lehce se mě zase nezbavíš."
S přátelským výrazem jsem jí pozoroval.
"Pokud tě budou moje kecy nudit zabít mě můžeš vždycky nedělám si iluze, že bys k tomu neměla dostatečné schopnosti, mě pak najedou v nějaké zapadlé uličce, řeknou, že jsem strkal nos, kam jsem neměl, ale že vlastně vyšetřování nebude protože všechno bylo tajné a tak mě akorát pohřbí aniž by vo tom někdo věděl. Ne že by mi teda měl moc kdo přijít na pohřeb."
Usmál jsem se, vybalil jsem to, jako by to bylo něco s čím automaticky počítám.
"Každopádně možná mi nechceš pomoct s případem a nestojíš o mou pomoc ani v jiném ohledu ať už z jakéhokoli důvodu ale řekněme si to na rovinu. Vod federálů mít klid dlouho nebudu ať už s tebou, nebo bez tebe, to jsou prostě následky. Jsem chlap co věci vždy dotáhne do konce a navíc, chci vědět, že jsem udělal správnou věc a to bez tebe nezjistím."
Odtušil jsem a pomalu jsem se nadechl. Veselý výraz vystřídal zamyšlený.
"Nehledě na to, že jak jsi řekla ani mě nebaví jak vláda tutlá vše kolem našich mimozemských spolubydlících a vše jim promíjí. Buď má být stejný metr na všechny, nebo když se nedokáží přizpůsobit ať táhnou odkud přišli....ač xenocida je docela hmmmm radikální řešení.
Ale měl jsem se ptát že? Tak dobře. Z toho co už je na povrchu. Proč tě maj federálové? Je více takovejch, jako ty? Co všechno před náma do prdele tají? Proč jsi vlastně....taková jaká jsi a jak jsi k tomu přišla? Když měli někoho takového, jakto že si s tím nedokážou teďka poradit? Nebo to nejdůležitější, proč všechny spisy říkají, že jsi doprdele dávno mrtvá?"
Povytáhl jsem tázavě obočí. Byl to jen zlomek toho, co se mi honil hlavou. Promnul jsem si trošku unaveně oči.
"Abych se přiznal přišel jsem absolutně bez plánu nevědouc, co můžu vočekávat. Nějak jsem ani nepočítal, že se ještě vobjevíš. Jasně plán jak se nenechat čapnout federály byl, ale ten zbytek? Přišel jsem naslepo a narychlo, protože jsem nevěděl, kdy se zase po tobě slehne zem."
Zlehka jsem zavrtěl hlavou a trpce jsem se usmál.
"Prej, že pokud na tebe narazím mám volat federály, že jim jde o ochranu obyvatel nic víc......takový kecy, teče jim do bot a bojí se, že jim tenhle průser praskne, že se lidi dozví, že dělaj něco za jejich zády, co by se jim nelíbilo."
Federálové mi začínaj lízt víc a víc krkem.

Zase mele. Přejde ho to někdy? Dokáže jen tak existovat a mlčet, nebo vážně vždycky a za všech okolností mluví a mluví?
Jako obvykle sedím, poslouchám a chvíli trvá, než se mám k nějaké odpovědi. Vzhledem k tomu, kolik různých témat Nate nakousl, je těžké odpovědět jednoduše a rychle. Vlastně ani nevím, co bych mu měla říct.
“Měla jsem za to, že se mnou chceš mluvit ty.. že to bude tak nějak fér, po tom, co jsi mi pomohl. Což jsi dělat nemusel, ale díky tomu nepřišel o život nikdo další a to se vždycky počítá. Taky jsem chtěla vrátit klíče. Popravdě vůbec nechápu, proč se do toho sereš..,“ vyhoupnu se ze sedu na posteli, “myšleno v dobrém.“
Začnu pomalu chodit po pokoji, palce zastrčené za okraj kalhot.
“Byla jsem rozhodnutá počkat až si pro mě přijedou, ale to tvoje.. ten přístup mě zmátl. Najednou mi přišlo hloupé se vrátit. Nejsem jediná, kdo tady s nimi nechce žít..,“ přemítám nahlas, vracím se k tomu, co se stalo. Z pohledu někoho druhého je to zmatečné, ale mě to dává smysl tak, jak se k tomu vyjadřuji.
“Takže jsem bez plánu díky tobě utekla. Dal jsi mi klíče. Myslela jsem si, že se mnou budeš chtít mluvit a že bude správné se k tomu postavit čelem, ne jen tak zmizet a.. co já vím. Tohle asi není o nic lepší,“ zastavím se kousek od Nata a zvednu k němu oči.
“Ale víc v tom nebylo. Asi. Jako, nebudu lhát, pořád nevím jak s tím vším naložit, ale nezvala jsem tě sem kvůli tomu, abys mi s něčím pomohl. A tobě s vyšetřováním taky nepomůžu. Je to.. hm.. pěkně hloupá situace,“ pobaveně se usměju. Teď je mi vážně trapně.
“Tak aspoň jsme si to vyjasnili a už se tady nemusíš zdržovat. Dostaveníčko nevyšlo podle plánu,“ nevyháním ho, jen nemám, co bych k tomu řekla víc a nechci ho zdržovat. Dnešek jsem si nepředstavovala nijak, jen jsem počítala s tím, že by mohl přijít až zítra ráno, nebo taky nikdy.

Dvě zmatené myšky

"Dal protože to bylo místo, kde by v první chvíli určitě nehledali. Když jsem se rozhodl ti pomoct myslel jsem to vážně a upřímně."
Odpověděl jsem s pokrčením ramen. Nad kondomem, který přistál na zemi jsem se jen pousmál.
"Pěkný místo.....teda jak se to vezme, ale i tak."
Přikývl jsem nad výběrem hotelu, mnozí by jej určitě schvalovali hned z mnoha důvodů a jeden z nich sedí vedle v obýváku.
Založil jsem si ruce na prsou ale úsměv mě neopouštěl.
"Hele nechci ti krást iluze, ale kdybys mi neměla, co říct netaháš mě sem. Já možná vo tobě chci zjistit více a přijít celý tý utajený sračně na kloub, protože v tom čuju velkej utajenej průser, který by měl dopadnout na úplně jiný hlavy, ale tím, že jsi mě kontaktovala jsi projevila, že chceš bejt alespoň v něčem sdílná. A chceš taky něco dotáhnout do konce......Kdyby ne nejseš tady ale úplně někde jinde a mě necháš na sebe jen bludnou vzpomínku."
Odtušil jsem naprosto s pohodou a úsměvem na rtech.
"Takže tou hlavní otázkou asi není až tak, do jakého průseru jsem se namočil já, ale v jakém průseru to vlastně lítáš ty. Protože ti kravaťáci po tobě jdou, jako slepice po flusu. A ano vím, cos mi říkala na stanici ale i tak mi přijde, že to nebudou jediný důvody. Furt platí, že ti chci pomoct a taky že chci případ dotáhnout do konce. S federály jsem si poradil dřív, zvládnu to zas."
Nahodil jsem frajerský úsměv, který vypadal ano, podlehly mi jich tuny a zabil jsem je jen tímhle úsměvem.

“Není to moje kámoška. Je to šlapka. Zaplatila jsem jí za tohle mizerné alibi pro tebe,“ uvedu věci na pravou míru. To poslední, co bych chtěla je, aby to odnesla i ta holka. Jenže to jsem si měla rozmyslet dřív. Nevadí. Dokud jsme v pohodě my, tak je i ona, a ještě slušně zaplacená.
Hned na to si sáhnu do kapsy.
“Taky mi jeden dala, pardále,“ zamávám ve vzduchu zabaleným kondomem, načež ho zlehka mrsknu proti Natovi. Hod byl tak slabý, že zabalená ochrana nedoletí ani do půlky dráhy a spadne na zem.

Monolog o tom, jak jsem v životě narazila na špatné poldy a podobné řeči nechám být. Nemám ve zvyku se vyjadřovat ke všemu, co se řekne, ale Nate ve mně pomalu a jistě budí zdání, že svůj zvyk budu muset přehodnotit.

“É.. co?“ posadím se. Ve tváři mám zmatený výraz.
“Dal jsi mi klíčky od bytu,“ zvednu ruce dlaněmi vzhůru a přitom pokrčím rameny, “nemohla jsem se s tebou sejít tam. Takže jsem vymyslela hotel,“ vysvětlím mu. Víc nic. Očividně doteď žiju v domnění, že mluvit se mnou chtěl hlavně on, ne naopak. Na nějaké díky a omluvy bych se klidně vyprdla, nepřišlo mi ale fér nechat ho jen tak.. žít dál. Ovšem ukazuje se, že to byl špatný odhad situace.
“Nic po tobě nechci.“

Výčitky a omluvy?

Když jsem vešel do pokoje zase jsem za sebou zašoupl dveře a spatřil jsem Cris. Nebyla překvapená, že mě vidí, asi počítala s tím, že se tu objevím ať, jako agent, nebo z vlastních pohnutek.
Pohled na ní, jak je vyplácnutá v posteli furt v těch samých hadrech byl svým způsobem, takový úsměvný. Neříkám, že já nevypadal, jako papoušek, co zrovna utekl ze zoo.
"Joooo, no to víš, přece bych nenechal sestru svý snoubenky čekat, když po mě tolik touží."
Odhalil jsem zuby v zářivém úsměvu a sedl jsem si na opěrku křesla poblíž, pak jsem se podrbal ukazováčkem ve vousech.
"Hmmm měla by ses toho zbavit.....stále mě to dost papírování vyplnit její ztrátu.....naštěstí mi nafasovali záložní, ale tu nosím jen ve službě. Mimo ní je vždy lepší neregistrovaná zbraň, kdyby se něco semlelo."
Pokrčil jsem rameny, jako bych byl nějaký obyčejný gauner.
"No co život mě naučil být připravený na vše....skoro vše."
Opravil jsem se automaticky a opřel jsem si dlaně o kolena.
"Díky nejsou třeba. Pokud se ukáže, že to byla správná věc.......A v prdeli? Hmmm nijak zvlášť."
Zase jsem se zářivě usmál.
"Pánové v oblecích se mnou prohodili sotva dvě věty, určitě mi napíchli v mezičase telefon a možná mi hlídaj barák i auto, takže vypařit se jim je trošku sranda.....no na krapet paranoi není nikdy pozdě. Hold nevěřím, že by to tak snadno vzdali, když jsem jim vlastně nic neřekl. Ale vzhledem k tomu, že jsi u nás na stanici vlastně nikdy nebyla tak....."
Pokrčím s úsměvem rameny, pak jsem si poklepal prstem na rty.
"A myslíš si, že kdybych je vezl sebou, tak že tu nakráčím v hadrech, který sem měl na sobě před patnácti lety, když jsem dělal infiltraci do jednoho hawai klubu, kde jeli v drogách? A že bych měl v v kalhotách kondom vod tvý kámošky?"
Pobaveně jsem se té představě zasmál.
"Ne, dal jsem si docela pozor, aby měli pánové dostatek práce mě najít, pokud si tedy vůbec všimnou, že jsem mimo byt."
Nakonec jsem si promnul trošku unaveně oči a znovu na ní pohlédl.
"Si pěkný kvítko. Nevěřila jsi mi co?....Ále co já se tomu ani nedivím, byl jsem jen další fízl, který sis myslela, že tě tahá za fusekli. To je v pohodě."
Mávl jsem nad tím rukou a pak jsem si složil ruce do klína.
"Každopádně přejděme k tomu podstatnějšímu, proč jsi mě sem pozvala? Nechce se mi věřit, že je za tím jen prosté díky a ahoj."
Naklonil jsem hlavu tázavě ke straně.
"A nepředpokládám ani, že by to bylo tím, že se ti tolik stýská po mém osobitém šarmu."
Další široký úsměv očekávání, co z ní vypadne.

Dveře se pomalu odsunou a v pokoji se změní poměr světla. Nábytek vrhá o něco méně stínu, navíc v jiném úhlu. Zvuk kolejnic, na kterých mechanismus dveří funguje, vydává zvláštní zvuk, jenže ten utichne, když Nathan překročí práh mezi obývacím pokojem a ložnicí.

“Takže jsi přišel,“ líně zvednu hlavu a podívám se na mého návštěvníka. O jeho přítomnosti v apartmánu vím už nějakou dobu, i tak je ale dobré si zkontrolovat, jestli se nemýlím. Strávili jsme spolu nějakou hodinu čistého času a i když v jednom kuse žvanil, jistota je zkrátka jistota.
Ležím na zádech na dvojposteli a na sobě mám to samé oblečení, co na výslechu. Chybí jen bunda, která zůstala jako zabavený důkaz na policejní stanici, na rukou nemám pouta a překvapivě mi z tváře zmizel i plytký krvavý šrám utržený při řádění ve městě. Alespoň jsem měla tolik soudnosti, abych obuté nohy nechala viset přes okraj a nešpinila jimi povlečení.
Prohlížím si detektiva od hlavy k patě. Připadá mi nějaký zmačkaný, ale pochopitelně mnohem víc mi do oka padl jeho outfit. Být módním kritikem, mám o zábavu postaráno, ale takhle jen uvažuju, jestli to přejít nebo extravagantní model ohodnotit nějakou peprnou poznámkou.
Položím hlavu zpátky na postel.
“Zbraň je támhle, na nočním stolku. Předpokládám ale, že jsi musel nahlásit její odcizení stejně jako kdokoliv jiný a kdybys s ní teď přišel, bylo by to krapet podezřelé,“ strop nade mnou je stejně nezáživně bílý jako před pěti minutami.
“Asi bych ti měla poděkovat,“ zvednu se na lokty, ale zůstávám ležet na posteli. Jen takhle mám na detektiva lepší výhled.
“Jenže už ti asi došlo, že seš fakt v prdeli. Nebo tě překecali a vedeš je s sebou?“ lehce kývnu ke dveřím.
“Takže.. hm.. díky. A promiň, že ses do toho namočil,“ rty se prohnou do jemného úsměvu, “byla to ale taky tvoje volba.“

Čtvrtek, den na sex?

"Chápu a samozřejmě tento zájem s vámi sdílím."
Odpověděl jsem s klidem, když mi řekli, že můžu jít povytáhl jsem jedno obočí, jestli to myslí vážně, ale pak jsem se rozešel ke dveřím.
"Tři.....dva....jedna.....jo..."
Pousmál jsem se zády k nim, když dodali tu absolutně klasickou větu, která doprovází snad každý výslech svědků. Napůl, jsem se k nim ohlédl přes rameno.
"Sice, nevím, o čem to mluvíte, ale budu na to myslet."
Mrkl jsem na ně pobaveně a pak vyklouzl ven z místnosti. Ani jsem nečekal, že tahle hra na to nic nevíme, bude taková zábava, alespoň na těch pár minut.
To očividné puf informací do pryč v celém kanclu bylo už takové mírně....otravné a znepokojivé. Usedl jsem zase do své židle a se spokojeným nádechem jsem si vzal kafe, které se tam v mezičase záhadně objevilo. Upil jsem a spokojeně jsem se usmál.
"Jo.....Armanová je stopro zpátky."
A jako na zavolanou se objevila u mého stolu. Zvedl jsem k ní pohled a vyslechl, co má na srdíčku.
"To se dalo čekat.....hmm ale víš, co říkal šéf. Nevrtej se v tom."
Zamumlal jsem k ní a jen lehce jsem se usmál. To, že jsem se do toho rozhodl vrtat já neznamená, že do toho chci zatáhnout ještě i ji. Její rychlý odchod znamenal jediné, velké zvíře přišlo. Kývnutím jsem šéfa pozdravil a tvářil jsem se úplně v pohodě.
"Zavolat zavolat....holka ty neuvažuješ určitě to bude napíchnutý. No něco vymyslím."
Odtušil jsem v duchu a pak jsem se začal věnovat své práci, přece jen stejně se mnou nikdo moc nemluvil. Takže jsem si v klidu vypil kafe a snědl donut a hned to ubíhalo lépe.
Přišla mi také zpráva, že se nám probral pachatel onoho pokusu o znásilnění.
"Alespoň na chvíli vypadnu."
Zvedl jsem se ze židle, vzal jsem si svůj zápisník a tužku a zamířil ke kanclu šéfa. Klepl jsem na něj.
"Šéfe jedu řešit ten případ znásilnění, ten týpek se už probral. Takže jdu zjistit, co mi k tomu řekne. Předpokládám, že si sebou někoho mám vzít, abychom byli krytí v případě, že by se pak vytáčel.......koho sebou chci? Bah co já vím hlavně ne Burgse ten je....no je to Burgs a to stačí......je volná třeba Armanová? Když nic jiného, tak má dobrou hlavu a zapíše i to, co mu uvidí vepsáno jen v ksichtu."
Nadhodil jsem ledabyle, jako by o nic zásadního nešlo.
"Jo....jo....budu se mírnit.....ne vod přístrojů toho frajera nebudu odpojovat.....cože?.....Ne tak to je hnusná pomluva, já nikdy nikomu kapačku nepřiškrtil jen jsem si nevšiml, že vede přes ten stolek a položil jsem si tam brašnu."
Snažil jsem se zachovat si své dobré jméno. Pak jsem se na šéfa zazubil.
"Typuju, že tak za dvě tři hoďky jsme zpátky.......ne nečekám, že bude výslech trvat tak dlouho, ale doprava bude zase na hovno všude bude narváno, je to až v centru."
Prohodil jsem mírně otráveně a pak jsem zase vypadl z kanclu.
"Tak, to bychom měli."
Usoudil jsem a zamířil k východu, abych mohl nastartovat auto.
"Armanová, jedeš se mnou k výslechu."
Houkl jsem na ní až skoro nepříjemně, jako by se mi tam měla jen plést pod nohy. Což nebylo tak těžké zase usoudit, protože když to šlo, tak jsem většinou dělal na případech sám....

Vyšel jsem ven nastartoval svého přestárlého bledě modrého wolsvagena brouka.....ne nechápu, jak mi to ještě můžou pustit technickou, ale na druhou stranu modernizace přivedla leccos lepší i pro tyhle stará auta a navíc stojí pár babek.
Počkal jsem na Armanovou. Když nastoupila tak jsem se rozjel k místu výslechu.
"Tak hurá do toho......četla jsi jeho spis? To je dobře....ne nic tam neměl, ale to neznamená, že je čistej....hmmm možná nějaký citový výkyv......jo ženu jsem už vyslýchal, taky to moc nepobírá....no uvidíme."
Bavil jsem se s ní klasicky o práci, jako by se nic zvláštního v posledních dnech neudálo. Patrně pochopila, oč mi šlo a kdyby ne, tak jsem jí přerušoval doplňujícími informacemi k případu. Ne nevěřil jsem tomu, že by se mi federálové nepokusili napíchnout auto.
Taky jsem si dobře všímal, jestli nás náhodou nesleduje náhodou nějaké auto. Teď to budou asi krušné následující dny. Až, když jsme šli do nemocnice slétl jsem koutkem oka k Armanové.
"Telefony budou beztak píchlé, pokud si chceme pokecat najdu čas a způsob, ale nech to pár dní uležet. Federálové budou čmuchat."
Promluvil jsem k ní tiše a pak už jsme šli vyslýchat. Šlo to líp, než jsem čekal, teda vyslýchaný tvrdil, že si vlastně nic z toho, oc udělal v opilosti nepamatuje, takže to stejně půjde k soudu a bude se řešit, jestli je, nebo není vinen. Minimálně bych ho doporučil na léčení a být manželkou, tak bych ho vykopl z baráku, ale to už půjde mimo nás. Až ho pustí ona bude ještě chvíli pod dohledem strážníků, aby bylo vše v cajku, taková normální rutina.....

Dorazili jsme zpátky před koncem šichty, šéfovi jsem na konec šichty donesl hlášení z naší výpravy a pak se s ním rozloučil s tím, že se uvidíme zítra a zamířil domů. Dnešek byl už takový trošku lepší, než předchozí dny, dařilo se mi srovnávat s tím vším, co se stalo a brát to, tak jak to je. Klasicky jsem přišel domů. Hodil kabát a klíčky na věšáky a tašku k botníku, stejně tak mokasíny a šel k ledničce, kouknout, co si dneska dám, když tu mě zarazily klíče na stole. Povytáhl jsem obočí a vzal lístek u nich.
"Ale helemese."
Usmál jsem se, tak přece jen. No že jí to trvalo. Schoval jsem lístek do kapsy a klíče očistil, aby na nich nebyly jiné, než mé otisky. Nestojím o to, aby něco federálové našli, kdybych nebyl zrovna doma. Hodil jsem do sebe jen rychlou véču v podobě chleba a limče a pak jsem si zašel dát sprchu a převlíct se.
Pohodlné vyřvaně kostkované kalhoty v červeno-oranžové barvě. K tomu jsem hodil košili v typicky barveném havajském typu a na to rudou bundu se znakem ďábla na zádech. Lístek jsem přehodil do bundy, náhradní klíče pověsil na věšák a na hlavu jsem si hodil rudou čepici posetou našitými plameny.
"Připadám si zase, jako na infiltračce."
Zašklebil jsem se a vyhlédl okýnkem, abych se ujistil, že před barákem nikoho nemám. Počkal jsem ještě pár hodin, než bylo tak půl desátý večer. Pozhasýnal barák, nechal zamčeno. Vzal jsem klíče ob bytu a vyhoupl jsem se na požární žebřík okýnkem u záchodu, které jsem za sebou zabouchl.
"Sakra, jako by mi bylo 15 a šel jsem na pařbu....na tohle začínám bejt starej."
Zašklebil jsem se a seběhl jsem po schodišti dozadu za barák, kde nebylo vidět z cesty.
"Tak vy federální svině, čauko."
Usmál jsme se a zmizel v záhybech temné uličky mezi byty. Alespoň k něčemu tenhle nevzhledný barák byl. Zamířil jsem pěšourem pár bloků. A pak jsem to vzal hromadnou dopravou pár dalších bloků načež jsem ještě dvakrát přesedl, aby mě fakt nikdo nesledoval. Telefon jsem nechal pro zichra doma....

Když jsem došel k hotelu museli na mě koukat, jako na exota. Kšiltofku jsem měl staženou kšiltem dopředu, aby mi nebylo tolik vidět do obličeje, kvůli kamerám. Věděl jsem kam zhruba koukat, ať si udržím trošku anonymity.
Samozřejmě pod bundou mám schovanou ve vnitřní kapse i služební zbraň pro všechny případy.
Jedna recepční je příjemnější, než druhá. Tvářím se neutrálně.
"Čekají mě na 608.....jo tam? Aha ok....to najdu dík."
Snažil jsem se nedívat na drobky, na jejích drobcích v podprsence, aby nebyla otrávená ještě více a zamířil jsem raději rovnou k výtahu. Když jsem stoupal nahoru, poklepával jsem si nohou do rytmu.
"Ty vole to, je jak nějakej matrix teď se otevřou a začneme po sobě zpomaleně střílet....."
Uchechtl jsem se pro sebe, nad tou představou a po zaznění cink, jsem vyšel do chodby a zamířil k pokoji 608.
Přelétl jsem dveře očima.
"Hmm něco se tu dělo, zajímavý..."
Zaklepal jsem.....když se otevřely dveře byl jsem trošku překvapený, takže jsem zvedl obě obočí a pohlédl na dívku, která se tam objevila ve vyzývavém župánku.
"Jop, v celý svý kráse. Hmm možná bys přehodnotila kotě, kdybys viděla mojí snoubenku."
Zasmál jsem se a laškovně na ní mrkl.
"Tak takovou hru hrajem jo?"
Kondom, co mi vrazila jsem si zval a protočil ho mezi prsty a usmál jsem se.
"Jasná věc, díky za starost. Třeba se ještě uvidíme."
Odtušil jsem a snažil se nevnímat příliš toho parfému, co měla. Zběžně jsem prolétl očima pokoj a okolí a pak zamířil k vedlejším pokojům. Chodba se záchody a koupelnou na konci, kde jinde by to dali a dva pokoje.
"Hmm otevřený asi támhle slečinky na gauči...soudě dle hromádky oblečení, před chvíli dopracovala."
Došel jsem k zašoupnutým dveřím a nadechl jsem se.
"Tak do toho."
Zaklepal jsem na dveře, kondom zasunul do kapsy kalhot a pootevřel zašupovací dveře, abych se protáhl dovnitř a zjistil, co mě tam čeká...

stále čtvrtek 18. května 2079

“V našem zájmu je hlavně ochránit občany naší země. To jistě jako policista chápete. Děkujeme, můžete jít. A – kdybyste si náhodou vzpomněl, že něco vypověděla, nebo se s vámi spojila, dejte nám okamžitě vědět. V zájmu vašem, i všech ostatních,“ do ničeho tě netlačili, prostě jsi mohl jít. Těžko říct, jestli to byla taktika, nebo tě jen považovali za neschopného.

Trochu víc světla do toho vneslo krátké zastavení se Armanové. Přišla k tobě jakoby nic, ale bylo znát, že si hlídá, aby jí nezahlédl velitel.
“Nestihla jsem to všechno říct a pak dostala volno. Šéf to ututlal. Nevím proč, asi je to vážné. Tím chci říct, vážné, že to on bere vážně. Z toho dne nejsou z výslechovky žádné záznamy, ani ty, co existovaly. Technická závada,“ pokrčila rameny, “nařídil mi to. Prostě, vážně všichni děláme, že nic nevíme, a to nejen kvůli těm týpkům ale i tady mezi sebou. Přijde mi to celé zvláštní, co když jsme byli na stopě něčemu fakt velkému? Nemůžu z toho spát aniž -,“ už nedořekla, jen se usmála a prohodila nějakou frázi, protože se na chodbě objevil velitel. Ten si jí sice nevšiml, ale ona byla zřejmě obezřetná za vás všechny.
Z dálky ti pak jen naznačila, abys jí zavolal.
Jenže, je to moudré? Co když máte napíchnuté telefony? Ona zjevně ví jen to, co se toho dne stalo z jejího pohledu, čímž vykrývá jen těch několik málo hodin, co jsi byl mimo. A ostatní? Ti mlčí a tváří se, že se opravdu nic nestalo. Neštěbetá se nic ani o federálech, prostě běžný nudný týden. Teda, když pomineš to, že si lidi na střídačku berou volno. To je to jediné, na čem bys poznal, že lidi s něčím mají problém.

Den doklepeš ve střídavých náladách. Nic zásadního se neděje, i když se po městě objevilo několik protestních iniciativ (pro i proti xerchenských), ovšem vše v jiných okrescích.

Nakonec dorazíš domů, psychicky tak trochu zmožený, když si na stole všimneš vzkazu. Ten je načmáraný na kusu papíru a zatížený náhradníma klíčema, které jsi dal podezřelé.
hotel Residence Inn
č. 608

Adresu hotelu si musíš najít. Zdá se, že jde o velký podnik, možná mají více poboček nejen po městě, ale nepůsobí ani příliš bídně, ani luxusně. Zlatý střed, který jsi díky své práci už nejednou musel navštívit a málokdy tě tam čekalo něco příjemného. S tímhle konkrétním hotelem ale zkušenosti nemáš.

později

Jakmile dorazíš na místo, vypadá to tu jako na fotkách – obyčejně, ale ne pro každého. Portýr ti otevře dveře, ale prakticky se na tebe nepodívá. U vstupu zahlídneš pár kamer, na prostorné recepci je už ale jen jedna, která hlídá personál za pultem. Tomu se nevyhneš a mladá žena tě probodne pohledem jen co přijdeš. Záhy si však sebere hromádku nějakých papírů a vymění se s kolegyní, která div nemá ještě drobky od svačiny ve vsýtřihu. Nepříliš ochotná recepční s příliš vyumělkovaným make-upem tě nasměruje k výtahu. Předposlední patro, číslo znáš. Prý to nemineš. Víc jí nezajímá, ani nečeká všimné a nechá tě jít.

Ve výtahu hraje hudba. Začínáš si připadat jako v nějakém filmu, až na to, že tohle je tvůj život a ubírá se úplně jiným směrem, než jsi kdy chtěl. Sotva vyjdeš, na krátko tě přepadnou výčitky a pocit nepohody doprovázený několika vzpomínkami na bolestnou minulost. Jak dlouho už tohle „nejde to podle mých plánů a přání“ ve tvém životě vlastně trvá?

č. 608
Na dveřích je krátký, ale hluboký šrám, který někdo zamaskoval jen olejem na dřevo. Jak se ale ode dveří odráží umělé světlo svítidel na chodbě, je poškození lehce viditelné. Pokud hned zkusíš otevřít, je zamčeno a tak v každém případě nezbývá, než zaklepat. Po krátké pauze zašramotí zámek a dveře se otevřou.
“To jste vy?“ naproti tobě v červeném saténovém župánku stojí vyzáblá žena s tmavými navlněnými vlasy, které však z lenosti stáhla do culíku. O otevřené dveře se ležérně opírá jednou rukou, tělo se vlní a dává vyniknout jejím vnadám, ovšem její tmavé oči si tě zvědavě prohlíží. Pusu má namalovanou rudou rtěnkou a když začne mluvit, všimneš si, že jí trocha ulpěla na zubech.
“Vypadáte jako sympaťák. Vůbec bych do vás neřekla, že chodíte píchat snoubenčinu sestru. No jo, ale já nesoudím,“ ustoupí ze dveří a pustí tě tak do pokoje. Dveře za vámi zase zamkne.
“Čeká vedle,“ naučeně na tebe mrkne a v podobném duchu se kolem tebe pohybuje, nebo spíš vlní. Voní levnou voňavkou a jak to tak bývá, kde chybí kvalita, tam ženy sázejí na kvantitu. I tak nemůžeš říct, že je to protivná vůně, jen je jí moc.
“Užijte si to,“ usměje se a z čista jasna se jí mezi ukazováčkem a prostředníčkem objeví nerozbalený kondom, který ti laškovně přitiskne k hrudi, “to abyste budoucímu tchánovi nemusel vysvětlovat potomka se špatnou dcerou,“ popíchne tě ještě, ale pak se odebere zpátky na gaučík k puštěné televizi.
Až teď ti dochází, že tohle není klasický pokoj, ale jedno z velkých apartmá. Šlapka, protože máš docela odhad na lidi, zůstává v tomhle hotelovém „obýváku“ a zdá se, že jí tady nic nechybí – na stolku u pohovky má otevřené šampaňské a prázdný talíř od jídla. O kus dál má pohozenou levnou černou kabelku, na ní leží mobil s pavoukem přes celý displej. V dnešní době nic nevídaného, kvalita mnohé techniky se blíží nule, hlavně u levnějších kousků.
Z místa, kde stojíš, pak vidíš už jen několik možných cílů – malou chodbu, která jistě vede k toaletě a koupelně, jakýsi kuchyňský kout volně spojený s obývacím prostorem, kde právě stojíš, a dvoje zatahovací dveře. Jedny jsou otevřené, okraji postele vidíš pohozené oblečení a na zemi boty. Druhé jsou zavřené.

Pošahané trojdenní

"Dřív mimozemskou? Voni už nebydlí nikde jinde, než tady? No tak to je nemilý.....ale dík za starost šéfe."
Dobrácky jsem se na něj usmál a pak přešel v zářivý úsměv.
"Já vím já vím, nikdy nevíte, jestli je to můj podpis, nebo jestli si něco pětileté dítě náhodile čmáralo. Jasný jasný, je mi to jasný, žádná flákanda mě nečeká, každý den v 6 máme rande....."
Bral jsem to s nadhledem. Dobrá zpráva byla, že jsem mohl jít domů a hodit do sebe nějaké pivko a kus ledu, aby mi bylo trošku líp, jo a taky určitě brufen.....ten bude fajn.
S kolegy si budu muset promluvit někdy jindy, co se dá dělat. Vzal jsem tašku přes rameno, ve které jsem nosil vše důležité do práce a zamířil domů...
Nevím jaká jsem měl vlastně očekávání. Myslel jsem, že tam bude? Že mi bude věřit? Že se jí podařilo fakt zdrhnout a nebude někde dál vraždit? Možná. No možná jsem se taky spletl protože, když jsem přišel domů, bylo zamčeno a v bytě, jako obvykle nikdo kromě piva v lednici nebyl. Žádná známka toho, že by se tu vůbec objevila. Tiše jsem si povzdechl.
"Sakra práce."
Pak jsem to zabalil dle plánu k brufenu, pivu a televizi a na véču jsem si nechal dovést pizzu dneska fakt nic matlat v kuchyni nebudu....

Co si budem další den byl podobně na hovno, jako ten minulej. Hlava mi už třeští méně možná je to i tím, že jsem se lehce nadopoval práškama. Bolí mě ale pořád celý člověk, k tomu jsem málem ještě zaspal, protože jsem minulý večer vytuhl u televize a samozřejmě jsem si zapomněl nastavit budíka, takže ráno to byla krušná cesta do práce, kdy jsem byl rád, že jsem si pak v kanclu sedl.
Veselost šéfa jsem úplně nesdílel, ale pozdrav jsem mu opětoval. No a co zbejvalo s promnutím si obličeje a kaf......
"Sakra Aramanová tu není....a ten druhej taky ne.....to se mi nelíbí..."
Plánoval jsem, že se na to šéfa poptám, nejdřív jsem si ale šel koupit kafe do automatu....brrrr....ten jsem nepoužil už poslední dva roky. A pak jsem prolétl, co bylo třeba dneska řešit. Samá rutina a nic zajímavého.
"Pokus o znásilnění, pachatel pobodán v sebeobraně nožem.....leží na jipce hmmm.......Výslech Tomase Bartsona.....nezletilej.....zase se snažil ukrást motorku.....do háje to je tenhle měsíc už počtvrtý, jak to mám furt ukecávat jen na pokuty. Blboun jeden....."
Procházel jsem spisy na svém stole. Bartsona jsem nakonec vyřešil, jako prvního. Bylo proti němu tentokrát jen málo důkazů, už se trošku poučil, takže to nakonec šlo ukecat jen na pokutu a vykoupnout ho zpátky do světa. Kdybych nevěděl, že se ten kluk stará o těžce nemocnou mámu a cpe všechny prachy do léků, a ne do drog dávno bych ho zabásl. Ale díky jednomu bezvohlednýmu mimoňovi mu táta zemřel při vlakové havárii a máma zůstala na lůžku.......Co se týkalo té sebeobrany.....vyslechl jsem akorát jistou slečnu Gordsonovou. Dle výpovědi se její přítel těžce opil, vykřikoval jméno cizí ženské a se s ní vyspat, když odmítla začal být agresivní a pokusil se jí uškrtit a znásilnit, tomu odpovídal i zhmožděný krk. Napadená chytla kuchyňský nůž a dvakrát partnera bodla do žaludku až po po deseti minutách se vzpamatovala z šoku a zavolala rychlou.....na výpověď pachatele si musíme počkat......
Zabalil jsem to zase dříve, hlava mi začínala už po polední pauze třeštit, takže jsem se se svým ksichtem rozloučil s šéfem opět dřív, alespoň, že s tím byl v pohodě....až nějak moc.....
Další odpoledne a večer doma probíhalo dost obdobně, jako to předchozí, akorát na večeři byly párky ohřáté v mikrovlnce, které jsme vytáhl z mražáku.


Čtvrteční ráno bylo už o dost lepší, sice jsem furt byl, jako pomlácený pytel, ale nebylo to tak děsné, hlava už víceméně nebolela. K snídani jsem si udělal hromadu smažených vajec a tousty, měl jsem hlad, jako zvíře, když jsem koukal ráno před prací na zprávy, bylo mi z toho špatně, vláda zase jen tutlá a slibuje. Telku jsem vypl, dojedl toust a zamířil do práce.
Tam mě konečně přivítala ranní káva, bohužel ne na mém stole, ale donut mi zlepšil taky docela náladu.
"No jo Armanová nikdy nezklame."
Usmál jsem se na sladkou sváču a postavil jí zatím bokem. Mohl to být pohodový den, vše vypadalo, jako dřív a já měl na plánu dneska dokonec jet vyslechnout toho chlapa v nemocnici už se probral, abych mohl dodělat další případ.
Ale pak přišli naši kravaťáci. Věděl jsem, co přijde. Když si mě zavolali do výslechovky strčil jsem ruce do kapes bundy a zamířil dovnitř. Šéfovi, který šel ven jsem věnoval střízlivý pohled.
Nějak jsem neměl touhu se posazovat, když to není třeba, takže jsem přešel na opačnou stranu stolu a zády jsem se opřel o stěnu a věnoval jim klidný neutrální pohled.
"Jo, když jsem se naposledy díval do občanky, tak tomu tak bylo."
Kývl jsem a sledoval ty dva. Jasně výslech začínal. Lehce jsem se pousmál, když se zeptal na můj nedávný výslech zatčené. Vytáhl jsem ruku z kapsy a podrbal jsem se ukazovákem na bradě ve vousech.
"Nebyl to zrovna lehký oříšek. A rozhodně ne upovídaný typ, ale to už jste asi zjistili i od mých kolegů, kteří se pokoušeli jí vyslechnout přede mnou. V případě masového vraha, bych čekal rozhodně jinou osobu.......no co k tomu říct. Přecenil jsem své vyslýchací schopnosti. Ale vzhledem k tomu, že jste tady, usuzuji, že se jí ještě nepodařilo znovu dopadnout a vyšetřování stále trvá, tedy alespoň vaší strany.......ymmmch omlouvám se já zapomněl, nebo i tady budeme raději hrát onu šarádu, nikdy tady nebyla, nic se tu nikdy nestalo? Pokud ano omluvte mne, ale čekají mne případy, které je potřeba vyřešit."
Neměl jsem náladu se s nimi sáhodlouze vybavovat, úsměvem jsem nijak moc nezářil, ale zase jsem nebyl ani vyloženě vulgární, nebo nepříjemný, spíše jsem se odpichoval od toho, co nám bylo nařízeno a nijak zvláště jsem to těm federálům, neulehčoval. S trochou štěstí vypadnu z téhle místnosti rychle.