úterý 16.května 2079

Velitel se na okamžik zatvářil potěšeně v domnění, že jsi pochopil a nebudeš nic podnikat, ovšem šlo jen o jeho špatný odhad, takže jeho přívětivý výraz byl rázem ten tam. Pevně k sobě tiskl rty když přemýšlel, jak ti dostat z hlavy jakýkoliv nápad týkající se té holky. Podstrčil ti papíry a ukázal, kde se podepsat. Přitom se k tobě nahnul velmi blízko, až jsi cítil jeho zvětralou kolínskou a jemný odér potu. Jo, nervy a stres donutí k pocení i kancelářskou krysu.
“Myslím to vážně, Reede, tohle není prdel. Žádná zavražděná čubka v kanálu nebo korunovační klenoty pod polštářem ministra zemědělství, tohle je, kurva, konflikt mezi lidma a dřív mimozemskou rasou,“ zavrčel s dobrým úmyslem.
Potom se narovnal a kriticky koukl na tvůj podpis.
“Ty tvoje kočičí drápance,“ zašklebil se, okamžik ve tvém obličeji hledal náznak, že jsi pochopil vážnost situace, a pak kývl: “běž domů. Nikomu ale nedám celý volno, žádná dovolená, takže další dny chci vždycky ráno vidět tvůj obličej tváří v tvář mýmu.“
S tím s tebou skončil a mávl na tvé dva spiklence, aby šli s ním. Možná ti ještě něco chtěli říct, možná měl každý z těch tří – a nejen oni – spoustu otázek, ale nakonec se přece jen zdálo nejlepší to pro dnešek nechat být.

Zamířil jsi domů. Cesta se neuvěřitelně táhla, všechna zpravodajství se věnovala jedinému tématu a jen okrajově dávala prostor vymírajícím druhům, poklesu akcií nebo zábavným videům s koťátky. Když jsi stanul přede dveřmi, byla to velká chvíle. Otevřeš. Nic. Zavoláš? Nic. Hledáš. Nic. Nikde nikdo. Nebyla tady.

středa 17.května 2079

Ráno se ti vstávalo hůř, než jsi byl ochotný si připustit. Tělo regenerovalo, jenže to ještě pár dní potrvá a rozhodně nemáš energii na rozdávání. I tenhle den ukončíš v práci dřív, ale minimálně jednu osobu jsi potěšil – šéf na tebe zvesela mávne, když míříš pryč z kanceláře. Armanovou ani toho druhého jsi neviděl.

čtvrtek 18.května 2079

Další špatné ráno. Tělo tě už bolí míň, máš pořádný hlad, jediné, co tě sere jsou zprávy a trápí tě, že netušíš, co se stalo s pachatelkou.
Na vyšších místech se vede jedno jednání za druhým, vláda se snaží situaci uklidnit, xerchenům slibuje tohle a tamto, až je z toho člověku špatně. Kde je nějaký zdravý rozum? Proč se víc nezajímáte o vlastní populaci a její problémy? Postižené xerchenské rodiny odškodněny. Případem se zabývají ti nejlepší experti v zemi. Jsou údajně na stopě a je otázkou sotva pár dní, kdy bude po všem.
V kanclu to jako vždycky voní kafem. Na stole máš v papírovém sáčku malinový donut s karamelovou polevou sypanou drcenými Oreo sušenkami. Za stolem zahlédneš toho kamaráda Armanové, jí samotnou vidíš projít o chvíli později chodbou.
Všichni jsou na oko v klidu.
Všichni dělají, že se nic nestalo a se vás to netýkalo.
Jenže pak přišlo to, co zákonitě muselo přijít. Dvě postavičky v tmavých oblecích sebevědomě kráčející chodbou přímo k výslechové místnosti, před nimi cupitající šéf. Mohl by ses vsadit, že jsi na jeho čele i takhle na dálku zahlédl krůpěje potu. A nakonec jsi tam musel za nimi.

Šéf tě zlehka plácl po rameni, když opouštěl výslechovou místnost. Po tom, co se tu stalo, není jediné památky. Dva federálové sedí za stolem a ani se neobtěžují vstát, jen tě doprovázejí pohledem, dokud se neposadíš proti nim. Nebo nezůstaneš stát, k ničemu tě nenutí.

“Nathan Reed?“ ujistí se blonďák, na pohled celkem sympaťák, kdybys proti němu nebyl už od začátku zaujatý.
“Byl jste vyslýchajícím ženy zatčené toto úterý za masovou vraždu. Řekla vám něco?“

Naklepaná kotletka

Všechno bylo ještě rychlejší, než jsem čekal. Fakt se nedržela zpátky, no alespoň to vše bude uvěřitelné, pokud teda to vše přežiju. Na tu rychlost minimálně do smrti nezapomenu....což může být sice velice brzy....ale....
Třeštění v hlavě a hlasy okolo mi napověděly, že jsem se ještě se světem nerozloučil. Měl jsem pocit, jako by mi v hlavě bušil tucet trpaslíků. A hlasy ozývající se z okolí tomu moc nenapomáhaly.
Pomalu jsem otevřel oči, aby mě oslnilo světlo a zabodlo se mi do nich.
"Do hajzlu..."
Zkřivil jsem tvář bolestí a pokusil jsem trošku pohnout. Všechno mě bolelo, pokud se nějak cítil naklepaný řízek, tak určitě, jako právě teďka já. Chladící obklad na jednu stranu pomáhal a klidnil bolavou tvář, na tu druhou mi připadalo jako bych měl kus ksichtu strčený v mražáku.
"Uhhhh.....do prdele...."
Zašeptal jsem rozbolavěle a snažil jsem se plně přijít postupně k sobě.
"Sakra práce.....jak? Jako by mě hodili drtiče na odpadky a zapli ho na plný výkon."
Ušklíbl jsem se trpce.
"Tři hodiny jsem byl v mimo? No tomu říkám hezké vypnut."
Slétl jsem očima od hodin na právě příchozího šéfa....docela mě překvapilo kolik lidí se tu sešlo. Bude mě čekat určitě hafo otázek z mnoha stran až se dám do kupy. Teď mě ale čeká dle všeho rozhovor s šéfikem.
"Kurva.....takže federálové nám to už vzali..."
Odtušil jsem, tohle nebylo ani třeba hrát. Nadšený jsem z toho rozhodně nebyl a federály fakt nemusím tak, jako tak. Nečekal jsem, že to vezmou až takhle vážně...zdá se, že jde fakt o velkou věc. Slétl jsem očima ostatní. Nikdo z toho nebyl nadšeněj, ale co se dá dělat. Zatímco šéf mluvil slétl jsem očima k Armanové a pak telefonu, který mi ukazoval jeden z kolegů. Povytáhl jsem zvědavě obočí a díval se, co mi ukazoval.
"No do psí koudele, tak tohle je teda silný kafe......škoda, že jsme to nenašli dřív, teď je to už jedno. Teda krom toho, že jsme vyslýchali buď něčí dvojče, nebo mrtvolu."
Zatvářil jsem se pochybovačně, tyhle informace byly více, než znepokojivé, další ubezpečení, že tohle není jen celý jen tak.
"Zasraní Federálové."
Mezitím všichni stihli podepsat, věděl jsem, že přijde řada i na mě. Zatnul jsem zuby a pomalu jsem se postavil. Chladící blbinec jsem odložil na stůl a pomalým trochu vrávoravým krokem jsem zamířil za šéfem.
"Šéfe...?"
Vzhlédl jsem k němu, když mě vzal rukou za rameno.
"Přesně vím, co chceš říct starouši, na to jsem tu už moc dlouho a ty mě znáš."
"Oba víme, co je ta vyšší moc zač šéfe. Banda sráčů, kteří si vo sobě moc myslí. Zvládli bychom to vyřešit sami. Chtělo to jen čas, sakra...!"
Zavrčel jsem a sevřel ruku v pěst. Zlostí jsem zatnul zuby, ale pak jsem se pomalu nadechl, jak se mi tělem rozlila vlna bolesti. Pak jsem se přinutil opět uvolnit a nasadil jsem svůj obvyklejší pobavený úsměv správného rošťáka.
"Co přesně bych měl nechat bejt šéfe? Vždyť se dneska nic nestalo, nikdo tu nebyl a mě se jen zatočila hlava, když jsem se šel podívat kolik máme volných cel a švihl tam sebou. Ještěže tu mám takový dobrý kolegy, co se vo mě postarali."
S úsměvem jsem sevřel šéfovi paži a mrkl na něj.
"Každopádně, když se mi náhodou rozsvítí a dostanu nápad, jak pohnout figurkou, abych dal šach mat v té partii, co jsme rozehráli ozvu se......a teď kde mám podepsat to, že jsem v pohodě a neměl jsem žádnej pracovní úraz?"
Ušklíbl jsem se a koukl po papírech ohledně utajení.
"Sorry šéfe, ale tahle partie je mnohem složitější, než si myslíš.....a není to něco, co bych mohl nechat jen tak jít.....já ten šachmat dám."
Odtušil jsem v duchu, ale navenek jsem nedal nic znát.
"Akorát dneska jestli to nebude vadit, bych šel domů dřív. Trošku mě bolí hlava."
Naznačil jsem mu, že mi hlava stále třeští, jako by mi v ní zvonily zvony matky boží.

stále úterý 16.května 2079

Přišlo to z ničeho nic. Na jazyku tě ještě lechtalo ď ze slova teď, když přišla první rána do břicha. Holka se s tím nepárala a sotva jsi mrkl, už jsi cítil pod stehny chladnou zem, zeď do níž jsi vrazil naštěstí jen zády a v puse vlastní krev, jak ses kousl do jazyka. Místo toho, aby ti dala pěstí, tě odkopla. Kdy a jak se stihla tak rychle otočit nevíš. Další mrknutí, další příval bolesti a konejšivá náruč bezvědomí. I na pěst nakonec došlo.

. . .

Probíráš se. Kolem sebe vnímáš nejen nepříjemné pískání v levém uchu, ale taky neidentifikovatelný šramot. Čím víc přicházíš k sobě, tím jasnější je, že jsi stále na stanici a kolem tebe se tiše pohybují kolegové. Většinou procházejí tam a zpátky jako nervózní tygři v kleci, ovšem brzy dokážeš rozpoznat i šustění papírů, klepnutí hrnku o desku stolu a cvakání propiskou.

“Už se probírá,“ poznáš hlas Charlotte Armanové.

Ležíš poskládaný na malém gaučíku a tak akorát tě z toho bolí celý člověk. I když vzhledem k tomu, jak s tebou Cristina zametla, kdo ví jestli to bude jen gaučem. Jazyk tě bolí, ale už nekrvácí. Bolest nejvíc pulsuje v čelisti, potom máš citlivou oblast břicha, na konec si můžeš přidat záda a zbytek.
V místnosti jsou i Polanski a Weberová. On je zamračený a probodává tě pohledem, ona vypadá spíš ustaraně. Ani jeden se k tobě ale nežene, na rozdíl od Armanové, která ti donesla chladící gelový sáček jako obklad. Z jejího pohledu usoudíš, že se ti na obličeji už rýsuje modřinka.
Ani to ale není všechno. Poznáš ještě pár dalších kolegů, většina postává nebo posedává, všichni čekají. Asi není úplně překvapením, že to jsou ti, se kterýma jsi přišel do styku za posledních pár hodin nejvíc, nebo ti, kteří se ti dívali přes rameno, když sis přehrával videozáznamy.

“Je to špatný,“ prozradí ti technička tiše, “ale asi můžeš být v klidu. Teda, můžeme. Asi,“ krátce se zašklebí.
“Utekla. Jak vám je? Jak se cítíte? Dostal jste pořádnou nakládačku, ale nevolali jsme rychlou,“ malinko to zní, jako by se omlouvala, protože kdybys měl nějaké vnitřní zranění, mohlo by být dávno po tobě. To ti dojde docela jednoduše. Na stěně totiž visí hodiny a ty zcela jasně ukazují na tříhodinový rozdíl mezi chvílí, kdy jsi byl ještě při sobě, a přítomností. Starost o tvé zdraví projeví i další, ale atmosféra není moc dobrá a nikdo nemá náladu se vykecávat.
Navíc se během pár minut dostaví hlavní boss.

“Takže.. Reed je dobrej, Armanová?“

„Přežije to, pane.“

“Dobrá, mládeži,“ odkašle si a vyhýbá se ti pohledem, “jste poslední skupina se kterou musím promluvit kvůli tomu, co se stalo. Říkám to nerad, ale je to pěknej lůj. Něco jste už četli sami, takže takhle – na celej případ je uvalený přísný informační embargo. Postihy jsou nedozírné. Na ničem už nemakáme. Všechno, co jste dneska viděli, slyšeli, co se stalo, jako by se nestalo. Do odvolání. Sám nevím, co přesně se bude dít, ale zatím je to takhle. Jednoduché přesné pokyny.
Budete za mnou jednotlivě chodit a podepíšete protokol, že jsem vás se vším obeznámil. Je vám to jasný? Nic nevíte a co víte, to neřeknete. Jestli se někdo nechá podmáznout novináři nebo to doma vyslepičí manželce, jen aby si zapíchal, končíte tady a máte na krku opravdovej průser.
Stanice dál funguje, děláme, že se nic nestalo. Dotazy?“ velitel se tváří všelijak.

“Ta holka je oficiálně mrtvá,“ zašeptá ti najednou Armanová a v ruce se ti objeví telefon jednoho z mladších vyšetřujících, který na tebe spiklenecky mrkne.
“Tohle je snímek z našich kamer. Napadlo nás to zkusit znovu, takže jsme to vyscreenovali a znova porovnali, tentokrát se širší databází. Nedalo mi to. Všichni to už ví,“ přejede mladík prstem po obrazovce, kde fotku Cristiny během průchodu zdejší chodbou vystřídá fotka k řidičáku. Je na něm mladší, má slušivé mikádo, ale jinak je to příšerná pasovka.
“Ty první snímky stály za nic, proto jí program nepoznal. Kdyby nějaký přestupek měla, asi by jí to našlo napoprvé,“ zauvažovala Armanová, “občas se to stává.“
“Umřela před sedmi lety při autonehodě. Jmenuje se Cristina María Álvarezová. Nemá jediný záznam, ani blokovou pokutu, ale dohledali jsme pitevní zprávu. Umřela ještě před příjezdem záchranářů na zranění neslučitelná se životem,“ ke všemu, co ti říkal, měl důkaz v podobě vyfoceného monitoru.
“Přišlo mi to zajímavé, protože jsem stejně jako vy viděl, jak tam všechny pokosila. Rozhodně u toho nevypadala mrtvě ani hendikepovaně. Než jsme stihli prověřit něco dalšího, volali, že máme okamžitě ukončit vyšetřování, že si to přeberou někde výš, protože emzáci jsou z toho celí špatní a musí se to řešit jinak, spolehlivěji, důsledněji a na to my nemáme..,“ kluk otráveně protočí oči.
“A do toho zdrhla,“ dodá Armanová.
“Otázkou je, jestli je to ona. Třeba je to chyba a je si jen s někým hodně podobná, kdysi jsem viděl dokument o tom, že každý má na světě své dvojče a..,“ mladík se rozpovídal, ale na tebe už mávl šéfík.
Stál u stolu, kde se každý podepsal na lejstro, o kterém mluvil, a odešel. Nikdo se nezdržoval, ani na nic neptal.

“Reede..,“ povzdechne si velitel, položí ti ruku na rameno a odtáhne kousek stranou.
“Nech to bejt. Znám tě, ale nech to bejt. Zasáhla do toho vyšší moc a já nechci přijít o dobrýho poldu.“

Pořád mi nedává smysl, že nechce, abych skončila někde, kde jsem původně skončil chtěla. Co on může vědět? Nebo je něco, co snad já nevím? Neumím ho prohlédnout, nevím, co si myslet, takže se rozhodnu ho v ničem nepodporovat, ale ani neodporovat. Ovšem to, co leze z Natovy hlavy je jednoduše moc.
Jak uvažuješ chlape?
Ve tváři se mi usadí neutrální výraz. Nate mi toho příliš neprozradí, ale spolupracuju jak to jen jde, dokud je k tomu prostor. Jakmile se ocitneme na chodbě, svěsím hlavu o kousek níž a nechám se vést a občas tahat jako kus dobytka.
Nedívám se jeho směrem, nemluvím, ani nijak nereaguju celou cestu. Jen poslouchám. On si možná myslí, že mě tahá z průseru, ale já to vidím tak, že se namočil až po uši do sraček.
Když mě poněkolikáté uklidňuje a sděluje mi, že mu mám věřit, mírně vnitřně znejistím. Co když je to jen nějaký úchyl, kterému jsem poslušně sedla na lep? To by bylo dost.. kuriózní.

Jsme na místě. Pořádně ani nečekám, až dořekne poslední slovo, a napálím mu loket do břicha.. a kdyby jen to.

Navždy polda

"A do prdele."
Odfoukl jsem si, když přiznala, že za vším vlastně jsou federálové, kteří po sobě přijdou jen zamést binec, aby se to neprofláklo.
"Kurva, šmejdi, ještěže je tohle mimo záznam, jinak by to bylo dost v prdeli."
Přelétl jsem Cris očima a sledoval, jak mi odkrývala kousek po kousku skryté pravdy. Střípky zapadly trošku do sebe, ale stále ještě něco chybělo. A to, že jsou do toho namočení i Federálové není vůbec ale vůbec fajn. Spíše neskonalý vopruz.
"Za tohle bych měl brát příplatky."
Navíc začínalo to vypadat, že je fakt odhodlaná vypadnout. Jen mírně jsem svraštil čelo, když se začala zbavovat zbytku pout. Sekundy se i táhly, jako hodiny, ale pak jsem se znenadání odrazil docela zprudka od stolu a pár kroky přešel k Cris. V prvním okamžiku to mohlo vypadat, že chci vytáhnout zbraň protože jsem sáhl k opasku, ale pak jsem k ní přiklekl a klíčkem odemkl pouta na jejích nohách, aby byla volná. Vzhlédl jsem k ní.
"Fajn, zdá se, že máme společnej cíl. Ani jeden z nás nechce abys skončila zpátky u federálů. Takže já pomůžu tobě a ty pak zase mě? Platí? Budu to brát, jako souhlas."
Pousmál jsem se, aniž bych čekal na odpověď a druhou rukou jsem jí na zápěstí zacvakl svá služební želízka. Mrkl jsem na ní a pak jsem udělal volnou rukou, kde jsem měl předtím klíček ukazováčkem na rty.
"Pšššt.......Takže takhle nemáme moc času. Více si o tom pokecáme až budeme pryč. Pamatuj kvůli tobě možná přijdu o práci, ale jsou věci, co za to stojí......"
Zběžně jsem pohlédl na hodinky na zápěstí a pak zpátky na ní.
"Padesát jedna sekund fajn......teď tě provedu stanicí, když mi budeš věřit dostanem se oba v pořádku ven, když ne nejspíše nás oba sejmou federálové. Tak pojď."
Zvedl jsem se chytl jsem jí za rameno a vytáhl služební zbraň. Dovedl jsem jí až ke dveřím a zabouchal na ně.
"Otevřete chlapi. Už jsem s tou nánou skončil. Vedu jí do cely, ať můžu podat kapitánovi hlášení. Vzhledem k tomu, jak je paličatá tak nám jí stejně asi za chvíli seberou federálové."
Houkl jsem na dveře s dobře hranou nespokojeností a jakmile stráž u dveří otevřela, vyvedl jsem Cris ven a zatočil jsem směrem k celám, klidným tempem.
"Třicet tři sekund....."
Odpočítával jsem v duchu. Přesně za takový čas opět v cele naběhnou všechny systémy a záznamová zařízení a zhruba za tu dobu se vrátí obsluha a kapitán kouknout, jak jsem na tom.
"Tak hni sebou Děvče."
Oznámil jsem jí a popohnal směrem k celám. Minul jsem strážného před vazebním blokem.
"Čau Henry vedu dočasnej dáreček. Zavřu jí na samotku až úplně vzadu, za chvíli jsem zpátky."
Zahlásil jsem a prošel dveřma, která vedly k celám, ty byly teďka docela dost prázdné. Henry za náma zavřel železné dveře s malým okýnkem a já vedl Cris dál.
"Opakuju věř mi."
"Dvacet sekund."
Zamumlal jsem a dovedl jí až k poslední cele. Až když jsme byli u cely zastavil jsem.
"Vlevo nahoře nad námi jsme před pár sekundami minuli kameru, jsme v záběru, ale nemá takový záběr na zvuk, jen na obraz. Teď se prudce otoč prašť mě. Zkus mě nezabít a vyraž támhleto okýnko nahoře před náma, beton tam skoro nedrží. Chtěli jsme to za týden předělávat. A tím okýnkem uteč. Pod levým klepetem máš zespodu u zápěstí klíš a papírek, dal jsem ti je, když jsi jsem nacvakl pouta. S pouty si poradíš nafasuju nové.......NO TAK HNI SE DOVNITŘ!..."
Zařval jsem a trochu s ní zasloumal směrem k cele a natiskl zbraň na záda.
"Je to můj náhradní klíč od bytu a adresa, schovej se tam, než přijdu. Budeš tam v bezpečí. Zkus cestou nikoho nezabít. Věřím ti, snad jsem se nespletl. Sázím vše na divokou kartu......je čas....teď!"
Sykl jsem jí skoro neslyšně do ucha a pak už jsem jí zkusil natlačit do cely ale očekával jsem, že následující momenty mě budou bolet.
"Dvě sekundy. Vždy je přesný, jako hodinky. Snad jsem vsadil na správnou kartu."
Pomyslím si ještě, následující minuty a hodiny budou zajímavé a zaručeně ne tak příjemné, jako rozhovor s Cris.

“Porušila jsem dohodu. Nařízení. Narušila bezpečnost. Zabila ty, o kterých si myslím, že tady už dávno nemají být. To je celý. Prozradila jsem se a tak přijdou, ale jen kvůli tomu, aby mě uklidili pryč z očí veřejnosti,“ vyklopím ze sebe překvapivě místo dalšího zdržování. Špatné je, že sama nevím, co teď.
“Všechno se ututlá, nejde o to, co se stalo, ale o to kdo to udělal a jak,“ rukama naznačím ke zničenému kotvení pout, “ty v tom hledáš něco, co v tom není.“
Chvíli pak mlčím. Přemýšlím, poslouchám. Ani jedno mi moc nejde.
“Chtěla jsem na ně čekat, protože tím by všechno skončilo. Teda, asi. Jenže teď začínám mít pocit, že jsem nad tím přemýšlela úplně jinak, než jsem si myslela, že nad tím přemýšlíte. Něco jsem provedla, přijímám trest, poklona. Ale ona je i jiná možnost. Nenechat se uklidit,“ nakrčím pusu do strany, rozhodně to není ani trochu sexy. Zase okamžik přemýšlím.
“Toho kluka jsem zabít nechtěla. Idiot. Kdo dobrovolně pomáhá těm stvůrám je idiot.“

I potom zase nějakou dobu mlčím. Očima těkám po místnosti, ale pořád nevím, co dál. Občas skončím pohledem na detektivovi, v hlavě si přehrávám střípky toho, co mi sám řekl. Taky bych mohla být sdílná.
Prohnu koutky do jemného úsměvu a podívám se na Nathana.
“Kdysi mi taky někdo umřel. Kvůli nim. Nic jsem neplánovala, vyprovokovaly mě řeči těch dvou a ujela mi ruka, pak jsem už moc možností neměla. Čím víc jich chcíplo, tím líp. Myslím, že to bylo správné. Teď odcházím,“ vytrhnu ze země poslední kus kotvícího šroubu.
Prach víří ve vzduchu.
Kecnu si na zem a zběžně prozkoumám pouta kolem nohou, pohledem i hmatem. Zbavit se jich mi dá trochu zabrat, takže chci zvolit nejrychlejší a nejsnadnější cestu. Nejsem takový blázen, abych v nich hopkala městem.

Federál hah!

"Budu to brát, jako poklonu."
Naznačil jsem jí uctivé poděkování posunkem ruky a pak přišlo to směšné slovo. Praskl jsem doslova smíchem a zlomil se o stůl.
"Hah......hahhaha.....fe.......federál.....hahah já?!"
Doslova jsem řval smíchy a několikrát bouchl rukou o stůl. Pak jsem si otřel ukazováčkem slzící oči a znovu jsem se postupně uklidnil.
"Ale ten s tím federálem byl dobrej.....ale byla to spíše urážka.....ne určitě to byla urážka."
Odtušil jsem nakonec naprosto nezaujatě a promnul jsem si bradu.
"Proč bych ti pomáhal? Hmmm třeba proto, že mi na celém tomhle případu něco smrdí a já chci přijít na to, co. Což půjde dost blbě pokud tě sbalí na rande banda federálů. Nevím, jak ty, ale já na grupáče nikdy moc nebyl."
Ušklíbl jsem se a pak jsem pokrčil rameny.
"Můj život je rozhodně nuda ale to sem moc nepatří. Hele očividně moc dobře víš, proč po tobě federálové jdou, když tě znají. To znamená, že ta kupa sraček okolo nich bude mnohem větší, než se zdá. Nevím, co tě tak žene za tím, že se s nimi chceš mermomoci setkat, ale není vo co stát hele. Je to banda vocasů, větších než ti, co tě vyslýchali přede mnou. Věř mi párkrát jsem s nimi už měl tu čest."
To, jak si hraje se víceméně urvaným řetězem mé pozornosti neujde.
"Podívej se Cris je evidentní, že kdybys chtěla můžeš vodsud vypadnout jedna báseň a nejspíše ti v tom nikdo nezabrání. Je evidentní, že federálové přijedou patrně každou chvíli a za každou cenu tě budou chtít sbalit pro sebe a pokud tě chci udržet tady potřebuju dostatečně silnou páku proti nim a stejně mi něco říká, že by to nakonec byla jen otázka času...."
Naklonil jsem se opět k ní přes stůl s mnohem vážnějším výrazem.
"Takže teď mi odpověz naprosto upřímně, vo co tady sakra kráčí? Federálové mi můžou políbit prdel mě zajímá spravedlnost, ne ta slepá justiční, ale ta vopravdová."
Pomalu jsem se nadechl a trošku sklonil hlavu a s ní i pohled ke stolu a pak jsem vzhlédl opět k ní.
"Nerad to říkám kotě, ale právě teď jsem tvá nejlepší šance na záchranu tvého pěkného malého zadku.....oprava ne nejlepší....spíše bych řekl.....jediná."
Vyřkl jsem ta slova s naprostou jistotou. Nikdo jiný už nebude mít čas to tu zkusit udržet. Nikdo jiný se nedostane tak daleko, určitě ne dřív, než přijdou federálové a čas se nám určitě krátí, takže moc více možností prostě není. Ta holka je možná zvláštní ale snad to není úplný sebevrah, vypadá, že má věci spíše promyšlené, takže to chce přijít konečně na jádro pudla a rozplést tenhle zamotaný provaz, jinak to nedopadne moc hezky pro nikoho.

“Ale ty seš magor!“ štěknu po detektivovi neurčitým tónem, pořád ještě překvapená. Jak to udělal? Co jim řekl, aby ho tu nechali samotného? Přestanu zírat do skla za kterým nikdo není a oči se mi zúží jako v nějakém filmu, už se zase mračím.
“Nebo seš sám federál,“ dávalo by to největší smysl. Přece by mě tady nenechali sedět s někým jen na dobré slovo, nebo ano?
“Ale to bys asi musel být i dobrý herec, protože bys věděl, kdo jsem. Takže seš jen magor? Proč bys mi pomáhal?“ vrátím se za stůl a nohou chvíli šťourám do zbytků podlahy, která se uvolnila kolem kotvení.
“Máš pocit, že tvůj život je jen nuda a šeď a toužíš po dobrodružství?“ ze zamračeného výrazu přejdu zvolna na neutrál, ale zvednu přitom obočí. Vážně mi úplně uniká, co se tady děje, a dost dobře možná bych si teď neuměla dát dvě a dvě dohromady.

Oh shit!

Když najednou škubne řetězy na nohou a pak podruhé, kdy to málem vyrve z podlahy, cuknu sebou a málem se vyklopím na židli dozadu, ale včas jsem se přichytil stolu.
"Woa......wau....no to mě poser."
Zahláholím s úsměvem a s jiskrou překvapení se na Cristinu dívám. Pak mi však dojde její poznámka. Mírně zatřesu hlavou a kouknu směrem ke sklu.
"Ne není....nemám důvod ti kecat. Rád jednám s ostatními na rovinu. Taky jsem nekecal v tom, že ti chci pomoct."
Odpověděl jsem jí naprosto upřímně a už zase trošku klidněji. Uvelebím se na židli a promnu si dvěma prsty čelo.
"Ještě jednou....páni....tohle bylo.....nezvyklý....fascinující. Už asi začínám chápat, jak je možné, že jsi jich sejmula tolik....ač nevěřím, že je tohle všechno co dokážeš. Otázkou zůstává však proč a proč se o tebe tak rychle zajímaj federálové."
Začínám zase přemýšlet nahlas.
"A taky proč ses vlastně nechala chytit.....hmmmm.....jsi záhadná osoba Cris.....dobře....takže mi pověz, co uděláme teď. Čas se nám krátí a potřebujeme se rozumně pohnout z místa."
Opřu se opět lotky o stůl.
"Pokud někomu tady můžeš v tuhle chvíli věřit, jsem to já......hele neztrácel byl tu s tebou tolik času, kdybych si nemyslel že to za to stojí, že je za tím víc, než se zdá."
Sám jsem občasně přestával mít přehled v tom, co od tohohle sezení vlastně očekávám.

Zkoumám ho. Pozoruji víc, než dřív, ale bez výsledku. On si tady se mnou zkrátka a dobře dřepí, ptá se, povídá si, ale víc nic. Kdyby se naše role vyměnily, byla bych mizerný detektiv. Vítr z plachet mi ale vezme ve chvíli, kdy začne mluvit o hře. To bych u výslechu úplně nečekala, navíc nemám možnost si ověřit o co konkrétně ve hře jde, tudíž mi unikají případné spojitosti.
Ohlédnu se k velkému zrcadlu ve zdi.
“Udělat?“ mírně se mračím na vlastní odraz v něm, načež sklouznu pohledu k Natovi, “jak to myslíš?“
Mate mě.
Ztrácím pozornost? Možná jsem měla zůstat mlčet a jednoduše počkat, až se situace začne vyvíjet dle očekávání, ale místo toho jsem se nechala umluvit. Nevadí. Co mi ale vážně vrtá hlavou je, jestli lhal nebo ne. Vážně jsme tady sami? Tak na co se představuju, když za sklem není nikdo, kdo by projel policejní záznamy?
Váhám.
Ale pak se odhodlám a prostě a jednoduše, jako by o nic nešlo, trhnu kováním. Upevnění v zemi drží a i když jej částečně povolím, ještě nějakou dobu vydrží. Nezdá se, že by mi to dalo práci, dokonce jsem si přitom počínala opatrně, abych se náhodou neporanila. Kdybych se totiž chtěla zbavit pout na nohách jako takových, chtělo by to preciznější práci, ne jen obří sílu. S dalším škubnutím kotvící šroub už povyskočí.
Nikdo.
Podívám se na Nata.
“Nekecal jsi,“ zavářím se překvapeně, protože v tuhle chvíli bych už v místnosti čekala po zuby ozbrojené komando, "nikdo tam není."