“Porušila jsem dohodu. Nařízení. Narušila bezpečnost. Zabila ty, o kterých si myslím, že tady už dávno nemají být. To je celý. Prozradila jsem se a tak přijdou, ale jen kvůli tomu, aby mě uklidili pryč z očí veřejnosti,“ vyklopím ze sebe překvapivě místo dalšího zdržování. Špatné je, že sama nevím, co teď.
“Všechno se ututlá, nejde o to, co se stalo, ale o to kdo to udělal a jak,“ rukama naznačím ke zničenému kotvení pout, “ty v tom hledáš něco, co v tom není.“
Chvíli pak mlčím. Přemýšlím, poslouchám. Ani jedno mi moc nejde.
“Chtěla jsem na ně čekat, protože tím by všechno skončilo. Teda, asi. Jenže teď začínám mít pocit, že jsem nad tím přemýšlela úplně jinak, než jsem si myslela, že nad tím přemýšlíte. Něco jsem provedla, přijímám trest, poklona. Ale ona je i jiná možnost. Nenechat se uklidit,“ nakrčím pusu do strany, rozhodně to není ani trochu sexy. Zase okamžik přemýšlím.
“Toho kluka jsem zabít nechtěla. Idiot. Kdo dobrovolně pomáhá těm stvůrám je idiot.“

I potom zase nějakou dobu mlčím. Očima těkám po místnosti, ale pořád nevím, co dál. Občas skončím pohledem na detektivovi, v hlavě si přehrávám střípky toho, co mi sám řekl. Taky bych mohla být sdílná.
Prohnu koutky do jemného úsměvu a podívám se na Nathana.
“Kdysi mi taky někdo umřel. Kvůli nim. Nic jsem neplánovala, vyprovokovaly mě řeči těch dvou a ujela mi ruka, pak jsem už moc možností neměla. Čím víc jich chcíplo, tím líp. Myslím, že to bylo správné. Teď odcházím,“ vytrhnu ze země poslední kus kotvícího šroubu.
Prach víří ve vzduchu.
Kecnu si na zem a zběžně prozkoumám pouta kolem nohou, pohledem i hmatem. Zbavit se jich mi dá trochu zabrat, takže chci zvolit nejrychlejší a nejsnadnější cestu. Nejsem takový blázen, abych v nich hopkala městem.

Federál hah!

"Budu to brát, jako poklonu."
Naznačil jsem jí uctivé poděkování posunkem ruky a pak přišlo to směšné slovo. Praskl jsem doslova smíchem a zlomil se o stůl.
"Hah......hahhaha.....fe.......federál.....hahah já?!"
Doslova jsem řval smíchy a několikrát bouchl rukou o stůl. Pak jsem si otřel ukazováčkem slzící oči a znovu jsem se postupně uklidnil.
"Ale ten s tím federálem byl dobrej.....ale byla to spíše urážka.....ne určitě to byla urážka."
Odtušil jsem nakonec naprosto nezaujatě a promnul jsem si bradu.
"Proč bych ti pomáhal? Hmmm třeba proto, že mi na celém tomhle případu něco smrdí a já chci přijít na to, co. Což půjde dost blbě pokud tě sbalí na rande banda federálů. Nevím, jak ty, ale já na grupáče nikdy moc nebyl."
Ušklíbl jsem se a pak jsem pokrčil rameny.
"Můj život je rozhodně nuda ale to sem moc nepatří. Hele očividně moc dobře víš, proč po tobě federálové jdou, když tě znají. To znamená, že ta kupa sraček okolo nich bude mnohem větší, než se zdá. Nevím, co tě tak žene za tím, že se s nimi chceš mermomoci setkat, ale není vo co stát hele. Je to banda vocasů, větších než ti, co tě vyslýchali přede mnou. Věř mi párkrát jsem s nimi už měl tu čest."
To, jak si hraje se víceméně urvaným řetězem mé pozornosti neujde.
"Podívej se Cris je evidentní, že kdybys chtěla můžeš vodsud vypadnout jedna báseň a nejspíše ti v tom nikdo nezabrání. Je evidentní, že federálové přijedou patrně každou chvíli a za každou cenu tě budou chtít sbalit pro sebe a pokud tě chci udržet tady potřebuju dostatečně silnou páku proti nim a stejně mi něco říká, že by to nakonec byla jen otázka času...."
Naklonil jsem se opět k ní přes stůl s mnohem vážnějším výrazem.
"Takže teď mi odpověz naprosto upřímně, vo co tady sakra kráčí? Federálové mi můžou políbit prdel mě zajímá spravedlnost, ne ta slepá justiční, ale ta vopravdová."
Pomalu jsem se nadechl a trošku sklonil hlavu a s ní i pohled ke stolu a pak jsem vzhlédl opět k ní.
"Nerad to říkám kotě, ale právě teď jsem tvá nejlepší šance na záchranu tvého pěkného malého zadku.....oprava ne nejlepší....spíše bych řekl.....jediná."
Vyřkl jsem ta slova s naprostou jistotou. Nikdo jiný už nebude mít čas to tu zkusit udržet. Nikdo jiný se nedostane tak daleko, určitě ne dřív, než přijdou federálové a čas se nám určitě krátí, takže moc více možností prostě není. Ta holka je možná zvláštní ale snad to není úplný sebevrah, vypadá, že má věci spíše promyšlené, takže to chce přijít konečně na jádro pudla a rozplést tenhle zamotaný provaz, jinak to nedopadne moc hezky pro nikoho.

“Ale ty seš magor!“ štěknu po detektivovi neurčitým tónem, pořád ještě překvapená. Jak to udělal? Co jim řekl, aby ho tu nechali samotného? Přestanu zírat do skla za kterým nikdo není a oči se mi zúží jako v nějakém filmu, už se zase mračím.
“Nebo seš sám federál,“ dávalo by to největší smysl. Přece by mě tady nenechali sedět s někým jen na dobré slovo, nebo ano?
“Ale to bys asi musel být i dobrý herec, protože bys věděl, kdo jsem. Takže seš jen magor? Proč bys mi pomáhal?“ vrátím se za stůl a nohou chvíli šťourám do zbytků podlahy, která se uvolnila kolem kotvení.
“Máš pocit, že tvůj život je jen nuda a šeď a toužíš po dobrodružství?“ ze zamračeného výrazu přejdu zvolna na neutrál, ale zvednu přitom obočí. Vážně mi úplně uniká, co se tady děje, a dost dobře možná bych si teď neuměla dát dvě a dvě dohromady.

Oh shit!

Když najednou škubne řetězy na nohou a pak podruhé, kdy to málem vyrve z podlahy, cuknu sebou a málem se vyklopím na židli dozadu, ale včas jsem se přichytil stolu.
"Woa......wau....no to mě poser."
Zahláholím s úsměvem a s jiskrou překvapení se na Cristinu dívám. Pak mi však dojde její poznámka. Mírně zatřesu hlavou a kouknu směrem ke sklu.
"Ne není....nemám důvod ti kecat. Rád jednám s ostatními na rovinu. Taky jsem nekecal v tom, že ti chci pomoct."
Odpověděl jsem jí naprosto upřímně a už zase trošku klidněji. Uvelebím se na židli a promnu si dvěma prsty čelo.
"Ještě jednou....páni....tohle bylo.....nezvyklý....fascinující. Už asi začínám chápat, jak je možné, že jsi jich sejmula tolik....ač nevěřím, že je tohle všechno co dokážeš. Otázkou zůstává však proč a proč se o tebe tak rychle zajímaj federálové."
Začínám zase přemýšlet nahlas.
"A taky proč ses vlastně nechala chytit.....hmmmm.....jsi záhadná osoba Cris.....dobře....takže mi pověz, co uděláme teď. Čas se nám krátí a potřebujeme se rozumně pohnout z místa."
Opřu se opět lotky o stůl.
"Pokud někomu tady můžeš v tuhle chvíli věřit, jsem to já......hele neztrácel byl tu s tebou tolik času, kdybych si nemyslel že to za to stojí, že je za tím víc, než se zdá."
Sám jsem občasně přestával mít přehled v tom, co od tohohle sezení vlastně očekávám.

Zkoumám ho. Pozoruji víc, než dřív, ale bez výsledku. On si tady se mnou zkrátka a dobře dřepí, ptá se, povídá si, ale víc nic. Kdyby se naše role vyměnily, byla bych mizerný detektiv. Vítr z plachet mi ale vezme ve chvíli, kdy začne mluvit o hře. To bych u výslechu úplně nečekala, navíc nemám možnost si ověřit o co konkrétně ve hře jde, tudíž mi unikají případné spojitosti.
Ohlédnu se k velkému zrcadlu ve zdi.
“Udělat?“ mírně se mračím na vlastní odraz v něm, načež sklouznu pohledu k Natovi, “jak to myslíš?“
Mate mě.
Ztrácím pozornost? Možná jsem měla zůstat mlčet a jednoduše počkat, až se situace začne vyvíjet dle očekávání, ale místo toho jsem se nechala umluvit. Nevadí. Co mi ale vážně vrtá hlavou je, jestli lhal nebo ne. Vážně jsme tady sami? Tak na co se představuju, když za sklem není nikdo, kdo by projel policejní záznamy?
Váhám.
Ale pak se odhodlám a prostě a jednoduše, jako by o nic nešlo, trhnu kováním. Upevnění v zemi drží a i když jej částečně povolím, ještě nějakou dobu vydrží. Nezdá se, že by mi to dalo práci, dokonce jsem si přitom počínala opatrně, abych se náhodou neporanila. Kdybych se totiž chtěla zbavit pout na nohách jako takových, chtělo by to preciznější práci, ne jen obří sílu. S dalším škubnutím kotvící šroub už povyskočí.
Nikdo.
Podívám se na Nata.
“Nekecal jsi,“ zavářím se překvapeně, protože v tuhle chvíli bych už v místnosti čekala po zuby ozbrojené komando, "nikdo tam není."

Drobné krůčky také krůčky

Povytáhl jsem tázavě jedno obočí, když zmínila anální sondu.
"Inu....věřím, že se bez yhm těchto krajních postupů obejdeme."
Uzavřel jsem choulostivé téma mého pozadí a potenciálu umístit do něj jakýkoli předmět. Byla to představa, ze které mrazilo. Ne tohle opravdu není něco, co bych potřeboval. Skoro bych řekl, že se mi automaticky půlky stáhly k sobě. Co říci automatická obrana aktivována.
"Neříkej, že ty bys nebyla nervózní, kdyby ti někdo chtěl narvat potencionálně pěst do mozku, nebo do zadku Děvče."
Zasmál jsem se. Když jsem uslyšel jméno zeširoka jsem usmál. Naklonil jsem se opět přes stůl a nabídl jí pravačku k potřesení.
"Těší mě Cristino, jak jsem říkal jsem Nathan Reed. Tedy Nate."
Ještě chvíli jsem zůstal nahnutý a lokty jsem se opíral o desku stolu.
"A co se tvé nabídky týče, tak tou jsem více, než zaujatý. Otázkou je, co mi chceš ukázat."
Usadil jsem se opět už klidněji a stále usměvavý do židle.
"A víš co, před řádkou let jsem kdysi hrál, takovou dobrou srandičku. Uncharted se to jmenovalo....a neuhádla bys, jak se jmenoval hlavní hrdina......a pak byl v jednom díle jeden brutální záporák taky se jmenoval Álvarez......ale to jsem už trošku odbočil."
Pohladil jsem si vousy.
"Dobře, co je tedy třeba udělat?"
Vrátil jsem se k původnímu tématu a bedlivě jsem se na ní díval, k čemu nakonec dospějeme.

Ledová sprška a pár jiskřiček na konec

Nate by rád něco viděl, ale nemá zájem o projekci minulosti. Ani se mu nedivím, v něčem takovém bych se taky nechtěla rýpat.
“Aha. Takže upřednostňuješ anální sondu,“ souhlasně pokývu hlavou, jako by konečně mluvil o věcech, které znám a jsou mi blízké, a na rozdíl od něj už se zase neusmívám. Možná si jen neumím vybrat, možná něco z toho hraju, a možná prostě měním nálady jako.. ženská.
“Tu tady bohužel nemám a řešit rukou tento druh problému nemám ve zvyku, navíc tuším, že bys nestál ani o to. Pokud teda anální fisting nepatří na tvůj kink list,“ tázavě zvednu obočí. Teprve potom se pobaveně uculím.
“Každopádně se nezdáš mou nabídkou zrovna zaujatý. Nebo jsi jen zaháněl nervozitu?“ teď pro změnu zním trochu starostlivě, jako by mi došlo, že jeho projev i výrazy špatně chápu a vykládám si je po svém.
“Hm, nevadí. Cristina María Álvarez.“

Hrátky s ohněm

"Ale nechaj, když budeme mít všechny trumfy v rukávu."
Usmál jsem se možná až moc sebevědomě, když zmínila, co by získala útěkem, nenuceně jsem pokrčil rameny a dal jsem si ruce za hlavu.
"Hmmm řekl bych, že dočasnou svobodu přinejmenším. Možnost pomsty, nebo dokončení toho, co jsi začala? Co já vím, záleží, co tě žene vpřed Děvče."
Odtušil jsem. Při dalších slovech mi vystřelí zvědavě obočí nahoru a tentokrát se usadí překvapený výraz na mé tváři.
"Kdykoli? To je dost sebevědomé tvrzení."
Připustil jsem a opět jsem se hodil do klidu. V hlavě mi to sice šrotovalo, jak by něco takového mohla dokázat, ale navenek jsem to dát nesměl, přece jen jsem profík, no ne? Změna v jejím chování byla však více, než markantní, takže v závěru z ní byla snad jen malá puberťačka, která naráží na něco důležitého rošťáckým dvojsmyslem, který vlastně asi neměl být dvojsmyslný? To Děvče mě nepřestávalo bavit a překvapovat. Fakt rád bych téhle sračce přišel na kloub. Nehledě na to, že stále tu byl ten fakt, že mi na tom všem něco nehrálo. Stále tu však visela ona nezodpovězené otázka.
Poškrábal jsem se ukazováčkem na tváři a pak jsem jí rošťácký úsměv oplatil.
"Když už se nabízíš, tak proč ne......ale..."
Zvedl jsem varovně ukazováček.
"Pokud seš nějakej ufon, který umí kdo ví jaký čachtle machtle, tak žádný strkání ruky do mozku, abys mi ukázala minulost, nebo tak něco.....prsty zabořené v hlavě nejsou zrovna druh rande, které bych si představoval."
Zašklebil jsem se širokým úsměvem a pak ruku spustil. Nebyl jsem si jistý, co bych měl vlastně od našeho Děvčete očekávat, takže nebylo moc, jak se připravit, ale třeba se konečně hneme trošku z místa a to je přece to, co potřebujeme.

“Nenechají vám to,“ zavrtím hlavou.
“Vymykám se. Nezdám se. Sám jsi to uznal, Nate. Tak či onak potřebují znovu nastolit svoji rovnováhu, protože politika prosakuje všude, kam to jde, a pokud uteču.. Co bych podle tebe získala?“ zamrkám. K mému vlastnímu podivu je to překvapené zamrkání. Ona totiž ta otázka je fakt dobrá.
Co získám, kdybych utekla?
Hned na to potřesu hlavou a zavrtím se, jako by mi bylo nepohodlno. Trvá, než se na detektiva zase podívám, ale to neznamená, že budu mlčet.
“Utéct můžu kdykoliv. Ale,“ zase se zarazím. Škoda, že není vidět, jak rychle se najednou točí všechna ta pomyslná kolečka v mojí hlavě. Jak mi mysl naplňují otázky, které jsem si dřív nekladla, jak pochybuji, nevím a váhám. Z hezkého, poměrně jasného plánu „co po útoku“ je jen hromádka střepů.
“Chceš to vidět?“ podívám se na něj, v hlase úplně jiný tón než předtím. Místo veselí nebo vážnosti se mi na jazyk vetřelo holčičkovské zlobení.

Liška podšitá

Při prvních slovech čekám, nějaký podraz a tak povytáhnu tázavě obočí, vzápětí se mi však po tváři rozlije široký úsměv.
"Myslíš? No co říci, ty taky nejsi k zahození."
Zazubil jsem se a zamával na ní provokačně ukazováčkem levé ruky. Pak se však taky zase hodím do klidu a naberu na skoro až předstírané vážnosti.
"Ale přece jen nejsme tady na rande a musíme se chovat, jako profesionálové."
O okamžik později mi zacuká koutek.
"Kecám....to jsem stejně posral už při příchodu, takže to nechme být."
Mávl jsem nad tím rukou, jako nad ztracenou věcí.
"Jsem rád, že nemusím vést jen monolog, protože je teprve opravdu nuda......někdy."
Zatvářím se ďábelsky ale pak mi úsměv lehce ovadne a zvážním. Ruce spojím na stole a propletu si prsty, pak jsem se opět nahnul k Děvčeti.
"Hele jestli nechceš říct nic, aby jsi tu mohla zůstat a užívat si mé společnosti a místo toho chceš odkráčet s federály, co tě k tomu vede?....Nějaký zvrácený pocit toho, že ti musí oni vrátit, co jsi ty udělala tam venku? Nebo spíše doufáš, že se ti podaří jim uniknout a pár jich sejmeš. To je důvod toho čurbesu? Chceš dát na prdel federálům?"
Povytáhnu obočí překvapeně a pak uznale hvízdnu.
"Děvče ty se fakt nezdáš."
Pokývu hlavu s výrazem plným uznání, jaký je to drsňák.