Drobné krůčky také krůčky

Povytáhl jsem tázavě jedno obočí, když zmínila anální sondu.
"Inu....věřím, že se bez yhm těchto krajních postupů obejdeme."
Uzavřel jsem choulostivé téma mého pozadí a potenciálu umístit do něj jakýkoli předmět. Byla to představa, ze které mrazilo. Ne tohle opravdu není něco, co bych potřeboval. Skoro bych řekl, že se mi automaticky půlky stáhly k sobě. Co říci automatická obrana aktivována.
"Neříkej, že ty bys nebyla nervózní, kdyby ti někdo chtěl narvat potencionálně pěst do mozku, nebo do zadku Děvče."
Zasmál jsem se. Když jsem uslyšel jméno zeširoka jsem usmál. Naklonil jsem se opět přes stůl a nabídl jí pravačku k potřesení.
"Těší mě Cristino, jak jsem říkal jsem Nathan Reed. Tedy Nate."
Ještě chvíli jsem zůstal nahnutý a lokty jsem se opíral o desku stolu.
"A co se tvé nabídky týče, tak tou jsem více, než zaujatý. Otázkou je, co mi chceš ukázat."
Usadil jsem se opět už klidněji a stále usměvavý do židle.
"A víš co, před řádkou let jsem kdysi hrál, takovou dobrou srandičku. Uncharted se to jmenovalo....a neuhádla bys, jak se jmenoval hlavní hrdina......a pak byl v jednom díle jeden brutální záporák taky se jmenoval Álvarez......ale to jsem už trošku odbočil."
Pohladil jsem si vousy.
"Dobře, co je tedy třeba udělat?"
Vrátil jsem se k původnímu tématu a bedlivě jsem se na ní díval, k čemu nakonec dospějeme.

Ledová sprška a pár jiskřiček na konec

Nate by rád něco viděl, ale nemá zájem o projekci minulosti. Ani se mu nedivím, v něčem takovém bych se taky nechtěla rýpat.
“Aha. Takže upřednostňuješ anální sondu,“ souhlasně pokývu hlavou, jako by konečně mluvil o věcech, které znám a jsou mi blízké, a na rozdíl od něj už se zase neusmívám. Možná si jen neumím vybrat, možná něco z toho hraju, a možná prostě měním nálady jako.. ženská.
“Tu tady bohužel nemám a řešit rukou tento druh problému nemám ve zvyku, navíc tuším, že bys nestál ani o to. Pokud teda anální fisting nepatří na tvůj kink list,“ tázavě zvednu obočí. Teprve potom se pobaveně uculím.
“Každopádně se nezdáš mou nabídkou zrovna zaujatý. Nebo jsi jen zaháněl nervozitu?“ teď pro změnu zním trochu starostlivě, jako by mi došlo, že jeho projev i výrazy špatně chápu a vykládám si je po svém.
“Hm, nevadí. Cristina María Álvarez.“

Hrátky s ohněm

"Ale nechaj, když budeme mít všechny trumfy v rukávu."
Usmál jsem se možná až moc sebevědomě, když zmínila, co by získala útěkem, nenuceně jsem pokrčil rameny a dal jsem si ruce za hlavu.
"Hmmm řekl bych, že dočasnou svobodu přinejmenším. Možnost pomsty, nebo dokončení toho, co jsi začala? Co já vím, záleží, co tě žene vpřed Děvče."
Odtušil jsem. Při dalších slovech mi vystřelí zvědavě obočí nahoru a tentokrát se usadí překvapený výraz na mé tváři.
"Kdykoli? To je dost sebevědomé tvrzení."
Připustil jsem a opět jsem se hodil do klidu. V hlavě mi to sice šrotovalo, jak by něco takového mohla dokázat, ale navenek jsem to dát nesměl, přece jen jsem profík, no ne? Změna v jejím chování byla však více, než markantní, takže v závěru z ní byla snad jen malá puberťačka, která naráží na něco důležitého rošťáckým dvojsmyslem, který vlastně asi neměl být dvojsmyslný? To Děvče mě nepřestávalo bavit a překvapovat. Fakt rád bych téhle sračce přišel na kloub. Nehledě na to, že stále tu byl ten fakt, že mi na tom všem něco nehrálo. Stále tu však visela ona nezodpovězené otázka.
Poškrábal jsem se ukazováčkem na tváři a pak jsem jí rošťácký úsměv oplatil.
"Když už se nabízíš, tak proč ne......ale..."
Zvedl jsem varovně ukazováček.
"Pokud seš nějakej ufon, který umí kdo ví jaký čachtle machtle, tak žádný strkání ruky do mozku, abys mi ukázala minulost, nebo tak něco.....prsty zabořené v hlavě nejsou zrovna druh rande, které bych si představoval."
Zašklebil jsem se širokým úsměvem a pak ruku spustil. Nebyl jsem si jistý, co bych měl vlastně od našeho Děvčete očekávat, takže nebylo moc, jak se připravit, ale třeba se konečně hneme trošku z místa a to je přece to, co potřebujeme.

“Nenechají vám to,“ zavrtím hlavou.
“Vymykám se. Nezdám se. Sám jsi to uznal, Nate. Tak či onak potřebují znovu nastolit svoji rovnováhu, protože politika prosakuje všude, kam to jde, a pokud uteču.. Co bych podle tebe získala?“ zamrkám. K mému vlastnímu podivu je to překvapené zamrkání. Ona totiž ta otázka je fakt dobrá.
Co získám, kdybych utekla?
Hned na to potřesu hlavou a zavrtím se, jako by mi bylo nepohodlno. Trvá, než se na detektiva zase podívám, ale to neznamená, že budu mlčet.
“Utéct můžu kdykoliv. Ale,“ zase se zarazím. Škoda, že není vidět, jak rychle se najednou točí všechna ta pomyslná kolečka v mojí hlavě. Jak mi mysl naplňují otázky, které jsem si dřív nekladla, jak pochybuji, nevím a váhám. Z hezkého, poměrně jasného plánu „co po útoku“ je jen hromádka střepů.
“Chceš to vidět?“ podívám se na něj, v hlase úplně jiný tón než předtím. Místo veselí nebo vážnosti se mi na jazyk vetřelo holčičkovské zlobení.

Liška podšitá

Při prvních slovech čekám, nějaký podraz a tak povytáhnu tázavě obočí, vzápětí se mi však po tváři rozlije široký úsměv.
"Myslíš? No co říci, ty taky nejsi k zahození."
Zazubil jsem se a zamával na ní provokačně ukazováčkem levé ruky. Pak se však taky zase hodím do klidu a naberu na skoro až předstírané vážnosti.
"Ale přece jen nejsme tady na rande a musíme se chovat, jako profesionálové."
O okamžik později mi zacuká koutek.
"Kecám....to jsem stejně posral už při příchodu, takže to nechme být."
Mávl jsem nad tím rukou, jako nad ztracenou věcí.
"Jsem rád, že nemusím vést jen monolog, protože je teprve opravdu nuda......někdy."
Zatvářím se ďábelsky ale pak mi úsměv lehce ovadne a zvážním. Ruce spojím na stole a propletu si prsty, pak jsem se opět nahnul k Děvčeti.
"Hele jestli nechceš říct nic, aby jsi tu mohla zůstat a užívat si mé společnosti a místo toho chceš odkráčet s federály, co tě k tomu vede?....Nějaký zvrácený pocit toho, že ti musí oni vrátit, co jsi ty udělala tam venku? Nebo spíše doufáš, že se ti podaří jim uniknout a pár jich sejmeš. To je důvod toho čurbesu? Chceš dát na prdel federálům?"
Povytáhnu obočí překvapeně a pak uznale hvízdnu.
"Děvče ty se fakt nezdáš."
Pokývu hlavu s výrazem plným uznání, jaký je to drsňák.

Pokývu hlavou, když se mi dostane obšírné odpovědi, proč zrovna detektiv dělá to, co dělá. Je mi jasné, že moje zeširoka pojaté otázky nejsou jednoduché k zodpovězení, ale chvílemi mám pocit, že to detektiva zkrátka baví. Mluvit. Mluvit a mluvit.
Pochopitelně má taky otázku. I na ní pokývu hlavou a zase nějakou dobu mlčím, jako bych se rozmýšlela nad nejvhodnější odpovědí.
“Seš hezkej,“ nečekaně se zakřením jako malá holka, co provedla nějakou lotrovinu, ale úsměv zase krátce na to opadne. Ve tváři mi po něm zůstanou jen rty jemně prohnuté do úsměvu.
“Nudím se. Čekání je dlouhé. Taky myslím, že je, hmm, vhodné být fér. Je tohle fér, že s tebou mluvím? Po tom, co všechno jsi už napovídal?“

Nepřítel mého nepřítele, je můj přítel

Nad její prvotní poznámkou jsem se musel zeširoka usmát. Konečně přicházelo ovoce.
"Inu.....možná od obojího trochu. A nebo to možná bude tím, že jsem jim nedal moc na výběr."
Pokrčil jsem rameny lhostejně, jako by o nic zásadního nešlo. Bylo trošku nemilé, že nepřijala ani jednou nabízenou ruku, ale vrásky si z toho dělat nebudu, ještě není všem dnům konec.
To děvče mělo bystrou hlavu a docela dobrý smysl pro humor. Rozhovor s ní mě docela začal bavit.
"To máš možná pravdu. Ale každá mince má dvě strany děvče."
Sáhl jsem do kapsy a cvrnknul jsem do vzduchu dolar a když dopadl obrátil jsme ho na druhou stranu.....orel...
"I když nechceš kamarády tahat do problémů děvče, tak kamarádi mají jednu zajímavou vlastnost. Vždy se vrtaj v problémech svých přátel a snaží se jim s nimi pomoci. A z toho vyplývá......že není důvod abychom nemohli být kamarádi."
Věnoval jsem jí lehký vítězný úsměv. Otázka ohledně peněz mě nadmíru pobavila. Musel jsem se tomu srdečně zasmát.
"Slíbili? Mě? Nic Děvče. Mě čeká možná tak dobrej pocit, veškerý zásluhy případně shrábne náš velký boss stanice řekl bych."
Nenuceně jsem se opřel opět do židle a s úsměvem poklepával prsty levé ruky o desku stolu a prohlížel jsem si jí. Mohla by to být opravdu normální tuctová nevýrazná holka, kdyby nezabila padesátku emzáků.
Oproti jejímu mladému zevnějšku já byl docela něco jiného. Nějaká ta vráska ve tváři, ač patrně od smíchu, se jasně zračila. Tmavý upravovaný vous už prosvítal šedí, naštěstí upravené tmavě hnědé vlasy ještě tolik ne, nevypadalo, že bych si je dobarvoval. Postavou jsem byl stavěný dobře, alespoň z toho co se dalo odhadnout z toho, co bylo vidět. Nebyl jsem však očividně ten typ nudného kravaťáka, kožená bunda a volnější tmavé džínové kalhoty připomínaly spíše nějakého motorkáře, než detektiva. Tmavé oříškové oči skrývaly něco tajemného zatímco rty až příliš často zářili až dětsky rošťáckým úsměvem, který občas připomínal spíše ďábla.
"Žádná větší vodítka ve vzhledu, kromě toho, že je to obyčejná holka, která si žila nějak normálně nijak zámožně."
Odtušil jsem v duchu a pak jsem se nenuceně usmál.
"Proč tohle dělám? Pokud teď myslíš tuhle práci, pak důvod již znáš, protože jsem kvůli špatnejm lidem přišel o někoho důležitýho."
Pravil jsem naprosto upřímně a neskrývaně.
"Pokud máš na mysli tenhle případ, tedy tebe.......tak jen málokdy se stane, že mě nějaký případ opravdu zaujme a překvapí."
Odpověděl jsem jí klidně a s úsměvem.
"Vrazi, násilníci, zloději a jiná havěť je všude a jsou si všichni podobný. Ať je to člověk, nebo emzák. Ale ty.....ty Dvěče jsi něco speciálního."
Ukázal jsem na ní prstem s opravdu velkým úsměvem na tváři.
"Nejsi ten pravidelný případat, vymykáš se všem obvyklostem a je okolo tebe příliš záhad a proměnných. Navíc na lidi jsem měl vždy docela dobrý odhad a na tom všem, co k tomu případu našli je něco, co mi tam prostě nesedí. A chci tomu přijít na kloub."
Krátce se odmlčím a zvážním.
"Navíc nerad bych tě nechal Federálům neprávem. Je to jen banda slepých čuráků, kteří s pořádným vyšetřováním nemají vůbec nic společného."
Zamračil jsem se, dalo by se usoudit, že s nimi mám asi špatné zkušenosti, nebo nějaký osobní konflikt z minulosti.
"A teď mi pověz ty proč ses rozhodla, že se mnou budeš mluvit, když tamty paka z tebe nedostaly ani písmeno?"
Povytáhl jsem obočí s úsměvem. Čas běžel, ale já ho potřeboval víc a chtělo to prolomit ledy a dozvědět se něco užitečného s čím budu moci pracovat, aby si tu nemohli federálové dělat, co chtějí.

S určitou dávkou zájmu detektiva celou dobu sleduji. Nevměšuji se do ničeho, co říká a čekám, až domluví. Z jemných pohybů mimických svalů pod kůží mu ale musí být jasné, že jeho metoda výslechu funguje. Nevybavuju si nikoho na koho by nefungovalo být otravný. Jenže ani z mých podvědomých reakcí není jasné v jakých bodech trefil do černého.
Když mi sundá pouta, zůstávám nehybně sedět stejně jako po celou dobu a k nabízené ruce sklouznu pohledem. Možná to ani není polda, ale praštěný psycholog. Každopádně vodopád slov přinese své ovoce.
“Poslali tě, protože jsi nejotravnější stvoření na stanici, nebo jen proto, že na rozdíl od ostatních za nikým nespěcháš?“ celou dobu, co tady máchá rukama, už jsem si je stačila pořádně prohlédnout a prstýnek na nich hledám marně. I kdyby to byla trefa mimo terč, nezáleží na tom. Nejsem tady od toho, abych z někoho tahala informace.
“Tak nebo tak, nemůžeme být kamarádi, Nate. Kamarádi se netahají do problémů“ jemně zvednu koutky úst, “i když nechci působit potíže nikomu. Ale... Můžeme si povídat,“ souhlasím s prolomením mlčení.
“Kolik ti za mě slíbili?“

Pořád vypadám docela obyčejně. Bez make-upu, nebarvené vlasy už u kořínků začínají být mastné a obočí si nejspíš trhám sama, pokud jsem neměla v životě to štěstí, že mi takhle roste přirozeně. Postavou spíš drobná, štíhlá, ale rozhodně nevysedávám doma u televize. Jenže nevypadám ani nadšenkyni v posilování. Nic z toho nekoresponduje s tím, co jsi viděl na videozáznamech.
Jediné, co působí kvalitně a draze jsou boty. Kožené, uvázané až nad kotníky, nejspíš dělané na míru. Tmavé džíny, černé tílko i pod ním se slabě rýsující spodní prádlo jsem mohla koupit v jakémkoliv obchoďáku. Džíny jsou trochu umazané špínou z ulice, tílko logicky ne, měla jsem bundu a ta zůstala ležet jako jedna ze zabavených věcí na stolku před výslechovou místností.

“Ale jestli chceš být osobní. Proč tohle děláš?“ úsměv je pryč.

Šedá myš. Holka od hamburgerů? Odpadlík? Nezvedená dcerka boháče? Špatně se čte i z drobných oděrek a starých jizev, minimálně těch viditelných. Čerstvý šrám na tváři není nijak hluboký, přesto kolem něj uschla nehezká krvavá šmouha.
Žádné prstýnky, řetízek, náramek, ani otlaky po jejich nošení. V uších nemám ani náušnice, ale titěrné stíny naznačují propíchnutí.

S neurčitým výrazem okopíruji detektivův pohyb a také se nakloním přes stůl dopředu, rozhodně víc, než je nutné a běžné. Ruce držím ve stejné pozici na desce, ale pod stolem to zacinká jak si posunu nohy pod židli, až na doraz řetězů.

Zjevně neutrácím ani za parfémy. V bezprostřední blízkost je cítit jen slabý odér selhávajícího deodorantu a čerstvého potu.

Evil isn´t devil

Už jsem si začínal říkat, že to vše, co jsem tady předvedl jí nechá chladnou, ale těch pár slov, která vyřkla stačily, abych to považoval za malý a velmi důležitý úspěch.
Opět jsem se vlídně usmál.
"Dobře....dobře, že nejsi němá....kdyby jo je to docela průser, slovníček znakovky jsem si nechal zrovna v jiný bundě."
Zasmál jsem se upřímně.
"První bod pro mě děvče."
"Fajn, že si pamatuješ, alespoň mý jméno, ne že by ti pomohlo až přijdou. Dobře zůstaneme u Děvčete."
Pokrčil jsem nad tím vším rameny. Její další slovo bylo až příliš mnoha významů a také jednoho specifického.
"Čeká na federály? Co si od toho sakra slibuje?"
Na chvilku jsem se odmlčel zhoupl jsem se na židli a hodil si nohy na okraj stolu.
"Nemyslím si, že čekat na smrt je příliš příjemné a obzvláště ne s tímhle."
Poukázal jsem na masivní pouta. Měli z ní strach, oprávněně řekl bych, na druhou stranu i to jí dávalo určitě pocit jisté moci nad námi. Promnul jsem si rukou vous a znovu jsem se musel pobaveně usmát.
"Všichni z tebe maj docela vítr, co? Padesát mrtvejch, jasně nějaký děcka mezi tím, ale všechno ufouni a ti, jak víme jsou na tom silově trošku lépe, než my tedy obvykle. Hádám, že seš úplně obyčejná, jako my všichni ostatní, jedinej rozdíl je, že seš dobrá a motivovaná v tom, co jsi dělala."
Uchechtl jsem se a dal jsem si ruce za hlavu.
"Určitě nešlo jen o rasovou nenávist, k něčemu takovýmu musely bejt hodně vážný osobní důvody."
Můj obličej přešel z úsměvu do spíše kamenného a vážného.
"Tak koho ti ti ptačí zmrdi voddělali Děvče? Rodiče, lásku, sourozence?"
Povytáhl jsem obočí a pak jsem si dlouze povzdechl.
"Ježiši......trefil jsem do černýho co?.......Hele upřímně kvůli podobným zmrdům jsem přišel vo někoho hodně blízkýho. Nebyli to sice ptakouši, ale.....byl to jeden z prvních případů, který jsem, v branži řešil.....a řeknu ti.....ne nevyšli z toho ti zmetci živý. A byl to dobrej pocit."
To, že tehdá stříleli první a šlo pouze o sebeobranu, která mi zachránila život je už detail, který zrovna není zapotřebí zmiňovat.
"Na druhou stranu, pokud seš teď sama nikoho nemáš, seš na tom podobně, jako já. Ne, že by to byl špatný stav, alespoň víš, že když jde do tuhýho nemusíš se vo nikoho bát."
Pokývl jsem hlavou souhlasně a s rukama za hlavou jsem sáhl do pravého rukávu do jeho vnitřního ohybu.
"Život je kurva a nesere se s tebou. A víš, co mě ještě naučil? Bejt vždy připravenej."
Ďábelsky jsem se pousmál a vytáhl z rukávu krátký zkroucený drátek.
"Nechápu, že ještě používaj ty šitský zámky, co před třiceti lety. Větší okovy neznamenaj lepší zámek."
Pousmál jsem se a dobře jsem si všímal jejích reakcí. Nohy jsem ze stolu shodil a pohrával jsem si s drátkem mezi prsty.

"Jedno Děvče, malé Děvče, mlčenlivé děvče, má ruce spoutané,
jedno Děvče, malé Děvče, potkalo poldu, a ten má a ten má rty ukecané.
I to Děvče nechtělo s poldou tančiti,
že je v okovech a tu žádný kvítí."

Zvedal jsem se pomalu od stolu a začal jej z boku obcházet.

"I to Děvče, malé Děvče, poldovi nevěřilo,
raději, než mluviti, raději než mluviti by do větru zdeřilo.
Ale ten polda, cáklý polda strachu nemá, strachu nemá,
a tak dělá a tak dělá, podivnosti, která nemá, které nemá."

Prozpěvoval jsem si v pravidelném rytmu s úsměvem na tváři.
"Přiznej se, čekala jsi, že když mi toho řekneš tak málo, tak vyletím a začnu ti mlátit hlavou vo stůl, abych z tebe něco dostal, nebo tak něco, vid?"
Usmál jsem se prohnaně a spokojeně.
"Za koho mě máš, nejsem přece takový barbar a ty tu sedíš s přítelem a mezi přáteli je třeba důvěra."
Protočil jsem drátek mezi prsty a zarazil ho do zámku u jejího zápěstí, zakvedlal tam a spokojeně se usmál, když se ozvalo tiché cvak.
"Nerad si povídám, jako polda a vězeň. Jsem raději, když si můžu povídat, jako přítel s přítelem."
Obratem ruky jsem schoval drátek opět do rukávu a usadil jsem se naproti dívce a napřáhl jsem k ní přes stůl bezelstně pravici.
"Tak ještě jednou jsem Nate."
Chovám se, jako bychom se poznali právě v baru a dávali si spolu panáka. Samozřejmě mohlo se to všechno vymknout kontrole, ale vzhledem k tomu, že stále měla spoutané nohy a já si už něco zažil, nemělo by dojít k něčemu kritickému. A hlavně, sázel jsem i na svůj odhad na lidi.
"Hele rád s tebou zajdu na pivko, nebo něco ostřejšího, až tohle všechno bude za náma, ale teď je třeba vytřít zrak těm federálním kreténům. Nejsi tak šílená, aby ti nezáleželo na vlastním krku, možná jsi smířená s tím, že tě seberou, ale vždy existuje i jiná cesta."
Naklonil jsem se k ní opět přes stůl.
"Dej mi něco s čím můžu pracovat a garantuju ti tři věci. První federálové přijdou s křížkem po funusu, druhá ti šašci, co tu byli ani žádní jiní se už do toho plíst nebudou vyšetřování potáhnu jen já sólo.....neboj žádnýho parťáka nemám, pracuju sám.....a třetí věc...."
Zvedl jsem ukazováček.
"Vezmu tě do baru a tam tě pozvu na co budeš chtít, když to nebude chlast za statisíce dolarů, zase tak vysokej plat nemám."
Usmál jsem se a opět k ní napřáhl ruku s nabídkou potvrzení naší dohody.

Good Luck

Dopalovalo je to. Každé nevyřčené slovo na ně působilo jako pohyby toreadora s muletou v rukách na býka. A že je červená? Býci jsou od přírody barvoslepí. Tak už to v životě bývá – je plný hořkého zklamání: z faktů, zjištění a někdy z pouhého mlčení.

Vzduch v místnosti těžkl a pohyby vyšetřovatelů se zdály víc a víc afektovanější. Šíleli, čas běžel a na druhé straně stolu vládl neobvyklý klid. Přeskakovala jsem pohledem z brunátného obličeje poldy na jeho chvílemi se ušklíbající kolegyni a odtud až daleko za ně, jako bych uměla pohlédnout do místnosti za zrcadlem. Pravdou je, že pár z těch pohledů patřilo mně samé. Mému odrazu. Vypadám stejně mizerně jako ti dva. Krvavý šrám na tváři je jednou z připomínek toho, kolik krve dnes bylo prolito, a také toho, že jsem nebyla dostatečně opatrná. A že jsem se nedržela svých zásad.
Dlouze ale neslyšně vydechnu, znuděná nepostupujícím výslechem, který trvá i přesto, že zadržený nespolupracuje. Neměly by se tyhle praktiky zrušit? Za všemi mraky však září hvězdy.
Zamyšleně otočím hlavu ke dveřím, když se otevřou a v nich se objeví neznámý muž. Jeho shrbená záda dávají tušit, že strávil spoustu času za pracovním stolem.
Pauza?
Mrknu.
Padající hvězdy jsou mýtus. Přesto tak drobné částice meziplanetární hmoty prolétající atmosférou mylně označujeme. Býci mizí a místo nich přichází někdo nový, s vráskami plnými zkušeností a úsměvem od ucha k uchu. Jeho kamarádské vystupování změní náladu v místnosti a potěší mě, podobně jako sledování perseidů o letních nocích.

Ticho trvá.

Nakonec uznám, že si pan vyšetřovatel za to divadlo zaslouží trochu uznání a tak odlepím jazyk od patra.
“Vím, že přijdou, Nate,“ ujistím ho klidným hlasem. Vezmu ze stolu propisku a uchopím ji mezi prsty. Nespěchám, dávám si načas, jako bych měla celou věčnost na rozdíl od všech kolem. Na zadní straně fotopapíru se objeví dvě tečky a pod nimi prohnutá linka. Dokonale se usmívající smajlík. Odložím propisku a spoutané ruce položím stejně jako předtím na desku stolu, kde masivní kovová smyčka drží řetízek pout a nedává mi moc dalšího prostoru k pohybu.
Opětuji detektivův pohled.
“Čekám.“