Pokývu hlavou, když se mi dostane obšírné odpovědi, proč zrovna detektiv dělá to, co dělá. Je mi jasné, že moje zeširoka pojaté otázky nejsou jednoduché k zodpovězení, ale chvílemi mám pocit, že to detektiva zkrátka baví. Mluvit. Mluvit a mluvit.
Pochopitelně má taky otázku. I na ní pokývu hlavou a zase nějakou dobu mlčím, jako bych se rozmýšlela nad nejvhodnější odpovědí.
“Seš hezkej,“ nečekaně se zakřením jako malá holka, co provedla nějakou lotrovinu, ale úsměv zase krátce na to opadne. Ve tváři mi po něm zůstanou jen rty jemně prohnuté do úsměvu.
“Nudím se. Čekání je dlouhé. Taky myslím, že je, hmm, vhodné být fér. Je tohle fér, že s tebou mluvím? Po tom, co všechno jsi už napovídal?“

Nepřítel mého nepřítele, je můj přítel

Nad její prvotní poznámkou jsem se musel zeširoka usmát. Konečně přicházelo ovoce.
"Inu.....možná od obojího trochu. A nebo to možná bude tím, že jsem jim nedal moc na výběr."
Pokrčil jsem rameny lhostejně, jako by o nic zásadního nešlo. Bylo trošku nemilé, že nepřijala ani jednou nabízenou ruku, ale vrásky si z toho dělat nebudu, ještě není všem dnům konec.
To děvče mělo bystrou hlavu a docela dobrý smysl pro humor. Rozhovor s ní mě docela začal bavit.
"To máš možná pravdu. Ale každá mince má dvě strany děvče."
Sáhl jsem do kapsy a cvrnknul jsem do vzduchu dolar a když dopadl obrátil jsme ho na druhou stranu.....orel...
"I když nechceš kamarády tahat do problémů děvče, tak kamarádi mají jednu zajímavou vlastnost. Vždy se vrtaj v problémech svých přátel a snaží se jim s nimi pomoci. A z toho vyplývá......že není důvod abychom nemohli být kamarádi."
Věnoval jsem jí lehký vítězný úsměv. Otázka ohledně peněz mě nadmíru pobavila. Musel jsem se tomu srdečně zasmát.
"Slíbili? Mě? Nic Děvče. Mě čeká možná tak dobrej pocit, veškerý zásluhy případně shrábne náš velký boss stanice řekl bych."
Nenuceně jsem se opřel opět do židle a s úsměvem poklepával prsty levé ruky o desku stolu a prohlížel jsem si jí. Mohla by to být opravdu normální tuctová nevýrazná holka, kdyby nezabila padesátku emzáků.
Oproti jejímu mladému zevnějšku já byl docela něco jiného. Nějaká ta vráska ve tváři, ač patrně od smíchu, se jasně zračila. Tmavý upravovaný vous už prosvítal šedí, naštěstí upravené tmavě hnědé vlasy ještě tolik ne, nevypadalo, že bych si je dobarvoval. Postavou jsem byl stavěný dobře, alespoň z toho co se dalo odhadnout z toho, co bylo vidět. Nebyl jsem však očividně ten typ nudného kravaťáka, kožená bunda a volnější tmavé džínové kalhoty připomínaly spíše nějakého motorkáře, než detektiva. Tmavé oříškové oči skrývaly něco tajemného zatímco rty až příliš často zářili až dětsky rošťáckým úsměvem, který občas připomínal spíše ďábla.
"Žádná větší vodítka ve vzhledu, kromě toho, že je to obyčejná holka, která si žila nějak normálně nijak zámožně."
Odtušil jsem v duchu a pak jsem se nenuceně usmál.
"Proč tohle dělám? Pokud teď myslíš tuhle práci, pak důvod již znáš, protože jsem kvůli špatnejm lidem přišel o někoho důležitýho."
Pravil jsem naprosto upřímně a neskrývaně.
"Pokud máš na mysli tenhle případ, tedy tebe.......tak jen málokdy se stane, že mě nějaký případ opravdu zaujme a překvapí."
Odpověděl jsem jí klidně a s úsměvem.
"Vrazi, násilníci, zloději a jiná havěť je všude a jsou si všichni podobný. Ať je to člověk, nebo emzák. Ale ty.....ty Dvěče jsi něco speciálního."
Ukázal jsem na ní prstem s opravdu velkým úsměvem na tváři.
"Nejsi ten pravidelný případat, vymykáš se všem obvyklostem a je okolo tebe příliš záhad a proměnných. Navíc na lidi jsem měl vždy docela dobrý odhad a na tom všem, co k tomu případu našli je něco, co mi tam prostě nesedí. A chci tomu přijít na kloub."
Krátce se odmlčím a zvážním.
"Navíc nerad bych tě nechal Federálům neprávem. Je to jen banda slepých čuráků, kteří s pořádným vyšetřováním nemají vůbec nic společného."
Zamračil jsem se, dalo by se usoudit, že s nimi mám asi špatné zkušenosti, nebo nějaký osobní konflikt z minulosti.
"A teď mi pověz ty proč ses rozhodla, že se mnou budeš mluvit, když tamty paka z tebe nedostaly ani písmeno?"
Povytáhl jsem obočí s úsměvem. Čas běžel, ale já ho potřeboval víc a chtělo to prolomit ledy a dozvědět se něco užitečného s čím budu moci pracovat, aby si tu nemohli federálové dělat, co chtějí.

S určitou dávkou zájmu detektiva celou dobu sleduji. Nevměšuji se do ničeho, co říká a čekám, až domluví. Z jemných pohybů mimických svalů pod kůží mu ale musí být jasné, že jeho metoda výslechu funguje. Nevybavuju si nikoho na koho by nefungovalo být otravný. Jenže ani z mých podvědomých reakcí není jasné v jakých bodech trefil do černého.
Když mi sundá pouta, zůstávám nehybně sedět stejně jako po celou dobu a k nabízené ruce sklouznu pohledem. Možná to ani není polda, ale praštěný psycholog. Každopádně vodopád slov přinese své ovoce.
“Poslali tě, protože jsi nejotravnější stvoření na stanici, nebo jen proto, že na rozdíl od ostatních za nikým nespěcháš?“ celou dobu, co tady máchá rukama, už jsem si je stačila pořádně prohlédnout a prstýnek na nich hledám marně. I kdyby to byla trefa mimo terč, nezáleží na tom. Nejsem tady od toho, abych z někoho tahala informace.
“Tak nebo tak, nemůžeme být kamarádi, Nate. Kamarádi se netahají do problémů“ jemně zvednu koutky úst, “i když nechci působit potíže nikomu. Ale... Můžeme si povídat,“ souhlasím s prolomením mlčení.
“Kolik ti za mě slíbili?“

Pořád vypadám docela obyčejně. Bez make-upu, nebarvené vlasy už u kořínků začínají být mastné a obočí si nejspíš trhám sama, pokud jsem neměla v životě to štěstí, že mi takhle roste přirozeně. Postavou spíš drobná, štíhlá, ale rozhodně nevysedávám doma u televize. Jenže nevypadám ani nadšenkyni v posilování. Nic z toho nekoresponduje s tím, co jsi viděl na videozáznamech.
Jediné, co působí kvalitně a draze jsou boty. Kožené, uvázané až nad kotníky, nejspíš dělané na míru. Tmavé džíny, černé tílko i pod ním se slabě rýsující spodní prádlo jsem mohla koupit v jakémkoliv obchoďáku. Džíny jsou trochu umazané špínou z ulice, tílko logicky ne, měla jsem bundu a ta zůstala ležet jako jedna ze zabavených věcí na stolku před výslechovou místností.

“Ale jestli chceš být osobní. Proč tohle děláš?“ úsměv je pryč.

Šedá myš. Holka od hamburgerů? Odpadlík? Nezvedená dcerka boháče? Špatně se čte i z drobných oděrek a starých jizev, minimálně těch viditelných. Čerstvý šrám na tváři není nijak hluboký, přesto kolem něj uschla nehezká krvavá šmouha.
Žádné prstýnky, řetízek, náramek, ani otlaky po jejich nošení. V uších nemám ani náušnice, ale titěrné stíny naznačují propíchnutí.

S neurčitým výrazem okopíruji detektivův pohyb a také se nakloním přes stůl dopředu, rozhodně víc, než je nutné a běžné. Ruce držím ve stejné pozici na desce, ale pod stolem to zacinká jak si posunu nohy pod židli, až na doraz řetězů.

Zjevně neutrácím ani za parfémy. V bezprostřední blízkost je cítit jen slabý odér selhávajícího deodorantu a čerstvého potu.

Evil isn´t devil

Už jsem si začínal říkat, že to vše, co jsem tady předvedl jí nechá chladnou, ale těch pár slov, která vyřkla stačily, abych to považoval za malý a velmi důležitý úspěch.
Opět jsem se vlídně usmál.
"Dobře....dobře, že nejsi němá....kdyby jo je to docela průser, slovníček znakovky jsem si nechal zrovna v jiný bundě."
Zasmál jsem se upřímně.
"První bod pro mě děvče."
"Fajn, že si pamatuješ, alespoň mý jméno, ne že by ti pomohlo až přijdou. Dobře zůstaneme u Děvčete."
Pokrčil jsem nad tím vším rameny. Její další slovo bylo až příliš mnoha významů a také jednoho specifického.
"Čeká na federály? Co si od toho sakra slibuje?"
Na chvilku jsem se odmlčel zhoupl jsem se na židli a hodil si nohy na okraj stolu.
"Nemyslím si, že čekat na smrt je příliš příjemné a obzvláště ne s tímhle."
Poukázal jsem na masivní pouta. Měli z ní strach, oprávněně řekl bych, na druhou stranu i to jí dávalo určitě pocit jisté moci nad námi. Promnul jsem si rukou vous a znovu jsem se musel pobaveně usmát.
"Všichni z tebe maj docela vítr, co? Padesát mrtvejch, jasně nějaký děcka mezi tím, ale všechno ufouni a ti, jak víme jsou na tom silově trošku lépe, než my tedy obvykle. Hádám, že seš úplně obyčejná, jako my všichni ostatní, jedinej rozdíl je, že seš dobrá a motivovaná v tom, co jsi dělala."
Uchechtl jsem se a dal jsem si ruce za hlavu.
"Určitě nešlo jen o rasovou nenávist, k něčemu takovýmu musely bejt hodně vážný osobní důvody."
Můj obličej přešel z úsměvu do spíše kamenného a vážného.
"Tak koho ti ti ptačí zmrdi voddělali Děvče? Rodiče, lásku, sourozence?"
Povytáhl jsem obočí a pak jsem si dlouze povzdechl.
"Ježiši......trefil jsem do černýho co?.......Hele upřímně kvůli podobným zmrdům jsem přišel vo někoho hodně blízkýho. Nebyli to sice ptakouši, ale.....byl to jeden z prvních případů, který jsem, v branži řešil.....a řeknu ti.....ne nevyšli z toho ti zmetci živý. A byl to dobrej pocit."
To, že tehdá stříleli první a šlo pouze o sebeobranu, která mi zachránila život je už detail, který zrovna není zapotřebí zmiňovat.
"Na druhou stranu, pokud seš teď sama nikoho nemáš, seš na tom podobně, jako já. Ne, že by to byl špatný stav, alespoň víš, že když jde do tuhýho nemusíš se vo nikoho bát."
Pokývl jsem hlavou souhlasně a s rukama za hlavou jsem sáhl do pravého rukávu do jeho vnitřního ohybu.
"Život je kurva a nesere se s tebou. A víš, co mě ještě naučil? Bejt vždy připravenej."
Ďábelsky jsem se pousmál a vytáhl z rukávu krátký zkroucený drátek.
"Nechápu, že ještě používaj ty šitský zámky, co před třiceti lety. Větší okovy neznamenaj lepší zámek."
Pousmál jsem se a dobře jsem si všímal jejích reakcí. Nohy jsem ze stolu shodil a pohrával jsem si s drátkem mezi prsty.

"Jedno Děvče, malé Děvče, mlčenlivé děvče, má ruce spoutané,
jedno Děvče, malé Děvče, potkalo poldu, a ten má a ten má rty ukecané.
I to Děvče nechtělo s poldou tančiti,
že je v okovech a tu žádný kvítí."

Zvedal jsem se pomalu od stolu a začal jej z boku obcházet.

"I to Děvče, malé Děvče, poldovi nevěřilo,
raději, než mluviti, raději než mluviti by do větru zdeřilo.
Ale ten polda, cáklý polda strachu nemá, strachu nemá,
a tak dělá a tak dělá, podivnosti, která nemá, které nemá."

Prozpěvoval jsem si v pravidelném rytmu s úsměvem na tváři.
"Přiznej se, čekala jsi, že když mi toho řekneš tak málo, tak vyletím a začnu ti mlátit hlavou vo stůl, abych z tebe něco dostal, nebo tak něco, vid?"
Usmál jsem se prohnaně a spokojeně.
"Za koho mě máš, nejsem přece takový barbar a ty tu sedíš s přítelem a mezi přáteli je třeba důvěra."
Protočil jsem drátek mezi prsty a zarazil ho do zámku u jejího zápěstí, zakvedlal tam a spokojeně se usmál, když se ozvalo tiché cvak.
"Nerad si povídám, jako polda a vězeň. Jsem raději, když si můžu povídat, jako přítel s přítelem."
Obratem ruky jsem schoval drátek opět do rukávu a usadil jsem se naproti dívce a napřáhl jsem k ní přes stůl bezelstně pravici.
"Tak ještě jednou jsem Nate."
Chovám se, jako bychom se poznali právě v baru a dávali si spolu panáka. Samozřejmě mohlo se to všechno vymknout kontrole, ale vzhledem k tomu, že stále měla spoutané nohy a já si už něco zažil, nemělo by dojít k něčemu kritickému. A hlavně, sázel jsem i na svůj odhad na lidi.
"Hele rád s tebou zajdu na pivko, nebo něco ostřejšího, až tohle všechno bude za náma, ale teď je třeba vytřít zrak těm federálním kreténům. Nejsi tak šílená, aby ti nezáleželo na vlastním krku, možná jsi smířená s tím, že tě seberou, ale vždy existuje i jiná cesta."
Naklonil jsem se k ní opět přes stůl.
"Dej mi něco s čím můžu pracovat a garantuju ti tři věci. První federálové přijdou s křížkem po funusu, druhá ti šašci, co tu byli ani žádní jiní se už do toho plíst nebudou vyšetřování potáhnu jen já sólo.....neboj žádnýho parťáka nemám, pracuju sám.....a třetí věc...."
Zvedl jsem ukazováček.
"Vezmu tě do baru a tam tě pozvu na co budeš chtít, když to nebude chlast za statisíce dolarů, zase tak vysokej plat nemám."
Usmál jsem se a opět k ní napřáhl ruku s nabídkou potvrzení naší dohody.

Good Luck

Dopalovalo je to. Každé nevyřčené slovo na ně působilo jako pohyby toreadora s muletou v rukách na býka. A že je červená? Býci jsou od přírody barvoslepí. Tak už to v životě bývá – je plný hořkého zklamání: z faktů, zjištění a někdy z pouhého mlčení.

Vzduch v místnosti těžkl a pohyby vyšetřovatelů se zdály víc a víc afektovanější. Šíleli, čas běžel a na druhé straně stolu vládl neobvyklý klid. Přeskakovala jsem pohledem z brunátného obličeje poldy na jeho chvílemi se ušklíbající kolegyni a odtud až daleko za ně, jako bych uměla pohlédnout do místnosti za zrcadlem. Pravdou je, že pár z těch pohledů patřilo mně samé. Mému odrazu. Vypadám stejně mizerně jako ti dva. Krvavý šrám na tváři je jednou z připomínek toho, kolik krve dnes bylo prolito, a také toho, že jsem nebyla dostatečně opatrná. A že jsem se nedržela svých zásad.
Dlouze ale neslyšně vydechnu, znuděná nepostupujícím výslechem, který trvá i přesto, že zadržený nespolupracuje. Neměly by se tyhle praktiky zrušit? Za všemi mraky však září hvězdy.
Zamyšleně otočím hlavu ke dveřím, když se otevřou a v nich se objeví neznámý muž. Jeho shrbená záda dávají tušit, že strávil spoustu času za pracovním stolem.
Pauza?
Mrknu.
Padající hvězdy jsou mýtus. Přesto tak drobné částice meziplanetární hmoty prolétající atmosférou mylně označujeme. Býci mizí a místo nich přichází někdo nový, s vráskami plnými zkušeností a úsměvem od ucha k uchu. Jeho kamarádské vystupování změní náladu v místnosti a potěší mě, podobně jako sledování perseidů o letních nocích.

Ticho trvá.

Nakonec uznám, že si pan vyšetřovatel za to divadlo zaslouží trochu uznání a tak odlepím jazyk od patra.
“Vím, že přijdou, Nate,“ ujistím ho klidným hlasem. Vezmu ze stolu propisku a uchopím ji mezi prsty. Nespěchám, dávám si načas, jako bych měla celou věčnost na rozdíl od všech kolem. Na zadní straně fotopapíru se objeví dvě tečky a pod nimi prohnutá linka. Dokonale se usmívající smajlík. Odložím propisku a spoutané ruce položím stejně jako předtím na desku stolu, kde masivní kovová smyčka drží řetízek pout a nedává mi moc dalšího prostoru k pohybu.
Opětuji detektivův pohled.
“Čekám.“

Šance k výslechu aneb hlava na špalku

Spokojeně jsem se pro sebe usmál, když se mi úspěšně podařilo popíchnout našeho velitele, podařilo se mi ho dostat právě do té nálady, do které jsem potřeboval. Když má horkou hlavu udělá vše, aby uspěl a získal prestiž pro stanici, což znamená šanci i pro mě dostat se k výslechu.
"Takhle se to dělá pánové....no teď ta horší část uspět tam, kde ti dva selhali."
Když jsme se zastavili u výslechovky slétl jsem očima na stolek s důkazy.
"Skoro vypadá, jako mladá studentka na útěku, která si chtěla zlepšit den žvejkama."
Odtušil jsem s lehkým úsměvem, ohledně zbraní jsem se nevyjadřoval, vše co bylo třeba bylo vidět na záznamech.
"Všechny kamery říkaj to samý, byla tam a neměla žádnýho komplice. Je fakt dobrá, jak z nějakého akčňáku. A musí být zatraceně rychlá, že se stihla pohnout na tolik míst.....avšak nevíme, jak to začalo. Není blbá, nebo jí pomohla náhoda, takže dost incidentů je mimo záběr, když nepočítám tu brutální přestřelku."
S rukama v kapsách kalhot jsem mírně pokrčil rameny a znovu se usmál.
"Hele šéfe asi takhle, ti dva z ní stejně nic nedostanou, takže pokud z ní něco dostanu bude to pro nás jen dobře, pokud ne budeme tam, kde jsme byli doteď. A pokud chcem ten případ dodělat, musíme zkusit všechno. A navíc.....já z ní něco dostanu."
Zazářil jsem sebevědomým úsměvem, ale uvnitř jsem zase tolik jistý nebyl.
Když šéf odvelel naše výslechové komando na pauzu jen jsem se na ně nevinně usmál a pokrčil rameny, jakože za to nemůžu.
"Jak bych taky mohl, měli jste jí přimět mluvit."
Nováček, který vyběhl z vedlejší místnosti byla alespoň přívětivé mladé děvče.
"Armanová, ještě nevyhaslé sluníčko."
Kývl jsem jí na pozdrav a pak šéfovi.
"Je mi to jasný."
Ušklíbl jsem se, vyměnil si pohled se strážemi u vchodu a docela ležérně stále s rukama v kapsách jsme vešel do výslechovky. Se složkou v podpaží jsem nohou za sebou zakopl dveře a se spokojeným širokým úsměvem zamířil k stolu, kde seděla ona neznámá mladá dívka.
"Čau konečně ti šašci vypadli co?"
Zastavil jsem se asi na dva kroky od stolu a zaujal jsem pohodový postoj.
"Viděla jsi účes toho klauna? Chech stačilo by trošku červeného spreje a klaunský nos a mohl by do cirkusu."
Vytáhl jsem ruku z kapsy a palcem ukázal přes rameno za sebe na účet Polanského.
"Byla jsi někdy v cirkusu?"
Optal jsem se jí přátelsky, jako by tady vůbec nebyl kvůli výslechu. Mezitím jsem si odložil zavřenou její složku na stůl a vzal jsem si židli za opěrku, otočil jí naopak a sedl jsem si naproti dívce obkročmo a opřel jsem se lokty o opěradlo.
"Vsadím se, že se ti představili, jako dva velevážení detektivové a hráli si na drsňáky co? Kdo z nich byl dneska ten holdej polda co?"
Usmál jsem se spiklenecky a trošku jsem se přes židli naklonil.
"Asi na tom úplně nesejde ani jednomu to moc nejde."
Sáhl jsem do náprsní kapsy a vytáhl balíček mentolových žvýkaček. Naklonil jsem se a poslal ho po stole k dívce.
"Nejsou sice nijak epesně ochucený, ale jsou dobrý. Klidně si nabídni."
Znovu jsem se uvelebil na židli.
"Jinak já jsem přej nějakej detektiv Reed, ale tyhle formality nechme stranou ,jsem Nathan ale kámoši mi říkaj Nat."
Představím se jí nenuceně. Pak se natáhnu pro složku, kterou otevřu, jen abych do ní nahlédl a zase jí nechal ležet na stole.
"Viděl jsem ty nahrávky děvče a řeknu ti.....wau....páni.....lepší biják jsem dlouho neviděl. Seš fakt dobrá, takhle ty ufouny zmastit! Sakra takovou hustou akci jsem neviděl už hodně dlouho....kruci...."
Neskrývám svůj obdiv a sympatie s jejím jednáním.
"Jen si říkám, co ti sakra museli provýst, že jsi na ně měla takovou pifku. Jako jasně ty jejich ksichty a chování mluví asi za vše ale i tak mi něco říká, že je za tím něco víc."
S úsměvem jsem na ní zamířil ukazováčkem.
"Měl jsem tu už spoustu případů, nějaký i co se Ufounů týká, ale na tobě děvče něco je. A vůbec nechceš mi říct jak ti vlastně můžu říkat? Je to takové divné říkat ti pořád Děvče."
Pousmál jsem se na ní a pohlédl na sklo, kde se odrážely naše ksichty.
"Jasně já vím, viděla jsi pár filmů a slyšela pár příběhů, za tím sklem je schovaný vždycky někdo, kdo poslouchá a zaznamenává, co si tu říkáme."
Úsměv se mi na tváři rozšíří, když jsem se naklonil trošku přes stůl a ztišil hlas.
"Řeknu ti tajemství, tam vedle teďka nikdo není, kdyby jo, tak tohle si nedovolím."
Přitáhl jsem si žvýkačky vzal jsem si dvě a pak jsem balíček položil zase na stůl. Žvýkačky jsem dobře rozžvýkal a přešel ke sklu. Pak jsem si žvejku vyndal a začal z ní lepit pruhy.
"Tak ještě tady a hotovo...."
Ušklíbl jsem se a dolepil poslední kus žvejky, abych na skle zanechal ze žvýčkačky vylepenou pičotku. Koutkem oka jsem sledoval jak bude dívka reagovat, jestli jí to třeba pobaví, jestli se třeba podívá, nebo tak.
"Jestli tam na druhý straně někdo je, tak by mě měl sem přijít vyrazit! Protože já říkám, že tam bejvaj jen samí čuráci!"
Rozkřikl jsem se na sklo a rozhodil rukama od sebe a pak jsem do něj ještě demonstrativně bouchl klouby, než jsem se otočil zpět na dívku a ukázal prstem na dveře.
"Vidíš? Nikdo nejde, nikdo tam není. Jsou to takový lemry, že sedí někde na kafi."
Ušklíbl jsme se a znovu jsem si šel sednout.
"Tak, co kdybychom to zkusili ještě jednou, když máme soukromí. Absolutně nic proti tobě nemám, jen tě chci pochopit a pak tě odsud dostat."
Mluvil jsem klidně a přátelsky.
"Hele upřímně brzo budou nejspíše na stanici otravovat federálové a jestli tě seberou ti, tak už tě nikdo nikdy neuvidí a bude jim absolutně jedno, co jsi provedla, nebo neprovedla a proč. Jediná šance, jak se jim vyhnout je se mnou mluvit. Nebo pokud je ti milejší psát, taky můžeš."
Pro jistotu jsem položil na stůl prupisku, která jak jinak byla strip a vytáhl jednu její fotku z akce otočil jí na čistou stranu a položil k prupisce, aby mohla psát. Pak jsem se na ní na delší chvíli zadíval.

“Poslyš Reede, nikdo z nás není takovej amatér, aby se nepídil po dokladech, telefonu nebo čemkoliv, co by nám o ní něco prozradilo. U sebe měla jen hotovost a zmačkanej lístek na metro, obrátil se k tobě velitel, popuzený tím, jak si zase myslíš, že ostatní něco přehlídli.
“Svědci budou. Spousta svědků, až se z toho posereme,“ dodal. Tím to pro něj skončilo. Nakročil si k odchodu, aby vás nechal pracovat, jenže ty jsi drze pokračoval a rovnou si ten případ vyžádal.
V kanclu to zase zahučelo.
Velitel zůstal zaraženě stát na místě a bylo vidět, že se to v něm pere. Na jednu stranu odmítal, že by případ přebral kdokoliv z lidí, které nevybral a o kterých nebyl přesvědčený, že to zvládnou, a na stranu druhou chtěl uspět. Rychle, efektivně, bez dalších nulových výsledků. Než aby ti odpověděl, mlčky se k tobě připojil.

Před výslechovou místností stáli čtyři ozbrojenci, zbraně v rukách. Na stolku, který běžně sloužil k odkládání vašich věcí, ležel průhledný důkazní sáček a v něm koženková bunda. Hned vedle zabavená hotovost, v dalším potom lístek na metro a dětské žvýkačky.
“To je všechno, co u sebe měla. Zbraně jsou na expertize. Zjistils‘ něco z kamer?“ zamyslel se šéf.
“Jestli tam teď vtrhneš a nic z ní nedostaneš, bude to trapas. Zdržení. Je ti to jasný? Sedí tady už nějakou to hodinu a ani nepípla, nenapila se. Ne, že by to nebylo něco, co se jen tak nevidí, ale doprdele, potřebujem s tím hnout,“ zahučel nespokojeně.
“Vyměním vám celej tým. Koho k sobě chceš? Víš co, to je fuk. Pro někoho dojdu, do tý doby…,“ významně po tobě hodil očkem.
Je jasné, že u výslechu byste měli být dva. Kdyby se něco dělo, ať máte převahu, šlo o standardní postup a tím, že teď odvelí Weberovou a Polanskiho poruší předpisy. Kdo sedí za sklem nevíš, ale obvykle to jsou tvární lidi, co umí leccos přehlídnout a nedat do záznamu, přestože se všechno nahrává. Kor za nějakou tu kačku. Nahrávky, audio ani video, se běžně nekontroluje, na to není při počtu vyslýchaných čas, jenže v tomhle případě by to někoho přece jen zajímat mohlo.
Velitel kývl a dveře výslechové místnosti se otevřely.
“Pauza,“ zahlásil rozhodně.
Viděl jsi, jak ti dva supěli vzteky. Případ jejich kariéry a velitel přijde s pauzou?! Propalovali tě pohledem, zatímco si jako vzteklá děcka balili svých pár švestek. Stejný rozkaz zazněl i ve vedlejší místnosti, z té posléze vykoukla hlava mladé policejní techničky, co nastoupila sotva před měsícem. Charlotte Armanová. Zářivě se na tebe usmála a utrousila něco o tom, že se už fakt těší na svůj okurkovo-hořčicovej sendvič a odplachtila. Prima holka, trochu podivínka.

“Tak makej, pardále. Chci vidět výsledky,“ broukl tiše velitel šourající se pryč hned po Armanové.
Ozbrojenci stojí, ale ty máš volné herní pole.

Úterý, posraný úterý

Víte, co je ještě horší, než ony nenáviděné pondělky? Úterky, úterky jsou ještě horší, protože se vzdalují od víkendu, nový víkend je ještě daleko a sračky, které na vás nemohli hodit v pondělí, si určitě nechali na úterý.
A taky že jo, jen co jsem přišel do práce, už tam byl shon a frmol.
"He? Ale ten případ byl fajn a....ah....fajn. Tak někdy příště kotě."
Vzal jsem složku, kterou jsem měl rozdělanou a strčil jí do šuplíku od stolu.
"No a zase jedna zbytečná práce, kterou budu muset za týden dělat znovu."
Postesknu si, jen abych mohl od šéfa vzít flashku a zjistit, co pěkného dávají dneska v naší městské telce. Množství hesel které tu náš hlavou protočí mi přijde až zbytečné, ale když ho to baví....
"Cože? Dnešní heslo heslo je Capitan Avengers? Do prdele, kdo ještě kouká na takový přežitek."
Povytáhl jsem obočí a raději zadal další přístupová hesla, abych to měl za sebou.
"Jasně vše děláme pro prachy, ne pro dobrý pocit, že děláme svou práci."
Zamumlám pro sebe pobaveně a začnu procházet jednotlivé záznamy z kamer.
"To rozhodně nebude na 10 minut."
Ohlédl jsem se na nováčka, který seděl o stůl za mnou.
"I kdybychom dostali k řešení zaběhlá koťata, která nahlásila matka kočka, tak pokud šéf řekne, že to má prioritu, tak dělej co říká mladej."
Pověděl jsem mu úsměvem. Je ještě mladý a nový neumí v tom chodit a neví, že hold rozkazy jsou rozkazy a někdy nesmyslné, ale musíš se s nimi smířit, nebo vědět, jak z nich vybruslit a to on ještě nevěděl.
Na židli jsem se posunul za kolegy, kteří právě koukali do záznamů.
"Wau."
Uznale jsem pokývl nad tím výčtem.
"Máme to ale čiperu. No tak se koukneme na záznamy."
Odhrčel jsem si to na židli zpátky k počítači a začal projíždět nahrávky.

O nějakou dobu později, když se konečně záznamy dostahovaly a já si mohl pustit ten biák nám kolem kanclu prošli ozbrojenci s oním nebezpečným zajatcem. Natočil jsem se na židli a pozoroval koho to vedou. Když se ukázalo, že je to jen drobná mladá holka povytáhl jsem obočí.
"Páni takový mladý kuře a má tohle všechno na svědomí? To bude asi novej Chuck Norris."
Utrousil jsem poznámku, než jí odvedli dál.
"Jenže ten už je nějakej pátek na rozdíl od ní mrtvej."

A pak přišly záznamy, čekal jsem nudné nic neříkající nahrávky, ale tohle bylo docela jiné kafe.
"Hezký, takže voni si s ní šli pokecat a vona je tam rozmrdala na cucky, jako pětileté kluky."
Chtěl jsem si pustit další nahrávku, ale to už začala rvačka o výslech.
Kritickým okem jsem slétl na dva detektivy, kteří to dostali na starost.
"Dávám jim tak patnáct minut a sázím, že z toho kuřete nic nevylomí."
Prohodím, jakoby nic z úsměvem a sleduji kolegy, jak odcházejí.
"Polanski je zasraný kariérista, takže každý větší postup si vysloužil tím, že někomu dost dlouho lezl do zadku. Jo výsledky má, ale z toho, co jsem slyšel si občas přivlastní cizí zásluhy a vytěží z nich hezkou prestiž a Weberová je pro změnu zarytý odpůrce našich Mimoňů, takže nemá důvod nějak extra tlačit na někoho, kdo povraždil, jako dítě kladivem mravence."
Zhodnotil jsem to, co jsem věděl o svých kolezích.
Vrátil jsem se však k práci.

"No ty kráso?....Ou....to vážně?.....No to mě poser....vona jim je....no do háje..."
Doslova se bavím a užívám si ono nepředvidatelné video se zločineckým hrdinou v první roli.
"Zatraceně ta holka je dobrá, neutekla z nějakého vládního programu, pro monstra?"
Zamnul jsem si svou bradu a občasně kouknu na kolegy, kteří na to taky čumí, jak puky.
"No vše nasvědčuje, že na to byla sama a že je prostě......zatraceně rychlá a dobrá, učiněná mašina na zabíjení. Otázkou je ale motiv....ne nemyslím si, že v tom bude jen nenávist vůči našim ptačím spoluobčanům."
Pokrčil jsem rameny.....čas míjel a mou pozornost přilákal velitel, který nepřišel s moc dobrými zprávami.

"Hezké číslo, každopádně.....zkoušel někdo zjistit, jestli u sebe nemá náhodou doklady?"
Povytáhl jsem obočí nad tou základní věcí, kterou nikdo nezmínil.
"Svědky budeme potřebovat, co nejdříve na stanici vyslechnout, možná z nich dostaneme něco kloudného. Každopádně musíme se mezitím pohnout i tady, alespoň něco k ní musíme najít, nebo nám ten případ seberou federálové."
Odsunul jsem se na židli a shrábl jsem svou složku, fotky a záznamy, které jsem za ty hodiny shromáždil.
"No jestli už pan a paní Smithovi skončili s výslechem, tak se za naší podezřelou půjdu podívat a zkusím jí přimět něco říct. A jo vím, co chcete říct šéfe, moje praktiky jsou někdy, jako by vám někdo chtěl narvat čuráka do zadku, ale výsledky mám, to víte. Takže dejte mi čas a určitě něco zjistím."
Vzal jsem dokumenty a zamířil k výslechové místnosti.

úterý 16.května 2079

“Tak jo. Co tu máme. Hej, Reede, dej pryč tu šlapku, ta se dořeší jindy,“ kývl velitel stanice na složku, co ti leží na stole – 42letá Natali Kottmanová, pobodaná kousek od stanice – a podal ti flash disk s přístupem ke kamerovému systému (k tomu je automatický přístup pro každou služebnu ve městě, chráněn je několika hesly, které velící stanice pravidelně obměňuje), “zjisti co nejvíc. Nemůžeme čekat až až přijede někdo z tajných. Když to dotáhnem do konce, kápne z toho slušná odměna,“ mluvil nejen k tobě, ale i ke zbytku kolegů. I ti dostali dílčí úkoly, byť nespadaly pod jejich kompetenci.
“Máte na to deset minut, než s tím grázlem přijedou,“ dodal a sám odešel řešit telefonát z vyšších míst.
Priorita vaší práce je jasná – získat co nejvíc důkazů proti útočníkovi v co nejnižším čase. Běžně to zabere jednomu člověku několik hodin až dní, vy ale potřebujete být rychlí. Jak už bylo řečeno – mohly by z toho být slušné peníze navíc, které se každému z vás hodí, a jako třešnička na dortu trochu prestiže pro každého z vás.

“Nechápu, proč to hrotí. A proč nějakej střílející magor má přednost,“ utrousil jeden z nových kolegů.

“Ty vole, koukej. Ukážu ti proč,“ máchl vlastními vytištěnými dokumenty, na které ještě před chvílí čmáral zvýrazňovačem.
“Bral jsem to podle záznamů od nás i z tísňovky,“ papír trochu prosvítá, ale stačí chvíle, abyste viděli, co myslí. Většina stojí a kouká, někdo nad tím nevěřícně vrtí hlavou.

“Jak to zvládl? To není možný!“

„Právě!“

„To je pět míst. Jsou všechny? Ten čas neodpovídá… to bych i běžela mnohem déle. Hmm. Chybí nám komplicové,“ jedna z řadových policistek, dřív pochůzkářka, se podívala na tebe.
“Ještě, že v téhle oblasti jsou kamery snad všude. Nebude problém zjistit kdo se na masakru podílel.“

Potom jste se všichni, i když pořád fascinovaní, vrátili k práci. Dostal jsi seznam míst, takže už jen stačilo prověřit které kamery v daném sektoru fungují a projet jejich záznamy. Jednotlivých stanovišť je hodně, ale časový úsek je krátký a jasný, nehledáš jehlu v kupce sena.
Čas běžel a stahování záznamů trvalo.

. . .

“Jsou tady,“ broukl někdo u vedlejšího stolu.
Humbuk venku zesílil, ale přesto jste slyšeli, jak klapou několikery páry těžkých bot o podlahu. Odmlky v chůzi znamenaly prověření nebo dveře.
Už jen v chvíli.
A pak to v kanceláři zašumělo.
Museli cestou k cele předběžného zadržení projít kolem vás, to byla běžná procedura. Tahle budova je stará a postavená původně k úplně jiným účelům, takže to jinak nešlo – problém, či spíš překvapení, byla drobná postava onoho střelce. Omyl? Těžko. Nikoho jiného k vám teď převážet neměli.
Jeden z ozbrojenců se pod helmou ušklíbl.
“Čumíte, co? Nikdo to nechápeme,“ naznačil hlavou k zadrženému.
Úzká ramena, štíhlý pas.. když jí strhl pokrývku hlavu, paradoxně zadrženou chránící před zájmem veřejnosti a především médií, měli jste před sebou obyčejnou holku. Neusmívala se, nemračila, její výraz neříkal zhola nic. Mladá, ale na ulici bys ji snadno přehlédl i kdyby tam nebyly davy. Hezká? Možná. Jenže nezajímavá, nevýrazná. Obyčejná. Zamrkala a přelétla vás krátce pohledem, než do ní hrubě strčili, aby se hnula kupředu.

. . .

O chvíli později jsi už měl k dispozici první ze záznamů.
Video bylo čisté, jednání aktérů dobře viditelné – díky tomu, že jsi jí před chvílí viděl, jsi jí taky hned poznal – ulice kousek od xerchenského ghetta. Běžný provoz, klasické hloučky xerchenů marnící svůj vymezený čas života na Zemi.
Prochází žena s kočárkem, kousek za ní mladý pár. O pár kroků za nimi zadržená. Její klidná chůze nenaznačuje nic víc, že je zamyšlená a někam jde. Krátce po tom, co projde kolem malé samoobsluhy se za ní vydají dva xercheni, kteří se odpojili z nejbližšího hloučku. Zdá se, že spolu debatují. Těsně před koncem monitorované oblasti se k nim zadržená otáčí.

“Fajn. Co máme? Dejte mi to. Někdo jí musí jít vyslechnout. Polanski a Weberová. Běžte,“ rozhodne z ničeho nic se objevivší velitel.
Zklamání je veliké a z jednotlivých kójí, kde probíhá zajišťování informací, se ozve několik povzdechů.
“Vy ostatní makejte! Ti dva jsou nejlepší z vás, tak nemrčte. Nemrčte, říkám! Potřebujem to sfouknut jako rychlou a efektivní akci.“

Další záznam.
Video zabírá ulici z druhé strany, je méně detailní. I když ho přiblížíš, vidíš jen to, jak spolu xercheni mluví a zřejmě se smějí. Než se stačí cokoliv stát, jsou všichni tři mimo záznam. Ten ale necháš běžet, takže za chvíli vidíš jak někdo utíká na druhou stranu.

Systému znovu trvá, než ti poskytne kýžená data. Minuty běží.

Třetí záznam ukazuje už střelbu. Zbraň musela mít u sebe, což vysvětluje rychlou odezvu – ale na co? Co se stalo? Všimneš si s jakou lehkostí míří a i když nevidíš, kdy přesně zmáčkne spoušť, seš si zatraceně jistý, že xercheny zabíjí na první dobrou. Tihle emzáci drží spolu, takže když se do nich pustí, rozum jim velí okamžitě zasáhnout. Nejbližší projíždějící elektromobil bourá po nešikovném manévru řidiče a vyskakuje z něj partička „nepřizpůsobivých“. Moc dobře víš že některý z nich by se dřív nebo později objevil ve vězení. I oni u sebe mají zbraně. Na relativně malém prostoru bez možností pořádného krytí je z nimi hotová během chvíle, všichni mrtví. Proběhne mezi nimi a posbírá jejich arsenál. Ona získala dostatek palebné síly úplnou náhodou, xercheni jsou ovce, co se chtějí mstít – masakr pokračuje.

Po několika následujících záznamech si musíš přiznat, že nechápeš, jak to dělá. Je nejen mrštná, ale taky opravdu rychlá. To vysvětluje počet míst kde zasáhla, než ji vaši chytili. Vážně to všechno spáchala sama. Žádného komplice na videozáznamech nevidíš, žádný totiž neexistuje.
Všechno to začalo poblíž ghetta, kde xercheni bydlí. Vraždění pak pokračovalo napříč městem bez předem vytipovaných cílů. Aspoň to tak vypadalo. Narazila-li cestou na cizáka, prostě ho sejmula. Od začátku je brala všechny stejně - nerozlišovala mezi dospělými nebo dětmi, mezi muži ani ženami.

Zjišťuješ, že už tu nějakou tu hodinku sedíš a zjistil jsi jen chabé útržky. Přesto se u tebe zastavují kolegové, abys jim řekl co a jak.
“Hovno! Reede, ses posral ne… prohlídni to znovu a pořádně,“ slyšíš nejmíň třikrát, než se za tebou utvoří hlouček zvědavých – a aniž bys to věděl, stojí tam i velitel. Ten se prozradí o sekundu později.
“Kurva,“ utrousí naštvaně a stejně nerudně, jako zní, se i tváří.
“Nemluví. Prostě tam sedí a nereaguje,“ postěžuje si na to, že výslech, kam poslal ty nejlepší z vás, nepokračuje. Vlastně ani nezačal.

“Co otisky?“

„Nic.“

„Jak nic?“

„Žádná shoda.“

„A jméno?“

„Teď jsem řekl, že mlčí. Jak mám zjistit jméno? Nemáme na ní nic. Žádná shoda otisků, ani rozpoznání obličeje. Prostě nic. Teď jsem jí nechal udělat otisky zubů, třeba něco najdeme přes stomatologické záznamy, ale kurva, to je na dlouho. Zatraceně dlouho.“

„Co dát do vysílání výzvu?“

„To blokuje premiér.“

„Takže přijedou tajní? Neměli by tu už být?“

„Zatím nikdo nic. Jen se ven nesmí dostat žádná informace. Kdo zpracovával statistiky?“

„Já, šéfe. Padesátka mrtvých, kolem třiceti zraněných. Ti mrtví jsou xercheni až na jednoho, nějakej mladej kluk. Zraněných lidí je víc, ale nebyli mi schopní mi dát přesné údaje. Zatím! Každopádně to už na smrťák nevypadá.“

„Padesát a jedna holka?“

„Jo. To je kurva divný.“

Ani devět let po prvním kontaktu není situace na Zemi ideální. Diskriminace xerchenské menšiny je pro mnohé stále denním chlebem a nezdá se, že by mělo být lépe. V to věří jen hrstka idealistů, zbytek lidstva je střízlivějšího názoru – ani za stovky let nedokážeme žít bez rasismu mezi svými, proč by tomu v případě xerchenů mělo být jinak?

. . .

. . .

MIMOŘÁDNÁ ZPRÁVA: Střelba v Los Angeles. Desítky mrtvých

Teror před obchodním centrem? Vrah si vzal na mušku xercheny!

MASAKR V L.A.! 49MRTVÝCH!

Kdo je strůjcem hromadného vraždění? Máme odpovědi!!!

Downtown se vzpamatovává z řádění střelce

VYŠINUTÝ MAGOR V ULICÍCH?! OMYL! Máme exkluzivní foto!

Střelba v Los Angeles byla činem jednotlivce, potvrdil mluvčí policie

SVĚT SE PTÁ – VZBUDÍ UDÁLOSTI V LOS ANGELES VLNU NEPOKOJŮ?!

Podobných titulků bys v novinách i na internetu dnes našel spoustu a to od prvního výstřelu uběhly sotva tři hodiny. K činu se přihlásil jediný útočník, který se navíc po příjezdu policejních jednotek vzdal, a nyní míří do cely předběžného zadržení právě na vaší stanici. Není tedy divu, že tady jsou všichni jako na trní a pobíhají sem tam.

“Co víme?“

„Nic, šéfe. Všichni jsou v šoku a čekají až toho střelce dovezou.“

Do toho ustavičně vyzvánějící telefony a nenasytní novináři mačkající své senzacechtivé obličeje na prosklené dveře.
Za dvě hodiny jsi měl mít padla, ale je jasné, že z toho nic nebude.

„Nemáme se k ničemu vyjadřovat dokud k tomu nedostaneme povolení od ministra. Je to fakt průser.“