Šance k výslechu aneb hlava na špalku

Spokojeně jsem se pro sebe usmál, když se mi úspěšně podařilo popíchnout našeho velitele, podařilo se mi ho dostat právě do té nálady, do které jsem potřeboval. Když má horkou hlavu udělá vše, aby uspěl a získal prestiž pro stanici, což znamená šanci i pro mě dostat se k výslechu.
"Takhle se to dělá pánové....no teď ta horší část uspět tam, kde ti dva selhali."
Když jsme se zastavili u výslechovky slétl jsem očima na stolek s důkazy.
"Skoro vypadá, jako mladá studentka na útěku, která si chtěla zlepšit den žvejkama."
Odtušil jsem s lehkým úsměvem, ohledně zbraní jsem se nevyjadřoval, vše co bylo třeba bylo vidět na záznamech.
"Všechny kamery říkaj to samý, byla tam a neměla žádnýho komplice. Je fakt dobrá, jak z nějakého akčňáku. A musí být zatraceně rychlá, že se stihla pohnout na tolik míst.....avšak nevíme, jak to začalo. Není blbá, nebo jí pomohla náhoda, takže dost incidentů je mimo záběr, když nepočítám tu brutální přestřelku."
S rukama v kapsách kalhot jsem mírně pokrčil rameny a znovu se usmál.
"Hele šéfe asi takhle, ti dva z ní stejně nic nedostanou, takže pokud z ní něco dostanu bude to pro nás jen dobře, pokud ne budeme tam, kde jsme byli doteď. A pokud chcem ten případ dodělat, musíme zkusit všechno. A navíc.....já z ní něco dostanu."
Zazářil jsem sebevědomým úsměvem, ale uvnitř jsem zase tolik jistý nebyl.
Když šéf odvelel naše výslechové komando na pauzu jen jsem se na ně nevinně usmál a pokrčil rameny, jakože za to nemůžu.
"Jak bych taky mohl, měli jste jí přimět mluvit."
Nováček, který vyběhl z vedlejší místnosti byla alespoň přívětivé mladé děvče.
"Armanová, ještě nevyhaslé sluníčko."
Kývl jsem jí na pozdrav a pak šéfovi.
"Je mi to jasný."
Ušklíbl jsem se, vyměnil si pohled se strážemi u vchodu a docela ležérně stále s rukama v kapsách jsme vešel do výslechovky. Se složkou v podpaží jsem nohou za sebou zakopl dveře a se spokojeným širokým úsměvem zamířil k stolu, kde seděla ona neznámá mladá dívka.
"Čau konečně ti šašci vypadli co?"
Zastavil jsem se asi na dva kroky od stolu a zaujal jsem pohodový postoj.
"Viděla jsi účes toho klauna? Chech stačilo by trošku červeného spreje a klaunský nos a mohl by do cirkusu."
Vytáhl jsem ruku z kapsy a palcem ukázal přes rameno za sebe na účet Polanského.
"Byla jsi někdy v cirkusu?"
Optal jsem se jí přátelsky, jako by tady vůbec nebyl kvůli výslechu. Mezitím jsem si odložil zavřenou její složku na stůl a vzal jsem si židli za opěrku, otočil jí naopak a sedl jsem si naproti dívce obkročmo a opřel jsem se lokty o opěradlo.
"Vsadím se, že se ti představili, jako dva velevážení detektivové a hráli si na drsňáky co? Kdo z nich byl dneska ten holdej polda co?"
Usmál jsem se spiklenecky a trošku jsem se přes židli naklonil.
"Asi na tom úplně nesejde ani jednomu to moc nejde."
Sáhl jsem do náprsní kapsy a vytáhl balíček mentolových žvýkaček. Naklonil jsem se a poslal ho po stole k dívce.
"Nejsou sice nijak epesně ochucený, ale jsou dobrý. Klidně si nabídni."
Znovu jsem se uvelebil na židli.
"Jinak já jsem přej nějakej detektiv Reed, ale tyhle formality nechme stranou ,jsem Nathan ale kámoši mi říkaj Nat."
Představím se jí nenuceně. Pak se natáhnu pro složku, kterou otevřu, jen abych do ní nahlédl a zase jí nechal ležet na stole.
"Viděl jsem ty nahrávky děvče a řeknu ti.....wau....páni.....lepší biják jsem dlouho neviděl. Seš fakt dobrá, takhle ty ufouny zmastit! Sakra takovou hustou akci jsem neviděl už hodně dlouho....kruci...."
Neskrývám svůj obdiv a sympatie s jejím jednáním.
"Jen si říkám, co ti sakra museli provýst, že jsi na ně měla takovou pifku. Jako jasně ty jejich ksichty a chování mluví asi za vše ale i tak mi něco říká, že je za tím něco víc."
S úsměvem jsem na ní zamířil ukazováčkem.
"Měl jsem tu už spoustu případů, nějaký i co se Ufounů týká, ale na tobě děvče něco je. A vůbec nechceš mi říct jak ti vlastně můžu říkat? Je to takové divné říkat ti pořád Děvče."
Pousmál jsem se na ní a pohlédl na sklo, kde se odrážely naše ksichty.
"Jasně já vím, viděla jsi pár filmů a slyšela pár příběhů, za tím sklem je schovaný vždycky někdo, kdo poslouchá a zaznamenává, co si tu říkáme."
Úsměv se mi na tváři rozšíří, když jsem se naklonil trošku přes stůl a ztišil hlas.
"Řeknu ti tajemství, tam vedle teďka nikdo není, kdyby jo, tak tohle si nedovolím."
Přitáhl jsem si žvýkačky vzal jsem si dvě a pak jsem balíček položil zase na stůl. Žvýkačky jsem dobře rozžvýkal a přešel ke sklu. Pak jsem si žvejku vyndal a začal z ní lepit pruhy.
"Tak ještě tady a hotovo...."
Ušklíbl jsem se a dolepil poslední kus žvejky, abych na skle zanechal ze žvýčkačky vylepenou pičotku. Koutkem oka jsem sledoval jak bude dívka reagovat, jestli jí to třeba pobaví, jestli se třeba podívá, nebo tak.
"Jestli tam na druhý straně někdo je, tak by mě měl sem přijít vyrazit! Protože já říkám, že tam bejvaj jen samí čuráci!"
Rozkřikl jsem se na sklo a rozhodil rukama od sebe a pak jsem do něj ještě demonstrativně bouchl klouby, než jsem se otočil zpět na dívku a ukázal prstem na dveře.
"Vidíš? Nikdo nejde, nikdo tam není. Jsou to takový lemry, že sedí někde na kafi."
Ušklíbl jsme se a znovu jsem si šel sednout.
"Tak, co kdybychom to zkusili ještě jednou, když máme soukromí. Absolutně nic proti tobě nemám, jen tě chci pochopit a pak tě odsud dostat."
Mluvil jsem klidně a přátelsky.
"Hele upřímně brzo budou nejspíše na stanici otravovat federálové a jestli tě seberou ti, tak už tě nikdo nikdy neuvidí a bude jim absolutně jedno, co jsi provedla, nebo neprovedla a proč. Jediná šance, jak se jim vyhnout je se mnou mluvit. Nebo pokud je ti milejší psát, taky můžeš."
Pro jistotu jsem položil na stůl prupisku, která jak jinak byla strip a vytáhl jednu její fotku z akce otočil jí na čistou stranu a položil k prupisce, aby mohla psát. Pak jsem se na ní na delší chvíli zadíval.

“Poslyš Reede, nikdo z nás není takovej amatér, aby se nepídil po dokladech, telefonu nebo čemkoliv, co by nám o ní něco prozradilo. U sebe měla jen hotovost a zmačkanej lístek na metro, obrátil se k tobě velitel, popuzený tím, jak si zase myslíš, že ostatní něco přehlídli.
“Svědci budou. Spousta svědků, až se z toho posereme,“ dodal. Tím to pro něj skončilo. Nakročil si k odchodu, aby vás nechal pracovat, jenže ty jsi drze pokračoval a rovnou si ten případ vyžádal.
V kanclu to zase zahučelo.
Velitel zůstal zaraženě stát na místě a bylo vidět, že se to v něm pere. Na jednu stranu odmítal, že by případ přebral kdokoliv z lidí, které nevybral a o kterých nebyl přesvědčený, že to zvládnou, a na stranu druhou chtěl uspět. Rychle, efektivně, bez dalších nulových výsledků. Než aby ti odpověděl, mlčky se k tobě připojil.

Před výslechovou místností stáli čtyři ozbrojenci, zbraně v rukách. Na stolku, který běžně sloužil k odkládání vašich věcí, ležel průhledný důkazní sáček a v něm koženková bunda. Hned vedle zabavená hotovost, v dalším potom lístek na metro a dětské žvýkačky.
“To je všechno, co u sebe měla. Zbraně jsou na expertize. Zjistils‘ něco z kamer?“ zamyslel se šéf.
“Jestli tam teď vtrhneš a nic z ní nedostaneš, bude to trapas. Zdržení. Je ti to jasný? Sedí tady už nějakou to hodinu a ani nepípla, nenapila se. Ne, že by to nebylo něco, co se jen tak nevidí, ale doprdele, potřebujem s tím hnout,“ zahučel nespokojeně.
“Vyměním vám celej tým. Koho k sobě chceš? Víš co, to je fuk. Pro někoho dojdu, do tý doby…,“ významně po tobě hodil očkem.
Je jasné, že u výslechu byste měli být dva. Kdyby se něco dělo, ať máte převahu, šlo o standardní postup a tím, že teď odvelí Weberovou a Polanskiho poruší předpisy. Kdo sedí za sklem nevíš, ale obvykle to jsou tvární lidi, co umí leccos přehlídnout a nedat do záznamu, přestože se všechno nahrává. Kor za nějakou tu kačku. Nahrávky, audio ani video, se běžně nekontroluje, na to není při počtu vyslýchaných čas, jenže v tomhle případě by to někoho přece jen zajímat mohlo.
Velitel kývl a dveře výslechové místnosti se otevřely.
“Pauza,“ zahlásil rozhodně.
Viděl jsi, jak ti dva supěli vzteky. Případ jejich kariéry a velitel přijde s pauzou?! Propalovali tě pohledem, zatímco si jako vzteklá děcka balili svých pár švestek. Stejný rozkaz zazněl i ve vedlejší místnosti, z té posléze vykoukla hlava mladé policejní techničky, co nastoupila sotva před měsícem. Charlotte Armanová. Zářivě se na tebe usmála a utrousila něco o tom, že se už fakt těší na svůj okurkovo-hořčicovej sendvič a odplachtila. Prima holka, trochu podivínka.

“Tak makej, pardále. Chci vidět výsledky,“ broukl tiše velitel šourající se pryč hned po Armanové.
Ozbrojenci stojí, ale ty máš volné herní pole.

Úterý, posraný úterý

Víte, co je ještě horší, než ony nenáviděné pondělky? Úterky, úterky jsou ještě horší, protože se vzdalují od víkendu, nový víkend je ještě daleko a sračky, které na vás nemohli hodit v pondělí, si určitě nechali na úterý.
A taky že jo, jen co jsem přišel do práce, už tam byl shon a frmol.
"He? Ale ten případ byl fajn a....ah....fajn. Tak někdy příště kotě."
Vzal jsem složku, kterou jsem měl rozdělanou a strčil jí do šuplíku od stolu.
"No a zase jedna zbytečná práce, kterou budu muset za týden dělat znovu."
Postesknu si, jen abych mohl od šéfa vzít flashku a zjistit, co pěkného dávají dneska v naší městské telce. Množství hesel které tu náš hlavou protočí mi přijde až zbytečné, ale když ho to baví....
"Cože? Dnešní heslo heslo je Capitan Avengers? Do prdele, kdo ještě kouká na takový přežitek."
Povytáhl jsem obočí a raději zadal další přístupová hesla, abych to měl za sebou.
"Jasně vše děláme pro prachy, ne pro dobrý pocit, že děláme svou práci."
Zamumlám pro sebe pobaveně a začnu procházet jednotlivé záznamy z kamer.
"To rozhodně nebude na 10 minut."
Ohlédl jsem se na nováčka, který seděl o stůl za mnou.
"I kdybychom dostali k řešení zaběhlá koťata, která nahlásila matka kočka, tak pokud šéf řekne, že to má prioritu, tak dělej co říká mladej."
Pověděl jsem mu úsměvem. Je ještě mladý a nový neumí v tom chodit a neví, že hold rozkazy jsou rozkazy a někdy nesmyslné, ale musíš se s nimi smířit, nebo vědět, jak z nich vybruslit a to on ještě nevěděl.
Na židli jsem se posunul za kolegy, kteří právě koukali do záznamů.
"Wau."
Uznale jsem pokývl nad tím výčtem.
"Máme to ale čiperu. No tak se koukneme na záznamy."
Odhrčel jsem si to na židli zpátky k počítači a začal projíždět nahrávky.

O nějakou dobu později, když se konečně záznamy dostahovaly a já si mohl pustit ten biák nám kolem kanclu prošli ozbrojenci s oním nebezpečným zajatcem. Natočil jsem se na židli a pozoroval koho to vedou. Když se ukázalo, že je to jen drobná mladá holka povytáhl jsem obočí.
"Páni takový mladý kuře a má tohle všechno na svědomí? To bude asi novej Chuck Norris."
Utrousil jsem poznámku, než jí odvedli dál.
"Jenže ten už je nějakej pátek na rozdíl od ní mrtvej."

A pak přišly záznamy, čekal jsem nudné nic neříkající nahrávky, ale tohle bylo docela jiné kafe.
"Hezký, takže voni si s ní šli pokecat a vona je tam rozmrdala na cucky, jako pětileté kluky."
Chtěl jsem si pustit další nahrávku, ale to už začala rvačka o výslech.
Kritickým okem jsem slétl na dva detektivy, kteří to dostali na starost.
"Dávám jim tak patnáct minut a sázím, že z toho kuřete nic nevylomí."
Prohodím, jakoby nic z úsměvem a sleduji kolegy, jak odcházejí.
"Polanski je zasraný kariérista, takže každý větší postup si vysloužil tím, že někomu dost dlouho lezl do zadku. Jo výsledky má, ale z toho, co jsem slyšel si občas přivlastní cizí zásluhy a vytěží z nich hezkou prestiž a Weberová je pro změnu zarytý odpůrce našich Mimoňů, takže nemá důvod nějak extra tlačit na někoho, kdo povraždil, jako dítě kladivem mravence."
Zhodnotil jsem to, co jsem věděl o svých kolezích.
Vrátil jsem se však k práci.

"No ty kráso?....Ou....to vážně?.....No to mě poser....vona jim je....no do háje..."
Doslova se bavím a užívám si ono nepředvidatelné video se zločineckým hrdinou v první roli.
"Zatraceně ta holka je dobrá, neutekla z nějakého vládního programu, pro monstra?"
Zamnul jsem si svou bradu a občasně kouknu na kolegy, kteří na to taky čumí, jak puky.
"No vše nasvědčuje, že na to byla sama a že je prostě......zatraceně rychlá a dobrá, učiněná mašina na zabíjení. Otázkou je ale motiv....ne nemyslím si, že v tom bude jen nenávist vůči našim ptačím spoluobčanům."
Pokrčil jsem rameny.....čas míjel a mou pozornost přilákal velitel, který nepřišel s moc dobrými zprávami.

"Hezké číslo, každopádně.....zkoušel někdo zjistit, jestli u sebe nemá náhodou doklady?"
Povytáhl jsem obočí nad tou základní věcí, kterou nikdo nezmínil.
"Svědky budeme potřebovat, co nejdříve na stanici vyslechnout, možná z nich dostaneme něco kloudného. Každopádně musíme se mezitím pohnout i tady, alespoň něco k ní musíme najít, nebo nám ten případ seberou federálové."
Odsunul jsem se na židli a shrábl jsem svou složku, fotky a záznamy, které jsem za ty hodiny shromáždil.
"No jestli už pan a paní Smithovi skončili s výslechem, tak se za naší podezřelou půjdu podívat a zkusím jí přimět něco říct. A jo vím, co chcete říct šéfe, moje praktiky jsou někdy, jako by vám někdo chtěl narvat čuráka do zadku, ale výsledky mám, to víte. Takže dejte mi čas a určitě něco zjistím."
Vzal jsem dokumenty a zamířil k výslechové místnosti.

úterý 16.května 2079

“Tak jo. Co tu máme. Hej, Reede, dej pryč tu šlapku, ta se dořeší jindy,“ kývl velitel stanice na složku, co ti leží na stole – 42letá Natali Kottmanová, pobodaná kousek od stanice – a podal ti flash disk s přístupem ke kamerovému systému (k tomu je automatický přístup pro každou služebnu ve městě, chráněn je několika hesly, které velící stanice pravidelně obměňuje), “zjisti co nejvíc. Nemůžeme čekat až až přijede někdo z tajných. Když to dotáhnem do konce, kápne z toho slušná odměna,“ mluvil nejen k tobě, ale i ke zbytku kolegů. I ti dostali dílčí úkoly, byť nespadaly pod jejich kompetenci.
“Máte na to deset minut, než s tím grázlem přijedou,“ dodal a sám odešel řešit telefonát z vyšších míst.
Priorita vaší práce je jasná – získat co nejvíc důkazů proti útočníkovi v co nejnižším čase. Běžně to zabere jednomu člověku několik hodin až dní, vy ale potřebujete být rychlí. Jak už bylo řečeno – mohly by z toho být slušné peníze navíc, které se každému z vás hodí, a jako třešnička na dortu trochu prestiže pro každého z vás.

“Nechápu, proč to hrotí. A proč nějakej střílející magor má přednost,“ utrousil jeden z nových kolegů.

“Ty vole, koukej. Ukážu ti proč,“ máchl vlastními vytištěnými dokumenty, na které ještě před chvílí čmáral zvýrazňovačem.
“Bral jsem to podle záznamů od nás i z tísňovky,“ papír trochu prosvítá, ale stačí chvíle, abyste viděli, co myslí. Většina stojí a kouká, někdo nad tím nevěřícně vrtí hlavou.

“Jak to zvládl? To není možný!“

„Právě!“

„To je pět míst. Jsou všechny? Ten čas neodpovídá… to bych i běžela mnohem déle. Hmm. Chybí nám komplicové,“ jedna z řadových policistek, dřív pochůzkářka, se podívala na tebe.
“Ještě, že v téhle oblasti jsou kamery snad všude. Nebude problém zjistit kdo se na masakru podílel.“

Potom jste se všichni, i když pořád fascinovaní, vrátili k práci. Dostal jsi seznam míst, takže už jen stačilo prověřit které kamery v daném sektoru fungují a projet jejich záznamy. Jednotlivých stanovišť je hodně, ale časový úsek je krátký a jasný, nehledáš jehlu v kupce sena.
Čas běžel a stahování záznamů trvalo.

. . .

“Jsou tady,“ broukl někdo u vedlejšího stolu.
Humbuk venku zesílil, ale přesto jste slyšeli, jak klapou několikery páry těžkých bot o podlahu. Odmlky v chůzi znamenaly prověření nebo dveře.
Už jen v chvíli.
A pak to v kanceláři zašumělo.
Museli cestou k cele předběžného zadržení projít kolem vás, to byla běžná procedura. Tahle budova je stará a postavená původně k úplně jiným účelům, takže to jinak nešlo – problém, či spíš překvapení, byla drobná postava onoho střelce. Omyl? Těžko. Nikoho jiného k vám teď převážet neměli.
Jeden z ozbrojenců se pod helmou ušklíbl.
“Čumíte, co? Nikdo to nechápeme,“ naznačil hlavou k zadrženému.
Úzká ramena, štíhlý pas.. když jí strhl pokrývku hlavu, paradoxně zadrženou chránící před zájmem veřejnosti a především médií, měli jste před sebou obyčejnou holku. Neusmívala se, nemračila, její výraz neříkal zhola nic. Mladá, ale na ulici bys ji snadno přehlédl i kdyby tam nebyly davy. Hezká? Možná. Jenže nezajímavá, nevýrazná. Obyčejná. Zamrkala a přelétla vás krátce pohledem, než do ní hrubě strčili, aby se hnula kupředu.

. . .

O chvíli později jsi už měl k dispozici první ze záznamů.
Video bylo čisté, jednání aktérů dobře viditelné – díky tomu, že jsi jí před chvílí viděl, jsi jí taky hned poznal – ulice kousek od xerchenského ghetta. Běžný provoz, klasické hloučky xerchenů marnící svůj vymezený čas života na Zemi.
Prochází žena s kočárkem, kousek za ní mladý pár. O pár kroků za nimi zadržená. Její klidná chůze nenaznačuje nic víc, že je zamyšlená a někam jde. Krátce po tom, co projde kolem malé samoobsluhy se za ní vydají dva xercheni, kteří se odpojili z nejbližšího hloučku. Zdá se, že spolu debatují. Těsně před koncem monitorované oblasti se k nim zadržená otáčí.

“Fajn. Co máme? Dejte mi to. Někdo jí musí jít vyslechnout. Polanski a Weberová. Běžte,“ rozhodne z ničeho nic se objevivší velitel.
Zklamání je veliké a z jednotlivých kójí, kde probíhá zajišťování informací, se ozve několik povzdechů.
“Vy ostatní makejte! Ti dva jsou nejlepší z vás, tak nemrčte. Nemrčte, říkám! Potřebujem to sfouknut jako rychlou a efektivní akci.“

Další záznam.
Video zabírá ulici z druhé strany, je méně detailní. I když ho přiblížíš, vidíš jen to, jak spolu xercheni mluví a zřejmě se smějí. Než se stačí cokoliv stát, jsou všichni tři mimo záznam. Ten ale necháš běžet, takže za chvíli vidíš jak někdo utíká na druhou stranu.

Systému znovu trvá, než ti poskytne kýžená data. Minuty běží.

Třetí záznam ukazuje už střelbu. Zbraň musela mít u sebe, což vysvětluje rychlou odezvu – ale na co? Co se stalo? Všimneš si s jakou lehkostí míří a i když nevidíš, kdy přesně zmáčkne spoušť, seš si zatraceně jistý, že xercheny zabíjí na první dobrou. Tihle emzáci drží spolu, takže když se do nich pustí, rozum jim velí okamžitě zasáhnout. Nejbližší projíždějící elektromobil bourá po nešikovném manévru řidiče a vyskakuje z něj partička „nepřizpůsobivých“. Moc dobře víš že některý z nich by se dřív nebo později objevil ve vězení. I oni u sebe mají zbraně. Na relativně malém prostoru bez možností pořádného krytí je z nimi hotová během chvíle, všichni mrtví. Proběhne mezi nimi a posbírá jejich arsenál. Ona získala dostatek palebné síly úplnou náhodou, xercheni jsou ovce, co se chtějí mstít – masakr pokračuje.

Po několika následujících záznamech si musíš přiznat, že nechápeš, jak to dělá. Je nejen mrštná, ale taky opravdu rychlá. To vysvětluje počet míst kde zasáhla, než ji vaši chytili. Vážně to všechno spáchala sama. Žádného komplice na videozáznamech nevidíš, žádný totiž neexistuje.
Všechno to začalo poblíž ghetta, kde xercheni bydlí. Vraždění pak pokračovalo napříč městem bez předem vytipovaných cílů. Aspoň to tak vypadalo. Narazila-li cestou na cizáka, prostě ho sejmula. Od začátku je brala všechny stejně - nerozlišovala mezi dospělými nebo dětmi, mezi muži ani ženami.

Zjišťuješ, že už tu nějakou tu hodinku sedíš a zjistil jsi jen chabé útržky. Přesto se u tebe zastavují kolegové, abys jim řekl co a jak.
“Hovno! Reede, ses posral ne… prohlídni to znovu a pořádně,“ slyšíš nejmíň třikrát, než se za tebou utvoří hlouček zvědavých – a aniž bys to věděl, stojí tam i velitel. Ten se prozradí o sekundu později.
“Kurva,“ utrousí naštvaně a stejně nerudně, jako zní, se i tváří.
“Nemluví. Prostě tam sedí a nereaguje,“ postěžuje si na to, že výslech, kam poslal ty nejlepší z vás, nepokračuje. Vlastně ani nezačal.

“Co otisky?“

„Nic.“

„Jak nic?“

„Žádná shoda.“

„A jméno?“

„Teď jsem řekl, že mlčí. Jak mám zjistit jméno? Nemáme na ní nic. Žádná shoda otisků, ani rozpoznání obličeje. Prostě nic. Teď jsem jí nechal udělat otisky zubů, třeba něco najdeme přes stomatologické záznamy, ale kurva, to je na dlouho. Zatraceně dlouho.“

„Co dát do vysílání výzvu?“

„To blokuje premiér.“

„Takže přijedou tajní? Neměli by tu už být?“

„Zatím nikdo nic. Jen se ven nesmí dostat žádná informace. Kdo zpracovával statistiky?“

„Já, šéfe. Padesátka mrtvých, kolem třiceti zraněných. Ti mrtví jsou xercheni až na jednoho, nějakej mladej kluk. Zraněných lidí je víc, ale nebyli mi schopní mi dát přesné údaje. Zatím! Každopádně to už na smrťák nevypadá.“

„Padesát a jedna holka?“

„Jo. To je kurva divný.“

Ani devět let po prvním kontaktu není situace na Zemi ideální. Diskriminace xerchenské menšiny je pro mnohé stále denním chlebem a nezdá se, že by mělo být lépe. V to věří jen hrstka idealistů, zbytek lidstva je střízlivějšího názoru – ani za stovky let nedokážeme žít bez rasismu mezi svými, proč by tomu v případě xerchenů mělo být jinak?

. . .

. . .

MIMOŘÁDNÁ ZPRÁVA: Střelba v Los Angeles. Desítky mrtvých

Teror před obchodním centrem? Vrah si vzal na mušku xercheny!

MASAKR V L.A.! 49MRTVÝCH!

Kdo je strůjcem hromadného vraždění? Máme odpovědi!!!

Downtown se vzpamatovává z řádění střelce

VYŠINUTÝ MAGOR V ULICÍCH?! OMYL! Máme exkluzivní foto!

Střelba v Los Angeles byla činem jednotlivce, potvrdil mluvčí policie

SVĚT SE PTÁ – VZBUDÍ UDÁLOSTI V LOS ANGELES VLNU NEPOKOJŮ?!

Podobných titulků bys v novinách i na internetu dnes našel spoustu a to od prvního výstřelu uběhly sotva tři hodiny. K činu se přihlásil jediný útočník, který se navíc po příjezdu policejních jednotek vzdal, a nyní míří do cely předběžného zadržení právě na vaší stanici. Není tedy divu, že tady jsou všichni jako na trní a pobíhají sem tam.

“Co víme?“

„Nic, šéfe. Všichni jsou v šoku a čekají až toho střelce dovezou.“

Do toho ustavičně vyzvánějící telefony a nenasytní novináři mačkající své senzacechtivé obličeje na prosklené dveře.
Za dvě hodiny jsi měl mít padla, ale je jasné, že z toho nic nebude.

„Nemáme se k ničemu vyjadřovat dokud k tomu nedostaneme povolení od ministra. Je to fakt průser.“