sobota 20. května 2079
dopoledne

Nějakou dobu trvá, než zjistíš, proč Cristina zbystřila. Prodleva je to poměrně dlouhá a nepříjemná, načež zaslechneš vzdálený smích a potom i hlasy. Odhadem tři lidi, možná víc.
“...však jasný.“
„Matka mi nechtěla dovolit přestup, ale ukecal jsem ji.“
„Jako proč?“
„Že prej patřím mezi naše a takový.“
„Ty vole, to je kráva.“
„Nejvíc.“
„Však budeš s náma, ne, vole?“
„Tak to ona asi nechce ne.“
„Je blbá. Ser na ni.“
„Volové, někdo tam je.“
„Není, máš haldy.“
„Tak čum, že tam stojí kára.“
„Fakt že jo. To je v hajzlu.“
„Co budeme dělat?“
„Jééžiš, zas seš posranej. Nic, Počkáme, až se zdekujou a rozablíme to tam jako vždycky.“
„Třeba neodjedou. Co budeme dělat?“
„Tak, ty vole, asi půjdeme jinam ne. Co bys jako chtěl dělat.“

I zbytek rozhovoru se nese v podobném duchu a hoši, jelikož ani jednou neslyšíte ženský nebo dívčí hlas, si se svou hlučností hlavu rozhodně nelámou. Co se obsahu rozhovoru týče, stočí se někam k holkám a nutnosti jít se vychcat. To je chvíle, kdy prvního mladíka uvidíte s mírným předstihem, než on vás – takže si nerušeně pár metrů od vás rozepne poklopec a začne močit – a pak si možná počůrá boty.
“Ty vole, někdo tu je!“ zahlaholí na kumpány a nespokojeně vyčůrá, co mu ještě zbylo v močovém měchýři.
Ostatní se pochopitelně vydají na čumendu.
Dva jsou normální, výrostci s batohy a karimatikami na zádech, jeden z nich drží na vodítku pitbulla. Psík vypadá divoce, ale ne nebezpečně. (Což se nedá říct o Cristině, která si sice jako bezpečnostní pojistku stáhne kšilt do čela, ale taky je jednoduché číst z pohybů jejího těla – je napjatá, připravená zasáhnout, ať už to v jejím podání vypadá jakkoliv.)
Poslední z mladíků je xerchen. Jeho bledá pokožka a bílé vlasy, stejně jako nesympaticky protažené oči a zbytek rysů jeho rasy, se nedá přehlédnout.

“Dobrý den,“ kývne na vás překvapeně ten nejslušnější z nich, mladík se psem.
“To je vaše kára?“ převezme slovo xerchení kluk a hlavou kývne k Natově chatce.

Prvotní šok doprovázený automatickými reakcemi rychle vyprchá. Detektivu Reedovi nic není a mě nakonec taky ne, i když boty a oblečení rozhodně zažilo lepší dny. Přijmu nabízenou pomocnou ruku a přitom se snažím skrýt pobavené culení, a to i přesto, že se Nate směje.
“Zapomněl jsi mi něco říct?“ zvědavě nakloním hlavu na stranu, “Máš špatnou karmu? Jsi prokletý? Nebo prostě jen nosíš smůlu?“ při snaze smést mokré bahno ze stehna mi mírně podjede noha, tentokrát to ale ustojím.
“Něco takového v tom bude, že? Neposlali tě do té výslechovky proto, že jsi tak dobrý v tom, co děláš, máš letitou praxi a skvělé výsledky, ale prostě proto, že se vždycky něco vysere a kolegům to hraje do karet. Teda hrálo. Teď si s tebou té smůly užívám já,“ ale vážně, jaká je pravděpodobnost, že se pod námi uvolní kus břehu? A včera ten generátor?
Když už jsem stejně zmáčená a ušpiněná, prozkoumám zbytek břehu, jestli další úlovek vydrží, nebo ne a teprve potom se vrátím na břeh, k prutům.

“Jestli se chceš vrátit, pořád si můžeme dát gumovou pizzu z lednice..,“ navrhnu na oko vážně. Dnešek jsem si sice představovala jako den, kdy budeme jen sedět, nezávazně klábosit a popíjet pivo, evidentně nám ale není přáno.
Ještě se uchechtnu, než se prudce otočím hlavou na stranu.

Cáchanda

Jak se zdálo mohl by to být docela hezký kousek. Pousmál jsem se na Cris, která mi stála po boku připravená tu potvůrku podebrat, vše šlo dobře až.....Koutkem oka jsem zahlédl, jak se utrhl kus břehu, ale Cris byla Cris, takže to vychytala a....
"Ou do prdele!"
Podklouzlo mi to, já škubl až se mi přerval vlasec a zhučel jsem na břehu do vody stejně, jako má spolupachatelka. Snažil jsem se nějak zachytit, nebo zbrzdit pád, ale nakonec jediná brzda byla Cris, na kterou jsem přistál. Naštěstí prutem jsem zůstal mávat vysoko nad hlavou, takže tím do obličeje nedostala.
Za jiných okolností by ten pád mohl být příjemný. Měla sice pevnou postavu, ale pořád to byla ženska. Ale na druhou stranu boty plné vody, kalhoty z větší části nasáklé, umazaní od bláta. Romantika, jako prase.
"Uhh...kruci promiň seš celá?"
Podepřel jsem se o břeh a začal se zvedat, získal jsem v blátě, jakš takš rovnováhu a podal volnou ruku Cris.
"Zatracení hraboši, určitě jejich práce. Hahah ukaž pomůžu ti."
Pokud se nechala vytáhl jsem jí zpátky na nohy.
"No oběd nám asi upláchl."
Rozesmál jsem se nakonec a koukl na to, jak vypadáme. To jsme to dopadli, ale navzdory všemu mi bylo docela do smíchu.

sobota 20. května 2079
dopoledne

Stát pevně a rozkročeně je dobrá strategie, stejně jako mít podběrák na dosah. A někdy je to i tak málo.
Cristina vysleduje, co zamýšlíš, a bez slovní poháňky ti přijde na pomoc – stoprocentně něco táhneš a s trochou štěstí by ryba mohla být dost velká na malý oběd. V jednu chvíli se prudkým škubnutím těla, jak se snaží uniknout jisté smrti, vymrští částečně nad hladinu, ale to už máš Cristinu s obdobně pevným postojem po boku. Klidně čeká, načež se kus břehu pod jejíma nohama sesune do vody. Těžko bys ve svých vzpomínkách hledal obdobně rychlou reakci, jenže břeh je podrytý víc, než jste mohli tušit, a její bleskurychlá reakce způsobí akorát to, že se utrhne větší kus a to i pod tvýma nohama.
Jediné, co Cristininy pohotové reakce nakonec dokázaly ale je, že spadneš do měkkého - na ni - ale nohama stejně skončíš ve vodě.

Ryba nebo bota

Zazubil jsem se a trošku zase odstoupil, když už mě nebylo třeba.
"Jo třeba mi to přibyde na seznam dobrých skutků. Hned pod neotravoval týden kolegyni kvůli tomu, že chce koblihu, s poznámkou jen proto, že byl na dovolené."
Uchechtl jsem se a pak nadechl čerstvého vzduchu. Rybařit po takové době je docela fajn. Nebýt toho, že je nyní Cris nějaká vážná skoro bych řekl, že si to také užívá.
"Je vážná vždy, když dojde na problémy, které leží všude okolo nás.....nedivím se jí. Neutečeme tomu."
Chvíli jsem pozoroval hladinu jezera.
"Ale můžeme to přečůrat, v tom už mám praxi."
Usmál jsem se pro sebe a ze zamyšlení mě vytrhlo až pod delší době šplouchání značící, že se návnada potápí hlouběji.
"Ale helemese, něco zabralo."
Chopil jsem se prutu chvilku nechal naviják volně a pak jej přibrzdil a zkusmo zatáhl, abych zjistil, jak velká váha se se mnou bude prát, pokud malá, půjde to snadno, pokud větší, budu muset popouštět, přibržďovat a zase přitahovat, abych vlasec nepřetrhl.
"Hoho, tak pojď holenku pojď ke mě.....nene ne žádný zdrhání, dneska z tebe bude oběd nebo večeře....hmmm nebo svačina, pokud jsi malej."
Brumlal jsem si pro sebe, když jsem zápasil se svým úlovkem a tahal ho na břeh. Koutkem oka jsem zkontroloval, že mám poblíž podběrák. Stál jsem pevně rozkročený a přitahoval.
"No táááák ještě kousek."
Dohadoval jsem se s prutem, který se ohýbal a namáhal, znovu popustil a přitáhl.
"Potvora jedna zápasivá."
Ucedil jsem v duchu.

Teplo cizích rukou mě vyvede z míry a musím vynaložit značné úsilí, abych paže uvolnila a nebyla ztuhlá. Správné nadhození je s pomocí snadné, vžiju si ho a po úspěšném žblunknutí jsem si jistá, že další pokus už zvládnu sama.
“M-hm,“ souhlasím, odložení prutu využiju ke znovu získání osobního prostoru a dlouze, ale neslyšně, vydechnu. Instruktora rybolovu nechám za sebou a očima sklouznu ke svým rukám, na kterých mě před několika sekundami hřála jeho přítomnost. Po šrámech utržených během včerejšího sběru dřeva, které starostlivě překryl náplastí se slony, není ani stopy.
“Klidně si můžeš udělat mentální poznámku a zapsat si další životní úspěch: předání cenné dovednosti,“ namísto pobaveného smíchu mi jen nepřesvědčivě zacukají koutky. I když z Nata srší obvyklý nakažlivý optimismus, nedaří se mi po předchozím rozhovoru naladit na správou vlnu a zbaběle si stáhnu kšilt do čela. Na tom není nic zvláštního, pracujeme totiž pořád s tím, že mě nikdo nesmí poznat a jistota je kulomet.

Okamžik uvažuju nad donesením piva, vychlazeného z celonočního pobytu ve vodě, ale nakonec se posadím na židličku a zadumaně čekám, jestli něco chytíme. Alkohol rozvazující jazyk je něco, bez čeho se obejdu, a nezmění to ani nevyvratitelný fakt, že v uvolněné atmosféře se všem existuje lépe.
Sebeurputnější zírání do vody však nepřináší žádné výsledky.
Nenechám se tím odradit a nastolím dlouhou půlhodinovou nadvládu ticha, rozjímání v přírodě a ostřížího sledování prutů, až se konečně dočkáme signálu z hlubin. Nate něco chytil. Projede mnou vlna vzrušení – budeme mít vlastnoručně ulovený oběd?

Na rybách

Slétl jsem koutkem oka zpátky ke Cris, její přiznání bylo zvláštní. Rty jsem roztáhl do širokého zubatého úsměvu a krátce jsem se zasmál.
"Jo? Hmm to mi asi ještě nikdo z těch, který jsem vyslýchal neřek."
Tvářil jsem se pobaveně, ale když pokračuje z úsměvu přejdu do vážného výrazu, který upnu stejně, jako ona na vodu. Zůstane jen drobný náznak v pozvednutém jednom koutku rtů.
"Hele původně jsem si tím vlastně taky nebyl úplně jistej, ale.......čím dál víc mám pocit, že to byla správná věc. Je to stejný, jako s delaerem s cigáry, není nutně špatný, špatní jsou ti, kteří jej zásobují a topí ve sračkách. Já si cigára koupím rád a došlápnu si pak na koncové hajzlíky."
Podotkl jsem tak nějak napůl vážně. Slétnu k ní očima a znovu se usměju. S Cris se opravdu jeden nenudí.
"Došlo mi, že když se do toho serou tak rychle kravaťáci, nebude to jen tak samo sebou a mám před sebou větší průser. A já se vždy snažím být o krok napřed a fakt nemám rád, když mi někdo bere můj případ."
Uchechtl jsem se pro změnu zase já.
"A šarm jsem piloval dlouhá léta, aby byl neodolatelný."
S dalším širokým úsměvěm jsem vstal pohodil hlavou, jako bych měl snad hustou hřívu vlasů, která by mohla vlát ve větru a se smíchem přešel ke Cris.
"Jasně nic to není, jen plynulý pohyb zápěstím ukaž."
Postavil jsem se napůl za ní chytl lehce její ruce, kterými svírala prut a pomalu jí naznačil kudy plánuji její ruce vést a pak v rychlejším tempu jsem švihl, abychom společně nahodili. Spíš než nahoru to byl pohyb ze strany vpřed, takže odpadla starost korunou stromů.
"A je to vidíš?"
Pousmál jsem, když zmizela návnada i háček pod hladinou.

Rozpačitě se zasměju. Nechtěla jsem, aby nás k sobě cokoliv poutalo, protože všechna další rozhodnutí budou těžká, ale zároveň jsem souhlasila s dovolenou. Na začátku mělo jít jen o nevinné rybaření, nedošlo mi, že ve své podstatě jde o druh soužití. Teď je všechno špatně a nejhorší je, že se mi to nechce měnit. Aspoň k sobě začínám být upřímná.

“Jsem ráda, že jsi výslech dostal na starost,“ bez toho by totiž nebylo nic, a i když nelžu, stydím se tak strašně, že dál zírám do vody a nemám nahozeno.
“Sice pořád nechápu, proč jsi mi pomohl, proč tolik riskuješ, ale bylo fajn nechat s očarovat tím tvým,“ zakroužím jednou rukou detektivovým směrem, “Šarmem,“ uchechtnu se, protože to zní vážně hloupě, “A zkusit jiný druh útěku, než který jsem měla v plánu,“ krátce na něj mrknu.
S červenými tvářemi donavíjím zbytek vlasce a postavím se, abych na prázdný háček dala novou návnadu. Tuhle už ve větvích ztratit nesmím.
“Mohl bys mi pomoct? Zvládnu dost věcí, ale tohle nějak nemám v ruce,“ naznačím připraveným prutem ve vzduchu oblouček.

Starý rány

Když jsem navíjel zpátky vlasec, abych stejně, jako Cris znovu nahodil, nakonec se přece jen rozpovídala, s čímž jsem snad ani úplně nepočítal. Poslouchal jsem a postupně zpomaloval rychlost navíjení, než háček zůstal jen tak volně viset přede mnou na zbytku vlasce. Ztěžka jsem si povzdechl, nahodil, ustavil prut a promnul si rukou vousy na bradě.
"Jo holka to máš recht.......s parťákem je to vždy těžší. Je fajn, když ti někdo kryje záda to jo, ale přijít vo něj zvláště, když jste si sedli je....prostě nahovno."
Zadíval jsem se na ní pohledem plným pochopení a sounáležitosti.
"To je asi taky důvod, proč raději pracuju vždy sám, když to jen trochu jde. Pár parťáků jsem měl. A vo jednoho málem přišel, jen kvůli blbýmu nelegálnímu prodeji cigár a mariány. Byl moc hrr a málem ho to stálo krk."
Pokrčil jsem nad tím mírně rameny.
"Některý rány se hojí těžko. Ale říká se, že vše zlý je pro něco dobrý."
Zkontroloval jsem zběžným pohledem vodu okolo místa, kde zmizel háček.
"Jsou dny kdy si říkám, jestli Annie neumřela taky právě kvůli mě. Měl jsem být tehdy doma, kdyby jo mohlo to být jinak. Tehdy jsem ještě ani nebyl polda."
Ušklíbl jsem a obrátil pohled k vodě.
"Jsou věci, který v životě stojí fakt za hovno."
Uzavřel jsem to nakonec a rychlým zamrkáním zahnal slzu, která se snažila protlačit okem na svobodu.
"Ale teď mám parťáka teda alespoň civilního."
Pousmál jsem se nakonec směrem k Cris.

Po chvíli příjemného rozjímání přece jen dojde na nespokojenost, což se dalo čekat. Nakloním se na židličce dopředu a vezmu prut, abych vlasec s háčkem stáhla zpátky ke břehu a mohli jsme to zkusit znovu, lépe. Co už ale nečekám je, že budeme šťouchat i do mých bolístek.
V první chvíli se zarazím, ruce přestanou točit navijákem a pohled utopím na mírně rozčeřené zrcadlové hladině. Obočí se seběhne mírně k sobě, v nespokojené zamračení, zbytek výrazu je viditelně protažený smutkem.
“Byl polda, jako ty,“ hlesnu po chvíli neochotně.
“Nějakou dobu jsme fungovali jako tým. Těch..,“ vydechnu. Otevírání starých ran není nic příjemného.
“Těch dvojic jsem vystřídala několik. Různý profesní zaměření. Jako jediný mě bral, hm, ne jako nováčka ale jako člověka. Později jsme se začali vídat a pak jednou..,“ pokrčím rameny, “Riziko povolání. Nějakou dobu jsem si myslela, že to bylo kvůli mně, aby nás od sebe odřízli. ... Stalo se, nevrátím to. Uzavřela jsem to?“ podívám se na Nata. V jeho tváři je něco uklidňujícího, možná má po letech ve službě už typický poldovský výraz, který vyvolává pocit bezpečí.
“Nevím. Některé vzpomínky budou asi vždycky nepříjemné,“ uhnu pohledem zpátky k vodě.