Na rybičkách

Zašklebil jsem se a trochu upravil prut v držáku.
"Jo vo tom něco říkali, ale mám dojem, že jsme ho nikdy neviděl, nebo byl tak malej, že to na výplatě nešlo poznat."
Nedělal jsem si s něčím takovým starosti. Peníze se říká, že vládnou světu, ale když se jimi opravdu necháte ovládnout, jste v hajzlu. Koutkem oka jsem slétl zpátky k Cris a s přikývnutím jsem se pousmál.
"Máš sakra pravdu.....Díky."
Řekl jsem nakonec jen málo, ale věřil jsem, že to stačí, protože jsem si byl vědom toho, že pokud bych se nezapletl s Cris nejspíše bych nikdy nenašel odvahu vrátit se zrovna sem. Bylo to zvláštní pokřivení osudu.
"Vše zlý pro něco dobrý."
Připomněl jsem si a notnou chvíli jsem si jen užíval okolního klidu, přírody a vody, na které se občas objevil nějaký ten kroužek, ale rozhodně se nic nedotklo našich prutů. Trošku jsem se zamračil. Kdysi to bylo jiné, to braly, jak divé, ale teď.....nechce se jim na háček.
"Potvory jedny fikaný, čím je ten Starouš rozmlsal, že na nás serou."
Zavrtěl jsem hlavou, ale zlost byla jen taková aby se neřeklo.
"No máme ještě pár dní před sebou, takže pokud se nezadaří dnes, tak snad další den."
Pokrčil jsem klidně rameny a slétl zpátky k Cris.
"Co ty? Nemáš nic, s čím by ses potřebovala smířit, uzavřít to a jít dál?"
Věnoval jsem Cris pohled přátelského společníka, který je ochoten naslouchat, kdejakému kecu.

Při slově „stárnoucího“ se mírně zamračím. Tuším, že to není poprvé, co o sobě můj společník takhle mluví, ale až teď mi došlo, že to myslí vážně, že tomu pravděpodobně sám věří a nejde jen o frázi. Čím déle se známe, tím nepříjemnější takové poznatky jsou. Zaváhám, zda mu jeho mínění nevymluvit, nakonec se rozhodnu nepouštět do zbytečných přesvědčování a hádek o tom, kdo má pravdu.
“Myslím poldu. Obecně. Vysoký náborový příspěvek?“ odlehčím své prohlášení a vynechám část o tom, jak se od pohledu může člověk v druhých mýlit. A když už jsme u pohledu, ten můj i teď visí na jediném muži na dohled a nikam neutíká. Jen slabý hlásek vzadu v hlavě mi přitom napovídá, abych odešla a neničila mu život.
Z ryze sobeckých důvodů zůstanu.
“Pořád máš čas si to tady užít. Smířit se. Uzavřít, co bylo, ale nezapomenout, a jít dál,“ nic jiného se totiž dělat nedá. Každý se musí popasovat se svými břemeny sám. Jsem ta poslední, která by měla někomu radit.

Natáhnu si nohy pohodlně před sebe, přestanu hezouna propalovat pohledem a nechám ho rozjímat.

Nečekám, že bych něco mohla chytit, nicméně i tak mi oči chvílemi sklouzávají k prutu. Víc pozornosti ale věnuji okolí. Nejprve protější straně, kde panuje klid a mír, a potom vodní hladině. Pod ní je mým laickým pohledem živo, čemuž napovídají nově vznikající kruhy vlnek. U břehu se na hladině prohánějí bruslařky, nebo vodoměrky. Nevím, jaký je mezi nimi rozdíl, mozek mi napovídá jen názvy. Jejich štíhlé hmyzí nožky se drží na hladině jako by o nic nešlo.
Kolem ucha mi v různých vzdálenostech proletí další hmyzí stvoření. Někdy moucha, jindy jepice, v jednom případě dokonce zbloudilá včela. Ani na květinách kolem chatky jsem jich moc neviděla. A v pozadí toho všeho šumí ve větvích příjemně osvěžující vánek a zpívají ptáci. Z nich nepoznám jediného, přestože mi jejich cvrlikání nezní cize. Občasné zašustění mají na svědomí nejčastěji ptáci, kteří mezi větvičkami a hrabankou chytají potravu, a dost možná i nějaká myš.
Idylka.
Slunce zvolna stoupá po obloze, prosvítá skrze větévky a listy, dotváří atmosféru absolutní idylky.
Hlučné ticho.
Ve městě je to jiné a mě najednou přijde, že s tím vším, co zde plyne v přirozeném běhu času, splývám. Jako bych patřila víc sem, než do betonové džungle – jako by sem víc patřil každý z nás. Jenže tehdy, nejspíš proto, že neumím dost dobře naslouchat svému nitru a tím pádem sama sobě, se ozývá pobouřený rozum. Holka jako já patří do ulic. Vyrostla jsem tam, žila a měla bych tam i umřít. Včera, před týdnem. Před mnoha lety, tehdy při autonehodě. Nehodím se sem, protože můj stav bytí nemá s tím přirozeným všude kolem mě nic moc společného.
Nelituju se, ani nejsem smutná. Je to prostě příliš hlasitý rozum a stav věcí.
Je tady hezky.

Rybářská pohoda

"Co prosím?"
Zašklebil jsem se nad její poznámkou, že její neúspěchy jsou má chyba po tom, co pomoc odmítla. Pobaveně nad tím zavrtím hlavou.
"Ženské je to s nimi těžké, ale bez nich ještě těžší."
Odtušil jsem v duchu pravdu, které jsem si byl vědom již hodně dlouho. Mou pozornost však rozptýlila voda, pruty a Stařík. Krátce jsem se zamyslel a pak s úšklebkem pokrčil rameny.
"Nejspíše je na to, už starej a ze Staříka fakt strach nemám. Svůj zadek si před ním ohlídám a nemyslím si, že by dělal problémy. Stejně, jako já sem utíká, před strastmi života, možná už natrvalo, když se dožil toho důchodu."
Uchechtl jsem se, protože pro mne byla vidina důchodu ještě na hony vzdálená, pokud vůbec nějaká. Chvíli jsem jen tak hleděl spokojeně na vodu, ale ucho se mi našpicovalo, jen co náš rozhovor pokračoval. Se zájmem i překvapením jsem slétl očima k Cris a opětoval její pohled. Chvíli jsem se tvářil nečitelně, ale nakonec jsem roztál sklonil pohled a částečně i hlavu k zemi někam mezi své boty a nasadil smířlivý úsměv.
"Jo to bych sakra měl.....vím to už dlouho. Ale jsem posera."
Zašklebil jsem se na ní a rozhodl se chytnout dalšího z vtipných lanek, kterými se z tohohle dalo vybruslit.
"Jop je to tu takový skrytý ráj....hmm někdo jako já? Máš na mysli pomateného stárnoucího poldu, který se posledních x let svému malému ráji vyhýbal?"
Zašklebil jsem se znovu a raději stočil pohled zpátky na vodu.
"Několikrát jsem zvažoval, že to tu prodám, ale neměl jsem to srdce."
Nyní jsem se usmíval na vodu, jako starého ztraceného přítele a pozoroval okolí očima člověka, který jej měl pevně zažité a nyní si jej znovu plně připomínal.

“Jakákoliv kritika padá na tvou hlavu,“ opáčím zvesela na hodnocení mých prvních rybářských pokusů. Nějak nevím, co s rukama ani prutem, a tak se nejistými a sem tam nešikovnými pohyby dostanu k tomu ho usadit do podpěry, přitom poslouchám vyprávění z dob, kdy to tady bylo pěkně divoké.
“Jaký by mělo smysl, kdyby zabil všechny? Skončila by mu zábava,“ pravý koutek mi uteče do strany, jak se ušklíbnu, “Nebo mu už jsou ryby málo a tak přišel omrknout nás,“ tentokrát se usměju o kousek víc. Bylo by šílenství, kdyby se tady něco takového dělo a zdá se mi jako dost nepravděpodobné, aby se kolem poldy tělem i duší pohybovali dva lidé s posunutou morálkou. Ne, že by k tomu detektiv Reed neměl sám našlápnuto.
Posadím se na rozkládací židličku.
“Taky je možné, že to už dávno nedělá, ale chápu. Vzpomínky jsou stále živé,“ drobné vlnky na vodě poutají pozornost skoro stejně dobře, jako plápolající oheň.
“Měl bys sem jezdit častěji.“
Zaváhám, ale potom přece jen vzájemný oční kontakt vyhledám. Dokonce si kvůli tomu posunu kšilt o kus výš, takže je mi líp vidět do tváře.
“Jako fakt. Ještě ti to párkrát připomenu, aby se ti to hezky dostalo pod kůži. Ve městě je to fajn, ale tady.. připadá mi skoro jako zázrak, že podobná místa ještě existují. A že jejich části vlastní někdo jako ty.“
Nathan a obláčky plující po modrém nebi? Pořád mi to tak nějak nejde dohromady.

Profi rybářka

Pozoroval jsem, jak si Cris vede, když odmítla jakoukoli pomoc. Ne že by mě tím tedy překvapila. S rukama v kapsách vesty jsem sledoval její počínání.
"Moc velký nápřah."
Došlo mi, už když se zaklonila rukama dozadu a háček letěl širokým obloukem do koruny větví stromů. Povytáhl jsem jedno obočí a koukl na Cris. Když se rozesmála zeširoka jsem se usmál také. Druhý pokud nebyl moc šetrný ale úspěšný. Chvilku jsem se díval na místo, kde zmizel háček pod vodou a pak se vrátil pohledem k ní. Znovu mi vylétlo jedno obočí překvapeně nahoru, kdy očekávala hodnocení svého počínání. Uchechtl jsem se a široký úsměv mi zůstal na rtech.
"Noooo.....řekl bych, že používat listí, jako návnadu je originální taktika, ale zůstal bych u žížal."
Přinutil jsem se přejít do klidné kamenné instruktorské tváře, která však praskla ve výbuchu smíchu, jen co jsem to dořekl.
"Hele na poprvý to tak zlý nebylo a háček jsi dostala dolů. To se taky počítá."
Pokrčil jsem pohodově rameny a koukl směrem k vodě.
"Teď uvidíme, jestli zaberou, nebo jestli je už všechny starouš vylovil dynamitem......jo slyšíš dobře. Kdysi používal výboje z baterky, ale pak mu jednou kdosi poradil hodit tam hezký kousek nálože a jemu se to zalíbilo. Prý má rád, jak prší ryby. Už několikrát za to dostal kdysi pojeb.....nejen ode mě ale i jiných, co tu bejvali. A tak to dělá jen, když tu nikdo není. Naštěstí vždy trefil zatím jezero a moje chata stojí."
Zabručel jsem trošku zamračeně. Byl to ošklivý způsob, jak chytat ryby, pokud se to tak dalo ještě vlastně nazvat.

Ušklíbnu se nad radou ohledně zápěstí a soustředím se na samotné nahození, které o něco lépe sice pochopím, ale pořád si nejsem jistá. Uklidňování má podobný účinek, jako předchozí rada a nad nabídkou pomoci mlčenlivě zavrtím hlavou.
Pod nohama mi křupne větvička, to když přešlápnu a zaujmu zbytečně ztuhlý postoj někoho, kdo to bere vážně.
Posunou se i moje ruce na prutu. K ladnému švihu zápěstím, jak jsem si radu vyložila, to má ale daleko. S výdechem se uvolním. Není to zkouška, ale mám z toho přesně takový pocit – musí se to povést stůj co stůj a když ne, bude to selhání. Ne jen chyba, nad kterou se mávne rukou, ale selhání, že nezvládnu tak jednoduchou věc jako je nahodit vlasec do vody. Soustředím se a – švih! (11%) Celá akce končí rychlým fiaskem, kdy se háček skutečně zasekne ve výšce nade mnou.
Ksakru.
V ten moment ze mě ale spadne příliš vysoké očekávání od sebe samé, zvyk, že v posledních letech dělám jen co, co mi jde a neúspěchy mi jsou cizí, a rozesměju se. Když člověku něco nejde, neznamená to, že je s ním něco špatně. Trhnu prutem nešetrně směrem dolů a i když s ním tím pádem mrsknu o zem, háček zachycený jen v listech se uvolní.
Připravím se na druhý pokus a – naviják se roztočí (58%) tichým ck-ck-ck-ck-ck a pak je slyšet už jen žblunknutí háčku s návnadou do vody. Nahození bylo mizerné, ale výsledek je za mě uspokojivý. Není ovšem nad hodnocení zkušeného profíka, jehož výraz očima pohotově vyhledám.
"Dobře si rozmysli, co řekneš," varuju ho s cukajícím koutkem.

Ryby rybičky

"V podstatě, ale je to v zápěstí."
Upozornil jsem jí se širokým úsměvem a sám si připravil prut. Její nenápadné rozhodně ne požádání o pomoc bylo roztomilé až úsměvné. Bylo zvláštní vidět sebejistou Cris, že si v něčem není jistá. Plynulým pohybem zápěstí jsem nahodil udici, až háček opsal hezký oblouček a se žblunknutím zmizel pod vodou kdesi v jezeře před námi.
"Nic to není a znovu můžeš nahodit vždyčky."
Ubezpečil jsem jí a zavěsil svůj prut na stojánek a znovu slétl očima na Cris.
"Nebo chceš pomoct?"
Zvídavě a přátelsky jsem se na ní podíval, ale nepředpokládal jsem, že by stála o vedení kohokoli dalšího. Nebyl jsem však žádný buran, takže nabídnout se to slušilo.

Tuhle část rybaření moje vzpomínky míjí, tak od Nata vezmu stoličky a pruty a počkám, až se vrátí zpět se zbytkem věcí. Cesta trávou a pichlavým ostružiním ve mně nezanechá hlubší dojem, stejně jako zbytek úkonů nutných k tomu, abych svůj život mohla obohatit o další, pro mnoho lidí všední, zážitek.

Při upozornění zvednu hlavu, abych odhadla, jak vysoko a jak daleko stromy jsou. Vtipné je, že do poslední chvíle vůbec netuším, jestli mi to k něčemu bude. Jsou věci, na které se dá připravit, ale nahození udice jsem si rychle zařadila mezi ty, u kterých je nutná hlavně praxe a teorie nestačí.
“Dobře.. takže..,“ olíznu si v mírné nervozitě rty.
“Prostě tím jen mrsknu?“ pevně uchopím prut, zakloním ho špičkou s posledním očkem dozadu za rameno a hned na to se přesně tím směrem ohlédnu, protože se mi to nezdá.
“Hmm,“ vydechnu, nechám prut aby mi v rukách popojel.
“Nejdřív se podívám, jak to děláš ty,“ protože mi tak nějak nejde přes jazyk, že bych si měla říct o pomoc. Názorná ukázka bude určitě stačit.

Hurá na ryby

"Jasně."
Kývl jsem, když vyšla ven a dochystal jsem postupně mušky na oba pruty. Zkontroloval, že dobře drží, stejně tak háčky. Pár náhradních jsem zapíchal do vesty, kterou jsem na sebe hodil. Musel jsem jí trošku oprášit, protože už dlouho tu jen tak visela. Do jedné z kapes na suchý zip jsem dal ještě náhradní vlasec, do další nějakou tu mušku a třpytku navíc.
"Není třeba to zvládnu, vlastně už to v podstatě mám."
Zazubím se vezmu oba pruty do jedné ruky a do druhé dvě skládací malé stoličky.
"Jestli budeme lovit i nějaký další den zkusím nadolovat nějaké žížaly na ty berou líp."
Poznamenal jsem a rozhlédl se kolem.
"Ah támhle to je."
Zarazil jsem se a zapřemýšlel.
"Na hned jsme zpátky."
Podal jsem jí stoličky a pruty a zmizel zase vevnitř, za chvíli jsem se vracel s prázdným kbelíkem a podběrákem.
"Nebylo by dobré zapomenout a jinak rybařit budeme támhle."
Ukázal jsem podběrákem na mýtinku, na kterou z části svítilo sluníčko a kus byl krytý naklánějícími se stromy. Zamkl jsem za sebou dveře do chatky a vyrazil kupředu. Nebylo to daleko sotva pár desítek krok, skrz křoviny a vysokou trávu, ostružiní a tak. Kdysi jsem si tady cestičku udržoval, ale jak se zdá na mé místo často nikdo rybařit už nechodí.
"Jeden by nevěřil, jak rychle všechno roste, když to chvíli nevysekává."
Zašklebil jsem se a na mýtince postavil kyblík a dal do něj podběrák, abych pomohl Cris rozložit židličky. Z kyblíku jsem vylovil ještě skládací podpěry pod pruty a zapíchl je před nás hezky do země.
"No jsme skoro připraveni, stačí v podstatě nahodit. A pozor na stromy nad tebou ať si nezamotáš háček o jednu z těch větví."
Upozornil jsem jí zkušeně, protože jsem si dodnes velmi dobře pamatoval, když jsem tu byl se svou láskou, která zkoušela poprvé rybařit......ten kus vlasce a háček s muškou někde v koruně nejspíše stále jsou.

“Myslím, že jo,“ nejistota v hlase se nedá skrýt. Jednodušší by bylo říct, že nevím. Spousta vzpomínek je utopená v nenávratnu a tahle mezi ně patří, přesto mám pocit, že chytání ryb nepatří mezi disciplíny, které znám jen z televize.
“Počkám venku,“ oznámím stroze, přetočím kšiltovku do anonymního módu a nechám za sebou jak Nata v dílničce, tak pozvolna schnoucí nádobí pod kterým leží promáčená utěrka. Když bude hezky, uschne stejně, jako příbory a talíře.

Hezky je poměrně relativní pojem. Slunce září na modré obloze, sem tam je ale vidět bílé mraky. Vzduch je chladnější, jenže to je u vody normální, stejně jako to, že není bezvětří. Zatímco zdi, okna a zavřené dveře tlumí okolní zvuky, venku je najednou až příliš živo. Švitořiví ptáčci, poletující hmyz, vítr opírající se do stébel trávy i olistěných větví.
Zastavím se na zápraží a chvíli jen tak hledím kupředu, naslouchám. Žádného nezvaného hosta poblíž neslyším a to je informace, která mě uklidňuje. Pohled mi padne na vyhaslé ohniště blíž u vody.

“Odkud vůbec budeme lovit?“ neměla jsem čas prozkoumat břehy jezera a z toho mála, co vidím, se dá usoudit leccos. Detektiv Reed bude mít jistě vytipované místečko, ani ne ve stínu, ani ne na přímém slunci, něco tak akorát mezi. Nebo si to představuju až moc idylicky?
“Chceš pomoct?“ dojde mi, že na všechny věci možná sám nestačí a tak se otočím na patě a pohlédnu skrz nezavřené dveře do chatky.