Rybařící plány

Nakonec jsem pokus o další mluvu vzdal a raději se usadil na gauč, abych v klidu snědl svůj chleba a mohl začít uždibovat vidličkou vajec. Jakmile polknu to co jsem si nakřečkoval zaměřím pohled opět na Cris.
"Jop, neměj strach. Teda pokud ho nevypili třeba raci."
Zazubil jsem se a dojídal svou polovinu vajec. Upřímně mne překvapilo, když se Cris ujmula docela pohotově a sama úklidu. Počítal jsem s tím, že co jsem si zasvinil také uklidím, přece jen doma mi toho moc jiného nezbývalo. Když jsem jí pozoroval, jak se v kuchyni ohání neubránil jsem se drobnému úsměvu. Bylo hezké, když se o vás někdo staral. Co na tom, že vám v kuchyni pomáhá masový vrah. Každý má nějakou vadu na kráse.
"Ehhhh.....je fajn mít parťáka."
Ta myšlenka mi však nepřišla úplně přesná. Opravdu jsem mohl o Cris smýšlet jako o kolegovi? Jen stěží a byl jsem si toho moc dobře vědom. Opřel jsem se dlaněmi o kolena a zamířil do dílničky, kde jsem začal a oprašovat dva pruty, hledat krabičku s háčky a třpytkami a vše připravovat na plánované rybaření.
"Měla jsi někdy v ruce prut?"
Koukl jsem na ní přes rameno zatímco jsem upevňoval na vlasec háček.
"Já teda doufám, že jsem to ještě nezapomněl, už je to fakt dlouho."
Uchechtl jsem se a jal se chystat i druhý prut.
"Co budeme dělat až mi skončí dovolená? Rozejdou se naše cesty? Bezpečnější by bylo nechat to plavat....což neznamená, že správnější stejně, jako to jí předat zpátky na oddělení. Šéf by byl určitě nadšenej, ale ne takhle se spravedlnosti dosáhnout nedá. Ne když jsou v tom kravaťáci."
Zahloubal jsem se na okamžik ve vlastních myšlenkách a strojil návnadovou mušku.

Nacpu si chleba do pusy takovým způsobem, abych neměla možnost komentovat cokoliv se tu děje. Nejdřív vejce nedostanu, potom mi je jde udělat. Myslel jsi, že by na mě jídla bylo moc? Zatímco si dásně odírám příliš tvrdou kůrkou se usmívám. Líbí se mi každá jedna všední starost, kterou zažíváme.

“Hehim o hem mhuišš,“ opáčím pohotově plynulou plnopusinštinou na položený dotaz. Víc se tím nezaobírám, jelikož na stolku přistanou vajíčka a vypadá to buď na pokus o romantiku, nebo si chce porovnat, kdo je s vidličkou a vajíčky zručnější. Nemám pochyb o vítězi a tak ujídám míchanici jen ze své strany talířku. Díky přebytku chleba v puse jsou to malé porce, i tak ale během chvilky cinknu svou vidličkou o druhou, aby se Nate nerozpakoval.
Nad rybařením souhlasně pokývu hlavou.
“Supr,“ polknu, “Dal‘s chladit pivo?“ několikrát v rychlém sledu povytáhnu obočí. Rybaření se určitě nemusí brát nijak vážně, ne na té úrovni, že bychom si to nemohli okořenit trochou alkoholu. Nejde o nutnost, jen o mou ideální představu toho, že sedíme na skládacích židličkách na okraji jezera, pruty nahozené, držíme každý svoji plechovku a jsme rádi, že existujeme.

Po jídle se ujmu úklidu. Posbírám špinavé nádobí, přitáhnu si i to, co zbylo ze včera, a všechno umyju. Většinu času při monotónní činnosti hledím k oknu, za kterým se ale nehýbe nic víc, než větve ve větru. Namísto utírání nádobí skládám na rozloženou utěrku. Celou dobu uvažuju nad tím, co bych měla – nebo naopak neměla – udělat, až se s námi někdo dá do řeči. Nedohodli jsme si žádné krytí, příběh, který bychom mohli vyprávět až se dotyčný bude zajímat o to, odkud se známe. Odpovědět, že z výslechové místnosti asi nebude to pravé. V návaznosti na to uvažuji i o tom, jak si vymyšlenou historku zapamatovat a jak se nejlépe vyhnout i tomu, abychom byli souzeni jako nesourodá dvojice. Na nic kloudného nepřijdu a co hůř, nedostanu se ani k tomu, abych se o úvahy podělila. Nejsem si jistá, jestli je to vůbec důležité a náš vzájemný vztah už z mé strany dospěl do fáze, kdy se mi nechce vypadat jako hlupačka, co sice umí odprásknout padesátku xerchenů, ale nechce působit nevhodně před cizími. Stejně není jiné východisko, než být za milenku. Sestřenici ani ničemu podobnému lidi věřit nebudou, akorát bychom přitáhli pozornost.

Příšernosti mládí

"Buď ráda mohl to být asfalt."
Mrknul jsem na ní pobaveně a sledoval, jak se na snídaní tváří. Když zmínila míchanici promnul jsem si bradu a krátce jsem se zamyslel.
"Hmm a já si myslel, že tyhle věci se už nejí."
Rty se mi roztáhly do ďábelského šklebu.
"Jasně, že ověřily, byl jsem totiž jejich průkopník."
Vzal jsem jeden z chlebů a s křoupáním zamířil zpátky do kuchyně. Vytáhl volnou rukou pánev a pak krabičku s vejci.
"Smůlka začínáme popravovat."
Zakousl jsem se do chleba, abych měl volné ruce a v rychlosti jsem rozbil čtyři vejce na plotnu, přihodil ždib másla, posolil a pak už jen míchat do té správné konzistence, než bude možné servírovat.
"H-p-hukkop-ník."
Zahuhlal jsem znovu s plnou pusou a palcem ukázal na sebe při zmínce o pizze. Přece nenechám něco tak dobrého zkazit. Ještěže dneska neplánujeme žádný velký akce, můj žaludek by určitě protestoval.
"Hupovali....ysme....hiko?"
Ohlédl jsem se na Cris, protože když už hřešit tak pořádně. V mezičase jsem přihodil další talíř na stolek se smaženicí a dvěma vidličkami. Ne žádný chleba, už tak máme dost, co papat.
"Ymmch myslel jsem, že tě naučím rybařit."
Polknul jsem sousto a koukl zvědavě po Cris.

“Tér na chlebu, panečku, to si snad ani nezasloužím,“ zapochybuji o tom, jestli je snídaně jedlá. Nepamatuju se, že bychom něco této barvy a konzistence kupovali, a být podezřívavější, klidně si domyslím, že celý pobyt na chatě je divadlo a cílem je mě otrávit a zakopat vzadu u lesa. Vůně opečeného chleba zburcuje žaludek, ovšem nenechme se mýlit – stále mi to myslí a neunikne mi absence vajíček.
“Míchanice nebude?“ ne, ne, žádná pánev nebo kastrůlek na sporáku není.
“Stará školo, nemusíš se bát netradičních kombinací. Ověřily to před tebou už miliony lidí po celém světě,“ popíchnu ho, ale snídani si přitáhnu hned potom, co se uvelebím. Původně jsem chtěla navrhnout, abychom se najedli na terase nebo kdekoliv jinde venku, spokojím se ale i s klidem uvnitř chatky.

Nenápadně k chlebu putujícímu k ústům přičuchnu, hned na to zakřupe a ve křupavé zkáze ještě dva tři pohyby úst pokračuje, než ho pokoušu dost na to, abych mohla mluvit.
“J-h-em z-h-vědavá, kdo bude p-h-o tomhle dojídat tu pizzu..,“ k dokonalosti snídani chybí už jen kakao nebo káva s mlékem. Nepohrdla bych zřejmě ani čajem, ale to je vždycky ošemetné téma. Místo čekání na obsluhu poplácám dlaní vedle sebe.
“Nerozpakuj se. Je to dobrý. ... Co chceš dneska dělat?“

Mistr šéfkuchař

Než jsem stačil něco pořádného vybrat už se v lednici objevila další ruka, která začala vytahovat ingredience. Zašklebil jsem se nad tím.
"Už jsem skoro zapomněl, jak se hodí mít ženskou v domácnosti."
Povytáhl jsem zvědavě obočí a ohlédl se na Cris, která podala instrukce ohledně snídaně.
"Jak si přejete madam."
Zazubil jsem se na ní a odebral jsem jí úlovky z dlaní a vyskládal si je na pult.
"Jen směle do toho."
Přikývl jsem, že beru na vědomí a vrátil jsem se pohledem k lednici. Sáhl kamsi dozadu a vytáhl záhadnou sklenici s tmavým obsahem a položil jí na stůl. Když Cris odcházela neodpustil jsem si se ohlédnout.
"Sakra to je zadek.....No tak Nate nebuď prasák."
Upozornil mě malý hodný Nate, kterého vzápětí píchl do zad vidlema malý zlý Nate.
"Tak jde se na to."
Broukl jsem si pro sebe. Sáhl do šuplete pro nůž zkontroloval, že není tupý, jak lžíce a řízl každému z nás dva chleby. Pak jsem slétl pohledem ke starému toastovači, který jsem tu přivezl, kdo ví kdy a který vypadal spíše, jako prehistorická příšera, než cokoli jiného.Vyklepal jsem z něj nejdřív prach a poprvé ho pustil na prázdno na vypálení. Trošku to zasmrdělo.
"Hmmm pořád funguje....no když sladká snídaně, tak sladká snídaně."
Pousmál jsem se a v další fázi hodil dva krajíce k opečení a mezitím jsem otevřel zatuhlou sklenici tmavého obsahu. Konečkem malíčku do něj zabořil a pak jej olízl.
"Hmmm no jo borůvkový, hezky uleželý."
Spokojenost ze mě čišela. Napůl jsem se ohlédl když se ozvala vracející se Cris.
"Není potřeba za chvíli mám hotovo. Ale dík."
Kývl jsem na ní a to zrovna cvakl topinkovač. Vytáhl jsem dva zlatavé úlovky a rychle je položil na linku, abych si nespálil moc prsty a nahradil je další várkou. Pak už stačilo přihodit máslo a pořádně uleželé marmelády a mistrovské dílo šéfkuchaře bylo na světě. Než se dodělala druhá várka vejce jsem odsunul zpátky do lednice na později a pak dodělal další dva chlebíky. Hodil to všechno na tácek a zamířil za Cris.
"Wualá snídaně ala staré časy se nese. Nech si křupat."
Zvedl jsem koutek do spokojeného úšklebku a položil to na stolek před gaučem.

Namísto záchrany pana vyšetřovatele se sama stanu obětí lichotky, která dokonale zasáhne cíl. Dám si s dalším pohybem načas. Koutky sice vystoupaly do pobaveného úsměvu, nicméně hořící tváře jsou přesně to terno, které by Nate mohl očekávat a já mu jej nechci dopřát. Svou chvilkovou slabost si ráda nechám pro sebe.

Přetočím si čepici kšiltem dozadu, aby byla v pohotovostním režimu, a už s běžnou barvou tváří doplachtím k lednici. Protáhnu ruku kolem zaclánějícího těla a vytáhnu máslo, hned potom vejce. Dalším obsahem lednice si nejsem jistá a tak tápu hlavně pohledem. Špekáčky. Pivo. Hm, hmm. Popojdu a vylovím ze skříňky pečivo, tady jdu na jistotu.
“Klidně mi to mázni něčím sladkým,“ ukončím svůj výběr obecným prohlášením, za nímž se skrývá dávná vzpomínka na teplé křupavé toasty s pomalu se rozpouštějícím máslem a pořádnou vrstvou džemu.
“Skočím se opláchnout,“ příliš dlouhá mezera mezi slovy a odchodem? Provokace? Náhoda? Vybírala jsem ještě něco k snědku? Než dojde k odhalení, už se volným krokem vzdaluji.

Tvář si osvěžím studenou vodou, pro jistotu hned dvakrát. Nemám radost z toho, jak se do některých věcí nechávám vtáhnout, zároveň ale tuším, že nad tím vším jen zbytečně uvažuju. Věci se dějí.
Navíc se rozhodně nedá říct, že bych ho k něčemu tlačila, zkrátka... spolu brázdíme vlny tohohle neprobádaného oceánu. Krátký pohled do zrcadla ve kterém se na sebe zapitvořím, načež si do pusy vrazím kartáček s pastou. Je fajn cítit se normálně.

Když se o necelých patnáct minut později vrátím, vypadám tak nějak pořád stejně, jen prameny vlasů podél tváře neunikly vodě a působí poněkud schlíple.
“Chceš pomoct?“ nikam se ale neženu, mohlo by pak vyjít najevo, že vaření není moje silná stránka.

Chechech

Zarazil jsem se a zabloudil očima zpátky k ní. Pak mi cuknul koutek a nakonec jsem vyprskl smíchy.
"Dobře.."
Odkašlal jsem si a zhluboka se nadechl, než jsem se narovnal, abych čelil jí přítomnosti, jejímu pohledu a její blízkosti. Pozoroval jsem a poslouchal. Lehce jsem si povzdechl.
"Umím si poradit to už bys mohla vědět. Proto jsi měla zůstat ve skrytu."
Poznamenal jsem upřímně. Bylo až zvláštní, že o sebe jsem obavy neměl. Nakonec jsem si poklepal ukazováčkem na nos.
"Pamatuj jsem polda na zvládání krizovek jsem machr."
Chvilku jsem jí pozoroval a do tváře se mi vkradl drobný úsměv. Opřel jsem se bok skříně za sebou a pomalu jsem se nadechl. Moc prostoru to mezi námi nezískalo. Srdce, které se začalo klidnit, znovu bušilo rychleji.
"Opatrnost je na místě a.....jo jsem v pohodě. Zatím se ti nepodařilo mě zabít."
Zazubil jsem. Byl to zvláštní pocit cítit to přátelské gesto na svém rameni.
"Začínám zvažovat, že až tohle bude za náma pověsím poldování na hřebík a bude ze mě soukromý vočko. Větší klid, lepší prachy a žádní šéfové, co do mě budou rejt."
Zašklebil jsem se, náhlá změna tématu na odlehčení přišla tak rychle a sama.
"A aby bylo jasno, ty bys nemohla být paní Columbová."
Zazubil jsem se a jemně se vyvlékl z její blízkosti jen abych se naklonil k jejímu uchu, když jsem jí míjel.
"Na to seš moc vopravdová a pěkná."
Mrknul jsem s úsměvem a pak, jakoby nic pokračoval v cestě k lednici.
"Tááák co jsme to měli v plánu snídat."
Jal jsem se průzkumu chladných krajin ledničních.

Nedomyšlené čekání poblíž dveří a Natova přehnaná reakce mě zaskočí. Mrzení je v tom zahrnuto taky, akorát, že namísto omluvy ze sebe rychle dostanu jen:
“Kdybych ti něco dělala, všiml by sis,“ a zní to přesně tak hloupě, až okamžitě lituju, že jsem něco takového vypustila z pusy. Nejlepší bude tvářit se, že jsem nic neřekla.

Odrazím se ramenem od zdi a o krok se přiblížím, pravačkou přitom ukážu na schody do patra.
“Je tam špatný přístup a okna jsou na ráně. Kdybys potřeboval pomoct, riskovala bych o pár procent víc, než když jsem chvíli po tobě seběhla dolů. Ani to není ideální, ale to není nikdy nic,“ lidi se na mě dívali už různě, ale výčitka v detektivově pohledu je nepříjemná. Posunu si kšilt vysoko nad čelo, tak tak, že mi čepice nespadne dolů.
“Navíc se tady nemůžu schovávat navěky. Jednou sem zabloudí někdo další a bude vědět, že nejsi sám. Nechci být paní Columbová, a krytí jsem měla dobré,“ klepnu o kšilt, aby bylo jasno, že pro většinu všedních situací to považuji za dostatečné řešení.
“Mrzí mě, že jsem tě vyhnala ven zbytečně. A.. tohle taky,“ naznačím jeho směrem a nezůstane jen u toho. Pár kroků a jsem dost blízko, abych mohla narušit Natův osobní prostor rukou položenou na rameno.
“V pohodě?“ zajímám se upřímně.

Kurva drát mrtvice!

"Starouši Starouši."
Zavrtěl jsem hlavou pro sebe a zamířil zpátky domů po kontrole okolí. Vše se zdálo lepší, než mohlo být, takže jsem byl s výsledkem docela spokojený. Spokojeně jsem vešel, zavřel za sebou a zacvakl zpátky zámek.
"Uááá to je zase jednou rán......ahhhhh kurva drát! Do prdele to jsem se lek!"
Zanadával jsem hned po tom, co jsem s cuknutím málem odskočil dobrý metr od dveří, když jsem si všiml číhající Cris, která byla, jako reklama na přerostlou Chucky jen ten nůž v ruce jí chyběl.
"Tohle už mi nedělej."
Opřel jsem se jednou rukou o zeď a vydýchával.
"Málem mě kleplo."
Prohrábl jsem si vlasy a trošku vyčítavě jsem na ní koukl.
"Mělas zůstat nahoře."
Zabručel jsem tišeji výčitku, jakoby se bál, že by se mohlo stát spíše, něco jí, než mě, kdyby to nebyl jen Starej Steve.

sobota 20. května 2079
brzké ráno

Starej Steve se nikde v blízkosti chaty bobek neupustil a na montování sledovacích zařízení je přece jen už moc dlouho v důchodu. Což ti připomene, že nejspíš ani nevíš, co v životě dělal. Hlásek vzadu v hlavě ti chvíli napovídá, že byl čerpadlář na benzince, ale pak zmlkne a je zticha.
Nevšimneš si ani jiných podezřelých stop, takže můžeš v klidu zapadnout zpátky do tepla.

Cristina zákeřně stojí zády opřená hned vedle dveří (pochopitelně úplně tiše), takže když zavřeš, zámek klapne kousek od její ruky. Na hlavě má naraženou čepici s kšiltem vraženým hluboko do čela.