Steve ten starej zmeťouš

Zrovna, když jsem obešel více, jak půl chaty a rozepl kalhoty a začal hezky obchcávat křáček, tak se objevil. Jako na zavolanou, už už jsem se chystal, že ho pochčiju a pak dostane přes hubu, ale záhy se ukázalo, že je to jen Steve.
"Wohoooo.....Steve? Starouši, kde ty se tu bereš, málem jsem tě pochcal!"
Zasmál jsem se, oklepal a schoval nádobíčko. S úšklebkem jsem si prohlédl toho starého fajnovku, který nyní už vypadal více než jen staře....nikdo nemládneme. Sám bych to měl dobře vědět.
"Ale tož Steve v tomhle autě jezdím, co pamatuju, to bys mohl poznat....heh, no co....počkej cos to povídal?! Jak jako šukaj na zápraží a berou drogy....jako drogy prosím ale šukat mi na zápraží nikdo nebude! Parchanti jedni!"
Zanadával jsem rozhořčeně a dal jsem si ruce v bok.
"Až tu zase někoho nachytáš někoho prcat na mým zápraží klidně mu ustřel ptáka a ulov na něj nějakou štiku."
Zamručel jsem souhlasně a pak s povzdehcem vrazil ruce do kapes od kalhot.
"Hmmm fakt se tu budu muset zastavovat častějc a nastražit tu nejlíp i nějakou past na medvědy....hmmm šukací medvědy."
Bručel jsem pro sebe a mávl na Steva na rozloučenou a věnoval mu také delší pohled, než se vytratil zpátky směrem ke svému domovu.
"Hmmm jsem už jen paranoidní, nebo je za tím víc?.....Hmmm jen to byly náročné dny. Steve je prostě pořád stejnej Starouš, jako kdysi."
Zamířil jsem zpátky do chaty, ale nejprv jsem jí ještě celou pro jistotu obešel, abych se ujistil, že mi tu Steve nenechal dáreček, nebo nějakého kámoše.

sobota 20. května 2079
brzké ráno

Cristina není z těch, co by vysvětlovali, a tak se po tobě nejprve jako poplašená kočka ohlédla a nakonec tvůj odchod doprovodila neobvykle emocemi napěchovaným pohledem. Dával ti jasně najevo, že za žádnou cenu nemáš nikam chodit, že je to její boj, a ten pohled trval přesně tak dlouho, než i jí došlo, že by se kolem chaty mohl pohybovat jen obyčejný civilista.

Během tvé cesty do přízemí nic nevidíš, ani neslyšíš. Dokonce i když otevřeš dveře a ovane tě sice osvěžující, ale taky pěkně nepříjemný chladný ranní vzduch, zdá se okolí prázdné. Ve větvích kolem chaty vzdáleně cvrlikají ptáci, ale jinak?
Raz – dva, tři. Takhle nějak ty kroky v pravidelně volném rytmu zněly.
Raz – dva, tři. Raz – dva, tři. Zpoza rohu vykoukla vrásčitá tvář z vrchu lemovaná krátkými bílými vlasy. Vodnatě modré oči se zažloutlým bělmem si tě kriticky přeměřily a tys věděl, že to není Mike, ale starej Steve. Starej je od chvíle, kdy ho znáš – a že je to už slušná řádka let – a dost možná sis myslel, že starej bude až do skonání světa. Prostě starej. Jenže teď, když na něj koukáš, vidíš, jak si na něm čas vybral svou daň. Vypadá spíš nemocně, než jen staře, a při chůzi si pomáhá fajnovou holí. Určitě ji našel někde v lese a přetvořil k obrazu svému, včetně trojitého lakování, aby to bylo echt.
Raz – dva, tři.
“Éééééh, jo. Chm. Žádný zloději,“ zabručí zklamaně jeho hladce oholená tvář, až se jeden musí zamyslet nad tím, jak to se všemi těmi vráskami na pohublé tváři dokázal. Ten krátký sestřih je taky novinka.
“Viděl sem auto, tak sem tušil, že tadyť někdo bude. Vy ne. Chamrať z města. Chodí sem pít a žrát drogy,“ skoro tě svlíká pohledem, aby se přesvědčil, že dobře vidí a jsi to fakt ty. Nikdy jste si nebyli blízcí a dá se pochybovat o tom, že si starej Steve někdy s někým blízký byl.
“Šukají na zápraží a ani se nevomluví. Zmetci.“
Raz – dva, tři. Bez dalšího vysvětlení se otočí a razí si velmi zvolna cestou necestou pryč od chaty, směrem kolem jezera ke svému zděnému domku. Nebo chatce. Dost možná je to obojí. Pak se ale zastaví a vrhne přes rameno dlouhý, podezřívavý pohled.

Příjemné ráno

Trvalo to docela dlouho, než se mi konečně podařilo usnout. Řekl bych, že Cris už dávno v té době spala. Koutkem oka jsem viděl, jak je schoulená do klubíčka.
"Podvědomá touha ochránit sám sebe, nedivím se jí."
Odtušil jsem na její stín a ani jsem se nepohnul. Nebylo by to vhodné a nejspíše ani ne vítané.....o nějaký čas později si mne odnesl spánek do své nepřívětivé říše.
Tahle noc patřila k těm, které bych oželel. Zase přišly....sny.....či snad noční můry? Vzpomínky na Annie a její usměvavou tvář, když jsem se vracel domů skrz naši vinici, krásné momenty ze života, kdy jsem byl ještě úplně jiný člověk, které se však vzápětí roztříštily, když začala Annie prosakovat krev skrz šaty a zhroutila se mi do náruče.
"Annie ne!"
Snažil jsem se jí pomoci, ale její skelné vyděšené oči se mi vrývaly do duše.
"Někdo tady je."
Zašeptal její hlas....ne nebyl to její hlas...

Škubnul jsem sebou div jsem nesletěl z postele. Čelo ještě orosené a tep zrychlený.
"Cože? Seš si jistá?"
Syknul jsem a překulil jsem se z postele na okraj a v rychlosti na sebe natáhl kalhoty a oblík si tričko. Pak jsem se přisunu bokem k oknu a nenápadně vyhlédl, aby zjistil, jestli osobu nezahlédnu. Nikde nikdo.
"Do prdele ani dovolenou si člověk neužije."
Zatnul jsem zuby a nazul boty.
"Hmm.....nesnáším havěť v mý chatě."
Bručel jsem si pro sebe a prošel jsem se směrem ke dveřím z pokoje. Cris jsem němě a pohybem ruky naznačil.
"Zůstaň tady, okouknu to."
Načež jsem sebral z poličky to první, co se tam válelo.....hezký ostrý zahnutý háček na ryby a schoval jsem ho do dlaně.
"Zbraň k sebe obraně, jako stehno."
Následně jsem se zívnutím do pěsti bez nějakého skrývání vyšel dveřmi ven a zavřel je za sebou a zamířil po schodech dolů.
"Zatracené chcaní, fakt bych si tu měl nechat udělat pořádnější kanalizaci ať nemusím furt někam běhat."
Hudroval jsem naschvál nahlas.
"Doufám, že je to jen Mike z protější chaty a chce zase něco půjčit. A nebo mýval....zkurvený mýval, který má hlad."
Snažil jsem se najít nějaký přijatelný scénář, který by nekončil příliš špatně.
Pistole se mi válela ještě stále ve vnitřním závěsu bundy. Tu jsem však nechal schovanou, není má služební a navíc jsem tu přece na dovolené a nic zlého jsem neudělal.
"Tak kdepak máme toho návštěvníka."
Otevřel jsem nenuceně a s hraným rozespáním dveře a hned za nimi jsem se protáhl s prudkým roztažením rukou od sebe do stran, takže pokud by tam někdo číhal, první co tak dostane bombu mezi očička.
"Bude to ale krásně, to se to bude dneska rybařit."
Usmál jsem se pro sebe spokojeně a zamířil okolo chaty. Očima jsem putoval klidně po okolí, abych zjistil jestli je tu auto navíc, nebo nějaká známka cizí přítomnosti a jal jsem se hezky toho si chatku obejít. Dveře jsem za sebou zavřel, nechci mít toho mývala uvnitř. No čas najít si hezké chcací místečko. A trošku se seznámit s návštěvou. Doufám, že mu nebudu muset vrazit háček na ryby do oka, to by bylo dost nechutný.

“Někdo tady je,“ vystřelím z postele takovou rychlostí, že by se za to nemusel stydět ani olympijský běžec. Jen těsně při své akci minu Natovo chodidlo. Matraci u jeho nohy však promáčknu dost na to, aby ho následné zhoupnutí ponouklo k probuzení.
Dopad na podlahu tlumeně zaduní, vzápětí ale nějak dokážu našlapovat tak tiše, že mě není slyšet. Zdá se, že pohledem odhaduji místa na podlaze, která by mohla vrzat, a umně se jim vyhýbám. To obvykle nepatří mezi přirozené lidské talenty. Nejdřív zamířím k menšímu oknu, potom k úzkým dveřím na malou terasu. Vyhlížím ven.

“Kde‘s nechal bouchačku?“ v hlavě mi šrotuje milion scénářů, které by se mohly stát. Ani v jednom nehrozí, že bych nechala poldu na holičkách, ale je téměř nahej a nejrychlejší už taky není. Navíc jsme v patře.
Naléhavě se podívám na Nata v posteli – je to vždycky na pendrek, když někomu na někom začne záležet.
"Nikoho nevidím, ale šmejdí kolem chaty," obeznámím spáče s dostupnými informacemi, i když vím, že on nejspíš nic neuslyší. Nepravidelná chůze mi připadá divná, ale sedí k představě člověka, který čenichá tam, kde nemá co dělat. Žádné komando venku nečeká, což neznamená, že osoba venku není nebezpečná a nebo, že se sem během chvíle nepřiřítí zbytek LAPD i s vojenskými posilami.

sobota 20. května 2079
brzké ráno

Klidná noc se přeleje do svítání. Slunce pomalu stoupá, vykukuje mezi větvemi a pokračuje na své nekonečné pouti zdánlivého stoupání a klesání. Změna mezi teplotami probouzí k životu jemný mlžný opar táhnoucí se po celé ploše jezera a místy zasahuje i mezi stromy. Nejen v těch místech může tichý pozorovatel zahlédnout divokou zvěř, která se s prvními paprsky přichází napít.

Okolí jezera působí idylicky často, téměř v každé denní době, i když pokaždé mámí smysly trochu jinak.

Tohle ráno se od jiných zase tolik neliší. Tlumený zvuk motoru na druhé straně ustane, neozve se však jediný hlas, ani štěkot psa. I to málo, co způsobil něčí brzký příjezd zanikne v ptačím trylkování a povykování.
Nebo ne?

Tlumeně se uchechtnu. Nezdá se, že bych musela ještě něco říkat a tak nastane chvilka trapného ticha, která trvá tak dlouho, až se přeleje v obyčejné noční ticho ložnice. Nikdo z nás zatím neoddechuje tak pravidelně, aby bylo vše ztraceno, ale z mé strany ticho trvá.

Jaké je to spát v jedné místnosti s někým, kdo zabil?
Jaké je to spát v jedné posteli s někým, kdo kolem sebe nadělal rozruch kvůli víc, než jedné vraždě?
Je to bezpečné?
Ani jedna z těch otázek mě netrápí. S blížícím se spánkem mě ovšem přepadne lítost nad tím, že jsem do své věci dovolila vtáhnout Nata. Je to dobrej chlap. Zasloužil by si víc, než dovolenou s vrahem.

Přitáhnu si kolena blíž k tělu a nakonec, zhruba po hodině, vytuhnu.

Noční příšerky

Aniž bych se nějak výrazně pohnul tak jsem si mírně odfrknul.
"Pfffch co tě nemá štěnice fakt ne.....ale takový kousohryzové a nebo šerotajky, ty by tu bejt mohly."
Usmál jsem se zeširoka a kulišáčky s hlasem vážným, jako kdybych jich už viděl stovky. Když začala ale vyhrožovat útěkem jen jsem si rezignovaně povzdechl a natočil hlavu trochu na její stranu, abych na její postavu ve stínu viděl.
"Fajn fajn, žádné strašení, do lesa se mi dneska už fakt nechce, s naším štěstím, by se k našemu nahánění ještě přidal medvěd a to by mohlo být dost nemilý."
Vzdal jsem se v její prospěch, což bylo velkorysé gesto, které by měla ocenit.
"Nathane Reede znovu ti opakuji jsi blázen....naprostý."
Usmál jsem se pro sebe a zavřel oči po tom, co jsem s nimi zabloudil znovu ke stropu.
"Ale když já to asi už jinak neumím a na to měnit se, jsem příliš starý."
Oponoval jsem svému vlastnímu vyčítavému já, docela spokojeně a poklidně. Snažil jsem se lebedit si, co nejpohodlněji a zkusit to zalomit, přece jen byl to dlouhý a náročný den, ale nikdy jsem nebyl z těch, kteří by dlouho a dobře spali.
"Ale byl jen už je to dávno.......kušuj."
Zapudil jsem otravný hlasek malého Nata, který zase pro jednou začal pindat. Nesnáším, když se mi snaží kecat do života ty malá svědomíčka. Mohly by si vzít taky pro jednou dovku.

Odeberu se ke své půlce postele a jen, co si sundám boty, zapadnu do ní. Na prasáka. Ukáže se ale, že existuje „prasák“ na víc způsobů a ten detektivův je polonahý. Nejdřív mě to pobaví, potom přijde slabý závan výčitek, že bude postel páchnout po kouři, který se usadil v látce šatů, jenže já na rozdíl od Nata nemám trenky.
Nenechám se rušit a zůstanu oblečená. Výhoda je i v tom, že nevypadám jako nestydatá svůdkyně, která se vrhá na prvního chlapa, který je k ní trochu milý a vykoupe se s ní nahý v jezeře.

“Třeba štěnice?“ navážu na poznámku o jiné havěti, “Nedohodli jsme si druhé kolo strašidelných historek, tak brzdi,“ zasměju se a přetočím na bok. Namísto statické stěny si vyberu druhou, živější část, kterou postel nabízí.
“Nebo uteču a ztratím se v temným lese. Mysli trochu na svoje pohodlí, protože tam bys za mnou jít nechtěl,“ nesnažím se na něj usilovně koukat, ale ani k sobě za každou cenu netisknu víčka. Až to přijde, tak to přijde. Pokud dokážu podruhé usnout.

Postel prasáků

Vracející se postava Cris mne, překvapila, málem bych si opravdu myslel, že přijde ona myšlenka se Spartou, ale jemný stisk na paži myšlenku zaplašil a slova pozvedla náladu, tak jako se jí to dařilo vždy. Ušklíbl jsem se.
"Tady jeden nikdy neví. Copak jsi nikdy neviděla Sam doma. Dům plný nástrah to je přesně můj styl a plechovky jsou ty nejsmrtelnější z nich!"
Tvářil jsem se naoko vážně, jak jen to šlo, než jsem se musel celé té absurditě zasmát. O to zvláštnější bylo najednou stát vedle té staré postele, kterou jsem neviděl, už takovou dobu. Naštěstí alkohol trochu otupoval smysly, takže myšlenky se neubíraly žádným pořádnějším směrem. Přištihl jsem se, že mi vlastně ani nevadí, že mě Cris držela za paži trochu déle, než bylo nezbytně nutné.
S pomalým výdechem jsem dosedl na postel, až její konstrukce trochu zavrzala.
"Spaní na prasáka je můj styl už nějakou dobu."
Zašklebil jsem se a očima jí vypátral ve tmě, pak jsem si jal zouvat boty.
"To jsi hodná, ještě že jsme se cachtali v tom jezeře co? Jinak bychom nejspíše hráli chemickou válku s ponožkama. A věř mi vyhrál bych."
Zatvářil jsem se svěřepě a chvíli jen tak seděl na okraji postele s botama pohozenýma vedle ní.
"Mmm co? Ne to je dobrý, když pustý ostrov tak se vším všudy."
Pousmál jsem se a s dalším pomalým nádechem jsem se svlékl postupně jen do trenclí. Hromádku oblečení včetně zmíněných ponožek jsem nechal rovněž ležet vedle postele. Na jednu stranu jsem byl nejspíše rád, že je v tuto chvíli docela tma. Sám sebe jsem znal docela dobře. Sice jsme nebyl žádný obezní rosolovitý dědek a kondičku jsem měl stále řekl bych docela obstojnou, ale už dávno jsem se nepovažoval za nějakého idola mladých děvčat, na kterého by někdo měl potřebu se koukat.
"Tak doufejme, že všechny blechy a jiná havět za tu dobu chcíply."
Poznamenal jsem a pomalu jsem se na postel natáhl na záda. Bylo to přece jen zvláštní, ležet zde, po takové době, v téhle posteli, zrovna s Cris a to vše za okolností, které nás sem přivedly.
"Jestli ze mě nebude na starý kolena šílenec, tak už z nikoho."
Přemítal jsem a koukal kamsi do stropu s rukama složenýma za hlavou. Neměl jsem nějak potřebu extra Cris očumovat, nebo tak. Svá mladá a nerozvážná prasácká léta jsem měl už docela za sebou.
"První taková nerozvážnost skončila zlomeným nosem."
Usmál jsem se trpce pro sebe, nad vytanulou vzpomínkou.

Z prostoru v patře se už vyvětral starý vzduch, takže je tu lépe. Pořád teplo a zvláštně zatuchlo, ale teď bych řekla, že se to ubírá tím příjemnějším směrem – ze zapomenutého světa plného vzpomínek je to prostě obrovská ložnice v chajdě. Její útulnost nehodnotím, je tu tma jako v pytli, ale nějaký ten obrys hrany nábytku se sem tam rýsuje.
Natovy věci jsem stejně, jako některé svoje, hned po příjezdu vyskládala do skříněk. Nějak jsem se ale nezabývala peřinami, dekami ani ničím podobným, a teď je na to už pozdě. V doznívající lehké opilosti je mi to vlastně i jedno.
Jestli jsem ale na něco opatrná, pak je to můj hostitel.

“Zase beze světla,“ jsme zřejmě nepoučitelní. Bez větších problémů projdu od dvojpostele ke schodišti, protože se mi zdá, že Nate dává načas a třeba se i stydí. Nebo si jen není jistý? Po tom divadýlku v hotelu bych to do něj neřekla. Nebo na něj padá tíha vzpomínek. Můžu udělat jedině to, že je roztříštím na kousíčky, aby ho už netrápily.
Otázkou je, jak na to. Nejsem od přírody nejempatičtější člověk.
“Tady jsi ale žádnou plechovku nezapomněl, buď v klidu,“ zazubím se do tmy a přitom proklouznu rukou pod jeho paží, chytím ho a bok po boku lehkým tahem přinutím pokračovat až do středu místnosti, k pravé straně postele.
Takhle blízko někoho jsem nebyla už celou věčnost. Je to zvláštní, příjemně zvláštní, když pominu to, že je to taky zatraceně divné, ale to je celá naše kolaborace.
“Dneska.. budeš to se mnou muset přežít na prasáka,“ zauvažuji, protože hledat teď něco na převlečení je to poslední co chci, “Zítra tomu dáme nějakou úroveň. Boty si teda sundám, že jsi to ty, detektive,“ dojde mi, že ho u postele držím už docela zbytečně, tak ho konečně pustím.
“Nebo chceš něco podat?“ ke skříňce to není daleko, celá akce by zabrala sotva minutu.