Náročný den

Ani jsem nepostřehl přesný okamžik, kdy se vlastně Cris probrala, ale musela to být jen chvilička. V té době jsem si podpíral hlavu rukou vyvalený o bok gauče a sledoval konečně nějaký dávno zapomenutý pořad, který se rozhodli v tuto chvíli vysílat, místo věčných zpráv. Zívnutí jasně naznačilo, že není moc zajímavý.
Má unavená pozornost se přesunula k Cris, která se pohnula a začala mučit plechovku. Přivedlo mě to trochu zpět ke smyslům.
"Co?...Jo aha jasně."
Přikývl jsem a potvrdil její slova dalším zívnutím. Když kolem mě skoro strojově prošla a zamířila po schodech nahoru prohrábl jsem si rukou vlasy a potlačil další zívnutí.
"Kruci ta holka je občas fakt děsivá. Skoro, jakoby byla robot."
Přeběhl mi mráz po zádech. Chtěl jsem se vrátit očima k televizi, když se najednou znovu ozvala Cris a dokonale mě svou otázkou překvapila. Překvapeně jsem zamrkal a zadíval se jejím směrem do stínů.
"Já?.....No...fajn ale varuju tě občas docela chrápu."
Hledal jsem alespoň nějaká trošku přijatelná slova k odpovědi a s námahou jsem se zvedl z křesla, odložil prázdnou plechovku na stolek, vedle té její a druhou rukou vypnul televizi. Pak jsem zamířil pomalými snad až trošku výhavými kroky po schodech za ní.
"Je pravda, že dole to moc v tuhle chvíli ke spaní přípravený není. Jako ten gauč by se dal zvládnout....překvapuje mě, že netouží po vlastním soukromí."
Šrotovalo mi hlavou spousta a ještě více zmatených a hlavně ospalých myšlenek s každým krokem nahoru do patra. Stále jsem si ještě nebyl jistý tím, jestli svá slova myslela vážně a jak je to vlastně dlouho co jsem spal v jedné místnosti s někým dalším.
"Dlouho."
Potvrdil jsem sám sobě v duchu a tak trochu očekával, že se z toho nakonec vyklube vtípek ala vyjdu nahoru po schodech a s výkřikem "Tohle je Sparta" mě Cris skopne zase dolů. Za normálních okolností bych se takové šílené myšlence docela zasmál. Tentokrát však ne, když si uvědomuji, že ten pád by byl nejspíše s mým štěstím uplynulého dne, dost fatální.
"Nate začíná ti hrabat."
Pokáral jsem se, když jsem vystoupil posledním schodu do patra, pro jistotu se přidržujíc zábradlí, vzhledem k přítmí, které zde panovalo.

Pivo mě zákeřně uklimbá a nevzbudí mě ani hlava, která zvolna klesne od strany. Prsty kolem nedopité plechovky mírně ochabnou, ale nepustí ji. Nezdá se, že by se mi něco zdálo. Oddechuji klidně, pravidelně, a jediné, co přihlížejícímu může přijít divné je opětovná mechanická nehybnost. Třeba ale jen nepatřím mezi lidi, kteří se převalují z boku na bok a neustále šoupají nohou sem a tam.

Poprvé se pohnu, když začne hlučet televize. Uvízlá v hlubokém spánku se ale ne a ne probrat, a tak, i když ke mně doléhají Natova slova, sotva je vnímám. Poblikávající světlo přede mnou mě ruší mnohem víc.
Další viditelný pohyb dostane moji hlavu do vzpřímené pozice, čelem dopředu. Celá se proberu, ještě v sedě, a působím napjatě. Ve setině sekundy otevřená víčka slepě hledí do prostoru, než si oči najdou jediný světelný cíl v místnosti. Teprve po chvíli dvakrát mrknu.
Plechovka v ruce nepříjemně zapraská, když kolem ní vědomě obemknu prsty silněji, než si zaslouží.
“Je pozdě,“ odtuším ochraptěle z toho, jak jsem nějakou tu hodinu nemluvila. Večerní program, u kterého se Nate zasekl, i tak krášlí informační proužek informující o nejdůležitějších událostech ze světa. Nic veselého to není a co hůř, osobně se mě to dotýká.
“Půjdu si lehnout,“ za celou dobu se na parťáka nepodívám, jen zodpovědně odložím lehce zmačkanou plechovku na stolek, projdu kolem poldy a zamířím do patra.

Vrzání podlahy ale nemá dlouhého trvání, protože tíha mého těla se vrátí na schodiště, i to ale tlumeně praská jen do půlky – tam se totiž v mírném předklonu zastavím. Umělé světlo vrhá do poldovy tváře nepříjemně ostré stíny.
“Jdeš?“

Noční párty

Upil jsem pivka a na okamžik jsem se nad tím scénářem zamyslel. Pak jsem se zazubil a poukázal na Cris prstem.
"Jo to zní docela dobře. Asi tě najmu, jako organizačního manažera, nebo něco takovýho."
Zasmál jsem se a znovu upil. Pak jsem si mírně povzdechl a mlaskl.
"Jo ufouni jsou najednou všude....kde jsou ty časy, kdy jsme o nich jen mluvili co? Bohužel lidstvo je až příliš plné pozitivní diskriminace a vždy upřednostňuje takový ty nejrůznější menšiny......cigány....černochy.....ted ufouny..."
Pokrčil jsem nad tím bezradně rameny. Prostě světová politika byla kupa sraček, které jeden nevyřeší.

Pivko bylo dopité, po čase mi vypadlo z ruky ani nevím, kdy jsme na tom gauči vytuhli. Když jsem se znovu probral, bylo někdy pozdě v noci. Slétl jsem koutkem oka na Cris, vypadalo to, že podřimuje, alespoň jsem žádné ženské kočičí dravé oči neviděl, takže jsem se opatrně natáhl pro ovladač a zapnul televizi, vzápětí jsem jí ztišil, protože samozřejmě byla docela nahlas.
"Sklapni kurva!"
Zavrčel jsem pro sebe, než semi přístroj podařilo ovládnout. Pak jsem postupně chvílemi přepínal chvílemi poslouchal kanály. Po deseti minutách jsem to vzdal promnul si zoufale oči.
"Všude samý zprávy......kurva, kdo kouká ve tři ráno na zprávy."
Zaupěl jsem. Názory nejrůznějších osob na situaci s ufouny se různili. Byli zastánci a byli odpůrci. A pak byli takoví, co řešili incident s Cris. Ve lecčems mohli mít pravdu. Prohrábl jsem si rukou vlasy a přepl na další neurčitý program v naději, že tam bude nějaký film.
"Nathe Nathe jak se zdá svět jde do prdele a to ty budeš mít z první řady."
Opřel jsem si hlavu do opěradla.
"Docela jsi zamíchala světem šípková růženko."
Zamumlal jsem, když jsem sklouzl okem ke Cris a lehce se pousmál. Třeba to byl právě ten krok, který svět pokračoval, aby nešel úplně do kopru. Osobně bych nerad došel do bodu, kdy nám budou ufoni vládnout, a že to k tomu v tuto chvíli pomalu docela směřovalo.
"Jak tak koukám tak náš plán s opuštěným ostrovem bude za chvíli to nejnormálnější co se ve světě děje."
Zavrtěl jsem nevěřícně hlavou s úšklebkem. Jo samomluvou jsem trpěl docela často, ale snad jsem nebyl příliš hlučný, abych probudil svou spolugaučující.

čtvrtek 18. května, pátek 19. května 2079
napříč médii

„Máme svá práva! Oni ne! Nejsou tu doma!“
„VY-PAD-NĚ-TE!“
„Jak můžeme slyšet, odpor vůči Xerchenům na mnoha místech sílí. Zatím se jedná o poklidné demonstrace, i ty však policejní složky napříč Kalifornií potlačují a snaží se je rozehnat. Brede?“

„Děkuji za živý vstup, Amando, navážeme na něj vyjádřením policejního mluvčího v Los Angeles, Thomase Blacka. Dobrý večer.“
„Dobrý večer.“
„Je policie připravena na nepokoje a předpokládáte vůbec, že k nim dojde?“
„Řídíme se doporučenými vládními postupy, jako vždy. Jde o vážnou situaci, kterou policejní složky nepodceňují. Provádíme preventivní kroky, vytipovávání center možných nepokojů, ale zatím k tomu nedochází.“

﴾﴿

Živé vysílání Rozhovorů s Tony Ortegou:

„Takže schvalujete, co se stalo?“
„To je zkreslení toho, co jsem chtěl vyjádřit. Nesnažím se stát na straně očividného zločince a vraha, pouze vysvětluji jeho pohnutky.“
„Mě teda přišlo, že s tím souhlasíte...“
„Mýlíte se, oba dva. Rozhodně neobhajuji násilí. Říkám jen, že frustrace jednotlivce ve špatné sociální či finanční situaci může vyústit v nezvladatelně agresivní reakci. Lidem je toto chování vlastní a můžeme poukázat na mnoho případů z minulosti i současnosti. Jsme chybující. Je to lidské. A stejně tak je přirozené očekávat, že se na stranu té nešťastné ženy přidají další, jako ona. V konečném důsledku se snažím varovat hlavně před tím, že nárůst jejích podporovatelů se může zvrhnout nejen v demonstrace proti Xerchenům, ale také další otevřenou agresi. Vláda sice podporuje integrační programy, přesto jsme na ulicích svědky nezpochybnitelné segregace.“
„Jo, to je fakt hrozný.“
„Prosím?“
„Měli bychom jim pomoct. Pomoc bližnímu, jak se píše v Bibli… co nejdřív.“
„Ale začlenění mimozemské rasy do společnosti není otázka dvou tří let, jak se někteří domnívají. Vlastně mě překvapuje, že do zjevně vědeckého objevu pletete náboženství. Ani světové vlády, které se dřív na různých tématech a jejich řešení shodly, nejsou jednotné.“
„Pánové, myslím, že jsme se odklonili od původního tématu.“
„Vy jste prostě na její straně.“
„To je hloupost.“
„Ale jo, chcete je taky vyštvat.“
„Protože chápu vliv okolností a životních těžkostí na lidskou psychiku?“
„Pánové...“
„Jste xerchefob!“
„Tento výraz opravdu někdo používá?“
„Pánové…!“

﴾﴿

„Ptáte se mě, jestli je to správné? Stačí nemít hlavu zaraženou v zadnici, paní moderátorko. Názor na to mám jasný. Nikde jinde na světě se Xercheni netolerují tolik, jako u nás. Nevidím na tom nic špatného. Musíme jim ukázat, komu Země patří a kde je jich místo!“

﴾﴿

„Sám jste už nabídl pohled té správné strany, té naší. Nový světový řád. Celé roky se snažíme lidstvu otevřít oči tím, že říkáme, že tam venku něco je, ale všichni nás měli za blázny. Teď se ukázali. Jsou tady a my se s nimi musíme v míru a pokoji smířit, pomoci jim a začlenit mezi sebe.“
„No, dovolil bych si poznamenat, že to není teď-“
„Samozřejmě, že to není teď. My to víme už celá desetiletí a dávali jsme lidem jasné důkazy. Dohledejte si to. Už v Roswellu ve čtyřicátém sedmém o tom věděli svoje. Nemůžu zveřejňovat detaily, ale ta jejich invaze je dlouhodobá a postupná. Bohužel došlo k událostem, které vše urychlily. Jako lidé ovládající tuhle planetu neseme zodpovědnost za naše hosty z vesmíru.“

﴾﴿

„Já se ptám, jak je možné, že zmizela? Kde je? Podle mě šlo o cílený útok, který si někdo zaplatil. Není možné, že se v LA stane něco tak brutálního a viník zmizí. Nebo nám vláda něco tutlá. To nevím. Zeptejte se CIA nebo FBI, vždyť musejí mít data! Umíme vypátrat auto během pár minut, ale ne najít masovou vražedkyni. Ha-hah! A řeknu vám, že mě to děsí. Neštítila se tam povraždit všechny jen tak a bylo jí úplně jedno, jestli to schytá emzák nebo člověk. Ta ženská je totální šílenec.“

pátek 19. května 2079
noc

Po příjemném zabydlení se a večeři, odvážném večerním koupání v jezeře a následném dramatu s nefunkčním generátorem se blíží konec tohoto dne. Nic nenapovídá tomu, že by vás policejní složky sledovaly.
Kolem chaty je klid a vládne zde přirozené noční ticho lesa. Cvrkající hmyz, tichý dupot na lesní hrabance, občasné zahoukání ve větvích.

V chatce to sem tam zapraská. Lednička hučí, stejně jako generátor, ale vše splývá v monotónní zvuk, vedle kterého je váš rozhovor mnohem rušivějším elementem.

Dolehne na vás únava, nebo spolu ještě něco podniknete?

“To se nestane,“ zlé předvídání budoucnosti založené na realitě. V ruce mě studí vychlazené pivo. Už jsem ho otevřela a upíjím ho svědomitě, pomalu, vychutnávám si jeho lehkou nahořklou chuť, která ulpívá na jazyku ještě dlouho potom, co polknu.
“Ne, když se budeme všichni tvářit, že se nic neděje. Že tady mají být. Lidi vždycky čekali na to, že někde ve vesmíru někdo je, ale proč jim máme dělat chůvy?“ pohrdavě si odfrknu. Xercheni a můj názor na ně je celkem jasný, naplnila jsem jím titulní stránky novin.
“Promiň,“ omluvím se vzápětí a napiju se. Strávit ale představu světa bez xerchenů mi dá zabrat.

“Mě by se pustý ostrov líbil, kdyby byl pustý jen tak akorát. Každé pondělí by připlula loď se zásobami a uklizečkou, která by nám poklidila a do odpoledne by byli všichni pryč. My bychom si pak mohli dělat co bychom jen chtěli s vědomím, že další pondělí můžeme odjet do civilizace. Jo, a dala bych přednost teplu před anglickým deštivým počasím,“ pokývám hlavou.
“Zní to i jako docela dobrý byznys plán, ne? Můžeš ho použít, až bude po všem.“

Noční relax

Vypnutý motor mého auta byl uklidňující protože sice to nebyla žádná šunka, ale svý měl už taky naježděno, takže trápit ho více, než bylo třeba by nemuselo být úplně dobré. Mezitím jsem se vrátil už s pivkem, jedno podal Cris a druhé si vzal a otevřel pro sebe. Když jsem upil pousmál jsem se nad představou trosečnictví ale nakonec jsem nad tím zavrtěl hlavou.
"Raději ne, ještě by se to fakt splnilo a co bychom pak dělali. Na nějakým pustým ostrově pobíhat v leopardích trenýrkách a houpat se na liánách? Na to sem už trochu starej řekl bych."
Zašklebil jsem se a po dalším loku jsem se rozvalil na gauč vedle Cristiny.
"Kde bych chtěl podniknout jako co? Trosečničit?!"
Povytáhl jsem tázavě obočí. Zakroužil jsem tekutým obsahem a na chvíli se zamračil a zapřemýšlel, pak jsem si opřel pohodlně hlavu do gauče.
"Hmm nejspíš někde, kde bych měl chvíli klid a pokoj vod ufounů, řešení úchylných vražd a každodenního kázání, že piju moc kafe a jím moc koblih. A mohlo by tam bejt teplo, ale ne moc."
Zašklebil jsem se širokým úsměvem a pak napůl pootevřel oko blíže k Cris a jeho koutkem na ní koukl.
"A co ty?"
Bylo to skoro, jako plánovat nějakou ujetou dovolenou, tedy ne že bychom na obdobné ujeté dovolené nebyli už nyní že?

Věnuji se svému, když vzduch protne opatrně vyslovená výtka, zaobalená do formy poznámky. Zprvu mě ani nenapadne se tím nějak hlouběji zabývat, takže jednoduše bezvýrazně začnu:
“Je to sotva pár minut. Kdybys měl nějakou starou šunku, ale tohle auto něco vydrží,“ pomyslně nad tím mávnu rukou, vyřízeno. Až s prodlevou mi dojde, že s tím, jak se střídá naše životní štěstí a smůla by Nate mohl mít pravdu. Navíc svoje auto zná líp, než jak jsem ho díky jedné jízdě odhadla já. Tudíž se dočká i pokračování:
“Dobře. Ať je po tvém,“ hodilo by se doplnit slova správným výrazem, místo toho se ale jen otočím na patě a vyběhnu vypnout motor. Následně auto zamknu a klíčky pověsím na věšáček u dveří.
Potom se vrátím do detektivova soukromého bordelu, abych dodělala, co je třeba.

Opráším se, aby se neřeklo, a zamířím ke gauči, na který se hodlám pohodlně rozvalit. Než dosednu, mírně se zamračím.
“To nám fakt schází, být trosečníci. Připiš to na seznam toho, co se mnou chceš dělat, třeba se ti to splní,“ pružinky zapruží a mě je najednou zase dobře. Zlobí mě jen mokré vlasy, které navíc páchnou kouřem.
“Kde bys vůbec něco takového chtěl podniknout?“

Bordelářský večer

Trpce jsem se ušklíbl nad představou, mokrých mých milovaných papučí, na které tu léta sedal prach.
"To by bylo nemilé, takový osud na dně jezera by si nezasloužily."
Odvětil jsem na chvíli naprosto vážně, než jsem musel nad tím uchechtnout. Chvilku jsem pozoroval generátor, jak si hezky spokojeně běží, než jsem se narovnal ak oukl po Cris.
"Hmm jo to zní rozumně, počkat co...?"
Přešel jsem ze souhlasného tónu v docela překvapený, protože mne zarazil její dovětek. Tázavě jsem na ní zamrkal. Ale záhy byly veškeré nejasnosti vysvětleny a se s pocitem krve v tvářích poškrábal ve vlasech a omluvně jsem se zasmál.
"No jo, chápu je tu trošku nepořádek.....Hmmm ale je to škoda, já už si říkal, jakou noční delikatesu nám hodláš ulovit z lednice."
Mrknul jsem na ní nakonec pobaveně s širokým zázubem, jako bych snad zmínku o striptýzu ani neslyšel, nebo právě naopak naprosto úmyslně jí obešel. Zamířil jsem proto při Crisině "úklidu" do svého pracovního koutku. Díky světlu již bezpečnou cestou, abych se podíval, co tu mám všechno "skladem" a začal vymýšlet, jak to zařídim náhradní řemen. Procházel jsem jednotlivé šuplíky a skřínky a něco si pro sebe mumlal. Pak jsem se napůl ohlédl na svou společnici ve světle i temnotě.
"Možná by to chtělo ještě vypnout to auto. Nevím, kde bychom sháněli nabíječku, kdyby kiksla baterka a dobíjení přes ten generátor....fuuuuh...."
Nadhodil jsem, abychom měli ještě zajištěnou únikovou cestu z této mé chatky hrůzy. Při hledání komponentů na řemen jsem narazil na fakt nemilé překvapení.
"Co to doprd....no to ale smrtí fuj s tím!"
Našel jsem záhadnou krabičku, s ještě záhadnějším obsahem, který si nejspíše už žil vlastním životem. (4%) Velice záhy se dočkala neprodyšného uzavření v prázdné plechovce od barvy pak letěla do venkovního koše na odpad.
"Jeden by řekl, že se mu tu po pár letech absence nenastěhují hned nějací smrdutí miniaturní ufoni."
Zabručel jsem pro sebe. Nějakou dobu mi to trvalo, ale nakonec se mi podařilo spíchnout ještě náhradní řemen z pruhu kůže, který ani nechci vědět, proč se mi tu válel, asi nějaký z mých ranných nápadů, který jsem nikdy nedokončil.
"No nebezpečí blízké smrti zažehnáno, tak asi můžeme pro to pivko co?"
Pousmál jsem se a ještě odsunul pár krabic více bokem, kvůli lepší průchodnosti po "obýváku".
"Možná by z nás byli docela dobří trosečníci."
Zvedl jsem jeden koutek do úsměvu a zamířil nám pro pivka.