Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

City of Bran

Příspěvků: 13


Hraje se Jednou týdně  Vypravěč ZombieWolf je offlineZombieWolf
 

DružinaObnovit družinu

 Postava PPJ je offline, naposledy online byla 16. ledna 2020 16:10PPJ
 Postava Angus Stoker je offline, naposledy online byla 14. ledna 2020 9:11Angus Stoker
 
Bimba - 10. února 2020 13:08
800832774060.jpg
Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.
 
Angus Stoker - 27. prosince 2019 11:54
angus141972.jpg

Ke kasárnám jsem dorazil včas, opět oblečen do svého lepšího obleku a čisté košile, prsten duší nasazený na malíku levé ruky, protože na ostatní prsty je moc malý. S dámami jsem se setkal na vrátnici a odtud jsme vyrazili do kapitánovy kanceláře. Kromě pár zdvořilostí jsme v podstatě nezabředli do žádného hovoru, někteří z nás zřejmě nervózní v očekávání prvního úkolu nebo z prvního setkání s naším nadřízeným. Před vstupem do místnosti jsem rázně zaklepal, počkal na vyzvání vstoupit a vešel dovnitř jako první, jak se ve společnosti dam a vyšších důstojníků sluší a patří. Postavil se do pozoru, buřinku v ruce, a trochu prkenně ohlásil důvod naší návštěvy: „Kapitáne, tým B26 se hlásí na smluvený briefing.“ Potom jsem ustoupil stranou, aby mohly dovnitř vstoupit i mé kolegyně.

Teď stojím v místnosti a poslouchám kapitánovy počáteční instrukce a otázky mých kolegyní. „Ať již utekl s pomocí někoho z personálu nebo bez ní, jistě by bylo vhodné začít vyslechnutím zaměstnanců, kteří s Johnem Greenem v Asylu přišli často do styku,“ zamyšleně pronesu v reakci na dotazy Elspeth a Dessie, zatímco si prohlížím fotografii hledaného. Ta nám sama o sobě moc nepomůže, mužů jako on se ve městě, nebo spíš na předměstí, najde dvanáct do tuctu.

Automaticky předpokládám, že všechny relevantní informace včetně jmen osob, u kterých by mohlo být vhodné začít, jsou uvedeny ve složce na kapitánově stole, a tak se nakonec obrátím přímo na něho s dotazem, který mě pálí již od začátku: „Kapitáne, při pátrání budeme jistě potřebovat přinejmenším základní vybavení a výzbroj. Předpokládám správně, že nám je organizace poskytne?“

 
Elspeth Treghered - 27. prosince 2019 00:44
nepojmenovan21201.jpg
S Dess prohodím jen pár vět, domluvíme se na zítřku a už si jde po svém. Já se přesunu ke kočáru, ve kterém čeká teta, ještě cestou domů proběhne podrobný výslech s kým jsem ve skupině a jak jsem z toho nadšená. S neskrývanou pýchou se dívá na můj prsten.

Doma je pro mne připravena slavnostní večeře, někdy okolo deváté hodiny se omluvím a odeberu se do svého pokoje, abych se pokusila usnout dříve než po půlnoci. Stáhnu si prsten a položím no na noční stolek. Chvilku se převaluji v posteli. Po několika minutách sáhnu po nejnudnější knize, kterou mám a chvilku do ní koukám, ale to co je v ní napsáno vlastně vůbec nečtu. Potřebuji, aby se mi začaly klížit oči a Morfeus mne objal svými pažemi a dopřál mi pár hodin spánku. Netrvá to dlouho a opravdu se tak stane, nestačím si ani zívnout a obklopí mne tma.

Vzbudí mne až služebná s tácem voňavé kávy a sladkého pečiva. Odmítavě zavrtím hlavou, žaludek mám jako na vodě a kdybych měla polknout byť jen sousto, dlouho by ve mě nevydrželo. Spěšně se obléknu, aby Dess na mne nemusela dlouho čekat. Obléknu si černou blůzu s nabíranými rukávy, doplněnou jednoduchou sukní bez zdobné krajky či kusů látky, okolo pasu si přidržuje široký, kožený, aby se dala zahodit, přeci jen v sukni se blbě běhá. Pod sukní úzké kalhoty z pevné látky, a z
pod sukně vykukují špičky kožených boty. Přes ruku si hodím vlněný kabát a tašku, udělám několik kroků ven z pokoje a zase se vrátím, abych z nočního stolku sebrala prsten. Potom spěchám ven ke kočáru, který mě má odvézt k Dess.

Dess nabereme před domem její rodiny, celou cestu mlčíme, cítím z ní určitou nervozitu, stejně takovou jakou může vycítit ona ze mě. Kočí nám zastaví kus od kasáren, zbytek už dojdeme, nemáme s tím sebemenší problém. Dess s nadšením, já bezbarvě pozdravím hlídače a naberu směr, kterým nás odnavigoval.
Při vstupu do místnosti mne zaujme pořádek, který zde vládne. Přejedu kancelář očima a potom pohled směřuji ke složce, hlavou mi začne vrtat, co v ní asi je.

"Dobrý den." Pozdravím dostatečně hlasitě, aby mne všichni přítomní slyšeli. Je mi v podstatě jedno, pod kým budu sloužit, tento člověk ve mne nevyvolává ani negativní či pozitivní pocity. Na jeho uvítací řeč jen krátce přikývnu v souhlas a potom poslouchám dál. Nechám jej, aby sdělil všechny podstatné informace, když mé kolegyně položí otázky, napadne mne jedna podstatná, kterou vzápětí položím. "Není možné, že by mu pomohl někdo z personálu?" Zadumaně se dívám na jeho fotku.
 
Dessie Hays - 26. prosince 2019 16:50
dessie25673.jpg
Hlídač v budce rozhodně nemá tolik nadšení co my. Trochu mě to zklame, ale brzy mě to přejde když si uvědomím, že jistě nejsme ani první ani poslední bažanti, kteří se mu tudy potulují. Takových dotazů ještě obdrží až mu z toho půjde hlava kolem. Nemá smysl z toho dělat kdo ví co. Důležité je, že jsme se Elspeth dozvěděly kam máme jít a bez potíží dorazily do kanceláře.

S neskrývaným zájmem si prohlížím muže za stolem. Takže tohle je důstojník, který nás bude mít na starosti. Jeho jméno mi vyloženě zvony v hlavě nerozezní. Není to ani jeden z těch se kterými jsem doufala, že budu pracovat, ale není to ani nikdo ke komu jsem nechtěla. Takže asi mohu být spokojená. Později se o něm pokusím něco zjistit. Teď je ale čas soustředit se náš úkol.

Převezmu fotografii a prohlédnu si chlapa na ní. Pečlivě abych si zapamatovala co nejvíce podrobností a pak obrázek předám dál.

"Jak se mu vůbec podařilo prchnout?" připojím se se svým dotazem.
 
Sherill Greenleaf - 25. prosince 2019 16:50
8e3228c34c194c559e29af7fb4ac25301314.jpeg


První mise
Zápal pro vyšetřováni




Kupodivu jsem byla vyhledána kýmsi z minulosti a povedlo se mi přespat v útulném pokoji. Z pohledu hostitele jsem však vyčetla, že takovéhle návštěvy nejsou vítány. Bez reptání jsem byla připravena v mžiku odejít. Naštěstí se mě druhý hostitel zastal a krev nebyla prolita. Jako před lety.

Ráno jsem se na místě určení ocitla velmi brzo. Napadlo mě, že bych se ještě mohla toulat po městě, ale tuto možnost jsem rychle zavrhla. Kdybych se rozešla do města, zcela jistě bych se ztratila a k tomu všemu... asi bych se nepřinutila vrátit zpět. Zodpovědnost, jíž budu během pár chvil zasypána, mě připoutá k mé družině i všemu ostatnímu, ale kdybych se rozhodla odejít nyní, nepoutalo by mě zhola nic.
Proto jsem jen chvíli stála před domem a tiskle čelisti k sobě, aby je náhodou nenapadlo drkotat. Byla mi zase hrozná zima, a to i přes několik vrstev a čepici, již jsem si právě narazila na hlavu, aby mi nebyla zima. Je to sice módně mimo, ale komu na tom sejde. Rozhodla jsem se přecházet sem a tam, abych se trochu zahřála, ale nakonec jsem chabé pokusy vzdala a vešla dovnitř, kde jsem, pokud možno, počkala tak dlouho, jak jen po mně bylo vyžadováno.
S vrátným jsem se nepokoušela navázat hovor. Ostatně, nevypadal jako člověk příliš sdílný a měla jsem pocit, že bych ho jen rušila.

Ve chvíli, kdy přijdou členové skupiny, do níž patřím, jen zdvořile a tiše pozdravím, nedivila bych se, kdyby mě neslyšeli. Nijak se nepokouším o hlasitou mluvu, hlasivky si šetřím na důležitější věci. K pozdravu přidám i lehký úsměv.
Ruce mám zabořené v kapsách, v jedné dlani mě tíží prsten, který jsem se ještě neodhodlala navléknout na prst. Měla jsem pocit, že navléknu-li jej, sama si nasadím pouta a již nebude jediné cesty zpět. Sama jsem s tím kdysi počítala, ale tváří v tvář skutečnosti, že nyní se po mně skutečně bude chtít komunikovat s malou skupinkou lidí... jsem si najednou připadala neuvěřitelně slabá. Slabší než kdy před tím. Slabší, než když se po mě nechtělo vymýšelt si sáhodlouhé lži o svém původu...
Následně je následuji. Úmyslně se držím kousek od nich. Sama nevím, co od nich čekám a usuzuji, že to nevědí ani oni.

Po vstupu do malé kanceláře za sebou zavřu dveře a stále stojím trochu stranou. Jsem připravena opět jen naslouchat. Pořádek v místnosti mě na jednu stranu fascinuje a na druhou trochu znervózňuje, což není na mé tváři vidět. Jako vždy se tvářím jako otevřená kniha, v níž si můžete přečíst co se vám zlíbí, ale když se sehnete ke stránkám, zjistíte, že na nich není jediné písmenko.
Zadívám se na upraveného muže za stolem. Zaujme mě jeho tvář, ale jen lehce nakloním hlavu na stranu a jinak se tvářím stále stejně. Snad jen koutky rtů lehce povytáhnu v úsměvu.
Jeho slova ve mě vzbudí díl nedůvěry. Naprostá kontrola nad našimi životy. Milióny pák a možností nás vydírat... na druhou stranu... nabídka pomocné ruky. Nevím, zda se mi to zamlouvá, nebo bych raději vycouvala z místnosti a zmizela jako pára nad hrncem.
Nedostane ode mě žádné kývnutí. I kdybych mu jasně dala najevo, že se mu nehodlám vyzpovídat, pochybuji, že by to vnímal. Místo toho upřu pohled na jednu poličku, abych si prohlédla, co na ní má naskládáno.

Jakmile začne mluvit o práci, má okamžitě mou plnou pozornost.
Vyslechnu si jej. Nechám nejdříve mluvit své společníky a teprve potom, pokud ony otázky již nepadnou, promluvím:
,,Známe alespoň lokaci, v níž se nejčastěji pohyboval?” hovořím tiše, nedokáži se dostat na silnější úroveň hlasu, ale o něco hlasitěji nežli kdy před tím. ,,Víme, s kterými gangy se nejčastěji stýkal, nebo byl kluzký a potloukal se všude a vždy?” Poté položím ještě jednu otázku: ,,Bavil se s ostatními vězni?” Sama o funkci onoho ústavu vím málo a nejsem si vědoma toho, zda v něm mohou vězni komunikovat mezi sebou. Napadá mě ještě jedna otázka, tu si však nechám pro sebe
 
PPJ - 25. prosince 2019 13:36
image02347.jpg
První mise

Ráno všichni nějakým způsobem dorazíte do kasáren. Někdo dříve někdo později. Někdo v dobré náladě jiný plný očekávání nebo obav. To už je vaše věc. Vězte však, že postarší vrátný nemá pro vaše pocity žádné pochopení. Něco si zabručí pod vousy a neochotně odloží noviny. (Na titulní stránce je velmi zajímavý článek, který informuje o zakázaném vztahu dívky a mladíka za šlechtických kruhů). Poslechne si co po něm chcete. „Po schodech nahoru, doleva a druhé dveře na pravé straně.“ Podá kryptické informace a znovu se zahledí do svého plátku a nevěnuje vám, ani tu nejmenší pozornost.

Kasárny nejsou tak velké aby jste nakonec správné místo dveře nenašli. Ocitnete se v malé kanceláři. Všechno má zde svůj pořádek. Knihy a složky jsou poctivě uklizené a vyrovnané v policích. Na stole je jen jediná složka a psací potřeby. Stejně tak jako celá místnost je upraven i muž posazený za stolem. Změří si vás zadumaným pohledem jako by vás v duchu hodnotil a známkoval.

Obrázek

„Vítám vás tady. Jsem kapitán Lucious Donnovis.“ Přivítá vás stroze. „Od tohohle okamžiku vás mám na starosti. Všechno co uděláte jde za mnou. Dobré i špatné. Já vám budu zadávat mise. Já budu kontrolovat hlášení. Jestli budete někdy něco potřebovat první půjdete za mnou. A jestli budete mít problém okamžitě přijdete zase za mnou. Pokusím se vás z toho vytáhnout jestli za to budete stát. Je to jasné?“ Sice neočekává žádný odpor, ale každému nechá menší prostor k tomu aby informace alespoň odkýval.

„Dobře...“ Otevře složku. „Vaše první mise... Ze Sunset Asylia utekl jeden pacient. John Green. Třetířadý násilník. Nechával se od místních gangů na různé práce. Od dealování cukru až po vybírání výpalného.“ Ze složky vytáhne fotografii a přenechá jí tomu kde se jí chopí první. „Není nijak zvlášť chytrý ani nebezpeční. Jenom tady nemůžeme nechat potulovat lidi, které jsme už jednou zavřeli. Nevrhá to na nás dobré světlo. Jistě chápete. Co se týče dalších informací víme toho opravdu málo. Není tak důležitý aby se nám dostával do hledáčku. Místo pobytu je neznámé. Jednoduše ho jeden z našich sebral na ulici. Co se týče jeho schopností nebude moc zběhlí v magii soudě podle jeho málo pokročilých mutací.“

Udělá s prstů stříšku. „Co ještě chcete vědět než půjdete?“ Je jasné, že se jedná o test.
 
Dessie Hays - 24. prosince 2019 20:47
dessie25673.jpg
"Spolehni se, určitě necháme ostatní týmy daleko za sebou," odpovím se stejným nadšením jako Elspeth. "Už se nemohu dočkat našeho prvního úkolu. Počítej se mnou. Ráno se sejdeme a pak tam vyrazíme společně. Teď už budu muset jít. Rodiče se na tohle dost těšili a připravili oslavu. Však víš jací v tomhle jsou." S tím se s Elspeth rozloučím. Ještě zvednu ruku s prstenem aby si ho mohla prohlédnout. Jsem opravdu hrdá na to, že ho mám. Je to čest a závazek. Rozhodně to neberu na lehkou váhu, ale trocha chlubení neuškodí.

V domě je rodina z celého širokého okolí. Všichni mi gratulují, já se usmívám na všechny strany a zářím štěstím. Teď konečně se mohu s rodiči bavit jako rovný s rovným. Sice stále nemám jejich zkušenosti, ale je to první a nejdůležitější krok na mé cestě se jim vyrovnat.
I když se celá slavnost protáhne dlouho do noci a vypiji nemálo vína mám problém usnout. Prostě se nemohu dočkat zítřka. Co nám tak řeknou. Kam nás pošlou. Kdo nás bude mít na starost. Ze všech těchto myšlenek a očekávání prostě nemohu spát.
Dlouhou dobu prostojím u okna a pozoruji město v noci. Kdo ví, třeba je tohle naposledy na dlouho dobu kdy jsem ve svém pokoji. Je dost dobře možné, že vyrazíme někam daleko a do Branu se nějakou dobu nedostanu.

Nakonec v posteli konečně zaberu. Ráno když se vzbudím mám pocit, že se mi něco zdálo, ale nedokáži si nic vybavit, ale tím se netrápím. Pohle dna hodiny mi prozradí, že Elspeth tu bude každou chvíli takže je nejvyšší čas se nachystat. Tentokrát si místo slavnostního oblečení s dlouhou sukní vezmu na sebe praktičtější úbor. Takový, který jsem používala když jsme se proháněli na pozemcích školy, zápasili, stříleli a všelijak podobně dováděli. Doplním to ještě kloboukem se širokou krempou v tmavě šedivé barvě jsem připravená na schůzi.
 
Elspeth Treghered - 23. prosince 2019 20:30
nepojmenovan21201.jpg

Po vyčerpávají zkouškách, kdy jsem probděla většinu nocí, jsem skoro zaspala na slavnostní ukončení studia. Teta mne naštěstí probudila včas a poté mne i doprovodila na do auditoria. Já se zařadila na své místo mezi studenty a ona se posadila na čestné místo pro rodinné příslušníky. Seděla jsem na svém místě, držíc si své dekorum a kamennou tvář. Z Branova proslovu mi naskočila husí kůže a projel mi mráz až do konečku prstů na nohou.
Občas se snažím vyhledat pohledem Dess, ale přes masu spolužáků ji nezahlédnu ani koutem oka.

Vše skončilo celkem rychle a my se měli odebrat k převzetí prstenů. Ještě než se na mne přijde řada, abych se zařadila do fronty , periferním viděním zaznamenám jak se ke mně rychlími kroky snaží procpat teta, která si bělostným kapesníčkem suší uplakané oči. Nepostřehnu ten moment, kdy mne ovine svými pažemi a pevně přitiskne k sobě. Tápu nad tím, jestli to jsou slzy štěstí, nebo strachu z toho, co si právě vyslechla při Branově proslovu o nasazeních životů. Ale s tím snad musela počítat, je to naše práce. Pomyslím si a pohladím ji po zádech. “Musím jít.“ Lehce pokynu hlavou k řadě spolužáků. Jen přikývne a lehce mi přejede prsty po tváři.

Poté se postavím do fronty a čas si krátím společenskou konverzací s ostatními studenty čekajícími na zapsání a převzetí prstenu. Fronta se nechce krátit.To se neumíte podepsat? Přece stačí i tři křížky. Protočím oči v sloup a přešlápnu z nohy na nohu. Dívám se na své ruce a přemýšlím o tom jestli mi bude prsten sedět, nebo si jej budu muset nechat upravit.

“Běž, jsi na řadě.“ Sykne mi dívka do ucha a já se několika rychlými kroky přesunu k podpisu, kde si převezmu prsten a obálku. Poděkuji a stoupnu si stranou, abych si nasadila prsten a rozlepila obálku. Nasadím si prsten, který mi kupodivu sedí, krabičku schovám do malé kabelky, poté roztrhnu obálku a rychle přejedu jména na kartičce. Angus, myslím, že jsme se už někde potkali. Zamyslím se, a tápu v paměti, kde to jen mohlo být. Dess, uff konečně někdo s kým jsem pracovala a kdo mi lidsky sedí. Oddechnu si, že i já mám ve skupině svou spřízněnou duši. Sherill? Jo o té říkali, že je stejně divná jako já, že by to mohla klidně být moje sestra, ale nikdy jsem neměla tu čest ji více poznat. Přemítám o své skupině, když v tom uvidím Dess jak na mne mává.

“Jsem ráda, že jsme v tom spolu.“ Dívám se jí do tváře a poslouchám její veselý hlas. Možná na sekundu zaznamena krátké pozvednutí koutků v náznaku úsměvu, který jak se objevil, tak i rychle zmizel. "Na naší sestavu, nemám zatím jednoznačný názor, ale vím jedno. Až se sehrajeme, budeme zatraceně dobří. Vím to, protože jsi se mnou." Mrknu na ni spiklenecky. "Přečetla jsem si instrukce na zítra. Myslíš, že bych tě mohla vyzvednout a my se mohly dostavit na kasárna společně?" Nabídnu jí doprovod.
 
Angus Stoker - 20. prosince 2019 01:04
angus141972.jpg

Významný den


Tak a je to tady, vycházím z tělocvičny v budově univerzity s pýchou ve tváři. Na sobě mám svůj nejlepší oblek. Šedé kalhoty, nohavice zakasané do vysokých hnědých holínek, šedá vesta a bílá košile. Vše je sice viditelně obnošené, ale pořád to vypadá lépe než můj druhý oblek. Víc jich nemám. Navrch mám ještě hnědý kabát a hnědou buřinku, jelikož jsem už na odchodu.

Když na chodbě procházím kolem Sherill a Dessie, naznačím zdvořilé poklonění hlavy a nadzvednutí klobouku. „Dobrý den, dámy, těším se na naši spolupráci,“ Myslím to zcela upřímně, pokud mohu soudit, včetně Elspeth se všechny tři ženy, s nimiž budu od zítřka pracovat, svědomitě věnovaly studiu i tréninku. A co víc, jsem přesvědčen o tom, že se díky našim rozdílným specializacím, rozdílnému původu a diametrálně odlišným kontaktům budeme velice dobře doplňovat.
„Omluvte mě, ale ještě dnes si musím zařídit několik neodkladných záležitostí. Na shledanou zítra ráno!“ pokračuji s omluvným úsměvem a spěchám na kolej pro svůj velký kufr. Potom dál pronajatou drožkou na adresu Jateční 36.

Za jízdy sleduji postupně se měnící tvář města a přemýšlím o dnešním proslovu Lorda Brana. Sice na můj vkus používal spoustu zbytečně vzletných slov, ale v obsahu toho, co se nám snažil sdělit, se s ním shoduji. Úspěšné dokončení studia a nástup k Lovcům pro mě znamená možnost zasadit se o změnu poměrů ve městě, hlavně na předměstí, odkud pocházím. Kdybych ale tvrdil, že to je důvod, proč jsem na školu nastoupil, lhal bych. Otec s matkou mě jako malého kluka sice dovedli k zápisu třeba i proto, že ve mně viděli nějaký potenciál, ale hlavně proto, že můj pobyt na univerzitní koleji by pro ně znamenal značnou úlevu pro rodinný rozpočet. I přesto, že jsem nakonec nastoupil a odstěhoval se od nich, nikdy mě neopustili. Naopak, finančně mě podporovali jak mohli a vídal jsem se s nimi každý volný den. Dodnes jsem jim za ten prvotní nápad nesmírně vděčný.

Z drožky vystupuji na zablácenou dlažbu v dlouhé, rovné, úzké ulici, která sice ani omylem není z těch nejšpinavějších na předměstí, vlastně jsme sotva na jeho okraji, ale i tak tady člověk málokdy narazí na kohokoli z vyšší společnosti. Ve dveřích domu číslo popisné 36 se objeví postarší, lehce shrbená vdova v čistých šedých šatech a změří si mě pohledem: „Pan Stoker, předpokládám?“
„Ano madam, to jsem já,“ odpovím a sejmu buřinku z hlavy.
„Podle vašeho dopisu jsem si vás představovala jinak, tak nějak vznešeněji. Nevypadáte moc jako absolvent univerzity.“ zamračí se. „Ve svém domě nestrpím žádné nepřístojnosti, abyste věděl. Nebudete si sem vodit dámské návštěvy a nájem budete platit včas!“ dodá výhrůžně.
„Samozřejmě madam Alferyová, nemusíte mít nejmenší obavy. Pokud se zrovna nebudu věnovat své práci, budu pravděpodobně odpočívat. Ani o mně nebudete vědět. Nesmírně mě těší, že vás poznávám“
„To bych se tedy doprošovala! Dobře pane, tady máte klíč. Nájem na první měsíc zaplatíte zítra,“ uzavře paní Alferyová naši debatu a uvede mě do bytu, který se skládá ze dvou místností. Z malé světnice vybavené kamny, stolem se dvěma židlemi a jednou komodou, a z ještě menší ložnice, ve které je pouze čistě povlečená postel. Můj nový domov. Zatímco vybaluji svůj skromný majetek, myslím na své rodiče. Zítra se za nimi zastavím a oznámím jim, že mě přijali mezi Lovce a že jim budu každý měsíc posílat část své mzdy.

Jakmile mám vybaleno, vyrazím do nejbližší hospody ochutnat místní pivo. Zrovna když se přibližuji ke dveřím pod vývěsním štítem s vyobrazením půllitru piva zasunutého v ženském dekoltu, osloví mě umouněný, rachitický chlapík s cylindrem na hlavě, oblečený ve špinavém fraku. Dokonce i já proti němu vypadám jako elegán.
„Dobrý den, váženej pane, vyrazil jste z města za dobrodružstvím? Přece nebudete platit za ty šeredy tam uvnitř, já vám mohu nabídnout ty nejkrásnější holky z celýho předměstí! Velký, malý, starý i mladý, všechny oranžovooký,“ řekne a nakloní se ke mně ještě blíž. Má zkažené zuby a páchne mu z úst.
„Když si připlatíte pár drobáčků, měl bych pro vás dokonce i jednu nezle-“ to už ale nevydržím a udeřím ho pěstí přímo do toho hnusného poďobaného nosu.
„Vodprejskni dacane, vo tvoje špinavý služby nemám zájem,“ slyším se říkat chlapovi, který se povaluje na zemi v blátě a z nosu se mu řine krev. Sice jsem strávil dvanáct let na univerzitě v té nejvyšší společnosti, ale když se člověk v dětství naučí mluvit řečí ulice, jen tak snadno ji nezapomene.
„Máš jediný štěstí, že u sebe nemám krochnu, chlapečku!“ kňučí pasák, zatímco se zvedá ze země.
„Ty? Leda že bys jí někde lohnul, prase. Kliď se mi z cesty!“ ukončuji naši debatu, obcházím ho a vstupuji do podniku.

Tak přesně tohle je důvod, proč pro mě nikdy nepřipadalo v úvahu nesložit zkoušky a nenastoupit k Černým Lovcům. A přesně proto se sem také vracím, abych to všechno měl přímo na očích a nezapomněl. Ilegální magie, obchod s šedým cukrem a útoky změněných pomatenců dělají tohle místo pro všechny lidi ještě nesnesitelnější, než je nezbytně nutné. Dnes v noci ale budu spát více než spokojeně. Zítra ráno se dostavím na schůzku s velitelem a svým týmem včas a v dobré náladě.


 
Dessie Hays - 19. prosince 2019 20:34
dessie25673.jpg
Máme po zkouškách. Jaká to radost. Konečně jsem právoplatný člen Černých lovců. Stejně jako mé rodiče, kteří, i když se to nesnaží dávat moc najevo, jsou na mě pyšní. A já jsem také. Poslední testy byly těžké a byla jsem trochu nervozní při jejich plnění, ale stalo se a teď tu hrdě stojím.

Po proslovu si jdu s rodiči trochu popovídat a nejenom s nimi. Přišel i děda a teta se svým manželem. Je to skutečně velká událost, tak proč si jí pořádně neužít. Znovu přijmu další gratulace k dokončení školy. Usmívám se na všechny strany. Mám prostě ohromnou radost, ale tohle není všechno. Ještě nás čeká jedna záležitost. Možná ještě důležitější a na ní se těším. Jde o uspořádání týmů. Jsem skutečně hrozně zvědavá s kým jsem ve skupině. Ruka se mi trochu třese když se podepisuji a pak ještě to čekání kdy se minuty vlečou jako slimáci, ale pak konečně zazní mé jméno a já dostanu prsten a obálku.
Tak dlouho jsem na tohle čekala. Rychle otevřu krabičku a prsten navléknu na prst. Jak se blyští. Kochat se jím budu, ale až za chvilku a nedočkavě se vrhnu na obálku. Roztrhnu jí a vyndám kartu se jmény.
Přečtu si je jednou. Podruhé a dokonce potřetí. Jsem ne úplně zklamaná, ale rozdělení mě trochu zaskočilo. Vedení, ale má pro tohle snad dobrý důvod a já tedy o tom nehodlám pochybovat.

Angus je docela fajn. Rozhodně se na něj dá spolehnout. Elspeth jsem čekala. Již jsme spolu pracovaly, ale Sherill... no bude to hodně zajímavé. Jak je uzavřená do sebe tak se s ní dost těžko mluví, ale nějak to zvládneme. Musíme.

Rozhlédnu se kolem, kde se již formují hloučky budoucích partnerů. Chvilku to trvá než v davu zahlédnu Elspeth. Zamávám na ní a vykročím jejím směrem.

"Jsme v tom spolu," vesele zahlaholím když se konečně protáhnu mezi všemi studenty a zamávám jí pod nosem kusem papíru, který to dokazuje. "Co na to říkáš?"
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2020 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.086379051208496 sekund

na začátek stránky