Cítím, jak mi Bess tiskne ruku, zatímco mlčí tak nahlas, až to málem bolí. Je mi mizerně, fakt strašně moc, ale pořád bych si raději uhryzla ruku v lokti, než Rohatýmu říct, "ano, máte pravdu" a tak raději mlčím taky, jen k sobě sveřepě tisknu rty. Nejsem zrovna ve stavu slučujícím s dohadováním se s vílami, natož s jejich králem, a tak... Vylézt na povrch... Vážně... Skvělé... Výborně.
V další chvíli před námi již stojí Cadogan v telě nadávajícího Cadogana. Jen přetočím oči v sloup a párkrát švihnu ocasem ze strany na stranu, šetřím si síly na cestu z kanalizace, která je úporná jako odporná. Naštěstí nám nic nebrání v tom se vydrápat na povrch. Pohledem těkám po uličce, podvědomě čekám zpoza jakého rohu se vyřítí Salazar nebo někdo od něj, ale to se neděje.

Namísto toho...

"Né..." zaúpím tichounce při pohledu na Dulahana. "... srabe," zamumlám směrem ke Cadoganovi. Sama se pustím Bess a jdu se zhroutit do sajdkáry, protože jestli se na něco necítím, tak jen za bezhlavým jezdcem.

"Laskavost?" Posedlý Cadogan pozvedl obočí Liščiným směrem překvapeně. "Slovo laskavost přeci naznačuje nezištný počin. A pokud si vzpomínám, vždy šlo a dohodu, o obchod, z něhož něco získaly obě strany, nemám pravdu?" Cadoganovy prsty vykonávaly pohyby, jako když si zapaluje další doutník, což by u kohokoli jiného asi vypadalo absurdně směsně.

"A my svou dohodu vždycky dodržíme," dodal a nějakým způsobem se mu povedlo přitom znít žoviálně vstřícně a zároveň dost hrozivě.

Při požádání o extrakci mávl rukou, jakože o nic nejde. "Ale beze všeho. Obávám se, ale, že budete muset vylézt na povrch. Sem by se dostával stěží..."

Jedna vílákova ruka naznačila přizvednutí imaginárního klobouku a pak se Redcap prudce rozkašlal. "Kurva, nesnáším, když tohle dělá. Všechno pak chutná jako hořící hadry..." Frfňal dál, již svým hlasem, zatímco kolem sebe plival. Ale aspoň vám pomohl najít cestu na povrch skrz nejbližší poklop zpátky na denní světlo a (relativně) čerstvý vzduch.

Trvalo to jen chvíli, kdy jste se choulili v postranní uličce nad poklopem, když někde blízko zaburácel motor a zpoza rohu se vynořila velká černá motorka se sajdkárou. Vypadala by jako obyčejná motorka (i s tou koňskou lebkou mezi řídítky), kdyby jí od kol neodletovaly nazelenalé jiskry a plamínky. A řidič by taky vypadal jako motorkář, se svou černou koženou bundou, ostny na náramenících a řetězy....až na to, že jednou rukou řídil a pod druhou paží si držel vlastní hlavu.

"NASEDAT, DÁMY! KRÁL ČEKÁ!" Promluvil dullahan, kterého Liška už jednou viděla a Bess znala jako králova posla, svým dunivým, těžkým basem. V sajdkáře bylo jedno místo a druhá z vás bude muset sedět nejspíše za bezhlavý jezdcem.

"Já si nějak poradím," ušklíbl se Cadogan, kterému se očividně nechtělo cpát se do sajdkáry s někým dalším. A nebo možná věděl o řízení bezhlavého jezdce své.

Cadoganova rozhodnost a popostrkování mi dodává naději, že aspoň jeden z nás ví, kde se v rámci podzemního labyrintu nacházíme. Já pořád nevidím absolutně nic. A ačkoliv jsem si vzpomněla na své sirky v brašně, odmítám je používat už jen kvůli tomu, že by mě sice na chvíli uklidnilo, že něco vidím, ale pak když by mě okolní temnota opět pohltila, bych z ní mohla být vyděšená ještě víc než teď. A něco mi říká, že vlastně nechci vidět, co kolem nás plave.

Vílákovu proměnu jsem neviděla, ale spíš slyšela. Navíc jsem vnímala tu vlnu autority, co se zde najednou před námi zjevila. Zarazím se a sotva rozeznávám rysy v Cadoganově tváři. Nevidím přesně, ale poznám, že je něco DOST špatně. Hlas, který pak promluví, mě vyděsí k smrti, až málem začnu couvat. Lišky křečovité sevření mě ale probere dostatečně, abych to neudělala. Chlácholivě se ji pokusím poplácat po hřbetu ruky, ale když začne drze odpovídat Rohatému králi, tu ruku ji mírně sevřu.

*Nesmí ho rozčílit!*

Ale nenapadá mě, co říct. A tak zarytě mlčím a snažím se tvářit tak nevinně, jak to jenom umím. Sice jsem nic nového nevyvedla, ale bůh ví, jestli nevěřil těm povídačkám o tom, že bych jej snad zradila.

Víly! Když člověk potřebuje, aby dělaly ty svoje vílí čachry machry, tak to najednou nejde! Bože a do čeho jsem to právě šlápla? Uh, prosím, zbavte mě vědomí, bude to milosrdnější pro nás pro všechny... Nebo...
Ustrnu, protože Cadoganovo frflání se bez varování změní do... Do... Ztuhnu a málem Bess v tu chvíli obejmu. No, rozhodně se jí najednou držím křečovitěji než před chvílí.

Král! Rohatý král! Podělaný vílí vládce...

Uuch. Musím se nadechnout a zase vydechnout. Zopakovat to. Ježí se mi z něj ocas a to tu ve skutečnosti ani není. Zase... Zase mě jeho přítomnost na chvíli zaručeně probere.
"Jo... Už podruhý vám dělám laskavost a už podruhý... Mě to málem zabilo... Takže zase tak moc ohromená tím fakt nejsem," zachraptím. "Pošlete pro nás... Někoho...?" zeptám se už o něco... No, pokorněji. Trochu. Protože mi až teď dojde, že vyčerpáním tu hubatost asi moc neomluvím.

Cadogan pospíchal, dokonce výs obě místy táhl nepo podpíral, zjevně nestál a znovusetkání se Salazarem o nic víc než vy. Díky tomu, že dva z vás aspoň nějak viděli ve tmě, dokázali jste postupovat skrz různé křižovatky celkem rychle. "Do přístavu. K podkově," odvětil Bess, jako kdyby to byla samozřejmost, duh.

"Nemůžu jen tak navázat spojení, nemám takovou moc," prskl frustrovaně na otázku Lišky. "Leda by mě sám král vyhledal, teď když jsem osvoboze-gaaah!!" Nedořekl, protože vydal dost překvapený hrdelní zvuk, oči se mu najednou převrátily do hlavy a jeho postoj se jaksi...změnil. Vlná náhlé autority jste vnímaly snad každým smyslem. Vílák se pomalu rozhlédl stále přetočenýma očima a pomalu se usmál, úsměvem, který jste obě již dobře znaly.

"Takže se vracíš, lady Liško, živá a...no, živá. Navíc se dvěma mými služebníky, které jsme považovali za padlé," zarezonoval tunelem sytý, jaksi neustále ležérní avšak přitom sebejistý hlas Rohatého krále. "Musím říct, že jsem ohromen," Cadoganovy prsty sebou škubly, jako kdyby oklepával doutník, který tam však nebyl.

Ten tunel se mi... Vážně nelíbí. Smrdí to tam, ta tma je nepříjemná, hutná, lepivá stejně jako ten smrad, co se line z jeho útrob. Kanály... Nechodila jsem do nich ráda, bylo to nebezpečné, člověk se mohl snadno ztratit, pokud neměl aspoň nějaký přehled, co kde je. Riyo ten přehled měla, já nad tím vždy ofrňovala, neměla jsem na takové výlety vhodné oblečení!...

"Já vím, není jiná možnost," odpovím odevzdaně Bes, s její pomocí překročím ten pomyslný práh. Krčím nos, ocas držím tak úzkostně zvednutý, abych se jím neotřela... Vůbec o nic! Uši mám nastražené i přes tu strašlivou únavu, co stále cítím, která mi sedá na víčka a způsobuje, že se dokážu soustředit vždy jen chvíli, ať se snažím sebevíce. 
Slyším hlas, zřejmě Salazar!... Rychle mizíme v tunelu a Bes zavírá dveře. Dlouze vydechnu, ale vím, že tu nejsme v bezpečí, musíme se dostat z tunelů co nejdříve. 

"Dobře... To zní... Dobře."

Lžu. Je to příšerný plán. Ale lepší nemáme. 

"Ty, víláku... Nemůžeš se spojit... Se svýma... Když kolem není železo?" napnu svoji mysl směrem ke Cadoganovi, zatímco se trmácíme stokou.

"Jo, máme východ," zopakuji Lišce s těžkým oddechováním. Sice to šlo, ale stejně jsem se zapotila. I když možná to byly jen nervy. Těžko říct, nehodlala jsem to zkoumat. Stoky mě svým pachem praštily do nosu, ale mám pocit, že to se mnou nezamávalo tolik, jak by mělo. Hádám, že teď musím sama smrdět dost silně.

*To bude chtít kartáč a mydlinky,* umíním si. Dojde mi, jak skutečně začínám uvažovat o tom, že se odsud dostaneme. Kroky na chodbách za námi mě probudí z myšlenek. Zavrtím hlavou. Je třeba zůstat teď v současnosti. Na budoucnost jinak čas už nezbude!

"Je to cesta ven," odpovím Lišce přes rameno, zatímco spěchám k fonografu. Co nejrychleji a nejopatrněji to jde, vytáhnu váleček ze stroje. Rychle jej schovám do brašny a ztratím jen půlvteřinku lítosti nad tím, že nemohu vzít s sebou i tenhle stroj. *Ale to by bylo, abych to nebyla kdyžtak schopná taky postavit! Když mám i ten krystal!*

Obrátím se k místnosti zády a dojdu rychle k Lišce. Vidím na ni nelibost ze stok, ale vážně mi nepřijde, že bychom měli jakoukoliv jinou možnost. Teď už ne.

"Pojď jdeme. Stoky vedou všude možně, odněkud se z nich dostaneme ven," povzbuzuji ji, jak to jen zvládnu. "Chytni se mě a půjdeme. Slibuju, že tě budu držet, abys nespadla. Ale musíme s sebou pohnout..." Nabídnu ji ještě pomoct. Rychle pak vejdu do stok a pokud to jde, zavřu za námi dveře. Snad jim bude chvíli trvat, než jim dojde, že jsme odešli tudy. Obrátím se k ostatním a ....

"Do hajzlu, tohle je fakt tma," vydechnu šokovaně, že nevidím ani vlastní ruku před obličejem.

"Měli bychom zahnout co nejdřív, do vedlejší uličky a pak rychle se dostat dál, ať se jim ztratíme, než sem dojdou. Cadogane, kudy jdeš?" komentuji ještě dost hlasitě, aby mě slyšeli. Vzhledem k tomu, že jsem zavírala dveře, tak jsem buď poslední a nebo první, a tak se chci domluvit, kterým směrem půjdeme. Být zavřená v téhle tmě o samotě mě děsí. Rukou najdu Lišku a druhou zeď.

Otvor do stok se ve zdi zlovestně černal, ale nebylo zbytí. Vběhli jste všichni dovnitř a vměstnali se na úzký chodník, který lemoval okrouhlou chodbu. Vedla doleva a doprava od vás a ztrácela se na obou stranách ve tmě, kde se po několika desátkách metrů dělily na další boční chodby. Raily tuší a Bessie nejspíše někde viděla nákresy - stoky se táhnou pod celým městem v systému více či méně propojených křižovatek, takže byste se odsud, teoreticky, mohli dostat kamkoli. Jen by to znamenalo šlapat dlouhou dobu změtí páchnoucích vlhkých chodeb, prakticky beze světla, i když Liška i Cadogan viděli ve tmě lépe než Bess, tma tady dole byla tak nějak...hutnější.

Tak jako tak byl čas se pohnout, protože teď už jste si jisté, že se někdo prochází podzemním komplexem za vámi a supí u toho vražednou zuřivostí...

Čekám, dýchám... Existuju. Cokoliv víc by bylo nad mé už tak chabé možnosti, a tak se o nic více ani nesnažím. Bess mě podpírá a drží na nohou, za což jsem jí vděčná, protože podvědomě tuším, že jakmile kecnu zpátky na zem... Tak se už nepostavím. Nevím, co se mnou ten hlas provedl, ale vyždímal ze mne všechno. I to, co jsem si myslela, že nemám. 
Světlo vycházející z pod mé kůže slábne, vytrácí se... Umírám? napadne mne vyděšeně a srdce mi poskočí, na okamžik ho ucítím snad až v krku. Opožděně si uvědomím, že na mne má novopečená společnice mluví, odpovědí jí je ovšem namísto slov jen má pobledlá tvář a zkroušený pohled nazlátlých očí. Huňatý ocas obalený prachem a bůhví čím ještě mám ovinutý kolem nohy a uši připlácnuté schlíple k hlavě.

Cadogan se vynoří zdánlivě odnikud, já ovšem nemám už ani sílu se leknout. "Dobře, kroky, soustředit se... To... Zvládnu," vydoluji ze sebe nepřesvědčivě a uvědomím si, že mi unikl jejich předchozí rozhovor, protože nemám tušení, kam to vlastně jdeme. Stejně na tom nezáleží, hlavně, když se dostaneme pryč...
Z laboratoře mám stále ten nepříjemný svíravý pocit úzkosti. Je to příšerné místo, příšerný barák... Všechno je příšerný!... Uchm. Těkám pohledem kolem sebe a raději bych vlastně nic neviděla. Očima se zaseknu u toho křiklavě rudého nápisu. SS Steelhound. Co... To... Je? Dobře, i pokus o nějaký myšlenkový pochod mne vyčerpává. Ani se příliš nevzpírám tomu, když ruce Bess nahradí přítomnost toho děsivého víláka, co se zhostí mé liščí maličkosti a...

"Vy jste vážně našli východ?" hlesnu překvapeně, když se Bess začne mordovat s otvíráním těžkých železných dveří a... "... stoky né..." zaúpím nešťastně. Ještě k tomu všemu se... Budu muset vláčet stokama! A co když... Tam někde upadnu? Být polomrtvá je jedna věc, ale vykoupat se ve sračkách?! Prosím, zabijte mě rovnou! 

Zastříhám ušima, mám pocit, že jsem něco slyšela, ale... 

"Tohle je fakt zlý sen..."

"Aha," vydechnu, když nám Liška řekne akorát tak o Matyldě, její... víle? Holce? Matce? Nesnažím se teď na to přijít. Místo toho zaúkoluji Cadogana. Vlastně jsem docela překvapená tím, že mě Cadogan tak ochotně poslechl. Možná prostě jen byl v takových bolestech, že udělá cokoliv pro to, aby byl z této pekelné pevnosti co nejrychleji pryč. Nicméně držím se starého dobrého pořekadla, darovanému koni na zuby nečum, a s úlevou se opřu zády o stěnu. Jednu ruku mám pořád kolem Lišky, u níž mám podezření, že s každou další chvílí ztrácí víc a víc spojení s realitou.

*A nebo je moudřejší než ty a došlo jí, že už nemáte šanci se dostat ven.... Ale kušuj, Beatrice! Poraženecky jsi myslela celou tu dobu tady! Teď je to všechno nebo nic! A ty nechodíš ráda s prázdnou. Takže soustřeď se!* motivuji sama sebe v duchu.

Pevně držím Lišku za ramena, aby nespadla na zem. To slábnoucí světlo, jež se z ní linulo, mi připomíná, kolik sil ze sebe asi Liška musela vydat, aby začala vyrábět světelnou energii. Můj mozek, vystresovaný a adrenalinem napumpovaný stroj, co se neumí chvíli zastavit, mi začal chrlit další a další otázky ohledně svítícího organismu. Jak se světlo produkuje? Je z něj i teplo? Kolik energie to spotřebuje? Jaký orgán to má na starosti? Dá se tato znalost nějak využít pro stroje? Nahlas se však nezeptám na žádnou z nich.

"Jak jsi na tom, Liško?" zeptám se ji nakonec tiše. Absence výraznějších zvuků v okolí mě děsí, stejně jako tma kolem nás. Náš dech je to jediné, co dokáži pořádně rozeznat a tím víc jsou moje nervy napnuté. Takže je třeba, něčím zaměstnat svůj mozek.

A pak se jako zjevení z noční můry objeví pobledlý Cadogan. Zády se nalepím na zeď, jako kdybych se do ní mohla vpít, než poznám o koho jde. Pak zadrmolím docela peprnou nadávku a pak dlouze vydechnu. Ani si neuvědomím, že jsem do Lišky zatnula trochu prsty. Polknu při upozornění, že v těch celách našel i můj pach. Stáhne se mi krk při pomyšlení, že bych se tam měla vrátit.

*Ale neboj, Salazar by tě jen tak nenechal se vrátit. Na tenhle luxus by už bylo pozdě...* varovalo mě mé racionální já.

"Jo, jdeme do laboratoře," souhlasím přeochotně a obrátím se opět k Lišce. "Jdeme, jo? Budu tě ještě trochu podpírat, ty se soustřeď na nohy, ano?"

Protože Cadogan vystřelil tak rychle kupředu, nezbývá mi, než zmobilizovat moje síly a táhnout se s Liškou sama. Doufám, že se naše světluška trochu vzpamatovala a dokáže už víc stát na vlastních nohou.

V ten okamžik, co vstoupíme do laboratoře, moje morbidní zvědavost mě nutí se rozhlížet kolem. Oklepu se, při pohledu na odtok a raději věnuji pozornost přístrojům a aparaturám. Bublající tekutina mě děsila stejnou měrou jako ten malý zvukový přenašeč. Zaměřím svůj pohled na krabice s tím červeným nápisem, než mi dojde, že na ně můžu klidně zapomenout!

*Dveře!* S nově nabitým elánem k nim zamířím. Jen krátce se rozhlédnu kolem nich, jestli tu není nějaká past, nebo něco takového. V případě, že Liška vypadá, že nemůže stát sama, ji předám Cadoganovi, nebo jen opřu u zdi a sama dojdu ke dveřím. Vidím, že jsou ze železa, a tak je mi jasné, že od víláka se pomoci nedočkám. A tak si přetočím brašnu na záda a oběma rukama popadnu otočné kolo uprostřed dveří. Zmobilizuji všechnu sílu, co v sobě mám do toho, abych kolem otočila. A když se začne otáčet a tím (snad) i otvírat dveře, na tváři se mi na chvíli usadí malý úsměv. A to i přes silný zápach splašků a mnohem horších věcí.