Cadogan se naštěstí nehádal, otočil se na patě a odběhl směrem k celám. Byly jste ponechány samy a ve tmě, protože Liška rapidně pohasínala. Bylo to několik nervydrásajících minut, kdy bylo slyšet jen váš vlastní přerývaný dech, což bylo ale pořád lepší, než alternativy.
A někdo by měl vílákovi říct, že by při chůzi měl taky vydávat nějaký zvuk, protože to jak se jeho bledý obličej najednou vynořil ze tmy úplně bez varování, rozhodně nebylo něco, co rozjitřené nervy potřebovaly.

"V celách nic není. Jen sláma a smrad lidí. Cejtil jsem tam tebe, toho starocha, kterýho odvedli kdovíkam a starou stopu pár našich..." Nedořekl, bylo jasné, co se s nimi asi stalo.

"Takže zkusíme laboratoř," shrnul to a vyrazil jako první. Prošel kolem extraktoru, z jehož hadiček pomalu odkapávala jeho vlastní krev, překročil chladnoucí mrtvolu 'doktora' a začal se rozhlížet po místnosti.

Dýchl na vás suše sterilní vzduch chladně sterilního prostředí. Světlo lampy se odráželo od nerezových nástrojů vyrovnaných na pojízdném stolku, který byl přistavený k masivnímu lehátku. Lehátko mělo taky popruhy. To rezavě hnědé na nich určitě byla rez z přezek. Určitě. A ty odtokové žlábky lepší ignorovat.

Na malém u lehátka stolku stál fonograf - vlastně zmenšená verze věci, která byla součástí strašlivého stroje. Váleček se zasekl a strojek tak jen tiše chrčel.

Nefalšovaná alchymistická kolona na dalším stole stále ještě pobublávala. Může tekutina bublat zlověstně? Tahle tak bublala.

V rohu místnosti bylo naskládáno několik dřevěných beden. Většina z nich byla nepoznačená a zapečetěná. Na odklopeném víku jediné otevřené, která z nich byla nejmenší, spíše taková kazeta, byl však nějaký nápis. 'SS Steelhound', stálo tam velkými, červenými písmeny.

O dost důležitější byly však masivní dveře vedle oněch beden. Celé ze železa (překvapivě) s velkým otočným kolem uprostřed. Zpoza nich sálal vlhký chlad, smrděla kanalizace a tiše zurčely...lepší nevědět, co vlastně zurčelo.

A bublají to jen kanály a nebo to jsou zvuky nohou, scházející po vzdálených schodech?

Za normálních okolností bych brala lehce znepokojivé, že by mě tu Bes nenechala proto, že na mě má spoustu otázek! - na to jsem si až příliš dobře pamatovala, jak a proč mne Creed zachránil ze spárů těch bastardů a kam mne poté odvedl... Ale nyní? Nyní se mi uleví. Nenechají mě tu. To je... To je dobře... 
"To je... Uhm... Složitý... Asi..."
Já svítím? Zmateně těkám pohledem všude, kam na sebe vidím, ale spíše se mi před očima stmívá než cokoliv jiného. Tak jo, tak jo, jedna noha, druhá noha, oplá, nohlááá...

Opožděně si uvědomím, že stojíme a ti dva se o něčem baví. O něčem... O něčem důležitém určitě... Východ!... "V-venku na mě... Čeká ta děsivá zamračená vílanda... Matylda, jo, Matylda," brebtnu jako by to snad mělo něčemu pomoc. Ale mohlo by ne? Dlouze vydechnu. Vílák a Beffie to určitě... Nějak vymyslí. Protože nakonec vždy všechno dobře dopadne... Ne? Ne. Pro Riyo to dobře nedopadlo. Jako bych sama sobě dala facku. Další nádech je přerývaný, lkavý, jak se snažím udržet nějakou vnitřní sebekontrolu.

"Ale to víš, že tě tu nenecháme," ujistím Lišku hned. "Na to mám na tebe příliš mnoho otázek. Jakože, co jsi zač, jak to, že svítíš, jak to že máš ocas? A jak to, že lišky svítí?" drmolím. Ano, jak se cítím stále nervózní, tak asi mluvím víc, než bych měla. Hlavně, když všichni tři vypadáme teď tak mizerně. Nejděsivější na tom je to, že si připadám nejméně domláceně z nich, a to jsem tady bůh ví jak dlouho. A tady to žádná procházka růžovou zahranou není. Raději nepřemýšlím o tom, kdo teď koho zachraňuje, jinak bych propadla panice a šílenství.

Kousnu se do rtu, když přemýšlím nad tím, kam dál.

"Takže buď by to mohlo být v laboratoři a nebo v nějaké cele. Cadogane, podívej se, jestli nějaká z nich neobsazená. My tu se svítící Liškou počkáme, nabereme dech a když žádná nebude vypadat vhodně, tak zkusíme tu laboratoř," rozhodnu nakonec. Proč rozkazuju já a proč si sama nejsem svým rozhodnutím jistá, jsou další dvě věci, na které raději ani nemyslím. Ale opravdu se nemohu přemoct k tomu, abych zkusila hlavní vchod. I kdyby to byla předtím jen iluze, jak nás dole zastavit, tak se obávám, že randál, co jsme nadělali, způsobil, že všichni nahoře jsou už v pohotovosti. A co hůř, že Salazara už někdo informoval.

Cadogan taky nevypadal zrovna dvakrát dobře, zvlášť když se puchýře na jeho obličeji začínaly měnit v mokvavé rány. Víly snášely železo vážně špatně. Takže nejlépe na tom, paradoxně, nyní byla Bess, která strávila kdovíjak dlouho bez slunečního svitu a pořádného jídla.

Ale i přes očividný diskomfort, který mu to působilo, se vílák snažil.

"Já viděl jen cely, extraktor," čímž zjevně myslel ono děsivé křeslo, kde ale nebylo na nic jiného příliš místa "a občas sem zahlídl kus laboratoře, když z ní lezl ten jejich vědec...a myslim, že by nebyli tak hloupí, aby dali tajnej východ k celám...teda pokud to není dvojitej bluff..." pokrčil rameny.

Bessie si zároveň byla skoro jistá, že v dílně, kde byla nucena pracovat, nic takového nebylo, když testovala možnosti úniku. Místnost se strojem měla solidní kamennou podlahu a kamenné stěny a sice byla rozlehlá, ale ani tam Bess nikde neviděla nic, co by nasvědčovalo tomu, že by tam měl být tajný tunel. Stejně tak její vlastní cela byla prostá čekokoli takového, na druhou stranu, cel tam bylo víc, celkem čtyři, tuší odhahem.

"Uchgm," vyjde zpoza mých rtů vyčerpané zachraptění, když mne vlastní nohy zradí a nebýt mechaničky, tak bych se posadila zpátky na zadek. Polknu, v ústech cítím sucho a mám žízeň, nemám ani moc sílu protestovat, když mne z druhé strany čapne ten děsivý vílák. Jsem v tu chvíli spíše taková polomrtvá váha, ale... Snažím se. Mlčky přikývnu, když Bes vysloví tu milosrdnou lež, moc dobře vím, že mě podpírají, abychom mohli vůbec jít, natož rychleji. 
V uších mi protivně hučí, špatně se mi na cokoliv soustředí a tak jen mechanicky kladu nohu za nohou a snažím se to... Co já vím, rozdýchat.

V chodbě, která je asi všechno jen ne zasypaná, se už nic nesnažím chápat.


"N-nevím," hlesnu a musím si odkašlat, "jen mě... Tu nenechávejte," vymáčknu ze sebe. 

Trochu netrpělivě těkám po Lišce očima a snažím se nějak odhadnout, jak moc špatně na tom je. Co já vím, co s člověk udělá to, když najednou svítí? A navíc, ona evidentně nebyla obyčejný člověk! Dejte mi hodinky a ty opravím, u Lišky jsem bezradná jako panna o svatební noci. Trochu mě ale uklidní to, že se mnou Liška mluví. Dávám jí chvíli, aby se rozkoukala, i když se musím nutit, abych zůstala na místě a nezačala netrpělivě přecházet kolem, nebo ji násilně táhnout k východu. Naštěstí se Liška začne zvedat, aby se konečně s námi vydala pryč z tohoto pekla. Avšak bledost v její tváři zabrnkala na jednu ze vzpomínek tak daleko ukrytou, až jsem si říkala, jestli jsem ji nezažila v jiném životě před sto lety. Během zlomku vteřiny jsem tak znovu zažila svou malátnost, starostlivý výraz v obličeji mého snoubence, následnou motivační cestu pro sladké a nakonec i pohádkovou cestu domů. Jistě, nohy na tom nebyly až tak špatně, ale copak jsem si hodlala takovou nabídku nechat ujít? Jenže to bylo tehdy. A i když stále cítím chuť pomerančů, teď je teď. A tak rychle přistoupím k malátné Lišce, aby nedopadla na podlahu.

"Opatrně. Podepřeme tě, jen abychom šli rychleji, ano?" promluvím ještě k ní, zatímco vidím, že Redcap jí podpírá z druhé strany. S nepříjemným pocitem pálení si všímám jeho rány na obličeji. A při krátkém pohledu do místnosti za námi mi dojde, jak k tomu přišel.

Na křižovatce se krátce zastavím a zamračeně pohlédnu tím směrem, který měl být podle Liščiných slov zasypaný. S polknutím ztratím i poslední vzpomínku na pomeranče z té doby před sto lety. Nepříjemné tušení se mi rozlije tělem společně se starým známým strachem.

"Tohle smrdí jako past. Navíc jsme udělali asi dost hluk... Raději bych hledala ten druhý východ. Cadogane, máš nějaký tip, kde by to mohlo být? Nebo ty, Liško?" oslovím oba dva tlumeným hlasem. Sama se rozhlédnu kolem a snažím se rozvzpomenout na cokoliv, co by mohlo pomoct.

že náhlé narovnání byl špatný nápad poznala Liška ve chvíli, kdy se celá místnost opile rozhoupala. Jak měla těžké ruce, její hlava byla lehoučká. A navzdory statečným prohlášením, nebýt Bessie, už by šla na nejistých nohou opět k zemi. Mechanička mohla vidět, že je Liška bílá jako čerstvě omítnutá zeď. Bessie stačil jediný pohled, aby poznala, o co jde. Tedy, hypoteticky, protože jak by to prakticky fungovalo?

Liška vypadala, jako kdyby jí naráz odebrali větší množství krve. Jako tehdy, když šli společně s Richardem darovat krev na výrobu nějakých nových léků. Dostala pak od něj lízátko, pozval jí na sladký nápoj z cizokrajných pomerančů a pak, protože stejně měla slabé nohy, ji musel nést domů na zádech...

A teď ona táhla děsivým podzemím podivnou ženu s ocasem a liščíma ušima, která uměla zářit zevnitř. Osud byl zvláštní věc.

Trochu pomohlo, když Lišku z druhé strany podepřel Cadogan. Vílák měl ošklivě popálený obličej, ale jinak se zdál při smyslech. Tedy, tak při smyslech, jak jen Redcap může být.

"Tak zkusíme najít jiný východ. Krysy jako tihle vždycky maj druhej východ..." Snažil se znít optimisticky a pomáhal dostat Raily, která už neslyšela žádné vnitřní hlasy, za to ji jen hučelov uších, ven ze strojovny.

Dostali jste se na křižovatku, podívali se na chodbu, která byla zasypaná tunami hlíny a kamení a...praštila se snad Liška do hlavy a blábolila nesmysly? Protože tam, kde předtím viděla neproniknutelnou překážku teď byla sice tmavá a vlhká, ale jinak neporušená a průchozí chodba.

Co teď? Zkusit tuhle hlavní chodbu a doufat, že se dostanete nepozorovaně z domu a nebo zkusit najít nějaký další únikový východ, jak navrhoval Cadogan?

Roztřeseně vydechnu, pořád... Pořád si nejsem jistá, co se to právě stalo. Uvědomím si, že je u mne drobná rusovláska a mluví na mě. Zkusmo pohnu tou... Rukou... A s dalším výdechem se narovnám. 
"J-jo, myslím, že jsem v pořádku," kývnu mechanicky hlavou, tedy myslím, že jsem v pořádku? Možná mi z toho všeho něco přeskočilo v hlavě, proto jsem slyšela... Ty hlasy... Ale to světlo... To světlo bylo opravdové... Jenže Bes na mě mluví dál a já se musím přinutit potlačit všechny ty chaotické myšlenky a soustředit se na její hlas. 

Hlas připomínající, že tahle noční můra ještě zdaleka není u konce.

Dobře, dobře...

"Východ je zasypaný," kousnu se do rtu, pohledem kmitnu po místnosti a na chvíli se zastavím na místě, kde spočívají zbytky Požíračky. Pořád to je tak... Tak... Uch. "Počkej, zkusím to nejdřív sama, myslím, že to byla jen... Chvilková slabnost," odpovím ještě než se pokusím sama vytáhnout na nohy.

Bolest v noze pulzuje v rytmu mého tepu a já přemýšlím nad tím, kde seberu odvahu k tomu, abych si způsobila ještě větší bolest. A pak mi to dojde, na světě je jen málo tvorů, kteří by mě k něčemu takovému mohli vybičovat. A jedním z nich je Salazar s tou svou děsivou jiskrou v oku, která neznamená nic menšího než jen malou věčnost v trýznivých bolestech. Odlepím temeno hlavy od zdi a donutím se podívat směrem k tomu místu, kde jsem ho viděla naposledy. Kdyby to vypadalo, že hodlá jít mým směrem i přes plameny, nejspíš bych se donutila vytáhnout si tu dýku z nohy. Jen kvůli tomu, abych raději umřela na vykrvácení při útěku, než jeho rukou. Jenže než se moje oči zaměří na něco za plameny, všimnu si světla bokem ode mě. Automaticky se tím směrem zadívám.

*Já jsem se zbláznila. Mám halucinace z bolesti,* napadne mne, když vidím, jak Liška světélkuje a jak se světlo nakonec kroutí do různých run a dalších symbolů. Nic, co bych skutečně znala. Je to fascinující podívaná, která mě tak uchvátí, že na chvíli zapomenu na Salazara, na naši situaci a s odlehčenou nohou trochu i na samotnou bolest. Ale jen trochu. Což je de facto asi důvod, proč ty halucinace vidím, že...

Jenže pak se z Liščiny zbraně zrodí slunce. A společně s tím, jak bolestivý vřískot naplní mé uši a já se za ně rychle musím chytnout, tak najednou zmizí intenzivní bolest v noze. Uvědomím si to až po té, co otevřu oči a spatřím, že už tu není ani Salazar a ani ni netrčí z mojí nohy. Zmateně ohmatám místo, které ještě před chvílí bylo označené zabodnutou dýkou.

"U všech čertů," vydechnu zmateně. Fascinovaně se rozhlédnu kolem, co všechno se změnilo. Plameny od mého molotova stále plápolaly, ale obří děsivá bestie už nikde nebyla. Ani děsivé řetězy se nechovaly jako prodloužení jejích končetin. Zvuk dopadající zbraně mě donutí se soustředit opět na Lišku. Vážně před chvílí svítila? Můj mozek se to snaží nějak přebrat, ale dostává se do úzkých, a tak začnu raději řešit akutní věci. Vysvětlení si nechám na později. Došlápnu na svou nyní už znovu nezraněnou nohu a vydám se rychle k ní.

"Liško, jsi v pořádku? Ať jsi udělala cokoliv, bylo to fakt úžasný. Ale obávám se, že je teď třeba fakt pohnout," přikleknu si k ní a ohlédnu se po Cadoganovi. Když usoudím, že je naživu a nepotřebuje mou asistenci tak nutně jako Liška, obrátím se zpět k ní. Položím jí ruku na rameno, aby mě vnímala. "Můžeš chodit? Můžeš se o mně opřít. Ale musíme jít. Nadělali jsme dost kraválu." Pobídnu ji a pokud jen trochu spolupracuje, tak ji pomohu vstát, případně ji nechám se o mně opírat tak, jak bude třeba.

"Cadogane? Můžeme jít? Kudy?" houknu na něj.

Ani nevím, jak se mi povede zbraň při výstřelu nepustit nebo neškubnou rukama. Vlastně... Vůbec nevím, co se to teď stalo. Stojím na místě, těžce oddechuji a v tom šoku zírám na Požíračku dětí, jak vřeští a křičí, svíjí se v jantarových plamenech. Mohutný zášleh ohně běsnící stvůru stráví téměř beze zbytku, na zem dopadne jen natavený kov.

To jsem... Jak... Vy...

Revolver mi vyklouzne z rozechvělých prstů, které jej nedokáží už déle udržet. Hlasité třísknutí zazní mi zanikne v burácivém smíchu, který se mi rozléhá v uších a v další chvíli následuje revolver mé tělo, když se ve jménu nedbalé elegance poměrně plynule sesunu a poskládám na zem, kde zůstanu klečet, zatímco se dlaněmi opřu vyčerpaně o zem. 
Nadechnu se ke slovům, které z mých rtů nakonec nevyjdou, místo nich nakonec jen ztěžka polknu a na chvíli přivřu unavené rozbolavělé oči.