One hell of a shot


Nádech. Srovnat mířidla s flekem temnější temnoty na stropě. Výdechnout a zadržet dech. Potlačit strach, bolest i třes. Hlavně klid. O nic nejde.

Jen úplně o všechno.

"Dostaň tu mrchu, malá Zřící,"

Kohoutek pistole zlomek vteřiny kladl odpor, pak poskočil, kohoutek se vymrštil vpřed a uderník praštil do rozbušky náboje. Hromobití střelného prachu však skoro zaniklo ve zvuku, kter byste dostaly, kdybyste se postavily pod obří bijící zvon. A z hlavně nevylétla ani tak kulka, jako miniaturní zlaté slunce.

Agnes s železnými zuby, Požíračka dětí a démon starší než tohle město stihla jen vyděšeně zavřeštět a napjala se, aby skočila pryč do dalších, hlubších stínů, ale bylo příliš pozdě. Liška mířila přesně. Oslepující projektil neomylně našel její černé srdce a srazil nenasytnou ocelovou zrůdu ze stopu jako kladivo rozběsněného boha.

A zatímco Agnes padala k zemi, už za letu hořela, zachvácená v ohni, který neuhasínal. Ale tohle nebyly olejnaté plameny Bessiných molotovů, nýbrž jantarově zlatý zášleh, který směrem do středu přecházel v téměř bolestivě bílý oheň jako když hoří magnézium. Jak stvůra křičela, plamenný gejzír jí vyšlehl ústy ven, uškvařil dlouhý jazyk, vypálil zevnitř oči a vlasy proměnil v popel. V mřiku strávil bledé maso, zkroutil a přetrhal šlachy...

Na podlahu sklepení dopadly už jen ohořené a částečně natavené železné kosti.

A Raily v rukou pistole náhle vážila asi tak tunu, myslí se rozléhal K'Elsiorův burácivý chechot plný škodolibého zadostiučinění a nohy si ze všeho nejvíc chtěly sednout.

Strnule stojím a mělce dýchám, svaly se napnou, když se objeví ten... Ten pocit. Rozhovor, který se odehrává jen v mojí hlavě mne podvědomě nutí těkat kolem sebe pohledem s očekáváním zahlédnutím tváří, postav, obrys, čehokoliv... Ale nevidím nic. Jen je.... Cítím. Kousnu se do vnitřku rtu, silný hlas rezonující mým vědomím a evokující obraz rozevřeného lvího chřtánu, majestátní hřívy a zlatých velkých očí je hrubý, ve slovech i v přízračných činech.
"Já... Já jsem... Raily?" pomyslím si zmateně. Ta další slova by mne snad za jiných okolností i urazila, všechno to o ředěné krvi naznačující nižší původ než nízký, ale... Teď... Nic nechápu. "Poslední žijící Zřící?" Och, u všech marnotratných lišek... Co? Chtěla bych se zeptat, co K'Elsior chce dělat, co já mám dělat, co...

Trochu to zabolí...

No.

Trochu mi vhrknou slzy do očí a trochu si prokousnu ret, zatímco mi uteče skrze zaťaté zuby teninké zakvílení zdaleka nevystihující, jak moc to kurva as trochu zabolelo. S očima rozevřenýma dokořán za doprovodu vlastního funění, jak sotva dýchám, sleduji zlatavé světlo, které se dere z pod mé vlastní kůže, koncentrované potůčky nepřirozené záře protékající každičkou tepnou i žílou. Vytřeštím oči na zbraň, na symboly, které se na ní začínají objevovat. Připadají mi... Připadají mi povědomé... A...

Srdce mi divoce buší a jeho tep cítím i v pažbě revolveru, který tluče ve stejném rytmu. Cítím zimnici i horkost zároveň, vše podbarvené hřmotným mručením lvího hlasu. Jeden pokus, máš jen jeden pokus... Hlava se mi málem rozskočí a samou nervozitou začnu mlátit ocasem ze strany na stranu. Udělám pár klopýtavých kroků vpřed, nesmím minout... Nesmím.

Teď.

Prst na spoušti stiskne.

A já mohu jen doufat, že zasáhnu. A že mne to třeba nepoškodí. Moc.

Vážně díky, K'Elsiore, ty víš, jak dodat odvahu.

Lišku náhle pojal pocit, že si jí někdo důkladně prohlíží a nesouhlasně se přitom mračí.

"Tak co tu máme, hmm?" Dobrá, tenhle hlas byl zřetelně jiný, než ten předchozí. Zatímco první z nehmotných hlasů byl bezpohyby ženský a zněl jako někdo, kdo se často vlídně usmívá a díky jisté uhlazenosti v tom Raily cítila jakousi liščí spřízněnost, majitel druhého hlasu, který Rayily rozvibroval lebku nyní, byl zcela jistě muž.

Na okamžik ucítila na ruce svárající pistoli fantomový dotek jiné, velké a mozolnaté...tlapy? Ruky? Nečeho mezi tím? Byly to mozoly a nebo polštářky, jako mívají na tlapách velké kočky?

"Pch," odfrkl si druhý hlas, a že to bylo nějaké odfrknutí. Evokovalo to obláčky páry od čumáku nějaké šelmy. "Co to je? S tím mám pracovat? Vždyť je to kus šrotu, nemá to žádnou duši!"

Zase ten pocit, jakože se Lišce něco hýbe v hlavě.

"A kdo jsi ty? Tvoje krev je hrozně zředěná! Ale ty oči.... Zřící?! Co mám já podle tebe dělat se Zřící, Mirabell?! Mluvčí otráveně zavrčel a jesli Raily někdy slyšela v putujícím cirkuse lvy, rozjitřilo to vzpomínky.

"Přestaň fňukat, K'elsiore a dej se do práce!" Ohradil se již známý hlas, vlídnost nahrazená popudlivostí, jakou mají jen starší sourozenci. "Jestli ovšem nechceš, aby poslední přeživší Zřící zemřela a aby se Požíračka nakrmila na její krvi a duši!"

'Lví' mluvčí cosi podrážděně zabrumlal, a pak se opět dostavil pocit, že si Lišku někdo upřeně prohlíží.
"Dobrá, dobrá. Připrav se, malá Zřící. Máš krev řidší než nejposlednější služebník nejnižšího rodu, ale něco s tím provedeme...a třeba tě to ani nepoškodí...moc,"

Poslední větu zabručel hlas jmenovaný K'Elsior spíš pro sebe, ale než to měla Raily čas pořádně zpracovat, její tep během pár vteřin vylétl až někam ke stropu Bylo to jako tedhy, když to přehnala s Randyho 'speciálním kafem.' Srdce mlátilo o žebra, v hlavě hučelo a končetiny zachvacovaly návaly horka. Akorát ti tehdy z hrudi nevycházela ohnivá záře a neplnila postupně všechny tepny, žíly a vlásečnice ve tvé ruce, svírající zbraň.

"Teď to asi trochu zabolí," zaslechla, načež jí nějaký zmrd strčil ruku do kotle s roztaveným kovem. Atedy, asi takový by to byl pocit, tipujete.

Mezi mlhou bolesti však bylo vidět, jak skrz jemnou kůži prstů a dlaně začíná prosakovat...pro nedostatek lepších slov...tekuté světlo. Jo, Liška potí světlo. Bylo by to vlastně fascinující, kdyby to teda tak nebolelo. "Vypocené" světlo však nekapalo na zem, nýbrž se začalo pomalu obtáčet kolem pistole. Před vašima očima se na rukojeti, bubínku a hlavni začaly utvářet složité a propletené geometrické obrazce, které v šeru slabě žhnuly.

"Ten kus šrotu se mi brání! Říkal jsem, že to nemá žádnou duši, Mirabell, kovář, co to vyráběl musel bejt tupější než bejčí křízenci!" Vztekal se K'Elsior (pokud byl skutečný a ne výplod do krajnosti napínané mysli), ale i přes jeho prskání světelné vzorce prostupovaly už téměř celou pistoli.

"Musíš se trefit, malá Zřící, na druhou ránu nemáme ani čas, ani šťávu...připrav se...TEĎ!"

Pistole celá zářila sítí koplikovaných obrazců a Liška mohla přísahat, že ji v rukou tepe, společně s jejím srdcem. Jakoby byly na sebe ty věci napojeny. Echk.

Stejně rychle jako vzplál Molotov, tak vzplála i moje naděje, když jsem zahlédla, jak Salazar ustupuje před plameny. Ani on nebyl odolný vůči ohni! AHA! HAHAHA! Tak se smálo moje vědomí v soukromí mého mozku a pobízelo mě běž! Pokračuj! A jí sprintovala, tak jako nikdy. Jenže pak mojí nohou projela ledová bolest. Sklopím zrak za běhu k té noze a zakřičím bolestivé "ááá", když mi oči padnou na dýku trčící z mé nohy. Kdybych s každým našlápnutím necítila onu vystřelující a téměř omračující bolest, tak tomu ani nemůžu uvěřit! Dýka ze mě takhle nikdy netrčela.

"Doprdele," zafuním, když začnu kulhat a můj běh se znatelně zpomalí a krok se stává víc než nejistým. Zvládnu se sotva dopotácet ke stěně u vchodu do místnosti, když doslova dopadnu na stěnu. Syčím a se slzami v očích se otočím na bok, zasaženou nohu mám nadlehčenou, ale stejně cítím, jak se mi zvedá žaludek při tom pohledu.

*Vyndej to! To tam nesmí zůstat! Tohle je špatně! Špatně, špatně!* křičím na sebe v duchu.

Natáhnu se rukou po dýce, ale sotva se jí dotknu, nová vlna bolesti mě paralyzuje. Ruku rychle z té zbraně sundám a z té bolesti začnu se mi začne navalovat. Bouchnu zátylkem hlavy dvakrát do zdi. To málo, co jsem dneska dostala k jídlu nechci jen tak pustit ze svého žaludku, ale je to dost vyrovnaný boj.

Já to věděla! Věděla jsem to! pomyslím si, když mé bystré oči nečekaně prohlédnou tuhle křiváckou iluzi, tu příšernosti schovávající se za maskou jiné zrůdy. Beffie dělá, co může, ale nestačí to. Zamrazí mne, když zahlédnu v mihotajícím se ohni chladný záblesk čepele nože, nože který vylétne z ruky té kovové ohavnosti. Mám ovšem co dělat, abych se nechytila za spánky, nepřekryla oči dlaněmi ve snaze jim ulevit. Ten pocit je něco, na co si nejde zvyknout, ten pocit, že...

Škubnu sebou, když znovu zaslechnu... Ty hlasy...

Strnule naslouchám šepotu rezonujícímu ve vlastní hlavě, snažím se aspoň nějak dýchat, i když se celá chvěji napětím. 

... krev Císařovny? Jaké... Co... To znamená? Roztěkané myšlenky nedokáží držet jeden směr, to, co mi ty hlasy říkají... Já... Nechápu to. Nechápu to, ale vím, že musím něco udělat nebo tu umřu. A já... Já nechci zemřít. Nechci zemřít vůbec, natož takhle blbě v nějakém perverzním sklepě železnými zuby kovové babizny, co vypadá jako něco, co vylezlo v noční může z pod postele. 

Ostře se nadechnu. 

"U-udělejte to. Nic lepšího nemám..." vydechnu tiše, srdce mi zprudka buší, když třesoucíma se rukama zamířím revolverem na siluetu Požíračky, zatímco... Čekám... Na cokoliv. Jen vystřelit.

KŘÁCH


FVÚÚÚŠŠŠ!

Láhev se rozříštila o zem a louže prudce hořící kapaliny hladově olízla Salazarovy boty. Ten zasyčel (ano, doopravdy zasyčel) a zacouval dozadu, hnán na ústup prudkým výšlehem ohně. Jeho mechanická ruka se však přitom rozmazala, jak po Bessie mrštil nůž, se kterým si až doteď pohrával. Mechanička, která se obrátila a dala na zběsilý útěk, ucítila nejdříve tupou ránu do stehna a vzápětí se končetinou rozlil ledový oheň šoku, když zrak padl na rukojeť nože, která velmi vulgárně trčela z masa.

***

Mezitím se tmou plížící Liška vrátila zpět na scénu, která rozhodně nevypadala dobře. Kovová příšera nebyl nikde vidět, ač místností zněly její vzteklé skřeky a Besie se zrovna pokoušela o útěk před Salazarem, který byl uzavřen v ohnivé pasti. Plameny vytvářely podivné optické efekty, jak se vzduch kolem zabijáka vlnil. Zabijáka, který by tu správně neměl být. Byl opravdu skutečný?

Bylo to ve chvíli, kdy se v Railině hlavě vyklubala tato dedukce, kdy zpochybnila očividnou realitu, v tu chvíli se dostavil povědomý pocit, jako kdyby jí někdo tahal za oči, navíc za každé jiným směrem.

'Výborně, dcero rozumu! Věděli jsme, že se dokážeš dostat ze sítě Požíračky dětí!'

Salazar vypadal náhle jen jako nejasný obrys vzdáleně lidského tvaru, s obličejem bez rozeznatelných rysů. Tak trochu připomínal manekýna na šaty z výkladní skříně v obchodech s módou. A z jeho hlavy, rukou i nohou vedly lesklé provazce kamsi nahoru ke stropu, kde se v kokonu ze sebraných a propletených stínů krčila, zbaběle skrytá, ona stvůra. Co však znamenaly kouzelné stíny pro pronikavý zrak Lišky.

'Můžeme ti pomoci. Dodat tvé hrubé zbrani potřebnou moc. Nejsi však krev Císařovny. Takže nevíme, zda to bude fungovat...'

Hlasy ve tvé hlavě, které něčím připomínaly vzdálené ozvěny kostelních zvonů, náhle zněly poněkud...nejistě.

*Zásah! A pak že házení šutrů po obřích krysách mi v životě k ničemu nebylo!* zaraduji se nevěřícně v duchu, když vidím, jak se oheň rozlil po mechanické příšeře. A zřejmě ani Liška ani Cadogan nelenili v mojí nepřítomnosti, protože se mecha-pavouk držel za břicho a chytal něco, co bych u člověka nazvala střevy.

Uznávám, že jsem na vteřinu či dvě ztuhla na místě a prostě se dívala na to, jak se stahuje příšera pryč. Konečně po několika mizerných měsících -létech, staletích?! - jsem se vzmohla na vzpouru, postavila jsem se svým věznitelům a konečně začala ubližovat jim nazpátek! Bylo to osvěžující mít moc konečně něco udělat. Než mne stihlo ale třeba napadnout, že bych se mohla nad tím usmát, ozvalo se to děsivé klapání. Jistě, samo o sobě děsivé nebylo, ale já hned poznala komu to patří. Toporně jsem se otočila tím směrem a cítila, jak mě ledová neviditelná síla svírá po celém těle a vymačkává ze mě zbytek vzduchu a jakékoliv známce po radosti. Ruka s molotovem mi také poklesla.

*Ale ne, tohle je konec,* chladné uvědomění konce mnou projede jako elektrický šok při pohledu na Salazarův obličej zatímco si tak nespokojeně mlaskl. Kňouravě vydechnu. *Tohle není fér! Celou dobu jsem se tak snažila! A teď jsem měla šanci se dostat pryč. Ale nezvládli jsme to. Chytil nás. Zabije mě. Ne hůř, vezme mě do mučírny. Já chtěla jen pryč z tohodle místa! To není fér...* Se slzami v očích se smutně usměji a zavrtím pomalu hlavou. Olíznu si suché popraskané rty a držím se od Salazara co nejdál, že se téměř natisknu u na stroj v místnosti.

"Omlouvám se, pane Salazare, ale v těchto podmínkách nemůžu pracovat. Už nemůžu," vydechnu a znovu zavrtím hlavou. Nemohla jsem tady zůstat a rozhodně jsem se nemohla nechat chytit od něj. Nečekalo by mě tu nic menšího než peklo samotné, to mi bylo jasné. Ruka se mi třásla, ale došla jsem rozhodnutí. Lepší umřít při pokusu o útěk, než se nechat chytit. Hodila jsem molotovem těsně před něj na zem, aby vyšlehující oheň mu na okamžik zabránil ke mně přiskočit a já mohla proběhnout kolem stroje a něj směrem ke dveřím.

Redcap je statečnější než já, ale on má tohle šílenství v popisu práce. Já přece nejsem žádný bijec ani zabiják! Ta kreatura je zraněná, postřelená, podrápaná, pidlooká a podpálená, kdy jindy by byl lepší čas k útěku než teď? Nemůžeme to zabít, vždyť... Jak bychom mohli!... Když se náhle na scéně navíc objeví slizoun Salazar, nemám opravdu nad čím váhat. Toho chlapa jsem nikdy neměla ráda, byl to křivák a hajzl, Riyo by mohla vyprávět. Vystřelím do chodby, bez přemýšlení, bez plánu, chlupy na ocase mám zježené a jediné, co mi instinkt v tu chvíli velí je "zdrhej jako o život!"...

Ale kurva to ne!...

Cesta je zavalená. Jsme tu zasypaní v zasraném úchylném sklepě s tou mrchou s řetězy a Salazarem!... Málem hodím ukázkovou držku, jak se prudce zastavím, těžce zalapám po dechu. Srdce buší jako o závod. Mysli, mysli, mysli...

Kde se tu vlastně vzal u všech nadržených Zvonilek Salazar?

Strhl to snad on? Nebo ona? Nebo odkud se tu objevil? Vždyť šel s Tolivarem nahoru. Horečnatě přemýšlím, zatímco se v předklonu vydýchávám a snažím se dát dohromady. Nesmím panikařit. Už ne. Přežila jsem Devítiprsťáka či jak se to prase jmenoval. Utekla jsem z věznice. Zachránila jsem život tomu vílákovi a dost možná i Rohatému! Přežila jsem pokus o vlastní vraždu tou šílenou Jane, únos a výbuch vlaku pošahanými extrémisty našlapanými magickým koksem a zvládla jsem návštěvu u Scurlocka včetně toho ji přežít a utéci... Zvládla jsem za poslední dny už tolik sraček, že... Jsem očividně zatraceně drsná liška. To ne já, ale ten zkurvysyn Salazar by se měl bát!

Sevřu pevněji pistoli v ruce a doufám, že je nabitá, když s nově nalezenou odvahou se odhodlám vykrást zpátky do místnosti. Snažím se zhluboka dýchat, soustředit. Je skutečný? prolétne mi hlavou. Nos mi zacuká, oči přimhouřím ve snaze zjistit, zda to není jen další trik. Iluze.

Zatímco se Bessie zběsile prohrabávala svým organizovaným chaosem v malé dílničce, na Raily a Cadoganovi tak zůstal nevděčný úkol běsnící zrůdu zaměstnat na dost dlouho, aby mechanička zvládla to, co v dílně narychlo a v panice vytvářela. Vílí zabiják střelil kosým pohledem po své osvoboditelce a s ponurým šklebem shledal, že to bude převážně na něm.

Měl ale dost rozumu na to, aby s útokem počkal, až Liška podruhé vypálí z ukradené pistole. Tentokrát výstřel zasáhl temný obrys ženy do ramene a odměnou bylo další uširvoucí zaječení. Pohled jednoho zeleně planoucího oka rámovaného železem a jednoho prázdného důlku, stále lesklého krví, se upřel na drzou vetřelkyni...

Čehož Cadogan využil, aby zaútočil, prudce a ze země, jako divoké zvíře. Nějakým zázrakem se mu podařilo proletět mezi řetězy a jednou rukou chytit polo-ženu za nohu, do které nemilorsdně zasekl spáry a druhou jí začal drásat břicho. Aby byl v příští vteřině odměněn za svojí snahu pěstí, obalenou navíc smačkami železa, do obličeje tak prudce, že odlétl zpátky na zem a nechával za sebou ve vzduchu stopu z krvavých kapek. A když se narovnal, vycenil zakrvácené zuby v šíleném úsměvu a odplivl si, na obličeji mu rychle nabíhaly puchýře a lesklé spáleniny ve tvaru kovových článků.

Stačilo to avšak tak akorát k tomu, aby se ze své dílničky vyřítila Bessie s hořícím molotovem v každé ruce a bez zaváhání jeden rovnou mrštila. Láhev opsala ukázkovou křivku a mířila rovnou na odporné torzo znetvořené ženy. Ta se sice pokusila uniknout tak, že začala šplhat vzhůru do temnoty (způsobem, který připomínal obrovského pavouka tak moc, až z toho mrazilo v zádech a obracel se žaludek) ale nebyla dost rychlá. Molotov se rozbil o hřeb vetknutý v kyčli a celou jednu nohu zachvátily olejnaté plameny.

Agnes s železnými zuby byla stará. Prastará. Sama nevěděla, jak vlastně. Byla tu vždy, od doby, kdy lidé poprvé vykovali z železné rudy věci, které řezaly, bodaly a zraňovaly. Byla tu vždy, schovaná v temných koutech, žívící se strachem, udržovaným děsivými legednami, které si lidé vyprávěli kolem nočních ohňů a pak jí přinášeli oběti, aby ji uplatili a ukojili její krvavé touhy. I muž s mechanickou rukou přinesl Agnes obětiny, výměnou za její magii. A platil dobře. Agnes už dlouho nikdo nepřinesl lidské mládě, protože si jich lidé začali zřejmě považovat více, než se báli jí. Muž s mechanickou rukou žádné takové vady charakteru neměl a Agnes s železnými zuby teď byla nacucaná nevinnou krví víc, než za poslední století.

A nyní tihle zatracení vetřelci dělali všechno proto, aby její dohoda skončila v popelu a prachu. Byla napůl slepá, hlava ji třeštila po zásahu kulkou a musela si jednou rukou držet břicho, aby v něm udržela slizké, černé smyčky střev, ten mizerný vílí parazit jí zhuntoval víc, než si byla ochotna připustit. A teď ji navíc zraňoval oheň, bolestí, která byla k zešílení. Ale nesmí jim dovolit utéct. Nesmí, i kdyby měla zaniknout. S námahou zvedla hlavu, vycenila jako břitva ostré zuby a pak skrz ně dlouze, sípavě vydechla. Ještě není po všem...

Když ze zšeřelým prostorem rozlehlo kovové klapání, mohla to Bess považovat prostě za srážky o sebe visících řetězů. Ale ne, to nebylo ono. Bess ten zvuk bezpečně poznala, protože se k němu záhy přidaly pomalé, sebevědomé kročeje Salazarových bot. Zabiják se vynořil ze tmy průchodu, v mechanické ruce si mezi prsty ledabyle točil nožem a mířil přímo ke své vězenkyni, jakoby se nechumelilo. Dokonce tak nějak zklamaně zamlaskal jazykem a pohrozil jí prstem. Prošel kolem mrskající se Raily, která mu očividně nestála ani za pohled a jeden koutek úst se mu zvedl vzhůru v krutém úsměšku, když se nezadržitelně přibližoval.

Mezitím se zmíněná Raily vřítila se ozlomkrk do chodby, prudce zabočila, až ji na dlaždicích málem podjely nohy...a musela se zastavit na místě, jako když liška prudce mění směr při honu, protože cesta pryč byla... zablokovaná. Chodbu zablokovala téměř až ke stropu suť, kamení a hlína. Musel se provalit strop během boje se šíleným monstrem. Nebo možná gangsteři odpálili nějakou výbušninu, jako poslední 'nasrat' vaším směrem.

UGH!

Myslím, že se do konce života nezbavím vzpomínky na to, jak znělo a vypadalo, když jsem té mecha-příšeře vyrazila oko. Jistě, zpětně určitě ocením, jakou jsem dala té bestii ránu, ale v tu chvíli, kdy se mnou akorát tak vztekla mrštila, jsem ten luxus nadhledu ještě neměla. V tu chvíli jsem totiž jen ráda, že její odhození znamená, že jsem od ní dál. Letěla jsem kousek vzduchem a pak se ještě další kus odkutálela, kryjíc si přitom a nepouštějíc z ruky jak krystal, tak zbraň. Ne, že bych měla nějaký důvod kromě toho, že prostě jsem to měla v ruce a nechtěla jsem nic zbytečně pouštět.

Když se svět přestal točit, ale stále řičel vztekem a údery řetězů do země, vykoukla jsem z hradby svých předloktí a rychle se snažila postavit na nohy. Nechala jsem se řídit instinkty a ty volali po útěku.

*Ale bude nám to v patách! Bude nás to honit a zažene do kouta nebo hůř, do Salazarova náručí!* přepadnou mě nemilé představy. A oči omylem zavadí o dveře do mojí dílny. *No, jistě! Nemůže nás honit, když vůbec nebude, nebo když bude hořet!*

Radost z onoho skvělého nápadu mi opadne vzápětí, když uslyším varovný výkřik Lišky, že je třeba začít zdrhat.

"Potřebuju minutu! Zdržte jí!" křiknu na ni zpátky, již na nohách a běžící ke dveřím od svojí dílny. Měla jsem naprosto jasnou představu pro co běžím. Potřebovala jsem věci hořlavé látky v lahvích, kus látky a sirky. Měla bych tam mít i brašnu na nářadí, do které bych rychle nacpala
šroubovák, kus zápalného drátu a pytlík střelného prachu. Vrazila jsem tam i krystal a páku ze stroje. Víc jsem se nezdržovala, namočila jsem kus látky do hořlaviny a nacpala jej částečně do hrdla láhve. Pak jsem vzala sirky a s mírně třesoucíma se rukama z toho všeho jsem se pustila do škrtání, abych mohla zapálit látku a s takto připravenou zbraní opět vyběhnout s dílny.

*Kurde!* zaúpím v duchu, když se sirka zlomí v mojí ruce a já tak místo ohně mám sirku na dvě části. Vezmu rychle další z krabičku.

"Do hajzlu," syknu už nespokojeně nahlas, když se zlomí i druhá.

Přinutím se s třetí sirkou na vteřinku zastavit, zhluboka nadechnout a rychle vydechnout. Až pak teprve jsem škrtla sirkou.

"Chvála bohu ohně," vydechnu, když vidím, že látka přijala oheň ze sirky. Zbytek krabičky jsem schovala do brašny. Popadla jsem druhou, stejně připravenou láhev a zapálila látku o tu již hořící. A pak už jsem skutečně běžela ven z dílny s lahvemi připravenými k útoku.