Pistole štěkne a já poskočím, mám co dělat, abych se jí nepraštila do obličeje na kolik to se mnou škubne. Prásk. Švuch. Křách! Zamrkám, samotnou mě překvapí, že jsem tu zrůdu opravdu trefila. Bess zdatně sekunduje a ožene se po té divné mechaženštině taky. Její rána je mnohem lepší než ta moje, ozve se ten nechutný zvuk, mlasknutí provázené letícím... Ugh, budu zvracet.
Ale nezebliju se teď ani za chvíli, protože v tu chvíli se kolem doslova rozpoutá řetězové peklo. Redcap sotva zvládne se vyhnout, Bess letí a já se po vzoru Redcapa taky rozcápnu okamžitě na zemi, zbraň stále v rukách.

"Musíme pryč!" zaječím očividné, když se škrábu na nohy a ještě jednou po té kovové mrše vystřelím. A vzápětí vystartuji směrem k východu.

Bytos doširoka rozevřela ústa, plná ostrých zubů, které se zlověstně blýskaly způsobem, jakým to dokáže jenom kov. Zrůda natáhjla jednu ruku, snad aby Bes chytila a...
Co však chtěla udělat se už nedozvíme, protože místností šlehlo kopí spáleného střelného prachu, třeskl výstřel a Lišce v rukou pistole divoce poskočila. Ještě, že si včas vzpomněla, že musí nejdřív natáhnout kohoutek. Nedočkala se však spršky krve a mozkové tkáně - i když to bylo těsně. Od obličeje zrůdy odskočil snop jisker, zvonivě to zařinčelo a monstrum trhlo hlavou, jako kdyby dostalo prudkou facku. Kulka prostě trefila hřeb a nebo kovový plát a rozstříštila se.

Ale nebylo to tak úplně zbytečné. Dalo to totiž Bes dost času na to se pořádně rozmáchnout. A ona se pro změnu trefila 'do živého'. Víte, jak to zní, když někomu vyrazíte oko? No, tak teď už ano. Pavoučí zrůda se pronikavě rozječela a připlácla si ruce na absolutně zruinovaný a krvácející důlek. A vzápětí řetězy kolem ní zešílely, švihajíc (doslova) naslepo. Jeden málem urazil Cadoganovi hlavu, ale Redcap sebou naštěstí včas plácl na zem. Ten co Bes držel ji od sebe prudce odhodil s děsivou lehkostí. Ale hej, aspoň měla obě ruce volné.

Stvůra byla těžce raněná a dočasně dezorientovaná, to jí ale nebránilo v dalších pokusech vás buď zabít nebo uvěznit, i když jí teď jaksi chyběla jakákoli přesnost. Bzučící řetězy bušily do podlahy kolem, nechávajíc za sebou malé exploze kameného prachu a dál se snažily natáhnout k východu.

A navíc to dělalo příšerný kravál. Ještě že máte nad hlavou nejspíš několik pater hlíny a kamení.

*Jeremiáši promiň, že ti to ničím, vím, jak jsi na tom dřel, ale takhle to bude lepší...* prosím v duchu o odpuštění, když se dostanu k ke krystalu zasazeném v ochranné krytce. Vyloupnu krystal, opatrně jej vezmu do ruky, ale než jej stihnu uložit do kapsy, tak mi cosi obmotá ruku a škubne s ní. Zmateně se podívám na tu ruku. Srdce mi začíná zděšeně poskakovat v hrudi jako ryba vytažená na sucho.

*Oh, ne, ne, ne,* zakvílím v duchu a automaticky hned rukou škubnu, abych zjistila, jestli mě ten řetěz nepustí. *Tohle řetězy nedělají, to není jen tak řetěz. Ne, ne, ne, tohle ne!*

Ohlédnu se po ostatních a vidím, že ta Liščí-vidina, co vlastně není vidina, se přenáší do kotoulu a Cadogan zděšeně zbledl. *Členové gangu nemají blednout strachy! Ne! Ne! Ne!*

Podvědomí mi káže se otočím tím směrem, i když mé vědomí nechce vidět tu děsivou věc, co takhle zarazila Cadogana. Ale to už se obracím a vidím tvora ze stínů, jak se spouští dolů a řve moje jméno. Nestačím se tak zamyslet nad spojitostí mých předchozích pocitů z téhle místnosti a tímhle stvořením. Když to na mě začne ječet z nepříjemné blízkosti

"Á! Ne! Íí! Fuj! Jdi pryč!" vypísknu když spatřím tu tvář. A bez přemýšlení se po té tváři oženu rukou, ve které držím stále páčku, hnána zhnusením nad tím tvorem s krvelačností jež jsem si vyhradila na příliš velké pavouky a hmyzy, co lezli v krámě, nebo nedej bože se mi snažili vlézt do postele.

Přešlápnu z nohy na nohu a nechám si pro sebe poznámku, že je mi to jedno, co s tím udělá, hlavně když to bude rychle. Uí. Nervózně přešlapuji z nohy na nohu, nejraději bych se už viděla venku. Po zádech mi bez varování přelétne nepříjemné mrazení. Koutkem oka zachytím prudký pohyb, k uším pronikne ten tichý zvuk řetězu svištícího vzduchem. Prudce se pohnu, takřka se vymrštím z místa do parakotoulu. Ne dost rychle.
Prudká bolest mne přinutí vykřiknout, před očima se roztančí rudé mžitky. Bolí to příšerně. ... jako všechno za posledních pár dní. 

Když se mi podaří zaostřit na to něco, co se tu náhle objevilo s námi...

... vykřiknu podruhé. 

U všech zasraných bludiček!

Dovolenou. Potřebuji dovolenou. Na pláži. S růžovým pitím a paraplíčkem. Někde na sluníčku. Kde se z nemůže nic spustit ZE STROPU JAKO ZASRANÝ MECHANICKÝ PAVOUK PO NEPOVEDENÉ TRANSPLANTACI OBLIČEJE. Kurva.

Řetězy se plazí k východu a já vím, že je zle. Ne, zle ne. Že jsme kurva v řiti. V technopavoučí řiti. Strachem, který se mě zmocní by se dalo takřka zalknout. Tohle by byla vážně pitomá smrt. Po tom všem. Do hazlu. Křeovitě sevřu svoji brašničku. Brašničku! Prsty zavadí o tělo revolveru v ní schované. Překotně po něm sahám, abych ho vylovila ven, zatímco očima kmitám po řetězech. Nesmí mě chytit. Jak se to... Z týhle blízkosti nemůžu minout... Snad... Neměla bych... Asi. Dost možná určitě...?

Bessie začala zběsile, ale přesto zručně páčit pryč panely, které chránily srdce stroje, aby se dostala k částem, které instaloval Jeremiáš. Přesným úderem páčky vyrazila nýt kolem jemné platinové klícky, která obemykala devítíhranný krystal uvnitř a ohnula ji ven. Pak stačilo vrazit plochou stranu páčky do objímky krystalu a slabě zapáčit. Matný krystal zaskřípěl, načež s tichým, uspokojivým 'plop' vyskočil ven. Povedlo se!

Mechanička byla však natolik zabraná do své práce, že nevímala své okolí. A nevšimla si tak dlouhého šlahounu, který se najednou spuustil ze stropu a pevně jí obtočil druhou ruku. Šlahoun byl studený a článkovaný. Protože to vůbec nebyl šlahoun ale kovový řetěz, který se kolem končetiny pevně utáhl a škubl, pryč od stroje. Jen tak tak, že dívka neztratila rovnováhu.

Raily zareagovala spíš instinktivně, léty vypěstovaná paranoia a mrštnost se vyplatily - místo toho, aby se jí druhý řetěz snášející se shůry omotal kolem krku a začal jí rdousit jako oprátka, jen ji bolestivě práskl přes záda jako bič, protože se na poslední chvíli stihla odkulit.

Jediný Cadogan vyvázl bez úhony, na poslední chvíli uskočil z cesty dalšímu, ze tmy svištícímu řetězu, který by mu jinak spoutal nohy. I přesto však zbledl a tvářil se...vydešeně.

"Nemůžeš odejít, Beatrice Locknerová!" Zavyl čísi hlas odkudsi ze tmy zlobně. Zněl jen zpoloviny lidsky, v hloubkách byl příšerně chraplavý a když přecházel do výšek, ječení znělo spíš jako trhající se plech a skřípající kov. "Dílo není dokončené!" Zařinčely řetězy, po stropě se prudce přehnal přikrčený stín.

Aby se před vás vzápětí od stropu, podobná ohyzdnému, humanoidnímu pavoukovi spustila postava, která visela na řetězech místo pavučin. V matném odrazu světla jste záhledly obličej...nebo spíš jeho strašlivě znetvořenou polovinu - protože druhou stranu lebky tvořily kovové pláty, ozubená kola a trčící šrouby.



"NESMÍŠ ODEJÍT, DOKUD NEDOKONČÍŠ DÍLO!" Zaječela ta zrůdnost mechaničce prakticky do tváře.

A Liška ze své pozice na zemi viděla, jak se po zemi plazí další řetězy, hnány zlou vůlí, aby zatarasily vchod.