Jeden krok. Druhý krok. Třetí krok... Ještě kousek... Ať tě ani na chvíli nenapadne jít pryč, slizoune... Prolétne mi hlavou směrem k Salazarovi, zatímco se tichošlápsky plížím chodbou k posledním možným dveřím, kam můžu vlézt. Až opožděne mi dojde, že sem musel zmizet Tolivar s tím tácem jídla, který bral... Jenže za dveřmi nejsou patrné žádné známky jakéhokoliv života, což mi dodá odvahy je tiše otevřít a rychle vklouznout s bušícím srdcem dovnitř. ¨
Hu? Koupelna?
Nechápu to, nedává to sebemenší smysl. Proč by sem Tolivar chodil? Kdyby chtěl do toho džbánku nebo jídla nachcat, v tom lepším případě, udělal by to už v kuchyni a... No počkat, on ale nevyšel ven. Potřesu hlavou a přimhouřím oči, protože tady něco smrdí a Salazar ani jeho kumpáni to nejsou. Navíc. Nevšimla jsem si nikde schodů do sklepa, kde zřejmě měli svoji malou kamarádku mechaničku. Zamračím se. A srdce se mi rozbuší o to prudčeji, když mi dojde, že ven teď nemůžu, pokud nechci riskovat Salazara, ale tady nemůžu zůstat už vůbec.

Navíc ta koupelna vypadala až moc... Dobře.

Nakrčím nos a přimhouřím přemýšlivě oči, zatímco začnu vše v koupelně zkoumat a ohmatávat s důkladností ženicha o svatební noci. Někde tu musí... Být... Něco...