Posední místností v dommě byla ta, kam oddusal Tolivar, na samém konci chodby. Z kuchyně bylo slyšet, jak do sebe Salazar něco kopl a podle zasyknutí to mělo pořádné volty. Pomalu ses kolem těch dveři proplížila, modlíc swe, aby je zabiják s kovvou rukou zrovna teď neotevřel a došla až ke dveřím. Vzala si za kliku...a cvak, dveřese se s tichým skřípnutím otevřely dovnitř.

Čekala si asi hodně věcí...ale úplně obyčejnou, vykachlíkovanou koupelnu asi ne? Jednu strěnu zabírala mosazná vana, u druhé bylo umyvadlo a záchod s barevnou předložkou před ním. Umyvadlo, záchod a vana? To bylo na studentský dům hodně luxusní zařízení.

Ale co bylo hlavní, místnost byla prázdná. A pokud se šel Tolivar jen vyprázdnit, proč si ho neslyšela odcházet?

Sakra, sakra, sakra! Jistěže se oknem nedá dostat ven, co jsem si já hloupá vůbec myslela? Jinak než přes tu mříž a hlavní vchod to nepůjde, předpokládám, že všechno tady bude podobně zabezpečené. Ty mříže budou fungovat na principu nějakého mechanismu, nemělo by být přeci těžké je zase... Vytáhnout, ne? 
Jenže ono to nevypadá, že by se do toho kdokoliv hrnul. Dokonce ani ten slizoun Salazar, který si dle zvuků nesoucích se chodbou zřejmě podává Darmota jako malou čubku. Dobře mu tak. Nadechnu se zase vydechnu, mlčím, s ušima pomalu přitisknutýma ke dveřím... Poslouchám.

Jane Doe... Jane Smíšek. Mrtvá. Matilda, to jí musela provést... Matilda. Tehdy, když se mě pokusili zabít... Čepel. Gaina Čepel? Ti fanatici? Oh. OH! Takže Salazar tu vaří Elixír, který jim dodává. A kvůli tomu... Chytají sídhe? A... to mluví o výbušninách? Kterými ten vlak... Uhm. 

Srdce se mi pod tíhou těch informací rozbuší. Není toho málo. Myslím si, že pro Rohatého toho mám tak akorát dost! Darmota nelituji, jen nechápu, jak něco takového jako on může mít snoubenku. Ale nad tím dlouho nepřemýšlím, namísto toho napjatě čekám, kam povedou Salazara jeho další kroky. Zejména tedy potom z kuchyně. Chci rychle omrknout zbytek místností - zda nějaká nebude právě jeho pokoj. A musím se podívat na to, zda někde nenajdu páčku nebo jiný bazmekt na ovládání těch mříží... 

Přiskočila si k oknu a chystala se ho otevřít, když si spatřila nesporný fakt, že pokud existuje nějaký, jakýkoli bůh, patrně tě nenávidí. Nebo je škodolibá kurva. Nejspíš obojí. Okna od pokoje totiž měla mříž. Bytelnou, železnou mříž. Na jednu stranu to vypadalo jako krutý vtip, na druhou stranu to odpovídalo logice tohoto místa, jakkoli zvrácená byla. Na co vám jsou zabezpečeé přední dveře, když vám víly mohou vlézt do pokoje oknem, že?

Venku se mezitím odherávalo menší drama. Někdo prošel chodbou a zamířil k předním dveřím.

"Pane Salazare, konečně jste tady!" 'Špital' Darmot nervózně, jako kdyby jeho rande mělo zpoždění. A jako kdyby nebyl asi tak pikosekundu od opravdu ošklivé smrti. "Mám pro vás-URK!" Nevidělas to, ale bylo snadné si představit, jak Salazar protáhl svou mechanickou ruku skrz čtverec mříže a chytil s ní Darmota pod krkem. Tiché zařinčení následované bolestným vyjenutím dokazovalo, že si zabiják policistu přitáhl a teď ho čím dál tím víc mačká na mříže.

"Věděl jsem, že všichni Modrokabátníci dostali společně s odznakem i lobotomii, ale vy, Darmote jste vážně vyjimečný případ i na jejich poměry," Když byl Salazar rozzuřený, nekřičel, ale jedovatě a nenávistně syčel. "Nebo jsou snad instrukce, které chápe i Ignác, Ignác, zatraceně, pro vás příliš složité?! Proč tu jste osobně? A ve dne?!"

V odpověď přišlo zachroptění člověka, který nemůže odpovědět, protože se dusí a má co dělat, aby nepolkl vlastní jazyk. Salazar si povzdechl a asi uvlnil doslova ocelový stisk, protože Darmot jen chvíli chrchlal a sípal, než odpověděl.

"Našli jsme...aarrkch našli jsme Jane Doe. Je...je mrtvá. Někdo jí...u Myrrdinova vousu, někdo jí vyrval srdce. Její tělo je v Crowsfotské márnici."

Chvíle ticha, než Salazar tiše zaklel.

"Dobrá. Ať se tělo ztratí při převozu. To snad zařídit dokážete, ne? Ještě něco?"

Sípavý nádech.

"Čepel potřebuje další várku. Stejné, jako použili na vlak. Platit budou zlatem, jako vždy. A ptají se, proč se zpozdila dodávka elixíru."

"Protože nám dochází zdroj! Kdybyste vy neužiteční idioti dokázali lépe vychytat lidi Tylwyth Teig, nebyl by to problém! Ať si to Šerochodkyně vyřídí s vámi. Jistě bude...tak vskřícná jako já. A teď běžte, než si to rozmyslím a pošlu vaší snoubence váš mozek v krabici. A že to bude malá krabice!"

Práskly dveře, Salzar se zhluboka nadechl, zamumlal cosi o tom, že se potřebuje napít a zamířil do kuchyně.

Další ložnice je sice bez trubek, ale začínám si připadat čím dál více jako v nějakém panoptiku pro magory. Ovšem až na očividné rozdílnosti těch, kteří tu bydlí - a upřímně nechápu, jak to zvládají - tu ovšem není asi nic divného, co by stálo za moji pozornost. Hm, má tady pokoj i Salazat? Ten bych prošmejdila sakra ráda. Vydám se tak zpátky na chodbu. Sotva ovšem uslyším zavrzání těžkých vchodových dveří, zapadnu zpátky do ložnice a mohu jen děkovat tomu, že jsem byla tak pohotová.
Ozve se volající hlas. A já ustrnu uprostřed nádechu. Ne, ne, ne... Darmot?! Že je modrokabátník krysa jsem věděla už dávno, však Riyo mi o něm vyprávěla své, ale že až taková? Musím se ušklíbnout, doufám, že si jeho obličej i zbytek těla pořád nese památku na naše poslední setkání v Ironhooku. A pak se zarazím. Jaká je šance, že v tom jede i Scurlock? Znovu se oklepu. 

Kousnu se do rtu. Docvakne Darmotovi nebo Salazarovi, že Ignáce někdo uhranul? Dokázal by si to aspoň jeden z nich spojit se mnou? Přešlápnu z nohy na nohu a srdce mi poskočí. Tohle není dobrý, tohle není kurva dobrý... Přešlapuji u dveří pokoje a vyčkávám, zda se Darmotovi někdo ozve. Nakonec přejdu k oknu pokoje, abych zkontrolovala, zda je nějak zajištěné či ne.

Druhá místnost byla taktéž ložnice, tentokrát nejspíš pro dva lidi. Kupodivu, sem trubky nevedly. A pokoj jako kdyby dělil nějaký pomyslný nůž. Jedna půlka byla neuklizená, rozházená, postel byla rozestraná, pod postelí se válely odstřižky nehtů, nábojnice a ponožky. Na zdi nad postelí byl nalepený plakát ženy se cylidnrem na hlavě, což byl ten největší kus oblečení, co dotýčná měla.

Druhá část pokoje byla úzkostlivě uklizená a srovnananá. Ustlaná postel, komínky oblečení, podlaha ze které by se dalo jíst. Až na tuhle dychotomii byl pokoj úplně...obyčejný. Na nočním stolku, na obou stranách, byly vidět čtyři dost těžkotonážní špunty do uší. No, třeba Ignác chrápe.

Zrovna ses vykrádala ven, když se otevřely vchodové dveře, takže si zase rychle zalezla, aby tě dotyčný neviděl.

"Haló? Je tu někdo?" Zavolal hlas, který bys tu tedy rozhodně nečekala. I když, jistým zvrhlým způsobem...

"Haló? Váš dveřník mě nechtěl pustit, asi mě neslyší, jen čumí do blba. A, no, je tu mříž," strážmistr Darmot se pokoušel mluvit potichu a nenáopadně a zároveň na sebe upoutat pozornost lidí uvnitř.
Bylo by to komické, kdyby to nebylo podezřelé jako nudista v klášteře. Byl v civilu, dlouhém kabátě, s vytaženým límcem, který měl být asi dikrétní nebo co.

Třeba tu byl v utajení? Třeba Modorklabátnící něco čujou a přišli celou tuhle podezřelo záležitost vyřešit?

Jo, jasně a třeba tě kancléř Wylt jmenuje další správkyní městské pokladnice.

Co to dělaj s těma trubkama? Nelze si toho nevšimnout. Nechápu ovšem úplně účel. Co tím má proudit? Nějaká kapalina? Plyn? Mračím se a mhouřím oči. Opatrně vstoupím do místnosti, která je zřejmě... Ložnicí? Trychtýř vedoucí nad postel mě v tu chvíli zmate úplně. O co jde? Možná... Ochrana proti sídhe? Nechápu to.
A nechápu ani celou tu ložnici, chvíli mi trvá, než mi dojde, že je toho... Ignáce. S Tolivarem jsou tedy... Bratři? Tupý a tupější. Pohledem zavadím o kresbičky pokrývající stěnu pokoje. Pohledem zavadím o postavičku Smíška a musím se u toho zatvářit. Na Smíška taky nemám příjemné vzpomínky, ta šílená čubka mě chtěla zabít. Chudák Kopretina. Pohledem přelétávám z papíru na papír a čím déle si ty postavičky prohlížím, tím horší mám z toho pocit. S Ignácem je něco špatně. Hodně špatně.

Šerochodkyně? A koho chce Rohatec zpátky?

Oklepu se jako pes, ale ten divný lepivý pocit, co z toho mám, ze sebe už neoklepu. Nakonec, když je obhlídka pokoje hotová, vezmu pistoli z nočního stolku, nechci nic jiného než odsud vypadnou. Ještě jednou zavadím pohledme o kresbičky než... Než nakonec strhnu ze stěny obrázek rohatého krále a s ním i sérii obrázků s tou děsivou ženskou, složím je a nacpu na břicho pod korzet. S tím se vrátím na chodbu, abych navštívila další místnosti.

Slyšela si ještě klapnout dveře někde na konci chodby, kam nejspíš zmizel Tolivar. Krom dveří do kuchyně a patrně obýváku, kde byl Salazar s třetím mužem, si viděla ještě dvoje dveře naproti a pak samosebou ty, kam odešel Tolivar, na samém konci. Všimla sis, že po stropě běží paralelně dvě měděné trubky, které podle rozložení musí na jedné straně ústit do těch podivných trychtýřů v předsíni. Na druhé straně mizely v místnosti, kam zmizel Tolivar a nad tvou hlavou se větvily tak, že mířili do jednech ze dvou dveří naproti kuchyni.

Zkusila si kliku dveří naproti. Odemčeno, naštěstí. Potichu si vklouzla dovnitř. Malá ložnice s palandou a nočním stolkem...a s dalšími měděnými trubkami, opět zakončenými 'sprchovým trychtýřem', tentokrát přímo nad postelí. Na nočním stolku ležela pistole, to se celkem dalo čekat. To, že zdi budou pokryté papíry a že ty papíry budou pokreslené pastelkami bylo už trochu, eh, nezvyklé.

Protože kdo by čekal v doupěti profesionálních gangsterů dětské kresby?

Nevinné věci. Domek s kouřem z komína. Hrubě znázorněný strakatý pes. Louka s motýly. Dě postavy, jedna velká a mohutná a druhá menší s nápisy "Ignác a nejlepší brácha Tolivar!" Obraz zubaté ženy s bílými vlasy, zakrváceným nožem v rukou, velkými špičatými zuby a nápisem "Smíšek!"

Normální věci. Tedy, když vezmeme v úvahu, že Ignác vypadá na čtyřicet a kreslí jakoby mu bylo sedm.

Ale pak...pak si začala všímat dalších kreseb. Hranaté, kostrbaté stromy černou pastelkou, ze které zírtrají rudé oči. Opět pes, ale ne strakatý, černá, prudkými tahy kreslená obluda s uslintanou mordou a rudýma očima a nápisem "můj zlý sen" A není pochyb, že to jde Cwn Anwnw. Temná postava na trůnu natahující ruku ke kreslíři s kloboukem na hlavě a nepochybnými rohy. Tahle kresba byla otitulovaná "Chce jí zpět. Chce mi ji vzít!"

A čím si postupovala, tím byly kresby i tituly...nestabilnější. Postava ženy, asi, v šatech, možná s extrémně dlouhými havraními vlasy, jak se vznáší nad temným lesem a vztahuje ruce k obloze. Stejná žena, ale tentokrát se choulící v temné bublině kresléné opakovanými tahy modré pastelky, plačící krev.

Postava stejné ženy, nyní velké, obrovské, nakreslené v pozadí města, možná...Duskwallu? Jak se snaží celé město obejmout, přitáhnout, vzít do své náruče. Navěky.

Hm, hm, hm. Chvíli se kroutím a natřásám u škvíry, než se mi podaří zaostřit na to, co je pod námi. No. Jestli tohle je přízemí, tak mají fakt mizerné podlahy a dole je sklep. A tohle bude ta jejich mechanička. Beffie. Tedy. Bessie? Zamračím se. No není tu dobrovolně, to je mi jasné, ale já nejsem žádný lidový hrdina, co musí před štrejchnutím zachránit lepou děvu, aby se mu pak postavil. Tedy, hm, chápeme se.
Mohla bych ji varovat, ale k čemu by to bylo? Ještě by mě mohla udat. Kdo ví, co je zač a v jakém je stavu. Sídhe? Zamračím se. Ne, to nebude sídhe, sídhe by se zvencla z práce se stroji a mechanismy, zvláště když jsou alergické na železo, kterýho je tento barák plný...

Hodně štěstí.

Narovnám se a vykradu se zpátky do kuchyňky. Tolivar má teď o zábavu postaráno, Salazar snad bude zalezlý v té mínostnosti a jakmile mu určitě dojde, že se Tolivar dlouho nevrací, půjde ho vykastrovat. To půjde...

Opatrně vyhlédnu z kuchyňky na chodbu. 

A já si tu mezitím prolezu další místnosti.