Přitiskla si oko k mřízce a chvíli trvalo přeostřit, ale ty si měla vždycky dobré oči. I Profesor to říkal, i když se přitom vždycky tak divně a smutně zatvářil. Mělas vyjimečné oči, tak to říkal. Takže pro tebe nebylo překážkou ani šero, teré narušoval jen malý zdroj světla, pomkrávající holá žárovka.

Osvětlovala malou místnost s holými stěnami, sotva tři krát tři metry. Trochu si pootočila hlavu a zahlédla něčí botu. Kdysi zjevně velmi pohlednou dámskou botu s přezkou, která byla nyní ale špinavá a zašlá. Vykroutila si hlavu jještě trochu a uviděla si lem stejně špinavé a orvané sukně, ze které noha vykukovala. Tělo? Ne, ne, noha se pohnula. Když se zaposloucháš, slyšíš jak ten někdo dole dýchá, občas se posune po slaměné matraci. Když máš pocit, že si vykroutíš krk, možná zahlédneš i ruce, štíhlé a ženské, přesto však špinavé od strojního oleje, jak objímají kolena pod sukní.

Hovado, pomyslím si. Ale uleví se mi, že nejde do špízky, nejsem si jistá, co bych dělala... Zaútočila na něj pecnem chleba nebo starými jablky? Uh. Vydusá ven z kuchyňky a já dlouze vydechnu. Jedno nebezpečí je z krku... Ovšem během svého krátkého pobytu na tom malém úzkém místě si povšimnu toho zvláštního... Světla.
Otevřu dveře do kuchyně než se vrátím k tomu úzkému paprsku, co v podlaze prosvítá. Opatrně si dřepnu na zem vedle něj a pomalu přiblížím tvář ke škvíře, abych se podívala, odkud to světlo přesně jde.

Vlezla si do malé spíše právě včas, když se dveře do kuchyně rozlétly do kořán. Tolivar dodusal až ke stolu, zastavil se nad stolem a chvíli funěl.
"Huh?" Podivil se, zjevně nad absekcí rajčete, ale pak jen něco nesrozumitelného zavrčel, podle zvzuku plivl do jablečné šťávy, kretén, na patě se otočil a vydusal zase ven.

Ve spížce bylo dost těsno a tma. Tedy...ne úplná tma. I přes zavřené dveře tu byl úzký paprsek světla, který prosvítal mřížkou v podlaze. Světlo? Pod úrovní podlahy? Možná nějaký...sklep? Podzemí?

Přičichnu ke šťávě a pokud není zkyslá, trochu upiju než následně zkonfiskuji rajče. Když jsem nervózní... Jídlo pomáhá. Zatímco ukusuji z rajčete, poslouchám dusot a nadávky Tolivara. Salazar ti urve koule a nakrmí tě jima, prolétne mi hlavou. Ať je Beffie kdokoliv, tak jí to ale nezávidím. A ještě víc nezávidím sobě, když... Počkat, nejde sem, že ne?

Slova o krmení a tác s nelibě vypadajícím jídlem... No teď už bez rajčete... Ve mne zanechávají určité podezření, i když bych přísahala, že jestli chce Beffie něčím nakrmit, jídlo to vážně nebude. Oklepu se a ve tváři se mi objeví znechucený výraz, když si vzpomenu na silácké kecy Pětiprsťáka či jak se ten slizák jmenoval. 

Nicméně seznamovat se Tolivarem opravdu nehodlám, raději se tak tichými leč sakra rychlými krůčky vydám k druhým dveřím vedoucím patrně do spíže, abych se tam mohla schovat.

S bušícím srdcem si vklouzla do nejbližších dveří a tiše je za sebou přivřela. Ocitla ses v malé kuchyňce s kamínky, menšími dveřmi, které nejspíš vedly do spižírny a stolem, na které ležel připravený tác s kusem osychajícího chleba, džbánkem jablečené šťávy, zbytky kuřete na talíři, i s lehce ohlodanou kostí a jedním smutně vypadajícím rajčetem.

Na chodbě zadusaly těžné kroky doprováízené rozzruřeným mrmláním skrz vyražené zuby. "Zhasranej zhkurvyfffyn, co fi vo fobě myflí?!" Huhlal Tolivar, když dodusal až k mříži a podle ticha do prostoru chvíli zíral. "Nif...kurva, nif tu není!" Zavrčel, odplivl si a dusal zpátky. "Nicf tam není! Mufelo fe to fpuftit famo! Je to fzzrkurvený! Můfe za to ta kurva!" Vztekal se a dupal po chodbě.

"Fkurvenec Falazar neví co dělá. Já tu kudrnatou čubku naučím, frát na Falazara a jeho zafranou kovovou prafku!" Prskání nabíralo na intenzitě a vzteklý dupot se začal blížit ke kuchyni.

"Jen poffkej ty malá fvině, já tě nakrmím, toff jeffte nežrala! Uff fi du pro tebe, Beffie!""

Proletím chodbou a proklouznu pod mřížemi. Abych nezavrávorala, využiju sílu pohybu na to, abych do chodby vpadla v rychlém parakotoulu a vyšvihla se zase zpátky na nohy až sukně i ocas zavlají. Přikrčená v obranném postoji se chvíli rozhlížím po chodbě než si dovolím s dlouhým výdechem se zase narovnat. Radost z toho úplně nemám. Jsem tu sama. V tomhle divným baráku a nevím, co tu mám vlastně dělat. Prošmejdit to tady při hledání cesty ven? Asi mi nic jiného nezbude, i když s tím šmejděním to nehodlám přehánět.

Opatrně našlapuji, když procházím chodbou. Jakmile zaslechnu hlasy, znovu se přikrčím, jen uši natočím tím směrem. A nestačím se divit... Jeremiáš. O někom takovém blábolil Randall. Pamatuji si to. Únosci... Šerochodkyně... Jeremiáš... Zmizelé sídhe... Všechno jako by se motalo v kruhu. Když toho je tolik, nemůže se jednat o náhodu. Ale... Jak jsem se do tohohle dostala? Nešťastně připlácnu uši k hlavě. A pak... Pak mi dojde, proč mi jeden z těch hlasů připadá tak povědomý...

Ti bastardi!

Salazar. Jede v tom jen on nebo i ostatní Lampáři?

Lehce sebou trhnu, když zaslechnu ránu. Uhm. Se Salazarem se potkat rozhodně nechce. Hajzl! Jenže se hned objeví další problém. Musím z chodby vymáznout, hned! Pokusím se co nejrychleji vybrat nejblžší dveře, za kterými neslyším nic, co by evokovalo život, co by se tam skrýval a vlezu do nich.

(Létající Liška Duskwallu se vrací)


Rozeběhla ses chodbou ze všech sil, až ti podlaha málem podluzovala pod botama. Do dveří si skoro vrazila, rychle otočila klikou a podklouzla dovnitř. protože máš pocit, že ti v chodbě zůstalo pár chlupů z ocasu, přičemž si potlačila iracionální nutkání sebral na poslední cvvíli Matildin klobouk, který zůstal ležet na chodbě.

Zvládla si to! Zvládla ses dostat do domu. Ze kterého...ale nyní nebylo cesty zpět, jen kupředu. Co vlastně bylo kupředu? Vlastně další chodba, která však tentokrát byla po sttranách lemována zcela obyčejnými dveřmi do místností.

A z jedné z nich si zaslechla několik hlasů.

"Co to bylo? Znělo to jako bezpečnostní systém!" vyhrkl poplašeně mužský hlas.

"To určitě spustil Ignác, když se šel vychcat nebo tak. Idiot, je tam teď určitě zavřenej!" Rozchechtal se druhý, hrubší hlas.


"Já ti nevím, radši bych měl spustit tu...věc," nervozní polknutí na konci věty bylo skoro slyšet.

V tu chvíli se do diskuze vložil třetí hlas. Tenhle byl klidný a sebejistý. Nebezpečně klidný."Ne. Ta mechanička tvrdí, že to není připravený. Není to spolehlivý."

"To tvrdí už tejden a půl!" Zavrčel druhý hlas. "Protože nechce skončit jako ten hajzl Jeremiáš. Ví, že když přestane bejt užitečná, šéfové jí taky zmizej, jako toho dědka. Pche. Měl bych tam za ní dolů hezky zajít a trochu jí motivovat, jesi víte co myslím," prohlášení bylo následované vpravdě výpravnými zvuky, aby mluvší ilustroval co tím jakože teda myslí. A nebylo to nic hezkého.

Naštěstí tohle divadlo přerušil zvuk, jako když někdo někoho náhle praští pěstí tak moc, až sletí ze židle a křachne sebou o zem.
"Nic z toho neuděláš, Tolivare, jesli nechceš, abych tě vykastroval a pak tě tím nakrmil. Rozumíš mi?"
Bylo to spíš konstatování, než výhružka, nevzrušené a věcné. Ale zabralo.

"Ja-jasně Salazare. Ro-rozumím," blekotal Tolivar skrz rozmlácený nos a nejspíš pár chybějících zubů.

"Výborně," odvětil nechvalně známý zabiják a pravá ruka Bazso Base. "Teď buď užitečný a běž to zkontrolovat."

"NE!"

Všechno se to stane tak strašně rychle. V panice strčím do Matildy, abych ji dostala ven, sama ovšem musím uskočit vzad, abych nezůstala s přeraženou páteří pod mříží, která sjela dolů. Ne, ne, NE! Žaludek se mi sevře a srdce mi vyskočí málem až do krku. V uších hučí. Hučí! Protože sjíždí i druhá zatracená mříž! Zamrkám a ve stejnou chvíli sebou zatraceně rychle mrsknu, abych se dostala k druhým k dveřím s tou podivnou hubicí nad vstupem.
Nemám čas přemýšlet nad tím, co, jak a kde, jen vím, že jestli nehejbnu zadkem dostatečně rychle, zůstanu tady jak ptáček v kleci. Velmi nešťastný ptáček...

Jako o život pádím k druhým dveřím, abych je stačila včas otevřít a prosmýknout se pod mříží dříve než sjede úplně dolů.