V příštích chvílích se stalo několik věcí naráz. Skočila si vpřed a vrazila do Matildy, která v tuhle chvíli nebyla zrovna stabilní. Obě jste se zápotácely, nejdřív dopředu a pak dozadu, když si zabrala. Ale buď to byl tvůj náraz, nebo vílin stav, ale ať už tak či tak, její noha, byť na malý okamžik, dopadla na dlaždici.

KLANK

Někde ve stropě hrkl mechanismus, rozeběhla se ozubená kola.

ČKČKČKČKČ

V tu samou chvíli si prudce zabrala celou svou vahou a silou. Možná to bylo zoufalství a nebo frustrace, co ti dodalo potřebnou sílu, ale každopádně se ti povedlo vílu prakticky prohodit dveřmi ven, těsně předtím, než ze tě od ní odřízla železná mříž, která náhle sjela ze stropu a zatarasila vchod.

ČKČKČKČKČKČ!

Otočila ses zpátky k druhým dveřím, vedoucím hlouběji do domu, právě včas, abys viděla, jak i před ně sjiždí mříž. Naštěstí nebyl mechasismus úplně dokonalý a nebo špatně seděla v kolejnici, protože se spouštěla značně pomaleji.

Matilda se naštěstí objeví. No, musím s ní souhlasit, zasraný čáry a kouzla. Uhnu jí z cesty, aby mohla vejít a rovnou ji pustím před sebe. Dojde mi stejně pozdě jako víle, že to byl špatný nápad. Těžké masivní dveře pobité železem... "Kurva..." vydechnu a poblednu také. Je to tu prošpikované železem kvůli vílám! Přivedla jsem ji... Přivedla jsem ji do železné klece! Protože tenhle dům přesně tím byl.

Kurva, kurva, kurva!

Matilda nevypadá ani trochu dobře. A já taky ne, obzvláště, když si všimnu toho, kam se chystá došlápnout. 

"Stůj!" vypísknu tiše, ale to už jsem v pohybu, abych chytila vílu kolem pasu a strhla ji zpátky dříve než došlápne. A co více, pokud se mi to podaří, začnu ji okamžitě vláčet pryč z domu. (2)

Chvíli se nic nedělo, ale pak si viděla vílu, jak se vyloupla z šera vedle iluzí opředeného baráku, očividně připravená hlídači vpadnout do zad, kdyby to nevyšlo. Rychle proběhla k tobě, zamračila se na dům a podlahu, než zavřela oči, kterým zjevně nemohla důvěřovat a vešla za tebou dovnitř.

Když byla uvnitř, překvapeně zamrkala a rozhlédla se kolem. "Zvenku to vypadá úplně jinak. Zasraný čáry a kouzla," zabručela, potřásla hlavou a se svou typickou neomalenou rozhodností vykročila chodbou.

Neudělala však ani tři kroky, než se zlomila v pase a chvíli to vypadalo, že prostě hodí šavli, teď a tady. Zatnula však zuby, se zafuněním se nadechla nosem a opět se narovnala. Ve ztemnělém prostoru byl její obličej křídově bílý a navzdory vcelku chladnému počasí ji zpod buřinky začal stékat studený pot.

"Železo," zasípala a snažila se dýchat co nejméně. "Ve zdech, za obložením. V podlaze taky...kurva..." Prskla a chytila se za břicho, jak s ní zacloumala křeč, ale udržela to. Na roztřesených nohou se vydala ke dveřím na konci chodby, ale dost se přitom kymácela.

A jak se kymácela, udělala poslední krok, při kterém se ti zježily snad i ty chlupy co nemáš. Protože jako ve zpomaleném záběru si viděla, jak se její noha zvedá nad dlaždici v podlaze, která vypadala prostě špatně.
A už si za svou kariéru viděla dost špatných dlaždic, abys odhadla, že pokud něco neuděláš hned teď, budete obě v kolosálním průseru.

No tak, do očí se mi dívej, ne do výstřihu! Pobídnu hromotluka. Naštěstí... Podaří se to. Jeho mysl je slabá, neschopná vzdoru. "Až se probudíš, nebudeš si pamatovat, že tady někdo byl. Byl jsi unavený. Nic se nedělo. Usnul jsi..." promluvím k němu ještě a doufám, že ta slova budou dostatečně silně rezonovat jeho vědomím, aby nedělal vyrvál, až se probere.
Leč... Matilda nikde. Kde je?!
S dveřmi chvíli válčím než se mi podaří je otevřít, na kolik jsou masivní. Přivítá mě za nimi chodba utopená v šeru a... Co to je? Vypadá to jako by to mělo někoho pokropit, když se před nimi někdo objeví? Nebo to něco... Zjišťuje? Nějaký kouzlo?

Proč já...

Vyhlédnu do ulice.

"Matildo!" syknu důrazně. Nechci křičet...

Kdyby měl hlídač o něco ostřejší mysl, možná by si měla problém. Chvíli to sice trvalo, než se jeho oči přesunuly z tvého dekoltu ke tvým, ale vyplatilo se to, protože ho jantarový pohled vtáhl a polapil. Co bylo trochu nezvyklé, zachytila si v tu chvíli i něco z jeho emocí. Ano, ovládala ho mužská chtivost, ale zároveň se tě bál a byl to strach pramenící ze zjištění, koho údajně reprezentuješ. Jméno Šerochodkyně toho muže znepokojilo až do morku kostí, ač se to snažil svou hrubostí předtím zakrýt.

Nyní však neměl pražádné starosti, místo toho se jen opřel o zeď, šťastně se usmíval a cosi si tiše broukal, dočasně netečný k okolnímu světu a tudíž i k tobě.

Dveře byly odemčené, ale zároveň překvapivě bytelné a těžké, muselas pořádně zatlačit. Důvod byl vcelku zřejmý, jak dveře, tak klika a dokonce i rám byly opatřeny solidním kováním z čistého, začernalého železa, jehož kovová vůně tě zalechtala v nose.

Před se objevila krátka, tmavá chodba, na jejimž druhém konci byly vidět další dveře. A co bylo podivné, nad oněmi druhými dveřmi si uviděla...v šeru to vypadalo jako něco zemi hlavicí od sprchy a trouby od gramofonu, v každém rohu jedna, prostě...trčely ze stropu a mířily šikmo dolů.

Je pro mě těžké důvěřovat Matildině "že něco vymyslí", ale ono mi nic jiného nezbývá. V duchu se ujišťuju tím, že je v zájmu toho proklatého Rohatého Krále a tím pádem i Matildy, abychom se dostaly bezpečně dovnitř. I ven. Uhm. Dlouze se nadechnu a zase vydechnu než hrdě vztyčím hlavu a vyjdu z našeho úkrytu vstříc tomu hromotlukovi. Dokud tě nechytí do těch svých pracek, jsi v pohodě, Raily, jsi v pohodě... Snad mne samotnou překvapí, jak detailně... Vidím řetězce spletených magických vláken té iluze. Byla dobrá. Vážně dobrá. Skoro mě to lákalo natáhnout k jednomu z vláken prst a sledovat, co to udělá, když za něj zatáhnu...

Uhm, ne, soustřeď se!

Ten muž je prostě obyčejný maso do mlýnku, co čeká u dveří. Takový tupější, leč lépe dostupný Kerberos. Zamrkám. Musím se zbavit představy muže se třema identickýma stejně tupě vypadajícíma hlavama. Už už se chystám vytáhnout jeden ze svých osvědčených fíglů, když... Mě další slova muže dokonale rozhodí. Znovu zamrkám a stojí mne veškeré usilí, abych se neprozradila. Šerochodkyně... Šerochodkyně, kde jsem to... Krucinál, mysli, mysli, mysli!

"Jestřábi odnesli už první půltucet. Ale věřím, že jich bude víc. Napili se elixíru. Naslouchali hlasu samotné Šerochodkyně. Však oni uvěří."
"Jasně. Všichni nakonec uvěří."

Zorničky se mi lehce roztáhnou nad tím poznáním. Ti únosci vlaku! To ale... Já chci pryč! Já to nechci řešit! Není to můj problém! Protože tohle vypadá jako roztrhnutý pytel kvalitních sraček, do kterého se právě chystám vlézt. A já mám svých pytlů se srágorou už... No, už jich mám hodně!
"Hm, jo, od koho bych taky jinýho byla?" zamračím se, použiji ten tón hlasu, "a pozor na jazyk, když o ní mluvíš!" ocas se zakmitá ve vzduchu. "Nicméně..." ztiším hlas a povytáhnu se na špičkách, abych se k němu mohla mírně naklonit, "něco bych od tebe nejdřív potřebovala..." a zatímco mluvím, pokouším se ho... Vtáhnout do svého pohledu. (6)

Matilda nafoukla tváře a přikývla, s tím, že něco vymyslí a Raily se vydala odvážně ke vchodu do budovy. Čím víc se blížila, tím jasněji vyvstávaly pokroucené obrazce na zdech a oknech. Dívat se na ně delší dobu bylo...ne nepříjemné, ale Liška si mohla všimnout, že se obrazce občas posouvají, spirály se otáčí a propletené uzly čar a linií se vlní jako klubka živých hadů. Tohle kouzlo bylo nejen poměrně komplexní a nezvykle rozsáhlé, ale také aktivně přiživované z nějakého zdroje a pro nedostatek lepších slov soustavně upravované.

Muž u chodu byl všechno možné, jen ne komplexní. Když si tě poprvé všiml, prostě tě přejel očima, podíval se ti do výstřihu a na zadek, povytáhl obočí nad tvým ocasem. Ve chvíli, kdy si k němu zamířila, zmateně se zamračil, až se jeho neadrtálské obočí srazilo jako dvě tektonické desky. "Hej, co tu chceš?"

Vzápětí však jeho ošklivý ksicht prozářilo náhlé poznání. "Ty seš poslíček vod nich, žejo? Posílá tě ta...jaksetašílenákurvamenuje...Šerochodkyně?" Očividně mu to dávalo smysl, protože se zklidnil. Mělas štěstí. Očividně měl dneska šichtu absolutní idiot.

Frustrovaně si povzdechnu. "Tak snad když někoho lovíš a zabíjíš, tak bys měla mít způsob, jak ho dostat, i když se schová, ne?" zakoulím očima, i když se začínám smiřovat s tím, že budu muset zkusit ten svůj malý trik a doufat, že to vyjde. 
Bohužel můj pokus o vyvlíknutí se z toho celého nevyjde, ale zkusila jsem to. Ne poprvé a ne naposledy. Když už nic... No... Tak by mě aspoň vážně měla chránit, i když nedá se říci, že by mě to kdovíjak uklidňovalo. 

"No jo, no jo... Takýe zpátky... K němu. Je velkej a ošklivej. Můžu se ho pokusit uhranout, ale pokud to nevyjde, budu potřebovat, abys ho sundala. Jakkoliv," zamračím se.

"Já nedělám triky a iluze, malá liško. To je Gwynova práce. Já lovím a zabíjím. A nemůžu ho zabít, když ho nevidím. Mohla bych ho zkusit vystrašit a doufat, že uteče..." Matilda pokrčila rameny. Mohlo by to fungovat, chlapík vypadal jako obyčejný pouliční pobuda, kterých bylo v Duskwallu desítky...a nebo bude chytrý, uteče dovnitř a zburcuje ostatní.

Když si navrhla, ať jde dovnitř sama, víla nakrčila nos a chtěla něco odseknout, než se zarazila, naklonila hlavu ke straně a vzápětí ti věnovala jeden z těch svých žraločích úsměvů.

"Obávám se, že to by nešlo. Ty máš vyšetřit záhadu toho domu. Zjistit, co se děje a proč zde mizí Královi poddaní. Ty. Ne já. Já ti jen kryju záda a zaručuju, aby ses dostala ven živá. A když to zastavíš, dostaneš zaplaceno lidským zlatem."

Matildina slova nebyla pouhými slovy, byla pravdou, která drnčela jako smyčec na housle, naladěné specificky pro tvou duši. Co by vlastně znamenalo, neposlechnout královu dohodu? Kdo ví...

Stále se mračím a škaredím, Matilda mi připomíná, proč jsem se vždy držela od víl dál. Jak se tohle vůbec mohlo stát? Neměla bych být tady! Stále bych se nejraději na místě otočila a utekla pryč. Podělaná dohoda s králem! Neměla jsem ji nikdy uzavírat. Dohody se sídhe nikdy nepřinášely nic dobrýho, nikdy...
"No jistě," převrátím oči v sloup a ušklíbnu si, "vybral? Spíš zneužil!" dovolím si namítnout. Však co. Potřebuje mě, takže mi neublíží, navíc když chce, abych tu blbou dohodu splnila. 
Vzápětí se zarazím. Počkat, počkat, počkat... "Jak jako já?! To nemáš nějaký trik... Něco, co by ho z té ulice vyhnalo? Je skrytý pod iluzí, co když po mně okamžitě půjde, když mu dojde, že ho vidím?!" no úplně se mi do toho nechce.

"Tedy pokud samozřejmě nechceš jít do toho baráku si to vyřešit sama, to bych pak mohla něco vymyslet," dodám vzápětí šalamounsky. No já se dovnitř nadšeně nehrnu.