Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Tančící stíny
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 | Matilda tě během rozhořčeného proslovu pozorovala svýma lehce nelidskýma modrýma očima, jako kdyby se ze všech sil snažila nevypadat znuděně, ale i přes ten výraz tě očividně poslouchala. "No vidíš, že to de, když se chce!" Ale někdo by ji měl říct, že se nemá pokoušel znít povzbudivě... "Vypadá to, že se Rohatý král nakonec vybral dobře," ...protože povzbudivé úsměvy většinou nevypadají jako vyceněné zuby lovícího predátora. Načež dlouze popotáhla nosem, pokývala hlavou a ledabyle si upravila vázanku. "Tak na co čekáme!?" Vyštěkla (naštěstí šeptem) vzápětí. "Chop se zabavování, já se postarám o..." odmlčela se a oči se jí zaleskly pobavením "drobnou domácí vloupež. Hah." Bohové, když se víly snaží používat lidský humor... | ||
| |||
 | "Budeme se ho muset zbavit," zapitvořím se tiše po Matildě. A něco nového by mi nemohla říct? To vím taky! Zamračím se, začínám mít totiž podezření, co bude následovat dál. A taky že se moje podezření vyplní! Bohužel tedy, tohle jsem vážně nechtěla slyšet. "Pchá! Prej vloupačky," div se neurazím, "drobné domácí loupeže," opravím ji. Málem řeknu, že přes vloupačky tu byla Riyo, ale včas to spolknu a zaženu tu myšlenku s potřesením hlavy. Já pracovala jinak než ona. Vloudila jsem se do domu pod záminkou doprovodu, popřípadě jsem si vyhlídla prázdná sídla se slabou ochrankou... Tohle bylo něco jiného. "Ve dvou jedna odlákává pozornost, aby se druhá dostala dovnitř a otevřela jí obvykle zadní vchod či domluvené okno," zamručím nepříliš ochotně. | ||
| |||
| Matilda mhouřila oči, jako kdyby se snažila iluzí prohlédnout, ale marně. Frustrovaně si odfrkla a klepla holí o zem. "Budeme se ho muset zbavit," udělala pohyb, jako kdyby chtěla zvednout hůl do vzduchu, ale pak se zarazila. "Moje metody sou dost...hlasitý a mohl by si toho všimnout a začít volat vo pomoct. A to nechcem," zkřivila víla nelibě ústa, očividně rozčarovaná, že nemůže k hlídači napodochodovat a prostě mu jednu vrazit. "Nějakej nápad? Vloupačky sou přece tvůj džob, ne?" Otočila se na tebe, poprvé snad jako na experta na něco a ne jako přítěž, kterou sebou musí táhnout. | ||
| |||
| "Já nevím!" rozhodím rukama, zatímco na mě Matilda mhouří oči. "Prostě... Je ten barák pokreslený různými magickými znaky, podle toho, jak se tváří a že chceš, abych ti ukázala někoho, kdo je perfektně vidět, tak předpokládám, že je kolem spletená iluze," zamručím nenadšeně, ale nezvyšuji hlas po vzoru Matildy. Kdybych ten dům chtěla jít vykrást, tak by přesně tohle byl ten okamžik, kdybych vycouvala pryč a promyslela, jestli mi to za to stojí a jak to obejít. Ale Matilda se úplně netváří, že by na něco takového chtěla přistoupit. Tyhlety vílácký... Pff. "No nevím, jak ti ho mám ukázat, když ho nevidíš," zamračím se, "stojí u toho domu a hlídá." | ||
| |||
 | Hůl nesu v ruce, takže nás nedoprovází klasické klepání o chodník. Držím se krok za liškou a ostřížím zrakem se rozhlížím po našem okolí. Nevypadá to, že nám tu něco hrozilo. Těch pár kocovinou soužených chudáků za řeč nestojí…
Zamračím se, když si uvědomím, kam směřujeme. Na rtech mi visí hluboký povzdech. Vážně? Kolikrát musím opakovat, že už na ty její stupidní hry nemám čas ani náladu? Už se nadechuji pro pár nevybíravých slov na téma, že tohle Raghailleach nemůže myslet vážně, když v tom…
Zvířátko couvne. Zastavím. Natočím k ní hlavu, ale neotáčím se celým tělem. Nevzrušený – a vlastně nijak neohromený výraz – zmizí s jejími slovy. Magický tentononc. A přesněji by to nešlo, drahá? Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Tohle jsou přesně ty chvíle, kdy mám chuť omlátit si hlavu o zeď. Tahle se přímo nabízí, teď ještě sehnat hlavu dobrovolníka.
„Tak ještě jednou,“ přelétnu pohledem budovu a přimhouřím oči. Iluze? Nebo něco jiného? Gwyn by věděl. Pořád nezavrhuji možnost, že si ze mě zvířátko střílí, ale prozatím jsem ochotna ji vyslechnout. Pokud se prokáže, že mou důvěru zneužívá, můžu si pořád půjčit její hlavu. „Jaký magický tentononc? A jaký muž?“ zeptám se tichým a klidným tónem. „Ukaž mi ho.“ | ||
| |||
| Poslední mé peníze padnou na snídani - a tak si ji užiju ve velkém stylu jako by byla mojí poslední. Kdesi v koutku duše si uvědomuji, že dost možná to moje poslední snídaně je. Ale ne, takový cejch odsouzence na smrt si přeci nemůžu připustit k tělu, jak bych pak skončila? Nádech. Výdech. Jsem statečná liška - no, asi ne úplně "statečná" v tradičním slova smyslu, ale... Uhm. Tak moc okatě předstírám během snídaně, že se nic nestalo, neděje a ani dít nebude, až pohled na mě takřka bolí, nicméně se sousty polykám i veškerá ta příkoří. Plný žaludek je dobrým lékem na pojašené nervy - když už nic jiného tedy. K místu, které popisovala Riyo, vyrazím jen velice neochotně - ale přeci. Tuhle čtvrť celkem znám, však co kocovin jsem si odnesla z popíjení se studenty či na místních večírcích alchymistů. Jenže teď není moc prostor vzpomínat na bujaré okamžiky mého života, když se blížíme k tomu... K tomu domu. Zastavím se a zůstanu už stát, pohled upřený na ten dům. Nejdříve mhouřím oči, krabatím čelo a mračím se, než se do mého výrazu začnou vkrádat úplně jiné emoce. V koutcích očí cízím štiplavé slzy, otřu si je ta hřbetem dlaně a promnu, pohled odvrátím a ostře se nadechnu. Pohledem zatěkám mezi Matildou a tou postavou. Když si někdo čistí nehty špičkou nože, nikdy to není dobrý znamení! Nicméně... Výraz Matildy se mi nelíbí. Ani trochu. Proč se tak tváří? Couvnu o krok dozadu. "Všude kolem domu jsou ty magický... Tentononc. A dokud tam bude ten chlap, tak tam nejdu, ani náhodou," oznámím. Vlastně... Já tam nechci jít vůbec! Nelíbí se mi to. | ||
| |||
| Bylo to smutné, loučit se s několika posledními stříbrnými mincemi, na nichž se skvěla sličná tvář lady Morgaine - jednoho z šesti mágů a shodou okolností hlavy finanční správy Duskwallu - ale ta teplá, čerstvá snídaně za to rozhodně stála. A jak každý ví, dobrá snídaně je základem celého dne. Den to byl docela slunečný a příjemný a vlastně by to mohl být i pěkný den...kdyby ho trochu nekazilo břímě povinnosti, visící nad oběma ženami, které se ranním městem blížily ke čtvrti známé jako Brightstone. Honosila se Duskwallskou univerzitou, městskou knihovnou a byla zaplněná rezidencemi alchymistů, inženýrů a všemožných jiných učenců. V ostrém kontrastu s jejich úpravnými a spořádanými domky pak byly studentské koleje, roztažené na okraji čtvrti, kam, dle svědectví Riyo, vedly vaše kroky. Potkaly jste mezi hranatými budovami tu a tam pár ploužících se osob zhruba Rayilina věku, kteří vašim směrem hodily pár kocovinou podlitých pohledů plných nevyspání, ale jinak zde v tuhle dobu bylo vcelku prázdno, naštěstí. Chvíli vám trvalo najít správnou adresu ale nakonec se vám naskytl výhled na žádanou budovu, na samém okraji čtvrti, zapadlou a téměř... schovanou mezi jejími vyššími sestřičkami v hlubokém stínu. A tady to začalo být zase jednou podivné, protože vaše vnímání reality se přestalo zcela shodovat. Matilda  Raily | ||
| |||
 | Dobrodružství vytaženo z odpadu. Držím vám palce, ať tam znovu nespadnete a dovedete jeskyni ke zdárnému konci. Nezapomínejte, že pokud uplyne 6 měsíců od posledního herního příspěvku, dobrodružství bude bez milosti automaticky ukončeno. Bimba | ||
| |||
| Nenechám se tím rozhodit, dál se courám po bytě a sbírám ze všech možných koutů svoje svršky a vybírám z nich, do čeho se tedy obleču. Nedbalá elegance? Nebo něco praktického? Nebo snad raději něco více extravagantního... Soustředit myšlenky na tyhle drobné hlouposti pomáhá, sápu se po té arogantní povrchnosti, nastavuji ji jako štít před vším tím ošklivým, co zanechalo šrámy na duši. Ušklíbnu se, s povytaženým obočím mrsknu k Matildě pohledem i ocasem. "Jo? A to mě překousneš vejpůl nebo mě jen požvýkáš a zase vyplivneš?" optám se s cynismem, který mi byl dosud takřka cizí. Chybí tomu jistý glanc, tohle je prostě jen drzá jízlivá poznámka, kterou plácnu do prostoru a nevzrušeně pokračuji ve šmejdění po bytě. "A tu sprchu by sis vážně měla dát. Jinak nás na tu snídani ani nikam nepustí..." dodám jakoby mimochodem. | ||
| |||
| Nesouhlasně překřížím paže na hrudi a povytáhnu přitom obočí. No, přinejmenším se zdá, že se mi zvířátko přestane hroutit u nohou. Na druhou stranu… možná tak byla ovladatelnější. Zatlač moc a rozbije se. To byla přeci moje práce – rozbíjet, ne slepovat. I když zrovna teď byla moje práce chránit. Chránit, Malty. A naposledy, když jsem zatlačila, jsem ji musela nahánět ve vlaku řítící se jisté zkáze.
Přenesu váhu z jedné nohy na druhou. Krátce se odmlčím, a pak předvedu další z řady nepřesvědčivých zubatých úsměvů. Zakousnout ji, to bych opravdu chtěla. Pro mé nervy by to byl přímo zázračný lék.
„To zvládneme po cestě,“ ustoupím trochu – o píď, ale ani kousek víc. Král čeká. A já mám svou reputaci… „Pokud se ale o něco pokusíš,“ dodám jedním dechem, „dám si k snídani já tebe.“ | ||