Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Tančící stíny
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 |
| ||
| |||
 | //Ještě neuzavírat stále mám naději. | ||
| |||
 | Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci. Bimba PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup. | ||
| |||
| Silueta Matildy i její hlas, který se náhle ozve bytem mne přinutí sebou lehce trhnout, i když jsem ji tu mohla a měla čekat. Konec nadějím, ďábel očividně nikdy nespí. "Dobré ráno by to bylo, kdyby tu bylo aspoň něco k jídlu," drobně se ušklíbnu, než vzápětí semknu rty a tak trochu frackovitě je našpulím, zatímco mi nos zaškube jak začichám, "no a já tu žádné jídlo necítím. Ale ty by sis možná měla dát sprchu..." dodám mile, když procházím bytem, abych se mohla doobléci. Srdce mi tedy buší, ne že ne, nebudu lhát a rozhodně se necítím tak nad věcí, jak dávám najevo, ale... Je to maska. Když budu předstírat, že se nic nestalo, tak to přebolí. Stane se to pravdou. Jsem podvodník, tak proč bych nemohla podvádět i sama sebe? Ocasem párkrát mrsknu ze strany na stranu, pátravě se rozhlédnu po místnosti. Musím ještě najít ty správné... Boty. "Mám hlad. Ani nevím, kdy jsem jedla naposledy. A zase tak staré ty dluhy určitě nebudou, aby nepočkali do snídaně..." zamručím. | ||
| |||
 | Otázku, jak jsem se vyspala, vynecháme. Vlastně si můžeme položit jinou: jak se asi vyspí někdo, kdo má ruku pevně položenou na zbrani a jedno oko otevřené… však víte, pro všechny případy, nebo možná jediný – kdyby se naše milé Zvířátko pokusilo o další útěk. Arawn mi tohle byl fakt dlužen. Čím dříve se o všechno postaráme, tím líp.
Střelba vycházející z druhé strany barikády mě přiměje se zvednout z nepohodlného gauče a podívat se ven z okna. Snad to nevěstí problémy… a když už je řeč o problémech, přirozeně zapátrám pohledem k posteli, kde v noci spala Raily. Ani jsem si nevšimla, kdy a jak se přesunula z postele do koupelny, ale tiché hučení vody prozradí její polohu. Uvolním se. I tak pro jistotu nahlédnu směrem ke dveřím. Nesmím ji znovu spustit z očí. Opřená o zeď vedla okna prostě počkám a pak…
„Dobré ráno,“ brouknu. Dá se to tak vůbec nazývat? „Čas plnit staré dluhy. Pokoušet dál trpělivost krále by bylo nemoudré. Brightstone. Vyrážíme ihned.“ | ||
| |||
| Probuzení je... No, probuzení. Ani nevím, jak jsem se vlastně dostala do vlastní postele, vzpomínky na včerejší den přichází pomalu, jedna po třetí, druhá po páté.... Ještě nějakou dobu poté, co otevřu oči, ležím na zádech a zírám do ošklivého otlučeného stropu protkaného trámy obalenými prachem a pavučinami. Připadám si trochu jako bych měla kocovinu, i když tentokrát ten bolehlav nezpůsobila kocovina. Tentokrát ne. Ale kéž by. Povzdechnu si. Už ani nepočítám po kolikáté. Cítím se... Zvláštně. Jinak. Prázdně? Nevím... Takhle to dopadá, když ti na někom začne až příliš záležet. Cenná to životní lekce, ze které bych si měla vzít ponaučení. Další povzdechnutí. Porušila jsem svá vlastní pravidla a kouslo mě to do zadku - to mohlo znamenat jediné. Už nikdy to neudělat. Jakkoliv jsem rozespalá a všechno mě bolí, pomalu - a především potichu se vyštrachám z postele a odplížím se s kupičkou oblečení do koupelny. Voda tu teče samozřejmě jen studená a ačkoliv studenou vodu nesnáším, aspoň mě probere. A kdo ví... Třeba až vyjdu z koupelny, tak nepotkám nikde svého nezvaného hosta. Třeba bude pryč! No... Mohla by. Jestli má aspoň z poloviny takový hlad jako já, třeba se vydala pro něco k jídlu... A já bych se mohla nenápadně vytratit z bytu! Sice se stejným úmyslem, ale... | ||
| |||
| Dnešní noc byla milosrdně prosta všech prorockých vizí, nezvaných návštěvníků či nečekaných překvapení. Zdálo se, že aspoň protentokrát se osud rozhodl nechat obě ženy odpočinout a prospat v klidu a míru. Ráno vás přivítalo studenou mlhou, povalující se v ulicícíh, nevlídným počasím a střelbou z nedaleké barikády. To však pro obyvatele žijící poblíž Nightmarketu byla stará písnička - nejspíš se nějací nepokojní mrtví pokusili dostat mimo jeho hranice a byli zastaveni. Jako budíček nic moc, pravda. Bylo jen na vás, co učiníte. Sehnat nějaké jídlo na utišení kručících žaludků by nebylo marné - i když Raily přišla o většinu svých úspor při vlakové eskapádě a Matilda patrně žádné neměla, protože Arawn vždy poskytl vše potřebné. Možná smočit potlučená těla v horkých lázních, jakých bylo zejména v Silkshore plno? Opiová doupata v docích, pokud chcete relaxaci brát vážně? Problém s pěnězi však vyvstával i zde. A nebo se vrhnete do služby Králi, bezodkladně, oddaně a vytrvale? Duskwall vás očekával, s otevřenou náručí, která jen nejspíš ukrývala nůž v zádech... | ||
| |||
| Vše mám jako v mlze, první jasná myšlenka přichází kdesi mezi burácením motoru a ostrými jehličkami vichru ve tváři. Ztuhle se držím zuby nehty zaťatá do motorky i Matildy a čím déle se řítíme nocí, tím více mám pocit, že mne z toho pekelného stroje už nikdo nesundá, na kolik jsem zmrzlá a svaly mám zatuhlé. Vítá nás Duskwall, který už nadále není domovem. Není tu bezpečno, v ulicích číhají stíny a příšery z pod postele již dávno vylezli. Jsem tak vyčerpaná a mimo, že ani neprostestuji, když mne Matilda vede do mého vlastního bytu, jako bych to neměla zvládnout sama - no, nezvládla bych to. Nezmůžu se na žádný odpor, jen na mechanické přikývnutí hlavou, aniž bych si vlastně nějak zvláště uvědomovala, s čím souhlasím. Chci jen klid. Spát. Spánek... Spánek zní tak dobře. Aniž bych zjišťovala, co bude dělat Matilda, mechanicky ze sebe stáhnu něco málo oblečení, které zůstane ležet na zemi tam, kde jsem ho nechala a zalezu si do té změti dek a polštářů v pokoji, je to snad spíše ten pelech než postel. Usnu v okamžiku, kdy zavřu oči. A spím, a spím a spím... | ||
| |||
| S Liškou za zády – „Pevně se drž, maličká!“ – a vichrem ve vlasech za sebou nechávám stíny ruin a trosky vlaku. Dostanu ji do bezpečí. Hukot motorky brání rozhovoru, ale aspoň máme čas a čas potřebujeme obě. Čas na rozmyšlenou, chvíli klidu. Král ztrácí trpělivost. Kdo ví, jestli se nám dostane lepší příležitosti utříbit si myšlenky. Spíše ne.
Vítají nás světla pouličních lamp. Duskwall páchne rybinou a smrtí – stejně jako vždy, takže jsme o nic nepřišly. Bohužel. Nejraději bych rovnou vyrazila do domu, kam nás poslal Arawn. Odkládat to nepřineslo dobrotu. Čím dříve tohle bude za námi, tím líp. Jeden pohled na Lišku a vzpomínka na to, jak se tvářila v kupéčku, mi to ale rozmluví. Brzdím se. Blíží se noc. Potřebujeme si odpočinout. Obě. Ráno moudřejší večera a tak dále…
Mířím zpátky domů. Přesněji: k ní domů. Dobře vím, kde to je. Neptám se. Tentokrát si nenechám rozmluvit, že půjdu s ní. Pohlídám si ji, i kdybych si měla sehnat vodítko a obojek. Nebo nechat u dveří strážného psa… hmm, to by se zvířátku asi nelíbilo, co?
„Vyspíš se, odpočineš. Potřebuješ to,“ vysvětlím jí, když zastavím před domovními dveřmi, „a ráno splníš svou část dohody s králem.“ | ||
| |||
|
| ||