Toho večera obdržel Rohatý král další dvojici duší, kjteré až do poslední chvíle netušily, co je čeká. Dopad dvou těl vedle kolejiště spolkl hluk vlaku a pak už vám nikdo a nic nebránilo v útěku. "Uvidíme se doma, sestřičko," rozloučil se lord Gwyn, dotkl se dvěma prsty klobouku a zmizel do noci v podobě zlověstně krákorajícího hejna havranů.

Matilda se Lišky na nic neptala a prostě jí popadla kolem pasu, načež z šílenou rychlostí jedoucího vlaku vyskočila. Ale místo toho, aby obě ženy skončily kdesi v příkopě jako propletená změť zloměnin, víle se uprostřed skoku pod zadnící zhmotnila půlnočně čená motorka, kolem které plály smaragdové plameny. Raily jen scvakly zuby, když kola, ječící jako zástup trýzněných duší, nechala v bahně dýmající otisky a řvoucí stroj vyrazil zpátky k oceánu. Zpátky k hluku metropole. Zpátky do Duskwallu.

Protože, vzato kolem a kolem, tahle dovolená stála pěkně za hovno.

Obzvláště když obzor, ktery jste nechaly za zády, zbarvily žluté a karmínové plameny, doprovázené tlumených hřměním tuto noc již několikáté, avšak velmi finální exploze. Ještě štěstí, že nikdo důležitý nebyl na palubě, co?

Matildina motorka burácela nocí, vedená neomylným orientačním smyslem lovkyně. Mrtvá země byla....inu...mrtvá, temná a mlčenlivá. Avšak i Arawnova neohrožená na to raději šlápla, protože se nedal setřást onen nepříjemný pocit, jako kdyby vás ze stínů pradávných ruin pozorovaly ukryté, záštiplné oči čehosi číhajícího.

Světla Gaddocké železniční stanice a bílé kužely strážních reflektorů na hranici Nightmarketu tak byla vítanou úlevou, svým způsobem. Brzy vás objaly městské ulice společně s jejich charakteristickým pachem moře a lidského odpadu. Byly jste zpátky ve městě. Zpátky doma. Zpátky v...bezpečí?

Venku před kupé leželo rozvalené tělo jednoho z útočníků - to samé tělo, u kterého se předtím zastavil Adrian Creed s nožem a cosi činil. A nyní jste konečně spatřily co. Creed mu rozřezal košili a na jeho obnaženou hruď vyryl velkými, hranatými písmeny vzkaz.

1 KORINTSKÝM 7,10

Pod tím byl znázorněný symbol kříže a na něm visící postavičky. A Raily si moc dobře pamatovala, kde takový symbol viděla - třímal ho v pěsti onen blábolící mnich, kterého před nedávnem oné šílené noci shodila z mostu. Co s tím má ten bláznivý kult společného? Je to snad nějaká šifra? Hádanka? Nápověda?

Ale nebyl čas, Gwyn na vás netrpělivě gestikuloval a popoháněl vás kupředu. Vedl vás podél prázdných kupé, z nich zmizeli cestující i zavadzadla a podle obbčasného krvavého cákance ne vždy zcela dobrovolně.

Došli jste až na konec vagonu ke dveřím, vedoucím do dalšího vozu, když lovec zvedl ruku, aby vás zarazil.

Za dvěřmi totiž bylo slyšet hlasy.

"Kolik myslíš, že se dneska přidá?"

"Jestřábi odnesli už první půltucet. Ale věřím, že jich bude víc. Napili se elixíru. Naslouchali hlasu samotné Šerochodkyně. Však oni uvěří."

"Jasně. Všichni nakonec uvěří."

Chvíle ticha. Gwyn naznačil posuňky, že jsou dva a nejspíš každý stojí na jedné straně dveří, postavil se a velmi opatrně se dotkl kliky.

"Ty...Trebe...a máš ještě nějakej?"

"Co?"

"Nedělej blbýho. Elixír. Máš ještě? Myslim, že potřebuju další."

"Ty moc dobře víš, že nemám, Colle. Všichni sme dostali jen jednu dávku. Nesmíme s tím plýtvat. Jednu dávku na akci, takový sou pravidla..."

Gwyn pohlédl přímo na Matildu, ušklíbl se a ukázal doleva s lehkým náklonem hlavy, jakoby říkal ten je můj, počkal, až bude jeho sestra připravena...než prudce rozevřel dveře, což, přirozeně, ani jeden z hlídačů nečekal...

Intenzivně hledím na Raily. Čekám s rukou nataženou. No tak, maličká. Když se ozve známý hlas, zvednu hlavu. Při pohledu na Gwyna se dokonce pousměji. Takže je v pořádku… a dokonce se zdá, že se neflákal. Dobrá.

„Ničeho se neboj, bratříčku. Zvládneme to.“

Pohledem pak sklouznu zpátky k tomu maličkému zvířátku. Vstalo! Díky Arawnovi, jinak už bych si ji vážně musela přehodit přes rameno a… to nechceme ani jedna. Neunikne mi, že pořád třese jako osika, ale zázraky po ní nechci. Stačí, když se odsud dostaneme. Ideálně živé. Popadnu svoji hůl, i ta zaklepe o podlahu vlaku a zamířím ke dveřím.

„Drž se za mnou,“ vyslovím ten jednoduchý pokyn – a nepřej si mě, pokud tě budu muset zase nahánět. „Dávej pozor a kdyby sis něčeho všimla, čehokoliv, tak mi dej okamžitě vědět.“

Nepředpokládám komplikace. Gwyn nám pročistí cestu. Věřím mu. Kráčím rychle, ale pozorně se rozhlížím. Hlavně, ať nám nikdo nevpadne do zad…

Slova Matildy nejsou zrovna povzbudivá. Nejsem Arawnlův služebník a už vůbec ne věrný. O svojí ceně oproti tomu nemám žádné pochyby, akorát si nemyslím, že ta cena je určena za živé maso. Morbidní úvaha. Ale těžko může cokoliv zhoršit, dnes se pokazilo už tolik věcí... Nemysli na slony. Nemysli... Na... Slony. Přikážu si v duchu. Vážně se snažím sebrat, vážně ano! Ale... Těžko se balancuje mezi nutkáním kousnout do každé ruky, která se ke mne natáhne a nutkáním se opakovaně praštit hlavou o sklo okna. 

Matilda ke mne natáhne ruku a už se asi nikdy nedozvíme, zda bych ji přijala či ne. Ozve se hlas a do kupé vleze cizí muž. Vyděšeně sebou škubnu a v první chvíli málem lezu po zdi. Výbušniny... Vlčí kněz... Pootevřu rty, ale když nevyjde ze sevřeného hrdla ani hláska, tak je zase způsobně zavřu. Polknu.
... mně možná ne, napadne mne, když zmíní krále a urny. Ostře se nadechnu. 

"Dobře... Já... Co mám udělat?" podívám se na Matildu a vytáhnu se na roztřesené nohy.

"Jako vždy máš pravdu, drahá sestro," odvětil Matildě kdosi nonšalantně, načež se protáhl dovnitř oknem, které předtím Raily rozstřílela při svém tanci s ďábelskou puškou.



Mužovo extravagantní sako v sobě mělo pár velmi očividných průstřelů, ale nevypadal, že by si s tím činil kdovíjaké starosti. Vzduch se kolem něho ohýbal a vlnil, ale obě ženy ho viděly takového, jaký skutečně byl. Matilda proto, že zkrátka byla stejné, nebo aspoň velmi podobné krve a Raily...inu, Raily vždy viděla věci, které jiným zůstávaly skryty.

"Budeme muset učinit, takříkajíc, předčasný výstup. Ti lidé s křídly z oceli právě ve strojovně ukládají pod kotle další jejich výbušniny a i když jsem viděl tím směrem jít toho vlčího kněze, který rozhodně nevypadá na jejich spojence...moc šanci mu nedávám," Králův druhý lovčí pokrčil rameny. Stejně jako Matildě, i jemu osud vlaku a lidí v něm nepůsobil kdovíjaké vrásky. Ale, stejně jako Matilda, i Gwyn měl svůj úkol.

"Půjdu první, zajistím, že cesta je volná. Ty se postarej o to, abychom se odsud dostali živí, ano? Mrzelo by mě, kdyby nás ke králi donesli v urnách..." Jinými slovy, zajisti aby Liška přežila.
Gwyn se rozhodně neflákal a břitkým krokem vyrazil chodbou pryč, elgantní hůlka v jeho ruce přitom tlumeně klepala o koberec na podlaze.

"Šikovná." Jako když mluvíte na psa, ale vlastně to Matildě nezazlívám. Těžko můžu působit jinak, když se tu třesu a fňukám nad vlastním podělaným životem se sklopenýma ušima a ocasem stáhnutým mezi nohama, jehož srst neustále probírám neuroticky mezi prsty a v nepozorovaných okamžicích z něj škubu chlupy.

"... s mými problémy," zopakuji po Matildě. S jakým jen začít? A... Ne, takhle to přeci nefunguje. Víly nic nedělají jen tak a každá laskavost se draze platí. Nasucho polknu.
"Jen jsme byl... Jsem... Já... Po ruce," zakoktám se, tak moc bytostně se snažím vyhnout byť zmínce o Riyo. Dlouze vydechnu. Kousnu se do rtu. A zase se nadechnu.
Ovšem jakkoliv se nutím ke klidu, pokaždé, když se ozve vlakem jakýkoliv hlasitý zvuk, tak sebou lehce trhnu.

„No… jo,“ kývnu trochu zaskočeně, i když má samozřejmě pravdu. To já ji tu naháním zpátky do města. Odmlčím se, než se spokojím s prostým: „Šikovná.“
Uleví se mi, že zní klidněji. Dokonce se pousměji, když ke mně natočí hlavu.
„Každá dohoda jde změnit – za správných okolností, za správnou cenu. Král je mocný. Mohl by ti pomoct s tvými problémy,“ pokračuji tedy. „Pamatuj, že mohl úkol svěřit komukoliv ze svých lovčí, ale svěřil ho tobě. Arawn nikdy nedělá nic bezdůvodně,“ pokrčím rameny. Přistihnu se, že se na ni při těchto slovech zkoumavě zahledím. Bezdůvodně jistě ne, ale proč?

"O to se snažím celou dobu," odpovím tichým napjatým hlasem. Nezní to už zdaleka tak útočně ani hystericky jako předtím, ale i tak mi do hlasu prosakuje úzkost, se kterou se snažím bojovat. Bere mi to více sil než by se dalo čekat.
"Co?" zamrkám vzápětí a viditelně se zarazím - dokonce k Matildě natočím hlavu. "Jak... By se mohla změnit?"

Zavrčení o „těch našich vílích kecech“ si vyslouží pobavené vydechnutí. No, v tom se neplete. Snad mi i cuknou rty, než odvrátím hlavu. Zahledím se na dveře. Čekám. Jak dlouho, než je někdo otevře?
Raily sebou trhne. Já v tu samou chvíli sevřu hůl pevněji, a tak trochu se v sedačce narovnám. Připravím. Jako by se v další chvíli měly otevřít a já prolít další krev. Ale hlas v krabičce pokračuje v těch svých poblázněných kecech, a mašinka jede vesele dál… No jo, ale na jak dlouho?

A pak hlášení utichne, a s tím i kupéčko.

Nemůžu se zbavit dojmu, že by tu měl sedět Gwyn. Šlo by mu to. Zatímco mně… to tak zoufale nejde. Povzdechnu si. Arawn sehrál zvrácený vtip, když poslal banshee – zvěstovatelku smrti – dělat bodyguarda. Nebo spíše chůvu? S teroristy, stínotvory a dokonce i tím zatraceným čarodějem si poradím. V boji jsou východiska jasná, předem daná. A další krok otázka několika vteřin. Ale tady? Nakřápnutý led, po němž můžu našlapovat jen po špičkách. Zatlač na ně příliš a oni se zlomí…

„Poslyš,“ ozvu se po chvíli, protože trpělivost nikdy nebyla má silná stránka. Co jiného taky? Sedět tu a čekat? „Chápu, že je pro tebe… tohle… těžké. Někdy je ale na výběr jen jediná cesta. Musíš se postavit na nohy, vystrčit prsa a prostě… jít dál,“ mávnu rukou neurčitě. Ne, nejde mi to. „Mé rozkazy se nezměnily, pořád je mým úkolem tě chránit. Ale tvá dohoda s Arawnem, ta by se změnit mohla…“

Matilda, mistr empatie. Asi zůstanu u Pekelného psa z Annwnu.