"Tohle na mě nezkoušej, ty vaše vílí kecy, kterými se akorát snažíte osračkovat ostatní, aby si toho ani nevšimli," zavrčím popuzeně v reakci na Matildina slova. Jako ta šelmička v rohu klece, co chňape po prstech, které se k ní snaží přiblížit. Už nezáleží na tom, zda aby ji podrbali za uchem nebo uhodili.
V tu samou chvíli se viditelně zarazím. To, když si vzpomenu na poslední ráno s Riyo. Byla naštvaná, byla tak... Strašně vzteklá. Zlá. Nedokázala pochopit... Ne, nechtěla pochopit, že se ji jen snažím ochránit. Zamrkám. Můj pohled na krátkou chvíli zjihne, když si uvědomím, že se chovám stejně jako ona. Že se k Matildě chovám... Stejně... Jako...

Trhnu sebou, když se vlakem rozezní hlas...

„Nebo nedělat?“ povytáhnu obočí a ani se nesnažím maskovat pochybovačný tón. „Ale když na tom nezáleží… Opravdu na tom nezáleží?“
I nadále ji propaluji pohledem. Víc toho však neřeknu. Ne, že bych to snad nestihla, než nastalé ticho přeruší zapraskání krabičky.
Jakkoliv je naléhavá promluva ženy směšná, její hlas… zní povědomě. Zvláštní. Že bych právě tady narazila na něco, co se zavrtává hluboko pod kůži a probouzí… hm, vzpomínky? Nebo snad city? Nakonec se jen zapřu hlouběji do sedačky. Přehodím nohu přes nohu. Dalo by se říct, že se uvelebím. Způsobem někoho, kdo rozhodně nemá v plánu odcházet a dopřávat lištičce byť jen špetku soukromí.

Bylo to chvíli poté, co Creed dokončil své umělecké dílo venku, když vám nad hlavami, stejně jako po celém vlaku, ožil s náhlým praskáním vlakový rozhlas. Nevyšlo z něj však hlášení strojvedoucího, ale ženský hlas, melodický a zvučný, který přímo přetékal charismatem...a zapáleným, přesvědčeným, avšak přesto šílenstvím.

"Lidé města Duskwall, slyšte mne. Vím, že se obáváte o své životy. Nemusíte však mít strach, protože brzy se vše změní k lepšímu! Tu změnu však musíte učinit vy sami. Odvrhněte řetězy, kterými vás svazuje lidská společnost, zbavte se masek civilizace!" Výživné, pocházející od skupiny maskovaných vrahů.

"Zbavte se nástrojů, jimiž vás zotročuje magokracie hexarchátu! Zřekněte se svých šperků, zlata a luxusu, který vás ovládá! Získejte svobodu, svobodu vašich předků! Chcete být svobodní? Svlékněte slupku civilizace! Obnažte se větru a dešti, splyňte svých vědomím s velkou matkou! Gaio vás přijme do své náruče, přijme vás všechny!"


Hlas mluvčí byl naléhavý, takřka prosebný, avšak zároveň uklidňující. A i přes zkreslení interkomu v něm zaznívalo něco, co minimálně Matildě znělo...povědomě? Bylo to něco...něco na co nešlo ukázat prstem, ale bylo to jako cítit vůni známého jídla, které jste dlouho nejedli a nebo slyšet útržek melodie z dětství, o které jste si mysleli, že jste na ni zapomněli...

Creed má slova pochopí, Matilda očividně ne. Takřka se vměstnám do rohu kupé jako bych se chtěla stát jeho součástí. Copak můžu přemýšlet, když vedle mě sedí a sleduje mě? A mluví na mě! Pohled jí neoplácím, to ani náhodou, ačkoliv po jejích slovech se cítím tak bezradně, až to téměř fyzicky bolí.
"Zvládla jsem to do teď, zvládnu to i dál," zamumlám v odpověď aniž bych se snažila nějak pořádně artikulovat, aby mi bylo dobře rozumět.
"Stejně na tom nezáleží. Je to moje věc, co budu dělat," ta slova skoro zamručím opravdu jako nějaké zvířátko.

Přimhouřím oči, když mě vlkodlak osloví. Odpovědi se mu ale nedostane – a mně ostatně také ne. Ať už je jeho vztah ke zvířátku jakýkoliv, nedovolila mi na něj zaútočit. A z jeho slov se nezdá, že by jí chtěl ublížit. Na pozornosti nepolevuji. Svaly muže se napnou a ruka se stiskne v pěst. Nahrbím se jako šelma připravená ke skoku. Stačil by jediný špatný pohyb a její slovo by jej neochránilo. Příslib tak jasně vyobrazený v mém výrazu, že podezřelá směs vjemů poleví.

„Zodpovídám jen za jeden jediný život zde,“ podotknu, když mu ustoupím z cesty a nechám ho projít. „Jestli ty ostatní pohltí podsvětí či nikoliv, není můj problém.“

Nenásleduji ho z kupé ven. Úkosem oka pozoruji jeho činnost. Čekám, zda řeč těla neprozradí nepřátelský záměr. Zmatení ze mě vyloudí zamračení, ale záhy dveře prostě zavřu. Teprve pak skryju ostří zpátky do hole a zlehka s ní ťuknu o podlahu.

Co teď… Gwyn by pro zvířátko jistě našel konejšivá slůvka, na to je dobrý. Proč tenhle úkol přidělil král zrovna mi, inu, je záhada. Nejraději bych jí vrazila pár výchovných. Nevybrala si pro tohle nejvhodnější chvíli. Nicméně výhružky už jednou nefungovaly a někdy je třeba při lovu využívat i jiných metod bez bezhlavého násilí. I když to je bezesporu nejzábavnější.

„A co máš v plánu?“ nadhodím otázku, zatímco se bez vyzvání či ohledu na její přání usadím do sedačky vedle ní. Loket zapíchnu do opěrky a klouby ruky si podepřu hlavu, zatímco se na zvířátko zahledím s upřímnou zvědavostí. „Až těmi dveřmi projde někdo další, hm? Nebo až sejmou lokomotivu a vlak zastaví? Být tebou, nečeho se držím.“

Creed přimhouřil svoje pomalu tmavnoucí oči a bylo vidět, jak mu krátce naběhly svaly na čelistech, když zaťal zuby. Zhluboka se nadechl a zvedl ruku, snad jako kdyby chtěl něco říct, ale přes rozpraskané rty vyšel jen slabý, přiškrcený výdech. Na spánku mu začala tepat žíla, znovu naprázdno zahýbal čelistí, snad pátrajíc po vhodných slovech?

Na okamžik se zatvářil frustrovaně a zatnul ruce v pěst, ale stačil mu jeden pohled na Matildu, aby pochopil, že by to nebyl dobrý nápad. Několikrát otevřel a sevřel prsty naprázdno, tak křečovitě, že bylo slyšet praskání kloubů, než se otočil a vykročil z kupé pryč, bezvýrazná tvář připomínajíc mramorovou sochu.

A vnu pomalu podřepl k mrtvole muže, otočil ho na záda a nožem začal soustředěně cosi rýt do jeho hrudi. Čísla. Písmena. Co to dělal?
A pokud by dával pozor někdo s magickými smysly, mohl by spatřit jak se z Creedova podělaného stínu, rozplizlého na stěně za ním zformovala silueta postavy se třemi páry očí, která mu nahlíží přes rameno a neforemnou hlavu má nechápavě nakloněnou ke straně...

Tvář schovám na chvíli do dlaní a na okamžik do ní zatnu prsty natolik silně až to zabolí. Tak ráda bych se probudila z téhle šílené groteskní noční můry, co mi dává zabrat tolik, že návaly adrenalinu střídá nutkání zvracet i to, co v žaludku nemám. Řekla bych, že věci jsou zase úplně jinak, ale mám pocit, že jsem uvízla na mrtvém bodě, kdy nic není takové jaké se zdá. A jediné, co jsem chtěla bylo... Na chvíli si odpočinout. Od toho všeho. Od všech těch podělaných slibů, přísah a všech těch nepříjemných věcí, které na mě čekaly ve městě.
Při pohledu na Creeda a Matildu se mě ale zmocní ten neuvěřitelně frustrující pocit bezmoci. Jako zvíře zahnané do rohu se posadím zpátky na sedačku a kolena si přitáhnu pod bradu, když se patami zapřu o její okraj, zatímco mi ocas ovine kotníky jako velký huňatý šál.

Mám pocit, že za posledních několik minut jsem prošla takovou smrští všech těch velkých emocí od paniky, přes strach, úzkost až běsnící vztek, že ve mne nakonec nic nezbylo. Ať si třeba celý svět shoří...
"Tak ať," slyším se tiše odsekávat. Chovám se jako malá trucovitá holka a ani zbla mi na tom nezáleží. "Dělejte si, co chcete a vypadněte oba dva ven," zamručím tiše bez většího zájmu. Oba dva mi přinesli jen smůlu. Nic jiného.

Creedův výraz se změnil jako lusknutím prstu. Raily už jednou byla svědkem toho, kterak upřímné emoce nahradila ta profesionální chladná maska, za kterou se Vyšetřovatel tak rád schovával. Pustil Liščinu ruku, narovnal se a prsty, které stále ještě zdobily ty zvířecí drápy, si z ramene vyrýpl deformovaný projektil. Rána vyronila pár kapek krve a během dalšího nádechu nebo dvou se zcela zavřela, stejně jako se zaceloval zničený obličej.

"Jak jsem se chystal říct, než jsem byl...nevybíravě přerušen," odkašlal si a žlutavým pohledem střelil po prázdné zbrani, "Pojď se mnou, jestli chceš tohle přežít," usmál se svým tence vlčím úsměvem a prsty, stále ozdobenými drápy, si upravil kolárek.

Periferním viděním zaznamenal vílu, přikrčenou v chodbičce a naznačil jejím směrem lehkou úklonu. "Slečna Mallt-y-Nos. Konečně se potkáváme osobně. Slyšel jsem toho o vás vskutku hodně. Váš rejstřík je...pozoruhodný. A objemný." Pousmál se zdvořile, ale jeho oči byly ostražité.

"Původně jsem se chtěl nechat zajmout, neb jsem předpokládal, že bych vás našel v jídelním voze s ostatními, slečno Rahgailleach a zinscenovat náš útěk odtamtud. Ale předběhla jste mne. Velmi dobře," pochválil tě a v tu chvíli něčím připomínal otce, hrdého na svou dceru, která předčila jeho očekávání.

"Tím lépe. Protože ti fanatici se už dostali do strojovny. A pokud jim v tom někdo," očima přejel obě ženy a opět se tak tence usmál, "nezabrání, zastaví tenhle vlak uprostřed pustiny a pak všechny zabijou. Ale spíše ho vykolejí...a všechny zabijou... Takže, slečno raghailleach, slečno Matildo...co takhle stát se hrdiny dne?"