Creed vypadal...no, vypadal tak, jak ses ty cítila. Jinými slovy, dost hrozně. Předtím pečlivě pěstěné vousy byly rozdrbané, vlasy vykukující z klobouku neupravné a mastné. Kruhy pod očima, svědčící o tom, že vyšetřovatel buď příliš nenaspal a nebo byl pod tlakem (ale nejspíš obojí), hezky vyvstávaly na bledé, jakoby voskové pokožce obličeje. Páchl potem, starou krví, cigaretami a ozvěnami nějakého levného parfému, jako kdyby bivakoval v nějakém bordelu třetí kategorie a ne hezky doma. To, že měl na sobě kněžské propriety toho pošahaného kultu, bylo bizarní samo o sobě.

"Pojď se mnou, jestli-" Dostal ze sebe tiše, těsně předtím, než Raily v panice zmáčkla spoušť a usekla tak jeho větu v půli.

Zbraň se Lišce v rukou zazmítala a kdyby neseděla, porazilo by ji to hezky na zadek. Ale i přesto Creeda šlehla jedna sprška přes břicho a jak se zbraň nezadržitelně zvedala ke stopu, jako o vlastní vůli, zasáhlo ho to i do pravé strany hrudníku a lízlo mu to stranu obličeje. Vzápětí se rozstříštilo stropní světlo, Raily vyrobila ve střeše vagonu nové větrání a až pak zbraň konečně zmlkla, řev střelby nahradilo mechanické klapnutí závěru.

Creeda to zahodilo ke zdi, o kterou se nyní opíral a chrčivě se nadechoval, jeho oči v nastálém šeru připomínaly dva žhnoucí uhlíky. "Měli bychom se přestat setkávat za podobných okolností, slečno Raghaileach, vážně..." Pronesl konverzačním tónem, kterému pravda na žoviálnosti poněkud ubíralo to, že měl asi prostřelenou plíci, takže příšerně chrčel. Vizuál jeho obličeje, který jedna z kulek vylepšila tím, že mu v podstatě utrhla kus tváře a vyrobila tak polovičatý "úsměv" jako z nočních můr, tomu moc nedodával.


A vzápětí se lokty odrazil od zdi a prakticky vletěl do kupé. Dopadl vedle Raily, na všechny čtyři a jednou rukou chytil dívku za zápěstí.

A pak střelba náhle utichla, místo toho ji vystřídalo jen rachocení kol a tlumený nářek odkudsi z jídelního vozu, kde byli údajně shromaždováni cestující. Raily se krčila v kupé, zbraň v rukou byla studená, těžká a páchla strojním olejem. A adrenalinový třes tomu zrovna moc nepomáhal.

A zatímco si Liška pohrávala s morbidní myšlenkou na konečné řešení a Lovkyně vztekle rázovala chodbou vlaku, její kroky náhle velmi hlasité, obě jste uviděly odehrát se před vašima očima situaci, byť každá z jiného úhlu, která byla poněkud nečekaná. Tedy... možná až zase tolik ne, na poměry dnešního večera.

Raily spatřila za prosklenými dveřmi siluetu jednoho z maskovaných, jak za sebou cosi s námahou táhl.
"Kde je tvůj rozhněvaný Bůh teď, černoprdelníku, co? Kde je je jeho syn, přibitý na kříži, aby tě ochránil?" Posmíval se maskovaný svému břemenu, které mu očividně odmítalo odpovědět.

Matilda viděla záda jednoho s maskovaných, jak za sebou táhne muže v kněžské košili s kolárkem, v kabátě a s růžencem u pasu. Odrbaný kněz měl na hlavě pořád ten široký klobouk, jako kdyby se ho odmítal vzdát i navzdory očividně zuboženému stavu.

Zrovna minuli kupé, ke kterému vílu ponoukalo magické cukání mince v kapse, když se dvojice náhle zastavila. A Matildě chvíli trvalo zjistit proč. Vláčený kazatel se dlouze, chraptivě nadechl, náhle ožil, celý se vyšponoval a volnou rukou se zachytil rámu dveří. A prostě se zastavil. Ohavně to zaskřípělo, to když přes sklo a kov náhle přejely knězovy nehty. Které se přímo před očima protahovaly, zahrocovaly a měnily.

Terorista se překvapeně otočil, když s ním trhlo náhlé zastavení nákladu a zjistil, že hledí své někdejší oběti do očí, které teď velice zlověstně žhnuly ze stínu krempy.

"Odpočívej v pokoji, synu," prohlásil posměšně hlas, který raily přejel pilníkem po paměťových synapsích, než se Adrian Creed vytrhl svému vězniteli a s téměř pohrdavou lehkostí mu druhou...řekněme... rukou vyrval hrtan.

Načež si nonšalatně urovnal kolárek, vzal za kliku Railina kupé a otevřel dveře.

Muž se sesune po ráně k zemi a já mu přisadím pažbou ještě pár dalších. Může za to ta bezmoc, frustrace, je to silnější než já. S tou ošklivou zbraní v ruce se sesunu zpátky na svoje místo v rohu kupé, srdce buší a trochu špatně se mi dýchá.
Musím se uklidnit, ale se zvuky střelby a vším ostatním... To jde těžko. Mám pocit, že se mi z toho rozskočí hlava - a kéž by se tak stalo. Střelné zbraně nemám ráda, přesto jednu nyní svírám v dlaních a ústí ošklivé hlavně mířím na dveře kupé. Snažím se vymyslet, co dál... Ale nic mě nenapadá. Jsem tu jako v pasti, v jedoucím vlaku společně s těmi... Stvůrami.

Chvějící se prsty mám položené na spoušti, zatímco se koušu do rtu a... Já nevím. Nevím na co čekám. Co bude. Jako by se mi smůla nalepila do kožichu, vzala jsem nohy na ramena před jedním průšvihem jen proto, abych zapadla ještě hlouběji do jiného. Já... Co jsem udělala špatně? Uši připlácnu k hlavě. Riyo by věděla, co dělat... Nutkání si tu hlaveň strčit pod bradu je na okamžik tak silné, až mě to vlastně o to více vyděsí.

Zatnu zuby. Skrze rty se vydere usyknutí. Palčivá bolest v ráně a to, že mě připravil o potěšení sprovodit ho z tohohle světa do toho dalšího, mě přinutí odtáhnout se. Znechuceně se ušklíbnu. Prsty si mimoděk rozmažu krev na kůži a v dalším okamžiku ji stírám rukávem saka. Naseknutým, postříleným a teď ještě zakrváceným rukávem saka. Uch.

Ustoupím. Zbraň mu klidně vyrvu z rukou a odkopnu stranou. Jeho utrpení neurychluji. Chtějí smrt, tak ať se jí zadáví. Však nebude čekat dlouho…

Ze země tedy zdvihnu buřinku, opráším ji a s nelibostí si prohlédnu díru v ní. Dnešek se prostě nedaří, zatřesu hlavou, než si ji nasadím. Mé myšlenky se letmo otřou o Gwyna. Dostal se včas pryč? Nebo se zaštítil magií? Pokud chodbičkami vlaku pochodují ozbrojení zakuklenci, má priorita je a musí být Raghailleach. Popravdě bych se spíš divila, kdyby se jí nějakým zázrakem podařilo nedostat do potíží… To má za to, že mi zdrhá. Ne, že by to bylo zrovna něčemu platné.

V kapse nahmatám Arawnovu stříbrnou minci a nechám magii v ní, ať mi ukáže cestu k zvířátku. Utéct před dohodou s Rohatým králem není jen tak. Zamířím přímo za ní. Ostatní kupé a lidi v něm ignoruji. Až na dva životy jsou mi v tomhle vlaku všichni ukradení… a pokud mi někdo zatarasí cestu, ráda jim to názorně předvedu.

Matilda prosvištěla vzduchem jako dobře oblečený a smrtící kriketový míček. První z útočníků kolizi nepřežil, dveře od kupé ohodila tepenná sprška. Druhý maskovaný byl však zákeřně rychlý a uhnul svištícímu zbytku hole.

Kopanec ho musel bolet, ale když se na něj víla natiskla, místo odpovědi se jen sípavě zasmál a zvedl k ní oči, které byly lesklé, fanaticky šílené a rozšířené užitím nějaké drogy - vlastně se dost podobaly očím Smíška Jane.
"Smrt," vyplivl jako odpověď ve chvíli, kdy se mu na krk přitiskla špička nože. Protože Matilda ve stejnou chvíli ucítila, jak, s naprosto sebevražedným odhodláním a netušnou silou, mezi ně vzpříčil svou zbraň a nuž nenůž stiskl spoušť.

Takhle zblízka to byl ohlušující rachot. Jedna kulka zaječela víle kolem ucha, druhá jí trefila do podpaží a třetí do paže - byla to tupá, nepříjemná a bušící bolest, ale naštěstí nešlo o mrazivé pálení oceli. Ale ruka i přesto na chvíli přestala fungovat. Dalšími dvěma si muž prakticky ustřelil krk a rozstříštil masku, i když se u toho dál smál a mezi zuby mu odporně klokotala krev.

Zhruba ve stejnou chvíli se slitnající bandita s tupým donk sesul k zemi v bezvědomí, Raily nyní byla volná a ozbrojená (?)

Mezitím vlakem sem tam zaštěkala další střelba, následovaná zděšeným křikem cestujících a strohými příkazy teroristů. A co hůř, zvuky střelby se ozývaly už i je strojovny lokomotivy, následované příkazy velitele a syčením hořáku, aby se prořezali k ovládání lokomotivy.

Sakra, sakra, sakra. Jedna noha za druhou. Když se za mnou ozve výbuch, mimoděk zavřu oči. Vlastně ani nechci vědět, jestli se mi podařilo dostat z té kritické blízkosti k němu. Ale díky všem šťastným hvězdám ano… Následuje tlaková vlna a před tou už není úniku. V tom dalším okamžiku už ani necítím podlahu pod nohama.

Další pohled na svět skutečně nepatří k těm nejhezčím. Dva muži v přihlouplých zvířecích maskách. A, což už bylo horší, další zbraně. Zatěkám po okolí. Potřebuji se – zorientovat, uklidnit mysl. Soustředit se. Záhy se už odrážím od zdi, abych se nasměřovala a využila veškeré té nashromážděné rychlosti. Přímo do měkkého. Ještě za letu odhalím skrytou dýku a vrazím ji přímo do krku toho, který nestačí uhnout. Po druhém muži se oženu krytem hole. Ještě trochu rozhozená výbuchem neztrácím čas. Nemůžu si to dovolit. Kolenem se ho pokusím kopnout přímo do těch přecitlivělých mužských partií a záhy se k němu natisknout tak, aby se chtě-nechtě opřel o zeď chodbičky. Ostří pod krkem poslouží coby připomínka, co se stalo jeho kamarádovi a co se stane i jemu, pokud nebude spolupracovat.

„Co se tu děje? O co vám jde? Odpovědi. Hned.“

Moc dobře si pamatuji, co jsem slyšela, a tak vím, že s ním jít nikam nechci. Avšak krotce jako ovečka se nechám vzít za bradu, i když to zabolí, prudce se pohnout, střelil by mě, vím to a nutí mne to setrvávat na místě jako kdybych měla chodila přibitá k podlaze a napjatě jej sledovat.
S očima rozevřenýma dokořán čekám na tu jednu jedinou chvíli kdy... Mám tě. Na tváři se mi sice neobjeví obvyklý úsměv říkající: A kdo je teď čí čubka, no? - ale i tak se mi uleví. Aspoň trochu. I když vím, že tohle nic neřeší, jsou tu stále další a slyším nepříjemný rachot, střelbu... Nejraději bych se schovala pod sedačku, zalezla a nevystrčila ani špičku ocasu, ale nejde to.

Muž odpadne způsobem, který mne až v první chvíli zarazí, ale pak se rozhodnu jednat. "Hezky... V klidu... Všechno je tak... Posraně růžový..." broukám tichounce s ním tu jeho přihlouplou melodii doplněnou o můj vláčný hlas. Pro jistotu na něj stále hledím, když se k němu opatrně natáhnu... Abych mu sebrala zbraň...

... a pažbou té zbraně ho přetáhla přes tu pitomou děsivou masku.