"Tak poď se mnou, hezky v klidu a neublížím tí," zavrčel a chytil tě hrubě za bradu, aby si tě prohlédl. A přirozeně se ti podíval i do tvých zlatých očí. U těch jeho bylo dost těžké určit původní barvu, protože i za skly masky bylo vidět, jak má zornici rozšířenou skoro přes celou plochu duhovky. Muselo to být pořádně silné řezivo.

A očividně to nějak reagovalo s tvým magickým pohledem, protože tě najednou pustil, ruce i nohy mu zhadrovatěly a on se opřel zády o zeď, přičemž si broukal nějakou ukolébavku a ze spodního okraje masky mu začal téct provazec slin. Fuj.

Matilda vyběhla do uličky, ostře zabočila a rozrazila dveře do dalšího vagonu, zrovna ve chvíli, kdy nocí třeskl další výbuch. Tlaková vlna jí nabrala v běhu do zad jako opravdu nenaložený býk na rohy a tak její postup směrem ke zvířátku byl spíš neplánovaným letem. Přímo vstříc dvěma mužům v maskách jdoucím opačným směrem. Kteří pravda nečekali létající vílu, což ti dalo pár vteřin k dobru, i když se hlavně podivných pušek začaly nebezpečně natáčet tvým směrem.

Na rtech se mi roztáhne spokojený úšklebek. I další rudý zážeh zasáhne jezdce, ovšem ani tentokrát má škodolibá radost netrvá dlouho. Štěstěna se obrací. Stejně zákeřně rychle, jako mi propůjčila svou náklonnost.

„Gwyne!“ štěknu po svém společníkovi.

Nečekám na jeho čáry. Vlastně nečekám na nic. Už tak prohnuté železo stěny vagónu motorku ubrzdí jen těžko, vůbec nemluvě o následovném výbuchu. Výbuchu, docvakne mi vzápětí. A do pr…

Z kapsy u pasu vytáhnu neželeznou dýku, kterou po náloži s výbušninami hodím. Čím dál od vozu vybouchne, tím líp. Nebo ne? Sakra. Neohlížím se, jestli zasáhnu i do třetice. Nohama se zapřu o podlahu, vší silou se odrazím a už se ženu k uličce. Hlavně rychle. A pak tím samým směrem, jakým jsem předtím viděla zmizet zvířátko.

Okamžik pravdy na sebe dlouho nenechá čekat. Dveře kupé jsou otevřeny a ve mne je v tu chvíli malá dušička, když vstanu tváří v tvář maskovanému muži. Zamrkám, když na mne promluví a strach ani nemusím hrát.

"J-já..." zajíknu se, zatímco na něj upírám pohled těch velkých nazlátlých očí zalévajících se nefalšovanými slzami. "J-já nic... Cenného nemám..." vykoktám vyděšeně a když zavadím očima o ošklivou hranatou zbraň, přikrčím se, zatímco vedle hlavy zvednu obě ruce prázdnými dlaněmi natočenými směrem k němu. "... ublížíte mi?" zamrkám uslzenýma očima, ruce se mi lehce chvějí. To nehraji. Jsem unavená a stojím na hraně útesu, netřesou se mi jen ruce, ale i huňatý ocas stočený kolem jedné nohy.

Avšak snažím se zachytit jeho vlastní pohled, zachytit jej a uzamknout v mém vlastním.

Čas se zpomalil, zatuhl a zmedovatěl. Matilda pozorovala, jak kulky tříští okno, střepy jí klouzaly po kabátu a odrážely se od buřinky, přičemž kabinou vyly odražené střely. Gwyn, jako kdyby si ani nevšiml, že se stěna vagonu páře nezadržitelně směrem k němu. A když mu jedna střela rozsekla sako na boku, z rány místo krve vyhřezla hrst leskle černého peří.

"Ngggh....notak, notak..." Zasyčel tvůj nevlastní bratr a jeho oči náhle zalila temně inkousková čerň, duhovky, bělmo, sakumprásk celé. Přikrčil se, rozpřáhl ruce do stran, prsty složené do zaklínacích posunků, prostork kolem něho se vlnil a ohýbal, po kovových površích ve vlaku běhaly hádci rudé energie. Lovec se zapřel a botama se prudce odrazil od rozkymácené podlahy.

Posledního jezdce dost překvapilo, když z rozstříleného okna náhle vyletělo mračno opravdu nasraných havranů a opeřený příliv do něj udeřil s nemilorsdnou razancí tuctů zahnutých zobanů, jako břitva ostrých spárů a pleskajících křídel. Motorka se začala motat jako opilá, tu blíž k vagónu, tu dál.

Matilda se narovnala a vyslala další karmínový šíp směrem k zběsilému střelci. Ten zrovna strhl zbraň zpátky, aby se víly konečně zbavil. Projektily vyrazily obláčky polstrování ze sedadla, vykřesaly snop jisker vedle tvé hlavy a jedna ti ohryzla kus buřinky - to bylo vážně blízko.

Přízračnou tětivu si pustila ve chvíli, kdy nějaká odražená střela rozbila světlo v kabině - takže prostor chvíli plnil jen ohnivě rudý přísvit tvého šípu, než překonal vzdálenost mezi tebou a střelcem, kterému žravá magie utrhla půlku maskované hlavy.

Načež jeho tělo spadlo na řídítka. Což strhlo motorku stranou. Směrem k vagonu. Tvému vagonu. Zatracně.

***

Raily horečnatě nacpala tašku pod sedadlo - přičemž tichý, krutý a pobavený smích sotva na hranici slyšitelnosti bylo asi to poslední, co by ji teď trápilo a stačila se narovnat, když se dveře do kupé prudce otevřely.

Ramenatý muž ve špinavém a potrhaném kabátě s maskou v podobě jestřába na tebe namířil tu nevzhlednou, ale pořád smrtícně vypadající věc. "Dobrej večír, slečno. Teď mi dáte všechno, co máte u sebe a pudete hezky se mnou a nic se vám nestane, jasný?" Zavrčel. Syšela si, jak má zrychlený dech, proložený skřípáním zubů. Což by nasvědčovalo, že je buď hodně ve stresu...a nebo že na něčem jede.

Ani jedno nebylo zrovna příznivé.

Pomalu vydechnu. Je to zatraceně dobrý pocit, když lov vychází podle plánů. Když v krku příjemně šimrá a mě omyje vědomí, že kořist již brzy zavítá do plání Annwnu. Pak ale vlak poskočí, jak se do něj opře tlaková vlna výbuchu, a já mám co dělat, abych udržela rovnováhu.

Všimnu si třetího jezdce. Naše pohledy se střetnou. Zamračím se. Zamířím – ale znovu vystřelit již nestačím, než vytáhne tu zpropadenou zbraň. Nevím, co čekat. Trhnu sebou do krytu, pryč od okna, které jistě poleví jako první. Následovný randál a rychle polevující železo zdi mě přinutí kmitnout pohledem k Gwynovi. Čaruje. Samozřejmě...

Tak dělej. Pohni sebou. Důvěřuji mu. Pokud má pocit, že to stihne… tak holt bude muset. Nechám magii formovat další šíp. Pro jistotu. Přinejmenším mu další střelou můžu koupit trochu času.

A zároveň cítím, jak se nad vlakem stahují temná mračna předpovídající smrt. Liška. Musím ji najít. Brzy. Chránit ji, tak zněl úkol krále. A teď nastala přesně ta chvíle, kdy bych měla být po jejím boku. Ale... bude muset chvíli vydržet. Jenom chvíli.

Ještě dva, připomenu si počet motorkářů. Vystřelím podruhé – tentokrát po tom s tou ošklivou zbraní. I blesk občas udeří dvakrát na to samé místo.

V tváří tvář blížící se neodvratné katastrofě přivírám oči a držím je pevně zavřené, zatímco se držím zuby nehty, abych se při následném rozkymácení vlaku nepotloukala stejně jako ráno, když přepadli moji drožku. I tak mám pocit, že mne bolí snad každý sval v těle, který v tu chvíli zatínám. Žaludek mám stažený strachem i nervozitou, v ústech cítím žluč. Hlavně nesmíš zvracet, hlavně nesmíš...

Vlak uhání k mému překvapení dál, ovšem rozhodně to neznamená, že se vše v dobré obrací. Ba právě naopak. Tisknu se v rohu kupé, když zaslechnu zvuky na střeše vagonu a... Ten zvuk se mi nelíbí, ani trochu se mi nelíbí, ale přinutí mě, abych se dál tiskla v rohu kupé a napětím snad ani nedýchala. KŘÁCH. S očina rozevřenýma dokořán pozoruji dění v chodbičce.
Jeremiáš by si z toho asi ustříkl do gatí s nadšeným - heuérka, já to kurva říkal - ale ve mne by se snad ani nikdo krve nedořezal. 

Navalí se mi, když ucítím záchvěv magie a kousnu se do rtu tak silně, až si ho sama prokousnu, když okřídlenou parodii na anděla následují další maskované postavy. 
"Ne, ne, ne..." zašeptám roztřeseně a pohled mi padne na moji drahocennou tašku. Mám v ní své věci. Nějaké úspory. A tu proklatou zasranou věc... Sáhnu po své kabele. Pohledem zatěkám po kupé než se ji pokusím doslova nastrkat klidně i za použití neúměrného násilí pod sedačky.

Liška jako ve sních pozorovala, jak někdo vyřízl hořákem do stropu žhnoucí kruh. Vzápětí se ozvalo jedno těžké dupnutí,, pak druhé a při třetím do chodby spadl koláč pokroucené, syčící oceli. Chvíli otvorem padal jen déšť, ale netrvalo to dlouho a dovnitř se spustila zvláštně vypadající postava.



Měla potrhaný modrý kabátec, masku na obličeji ve tvaru dravého ptáka a na zádech složená mechanická křídla.

Para-křídla byla jedna z konspiračních teorií, kterou s oblibou vykládal Jeremiáš, když si dal panáka nebo dva. Spojení nejnovějších pokroků ve vědě a mechanice s prastarými zaklínadly ovládajícími vítr. Tecnologie skloubená s magií. Mag-tech. Znělo to jako povídačka paranoidního blázna s kapkou génia. Což přesně Jeremiáš byl, když tvrdil, že rada čarodějů vyvíjí tajné armádní projekty.

No, zdá se, že až tak pošahaný nebyl.

Postava pohlédla ke stropu, než se dotkla přilbice v místech, kde by měla mít ucho. Skleněné průzory modře zažhnuly a raily pocítila záchvěv magie. "Čisto," promluvila postava kovoě zkresleným hlasem, načež se dírou ve stropě začali protahovat další, velmi podobní - na zádech para-křídla, na obličeji masky s podobami zvířat a v rukou ošklivé, krátké a divně hranaté pušky.

"Postupujeme dál podle plánu," promluvil k trojici postav první letec svým kovovým hlasem. "Strojvedoucího a všechny v lokomotivě zabijte. Cestující svažte a oberte o cenosti, nažeňte je do jídelního vagonu. Když se někdo bude bránit, zastřelte ho. Všechno jasné?"

Následovalo několikeré souhlasné zamručení a těžké kroky chodbou.

Divoká jízda

Matilda se pevně rozkročila, ignorujíc houpání podlahy pod nohama. Zamířila na vzalující se siluetu, vydechla a vypustila rudě pableskující šíp. Byla to střela na pohybující se cíl z plnou rychlostí jedoucího vlaku, skrz okno, v dešti a za nadcházející noci. Někdo by řekl - nemožný úkon.

Jenže to by neznal Matildu, Pekelného psa z Anwnw.

Jezdec vykřikl, když mu hladová energie Honu vykousla ze stehna kus masa velký jako pěst, ale místo toho aby zastavil nebo změnil kurz, jen šlápl na plyn. To ale bylo to poslední, co udělal, protože vzápětí magický výboj prorazil jednu z nádrží s výbušninami.

Motorka i jezdec zmizeli v ohnivé kouli, krajinou zaduněla ohlušující detonace. Tlaková vlna společně s vyjícím šrapnelem sice smetla dalšího z šílených motorkářů, ale zároveň zabubnovala do stěny následujícího vagónu jako extrémně nebezpečné krupobití a celá vlaková souprava se opile zakymácela.

***

Pokud Raily někdy toužila po tom zažít, jak se cítí kulička v ruské ruletě, teď měla tu možnost. Vagón se prudce otřásl a rozkýval se ze strany na stranu za zvuku týraných ojí, napínaných do krajnosti. Tu explozi venku skoro cítila celým povrchem těla, když tlaková vlna šlehla do stěny vagonu jako vzteklé dítě, co nakopne hračku, se kterou ho to už přestalo bavit. Kdyby se Liška včas duchapřítomně nechytila, už by byla otloukaná snad o všechny stěny.

Ale vlak pokračoval ve své jízdě dál, panikařící strojvedoucí zjevně přidal na rychlosti, doufajíc, že bude schopný svým pronásledovatelům ujet. A Matildina nemožná střela mu dala dalších pár metrů k dobru.

Když už byla o víle řeč, mohla si všimnout, jak třetí maskovaný šílenec nejprve pohlédl jejím směrem, jednou rukou pustil řidítka a zatímco udržoval směr - stále v plné rychlosti - druhou pozvedl něco, co víla nikdy předtím neviděla. Vypadalo to trochu jako puška,mělo to onen přibližný tvar zbraně, ale na loveckou pušku to bylo příliš krátké, hranaté, ošklivé a zespoda tomu trčelo cosi podlouhlého.

Arawnova lovkyně sice neviděla muži do tváře, ale bylo skoro jasné, jak se šleně zaškelbil, než stiskl spoušť.

A držel.

Jaké to bylo (nehezké) překvapení, když stěnu vlaku směrem k oknu (a Matildě s Gwynem) začala cupovat hotová smršť střel, kontinuální proud ječícího olova.

Co to, ve jménu Pwyllovy vyleštěné lebky, bylo za zbraň?

***

Raily chvíli neslyšela nic, než pískání v uších a tlukot vlaskního srdce. Buch-buch. Buch-buch. Buch-buch.

PRÁSK-ŠŠKRRRRT!

Cosi zadunělo nad její hlavou s těžkým dopadem a hrozivým skřípotem. Jako kdyby někdo, nebo něco přistálo na střeše vagonu.

A vzápětí se ozvalo zvláštní vysoké syčení a kapinu začal plnit štiplavý kouř, vycházející z jasného bodu světla na stropě. Raily to znala. Byl to hořák, kterým se občas někteří její zdatnější kolegové proplaovali do zamčených schránek a trezorů.