Ať už chtěla Matilda odpovědět cokoli, na okamžik jí to bylo znemožněno, když se nádražím rozlehl hukot páry, rachot kol a skřípění brzd, když na kolej přistavil další z vlaků, který měl brzy opouštět Doskvol v cestě napříč kontinentem do vnitrozemí.

Ven se začali trousit cestující a průvodčí v jasně červené uniformě se zlatými knoflíky.

Railyn spánek byl hluboký a tentokrát naštěstí bezesný. I když, těsně po probuzení nešlo setřást dojem, že u postele někdo stál a díval se, jak spí. Ale jen to možná jen zdání, jen nervy, jen mrazení v zátylku.

Když vytáhla ze skrýše bohatě zdobenou truhličku, aby jí mohla dát do batohu, seznala, že je v jejích rukou nejprve ledově studená a vzápětí naopak podivně, tak nějak živoucně vřelá. A zas a znovu, a zas a znovu, jako kdyby v ní tepalo srdce pumpující a zase odčerpávající teplo. Nebyl to vůbec příjemný pocit, hlavně když si všimla, že se to synchronizovalo s jejím vlastním tepem.

Zrovna tu chvíli si vybrala pošmourná nebesa k tomu, aby je rozťal první blesk. Jeho namodralé světlo prozářilo místnost a přelilo se přes opály vykládaný povrch truhlice - která odpověděla vlastním zlatavým zábleskem, avšak složeným z tisíců a tisíců geometrických symbolů, které se překrývaly v husté, spletité sítí. Zvuk, který následoval, spíš než hrom připomínal puklý bronzový zvon, jehož vibrace prochívaly kostmi a rezonovaly v hlavě.

A ono mrazivé pulzování náhle zmizelo, stejně rychle jako přišlo. A až teprve v tu chvíli si Raily uvědomila, že jí roztřásla náhlá zimnice a po těle vyrazila husí kůže, na které by se daly strouhat brambory.

A to truhličku v rukou držela pouhý okamžik.

Lepší na to nemyslet. Lepší to všechno nechat za zády, utéct. Tak, jako vždycky.

Matilda, která využila toho času k tomu, aby si také odpočala a našla místo, odkud by mohla pozorovat Liščin úkryt, čekala s trpělivostí číhajícího predátora, která se jí i tentokrát vyplatila. Neb o několik hodin později, zrovna když ze zatažené oblohy začaly padat první dešťové kapky a mezi mraky se začaly prohánět klikaté blesky, Liška vylezla ze své nory, obtěžkána cestovním zavazadlem a vydala se ke Gaddockému nádraží. Nebylo těžké ji následovat uličkami až k opuletní a rozlehlé nádražní hale.

A aniž by si toho Liška nebo Lovkyně povšimly, v jejich patách klouzala od budovy k budově další osoba, nepovšimnuta nikým a zahalena stíny...