Král bedlivě naslouchal tvým podmínkám, než si tiše odfrkl potřásl hlavou a narovnal si klobouk. "Zdá se, že nerozumíš jedné věci, lady Raghailleach. Královna Cliodhne je mou druhou polovinou. To není pouze přeslazený lidský eufemismus, naznačujíc jak moc je mi drahá. Ona je zároveň druhou polovinou moci Tylwyth Teig. A to není malá moc. Uvaž, co s takovou mocí nejspíš zamýšlí ten, kdo jí uvěznil. Někdo, o kom okolnosti nasvědčují, že usiluje i o tvůj život..."

Král přežvýkl doutník, jak přemýšlel, zvažoval co říkáš a jak mu to vyhovuje.

"Pokusíš..." Král znechuceně potřásl rohatou hlavou. "Ne. To značí, že si už zase děláš zadní vrátka, opět se skrýváš za slova, která nemají váhu. Ne. Udělala bys vše pro to, vše, co je ve tvých silách, abys zachránila Ryio? Je to tak?!" Král se naklonil kupředu ruce s dlouhými nehty sevřely opěrky křesla, až dřevo zapraštělo.

"Takže uděláš vše, co bude ve tvé moci, vše, čeho jen budeš schopná, abys zachránila královnu Tylwyth Teig..." Rychle zvedl ruku, aby umlčel vcelku očiviný protest. "Nestojím o to, abys konala sebevražednou misi, k čemu by mi tvá smrt prospěla? Ale 'pokusím se' není dost dobré. Pro nikoho z nás..."

"Uděláš vše, co bude v tvých silách, vyjma újmy na životě, zmrzačení či hrozbě vlastního uvěznění, abys zajistila královnino bezpečí, ať už samotnou záchranou, či umožněním útěku či extrakce. Až bude královna v bezpečí, já pak mobilizuji celý svůj dvůr, abych prorazil cestu skrz kouzleníkovy obrany a monstra a zaměstnal ho na dost dlouho, aby byla záchrana Ryio Chevy možná."

Zhluboka se nadechl a téměř viditelně se zklidnil, dostal emoce zpět pod pod kontrolu.
"Nezáleží na tom, jak toho dosáhneš...ale než si budu jist, že je Cliodhne v bezpečí...nemohu dělat nic..."

Kmitnu pohledem k Beffie, jejíž slova zní opravdu odhodlaně a troufale. A jen dokazují, jak moc málo toho ví o lidech a tvorech, proti kterým nás celá tahle dohoda staví do první linie. "Nejde o nějaká moje očekávání, která bys musela překonávat," odpovím jí a očima zalétnu zpátky k Rohatému. Jeho výraz se mi nelíbí, nelíbí se mi dokonce ani trochu - takže mě jeho rozhodnutí vlastně nijak nepřekvapí.  I když teda jsem z toho nadšená asi jako veverka z ocelového oříšku. Na pohled pěkné, ale vylámete si o to zuby. 

"No výborně..." poznamenám tiše, zatímco si Rohatý a Cadogan jedou ty svý vílí techtle mechtle. Při pohledu na redcapa si nejde než nepovzdechnout. Ořišek. Ocelový. Děsivý. Krvežíznivý. Pošahaný. Oříšek. Začínám chápat, proč si liška raději uhryže tlapu než zůstat chycená v pasti.

Každopádně...

"POKUD vám přivedu vaši královnu, případně informace vedoucí k jejímu nalezení NEBO pokud vám ji přivede nějakých z vašich služebníků na základě mé pomoci, vyšlete Divoký hon k záchraně Riyo. Nezavazuji se k tomu, že dostanete svoji královnu zpátky, ale pouze k tomu, že se o to pokusím. Pokud se mi to nepovede, nebude se to brát jako porušení dohody z mé strany. Nijak se vám tímto nezavazuji, to vy mně. Máme dohodu, králi Arawne?" drobně přimhouřím oči, zatímco čekám na odpověď.

Král přijal protiargument o posilách se zamyšleným zamručením a dalším pročesáváním bradky, až nakonec k něčemu nejspíše dospěl a v očích se m u pobaveně blýsklo. "Cadogane, co bys řekl na unikátní příležitost k tomu si nejen odčinit vlastní selhání, protože ses nechal chytit a zároveň šanci na případné povýšení?"

"Řek bych, šéfe, že je to stejnak řečnická votázka, protože vy dobře víte, že já vím, že to beztak udělám..." ušklíbl se Redcap a pokrčil rameny.

"Ale neškodí být zdvořilý," oplatil mu Arawn pokrčení rameny. "Ruku, Cadogane," a když mu Redcap nabídl dlaň, král ho doprostředka krátce bodl nehtem. Z místa bodnutí se rozšířil plynulými tahy inkoust a vytvořil na kůži složitý, propletený obrazec. "Každá víla a nebo služebník, kterému tohle ukážeš, bude vědět, že jednáš mým jménem a bude vám ku pomoci. Jinak to samozřejmě nos skrytě..."

Král vzhlédl k vám. "Posílám s vámi Cadogana, jako svého vyslance a vašeho...tělesného strážce. Koneckonců, už se ukázalo, že v tomhle složení jste více než schopní se o sebe postarat. Stačí to tedy? Máme dohodu?"

Zarazím se, když král zmíní to, že víly a železo nejdou moc dohromady. Nezní naštvaně, spíš jen poukazuje na trhlinu v mé nabídce. Ihned začnu kalkulovat, jak to celé převést na vílí měnu i přes tento nedostatek. Během pár vteřin mě napadne argument, jenže dřív než jej zvládnu vyslovit, tak se začne překvapivě pro mě angažovat i Cadogan. Lehce jsem se zamračila nad jeho nepřiměřeným nadšením, ale místo jakýchkoliv slov jen nepřesvědčeně přikývnu. Otevřu ústa, abych králi připomněla, že má dozajista i jiné sloužící, než jen víly a nebo že může zbraně použít jako platidlo. Ovšem ani tentokrát mi není dáno prostoru pro to, abych se vyjádřila, protože promluví sám panovník tohoto místa a pak i Liška. Nejsem však frustrovaná, naopak zaujatě poslouchám, protože král navrhuje jakýsi plán.

Proměna krále z téměř zlomeného muže v pravého vůdce vílího dvoru byla impozantní. Nestačím ani vstřebat veškeré nuance v jeho hlase, ale cítím, že jak víc a víc hřmí jeho hlas, naskakuje mi husí kůže na zátylku. Jeho psi, věrní napojení dravci krále, odrážejí jeho odhodlání a při pohledu na ně by jeden chtěl nenápadně zmizet z místnosti. Normálně bych to také tak cítila, ale byla tentokrát jsem věděla, že stojím na jejich straně. Jejich tesáky nemají v plánu trhat moje maso od kostí, ale mohli by mi pomoct vytrhnout Richarda ze spárů těch hajzlů z majáku. takže místo vyděšení se teď cítím... nabuzená.

S odhodláním ve tváři hltám králův rozhovor s Liškou. Když se moje zachránkyně začne smát, trochu to zkazí atmosféru. Pozvednu obočí a nechápavě ji sleduji. Nechápu to! Je to plán! Jak Lea mluví, začínám nacházet v sobě zrníčka pochopení pro její nenadšení pro věc. Ovšem moje odhodlání nezmenší.

*Musí to nějak jít!*

Naštěstí král se nevzdává a jeho slova podpořena potvrzujícími zprávami od Cadogana, mi dodává naději, že Liška stojící přede mnou je schopná mnohem více věcí, než si sama teď připouští. Všechno, co o ní slyším je dost impozantní a já si opět vzpomenu na ty runy, jež jí obklopovaly a mám pocit, že jsem zahlédla jen střípek jejích schopností. Ona sama o sobě je dost výjimečná už od prvního pohledu. Vždyť kolik liško-lidí na světě pobíhá? Kdo ví, čeho všeho je tento druh schopen? Z mírného zírání na Lišku jako na svatý obrázek mě vytrhne opět králův hlas, který své domlouvání završí poznámkou, že tam nepůjde sama. Je to spíše náhoda, že zaregistruji, že se na mě podíval. Každopádně odhodlaně přikývnu, až mi z toho lupne za krkem.

"Možná," kvituji její tvrdá slova mým směrem odhodláním. "Ale rozhodně dokážu podpořit tvůj potenciál, Leo, a předčit všechna očekávání, která by od nás mohli mít. Dej mi šanci tě o tom přesvědčit." Poklepu při těch slovech na svou brašnu. Jistě, ona mě má nejspíš jen za obyčejnou mechaničku, co se dostala na špatné místo, ve špatnou chvíli. Jenže - a teď to bude znít namyšleně ale v tuhle chvíli není prostor pro skromnost - já zatraceně vím, čeho jsem schopná normálně, natož když vím, že jde o Richardův život.

Sleduji Rohatého s jistou unavenou odevzdaností - nebo odevzdanou únavou - když ke mně znovu promluví. Neviditelná létající žena Ironhooku. Pitomější přezdívku mi vymyslet nemohli? Drobně se ošiju, když Cadogan upřesní, co se po mém útěku z Duskwallské věznice dělo dál a vzápětí se i tak trochu zachmuřím, jakmile se po mě Rohatý začne pitvořit. "... s tím útěkem mi ale pomohl pan Ušák," zamumlám tiše. Říct to nahlas zní tedy strašně hloupě, ale ještě absurdněji by znělo, že jsem utekla jen díky svému plyšovému zajícovi z dětství. Pak přijde na přetřes i Smíšek Jane, co už to má na rozdíl ode mě za sebou, ale opět... "A s tím mi pomohla Matylda," potřesu hlavou, nicméně mé držení těle se trochu změní. Ramena nemám už tak stažená, v zádech se nehrbím a huňatý liščí chvost visící z židle sebou lehce pocukává. A co se týče Salazarova vivária... "... to bych taky nikdy nezvládla sama," zamručím, zatímci mo Cadogan posílá ten teatrální vzdušný polibek. 

A ačkoliv bych si raději uhryzala ruku v zápěstí než nahlas připustit, že by snad mohl mít Rohatý pravdu, jeho slova... Jdou až nepříjemně pod kůži. A já se přistihnu, že ho zaujatě sleduji svýma velkýma nazlátlýma očima a ani se u toho neušklíbám ani nekrčím. Kořist pod tlakem se nemůže zastavit, nemůže vydechnout, nemůže přemýšlet. Bylo děsivé, jak moc výstižné tohle bylo. Protože přesně tak jsem se cítila. 
Zamračím se. Má pravdu, Jane na mě neposlal Scurlock, to k němu nesedí. Jane spolupracovala s tou Salazarovou bandou, co loví víly. Nebo v tom jede i Harlekýn? Je naštvaný, že mu kazíme kšefty? Že se motám do věcí, do kterých nemám?

Cítím, jak ze mě pomalu sklouzává to napětí, co mi poslední dny drtilo ramena. Jako na povel dlouze vydechnu, byť tenhle nový pocit je křehký a zvláštní. Pomalu... Pomalu kývnu hlavou. Tady jsem v bezpečí, má pravdu. Musím se zastavit. Jinak budu dělat další a další chyby, špatná rozhodnutí z dobrých důvodů. 

Na chvíli nakloním hlavu ke staně. Tři. Jsme tři. Myslí, že mám spolupracovat s Bess? Podívala jsem se po zrzce. Prokázala sice nějaké odhodlání, rozuměla strojům, ale... Dobře, nebyla úplně tím, koho jsem si představovala, že bych potřebovala. "Jen ona nebude stačit," řeknu možná příliš tvrdě, příliš neuctivě. "Ale předpokládám, že to víte."

Pokud tvůj smích rohatého krále nějak zarazil, nedal to na sobě znát. Vlastně...to spíš vypadalo, že přesně tohle čekal. "Opravdu? Je tomu skutečně tak... 'neviditelná létající ženo Ironhooku?' řekl jsem to správně, Cadogane?"

"Jo, vaše výsosti, barman říkal něco takovýho. Říkal, že tu pevnost doteď nevopustil nikdo jináč, než v pytli na mrtvoly. Čáryfuci trojčej, samý vyhazovy, disciplinární řízení, pár nařčení z velezrady, pátrání po černý magii..." Nahrál ochotně Redcap svému šéfovi na smeč.

"A přitom to byla jen jedna 'zlodějka a podvodnice,'" Pitvořit se po tobě bylo od vládce všech Doskwollských víl trochu dětiské, jen kdyby u toho nenapodobil tvou intonaci, manýry a tón hlasu skoro perfektně.

"Stejně tak se říká, že kdo uslyší chechot Smíška Jane, nedožije se rána. A přitom tu teď stojíš, z masa a krve," Král udělal další krok směrem k tobě, místo majestátního hřímání teď spíš zněl jako učitel, který vás metaforicky tluče po hlavě vlastním domácím úkolem, ne naštvaný, ale tak trochu roztrpčený tím, že ze sebe děláte hlupáka.

"S krví furt vevnitř, narozdíl vod Jane..." Nedal se zahanbit Redcap, zdá se, že se dostával do rytmu.

"Zachránila jsi život sira Seltkirka, díky svému odhodlání a pohotovosti. Přežila si setkání s Johem Scurlockem, loutkářem stínů, v domě, v němž zanikají životy a kam světlo naděje nedosáhne. A vyfoukla zpod ocelových spárů Slizouna Salazara ne jednoho, ale hned dva vězně!" Zatímco král vypočítával na prstech, Redcap se teatrálně pokloponil tvým směrem a poslal ti 'děkovný' vzdušný polibek.

"Takže, lady Rahgailleach, jak je to? Lžeš mě....nebo sama sobě?" Král dál pokračoval v chůzi a pomalu rozpřáhl ruce.

"Jsi chytřejší, než nám tu trvdíš. Chytřejší, vynalézavější a statečnější, než to, co všem tak ráda prezentuješ, protozože je snadné se za to schovat a pokrčit nad vším rameny. Jistě, udrželo tě to naživu...zatím. Ale jak sama říkáš, někdo tě loví. Jane. Scurlock. Tomu rozumím. Tlačí na tebe, protože kořist pod tlakem se nemůže zastavit, nemůže vydechnout, nemůže... přemýšlet," Král vzytčil jeden prst, a vážně ten připomínal spíš učitele, mentora, než hrůzného lovce.

"Kdo za tebou poslal Jane? A proč? Matilda říkala, že měla náboje ze zastudena kovaného železa. Jed pro náš druh. Podivná volba munice, když olovo je snadno dostupné. A pár dní poté, co selže pokus o to ukončit mou existenci? Který si ty zmařila, atentát vedený pomocí magie artefaktu, který si ty a slečna Cheva ukradla. Náhoda?" Král se uchechtl, doopravdy, pohrdlivě uchechtl.

"A co se týče Scurlocka, zdál se mi spokojený se svou...hračkou. A přesto tě loví, jak říkáš. Přesto ryio nezabil, neumučil k smrti. Na něco čeká, on a ta...entita, které slouží. Proč? Co černokněžník chce, o co mu jde?" Opět ten pocit, že vás někdo pleska po hlavě učebnicí.

"Vydešená kořist se nemůže zastavit, nemůže vydechnout, nemůže přemýšlet. Ty teď můžeš, v mém ponství, pozvána, pod mou ochranou. Zastav se. Vydechni. Přemýšlej."
A opět ten klidný, skoro až...vlídný tón. Těžklo říct, kde se vzal ten pocit, ale tak nějak obě víte, že Arawn je...nebo možná někdy byl skutečně otcem. Jinak takový tón získat nelze.

"A navíc..." jeden koutek se mu zvedl nahoru a jedno karmínové oko mrklo na Bess, "kdo říkal, že tě kamokoli pošlu samotnou? Jak jsem řekl, jsem tři, kdo má stejné soužení..."

Zůstanu sedět u stolu, zatímco Bess má své rande se zrcadlem. Už jsem viděla dost hnusu, beznaděje a ošklivých věcí, abych měla dostatečný materiál na noční můry, nepotřebovala jsem si k tomu přidávat i věci jako třeba pohled na zmrzačenou mrtvolu jejího snoubence nebo cokoliv jiného, co ji tam mohlo čekat. Bylo to ode mě sobecké? Bezohledné? Možná. Suďte si mě jak chcete, ale měla jsem svých vlastních "sraček" dost na to, abych si přibírala ještě cizí. A tak sedím, čekám, přemýšlím. Snažím se horečnatě vymyslet, jak z toho ven, zatímco sotva napůl nastraženého ucha poslouchám, co vyjde ze zrcadla. Nicméně ze zamyšlení mě vytrhne až hlas Bess - to její rozrušené mumlání.

SS Steelhound. Ano, něco mi to říká, ale nevím co. Zamračím se, ovšem spíše kvůli tomu, co zrzka ze sebe chrlí dál. Vím, o co se snaží. Král pravděpodobně také. A jak všichni víme, zbraně a víly nejdou dohromady. "Není problém se dostat přes dveře Scurlockova kabinetu hrůzy. Je problém se od tam dostat. Na ty jeho zrůdnosti ti zbraně budou k ničemu," zamručím značně pesimisticky. Ne, s tímhle já nechci mít nic společného. Cadoganovi věnuji znechucený pohled. Ať si představoval cokoliv, rozhodně jsem v tom nechtěla být žádným způsobem účastníkem.

Král pokračuje dál a já začínám mít nepříjemné tušení, kam tohle bude směřovat. Srdce se mi rozbuší, slova o Divokém honu mne rozhodně nenechají chladnou, nicméně znám víly. Tohle prostě dělají. Dají vám naději. Ukážou vám, co vše můžete mít. A pak vám to bez varování seberou a řeknou svoji krutou cenu. A přesně tohle představení právě předvádí Rohatý se vším, co k tomu patří. Uši stočím dozadu, takřka bez hnutí jej sleduji a čekám... Čekám, kdy to přijde. Zuby drápy se držím toho, abych se nenechala strhnout. Je to jen trik. Iluze. Hra.

A pak to přijde.

Cena.

Král na mě hledí a já mu ten pohled oplácím. Tomu velkému děsivému králi víl. Napětí by se dalo krájet, energie, která z něj sálá mi takřka vibruje pod kůží.

A já...

Začnu se smát. Hlasitě hystericky hýknu smíchy, až mi slzy vhrknou do očí a trvá mi chvíli, než se dokážu aspoň trochu uklidnit. "Chcete po mě... Chcete po mě, abych se vetřela mezi ty šílence z Gainy čepele, dostala se k Šerochodkyni a přivedla vám vaši královnu? Chcete abych ji našla a osvobodila?" zopakuji po králi v trochu prodloužené verzi. Můj hlas je prodchnutý tou absurdností a pobavením zrozeným ze zoufalství. "To může trvat celé... CELÉ TÝDNY. Se Scurlockem za zády. Smíšek se mě pokusila zabít a určitě to dělala na něčí pokyn. V tomhle podělaným městě jsem jen další lovná zvěř. A když něco zjistím, co pak? Kdo si myslíte, že jsem?" promnu si tvář. "Jsem zlodějka a podvodnice. Živím se tím, že na baru z mužských tahám drobné a cennosti a občas vezmu lehčí práci od Harlekýna. Nejsem bojovnice, nejsem nájemný rváč, nejsem detektiv," rozhodím rukama. "Co říkám? Říkám, že to, co po mně chcete je nad mé možnosti. I do toho domu jste mě poslal samotnou a málem jsem tam umřela. A teď to děláte zase," unaveně si povzdechnu.

Král mlčel. Slyšel Bess vůbec? Měl by, protože se na ní díval, tedy než se jeho pohled přesunul ke zdrcené Liščí dívce. "Ty zbraně, o kterých mluvíš, jsou z železa a oceli. Antiteze ke všemu, čím jsme," pravil klidně, připomínal, nekáral.

"Ale oni by je mohli použít, můj pane. Oni nejsou sídhe," neudržel se Cadogan, který téměř nadskakoval, ukazoval na vás a v horečnatých očích a vyceněném úšklebku mu bylo vidět, že si očividně představuje obě slečny s obrovskými zbraněmi v něžných rukou, chrlící oheň a zkázu. Za což si vysloužil pošoupnutí klobouku, dlouhé potažení z doutníku a výraz, který si unavení rodiče rezervují pro milované, leč nezvedené děti, napojené přílišným množstvím cukru.

"Myslím, že existuje způsob, jak vyřešit naše problémy," promluvil nakonec a zdůraznil ono množné číslo. "Jak Beatrice pravila, vskutku každý z nás někoho hledá, někoho, komu byla odepřena svoboda," podíval se postupně po obou dívkách. "Můžeme si pomoci navzájem..."

"Stínový čaroděj je mocný nepřítel," podíval se na Lišku jako první, "a v srdci svého panství bude nejsilnější. Jen s veškerou mocí Tylwyth Teig by proražení skrz jeho magické i fyzické obrany a stínové stvůry či lidské poskoky bylo vůbec uváženíhodné. Jen s plnou mocí mého dvoru..." Rohatý mluvil zprvu potichu a rozvážně, ale jeho hlas postupně nabýval na síle a...bojovnosti? "...jen tehdy by Divoký hon znovu vyjel, na největší lov, jaký kdy tohle zatracené město kdy vidělo!" Scházel po schodech blíž k vám, jeho oči zlověstně plály zpod stínu krempy a v ozvěně jeho kroků zněl dusot kopyt, za jeho hlasem se táhlo dunění loveckého rohu. Nestvůrní psi nastražili uši, z tlam jim plandaly rudé jazyky a v psích úsměvech (mohou se psi usmívat krvelačně?) se blýskaly tesáky.

"Najdi a přiveď mi mou královnu...a s ní po mém boku vyjede Tylwyth teig do bitvy proti stínům, aby ti prorazil volnou cestu ke tvé dužce. Co říkáš, lady Liško?" Král stál před vámi, náhle zbavený depresivního, zdrcujícho smutku, místo toho z něj vyzařovala energie, podstata...aspekt všech predátorů a věcí, co se v noci ženou temným lesem za kořistí.

Napjatě stojím u zrcadla a hltavě sleduji měnící se obraz. Srdce mi automaticky poskočí, když se v magickém zorném poli objeví mně tak dobře známý prsten. Tajím dech, dokud se z toho chlapa, co měl Briggs hlídat, nevyklube policajt. Společně s prstenem to beru jako dostatečné důkazy k tomu, abych takto nepřímo identifikovala Richarda.

"SS Steelhound!" vydechnu s poznáním v hlase, když čtu ten nápis.

Jejich tlachání, kdy jeden z nich fungoval s mozkem o velikosti vlašského ořechu, jsem sice vnímala, ale ani v duchu jsem to nijak zvlášť nekomentovala. Snažila jsem se zachytit jen věci, co mi k něčemu budou, jako třeba jméno kapitánky, jejich jména a podobně. Ovšem, když se otevřela bedna a já spatřila jejich obsah, rozšířily se mi zorničky.

*Co to bylo za zbraň? Do háje! To musí mít mnohem větší kalibr, než s čím jsem kdy pracovala já!*

Nedivím se proto tomu, že měla jejich banda výhodu nad konkurencí. Než se stihly moje myšlenky příliš rozprchnout za tématem nových a silnějších zbraní, se jejich konverzace opět stočí k Richardovi. Zaplaví mě dva pocity, jedním je zděšení, že mu chtějí ublížit, ale druhá je radost. Znamená to, že mu chtějí useknout JENOM prst. I po tom, co jsem utekla, mě hodlají dál týrat vědomí, že ho stále mají ve své moci. Jenže zároveň vím, že jsem pro ně pořád cenná. Což nejenže děsí a masíruje moje ego, ale hlavně mi to dává konečně pocit, že ho můžu skutečně zachránit. Protože ho nechtějí zabít. Ztratily by páku na mne.

"Richarde," vydechnu zděšeně, když se otevřou dveře a mě se naskytne pohled na vyhladovělou a doničenou verzi mého snoubence. Sevřel se mi žaludek a já si přitiskla ruce na hruď, pevně svírajíc můj prsten.

"Jo, Dicky, nakopej jim prdele!" vykřiknu automaticky, napůl rozzlobeně na jejich přesilu a jeho nevýhodu, napůl prostě jen v čiré podpoře Richarda jako kdybych stála za provazy ringu, ve kterém jsem ho na trénincích viděla. I když jsem ho několikrát viděla prohrát, nikdy jsem ho nepřestala podporovat a hlásit se k němu. Byla jsem na něj pyšná, přišel mi stejně impozantní, i když jsem ho cestou domů musela podpírat, protože to s cvičným partnerem přehnali.

Jenže tentokrát jsem ho nenesla domů. Obraz zhasl a já netušila, co se stane dál. Šokovaný pohled na ztemnělé zrcadlo, vyměnil nevěřícný pohled na krále. Nadechnu se, abych jej okřikla a dožadovala se toho, aby to okamžitě zase zapnul. Ale pak mi dojde, kde jsem a co se právě stalo. Pohled mi začne těkat po místnosti, jak si věci sumíruju dohromady.

"Je naživu. Mají rozkazy nechat ho naživu. I když jsem utekla. Nejsou totálně vymaštění. Teda jsou, ale ne až tak," začnu rychle drmolit jako častokrát, když se mi začne formovat v hlavě nějaká hypotéza. *Neumře. Bojuje, ale nemá se jak odtamtud dostat. Musím se k němu dostat. * Vteřinu mlčení nahradí další vodopád slov. "Je v nějakém majáku. To bylo to světlo. Když se dá dohromady oblast, kde figuruje ta jejich Černá Smeralda, což nejspíš je Esmeralda, tak se určitě dá zúžit počet míst, kde by se mohl ten maják nacházet. A jestli to jsou rozkazy na vydané na základě mého útěku, tak nemohou být ani příliš daleko." Začnu dokonce přecházet po místnosti. Pro smutek ve mě teď není místo. Viděla jsem ho. Mám svou jistotu, že je zatím naživu.

"SS Steelhound. Měli to na těch krabicích. Ty jsme viděli v tom podzemí, kde mě drželi. Pamatuješ Leo?" obrátím se na Lišku. "Dostávají zbraně, na kterých jsem ani já nepracovala, vaše výsosti. Tohle je naprosto jiný kalibr, než se běžně může dostat. Je to ale určitě ten stejný výrobce jako těch zbraní, co jsem odrývala jejich čísla. S tímhle chystají něco velikého." Zastavím se uprostřed kroku. *Jo. Jenže, co s tím?*

"Když bychom se tam dostali, tak bychom zachránili Richarda a získali ty zbraně. To by pro vás mohlo být výhodné. Takový arzenál... S tím bychom mohli otevřít dveře kamkoliv. I třeba do toho děsivého domu, co jste se díval s Leou předtím. Ten taky neplánoval dost určitě nic dobrého."

Možná je to adrenalin z toho, jak jsem viděla Richarda bojovat, ale cítím se, jako kdybych měla na místě explodovat. Dokonce se mi i třesou trochu ruce. Ale nemůžu se zastavit. Snažím se vymyslet, jak by se to celé dalo udělat, abych zachránila Richarda. Protože sama na to rozhodně nestačím.

Bess se soustředila, až se jí na čele udělala vráska, zaťala zuby...a otevřela oči.

Celá plocha zrcadla náhle zezlátla. A zčernala. A zezlátla. A zčernala. Zezlátla. Zčernala. Zlato, tma, zlato, tma, zas a znova. Z místa za rámem zrcadla se linul ohlušivě rachotivý a zároveň svištivý zvuk. Co se to děje?

Buch!

Prudká, dunivá rána, zrcadlo opět zčernalo, pak zezlátlo a pak se obraz roztočil a rozhoupal, že tentokrát to bylo vážně na šavli. Po zlaté ploše, na kterou se díváte, přejela řada obrovských, vyrytých číslic. Číslic, které…počkat, ano, které Bess zná. Je to datum. Datum, vyryté na vnitřní straně prstenu - den, kdy jí ho Richard dal.

To uvědomění jako kdyby celý výjev konečně stabilizovalo, protože se oddálil a zjasněl. A vy jste se dívaly, jak něčí ruka sebrala zlatý zásnubní prsten, položila ho znovu na dřevěnou desku a cvrnknutím roztočila. Ruka byla velká, zjizvená a určitě ne Richardova, ten totiž rozhodně neměl kůži barvy ranní kávy a nikdy by nenosil tolik nevkusných šperků.

“Hej, Briggsi! Nemáš náhodou toho chlapa hlídat?” Houkl nějaký hlas mimo vaše zorné pole, mužský, nakřáplý a už na první poslech nesympatický, v pozadí podbarvený křikem…nejspíš racků?
Mluvčí funěl, jakoby námahou. A když se zorné pole přesunulo, aby na něj bylo vidět, ukázal se vám prošedivělý chlap s větrem ošlehanou tváří a s bledýma, vypočítavýma očima. Byl zachumlaný v těžkém kabátu, ze kterého na zem stékala voda, přes ústa měl přetažený šátek a v rukou nesl dřevěnou bednu, kterou s bouchnutím postavil na zem. Nápis na bedně byl vzhůru nohama, takže vám ho chvíli trvalo přeluštit, ale Bess to nedělalo tolik potíží, protože ho dnes…nebo možná to bylo včera?... již viděla. Velká, červená písmena hlásala: ‘SS Steelhound’.

“Drž hubu,” utrhl se druhý mluvčí, jeho hlas byl sytý, hluboký a nesmírně otrávený. “Ten polda je beztak stejně mimo! A na tomhle místě, v samotný ďáblově prdeli, není do čeho píchnout…Proč nám sem nepošlou aspoň nějaký ženský. Třeba kapitánku, he, Jayci?”

Muž řečený Jayce přimhouřil jedno oko, vytáhl zpoza ucha ubalenou cigaretu, zjistil, že je absolutně promočená a s tichou kletbou jí zahodil. “Drahej příteli,” ucedil pak posměšně a ve slově ‘příteli’ bylo tolik jedovatého sarkasmu, že by to otrávilo širokou krysí rodinku, “Černá Smeralda by ti uřízla ptáka a pak by tě s ním udávila, kdyby ses na ní jen blbě podíval. A pak by tvojí mrtvolu protáhla pod kýlem a vlekla za lodí, aby to všichni viděli. ”

“Tak to by potřebovala zatraceně velkou šavli, jesi chápeš, co myslim,” zachechtal se Briggs, obscéně zahýbal pánví a plácl se do kolena. Jayce protočil oční bulvy tak razantně, že to bylo skoro slyšitelné.
“Co to vlastně neseš?” Zeptal se majitel největšího…ega v místnosti po chvíli pochechtávání zvědavě. "Další dodávka od našich ‘bratrů z pevniny’?”

“Jo. Suchozemský krysy, nebo ne, vod doby, co s nima táheme, se našim lodím žádná jiná nevyrovná, to musíš uznat,” zabručel Jayce a plácal se po kapsách, jak hledal další cigáro. Briggs, kterého pořád nebylo vidět, mu jedno podal, snad jako smírčí gesto a vstal, aby se podíval do bedny. A když vypáčil pečlivě zapečetěné víko, bylo slyšet tiché hvízdnutí a uznalé ‘no kurva’.

“Já vim,” pokývl nadšeně Jayce a vzápětí se jeho úsměv ještě protáhl a v očích mu zablýsklo něco…odpudivého “A to není celý. Přišli nový rozkazy.”

“Jo?” Zabručel Briggs napůl nepřítomně, pořád zaujatý obsahem bedny. “Podívej na to Jayci. Není to krása!? Myslíš, že si to můžem nechat? Mrkej, sou tu k tomu i náboje! Tý, to sou pořádný včeličky, to jo!”

“Briggsi, na to, žes to dotáhl až na mistra střelce, na palubě Nenasytný, si někdy vážně hroznej idiot, víš to?”

Briggs výhružně zavrčel a asi musel změnit postoj, protože i Jaycova ruka sjela nenápadně pod kabát. “Klid! Jen klid. Brzo dostaneš šanci se vyřádit. Naši ‘bratři na pevnině’ maj asi nějaký problémy, zdá se. Chtěj, abysme tomu fízlovi usekli pravej prsteníček, dali ho k ledu a poslali při další předávce zboží zpátky.”

“Na co potřebujou jeho prst?”

“Bohové pod hladinou, Briggsi, kdybys pořád nemyslel ptákem, mohlo by ti to prospět. Fízl je rukojmí, chápeš? Proto tu s ním trčíme už kdovíjak dlouho tady a kopem se do prdele. Je tu pro případ, že někdo na pevnině přestane tancovat, jak oni pískaj.” Jayce vytáhl ruku zpod kabátu a v mdlém světle petrolejky se zaleskl dlouhý nůž, který doposud schovával. “Dej mi ten prsten. Dělej, vim, že sis s nim hrál. A jesi se zeptáš proč, uřežu prst i tobě, aby to bylo kurva dvoubarevný!”

Jeho kumpán cosi zabrblal, ale prsten předal, vyhlídka toho, jako nějakýmu policajtovi uřezávají prst byla přeci jen o něco zábavnější. Zorné pole se přesouvalo společně s prstenem, který nyní nesl Jayce. Briggs odemkl masivní zámek na dřevěných dveřích, otevřel a je a zvedl petrolejku nad hlavu. Mihotavé světlo vylouplo ze stínů prostou místnost, kde na zemi byla rozházená sláma, miska s vodou a ke zdi okovy připoutaný kdysi pohledný a atletický, nyní hrozivě vyhublý a zbitý muž. Zvedl jednu ruku, aby si zastínil tvář před náhlým světlem, neřekl však nic. Neprosil, nežadonil.

Jayce si olízl tenké rty, zvedl nůž…a v tu chvíli do místnosti malým oknem prošlehlo kopí jasného, žlutooranžového světla a všechny oslepilo. Náhle slyšíte jak oba muži klejou a vrávorají, jak řinčí řetězy, někdo vyhekl bolestí, dutě bouchla rána pěstí, kopanec…a světlo zmizelo kamsi do strany, vrhající stíny po malé, kamenné a kruhové místnosti. Jayce se držel za rozkrok a naříkal, zatímco Briggs klečel na zajatém muži a pral se s ním. Při šarvátce mu vypadl z ruky prsten a zapadl kamsi do slámy.

Obraz pohlasl.

“Myslím, že je někdy lepší nevidět, Beatrice…” Králův hlas byl překvapivě…vlídný? Skoro…chápavý? Dneska je to samé překvapení.